Metla komentáře u knih

Po překladatelském puberťáctví předchozí knihy jsem si potřebovala spravit chuť četbou něčeho stylisticky čistého, z poličky na mě upřeně zírala "Vězněná" a bylo rozhodnuto. Pavel Renčín psát umí, často až poeticky a přitom čtivě, což dokázal i tímto titulem. Dopředu jsem nezjišťovala nic, ani anotaci jsem nečetla, takže jsem měla jen chabé tušení, do čeho jdu, jak nepříjemné chvíle mě čekají.
Pomalejší rozjezd mi vůbec nevadil, stupňující se magoření učitele Drásta jsem prožívala s patřičným znepokojením (připomnělo mi to zkušenosti se spánkovou paralýzou), stejně jako tušení drastických událostí v Májině "prázdninové" linii. Tísnivá atmosféra odloučených, ošklivou historií prošpikovaných šumavských hvozdů se povedla na jedničku s hvězdičkou, nejméně dvakrát podtrženou. Těžko psát něco víc a vyhnout se spoilerům. Snad každému čtenáři se špetkou empatie musí "Vězněná" vyvolat husí kůži velikosti lentilek, zhnusení, zmar, lehké deprese, mikrozáchvaty migrény a možná i strach, zkrátka obtížné pocity, jaké lze za pozitivní považovat jedině ve společnosti hororů.
Jakkoliv jsem se v několika ohledech zcela nepotkala se závěrem knihy (asi by mi vyhovovalo vše ponechat v lidštější, věrohodnější rovině), považuji toto Renčínovo děsivé dítko za jeden z nejlepších, nejpůsobivějších příběhů, co jsem v posledních letech konzumovala za účelem vztyčení porostu na zátylku, nervózního okusování nehtů, výpadků v dýchání a změny tepové frekvence. 85%

23 23.08.2018

Kéž bych byla o 20 nebo 25 let mladší! Pak bych mohla nadšeně vytrubovat do světa, že tahle knížka je ta NEJ - v dnešním puberťáckém slovníku asi nejhustější, nejcool, nejbožejší, absolutně krutopřísná, meganářez a desítky jiných "supa" výrazů, které bych coby dospělá dobrovolně nevypustila z úst. Bohužel (bohudík?) dávno nepatřím do cílové skupiny puberťáků, ideálně puberťaček, jimž je "Příběh Zoe" ušit na míru. Ve svém věku, odborně nazývaném "mládí v hajzlu a do důchodu daleko", jsem si zkrátka nedokázala naplno užít vyprávění o první lásce, o špičkování s nejlepší kamarádkou a problémech s jejím macho klukem, zkrátka o slastech a strastech dospívání jedné ne zcela obyčejné dívky. Scalzi naštěstí upozadil emo stránku, jak jen to bylo možné, a správně vsadil na nadsázku, smysl pro humor, sarkasmus, hravost, aniž by snížil pointu knihy, její nezanedbatelný myšlenkový přesah. Nemůžu "Příběhu Zoe" vyčítat, že vše servíruje po lopatě, jednoduše, aby poselství svižně a nenásilně zpracoval každý čtenář, přece jen to však knížku stálo nějaká procenta. Další jsem srazila za jistou nesoběstačnost - tohle zkrátka měla být součást "Poslední kolonie", nikoliv vysvětlující dodatek k nejasnostem a bohům ze stroje předešlého dílu. Místo jedné dokonalé knihy tady máme dvě nedokonalé.
Povzdechnout si musím také nad classickým překladem, ne snad špatným co do významu, ale některé nešvary mě iritovaly, jiné (s prominutím) přímo sraly. K iritujícím patřily na pohled i na poslech ošklivé zpotvořeniny typu "zabili-li by", "spojili-li by se" a podobně, přitom si stačilo vypomoct berličkami "zda, pokud, jestli" a věty mohly být v pohodě. Co mě ovšem vyloženě mlátilo přes oči a vytáčelo jak vrtuli, byly dialogy, kde se ve snaze o hovorovou mluvu prznilo "jsem, jsi, jsme, jste" do tvarů "sem, si, sme, ste": "Než sem přišla sem, tak sem byla členkou zvláštních jednotek, žila sem na hvězdoletech." Tohle je pro mě stylistickým ekvivalentem skřípění nehtů o tabuli. A "před dvěma dněma" by snad neřekl ani Mongol...
Abych to nějak uzavřela: příjemná, inteligentní young adult sci-fi, apelující na lidskost, na to ušlechtilejší v nás. Věřím, že by z "Příběhu Zoe" mohla být má dcera tak za 10 let nadšená - s drobným háčkem, snad ji budou bavit i předchozí díly, jelikož bez nich, především tedy bez "Poslední kolonie" nemůže tahle poněkud zkratkovitá knížka plně fungovat. 70% (Nebýt povedeného finále, přiklonila bych se spíše ke třem hvězdám).

