Metla komentáře u knih

V době prvního vydání jsem byla akcechtivé mládě a Kulhánkovy knihy dokázaly spolehlivě ukojit mé touhy po nezničitelných hrdinech, co se brodí v krvi nepřátel a přitom sarkasticky hláškují. Uběhlo více než osmnáct let a já zjišťuji, že něco z toho krvežíznivého cucáka ve mně zůstalo - ještě pořád mě dokáže zaujmout smršť přepálené, bezhlavé akce, pokud v ní nechybí humorný nadhled. Tedy neplácala jsem se do stehen v záchvatech smíchu, ovšem v průběhu četby mě skoro neopouštěl vnitřní úsměv, který mi občas dokonce pohnul mimickými svaly. Zkrátka jsem se poklesle bavila a pravděpodobně brzy sáhnu po dalším dílu, kdyby jen ze zvědavosti, jestli se do zvuků střelby, výbuchů, hučících plamenů, praskajících kostí a šplouchajících vnitřností vrátí (SPOILER ALERT!) Elvira, Hnusák a pées. A jestli někdo konečně oddělá Veroniku.

22 20.09.2018

Třetí díl série „Prokletí Chalionu“ se odehrává v odlišné lokalitě a s jinými osobami, než jsme poznali v prvních dvou knihách, přesto jej úplně nelze doporučit jako samostatné čtení – autorka předpokládá znalost reálií, především náboženství a magie, s popisem tedy nezačíná od základů. Příběh se točí kolem vraždy prince, temných starověkých rituálů, různých tajemství a intrik, a v neposlední řadě úlohy bohů v lidských životech… i po nich. Zápletka je dostatečně zajímavá, ovšem tempo je konstantně šouravé a akce v podstatě žádná, jakkoliv se k ní postava hlavního hrdiny přímo nabízí. Občas problikne scéna z růžové knihovny, naštěstí (pro někoho asi naneštěstí) pouze decentně, bez pornografických detailů. Závěr mi přišel přeplácaný, plný oslích můstků, očekávaný působivý vrchol se nekonal.
Pro mě byl „Boží lov“ relativně čtivý jako celek, ovšem pochybuji, že si třeba za půl roku vzpomenu na nějakou konkrétní pasáž – žádná totiž bohužel nevyčnívala, nerozbušila srdce ani nezastavila dech napětím. Převažují pozitivní emoce bez většího nadšení.
Po šesti letech mohu potvrdit svůj dojem, opravdu si z románu nepamatuji lautr nic.

7 19.09.2018

Lois McMaster Bujold se vrátila do světa Chalionu a poměrně plynule navázala na události z první knihy. Děj se odehrává nějaké tři roky po uzavření dobrodružství Lupa dy Cazaril a otěže hlavní hrdinky převzala royina vdova Ista. Ta po smrti matky zatouží konečně opustit přepychové vězení svých komnat a starostlivé péče dvorních dam. Cesta za nezávislostí, objevením sebe samé, dořešením dávných záležitostí a ještě něčeho víc přinese nejednu nesnáz: nepřátelská vojska, démony, kletby a v neposlední řadě budou promlouvat božstva – mnohem příměji a častěji, než tomu bylo v „Prokletí Chalionu“. Poslední bod je v mých očích spíše mínusem, protože dost ubírá napětí, pokud postavy nemusí čelit nebezpečí vlastními silami a místo toho prostřednictvím jejich smrtelných těl úřadují mocné nadpřirozené síly. Těžko se pak lze obávat o osudy hrdinů. Také se v této knize výrazněji projevila romantická duše spisovatelky, ač nesklouzla k červené knihovně.
„Ochránkyně duší“ je příjemným čtením, nikoliv strhujícím, prim hraje propracované prostředí a mytologie, atmosféra, vztahy, psychika. Román nicméně ocením přece jen o stupeň hůř než první díl série. Rozvleklost je v tomto případě palčivější problém a nemohu se zbavit pocitu, že proškrtat zhruba stovku stran (ne méně), bylo by to čtenářům jedině ku prospěchu. Takto se občas projevilo přešlapování na místě, opakování faktů a s nimi tendence se zííííváááááníííííím přeskakovat odstavce.
Hodnocení tentokrát bohužel nedosáhne ke čtyřem hvězdičkám, ale je to vážně jen o prsa, doslova o prkenně plochý hrudníček čínské gymnastky.

