Metla komentáře u knih

"Prokletí Salemu" patří mezi jednu z prvních knih Stephena Kinga, kterou jsem jako teenager ulovila v knihkupectví a nejspíš ještě ten den se do ní zakousla jako... no jako upír do krční tepny. Není snad u tak proslulého románu spoilerem prozradit, že Salem's Lot je městečko, kam zavítá zlo - přesněji Zlo. Jako by ty menší či větší hříchy, jakých se zdejší obyvatelé dopustili a dopouštějí, byly pozvánkou pro bytost, skrývající se v temnotě před denním světlem a schopnou přivodit definitivní rozklad a zánik všemu lidskému v okolí.
Spisovatel Ben Mears přijel do Salemu hledat duševní klid a inspiraci pro další dílo, místo toho se stal svědkem a účastníkem hrozivých událostí. King jako obvykle nezůstává u jediné postavy, přeskakuje mezi více hrdiny a dostatek prostoru mají také "komparzisté", tímto způsobem byla tragédie popsána do značných detailů, někdy možná až zbytečných. Atmosféra houstne, děj zrychluje a klopýtne teprve v nevěrohodném finále. Závěr byl tedy bohužel v pár scénách lacině béčkový a ne právě promyšlený - snad je to daň určité spisovatelské nevyzrálosti, vždyť "Salem's Lot" je Kingova druhá kniha. Jako další výhradu uvedu svůj problém srovnat se s mentální vyspělostí a dokonalostí dětského hrdiny Marka (pamatuji však, že v době doznívající puberty mi nevadil, právě naopak).
Jinak můžu jedině chválit: setkání s románem po dlouhých letech bylo příjemným, lehce mrazivým zážitkem, spíše znepokojivým a smutným než děsivým. Zkrátka čistokrevná upířina staršího střihu, nelítostná k postavám bez ohledu na věk či pohlaví, žádná přeslazená romantika pro dívky lačné něžných polibků od bledých hezounků s hypertrofovanými špičáky.

17 15.09.2018

Na úvod si dovolím úšklebek nad tzv. tloušťkou knihy, obdivně zmiňovanou také v recenzích. Ano, čítanky a slabikáře bývají tlusté: obrovské prázdné okraje, velké písmo, mnoho prostoru mezi řádky i jednotlivými písmeny ve slovech a k tomu papír nadstandardní gramáže, takto se román běžného rozsahu uměle nafoukne o 200 stran a rázem vyhlíží jako úctyhodný špalek.
Odhlédněme však od způsobu sazby, který rozhodně nešetřil naše lesy, a věnujme pozornost podstatě, tedy obsahu knihy. Rozháraný, útržkovitý prolog jsem přetrpěla, autor naštěstí brzy najel do normálního módu s young adult příchutí. Očima šestnáctiletého Henryho (s průběžným odskakováním k jiným účastníkům) sledujeme znepokojivé až tragické události na zdánlivě idylickém kousku země obehnaném divokým mořem, na Glass Islandu. Násilná smrt místní dívky odhalí trhliny v soužití zdejší komunity, následky však pocítí zvláště Henry. A protože se tento ne zcela obyčejný chlapec odmítá pouze nechat vláčet okolnostmi, čtenář netrpí nouzí ohledně množství napínavých scén. Minier své hrdiny kolikrát zanechá v nějaké ošemetné situaci, vzápětí sadisticky upře pozornost jinam a smaž se, čtenáři, odolávej pokušení přelistovat pár stránek vpřed.
Případ je patřičně zamotaný, komplikovaný tajemnou minulostí Henryho a jeho blízkých, přesto věřím, že většina čtenářů o správného pachatele v myšlenkách přinejmenším zakopne. Já musím kopnout taky, do pana spisovatele, jenž ve snaze mlžit a šokovat za každou cenu, obětoval v některých pasážích logiku. Kvůli spoilerům nebudu konkrétnější, leč ve finiši jsem zpětně ztratila pochopení pro určité popisy jednání a pocitů, co s odhalením přestaly dávat smysl. "Zkurvenej příběh" tím pro mě získal druhou rovinu, proč je název vhodně zvolený... a málem klesl do tříhvězdičkových hodnot, jakkoliv je vyústění ve svých dopadech originální.
Škoda, tentokrát za mě "jen" slušných 70%, nicméně ráda panu Minierovi poskytnu další šanci přesvědčit mě o kvalitách jeho románů.