8 21.08.2018

Už od prvních vět jsem věděla, že s touto knížkou si budu rozumět a to se také v průběhy četby potvrdilo: nemusela jsem se nutit do čtení, neprala jsem se s textem, atmosféra Gregoryho příběhu mě pohltila. Zdejší pojetí posedlosti démony mi přišlo poměrně originální a z mého hlediska se jejich výskyt podařilo i uspokojivě vysvětlit.
Hlavním hrdinou románu je Del, mladý muž, který byl v dětství posednut a následky cítí i jako dospělý. Při svém pátrání po řešení problémů poznává zajímavé lidi a zjišťuje znepokojivé okolnosti, musí bojovat o život (a nejen svůj). Finále se povedlo ukočírovat výborně, autor nesnížil hodnotu svého debutu laciným vyzněním "žili byli šťastně až do smrti".
"Pandemonium" je poctou snílkům, komiksům, literatuře (SF zlatého věku a P.K. Dickovi především) a v neposlední řadě také rodinným hodnotám. Některé kapitoly by snesly zkrácení, jiné zase detailnější popis (přivítala bych více narážek na odlišnost od naší reality, všechny ty drobné historické výhybky), ale celkově je pro mne tahle knížka milým překvapením.

7 21.08.2018

Hlavním hrdinou tohoto thrilleru je Jack Reacher, bývalý vojenský policista, nyní svobodou posedlý tulák (36 let, 190 cm, blonďák, prostě úplný Tom Cruise). Fyzičkou a bojovými schopnostmi by smetl z tváře světa třeba celou armádu Chucků Norrisů a z jeho geniálních dedukcí by úžasem Sherlock Holmes překousnul nejen dýmku, ale i své housle.
Impulzivní rozhodnutí Reachera vyplivne v městečku Margrave, kde je proti své vůli zapleten do místních vražd. Prokousává se spletí záhad, na agresi odpovídá brutalitou a nepravděpodobné náhody se kolem něj vrší rychleji než mrtvoly. Dokud Reacher tápal a nechápal, do čeho se zapletl, byla jsem s románem spokojená. Jakmile došlo na vysvětlování a řešení problémů, nadšení opadlo. S tolika logickými dírami, přímo propastmi, jsem se snad ještě v žádné knize nesetkala. S ohledem na spoilery nebudu popisovat detaily, ovšem hrdinova jasnozřivost, nepochopitelně dementní chování padouchů a prvek neuvěřitelné náhody mi docela zkazily původní hodně pozitivní dojem.
Jako další mínus bych uvedla psychickou plochost a šablonovitost vystupujících postav - prakticky nic jsem k nim necítila. O klaďase jsem se netřásla strachy a zlouni nevyvolávali správnou porci nenávisti a hrůzy.
Přes veškeré výhrady se "Jatka" dobře četla a kdyby Child Lee dokázal zapracovat na hlubších charakterech a zápletkách bez WTF momentů, měl by tento autor úspěšně nakročeno mezi mé oblíbence. Přidat "Jatkám" ušmudlanou čtvrtou hvězdičku ode mne vyžaduje hodně tolerantně přivřené oči.

24 20.08.2018

(SPOILER) KOMENTÁŘ BUDE OBSAHOVAT SPOILERY, PROTOŽE JEDINĚ TAK MOHU DEMONSTROVAT ROZČAROVÁNÍ Z KNIHY, POTAŽMO JEJÍHO AUTORA.
Tohle je mé pravděpodobně první i poslední setkání s Johnem Saulem. Poměrně brzy mi začalo být jasné, že tento spisovatel neumí pracovat s psychikou postav jako Stephen King, nedokáže mě fascinovat podivnem jako Clive Barker, nemá neotřelé nápady jako Joe Hill a dokonce není ani tak průměrný řemeslník jako Dean Koontz.
Příběhu o dávném zločinu a rodinné kletbě nelze upřít jistou dávku atmosféry, popis prostředí je dostatečný a zdánlivá klišé autor rozdrtil s nelítostnou brutalitou. V čem naopak naprosto selhal, to jsou postavy a jejich nevěrohodné chování, výpadky v logice. Teď přijdou avizované SPOILERY:

