Metla komentáře u knih

Útlá knížka určená především příznivcům TV seriálu "Červený trpaslík". Může být zábavná i pro neznalce této britské SF perly, ale osobně si myslím, že bez patřičné vizualizace to nejspíš není tak docela ono. Pro mě část kouzla při čtení spočívala v tom, jak mi paměť nabízela tváře, hlasy a gestikulaci jednotlivých postav: líného flamendra Listera s jeho koblížkovitým ksichtem a trikem samý flek; přepečlivě upraveného nafoukance Rimmera, kterému veškeré neurózy a mizerné charakterové vlastnosti vyloženě koukají z obličeje; bláznivě vymóděného Kocoura s jeho přihlouplým výrazem; hranatou lebku, zmatená očka a trhané pohyby úklidem posedlého Krytona a věčně sarkasticky rezignovaný úšklebek v tváři superpočítače s IQ 6000 - Hollyho (není to zase tolik, stejně má i 12000 učitelů tělocviku).
Nejsem cimprlich, nicméně jedinou vážnější výtku mám k nadužívání slova "kurva" - hlavně Rimmera pamatuju jako nádherně jízlivého zmetka bez zbytečných vulgarit.
Knížku jsem četla výhradně při cestování do/z práce a čas při ní příjemně ubíhal, akorát se občas spolucestující divně koukali, čemu se tak blbě culím. Zmírnění tempa a vážnější tón na posledních 30-ti stranách jsou vyváženy solidní, byť nijak převratnou pointou.
Nejsem v nejmenším zklamaná, ale v tomto konkrétním případě přece jen dávám přednost TV obrazovce před čtením knihy.

22 03.09.2018

Příjemný fantasy román, který klade důraz v první řadě na přesvědčivě působící prostředí, propracované náboženství ve spojení s magií a postavu hlavního hrdiny. Lupe dy Cazaril není typický žánrový charakter, rytíř bez bázně a hany, ale životem zlomený člověk, co se v průběhu knihy zvedá. Jeho vzestup je ovšem duševního rázu, pokud tedy hledáte fantasy, kde zní třesk mečů a krev stříká proudem, "Prokletí Chalionu" se vyhněte hooodně širokým obloukem. Akce je minimum, veškerá dynamika děje spočívá spíše ve vztazích, dvorské diplomacii a intrikách. Zrovna tak duše prahnoucí po romantice a žhavých milostných scénách by měly sáhnout jinam, autorka mě v tomto ohledu mile překvapila. Možná se teď nabízí otázka, co se na těch více než 600 stranách vlastně stane, když se v tom skoro nebojuje ani tento... nesmilní? Těžko popisovat a vyhnout se spoilerům, ale jak už napovídá sám název, řeší se kletba - kletba královského rodu.
Za sebe mohu vyjádřit spokojenost, četla jsem sice pomalu, leč naprosto hladce. Spisovatelka dokázala živě vykreslit svět aristokratů, připomínající reálie středověkého Španělska, aniž by byla zbytečně popisná; první náznaky netrpělivosti jsem u sebe začala pozorovat až někde u strany 500. Poměrně vysoký dojem sráží několik výhrad: Cazaril je ve své podstatě až příliš dokonalý a kladný, ta jediná scéna charakterové rozpolcenosti mě navnadila... a prd, vyfičela, nevyužitý potenciál zamrzel. Dále by neškodilo zabrousit trochu hlouběji do psychologie dalších důležitých postav, nenechávat je ploché jak fošny. Nevyčítala bych tentokrát bohy ve stroji, protože na božstvech a jejich záměrech je zápletka do značné míry postavená. Sice to z hrdinů dělá jen bezmocné figurky, ale kupodivu mi to nevadilo.
Uplivnout bohužel musím nad závěrem, což je zdlouhavý epilog, kdy vše podstatné bylo vyřešeno a přešlo se k desítkám stran patetických žvástů.
Malinko zkritizovat lze také nepozornost při korekturách; uteklo víc překlepů, než je u Talpressu zvykem, nicméně nejde o nic tristního - některá nakladatelství jsou na tom výrazně hůř i u svých nejlépe ošetřených titulů. Co dodat? První dva díly série jsem ulovila v Levných knihách a je to škoda, jde sice o nepřevratné, přesto kvalitní tituly.

8 02.09.2018

Tohle je King jako zamlada, kdy chlastal, fetoval a tvořil napínavé bestsellery jako na běžícím pásu. Podstatnou složkou "Doktora Spánka" je ovšem varování, kam až člověk může klesnout, jestli se poddá svým závislostem. Nepůsobí to jako plytké moralizování, když autor zatraceně dobře ví, o čem píše a jeho osobní zkušenosti jsou zřetelně cítit z každého slova na téma alkohol.
Dan Torrance, někdejší dětský hrdina "Osvícených", nezvládá své démony právě nejlíp, ale časem se i na něj osud usměje v jednom americkém městečku, kde najde lidskou podporu, práci a relativní klid v duši. Pozná také další nadané jedince, zejména neobvyklou dívku Abru, která se díky síle svého talentu dostane do nebezpečí.
Víc prozrazovat netřeba. Příběh odsejpá hladce, nikde příliš nezpomaluje, bohužel se však nevyhnul určitým neduhům. Zbytečná telenovelovitá scéna mi ještě teď po letech způsobuje návaly dávení a finále bylo předvídatelné, málo dechberoucí, prostě na můj vkus ne zcela uspokojivé.
Za mě tedy hezké 4* a špetka zklamání, protože první dvě třetiny románu slibovaly cosi výjimečnějšího.