6 19.09.2018

Zahlédnout tento román v knihkupectví, zaujala by mě obálka, název by můj zájem zchladil a anotace by mě spolehlivě vyslala zkoumat jiné tituly. Historky o Atlantidě ani pátrání po kořenech lidstva mě příliš neberou. Ovšem vypůjčené knize se na stránky klidně podívám, maximálně promrhám trochu času, než to bez výčitek odložím nedočtené. Což není případ „Atlantského genu“, přesněji – mrhala jsem časem až do konce.
A.G. Riddle stvořil překvapivě čtivou prkotinu, pardon, prvotinu. Je to jako scénář amerického akčního filmu, ve kterém silný a čestný hlavní hrdina/superman bojuje proti superzlovolné organizaci pod vedením superpadoucha, přitom pomůže z nesnází krásné superženě (vnadné vědkyni/lékařce) a s její pomocí zachraňuje unesené superděti plus celý svět, ne-li vesmír. Do toho rachotí střelba početných komparzistů určených kulkám klaďasů, meditují mírumilovní mniši, objeví se nefalšovaní nacisté a kdesi u ledu číhají ufouni. Jsem docela zvědavá, kdo bude tenhle cirkus natáčet a s jakým rozpočtem – jestli to bude hollywoodský spektákl se slavnými jmény, dechberoucími efekty a rozpočtem středně velkého afrického státu, nebo céčkový guilty pleasure (v hlavní roli s Casperem van Dienem a neznámou ochotnicí se silikonovým poprsím stále přitisknutým na kameru).
No vážně, je to blbost plná divokých konspirací, prapodivného jednání na základě ničím nepodložených domněnek, nepravděpodobných událostí, logických přehmatů a bohů ze stroje, ale dobře se to četlo, svižně, mozek si odpočinul (v zájmu uchování duševního zdraví musel). V závěru už autor krávovinami vůbec nešetřil, takže jsem si zase jednou procvičila krk při vrtění hlavou a přestala se snažit chápat kdo, co, kdy, kde, s kým, proč a jak (nehledě na vrcholně debilní scénu, kdy má superhrdinka varovat superhrdinu před nebezpečím, místo toho však podlehne jeho mužnosti a příležitost promrd… ehm, k hovoru se nedostanou). Finále se blížilo cimrmanovskému „Vichru z hor“: „Nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn a maminka je babička z otcovy strany.“ Přes veškerou nejapnost a výhrady – jestli se mi naskytne příležitost vypůjčit si pokračování, možná neodolám.
P.S.: Snad už nikdy neuvidím, neuslyším ani nebudu číst pojednání o událostech minulých v budoucím čase. Věta „fakta jsou následující – před sedmdesáti tisíci lety dojde k erupci supervulkánu Toba“ mi přivodila v oku ošklivý tik. Co je sakra špatného na minulém čase?

11 18.09.2018

V roce 2010 pro mě byl Bacigalupi novým jménem a ohromným překvapením, jakkoliv kratší práce úplně nevyhledávám. Povídky z „Čerpadla 6“ byly neskutečně intenzivním zážitkem, jaký bylo nutné před dalším čtením vstřebávat, vychutnávat, zkrátka nechat převalovat v hlavě. Tyhle temné, depresivní vize mají v mnoha ohledech nepříjemnou pachuť možného budoucího vývoje, nejeví se jako za vlasy přitažené fantastické plácání. Těžko bych si vybrala kousek, co považuji za nejlepší – kvalita povídek je vzácně vyrovnaná, každá měla něco do sebe. Některé potřebovaly čas, aby mě vtáhly (např. „Pašo“), jiné mě vcucly okamžitě („Lovec Tamaryšků“, „Čerpadlo 6“, „Jemnější“), ale vždy jsem v závěru zůstala fascinovaně zírat a měla co dělat se zpracováním emocí. Za nejslabší bych imho označila „Drobné obětiny“. I když jsem (já, hnidopich) u každé povídky našla nějakou bezvýznamnou filcku, co mi zabránila hodnotit plným počtem, jako celek si tato sbírka 5 hvězd zaslouží. Mimo jiné i za skvělé, kvalitní provedení, Albatros se vážně vytáhnul; dovolím si k tomu akorát maličkou hnidu: vnitřní ilustrace bych ráda měla barevné :-).