Prolog ukáže 100 let starý zločin a pak se přesuneme časem do 60. let minulého století. Seznámíme se s rodinou Congerových, manželi Jackem a Rose, jejich třináctiletou dcerou Elizabeth a desetiletou Sarah. Mladší děvčátko už rok nemluví, uzavřelo se do svého světa poté, co bylo v lese brutálně zbito svým otcem. Celou knihu mě dráždilo, proč chlap, co poslal své dítě do nemocnice a způsobil mu vážnou duševní poruchu, stále žije pod jednou střechou se svou rodinou. Jak je možné, že nebyl trestán nebo zavřen do léčebny, když všichni obyvatelé městečka o jeho nepochopitelném zločinu věděli?! Jak by po něčem takovém mohl nadále zůstávat v blízkosti své oběti, přičemž manželka mu vyčítá impotenci a alkoholismus (a sama s ním nasává), nikoliv zraněnou a postiženou holčičku?! Nikoho ani nenapadne možnost, že by se bezdůvodný výbuch násilí mohl opakovat... WTF?!
Na Congerovic obřím pozemku se začnou ztrácet děti a narazila jsem na další iritující prvek: houbaři u nás projevují větší zanícení pro sběr lesních plodin, než co dle povrchního popisu předváděli pátrači v Saulově knížce. Sezvání dobrovolníků probíhá v poklidu jak na čaj o páté, žádní psovodi se psy, nehledá se zdaleka všude. Existuje legenda o jeskyni skryté na mořském pobřeží, ale Jack Conger, hlavní podezřelý, existenci jeskyně zpochybní, proto se pátrání do těch míst nepřenese... WTF?!
Další podivnost: je nalezena část těla jednoho z pohřešovaných dětí a do domu Congerových přijíždí šerif, co zatím netuší, proč byli on a lékař přivoláni. Congerovi sedí, nemluví, chlastají a šerif jim bez otázek půl hodiny dolévá brandy, než sleze z patra hospodyně, aby mu oznámila, že vedle v kuchyni leží dětská ruka. Jedno dítě je tedy s nejvyšší pravděpodobností mrtvé, o dalších dvou se nic neví; poslední chlapec, čerstvě pohřešovaný, se měl dle informací svědka vydat na pobřeží, ale pátrání z jakéhosi mně utajeného důvodu probíhá v lese. WTF?! Co mě dorazilo úplně: právě začalo sněžit, nastal první den zimy, tak se hledání (stále bez psů) po pár hodinách odkládá NA JARO! WTF?! Obvykle se ke knížkám chovám ohleduplně, ovšem tahle po šerifově prohlášení zažila letecký den. Nakonec jsem se donutila dočíst těch pár stránek do konce a překousnout několik dalších nesmyslů.

Snažím se zohlednit, že Saul román napsal před čtyřiceti lety, ale četla jsem i starší knihy, kde se postavy chovaly věrohodně, logicky, přiměřeně situaci. Tady jsou všichni nepochopitelně vlažní, když mají být hysteričtí, a krve by se v nich nedořezal, když přijde dcera domů špinavá od bláta. Oběti únosu se nepokoušejí všemi dostupnými silami uniknout, podvolují se tyranovi prakticky bez odporu, rodiče se místo urputného hledání smíří se ztrátou potomků (vždyť už jejich reakce při zmizení dětí nebyly příliš emotivní)... V tomhle románu zkrátka nic nefunguje, jak by mělo.

Co dodat? Zvláštní zmínku zasluhují nesmírně nudné, zdlouhavé, šroubované, banální až otravné dialogy a já si musím horko těžko připomínat, proč dávám dvě hvězdičky: solidní atmosféra, nekompromisní bourání klišé. 40% s utrženýma ušima a sbohem, Mr. Saul.