19 01.09.2018

Děj románu lze shrnout do jedné věty: jedná se o hon za tvůrcem zvláštních obrazců a odhalování jejich tajemství, jejich moci.
Hlavní hrdina se potýká s několika handicapy, z nichž ty zdravotní ve formě záchvatů jsou nejmenším problémem. Pak je tady jméno, jaké by člověk očekával v Disneyho pohádce, nebo v knížce od J.K. Rowlingové. Alfie Flowers je sice mohutný fotograf v Kristových letech, já ho však stále měla před očima jako skřítka, co se chystá odletět na kouzelném kufru kamsi do Bradavic. Největším problémem pro čtenáře (pro mě rozhodně) je nemastnost a neslanost této postavy, která měla se svou minulostí a zázemím podstatně větší potenciál. Když ve druhé polovině románu převzala otěže soukromá vyšetřovatelka a samozvaná agentka Harriet, zlepšením bych to nenazvala. Zpočátku mi byla celkem lhostejná, později mě začala sr... pardon, iritovat. Reputaci mohl zachránit snad ještě sidekick - novinář Toby, ovšem ani jeho úmrtí by mi žíly nervalo. Nejvýraznější emocí tak byla lehká averze vůči padouchům (a Harriet).
Pátrání po takzvaných piktografech se odehrává převážně v Londýně, akčnější části přesunou čtenáře na Blízký východ (Turecko, Irák) a trochu seznámí s tamními poměry. Nebylo to vyloženě nezajímavé, pro mě však tyto končiny, kultura a náboženství postrádají atraktivitu. Takto bych vlastně mohla zhodnotit celé "Třetí oko": nebylo to špatné, akorát mi chyběly sympatičtější charaktery i prostředí, zápletka ničím neohromila... pro mě relativně vlažné čtení, netrpěla jsem, ale ráda bych se bavila víc.

5 31.08.2018

Sledujete občas béčkové (nebo spíše céčkové) akční filmy, které jsou tak dementní, až jsou nechtěně velmi vtipné? "Souboj" je jejich literárním ekvivalentem. Veškerá nakladatelství Reillyho s touhle prvotinou poslala pryč s otiskem boty na zadku, nakonec "Souboj" vydal na vlastní náklady. Už samotná zápletka vykouzlí na rtech poněkud nevěřící úsměv: mimozemšťané jsou zřejmě dost hraví, proto co tisíc let vyberou představitele sedmi ras a uspořádají v uzavřeném prostředí turnaj - kdo přežije, vyhrál. Tentokrát se vše odehrává na nic netušící matičce Zemi, konkrétně v Newyorské státní knihovně. Být tohle téma zpracováno nějak šikovně, nemuselo by nutně jít o fiasko. Jenže Matthew Reilly "Souboj" napsal v devatenácti letech a je to sakra znát: naivita, nedotaženost, nepromyšlenost funkčních principů turnaje, nevěrohodnost chování všech zúčastněných, dialogy občas třeskutě inteligentní - jako z té reklamy, kde paní nerozumí své vagíně... Logika to vzdala hned na začátku a odfrčela na nějakou vzdálenou havajskou pláž srkat piňakoládu a očumovat plavčíky. Volné pole působnosti tedy zůstalo pro absurditu a ta v nejmenším nezahálela, zanechala své výrazné otisky takřka na každé stránce knihy. Nebudu vyjmenovávat veškeré do očí bijící nesmysly, to bych sem musela opsat skoro celý román, zmíním jen malý příklad: mimozemšťané z blaženě nevědomého lidstva vyberou jednoho "bojovníka", obyčejného lékaře (nikoliv elitního vojáka či agenta), co má být ovšem psychicky na extra úrovni. Proč se potom chová po většinu času jako idiot, neschopný si zapamatovat a zužitkovat ani životně důležité informace? A proč jsou samotné mimozemské formy života takoví kreténi (přes jejich technologickou vyspělost a převahu se u nich z nějakého záhadného důvodu nepředpokládá mentální kapacita ani na ovládání výtahu)? Autorova nezralost, jeho nedomýšlení událostí do detailů, se zkrátka na románu negativně podepsala.
Matthew Reilly v úvodu děkuje rodičům, že jej nechali dívat na televizi... tím se vysvětluje prakticky vše. Je tady však jeden výrazný klad: ač je tato knížka nejapně blbá, zároveň je opravdu zábavná a těch 300 stran jsem zkonzumovala za necelé dva večery. Navíc - při častém vrtění hlavou jsem si důkladně procvičila ztuhlou páteř v oblasti zátylku a neplánovaně si v záchvatech smíchu posílila břišní svalstvo. A protože smích jak známo prodlužuje život, budu mírná k nebohé mladé oběti vymývání mozku vlivem televize, dám dvě shovívavé hvězdičky.
P.S.: Pobavil i závěrečný medailonek na přebalu, kde je zmíněno, že Reilly pracuje na pokračování svého bestselleru "Polární stanice", které se bude věnovat hrdince Shane Schofieldové. Tak schválně, jde o nedbalou redakční práci, nebo poručík Shane "Strašák" Schofield skutečně absolvuje operaci změny pohlaví?