18 17.09.2018

Vítejte ve světě, kde je voda vzácností, kde lidé pijí i vlastní přefiltrovanou moč, ve světě paradoxů, kde si bohatí užívají zurčení fontánek, zatímco chudí nemají vláhu ani na osobní hygienu, ve světě, kde se pro vodní zdroje likvidují celá města a ruinují lidské životy po statisících. Čtenář zavítá na jih bývalých USA, především do Phoenixu, jehož vodní práva jsou hlavním (přesto podivně nevýrazným) motorem událostí. První třetina románu je věnována seznámení s ústředními charaktery, poznávání a pochopení prostředí, útočí pocitem zmaru. Děj byl na vedlejší koleji, vše se točilo kolem dojmů: rozklad, (ne)lidskost, právo silnějšího. Jakmile se trojice linií začala protínat, příběh nabral tempo dravé řeky a řítil se až do hořkého finále, které sice nebylo tak drtivé jako v „Dívce na klíček“, nicméně mnoho naděje na změnu k lepšímu v něm pro lidstvo nezůstalo. „Dívka na klíček“ ze mě vyždímala 85% a pyšnila se exotičtějšími kulisami, ovšem „Vodní nůž“ zase nabídl postavy, s jakými se mi lépe ztotožňovalo, zůstanu s hodnocením na stejně vysoké úrovni.
EDIT: V letošním extra suchém létě jsem na tuto knihu vzpomínala s mrazením v zádech.

14 17.09.2018

Bacigalupi nám opět nabízí znepokojivý pohled do budoucnosti Země, zdevastované válkami, nemocemi, nedostatkem zdrojů, zkrátka všemožnými negativními lidskými zásahy. Tentokrát okusíme ingredience asijské, konkrétně thajské kultury. Autor umí čtenáře vtáhnout do prostředí, tradic i mentality národa dokonale, aniž by se uchyloval k přehnané popisnosti.
Zrovna tak představuje postavy, které mají hlavní vliv na události románu: žádné hluboké psychologické sondy, přesto je každý charakter jedinečný, vícevrstvý a uvěřitelný. Nenašla jsem si oblíbence, ovšem i tak jsem se s hlavními (anti)hrdiny dokázala na nějaké úrovni ztotožnit, najít pro ně pochopení, cítit lítost nad jejich utrpením.
Dělalo mi trochu starosti, jestli při nedostatku času a soustředění nebudu mít problémy sledovat děj, ale ve skutečnosti na mocenských hrátkách, na všem tom přetahování o vliv v izolovaném království nebylo nic složitého. Snadno a ráda jsem se do tohoto zajímavého, byť krutého a neveselého světa vracela. Bacigalupi mi opět potvrdil, že je v mé TOP10 autorů zaslouženě. Kromě toho Argo zase vyrobilo hezkou, kvalitní knihu a překlad Richarda Podaného lze jedině pochválit. Pátá hvězda unikla jen o fous.

15 17.09.2018

Nechala jsem se panem Bacigalupim snadno vtáhnout do tvrdého, nelítostného světa budoucnosti, kde si nikdo z jedinců paběrkujících na troskách civilizace nemůže být jist životem. Bolesti a krutosti nejsou ušetřeny ani děti, vlastně jsou nejsnadnějšími oběťmi všudypřítomných vojenských oddílů, co se jménem samozvaných vůdců a jejich ideálů mordují navzájem a neváhají z malicherných příčin pobíjet také civilisty. Román je plný násilí, přesto je jeho primární nosnou myšlenkou lidskost a její hranice. Většina postav není černobílá, hlavní hrdinové procházejí obtížnými zkouškami svého charakteru a reagují přirozeně, uvěřitelně. Snad jen motivace a superschopnosti starého známého poločlověka Toola mě občas přinutily zapochybovat a přimhouřit oko. Nicméně teprve dějově příliš zjednodušené závěrečné stránky svědčily o škatulce „pro děti a mládež“, jinak je množství obsažených válečných hrůz docela silnou kávou i pro dospělého čtenáře. „Potopená města“ mi po dočtení strašila v mysli pár týdnů. Zasloužených 90%, procenta srážím pouze za výše zmíněné finále, kde si to Bacigalupi na můj vkus příliš ulehčil.