12 19.08.2018

Sira Samuela Elánia, velitele ankh-morporské městské hlídky, postihla strašlivá tragédie: byl donucen vzít si dovolenou! A jako by to nebylo málo, musí ji trávit s rodinou NA VENKOVĚ! Naštěstí i tady neomylný policejní nos zachytí pach zločinu, proto nad čajovými dýchánky se šlechtou a zkoumáním exkrementů s malým Samíkem rychle převáží vyšetřování, co, kdy, jak a proč se stalo na území rodiny Berankinů. Skřeti, poněkud podřadní obyvatelé Zeměplochy, totiž žádají sprav-vedle-most a nebyl by to Sam Elánius, kdyby při snaze prosadit zákon neuvedl do stavu naprostého zmatku a zděšení třeba půlku kontinentu. "Šňupec" je román o rasismu, rovnoprávnosti, o boji s temnotou - vnitřním démonem... ale to poslední vlastně není tak docela pravda. Elánius je natolik přímý a čestný, až to hezké není; jeho obavy, aby se sám nestal stejným lumpem, jaké pronásleduje, jsou průhledně bezpředmětné. Užívala jsem si tím více každou chvíli, kdy se na stránkách objevil komorník Jeefes se svými ne právě korektními metodami a obsahem kapes.
Pokud mám shrnout své dojmy: není nouze o úsměvné situace, zároveň kniha nepostrádá témata k zamyšlení i morální apel. Elánius na obálce by na sobě klidně mohl mít modrý trikot s červenými slipami, vlajícím pláštěm přes ramena a velkým "S" na hrudi. Osobně jsem měla raději jeho mladší, méně dokonalou verzi. Čas ve společnosti "Šňupce" byl příjemný, nicméně občas poněkud vlažný a zdlouhavý, s hodnocením tedy můžu jít maximálně ke slabším čtyřem hvězdám.

13 19.08.2018

Existují debuty, u kterých čtenář žasne nad autorovou imaginací, precizní prací se slovy, schopností vybudovat hutnou atmosféru či vytvořit skvělé charaktery. "Hadrový panák" k nim nepatří. Na této knize je znát, že spisovatel ještě příliš neovládá řemeslo: stylisticky je text neučesaný, děj poskakuje mezi postavami bez sebemenšího řádu, dávkování informací je trochu nevyvážené a psychologie postav uvázla kdesi na půl cesty (není tedy vyloženě mělká, zároveň však čtenář nedostane žádná vodítka, z čeho pramení chování jednotlivých osob a jejich problémy). Občasná neobratnost překladatele "Hadrovému panákovi" také nepomohla (uvést v souvislosti se zohavenou mrtvolou termín "škaredé tělo" zní kapku infantilně, "nejhořejší patra" nejsou zrovna košer vyjádřením pro nejvyšší poschodí atd.)
Zápletka na téma brutálního sériového vraha se křečovitě, s pochybným úspěchem snaží přinést originální prvky, neměla bych k ní však vážnější výhrady, nebýt určité zabedněnosti detektivů a nedomyšlených závěrečných stran. Geniální (vlastně přímo jasnozřivý), superschopný, rafinovaný zabiják se začne chovat jako amatér mdlé inteligence, krvácející oběť se dlouze vykecává a odmítá upadnout do bezvědomí, záchranné složky fungují v nějaké odlišné realitě se silně zpomaleným časem... soukolí příběhu zkrátka ve finále skřípalo nad přijatelnou mez.
Daniel Cole ode mne možná dostane druhou šanci - za předpokladu, že si sousedi pořídí a zapůjčí mi další díl. Jeho prvotinu ocejchuji lehkým nadprůměrem za snahu a ucházející čtivost.

19 18.08.2018

Při pohledu na obálku s relativně známými jmény (tedy pro čtenáře sci-fi) jsem se těšila na nevšední příběhy. Bohužel jsem ani jednu z povídek nebyla schopná dočíst. Jediné, co mohu ohodnotit, je katastrofická úroveň překladu a "redakčních prací". Odpovědné osobě bych k tomu chtěla sdělit: "Pane Lochmane, pokud absolutně neovládáte češtinu, pak si před vydáním knihy laskavě najměte někoho na korektury, nebo přinejmenším angažujte ochotného betačtenáře. I kdyby dotyčný měl za sebou pouze dvě třídy základní školy, bude schopen odhalit a opravit většinu hrubek, kterých jste na každé stránce nasekal požehnaně." Emoce již za ta léta vychladly, tudíž jsem odolala touze přidat pár vulgarismů.