To si takhle v osamělém klidu, jen za nočního nářku duchů, kopete pár let hroby, když jednoho dne ke svému zděšení zjistíte, že jste upoutali pozornost mocných a stali se poměrně významným pěšákem na jejich šachovnici. Nezbývá, než odložit lopatu, oprášit znalosti dvorské etikety a dát svému nekomplikovanému životu sbohem.
Co tedy musíte vědět a ovládat? Jedna úklona je zdvořilé gesto vůči sobě rovným či mírně nadřazeným, dvě úklony náleží vysoce postaveným, tři úklony jsou vyhrazeny vládcům, devět úklon je poděkování za nehorázně štědré dary. Máte to? Tak popojedem: mluvit přímo je urážka. Každé slovo je třeba pečlivě zvážit, kolem probíraného tématu zpočátku jen kroužit a oždibovat ho jako moucha lejno, umět reagovat vhodně zvoleným citátem či dokonce básní je cenným bonusem. A nemyslete si, pokud dokážete úspěšně absolvovat úskalí rozhovorů, že na vás třeba za rohem nečíhá nájemný vrah jako další forma dialogu. Už máte trochu představu, co vás "Pod nebesy" čeká?
Rozhodně to nejsou epické bitvy, ty stojí na okraji autorova zájmu - více se soustředí na příčiny a následky válek. Dojde i na několik ozbrojených střetů, většinou se však bojuje důvtipem: slovy a intrikami. Mocní hrají své hry, každý má vlastní zájmy a způsoby, jak ostatní zastrašovat, manipulovat s nimi... komu lze věřit, pokud vůbec někomu? Jak přežít jejich pozornost?
Kdyby knihu napsal třeba Brandon Sanderson, Anthony Ryan nebo Brian McClellan, pak by hlavní hrdina Šen Tchaj, syn uznávaného generála, oplýval speciálními schopnostmi a jeho hrdinské činy by ovlivnily celou zemi, ne-li celý svět. Kdyby "Pod nebesy" napsal Joe Abercrombie, tak by tři čtvrtiny účastníků vymordoval a zbytek by zmrzačil či obdařil pohlavními chorobami... Gay Gavriel Kay navzdory očekávání (s ohledem na vývoj situace) vybral jinou, obyčejnější, méně okázalou cestu a osudy, možná tím některé čtenáře zklamal. Já jsem si ovšem užila každé autorovo pečlivě zvolené slovo, za což patří ohromný dík také překladateli Richardu Podanému, každou zdánlivě malichernou epizodku či odbočku. Mohla bych zmínit pár slabin, jako několik mdle nahozených charakterů, příliš stručný závěr ve srovnání s rozvláčným úvodem... ale vlastně chci sdělit jediné: tohle je další z velevzácných pětihvězdičkových titulů (pro mě už druhý v tomto roce).

11 13.09.2018

Svižná knížečka plná akce, kterou jsem v zaměstnání vyplňovala polední pauzy. Leoš Kyša představil svou vizi budoucnosti lidstva - varianta nadvlády muslimů, zatímco lidé odlišných náboženských vyznání skončí v exilu na jiných planetách, se nejeví nijak přitažená za vlasy.
Hlavní hrdina knížky nepatří ani k jedné skupině: bývalý voják, špion, žoldák, nyní pašerák, nejedná ve jménu žádného boha, jeho hnacím motorem je většinou finanční zisk. Není to žádný svatoušek ani vyložený padouch - jeho očima sledujeme atentát na muslimskou loď v první povídce, následnou zdlouhavou akci (z donucení) na Zemi i pokus o záchranu dcery v příběhu posledním. Všechny tři části na sebe víceméně plynule navazují. Děj obvykle pádí kupředu, chvíle oddychu jsou vzácné, nechybí nezbytné hlášky, přestřelky, ba ani romantické linie nezůstane divák... ehm, čtenář ušetřen.
Autor si dal práci se stručným popisem historických událostí i s principem cestování subprostorem, leč dle mého názoru selhal v popisu ostatních reálií. Na jednu stranu má lidstvo lodě schopné v krátkém čase překonávat vzdálenosti mezi hvězdami, na druhou stranu na planetách vše působí jako za krále klacka: představovala bych si trochu jiná technická zabezpečení různých objektů než jak z pohádek "Tisíce a jedné noci" (tedy obyčejné zámky, mříže, neschopné stráže). Kde jsou silová pole, roboti, zabezpečovací mechanismy, proč jsou soupeři (tedy převážně islamisté, zcela dominantní mocnost) vždy tak chabě vybavení? Muslimové mají nevýhodu při pronásledování, protože nepoužívají nečistá zvířata - psy... To jako za cca čtvrt tisíciletí ještě nebude vymyšlen jiný efektivní způsob sledování? Hlavní hrdina je profík, ovšem při přepadení policejní stanice nepomyslí na kamery? Po napadení ve vlastním domě nezkontroluje, zda někde nečíhají další útočníci? Příkladů nepříliš věrohodného chování a šťastných náhod by se našlo podstatně víc: např. otevřené dveře do pilotní kabiny luxusní vesmírné lodi (když se ví o chystaném pokusu o atentát), nerušený útěk před policií přes střechy (policajti budoucnosti nejenže nemají ve standardní výbavě neprůstřelné vesty, ale ani nějaké blbé vrtulníky či vznášedla) etc., etc., etc.. Demence a nepřipravenost nepřátel mě bohužel až moc často přiměla vrtět nespokojeně hlavou a snižovala jinak pozitivní dojem ze čtivého dílka.
Potenciál slibný, chtělo by to však domyslet detaily - nenechávat hlavního hrdinu (ač není vyloženě kulhánkoidně nezničitelným supermanem) proplouvat jako žraloka hejnem početného, leč neschopného a bezmocného planktonu.

15 12.09.2018

"Noteka 2015" je pro mě tak trochu očekávaným příjemným překvapením, Poláci prostě píšou dobrou fantastiku a tahle knížka jen potvrzuje pozitivní zkušenosti. Lewandowski ve svých povídkách zavede čtenáře na území Polska v blízké budoucnosti a naráží přitom na různé nešvary současnosti: tuhle si rýpne do korupčních politiků, támhle kopne do ekologů, poškádlí náboženské fanatiky, ošklíbne se nad Evropskou Unií, zkrátka aktuálními postřehy a názory autor nešetří. Satira a všemožné vtipkování však automaticky neznamenají odpočinkovou četbu - ve spoustě povídek se skrývá hlubší myšlenka a kromě toho je Lewandowski schopný rozvíjet různé složitě znějící teorie převážně z oblasti (meta)fyziky. Tématicky se nenechává omezovat a veleschopnou ústřední postavu novináře Tomaszewského neváhá protáhnout událostmi na hony vzdálenými realitě. Největším zážitkem pro mě byl hned úvodní "Mazal", zasmála jsem se u válečné "Noteky 2015" a zaujalo mě také "El Niňo 2035". Ani ostatní příběhy nejsou špatné, vždy se mohou pochlubit zajímavým nápadem nebo alespoň kvalitním humorem, obvykle obojím. Poutavé a vůbec ne hloupé počtení: možná bych měla zkusit návrat ke "Kočkodlakovi Xinovi", který mi v dobách puberty nesedl, ale v současnosti mě tento Lewandowskiho fantasy cyklus třeba osloví víc.