9 30.08.2018

Jak popsat Červenákovu detektivku? Jako první srovnání mi na mysl přišla série o kapitánu Báthorym, akorát nadpřirozeno je zde zastoupeno formou pověrčivosti a lidové "tvořivosti" (tedy klevetami), souboje nejsou tak četné, přibylo dialogů. Jinak se jedná o klasickou dobrodružnou "červenákovinu" se všemi klady i zápory. Pozitivní je čtivost, atmosféra, probuzení zájmu o historické události. Mezi negativa řadím některé vyšetřovací postupy, kdy to podstatné se až příliš často prokazuje výslechem za účasti kaprála Jaroše a jeho mučících nástrojů (možná tradiční metoda těch dob, přesto nepříliš detektivní). Jindy si kapitán Stein a jeho skupinka počínají jako tým CSI - např. pátrají po vystřelené kulce a zkoumají, jaké na ní utkvěly stopy. Dialogy nejsou špatné, přesto nečekejte lehkost, vtip a poetiku Sapkowskiho. Zápletka... no, čtenář je odkázán pouze na svou intuici, hrdinové zkrátka pendlují mezi podezřelými. Zdaleka nejslabším článkem románu jsou však postavy, po psychologické stránce ploché, nepropracované, jen skica charakterů. Stein je nevrlý katolík, Jaroš tichý sadista, Barbarič změkčilý intelektuál s odporem k manželství. Proč? Nevíme, autor cosi naznačuje velmi nepatrně. Samozřejmě bude příležitost hlavní postavy lépe vykreslit, dát jim hloubku a oživit je v dalších dílech, ovšem zatím mě pan Červenák žádnou knihou nepřesvědčil, že by právě v tomhle ohledu exceloval. Ráda se nechám usvědčit z omylu.
Mé dojmy z "Mrtvého na pekelném vrchu" kolísají někde kolem pěkných, nepřevratných, nepřekvapených 70%.

27 29.08.2018

Mé jméno je Andrea Cortová a ať je mezi námi hned od začátku jasno: nemám vás ráda! Není v tom nic osobního, museli byste se hodně snažit, abyste se zařadili do privilegované skupiny těch, které skutečně nenávidím. Mám za sebou traumatizující dětství, nelehké dospívání a před sebou mizerný život, tak prostě nevidím důvod, proč na vás být milá. Nemám to v popisu práce. Jsem poradkyně Diplomatického sboru, tedy něco jako vyšetřovatelka prokuratury - pro vás neznalé. Kde se ve vesmíru vyskytne problém vyžadující bystrou mysl, tam mě pošlou a já s remcáním srazím podpatky a letím, nemůžu si vybírat. Patřím Sboru; Sboru, co si se mnou bezostyšně vytírá zadek, posílá mě do nebezpečí, ovšem zároveň mě chrání diplomatickou imunitou. A já ochranu nutně potřebuji, spousta lidí i sentientů, příslušníků mimozemských ras, volá po mojí krvi. Jsem totiž Zrůda. Nikoliv vzhledem, nýbrž tím co jsem kdysi dávno spáchala. Nevím, jak se to stalo, kdo ze mě Zrůdu udělal a proč... ale já na to přijdu, cílevědomost a sveřepost mi nechybí.
To však má svůj čas, mým nejčerstvějším posláním je vyšetřit vraždu na odlehlém habitatu Jedna Jedna Jedné, monstrózním výtvoru umělých inteligencí. Kdo je vrah? Proč na habitatu, kde je možné snadno zařídit nenápadnou "nehodu", morduje nepřehlédnutelným způsobem?
Pokud máte rádi poctivé detektivní zápletky, chcete poznávat vesmír, vzájemné soužití a fungování mnoha druhů, nové ekosystémy i jejich nevšední obyvatele, nevadí vám můj sarkasmus nebo jste natolik zvrhlí, že vám dokonce imponuje, máte-li zájem o pozorování lidí, nimráte se s rozkoší v jejich psychologii, a baví vás poslouchat rozhovory s podezřelými, pak neváhejte a připojte se k mé cestě na Jedna Jedna Jednu. Zaručuji vám, že to bude zatraceně kvalitní jízda, která vám dá plno námětů k zamyšlení, obklopí vás parádní atmosférou, podusí napětím, zdeptá nejistotou i paranoidními pocity, rozchechtá ironickými hláškami. Možná se nedočkáte ohromující originality, oceníte však precizní propracovanost všech složek případu "Vyslanci mrtvých" – od pozadí, přes zápletku, až po jednotlivé charaktery. Do té své trapně nudné reality se budete vracet neradi, nevynecháte jedinou příležitost popadnout luxusně vyvedenou knihu a vrátit se zpět do mé jízlivé společnosti, rozplést tu zamotanou síť temných tajemství, rozetnout gordický uzel konspirací. A jistě se budete těšit, až vás sebou vezmu k dalšímu vyšetřování. 90%

9 28.08.2018

Tímto románem jsem si jen potvrdila, že jak stárnu, Kingovy práce jsou pro mě čím dál zajímavější z lidského hlediska: působí na mě různé úvahy o komplikovaných životních situacích, postřehy založené často na vlastních zkušenostech, vnoření do psychiky hrdinů, (ne)zvládání svých démonů. Tyhle pro autora už typické vivisekce charakterů mě prostě baví víc a víc. Zároveň však na mě ztrácí vliv hororová složka příběhů, strach zůstal kdesi zapomenut a finále, kdy se většinou se zlem fyzicky bojuje, nebývají očekávaným vyvrcholením, ale pouhou nezbytností.
Užila jsem si s Edgarem Freemantlem jeho rekonvalescenci na floridském ostrově Duma Key, fascinovaně pozorovala jeho kulhavé kroky "druhým životem", ocenila, jak se King uměl vžít i do jiného řemesla (umění), než spisovatelského. Znepokojivé náznaky o čemsi zkaženém v Edgarově novém bydlišti a odhalování pohnuté minulosti obyvatel ostrova bylo vítaným kořením, leč čím konkrétnější podobu zlo nabývalo, tím méně děsilo. Závěrečný střet pro mě tedy postrádal grády, nebudu ovšem tvrdit, že bych se u něj nudila. Jak už jsem v komentářích vícekrát zmínila, akčnější scény působily na čtenářku, jakou jsem byla před 10-ti a více lety, momentálně už kladné body nepřihrály.
Přelouskat těch 550 stran plných šumění moře a práce s barvami mi trvalo necelých pět dní, přesněji příjemných večerů, prokládaných chvílemi smutku i trochou mrazení v zádech. Jako bonus se ve mně po dlouhé době probudila touha sednout s tužkou a skicákem, nakreslit něco ze sebe a pro sebe, žádné vynucené pracovní srajdy.
Určitě bych knihu nezařadila do Kingovy TOP5 a možná by se nevešla ani do TOP10, některé její detaily mě zkrátka docela neuspokojily (nebudu konkrétní kvůli spoilerům), ale rozhodně mě návštěva ostrova Duma Key nezklamala.