Co jsem při čtení první povídky začala tušit a v průběhu dalších si potvrzovala, to už mohu s čistým svědomím vytroubit veřejně: G.R. Dozois umí nejen sestavovat výborné antologie, on umí sám napsat parádní povídky. Společným jmenovatelem většiny příběhů v této knize je zkáza člověka, často dominuje téma apokalypsy - globálních přírodních pohrom, ničivých válek, ba dokonce i mimozemské invaze se dočkáme, nahlédneme do koncentračního tábora nebo do vietnamské džungle. Dozois se soustředí na člověka, jeho psychiku, dokáže rovněž perfektně zprostředkovat skličující atmosféru zániku, zrovna jako sladkobolnou nostalgii dětství, světa jaký býval dříve - lepší, čistější. Nejvíce na mě zapůsobily kousky "Zvláštní ráno", "Pouta moře" a také "Sen o polednách", příliš nezaostaly ani "Ranní dítě" nebo "Mezi mrtvými". Za slabší považuji povídky s náboženskou tématikou, tedy "Tanec s Ježíšem" a "Učedníci". Poslední "Království u moře" mě zanechalo poněkud ve zmatku a nepochopení. Celkový dojem ze sbírky je velmi pozitivní, navzdory deprimujícím tématům; potěšila pevná vazba, vlepená záložka i barevné ilustrace Milana Fibigera. Pokud rádi občas propadnete melancholii, nenechte si "Tanec s Ježíšem" uniknout.

8 16.08.2018

Knížka pro čtenáře každého věku: těm mladším dost možná ukáže nové obzory a dospělí si osvěží staré pravdy, na které mohou v dnešní uspěchané, bezohledné době zapomínat. Jakkoliv nejsem odpůrcem Pratchetta, ba právě naopak, "Národ" mě nelákal... a zpětně nad tou skepsí mohu jen nechápavě zavrtět hlavou. Jde o výjimečný román, jaký lze těžko zařadit do nějaké škatulky: je v něm spousta dobrodružství, moudrosti - jednoduše podané, aniž by tím myšlenky ztrácely na kvalitě, nouze není o okamžiky smutné, najde se i pár napínavých a samozřejmě nechybí ani humor. Příjemné počtení o novém začátku, o střetu kultur, o lidské sounáležitosti, o síle lidského ducha, prostě o mnoha důležitých věcech. Závěrečných cca 30 stran bylo na můj vkus poněkud ušmudlaných (nedaří se mi vybrat výstižnější výraz), ale jinak mohu jedině chválit a vyseknout panu Pratchettovi uctivou poklonu. 90%

14 16.08.2018

Aha, zase poplavu proti proudu, takže nádech a ... : Toto bohužel nebyl můj šálek libovolného nealkoholického nápoje. Autor se na tématiku původu lidstva vrhnul způsobem, který pro mě byl zoufale nezáživný - prakticky šlo jen o ustavičné tlachání vědců v závojích cigaretového dýmu. Necítila jsem fascinaci, řídkým pasážím z terénu naprosto chyběl náboj, mělká psychologie postav potlačila veškeré emoce, chrup času nechal patrné stopy na popsaných technologiích a celkovém vyznění knížky. Pointa mi navíc připadala nesympaticky nabubřelá, rozhodně mě nenaplnila hrdostí a dychtivým očekáváním dalších pokroků lidstva, jak zřejmě autor zamýšlel. Celou trilogii jsem ulovila z výprodeje knihovny, ale do zbylých dvou dílů se pravděpodobně pouštět nebudu - styl psaní J.P. Hogana mi zkrátka nevyhovuje. I když zohledním postarší datum vydání originálu, vychází mi průměr.

7 15.08.2018

Když měla ségra smutné období, chtěla jsem jí koupit nějakou nenáročnou knížku, u které se rozveselí. Na základě zdejších komentářů jsem vybrala "Poslední aristokratku" a nyní mohu potvrdit, že to nebyla špatná volba. Jasně, nejde o vytříbený, rafinovaný humor a snaha zavtipkovat skoro v každé větě může působit až křečovitě. Stylem bych knížku přirovnala k povídkám Šimka a Krampola, namixovaným dohromady s rodinným sitkomem ala Comeback. Spousta svérázných postaviček (a pár zvířat) v komediálních epizodkách, u kterých kvalita, frekvence groteskních situací ani kadence vulgarismů prakticky nekolísá. Pravda, to stále stejné tempo mělo za následek mírné opadnutí zájmu v závěrečné třetině, problém však byl spíše na straně lehce uvařeného přijímače. Během čtení jsem se přistihla při permanentním duševním úsměvu, co se chvílemi přesunul i na tvář a několikrát dokonce uniklo do éteru zachechtání. Docela jsem si pobyt na zámku Kostka užila a mám v úmyslu se tam vrátit, až ségře dokoupím zbývající díly. V současných vedrech mi hravá, jednoduchá, přímočará oddechovka zkrátka vyloženě sedla, mozek si krásně odpočinul.