5 12.09.2018

Andrea nám bohužel změnila povahu z drsné, sarkastické mrchy na citově zmatenou, empatickou, skoro soucitnou ženu. Stala se relativně obyčejnou, ironické hlášky bezmála zmizely a s nimi sympatické záblesky humoru z předchozího dílu. Hlavní hrdinka už pro mě tudíž nebyla tak atraktivní, nedařilo se mi s ní tolik sžít, držet jí urputně palce. První mínus, ovšem zásadní.
Také prostředí, kde se děj odehrává, není ani zdaleka tak bohaté a zajímavé jako u "Vyslanců mrtvých". Habitat s jeho nevšedními obyvateli a zákonitostmi zaujal rozhodně víc než luxusní orbitální výtah. Ale budiž, nelze vymýšlet stále nové úžasné světy, aby byl rozmlsaný čtenář plně uspokojen. Osazenstvo těch několika místností, co pendlují vesmírem mezi stanicí Zahálka a planetou Xana, je převážně lidské, odhadnutelné, předvídatelné. Několik mimozemšťanů sice v příběhu figuruje, nicméně nevzbudili ve mně kdovíjakou fascinaci - zajímavější mi přišel potenciál linkerů z rodu homo sapiens, jedinců propojených do společné mysli.
Zápletka samotná není špatná, byť i ta za prvním případem Andrey Cortové zaostává. Přesto se mi četlo dobře a dojmy většinu času oscilovaly mezi 75-80%. Jenže pak přišel závěr, který snad Castro psal při sledování nějaké jihoamerické telehovnely. Takže do hodnocení musím promítnout nejen své zklamání z psychického "vývoje" hlavní hrdinky, nýbrž i obavy z klesající kvality dalších dílů (kéž bych se mýlila). Pořád však jde o nadprůměrnou sci-fi detektivní sérii a pokračování dám šanci.

7 09.09.2018

Knížku jsem četla na doporučení verbala (ano, toho fuj-fuj nekorektního provokatéra z ČSFD, jehož klávesnice obsahuje písmenka pouze pro vulgární výrazy), tudíž jsem předpokládala, že mi exploduje bránice, ale...
Bernhard je navýsost nesympatická postava, od které čtenář nemůže očekávat nic pozitivního. Stále před někým nebo před něčím utíká, někam padá, přitom si stěžuje, nadává a lituje se. Většina ostatních vystupujících bytostí není lepších, jde o jednu vtělenou nectnost vedle druhé: neochotní až nenávistní roboti, všemožné literární postavy a archetypy, řvoucí lampasáci, trhlí vědci a hlavně všudypřítomný ústřední mozek, zmítaný hormony. Zpočátku šlo o zábavný mustr, akorát se docela rychle omrzí a pak může nastat situace, kdy ten věčný negativismus, podlost, zbabělost a vzájemné urážky začnou čtenáři lézt na nervy. Této čtenářce rozhodně.
Děj obou novelek není omezen sebemenší snahou o logiku, prostředí i osoby se střídají tak rychle, až to občas komplikuje orientaci; přenést se z jedné planety na jinou může být záležitostí jediné krátké věty (aniž by Bernhard ovládal teleportaci).
Parodování různých společenských skupin či jednotlivců, sžíravá kritika aktuálních problémů, utahování si z lidských slabostí - to vše funguje velmi dobře, někdy ze mě Lundwall vyloudil suché uchechtnutí, jindy spíše hořký úsměv.
Přemýšlím, jestli bych byla s knížkou kompatibilnější v mladším věku... Asi bych lépe ocenila bláznivý styl humoru, na druhou stranu by kolem mě mohlo plno dobrých postřehů prošumět, aniž bych se nad nimi zamyslela, případně jen pozastavila přitakáním. Holt jsem čekala něco jiného, v některých ohledech víc, v jiných by to zase chtělo ubrat, přesto nemůžu četbu tohoto dílka označit za ztrátu času.
"Žijte teď a nechte pátou generaci svých potomků, aby platila!"

9 05.09.2018

Bill Hodges sice stojí jednou nohou v hrobě a druhou na banánové slupce, to mu však nebrání společně s parťačkou Holly řešit na vlastní pěst případy zvláštních sebevražd, jakkoliv stopy vedou neuvěřitelným směrem a do velmi temných zákoutí. Závěr trilogie definitivně opustil kolej "normálních" zločinů a zběsile vyrazil po paranormální trati do stanice Horor. Ne, bát se pravděpodobně nebudete, i když z některých scén zamrazí. King se tentokrát příliš soustředí na děj a na vzájemné vztahy postav, hutná atmosféra bohužel poněkud absentuje... ale docela si umím představit, že kvalitní filmová verze s patřičně ponurou hudbou by mohla strach navodit.
Uspokojivé zakončení série, byť má své zápory: například mám dojem, že se autor chvílemi snaží demonstrovat, jak drží krok s dobou, s novými technologiemi, aniž by o tom dokázal čtenáře přesvědčit (mě tedy ne a to mám do ajťáka daleko). Taky by nezaškodilo méně často zdůrazňovat, kam se člověk dívá při lhaní.
Nejsem zklamaná, nejuchám nadšením, prostě jsem za své peníze dostala Kingův slušný standard. Jako fajn, Stephene, ale přece jen už by to zase chtělo napsat nějakou pořádnou pecku, co mě vystřelí z papučí a ještě po letech budu při vzpomínce na ni blaženě slintat...