23 27.08.2018

Velmoci už přestalo bavit křečkovat atomovky jen tak bez užitku, pročež tady zase jednou máme svět na sračky a většinu lidstva přežívající v mizerných podmínkách. Zapomeňte na internet a splachovací záchody; kdo má střechu nad hlavou, kýbl vody a výtisk "Hrdiny od Istanbulu" na utírání zadku, ten může být se svou existencí spokojený. Jako třeba vypravěč této knihy, válečný veterán a majitel pajzlu, jehož největším problémem v troskách Prahy jsou vyšinutí vyzyvatelé, testující střelecké dovednosti. Místa pro jejich ostatky je naštěstí dostatek. Idylka končí, když se objeví chlápek z armádní minulosti s obtížným úkolem a hromadou trablů v zádech. Nezbývá, než popadnout zbraně, tuny munice a doutníky v podobném množství, sestavit družinu drsňáků a splnit quest: zachránit + doručit jednoho nevděčného fracka do rodičovské náruče.
Nemusíte mi sekat prsty, přiznávám, že jsem ještě kolem sté stránky zvažovala, jestli se na "Spad" nevyprdnout. Do béčkových akčňáků to nepřinášelo nic nového, humorem autor relativně šetřil a z nadužívání citoslovců "Prásk! Prásk! Buch! Hvízd! Ratatatata!" mě chytal psotník. Zatnula jsem však hrdinně zuby, vytrvala v četbě a nakonec byla odměněna v rámci žánru obstojným příběhem, ba dokonce i jednoho překvapení jsem se dočkala.
Nevím, jestli se pohrnu do pokračování, to hrdé mávání českou vlajkou v oblacích doutníkového dýmu a za zvuků frenetické střelby na mě už nezabírá jako zamlada, ale že mi Alice drží nůž pod krkem, tak ať nežeru: 70%.

23 26.08.2018

Vítejte v USA nedaleké budoucnosti, přesněji v tom, co za nějakých 20 let ze Spojených států zůstane dle vize Dana Simmonse. Nekoná se žádné pyšné salutování vlajce s hvězdami a pruhy, naopak, autor nelítostně dává najevo, že dobře už bylo a (nejen) jeho národ směřuje mílovými kroky rovnou do ... vždyť víte kam. Všeobecný úpadek mocnosti je nejkřiklavěji dokumentován závislostí značné části obyvatelstva na LSD, droze umožňujících opakovaně prožívat vybrané okamžiky do nejmenších detailů. Proč čelit hnusné realitě okolní materiální i morální bídy, všudypřítomnému násilí, válkám gangů, teroristickým útokům, když lze levně uniknout ke vzpomínkám?
Bývalý detektiv Nick Bottom je přinucen vyplavat z hlubin své závislosti a vrátit se k případu vraždy, kterou kdysi vyšetřoval. Jeho cesta za pravdou nedává čtenáři po většinu stránek románu mnoho vodítek (ta se objeví prakticky až v závěru), nicméně nepostrádá napětí a spád, množství akce za použití pistolí i různých válečných hi-tech hraček. Ve vedlejších dvou liniích sledujeme osudy Nickova syna a tchána, čímž získáme pohled hned tří generací. Kromě toho Simmons neodolal chvílemi v rozhovorech rozebírat politické i ekonomické příčiny kolapsu a otřel se také o svou milovanou anglickou literaturu, nezapomněl ani na Shakespearovo dílo. Mně osobně ty odbočky příliš nevadily (občas přinesly i relevantní/zajímavé informace - nikoliv pouhé názory znechuceného pravicově smýšlejícího člověka), ale jsem ráda, že nezpomalovaly tempo častěji. Nejsem takový znalec amerických poměrů, abych byla schopná posoudit, nakolik je Simmonsova kritika opodstatněná a jeho obavy reálné, bohužel nepatřím k optimistům a v nemálo ohledech sdílím autorovo znepokojení s vývojem světových událostí.
Hodnocení "Flashbacku" bude u většiny čtenářů zřejmě dost závislé na vnitřním souhlasu/nesouhlasu s autorovým vnímáním současnosti, za sebe můžu každopádně připsat kladné body za perfektně vystihnutou atmosféru zmaru, dobře popsanou akci, hlavního hrdinu, kterému jsem držela palce, i za detektivní zápletku, co navzdory určitým mouchám udržela mou pozornost a nutila mě rychle obracet stránky. Ve finále mě Simmons nepotěšil, pak potěšil a pak zase nepotěšil... až jsem si zvolila konec dle svého gusta a jsem spokojená.
Překlad místy škobrtal, korektury měly být podstatně pečlivější, jak už je u Plejády neblahým zvykem (ale mohlo to být i horší).