10 17.09.2018

Nailer se z našeho zhýčkaného hlediska nenarodil zrovna pod šťastnou hvězdou, vždyť musí v troskách zdevastovaného světa odmalička dřít v příšerných podmínkách při rozebírání vraků lodí, musí se obejít bez mámy, otec je pro něj zdrojem nejistoty, strachu a bolesti. On však jiný osud nezná a tak je více-méně smířený s tím, co má: je zatím dost malý, aby mohl pracovat v těsných prostorách šachet a potrubí lodí, má kolem sebe partu, na kterou se může spolehnout (většinou) a pořád existuje šance na nějaký šťastný nález, jakým se katapultuje z bídy. Nailer má sny, má rozum, má vůli, má svědomí a jde svému štěstí naproti, proto čtenář může sledovat jeho trnitou cestu za změnou.
„Prachožrouti“ sice mají nedospělého hrdinu, přesto je v prvních dvou třetinách románu málo vodítek k faktu, že jde o knihu pro mládež. Dějová linie sice není komplikovaná, nepostrádá ovšem násilí, vulgarismy a celkově deprimující pohled na život. Máme štěstí lebedit si v civilizované době, v zemi se sociálními jistotami, a Bacigalupi tuhle skutečnost umí připomenout. Samozřejmě zabrousil také ke svému oblíbenému tématu ekologie a (ne)obnovitelnosti přírodních zdrojů, ovšem nemoralizuje přes míru, nepouští se do otevřeného agitování. Zpočátku se soustředí na popis prostředí a podmínek, v jakých část lidstva přežívá, později se věnuje dobrodružné jízdě, aniž by z dětských hrdinů dělal vyložené supermany. Neváhá jim ubližovat a vystavovat je morálním dilematům.
Teprve v závěrečné čtvrtině se Bacigalupi podřídil pravidlům žánru young adult, tím pádem se odklonil od věrohodnosti a posunul ukazatel mé spokojenosti s knihou mírně dolů. Ráda si přečtu i další díly série – rozhodně zůstalo dost střípků, co stojí za bližší prozkoumání (například pololidé).

8 17.09.2018

Lidé různých náboženství se mohou mít rádi, respektovat se i milovat navzdory faktu, že kolem nich (často také jejich zásluhou) protékají ve jménu Bohů a mocenských ambicí celé řeky krve a slz. Svět ani události odehrávající se na něm nejsou černobílé, stejně jako lidé a jejich charaktery. Zhruba takové poselství jsem si odnesla z Kayova románu, jehož jediným lehce fantastickým prvkem je chlapec s poněkud jasnozřivým vnímáním. Zapomeňte na čaroděje a kouzla, bojuje se zde mečem, slovem, bystrým rozumem nebo třeba lékařským umem. Bitvy jsou líčeny takové, jaké ve skutečnosti zřejmě odnepaměti jsou: surové, brutální, špinavé, je v nich jen málo prostoru pro čest či hrdinství a už vůbec žádný pro romantiku.
Podobně jako v „Písni pro Arbonne“ Kay skvěle pracuje s postavami a jejich psychologií. Vytvořil spoustu sympatických osob, několik zajímavých a padouchům umí připsat kladné stránky, nedělá z nich bez příčiny zlé idioty. Románu předchází rejstřík jmen, ale hráčů není zase tolik, aby bylo třeba vzpomínat či listovat. Hlavní hrdinové jsou tři: kindathská lékařka Jehane (paralela k věčně pronásledovaným a utlačovaným Židům), ašaritský básník, rádce králů i válečník Ammar íbn Khaíran (rozumný zástupce muslimského světa) a džadditský vojevůdce Rodrígo Belmonte (správně tušíte – křesťan). Pozorovatelem, obdivovatelem i přítelem těchto tří je mladý voják Alvar, co skrze činy těchto výjimečných lidí dospívá k sebepoznání. Dále do děje promlouvá několik králů, jejich manželek, milenek, rádců, vojáků – v podstatě každého z nich poznáme trochu podrobněji, pochopíme jeho/její povahu i motivaci.
Tenhle nepříliš náročný propletenec dávných i nových křivd, politických machinací a náboženských ideálů se čte překvapivě snadno, vzbudí spoustu emocí, nejednou rozpláče. Přesto jsem ke stránkám nebyla připoutána natolik dychtivě, abych misky vah mezi 80-ti a 90-ti procenty, kde se pohybovaly mé dojmy, přiklonila k vyššímu číslu.