32 13.08.2018

Když jsem se od knihkupce a vydavatele v jedné osobě dozvěděla, že Sapkowski píše po povídkách román a plánuje dokonce celou ságu o zaklínači, byla jsem natěšená víc než malé děcko na Štědrý večer. Chodila jsem do malé SF speciálky pravidelně otravovat (aspoň jednou do týdne), jestli "už to vyšlo?" a zklamaně odcházela s jinými tituly v batohu. Jednoho krásného dne jsem se dočkala a tryskem vyrazila domů, abych sebou hned plácla na postel nad rozevřené stránky. Tehdy nadšení skončilo mírným rozčarováním, "Krev elfů" pro mě neměla sílu a kouzlo povídek; přibylo postav, dějových linií, intrikování i dialogů na úkor akce, chyběly mi narážky na pohádky, souboje a rozhovory s nestvůrami (popsán je jediný střet), humor byl rozmělněn na příliš velkém prostoru, občas jsem se nudila (obvykle při absenci Geralta na scéně, ach ta láska:-)). Ty samé vlastnosti jsem při opakovaném čtení, dvakrát tak stará, ocenila převážně jako klady. Nenudila jsem se ani chvíli, ale přece jen se příběh teprve rozjíždí, pouze naznačuje své možnosti, takže mé poctivé hodnocení se přidrží silných čtyř hvězdiček, s pošilháváním po páté.

29 13.08.2018

Byla to právě tahle útlá knížka, která mě před dlouhými lety seznámila se zaklínačem a otevřela mi nové dimenze fantasy literatury (a jako bonus zbourala zeď despektu vůči slovanským autorům). S odstupem času ve mně vzbuzuje mírný údiv, nakolik jsem trojicí povídek byla okouzlená, když neznalost předcházejících dílů zabránila chápat veškeré souvislosti a detaily ("Meč osudu" jsem zvolila na základě anotace a netušila přitom, že začínám číst od konce). Každopádně jsem celá nadšená hned druhý den běžela do knihkupectví pro zbytek povídkové trilogie. Každý z příběhů obsahuje trochu akce a spoustu chytrých dialogů - jako puberťák jsem preferovala hlavně tu akci, v pokročilejším věku jsem si s větším pochopením užila rozhovory plné dobrých postřehů.
První povídka jde námětem lehce mimo mě, zabývá se vztahy muž x žena, ale stejně to Sapkowski napsal chytlavě. Následující příběh mě zavedl do lesa Brokilonu, kde se zaklínač poprvé důkladněji setká se svým osudem. Poslední povídka se odehrává na pozadí války a je předskokanem ságy, hlavním tématem je opět osud, předurčení.
Tohle je zkrátka moje srdcovka, ráda se k ní čas od času vracím a vždy v ní najdu něco nového.

24 13.08.2018

Některé knihy nelze popsat ve stručnosti, na jiné stačí jediná věta a jsou i takové, jaké může čtenář charakterizovat jediným slovem. "Tichá válka" patří do poslední skupiny a výstižné slovo pro ni je: NUDA. Zdlouhavá, úmorná, neskutečná nuda. Nuda tak třeskutá, až to redakci nestálo ani za korektury. Absolvovala jsem knížku po malých částech, nedonutila jsem se nikdy na jeden zátah přečíst víc než 10-12 stránek... až v akčnějším závěru mě vidina osvobození vybičovala k úctyhodnému překonání 80-ti stran najednou.

Nevím, co McAuley tímto cyklem chtěl dokázat - snad prezentovat své odborné znalosti, ekologickou uvědomělost a předat poselství humanity, zvolil však nesmírně nezáživný způsob a dosáhl pravého opaku. Třeba se najde čtenář, kterého nadchne přemíra politiky, ekologie, politiky, biologie, politiky, sociologie, politiky, astronomie, politiky, sociologie a především politiky. Abych autorovi nekřivdila: občas stojatou hladinu nudných keců rozvíří náznak děje či trocha akce, ale nijak výjimečně jsem si tato dychtivě očekávaná zpestření neužila vzhledem k faktu, že bylo prakticky nemožné si mezi stroze podanými postavami najít hrdinu ke ztotožnění. A nevystupuje jich málo: upřímná vědkyně, vědkyně kariéristka, tajemná supervědkyně, speciálně vycvičený pilot, speciálně vycvičený špion, hajzl diplomat a desítky dalších, méně významných. Bylo mi šumák, co se s nimi děje, jak to dopadne, kdo umře, kdo bude žít, jestli zvítězí pozemšťané nebo vesmířané... prostě jedno velké nezaujaté, emocionální NIC (maximálně k osobě diplomata jsem si vypěstovala mírné antipatie, jaký úspěch!).