8 26.08.2018

V době prvního českého vydání na mě Christina valný dojem neudělala. Byla jsem zmlsaná jinými díly Stephena Kinga a tak mi zřejmě strašidelné auto přišlo jako slabá káva. Napůl jsem očekávala, že návrat ke knize po tak dlouhé době by mohl přinést pozitivnější odezvu a naštěstí se tento předpoklad potvrdil. "Christina" je čistokrevný horor, pro mě však tentokrát podstatnější a působivější složkou byl příběh o dospívání, ta zvláštní nostalgie amerického předměstí, první lásky a dychtivé i nejisté vyhlížení dospělosti.
Dennis je školní fotbalová hvězda a Arnie poďobaný outsider, přesto jsou od dětství nejlepšími kamarády. Dokud se Arnie bláznivě nezamiluje. Do Christiny. Christina je ošklivá, zanedbaná a je na ní cosi znepokojivého. A není to dívka ani žena, tudíž poznámky o sjetém dezénu, přetočeném tachometru či vyrachtaném podvozku nejsou impertinentní. Čtenář v první třetině románu sleduje Dennisovýma očima postupnou proměnu vcelku normálního, lehce zakřiknutého kamaráda v nebezpečného cizince.
Stephen King hraje s odhalenými kartami, prakticky od začátku je jasné, k jakým problémům se schyluje. Překvapit mě autor dokázal jen jednou, přesto jsem se nenudila a stránky rychle ubíhaly. Paradoxně mi zajímavější a mrazivější než Christinino krvavé běsnění přišel Arnieho charakterový přerod, takže méně hororovou první polovinu románu hodnotím jako čtivější oproti závěrečné akční třetině, co se mi místy malinko táhla. Holt stárnu nejen fyzicky.

13 25.08.2018

Přidržet dveře atraktivní ženě se může ukázat jako fatální chyba a zdroj ošklivých problémů... pokud tedy nejste bývalý vojenský policista Jack Reacher, pro kterého je únos bandou ozbrojenců pouze drobným rozptýlením na cestě životem.
Nemůžu tvrdit, že bych se při četbě nudila - naopak, zvláště první polovina knihy byla docela napínavá, ale přece jen mám k této Childově sérii stále určité výhrady.
1) Hlavní hrdina: je to chladnokrevný drsňák, nic víc, nevzbuzuje ve mně žádné pozitivnější emoce, není mi zdaleka tak sympatický, jak by mohl (a měl) být. Šance přiblížit ho čtenářům by se našly, autor je bohužel ignoruje. V jedné pasáži se například dozvíme o Reacherově klaustrofobii; jiní spisovatelé by na tohle téma dokázali vyplodit zajímavý příběh třeba z dětství nebo z některé mise, hrdinu polidštit. Kruci, takový Stephen King by z toho detailu uplácal dechberoucí a tklivou novelu. Lee Child nic, Jack Reacher prostě panikaří v těsných prostorech a basta!
2) Zápletka: nemůžu si pomoct, ta je tak plná děr, že i síť fotbalové brány vedle ní vypadá jako plachta. Padouši jsou neschopní dementi. Všichni bez výjimky. Klaďasové mají své světlejší chvilky, v podstatě jsou však jsou odkázáni na genialitu a neporazitelnost Reachera. Ovšem třeba v závěru superdokonalý mozek hlavní postavy náhle pracuje mnohem, mnohem pomaleji než mysl čtenáře. Realita v románu funguje tak nějak podle Hollywoodu, hodně se přehání a málo dbá na standardní fungování lidstva. Mimo jiné závidím Jacku Reacherovi velikost močového měchýře i střev a pevnost svěračů... jeho žaludek vlastně také má mnohem nižší nároky na provoz, než ten můj. A rozhodně je moc milé, jak byl Reacher, ústřední postava dění, po průserové akci ušetřen veškerých otázek a vyšetřování, neobtěžován výslechy a administrativou. Jeho dojemnou šlechetnost v milostných vztazích bych tady mohla ohlodávat sarkasmem celé dlouhé odstavce.
3) Překlad: je relativně dobrý, renonců málo, přesto mě jedna věc konstantně a často nasírala. Stráže. Obvykle se jednalo o muže, záporáky, kteří se dostali do rvačky nebo přestřelky se zástupci dobra. A pokaždé jsou tito pánové skloňováni v ženském rodu, jelikož jsou přece stráž, TA stráž - lekla se, popadla pistoli, dostala po tlamě, upadla, byl jí zlomen vaz (byla zastřelena), chcípla. Celé dlouhé odstavce, kdy se o mužích píše jako o ženách. Přitom by stačilo jednoduše použít slovo "strážný" a paradox by vůbec nevzniknul. Tímto výrazem překladatelka nicméně nedisponuje, proto jsem holt byla vystavena představám, jak Reacher a jeho parta přicmrndávačů kosí dávkami z palných zbraní či likvidují svými pěstmi celé pluky křehkých dívek.
Ale dost už bylo výtek. "A přece nezemřeš" je obstojný akční román, rychle odsejpá a člověk si u něj spolehlivě odpočine od všedních starostí. Podmínkou dobrého zážitku je přepnout mozek do polohy OFF. Obvyklé dilema: 3* je málo, 4* je moc... ale tentokrát nebudu přivírat oči.