8 16.09.2018

Tohle bylo mé první setkání s G.G. Kayem a jak je patrné z hodnocení, pan spisovatel získal mé sympatie i pozornost. Popravdě, příliš mě nezaujala anotace ani obálka, ke koupi tohoto titulu mě vedlo pouze renomé autora a výhodná cena v (bohužel) Levných knihách. Není však na škodu, že si „Píseň pro Arbonne“ několik let počkala, až povyrostu z akční četby a stanu se trpělivější čtenářkou. Trpělivost je totiž přinejmenším zpočátku zapotřebí: kniha se sice nečte nijak obtížně, přesto díky pozvolnému tempu vyprávění a pomalé gradaci netáhne tolik, aby člověk dychtivě otáčel stránky.
Hlavním hrdinou příběhu je žoldnéř Blaise, zachmuřený seveřan, který kvůli znevážené cti své domoviny vstoupil do služeb v sousední Arbonne, opovrhované pro její „změkčilost“. Blaise postupně proniká do místních zvyklostí a tradic, poznává křivdy a nesmiřitelné sváry mocných rodů, léčí vlastní rány na duši. Jak nové prostředí formuje tohoto zdánlivě obyčejného válečníka, také on získává vliv nejen na lidi kolem sebe, ale v důsledku na celé národy.
„Píseň pro Arbone“ je román o vztazích, přetéká emocemi, přesto v něm fyzické projevy lásky mají překvapivě málo prostoru. Dočkáme se sice romantiky i akčnějších scén, stručně se seznámíme s náboženstvím i magií, podstatou však je důkladná duševní pitva, odhalování kořenů vyhrocených vztahů – manželů, milenců, marně toužících žen, odmrštěných mužů, znesvářených otců a synů, odcizených bratrů… Autor žongluje s mnoha míčky a má snahu vysvětlit i uzavřít osudy většiny postav, co se knihou třeba jen krátce mihnou. Tím si mě Kay získal: mám ráda, když do duší hrdinů vidím, když chápu motivy jejich jednání a nejsou pouhými papírem šustícími archetypy. Mírně bych vytkla snad jedině závěr, předvídatelný a místy skoro kýčovitě sladkobolný.
Příjemná kniha, má své drobné chybičky i hluchá místa, ale poctivé 4* si ode mě zaslouží.

10 16.09.2018

Byla jsem zvědavá, kam (a jestli vůbec) se autor se svou tvorbou pohnul. Nic proti Kopřivovým předchozím akčním vraždírnám, byly zábavně ujeté, ale "Holomráz" jej v mých očích přece jen pozvedl na vyšší spisovatelský level. Tyto ne zcela tradiční fantasy příběhy postrádají obvyklá hrdinská klišé, případně je zpracovávají podstatně cyničtějším způsobem. Jistě, existuje více knih s podobným antiheroickým přístupem, ovšem ne každá v sobě má dostatečnou nadsázku i hloubku, svérázné dialogy a spád bez zbytečné vaty.
Wolrich je výborná postava a vůbec bych se nezlobila, kdyby se množství povídek s ním a o něm rozrostlo. Nedá se říct, že bych si tohoto pragmatického podvodníka, zloděje a sebestředného hajzla vyloženě oblíbila, naživo bych ho potkat nechtěla, rozhodně jsem ho však chápala. Všechny ty duševní pochody, sarkastické poznámky, trefná přirovnání a dobré postřehy... užívala jsem si to víc než děj samotný (ten byl samozřejmě v každé povídce taky fajn, ale bez osobnosti Wolricha by šlo o poloviční zážitek).
V prvním příběhu "Idol" se podíváme do čtenářsky atraktivních prostor sirotčince, budeme svědky toho nejdůležitějšího, co zformovalo charakter hlavního nehrdiny (povídku jsem ohodnotila 85%). Poté se přeneseme o nějaké čtvrtstoletí dál a staneme se svědkem honičky za "Bednou", za záchranou života oblíbené asistentky. Hodně akce a málo přesahu, ovšem četlo se to výborně (75%). Třetí povídka je majstrštyk - z Wolricha je slavný, bohatý, životem unavený šedesátník a čeká na něj největší, nejnáročnější představení jeho života, když je vmanévrován do bitvy proti nepřátelské armádě (95%).
Ani k zbývajícím třem Kopřivovým povídkám nemám vážnější výhrady, byť nejsou z Wolrichova světa. "Tajnější než ilumináti, mocnější než zednáři" jsou zábavným pohledem do zákulisí vysoké politiky a zároveň zamyšlením nad dětskou duší (75%). "Den, kdy zemřel Richard Stark" v první polovině až tak nebaví, ovšem jakmile autor prozradí pointu, je to síla - znepokojivá a nepříjemná (70%). "Literární bomba roku" je krátká, poměrně zajímavá hříčka (65%).
Pochvalnou zmínku si určitě zaslouží i povedený doslov, vtipný a poctivý rozbor autorova díla. Na knížku jsem potřebovala dva večery a opravdu se těším, s čím Štěpán Kopřiva přijde příště, "Holomrazem" si nastavil laťku dost vysoko.