24 04.09.2018

Útlá knížka určená především příznivcům TV seriálu "Červený trpaslík". Může být zábavná i pro neznalce této britské SF perly, ale osobně si myslím, že bez patřičné vizualizace to nejspíš není tak docela ono. Pro mě část kouzla při čtení spočívala v tom, jak mi paměť nabízela tváře, hlasy a gestikulaci jednotlivých postav: líného flamendra Listera s jeho koblížkovitým ksichtem a trikem samý flek; přepečlivě upraveného nafoukance Rimmera, kterému veškeré neurózy a mizerné charakterové vlastnosti vyloženě koukají z obličeje; bláznivě vymóděného Kocoura s jeho přihlouplým výrazem; hranatou lebku, zmatená očka a trhané pohyby úklidem posedlého Krytona a věčně sarkasticky rezignovaný úšklebek v tváři superpočítače s IQ 6000 - Hollyho (není to zase tolik, stejně má i 12000 učitelů tělocviku).
Nejsem cimprlich, nicméně jedinou vážnější výtku mám k nadužívání slova "kurva" - hlavně Rimmera pamatuju jako nádherně jízlivého zmetka bez zbytečných vulgarit.
Knížku jsem četla výhradně při cestování do/z práce a čas při ní příjemně ubíhal, akorát se občas spolucestující divně koukali, čemu se tak blbě culím. Zmírnění tempa a vážnější tón na posledních 30-ti stranách jsou vyváženy solidní, byť nijak převratnou pointou.
Nejsem v nejmenším zklamaná, ale v tomto konkrétním případě přece jen dávám přednost TV obrazovce před čtením knihy.

22 03.09.2018

Příjemný fantasy román, který klade důraz v první řadě na přesvědčivě působící prostředí, propracované náboženství ve spojení s magií a postavu hlavního hrdiny. Lupe dy Cazaril není typický žánrový charakter, rytíř bez bázně a hany, ale životem zlomený člověk, co se v průběhu knihy zvedá. Jeho vzestup je ovšem duševního rázu, pokud tedy hledáte fantasy, kde zní třesk mečů a krev stříká proudem, "Prokletí Chalionu" se vyhněte hooodně širokým obloukem. Akce je minimum, veškerá dynamika děje spočívá spíše ve vztazích, dvorské diplomacii a intrikách. Zrovna tak duše prahnoucí po romantice a žhavých milostných scénách by měly sáhnout jinam, autorka mě v tomto ohledu mile překvapila. Možná se teď nabízí otázka, co se na těch více než 600 stranách vlastně stane, když se v tom skoro nebojuje ani tento... nesmilní? Těžko popisovat a vyhnout se spoilerům, ale jak už napovídá sám název, řeší se kletba - kletba královského rodu.
Za sebe mohu vyjádřit spokojenost, četla jsem sice pomalu, leč naprosto hladce. Spisovatelka dokázala živě vykreslit svět aristokratů, připomínající reálie středověkého Španělska, aniž by byla zbytečně popisná; první náznaky netrpělivosti jsem u sebe začala pozorovat až někde u strany 500. Poměrně vysoký dojem sráží několik výhrad: Cazaril je ve své podstatě až příliš dokonalý a kladný, ta jediná scéna charakterové rozpolcenosti mě navnadila... a prd, vyfičela, nevyužitý potenciál zamrzel. Dále by neškodilo zabrousit trochu hlouběji do psychologie dalších důležitých postav, nenechávat je ploché jak fošny. Nevyčítala bych tentokrát bohy ve stroji, protože na božstvech a jejich záměrech je zápletka do značné míry postavená. Sice to z hrdinů dělá jen bezmocné figurky, ale kupodivu mi to nevadilo.
Uplivnout bohužel musím nad závěrem, což je zdlouhavý epilog, kdy vše podstatné bylo vyřešeno a přešlo se k desítkám stran patetických žvástů.
Malinko zkritizovat lze také nepozornost při korekturách; uteklo víc překlepů, než je u Talpressu zvykem, nicméně nejde o nic tristního - některá nakladatelství jsou na tom výrazně hůř i u svých nejlépe ošetřených titulů. Co dodat? První dva díly série jsem ulovila v Levných knihách a je to škoda, jde sice o nepřevratné, přesto kvalitní tituly.

8 02.09.2018

Tohle je King jako zamlada, kdy chlastal, fetoval a tvořil napínavé bestsellery jako na běžícím pásu. Podstatnou složkou "Doktora Spánka" je ovšem varování, kam až člověk může klesnout, jestli se poddá svým závislostem. Nepůsobí to jako plytké moralizování, když autor zatraceně dobře ví, o čem píše a jeho osobní zkušenosti jsou zřetelně cítit z každého slova na téma alkohol.
Dan Torrance, někdejší dětský hrdina "Osvícených", nezvládá své démony právě nejlíp, ale časem se i na něj osud usměje v jednom americkém městečku, kde najde lidskou podporu, práci a relativní klid v duši. Pozná také další nadané jedince, zejména neobvyklou dívku Abru, která se díky síle svého talentu dostane do nebezpečí.
Víc prozrazovat netřeba. Příběh odsejpá hladce, nikde příliš nezpomaluje, bohužel se však nevyhnul určitým neduhům. Zbytečná telenovelovitá scéna mi ještě teď po letech způsobuje návaly dávení a finále bylo předvídatelné, málo dechberoucí, prostě na můj vkus ne zcela uspokojivé.
Za mě tedy hezké 4* a špetka zklamání, protože první dvě třetiny románu slibovaly cosi výjimečnějšího.