18 24.08.2018

Po překladatelském puberťáctví předchozí knihy jsem si potřebovala spravit chuť četbou něčeho stylisticky čistého, z poličky na mě upřeně zírala "Vězněná" a bylo rozhodnuto. Pavel Renčín psát umí, často až poeticky a přitom čtivě, což dokázal i tímto titulem. Dopředu jsem nezjišťovala nic, ani anotaci jsem nečetla, takže jsem měla jen chabé tušení, do čeho jdu, jak nepříjemné chvíle mě čekají.
Pomalejší rozjezd mi vůbec nevadil, stupňující se magoření učitele Drásta jsem prožívala s patřičným znepokojením (připomnělo mi to zkušenosti se spánkovou paralýzou), stejně jako tušení drastických událostí v Májině "prázdninové" linii. Tísnivá atmosféra odloučených, ošklivou historií prošpikovaných šumavských hvozdů se povedla na jedničku s hvězdičkou, nejméně dvakrát podtrženou. Těžko psát něco víc a vyhnout se spoilerům. Snad každému čtenáři se špetkou empatie musí "Vězněná" vyvolat husí kůži velikosti lentilek, zhnusení, zmar, lehké deprese, mikrozáchvaty migrény a možná i strach, zkrátka obtížné pocity, jaké lze za pozitivní považovat jedině ve společnosti hororů.
Jakkoliv jsem se v několika ohledech zcela nepotkala se závěrem knihy (asi by mi vyhovovalo vše ponechat v lidštější, věrohodnější rovině), považuji toto Renčínovo děsivé dítko za jeden z nejlepších, nejpůsobivějších příběhů, co jsem v posledních letech konzumovala za účelem vztyčení porostu na zátylku, nervózního okusování nehtů, výpadků v dýchání a změny tepové frekvence. 85%

22 23.08.2018

Kéž bych byla o 20 nebo 25 let mladší! Pak bych mohla nadšeně vytrubovat do světa, že tahle knížka je ta NEJ - v dnešním puberťáckém slovníku asi nejhustější, nejcool, nejbožejší, absolutně krutopřísná, meganářez a desítky jiných "supa" výrazů, které bych coby dospělá dobrovolně nevypustila z úst. Bohužel (bohudík?) dávno nepatřím do cílové skupiny puberťáků, ideálně puberťaček, jimž je "Příběh Zoe" ušit na míru. Ve svém věku, odborně nazývaném "mládí v hajzlu a do důchodu daleko", jsem si zkrátka nedokázala naplno užít vyprávění o první lásce, o špičkování s nejlepší kamarádkou a problémech s jejím macho klukem, zkrátka o slastech a strastech dospívání jedné ne zcela obyčejné dívky. Scalzi naštěstí upozadil emo stránku, jak jen to bylo možné, a správně vsadil na nadsázku, smysl pro humor, sarkasmus, hravost, aniž by snížil pointu knihy, její nezanedbatelný myšlenkový přesah. Nemůžu "Příběhu Zoe" vyčítat, že vše servíruje po lopatě, jednoduše, aby poselství svižně a nenásilně zpracoval každý čtenář, přece jen to však knížku stálo nějaká procenta. Další jsem srazila za jistou nesoběstačnost - tohle zkrátka měla být součást "Poslední kolonie", nikoliv vysvětlující dodatek k nejasnostem a bohům ze stroje předešlého dílu. Místo jedné dokonalé knihy tady máme dvě nedokonalé.
Povzdechnout si musím také nad classickým překladem, ne snad špatným co do významu, ale některé nešvary mě iritovaly, jiné (s prominutím) přímo sraly. K iritujícím patřily na pohled i na poslech ošklivé zpotvořeniny typu "zabili-li by", "spojili-li by se" a podobně, přitom si stačilo vypomoct berličkami "zda, pokud, jestli" a věty mohly být v pohodě. Co mě ovšem vyloženě mlátilo přes oči a vytáčelo jak vrtuli, byly dialogy, kde se ve snaze o hovorovou mluvu prznilo "jsem, jsi, jsme, jste" do tvarů "sem, si, sme, ste": "Než sem přišla sem, tak sem byla členkou zvláštních jednotek, žila sem na hvězdoletech." Tohle je pro mě stylistickým ekvivalentem skřípění nehtů o tabuli. A "před dvěma dněma" by snad neřekl ani Mongol...
Abych to nějak uzavřela: příjemná, inteligentní young adult sci-fi, apelující na lidskost, na to ušlechtilejší v nás. Věřím, že by z "Příběhu Zoe" mohla být má dcera tak za 10 let nadšená - s drobným háčkem, snad ji budou bavit i předchozí díly, jelikož bez nich, především tedy bez "Poslední kolonie" nemůže tahle poněkud zkratkovitá knížka plně fungovat. 70% (Nebýt povedeného finále, přiklonila bych se spíše ke třem hvězdám).

8 21.08.2018

Už od prvních vět jsem věděla, že s touto knížkou si budu rozumět a to se také v průběhy četby potvrdilo: nemusela jsem se nutit do čtení, neprala jsem se s textem, atmosféra Gregoryho příběhu mě pohltila. Zdejší pojetí posedlosti démony mi přišlo poměrně originální a z mého hlediska se jejich výskyt podařilo i uspokojivě vysvětlit.
Hlavním hrdinou románu je Del, mladý muž, který byl v dětství posednut a následky cítí i jako dospělý. Při svém pátrání po řešení problémů poznává zajímavé lidi a zjišťuje znepokojivé okolnosti, musí bojovat o život (a nejen svůj). Finále se povedlo ukočírovat výborně, autor nesnížil hodnotu svého debutu laciným vyzněním "žili byli šťastně až do smrti".
"Pandemonium" je poctou snílkům, komiksům, literatuře (SF zlatého věku a P.K. Dickovi především) a v neposlední řadě také rodinným hodnotám. Některé kapitoly by snesly zkrácení, jiné zase detailnější popis (přivítala bych více narážek na odlišnost od naší reality, všechny ty drobné historické výhybky), ale celkově je pro mne tahle knížka milým překvapením.