14 16.09.2018

"Prokletí Salemu" patří mezi jednu z prvních knih Stephena Kinga, kterou jsem jako teenager ulovila v knihkupectví a nejspíš ještě ten den se do ní zakousla jako... no jako upír do krční tepny. Není snad u tak proslulého románu spoilerem prozradit, že Salem's Lot je městečko, kam zavítá zlo - přesněji Zlo. Jako by ty menší či větší hříchy, jakých se zdejší obyvatelé dopustili a dopouštějí, byly pozvánkou pro bytost, skrývající se v temnotě před denním světlem a schopnou přivodit definitivní rozklad a zánik všemu lidskému v okolí.
Spisovatel Ben Mears přijel do Salemu hledat duševní klid a inspiraci pro další dílo, místo toho se stal svědkem a účastníkem hrozivých událostí. King jako obvykle nezůstává u jediné postavy, přeskakuje mezi více hrdiny a dostatek prostoru mají také "komparzisté", tímto způsobem byla tragédie popsána do značných detailů, někdy možná až zbytečných. Atmosféra houstne, děj zrychluje a klopýtne teprve v nevěrohodném finále. Závěr byl tedy bohužel v pár scénách lacině béčkový a ne právě promyšlený - snad je to daň určité spisovatelské nevyzrálosti, vždyť "Salem's Lot" je Kingova druhá kniha. Jako další výhradu uvedu svůj problém srovnat se s mentální vyspělostí a dokonalostí dětského hrdiny Marka (pamatuji však, že v době doznívající puberty mi nevadil, právě naopak).
Jinak můžu jedině chválit: setkání s románem po dlouhých letech bylo příjemným, lehce mrazivým zážitkem, spíše znepokojivým a smutným než děsivým. Zkrátka čistokrevná upířina staršího střihu, nelítostná k postavám bez ohledu na věk či pohlaví, žádná přeslazená romantika pro dívky lačné něžných polibků od bledých hezounků s hypertrofovanými špičáky.

17 15.09.2018

Na úvod si dovolím úšklebek nad tzv. tloušťkou knihy, obdivně zmiňovanou také v recenzích. Ano, čítanky a slabikáře bývají tlusté: obrovské prázdné okraje, velké písmo, mnoho prostoru mezi řádky i jednotlivými písmeny ve slovech a k tomu papír nadstandardní gramáže, takto se román běžného rozsahu uměle nafoukne o 200 stran a rázem vyhlíží jako úctyhodný špalek.
Odhlédněme však od způsobu sazby, který rozhodně nešetřil naše lesy, a věnujme pozornost podstatě, tedy obsahu knihy. Rozháraný, útržkovitý prolog jsem přetrpěla, autor naštěstí brzy najel do normálního módu s young adult příchutí. Očima šestnáctiletého Henryho (s průběžným odskakováním k jiným účastníkům) sledujeme znepokojivé až tragické události na zdánlivě idylickém kousku země obehnaném divokým mořem, na Glass Islandu. Násilná smrt místní dívky odhalí trhliny v soužití zdejší komunity, následky však pocítí zvláště Henry. A protože se tento ne zcela obyčejný chlapec odmítá pouze nechat vláčet okolnostmi, čtenář netrpí nouzí ohledně množství napínavých scén. Minier své hrdiny kolikrát zanechá v nějaké ošemetné situaci, vzápětí sadisticky upře pozornost jinam a smaž se, čtenáři, odolávej pokušení přelistovat pár stránek vpřed.
Případ je patřičně zamotaný, komplikovaný tajemnou minulostí Henryho a jeho blízkých, přesto věřím, že většina čtenářů o správného pachatele v myšlenkách přinejmenším zakopne. Já musím kopnout taky, do pana spisovatele, jenž ve snaze mlžit a šokovat za každou cenu, obětoval v některých pasážích logiku. Kvůli spoilerům nebudu konkrétnější, leč ve finiši jsem zpětně ztratila pochopení pro určité popisy jednání a pocitů, co s odhalením přestaly dávat smysl. "Zkurvenej příběh" tím pro mě získal druhou rovinu, proč je název vhodně zvolený... a málem klesl do tříhvězdičkových hodnot, jakkoliv je vyústění ve svých dopadech originální.
Škoda, tentokrát za mě "jen" slušných 70%, nicméně ráda panu Minierovi poskytnu další šanci přesvědčit mě o kvalitách jeho románů.