19 01.09.2018

Děj románu lze shrnout do jedné věty: jedná se o hon za tvůrcem zvláštních obrazců a odhalování jejich tajemství, jejich moci.
Hlavní hrdina se potýká s několika handicapy, z nichž ty zdravotní ve formě záchvatů jsou nejmenším problémem. Pak je tady jméno, jaké by člověk očekával v Disneyho pohádce, nebo v knížce od J.K. Rowlingové. Alfie Flowers je sice mohutný fotograf v Kristových letech, já ho však stále měla před očima jako skřítka, co se chystá odletět na kouzelném kufru kamsi do Bradavic. Největším problémem pro čtenáře (pro mě rozhodně) je nemastnost a neslanost této postavy, která měla se svou minulostí a zázemím podstatně větší potenciál. Když ve druhé polovině románu převzala otěže soukromá vyšetřovatelka a samozvaná agentka Harriet, zlepšením bych to nenazvala. Zpočátku mi byla celkem lhostejná, později mě začala sr... pardon, iritovat. Reputaci mohl zachránit snad ještě sidekick - novinář Toby, ovšem ani jeho úmrtí by mi žíly nervalo. Nejvýraznější emocí tak byla lehká averze vůči padouchům (a Harriet).
Pátrání po takzvaných piktografech se odehrává převážně v Londýně, akčnější části přesunou čtenáře na Blízký východ (Turecko, Irák) a trochu seznámí s tamními poměry. Nebylo to vyloženě nezajímavé, pro mě však tyto končiny, kultura a náboženství postrádají atraktivitu. Takto bych vlastně mohla zhodnotit celé "Třetí oko": nebylo to špatné, akorát mi chyběly sympatičtější charaktery i prostředí, zápletka ničím neohromila... pro mě relativně vlažné čtení, netrpěla jsem, ale ráda bych se bavila víc.

5 31.08.2018

Sledujete občas béčkové (nebo spíše céčkové) akční filmy, které jsou tak dementní, až jsou nechtěně velmi vtipné? "Souboj" je jejich literárním ekvivalentem. Veškerá nakladatelství Reillyho s touhle prvotinou poslala pryč s otiskem boty na zadku, nakonec "Souboj" vydal na vlastní náklady. Už samotná zápletka vykouzlí na rtech poněkud nevěřící úsměv: mimozemšťané jsou zřejmě dost hraví, proto co tisíc let vyberou představitele sedmi ras a uspořádají v uzavřeném prostředí turnaj - kdo přežije, vyhrál. Tentokrát se vše odehrává na nic netušící matičce Zemi, konkrétně v Newyorské státní knihovně. Být tohle téma zpracováno nějak šikovně, nemuselo by nutně jít o fiasko. Jenže Matthew Reilly "Souboj" napsal v devatenácti letech a je to sakra znát: naivita, nedotaženost, nepromyšlenost funkčních principů turnaje, nevěrohodnost chování všech zúčastněných, dialogy občas třeskutě inteligentní - jako z té reklamy, kde paní nerozumí své vagíně... Logika to vzdala hned na začátku a odfrčela na nějakou vzdálenou havajskou pláž srkat piňakoládu a očumovat plavčíky. Volné pole působnosti tedy zůstalo pro absurditu a ta v nejmenším nezahálela, zanechala své výrazné otisky takřka na každé stránce knihy. Nebudu vyjmenovávat veškeré do očí bijící nesmysly, to bych sem musela opsat skoro celý román, zmíním jen malý příklad: mimozemšťané z blaženě nevědomého lidstva vyberou jednoho "bojovníka", obyčejného lékaře (nikoliv elitního vojáka či agenta), co má být ovšem psychicky na extra úrovni. Proč se potom chová po většinu času jako idiot, neschopný si zapamatovat a zužitkovat ani životně důležité informace? A proč jsou samotné mimozemské formy života takoví kreténi (přes jejich technologickou vyspělost a převahu se u nich z nějakého záhadného důvodu nepředpokládá mentální kapacita ani na ovládání výtahu)? Autorova nezralost, jeho nedomýšlení událostí do detailů, se zkrátka na románu negativně podepsala.
Matthew Reilly v úvodu děkuje rodičům, že jej nechali dívat na televizi... tím se vysvětluje prakticky vše. Je tady však jeden výrazný klad: ač je tato knížka nejapně blbá, zároveň je opravdu zábavná a těch 300 stran jsem zkonzumovala za necelé dva večery. Navíc - při častém vrtění hlavou jsem si důkladně procvičila ztuhlou páteř v oblasti zátylku a neplánovaně si v záchvatech smíchu posílila břišní svalstvo. A protože smích jak známo prodlužuje život, budu mírná k nebohé mladé oběti vymývání mozku vlivem televize, dám dvě shovívavé hvězdičky.
P.S.: Pobavil i závěrečný medailonek na přebalu, kde je zmíněno, že Reilly pracuje na pokračování svého bestselleru "Polární stanice", které se bude věnovat hrdince Shane Schofieldové. Tak schválně, jde o nedbalou redakční práci, nebo poručík Shane "Strašák" Schofield skutečně absolvuje operaci změny pohlaví?