7 21.08.2018

Hlavním hrdinou tohoto thrilleru je Jack Reacher, bývalý vojenský policista, nyní svobodou posedlý tulák (36 let, 190 cm, blonďák, prostě úplný Tom Cruise). Fyzičkou a bojovými schopnostmi by smetl z tváře světa třeba celou armádu Chucků Norrisů a z jeho geniálních dedukcí by úžasem Sherlock Holmes překousnul nejen dýmku, ale i své housle.
Impulzivní rozhodnutí Reachera vyplivne v městečku Margrave, kde je proti své vůli zapleten do místních vražd. Prokousává se spletí záhad, na agresi odpovídá brutalitou a nepravděpodobné náhody se kolem něj vrší rychleji než mrtvoly. Dokud Reacher tápal a nechápal, do čeho se zapletl, byla jsem s románem spokojená. Jakmile došlo na vysvětlování a řešení problémů, nadšení opadlo. S tolika logickými dírami, přímo propastmi, jsem se snad ještě v žádné knize nesetkala. S ohledem na spoilery nebudu popisovat detaily, ovšem hrdinova jasnozřivost, nepochopitelně dementní chování padouchů a prvek neuvěřitelné náhody mi docela zkazily původní hodně pozitivní dojem.
Jako další mínus bych uvedla psychickou plochost a šablonovitost vystupujících postav - prakticky nic jsem k nim necítila. O klaďase jsem se netřásla strachy a zlouni nevyvolávali správnou porci nenávisti a hrůzy.
Přes veškeré výhrady se "Jatka" dobře četla a kdyby Child Lee dokázal zapracovat na hlubších charakterech a zápletkách bez WTF momentů, měl by tento autor úspěšně nakročeno mezi mé oblíbence. Přidat "Jatkám" ušmudlanou čtvrtou hvězdičku ode mne vyžaduje hodně tolerantně přivřené oči.

23 20.08.2018

(SPOILER) KOMENTÁŘ BUDE OBSAHOVAT SPOILERY, PROTOŽE JEDINĚ TAK MOHU DEMONSTROVAT ROZČAROVÁNÍ Z KNIHY, POTAŽMO JEJÍHO AUTORA.
Tohle je mé pravděpodobně první i poslední setkání s Johnem Saulem. Poměrně brzy mi začalo být jasné, že tento spisovatel neumí pracovat s psychikou postav jako Stephen King, nedokáže mě fascinovat podivnem jako Clive Barker, nemá neotřelé nápady jako Joe Hill a dokonce není ani tak průměrný řemeslník jako Dean Koontz.
Příběhu o dávném zločinu a rodinné kletbě nelze upřít jistou dávku atmosféry, popis prostředí je dostatečný a zdánlivá klišé autor rozdrtil s nelítostnou brutalitou. V čem naopak naprosto selhal, to jsou postavy a jejich nevěrohodné chování, výpadky v logice. Teď přijdou avizované SPOILERY:

Prolog ukáže 100 let starý zločin a pak se přesuneme časem do 60. let minulého století. Seznámíme se s rodinou Congerových, manželi Jackem a Rose, jejich třináctiletou dcerou Elizabeth a desetiletou Sarah. Mladší děvčátko už rok nemluví, uzavřelo se do svého světa poté, co bylo v lese brutálně zbito svým otcem. Celou knihu mě dráždilo, proč chlap, co poslal své dítě do nemocnice a způsobil mu vážnou duševní poruchu, stále žije pod jednou střechou se svou rodinou. Jak je možné, že nebyl trestán nebo zavřen do léčebny, když všichni obyvatelé městečka o jeho nepochopitelném zločinu věděli?! Jak by po něčem takovém mohl nadále zůstávat v blízkosti své oběti, přičemž manželka mu vyčítá impotenci a alkoholismus (a sama s ním nasává), nikoliv zraněnou a postiženou holčičku?! Nikoho ani nenapadne možnost, že by se bezdůvodný výbuch násilí mohl opakovat... WTF?!
Na Congerovic obřím pozemku se začnou ztrácet děti a narazila jsem na další iritující prvek: houbaři u nás projevují větší zanícení pro sběr lesních plodin, než co dle povrchního popisu předváděli pátrači v Saulově knížce. Sezvání dobrovolníků probíhá v poklidu jak na čaj o páté, žádní psovodi se psy, nehledá se zdaleka všude. Existuje legenda o jeskyni skryté na mořském pobřeží, ale Jack Conger, hlavní podezřelý, existenci jeskyně zpochybní, proto se pátrání do těch míst nepřenese... WTF?!
Další podivnost: je nalezena část těla jednoho z pohřešovaných dětí a do domu Congerových přijíždí šerif, co zatím netuší, proč byli on a lékař přivoláni. Congerovi sedí, nemluví, chlastají a šerif jim bez otázek půl hodiny dolévá brandy, než sleze z patra hospodyně, aby mu oznámila, že vedle v kuchyni leží dětská ruka. Jedno dítě je tedy s nejvyšší pravděpodobností mrtvé, o dalších dvou se nic neví; poslední chlapec, čerstvě pohřešovaný, se měl dle informací svědka vydat na pobřeží, ale pátrání z jakéhosi mně utajeného důvodu probíhá v lese. WTF?! Co mě dorazilo úplně: právě začalo sněžit, nastal první den zimy, tak se hledání (stále bez psů) po pár hodinách odkládá NA JARO! WTF?! Obvykle se ke knížkám chovám ohleduplně, ovšem tahle po šerifově prohlášení zažila letecký den. Nakonec jsem se donutila dočíst těch pár stránek do konce a překousnout několik dalších nesmyslů.