To si takhle v osamělém klidu, jen za nočního nářku duchů, kopete pár let hroby, když jednoho dne ke svému zděšení zjistíte, že jste upoutali pozornost mocných a stali se poměrně významným pěšákem na jejich šachovnici. Nezbývá, než odložit lopatu, oprášit znalosti dvorské etikety a dát svému nekomplikovanému životu sbohem.
Co tedy musíte vědět a ovládat? Jedna úklona je zdvořilé gesto vůči sobě rovným či mírně nadřazeným, dvě úklony náleží vysoce postaveným, tři úklony jsou vyhrazeny vládcům, devět úklon je poděkování za nehorázně štědré dary. Máte to? Tak popojedem: mluvit přímo je urážka. Každé slovo je třeba pečlivě zvážit, kolem probíraného tématu zpočátku jen kroužit a oždibovat ho jako moucha lejno, umět reagovat vhodně zvoleným citátem či dokonce básní je cenným bonusem. A nemyslete si, pokud dokážete úspěšně absolvovat úskalí rozhovorů, že na vás třeba za rohem nečíhá nájemný vrah jako další forma dialogu. Už máte trochu představu, co vás "Pod nebesy" čeká?
Rozhodně to nejsou epické bitvy, ty stojí na okraji autorova zájmu - více se soustředí na příčiny a následky válek. Dojde i na několik ozbrojených střetů, většinou se však bojuje důvtipem: slovy a intrikami. Mocní hrají své hry, každý má vlastní zájmy a způsoby, jak ostatní zastrašovat, manipulovat s nimi... komu lze věřit, pokud vůbec někomu? Jak přežít jejich pozornost?
Kdyby knihu napsal třeba Brandon Sanderson, Anthony Ryan nebo Brian McClellan, pak by hlavní hrdina Šen Tchaj, syn uznávaného generála, oplýval speciálními schopnostmi a jeho hrdinské činy by ovlivnily celou zemi, ne-li celý svět. Kdyby "Pod nebesy" napsal Joe Abercrombie, tak by tři čtvrtiny účastníků vymordoval a zbytek by zmrzačil či obdařil pohlavními chorobami... Gay Gavriel Kay navzdory očekávání (s ohledem na vývoj situace) vybral jinou, obyčejnější, méně okázalou cestu a osudy, možná tím některé čtenáře zklamal. Já jsem si ovšem užila každé autorovo pečlivě zvolené slovo, za což patří ohromný dík také překladateli Richardu Podanému, každou zdánlivě malichernou epizodku či odbočku. Mohla bych zmínit pár slabin, jako několik mdle nahozených charakterů, příliš stručný závěr ve srovnání s rozvláčným úvodem... ale vlastně chci sdělit jediné: tohle je další z velevzácných pětihvězdičkových titulů (pro mě už druhý v tomto roce).

11 13.09.2018

Svižná knížečka plná akce, kterou jsem v zaměstnání vyplňovala polední pauzy. Leoš Kyša představil svou vizi budoucnosti lidstva - varianta nadvlády muslimů, zatímco lidé odlišných náboženských vyznání skončí v exilu na jiných planetách, se nejeví nijak přitažená za vlasy.
Hlavní hrdina knížky nepatří ani k jedné skupině: bývalý voják, špion, žoldák, nyní pašerák, nejedná ve jménu žádného boha, jeho hnacím motorem je většinou finanční zisk. Není to žádný svatoušek ani vyložený padouch - jeho očima sledujeme atentát na muslimskou loď v první povídce, následnou zdlouhavou akci (z donucení) na Zemi i pokus o záchranu dcery v příběhu posledním. Všechny tři části na sebe víceméně plynule navazují. Děj obvykle pádí kupředu, chvíle oddychu jsou vzácné, nechybí nezbytné hlášky, přestřelky, ba ani romantické linie nezůstane divák... ehm, čtenář ušetřen.
Autor si dal práci se stručným popisem historických událostí i s principem cestování subprostorem, leč dle mého názoru selhal v popisu ostatních reálií. Na jednu stranu má lidstvo lodě schopné v krátkém čase překonávat vzdálenosti mezi hvězdami, na druhou stranu na planetách vše působí jako za krále klacka: představovala bych si trochu jiná technická zabezpečení různých objektů než jak z pohádek "Tisíce a jedné noci" (tedy obyčejné zámky, mříže, neschopné stráže). Kde jsou silová pole, roboti, zabezpečovací mechanismy, proč jsou soupeři (tedy převážně islamisté, zcela dominantní mocnost) vždy tak chabě vybavení? Muslimové mají nevýhodu při pronásledování, protože nepoužívají nečistá zvířata - psy... To jako za cca čtvrt tisíciletí ještě nebude vymyšlen jiný efektivní způsob sledování? Hlavní hrdina je profík, ovšem při přepadení policejní stanice nepomyslí na kamery? Po napadení ve vlastním domě nezkontroluje, zda někde nečíhají další útočníci? Příkladů nepříliš věrohodného chování a šťastných náhod by se našlo podstatně víc: např. otevřené dveře do pilotní kabiny luxusní vesmírné lodi (když se ví o chystaném pokusu o atentát), nerušený útěk před policií přes střechy (policajti budoucnosti nejenže nemají ve standardní výbavě neprůstřelné vesty, ale ani nějaké blbé vrtulníky či vznášedla) etc., etc., etc.. Demence a nepřipravenost nepřátel mě bohužel až moc často přiměla vrtět nespokojeně hlavou a snižovala jinak pozitivní dojem ze čtivého dílka.
Potenciál slibný, chtělo by to však domyslet detaily - nenechávat hlavního hrdinu (ač není vyloženě kulhánkoidně nezničitelným supermanem) proplouvat jako žraloka hejnem početného, leč neschopného a bezmocného planktonu.