9 30.08.2018

Jak popsat Červenákovu detektivku? Jako první srovnání mi na mysl přišla série o kapitánu Báthorym, akorát nadpřirozeno je zde zastoupeno formou pověrčivosti a lidové "tvořivosti" (tedy klevetami), souboje nejsou tak četné, přibylo dialogů. Jinak se jedná o klasickou dobrodružnou "červenákovinu" se všemi klady i zápory. Pozitivní je čtivost, atmosféra, probuzení zájmu o historické události. Mezi negativa řadím některé vyšetřovací postupy, kdy to podstatné se až příliš často prokazuje výslechem za účasti kaprála Jaroše a jeho mučících nástrojů (možná tradiční metoda těch dob, přesto nepříliš detektivní). Jindy si kapitán Stein a jeho skupinka počínají jako tým CSI - např. pátrají po vystřelené kulce a zkoumají, jaké na ní utkvěly stopy. Dialogy nejsou špatné, přesto nečekejte lehkost, vtip a poetiku Sapkowskiho. Zápletka... no, čtenář je odkázán pouze na svou intuici, hrdinové zkrátka pendlují mezi podezřelými. Zdaleka nejslabším článkem románu jsou však postavy, po psychologické stránce ploché, nepropracované, jen skica charakterů. Stein je nevrlý katolík, Jaroš tichý sadista, Barbarič změkčilý intelektuál s odporem k manželství. Proč? Nevíme, autor cosi naznačuje velmi nepatrně. Samozřejmě bude příležitost hlavní postavy lépe vykreslit, dát jim hloubku a oživit je v dalších dílech, ovšem zatím mě pan Červenák žádnou knihou nepřesvědčil, že by právě v tomhle ohledu exceloval. Ráda se nechám usvědčit z omylu.
Mé dojmy z "Mrtvého na pekelném vrchu" kolísají někde kolem pěkných, nepřevratných, nepřekvapených 70%.

27 29.08.2018

Mé jméno je Andrea Cortová a ať je mezi námi hned od začátku jasno: nemám vás ráda! Není v tom nic osobního, museli byste se hodně snažit, abyste se zařadili do privilegované skupiny těch, které skutečně nenávidím. Mám za sebou traumatizující dětství, nelehké dospívání a před sebou mizerný život, tak prostě nevidím důvod, proč na vás být milá. Nemám to v popisu práce. Jsem poradkyně Diplomatického sboru, tedy něco jako vyšetřovatelka prokuratury - pro vás neznalé. Kde se ve vesmíru vyskytne problém vyžadující bystrou mysl, tam mě pošlou a já s remcáním srazím podpatky a letím, nemůžu si vybírat. Patřím Sboru; Sboru, co si se mnou bezostyšně vytírá zadek, posílá mě do nebezpečí, ovšem zároveň mě chrání diplomatickou imunitou. A já ochranu nutně potřebuji, spousta lidí i sentientů, příslušníků mimozemských ras, volá po mojí krvi. Jsem totiž Zrůda. Nikoliv vzhledem, nýbrž tím co jsem kdysi dávno spáchala. Nevím, jak se to stalo, kdo ze mě Zrůdu udělal a proč... ale já na to přijdu, cílevědomost a sveřepost mi nechybí.
To však má svůj čas, mým nejčerstvějším posláním je vyšetřit vraždu na odlehlém habitatu Jedna Jedna Jedné, monstrózním výtvoru umělých inteligencí. Kdo je vrah? Proč na habitatu, kde je možné snadno zařídit nenápadnou "nehodu", morduje nepřehlédnutelným způsobem?
Pokud máte rádi poctivé detektivní zápletky, chcete poznávat vesmír, vzájemné soužití a fungování mnoha druhů, nové ekosystémy i jejich nevšední obyvatele, nevadí vám můj sarkasmus nebo jste natolik zvrhlí, že vám dokonce imponuje, máte-li zájem o pozorování lidí, nimráte se s rozkoší v jejich psychologii, a baví vás poslouchat rozhovory s podezřelými, pak neváhejte a připojte se k mé cestě na Jedna Jedna Jednu. Zaručuji vám, že to bude zatraceně kvalitní jízda, která vám dá plno námětů k zamyšlení, obklopí vás parádní atmosférou, podusí napětím, zdeptá nejistotou i paranoidními pocity, rozchechtá ironickými hláškami. Možná se nedočkáte ohromující originality, oceníte však precizní propracovanost všech složek případu "Vyslanci mrtvých" – od pozadí, přes zápletku, až po jednotlivé charaktery. Do té své trapně nudné reality se budete vracet neradi, nevynecháte jedinou příležitost popadnout luxusně vyvedenou knihu a vrátit se zpět do mé jízlivé společnosti, rozplést tu zamotanou síť temných tajemství, rozetnout gordický uzel konspirací. A jistě se budete těšit, až vás sebou vezmu k dalšímu vyšetřování. 90%