Namlsána anotací a celkem pozitivními zkušenostmi autorovou tvorbou, byla jsem nadšená, když jsem knihu objevila v antikvariátu za pouhých 70,- Kč. Tento McAuleyho výtvor je bohužel i zadarmo drahý.

7 12.08.2018

Autor se ani ve třetím díle nezdržoval souhrnem předešlých událostí, pokud tedy disponujete mizernou pamětí jako já, přečtěte trilogii v rychlém tempu, než se vám poztrácejí souvislosti. Ono to nedá žádnou práci, Brian McClellan má velmi čtivý styl a oči po řádcích jen letí. Chcete si ukrátit chvilku na záchodě a náhle zjistíte, že jste v té nedůstojné pozici poskočili v ději o 50 stránek… ehm, no nic.
Stejně jako předtím střídavě sledujeme různé linie: každý ze sympatických hrdinů má svůj úkol, své osobní pohnutky, své úhlavní nepřátele určené k likvidaci. Pořád mě poněkud štvalo vědomí neporazitelnosti klaďasů (víceméně klaďasů), ti sice krvácejí a trpí na desítky různých způsobů, přesto se pan spisovatel zdráhá důležitější „bílé“ hráče odstranit ze šachovnice, zatímco pěšáci hynou po tisících a padouchy politujeme předem. Přiznávám, nakonec jsem si i pobrečela, ale stejně bych, já bestie, uvítala v té nelítostné řeži více obětí mezi těmi, kterým jsem docela držela palce.
Román patřičně uzavírá veškeré válečné běsnění za účelem vzniku vysněné republiky, kde jsou si všichni rovni. Prostor pro další dobrodružství zůstal zachován, není ho však nutno vyplňovat. Daný svět (jeho zákonitosti, kouzla i jednotlivé charaktery) už se mi lehce omrzel, hodnotím tedy o malinko slaběji, jakkoliv úroveň není horší proti předchozím dílům. A jako nezamýšlený bonus si můžu odškrtnout další kolonku ve čtenářské výzvě.

9 11.08.2018

Stručná fakta (možné SPOILERY pro čtenáře zcela nepolíbené četnými články a dokumenty o Franklinově expedici): 19. května 1845 vypluly lodě s hrůzostrašnými jmény „Erebus“ a „Terror“ hledat tzv. severozápadní cestu. Původně válečné lodě Jejího Veličenstva byly speciálně upraveny pro plavbu v arktických podmínkách. Naposledy byly Erebus a Terror spatřeny velrybáři u Baffinova zálivu 26. června 1845. Osudy 133 členů Franklinovy expedice jsou dodnes zdrojem spekulací, jakkoliv záchranné a později vědecké expedice dokázaly ze zanechaných stop a artefaktů některé záhady objasnit. Vrak lodi Erebus byl nalezen v září 2014, Terror se podařilo vypátrat o 2 roky později.

Dan Simmons čerpal z obrovského množství zdrojů a na základě tehdy dostupných faktů dokázal vykreslit precizní, monumentální fresku lidského utrpení. Jako by tam slavný spisovatel byl s posádkou… a čtenáře vzal sebou: mrznout, hladovět, umírat na kurděje, botulismus a strašlivá zranění. Vybájený netvor je na „Terroru“ tím nejméně děsivým prvkem. Simmons při svém vyprávění střídá postavy, formu, čas minulý s přítomným a také dobu – je třeba se v úvodu kapitol pečlivě dívat na datum. Popisuje technické detaily ohledně lodí, nelehké podmínky existence v těchto zamrzlých rakvích, nahlédneme i k eskymákům, jejich životnímu stylu a mytologii.

„Terror“ má své chyby, ale žádná z nich nezvrátí skutečnost, že toto je naprosto výjimečná kniha. Čtenář, ochotný podvolit se pomalejšímu tempu, bude prožívat příběhy s kapitánem Crozierem, poručíkem Irvingem, doktorem Goodsirem, panem Blankym a dalšími muži, s nimiž si osud tak krutě pohrál. Tento román mi z paměti jen tak něco nevymaže, Franklinova expedice zaťala ledové drápky hluboko do mé duše.