Snažím se zohlednit, že Saul román napsal před čtyřiceti lety, ale četla jsem i starší knihy, kde se postavy chovaly věrohodně, logicky, přiměřeně situaci. Tady jsou všichni nepochopitelně vlažní, když mají být hysteričtí, a krve by se v nich nedořezal, když přijde dcera domů špinavá od bláta. Oběti únosu se nepokoušejí všemi dostupnými silami uniknout, podvolují se tyranovi prakticky bez odporu, rodiče se místo urputného hledání smíří se ztrátou potomků (vždyť už jejich reakce při zmizení dětí nebyly příliš emotivní)... V tomhle románu zkrátka nic nefunguje, jak by mělo.

Co dodat? Zvláštní zmínku zasluhují nesmírně nudné, zdlouhavé, šroubované, banální až otravné dialogy a já si musím horko těžko připomínat, proč dávám dvě hvězdičky: solidní atmosféra, nekompromisní bourání klišé. 40% s utrženýma ušima a sbohem, Mr. Saul.

12 19.08.2018

Sira Samuela Elánia, velitele ankh-morporské městské hlídky, postihla strašlivá tragédie: byl donucen vzít si dovolenou! A jako by to nebylo málo, musí ji trávit s rodinou NA VENKOVĚ! Naštěstí i tady neomylný policejní nos zachytí pach zločinu, proto nad čajovými dýchánky se šlechtou a zkoumáním exkrementů s malým Samíkem rychle převáží vyšetřování, co, kdy, jak a proč se stalo na území rodiny Berankinů. Skřeti, poněkud podřadní obyvatelé Zeměplochy, totiž žádají sprav-vedle-most a nebyl by to Sam Elánius, kdyby při snaze prosadit zákon neuvedl do stavu naprostého zmatku a zděšení třeba půlku kontinentu. "Šňupec" je román o rasismu, rovnoprávnosti, o boji s temnotou - vnitřním démonem... ale to poslední vlastně není tak docela pravda. Elánius je natolik přímý a čestný, až to hezké není; jeho obavy, aby se sám nestal stejným lumpem, jaké pronásleduje, jsou průhledně bezpředmětné. Užívala jsem si tím více každou chvíli, kdy se na stránkách objevil komorník Jeefes se svými ne právě korektními metodami a obsahem kapes.
Pokud mám shrnout své dojmy: není nouze o úsměvné situace, zároveň kniha nepostrádá témata k zamyšlení i morální apel. Elánius na obálce by na sobě klidně mohl mít modrý trikot s červenými slipami, vlajícím pláštěm přes ramena a velkým "S" na hrudi. Osobně jsem měla raději jeho mladší, méně dokonalou verzi. Čas ve společnosti "Šňupce" byl příjemný, nicméně občas poněkud vlažný a zdlouhavý, s hodnocením tedy můžu jít maximálně ke slabším čtyřem hvězdám.

13 19.08.2018

Existují debuty, u kterých čtenář žasne nad autorovou imaginací, precizní prací se slovy, schopností vybudovat hutnou atmosféru či vytvořit skvělé charaktery. "Hadrový panák" k nim nepatří. Na této knize je znát, že spisovatel ještě příliš neovládá řemeslo: stylisticky je text neučesaný, děj poskakuje mezi postavami bez sebemenšího řádu, dávkování informací je trochu nevyvážené a psychologie postav uvázla kdesi na půl cesty (není tedy vyloženě mělká, zároveň však čtenář nedostane žádná vodítka, z čeho pramení chování jednotlivých osob a jejich problémy). Občasná neobratnost překladatele "Hadrovému panákovi" také nepomohla (uvést v souvislosti se zohavenou mrtvolou termín "škaredé tělo" zní kapku infantilně, "nejhořejší patra" nejsou zrovna košer vyjádřením pro nejvyšší poschodí atd.)
Zápletka na téma brutálního sériového vraha se křečovitě, s pochybným úspěchem snaží přinést originální prvky, neměla bych k ní však vážnější výhrady, nebýt určité zabedněnosti detektivů a nedomyšlených závěrečných stran. Geniální (vlastně přímo jasnozřivý), superschopný, rafinovaný zabiják se začne chovat jako amatér mdlé inteligence, krvácející oběť se dlouze vykecává a odmítá upadnout do bezvědomí, záchranné složky fungují v nějaké odlišné realitě se silně zpomaleným časem... soukolí příběhu zkrátka ve finále skřípalo nad přijatelnou mez.
Daniel Cole ode mne možná dostane druhou šanci - za předpokladu, že si sousedi pořídí a zapůjčí mi další díl. Jeho prvotinu ocejchuji lehkým nadprůměrem za snahu a ucházející čtivost.

19 18.08.2018

Při pohledu na obálku s relativně známými jmény (tedy pro čtenáře sci-fi) jsem se těšila na nevšední příběhy. Bohužel jsem ani jednu z povídek nebyla schopná dočíst. Jediné, co mohu ohodnotit, je katastrofická úroveň překladu a "redakčních prací". Odpovědné osobě bych k tomu chtěla sdělit: "Pane Lochmane, pokud absolutně neovládáte češtinu, pak si před vydáním knihy laskavě najměte někoho na korektury, nebo přinejmenším angažujte ochotného betačtenáře. I kdyby dotyčný měl za sebou pouze dvě třídy základní školy, bude schopen odhalit a opravit většinu hrubek, kterých jste na každé stránce nasekal požehnaně." Emoce již za ta léta vychladly, tudíž jsem odolala touze přidat pár vulgarismů.