9 28.08.2018

Tímto románem jsem si jen potvrdila, že jak stárnu, Kingovy práce jsou pro mě čím dál zajímavější z lidského hlediska: působí na mě různé úvahy o komplikovaných životních situacích, postřehy založené často na vlastních zkušenostech, vnoření do psychiky hrdinů, (ne)zvládání svých démonů. Tyhle pro autora už typické vivisekce charakterů mě prostě baví víc a víc. Zároveň však na mě ztrácí vliv hororová složka příběhů, strach zůstal kdesi zapomenut a finále, kdy se většinou se zlem fyzicky bojuje, nebývají očekávaným vyvrcholením, ale pouhou nezbytností.
Užila jsem si s Edgarem Freemantlem jeho rekonvalescenci na floridském ostrově Duma Key, fascinovaně pozorovala jeho kulhavé kroky "druhým životem", ocenila, jak se King uměl vžít i do jiného řemesla (umění), než spisovatelského. Znepokojivé náznaky o čemsi zkaženém v Edgarově novém bydlišti a odhalování pohnuté minulosti obyvatel ostrova bylo vítaným kořením, leč čím konkrétnější podobu zlo nabývalo, tím méně děsilo. Závěrečný střet pro mě tedy postrádal grády, nebudu ovšem tvrdit, že bych se u něj nudila. Jak už jsem v komentářích vícekrát zmínila, akčnější scény působily na čtenářku, jakou jsem byla před 10-ti a více lety, momentálně už kladné body nepřihrály.
Přelouskat těch 550 stran plných šumění moře a práce s barvami mi trvalo necelých pět dní, přesněji příjemných večerů, prokládaných chvílemi smutku i trochou mrazení v zádech. Jako bonus se ve mně po dlouhé době probudila touha sednout s tužkou a skicákem, nakreslit něco ze sebe a pro sebe, žádné vynucené pracovní srajdy.
Určitě bych knihu nezařadila do Kingovy TOP5 a možná by se nevešla ani do TOP10, některé její detaily mě zkrátka docela neuspokojily (nebudu konkrétní kvůli spoilerům), ale rozhodně mě návštěva ostrova Duma Key nezklamala.

23 27.08.2018

Velmoci už přestalo bavit křečkovat atomovky jen tak bez užitku, pročež tady zase jednou máme svět na sračky a většinu lidstva přežívající v mizerných podmínkách. Zapomeňte na internet a splachovací záchody; kdo má střechu nad hlavou, kýbl vody a výtisk "Hrdiny od Istanbulu" na utírání zadku, ten může být se svou existencí spokojený. Jako třeba vypravěč této knihy, válečný veterán a majitel pajzlu, jehož největším problémem v troskách Prahy jsou vyšinutí vyzyvatelé, testující střelecké dovednosti. Místa pro jejich ostatky je naštěstí dostatek. Idylka končí, když se objeví chlápek z armádní minulosti s obtížným úkolem a hromadou trablů v zádech. Nezbývá, než popadnout zbraně, tuny munice a doutníky v podobném množství, sestavit družinu drsňáků a splnit quest: zachránit + doručit jednoho nevděčného fracka do rodičovské náruče.
Nemusíte mi sekat prsty, přiznávám, že jsem ještě kolem sté stránky zvažovala, jestli se na "Spad" nevyprdnout. Do béčkových akčňáků to nepřinášelo nic nového, humorem autor relativně šetřil a z nadužívání citoslovců "Prásk! Prásk! Buch! Hvízd! Ratatatata!" mě chytal psotník. Zatnula jsem však hrdinně zuby, vytrvala v četbě a nakonec byla odměněna v rámci žánru obstojným příběhem, ba dokonce i jednoho překvapení jsem se dočkala.
Nevím, jestli se pohrnu do pokračování, to hrdé mávání českou vlajkou v oblacích doutníkového dýmu a za zvuků frenetické střelby na mě už nezabírá jako zamlada, ale že mi Alice drží nůž pod krkem, tak ať nežeru: 70%.

23 26.08.2018

Vítejte v USA nedaleké budoucnosti, přesněji v tom, co za nějakých 20 let ze Spojených států zůstane dle vize Dana Simmonse. Nekoná se žádné pyšné salutování vlajce s hvězdami a pruhy, naopak, autor nelítostně dává najevo, že dobře už bylo a (nejen) jeho národ směřuje mílovými kroky rovnou do ... vždyť víte kam. Všeobecný úpadek mocnosti je nejkřiklavěji dokumentován závislostí značné části obyvatelstva na LSD, droze umožňujících opakovaně prožívat vybrané okamžiky do nejmenších detailů. Proč čelit hnusné realitě okolní materiální i morální bídy, všudypřítomnému násilí, válkám gangů, teroristickým útokům, když lze levně uniknout ke vzpomínkám?
Bývalý detektiv Nick Bottom je přinucen vyplavat z hlubin své závislosti a vrátit se k případu vraždy, kterou kdysi vyšetřoval. Jeho cesta za pravdou nedává čtenáři po většinu stránek románu mnoho vodítek (ta se objeví prakticky až v závěru), nicméně nepostrádá napětí a spád, množství akce za použití pistolí i různých válečných hi-tech hraček. Ve vedlejších dvou liniích sledujeme osudy Nickova syna a tchána, čímž získáme pohled hned tří generací. Kromě toho Simmons neodolal chvílemi v rozhovorech rozebírat politické i ekonomické příčiny kolapsu a otřel se také o svou milovanou anglickou literaturu, nezapomněl ani na Shakespearovo dílo. Mně osobně ty odbočky příliš nevadily (občas přinesly i relevantní/zajímavé informace - nikoliv pouhé názory znechuceného pravicově smýšlejícího člověka), ale jsem ráda, že nezpomalovaly tempo častěji. Nejsem takový znalec amerických poměrů, abych byla schopná posoudit, nakolik je Simmonsova kritika opodstatněná a jeho obavy reálné, bohužel nepatřím k optimistům a v nemálo ohledech sdílím autorovo znepokojení s vývojem světových událostí.
Hodnocení "Flashbacku" bude u většiny čtenářů zřejmě dost závislé na vnitřním souhlasu/nesouhlasu s autorovým vnímáním současnosti, za sebe můžu každopádně připsat kladné body za perfektně vystihnutou atmosféru zmaru, dobře popsanou akci, hlavního hrdinu, kterému jsem držela palce, i za detektivní zápletku, co navzdory určitým mouchám udržela mou pozornost a nutila mě rychle obracet stránky. Ve finále mě Simmons nepotěšil, pak potěšil a pak zase nepotěšil... až jsem si zvolila konec dle svého gusta a jsem spokojená.
Překlad místy škobrtal, korektury měly být podstatně pečlivější, jak už je u Plejády neblahým zvykem (ale mohlo to být i horší).