44 11.08.2018

Velmi příjemné překvapení z pera pro mě neznámého autora. Po malinko rozpačitém, nicméně krátkém úvodu, je čtenář společně s šesticí mladých hrdinů vržen do úmorného vlhka a vedra mexické džungle. Původně dobrodružný příběh brzy přerůstá v thriller a postupně v děsivý, brutální horor. Dvě ženy a čtyři muži jsou nuceni čelit nejen tajemnému a krutému nepříteli, ale také vlastním slabostem a chybám. Spisovatel si dal záležet na psychologii postav, jejich různorodé charaktery i komplikované vztahy jsou důležitou, neoddělitelnou součástí beznadějného boje se strašlivou situací, v níž se hrdinové ocitli. V knize je pár nechutně krvavých, velmi sugestivně vylíčených scén, nelze ji proto doporučit čtenářům se slabším žaludkem.

A nakonec připojuji důsledné varování: pokud si tento skvělý horor opravdu chcete vychutnat, NEČTĚTE ŽÁDNÉ INFORMACE Z PŘEBALU KNIHY!!! Vyhněte se úryvku, který prozrazuje až příliš o nepříteli, jehož byste měli odhalovat po částech. A raději zavřete oči, abyste ani okem nezavadili o "anotaci" na okraji přebalu - ta totiž hodně precizně (včetně pořadí umírajících) shrnuje děj až do strany 393 (román má 430 stran). Já jsem bohužel i při letmém pohledu zjistila podstatně víc, než bylo vhodné a připravila se tak o část zážitku. Tvůrce této necitlivé pseudoanotace bych s gustem nakopala do míst, kde záda ztrácejí slušnou pověst.

Až na tento nedostatek mohu příznivcům drastických příběhů "Ruiny" jedině vřele doporučit. Jsem v silném pokušení tomuto béčkovému krváku s dusnou atmosférou připlácnout pátou hvězdičku.

16 11.08.2018

Wyndham se očividně v životě hodně napřemýšlel nad různými variantami útoku mimozemšťanů na Zemi. V tomto nepříliš objemném románu nevsadil na přímou invazi, zvolil infiltraci; ne zrovna nenápadnou, nicméně postupnou a opředenou množstvím morálních a filozofických otázek. Odlišné děti, jejichž psychické schopnosti představují vážnou hrozbu, vzrůstající současně s urychleným dospíváním malých tyranů - jak proti nim postupovat? Lze je vychovat? Studovat je? Nebo bude lepší je rovnou zničit, než jejich moc bude nezvládnutelná? Pokud vás zajímají odpovědi na tyto otázky, pak si "Midwichské kukačky" přečtěte. Za sebe musím přiznat: román mi přišel hrozně suchý, navzdory zajímavému tématu nezáživný jako učebnice sociologie. Snad je to tím, že do života Midwiche nahlížíme jen občasnou návštěvou člověka zvenčí, snad je to nemožností pocítit sympatie k nepříliš hluboce propracovaným charakterům obyvatel městečka, snad mi to prostě jen v dané době nesedlo. Nebýt malého rozsahu knížky, asi bych ani nedočetla. Stručně shrnuto: dobrá myšlenka, příběh se slabým tahem. Za mě průměr.

15 10.08.2018

Dovolím si malou odbočku: četba knih patří k mému životu od dětství a tak se stala do značné míry rutinou, je pro mě přirozené trávit chvíle volného času nad rozevřenými stránkami, vstupovat do nevšedních světů. Jde o činnost velmi oblíbenou, přesto jen zřídka v posledních letech prožívám fascinaci, co by mě nutila o právě čtené knížce stále přemýšlet a vracet se k ní s dychtivostí žánrem čerstvě okouzleného zelenáče. Grzedowicz to dokázal: nechal mě převtělit do sympatického bezejmenného hrdiny, jehož myšlenky, postřehy a pocity často rezonovaly s mými. Vzal mě do světa Pomezí, do očistce zaplněného dušemi zemřelých, jakési paralelní pokřivené reality, kam může vstoupit málokterý smrtelník. Zaplavil mě emocemi, především melancholicky depkoidními, nechal mě však pocítit také úzkost až hrůzu a několikrát lehce rozvlnil mé rty v ironickém úsměvu. Slabší dějová linie je vyvážená množstvím obrazů, znepokojivě živých, snově pomalé pasáže jsou občas střídány rychlými akčními scénami, situace se neustále vyvíjí, pro nudu není prostor. Stížnost bych vznesla k několikrát opakovaným slovním obratům a skutečnostem, což lze odpustit - prolog je vlastně samostatnou povídkou. Podstatně větší výtka patří závěru románu, kdy se nejvíce projevila chatrná kostra příběhu. Tolik utrpení, tolik bolesti... a pak tohle?!? Velká škoda a hvězdička dolů.

9 10.08.2018