8 26.08.2018

V době prvního českého vydání na mě Christina valný dojem neudělala. Byla jsem zmlsaná jinými díly Stephena Kinga a tak mi zřejmě strašidelné auto přišlo jako slabá káva. Napůl jsem očekávala, že návrat ke knize po tak dlouhé době by mohl přinést pozitivnější odezvu a naštěstí se tento předpoklad potvrdil. "Christina" je čistokrevný horor, pro mě však tentokrát podstatnější a působivější složkou byl příběh o dospívání, ta zvláštní nostalgie amerického předměstí, první lásky a dychtivé i nejisté vyhlížení dospělosti.
Dennis je školní fotbalová hvězda a Arnie poďobaný outsider, přesto jsou od dětství nejlepšími kamarády. Dokud se Arnie bláznivě nezamiluje. Do Christiny. Christina je ošklivá, zanedbaná a je na ní cosi znepokojivého. A není to dívka ani žena, tudíž poznámky o sjetém dezénu, přetočeném tachometru či vyrachtaném podvozku nejsou impertinentní. Čtenář v první třetině románu sleduje Dennisovýma očima postupnou proměnu vcelku normálního, lehce zakřiknutého kamaráda v nebezpečného cizince.
Stephen King hraje s odhalenými kartami, prakticky od začátku je jasné, k jakým problémům se schyluje. Překvapit mě autor dokázal jen jednou, přesto jsem se nenudila a stránky rychle ubíhaly. Paradoxně mi zajímavější a mrazivější než Christinino krvavé běsnění přišel Arnieho charakterový přerod, takže méně hororovou první polovinu románu hodnotím jako čtivější oproti závěrečné akční třetině, co se mi místy malinko táhla. Holt stárnu nejen fyzicky.

13 25.08.2018

Přidržet dveře atraktivní ženě se může ukázat jako fatální chyba a zdroj ošklivých problémů... pokud tedy nejste bývalý vojenský policista Jack Reacher, pro kterého je únos bandou ozbrojenců pouze drobným rozptýlením na cestě životem.
Nemůžu tvrdit, že bych se při četbě nudila - naopak, zvláště první polovina knihy byla docela napínavá, ale přece jen mám k této Childově sérii stále určité výhrady.
1) Hlavní hrdina: je to chladnokrevný drsňák, nic víc, nevzbuzuje ve mně žádné pozitivnější emoce, není mi zdaleka tak sympatický, jak by mohl (a měl) být. Šance přiblížit ho čtenářům by se našly, autor je bohužel ignoruje. V jedné pasáži se například dozvíme o Reacherově klaustrofobii; jiní spisovatelé by na tohle téma dokázali vyplodit zajímavý příběh třeba z dětství nebo z některé mise, hrdinu polidštit. Kruci, takový Stephen King by z toho detailu uplácal dechberoucí a tklivou novelu. Lee Child nic, Jack Reacher prostě panikaří v těsných prostorech a basta!
2) Zápletka: nemůžu si pomoct, ta je tak plná děr, že i síť fotbalové brány vedle ní vypadá jako plachta. Padouši jsou neschopní dementi. Všichni bez výjimky. Klaďasové mají své světlejší chvilky, v podstatě jsou však jsou odkázáni na genialitu a neporazitelnost Reachera. Ovšem třeba v závěru superdokonalý mozek hlavní postavy náhle pracuje mnohem, mnohem pomaleji než mysl čtenáře. Realita v románu funguje tak nějak podle Hollywoodu, hodně se přehání a málo dbá na standardní fungování lidstva. Mimo jiné závidím Jacku Reacherovi velikost močového měchýře i střev a pevnost svěračů... jeho žaludek vlastně také má mnohem nižší nároky na provoz, než ten můj. A rozhodně je moc milé, jak byl Reacher, ústřední postava dění, po průserové akci ušetřen veškerých otázek a vyšetřování, neobtěžován výslechy a administrativou. Jeho dojemnou šlechetnost v milostných vztazích bych tady mohla ohlodávat sarkasmem celé dlouhé odstavce.
3) Překlad: je relativně dobrý, renonců málo, přesto mě jedna věc konstantně a často nasírala. Stráže. Obvykle se jednalo o muže, záporáky, kteří se dostali do rvačky nebo přestřelky se zástupci dobra. A pokaždé jsou tito pánové skloňováni v ženském rodu, jelikož jsou přece stráž, TA stráž - lekla se, popadla pistoli, dostala po tlamě, upadla, byl jí zlomen vaz (byla zastřelena), chcípla. Celé dlouhé odstavce, kdy se o mužích píše jako o ženách. Přitom by stačilo jednoduše použít slovo "strážný" a paradox by vůbec nevzniknul. Tímto výrazem překladatelka nicméně nedisponuje, proto jsem holt byla vystavena představám, jak Reacher a jeho parta přicmrndávačů kosí dávkami z palných zbraní či likvidují svými pěstmi celé pluky křehkých dívek.
Ale dost už bylo výtek. "A přece nezemřeš" je obstojný akční román, rychle odsejpá a člověk si u něj spolehlivě odpočine od všedních starostí. Podmínkou dobrého zážitku je přepnout mozek do polohy OFF. Obvyklé dilema: 3* je málo, 4* je moc... ale tentokrát nebudu přivírat oči.

18 24.08.2018