15 12.09.2018

"Noteka 2015" je pro mě tak trochu očekávaným příjemným překvapením, Poláci prostě píšou dobrou fantastiku a tahle knížka jen potvrzuje pozitivní zkušenosti. Lewandowski ve svých povídkách zavede čtenáře na území Polska v blízké budoucnosti a naráží přitom na různé nešvary současnosti: tuhle si rýpne do korupčních politiků, támhle kopne do ekologů, poškádlí náboženské fanatiky, ošklíbne se nad Evropskou Unií, zkrátka aktuálními postřehy a názory autor nešetří. Satira a všemožné vtipkování však automaticky neznamenají odpočinkovou četbu - ve spoustě povídek se skrývá hlubší myšlenka a kromě toho je Lewandowski schopný rozvíjet různé složitě znějící teorie převážně z oblasti (meta)fyziky. Tématicky se nenechává omezovat a veleschopnou ústřední postavu novináře Tomaszewského neváhá protáhnout událostmi na hony vzdálenými realitě. Největším zážitkem pro mě byl hned úvodní "Mazal", zasmála jsem se u válečné "Noteky 2015" a zaujalo mě také "El Niňo 2035". Ani ostatní příběhy nejsou špatné, vždy se mohou pochlubit zajímavým nápadem nebo alespoň kvalitním humorem, obvykle obojím. Poutavé a vůbec ne hloupé počtení: možná bych měla zkusit návrat ke "Kočkodlakovi Xinovi", který mi v dobách puberty nesedl, ale v současnosti mě tento Lewandowskiho fantasy cyklus třeba osloví víc.

5 12.09.2018

Andrea nám bohužel změnila povahu z drsné, sarkastické mrchy na citově zmatenou, empatickou, skoro soucitnou ženu. Stala se relativně obyčejnou, ironické hlášky bezmála zmizely a s nimi sympatické záblesky humoru z předchozího dílu. Hlavní hrdinka už pro mě tudíž nebyla tak atraktivní, nedařilo se mi s ní tolik sžít, držet jí urputně palce. První mínus, ovšem zásadní.
Také prostředí, kde se děj odehrává, není ani zdaleka tak bohaté a zajímavé jako u "Vyslanců mrtvých". Habitat s jeho nevšedními obyvateli a zákonitostmi zaujal rozhodně víc než luxusní orbitální výtah. Ale budiž, nelze vymýšlet stále nové úžasné světy, aby byl rozmlsaný čtenář plně uspokojen. Osazenstvo těch několika místností, co pendlují vesmírem mezi stanicí Zahálka a planetou Xana, je převážně lidské, odhadnutelné, předvídatelné. Několik mimozemšťanů sice v příběhu figuruje, nicméně nevzbudili ve mně kdovíjakou fascinaci - zajímavější mi přišel potenciál linkerů z rodu homo sapiens, jedinců propojených do společné mysli.
Zápletka samotná není špatná, byť i ta za prvním případem Andrey Cortové zaostává. Přesto se mi četlo dobře a dojmy většinu času oscilovaly mezi 75-80%. Jenže pak přišel závěr, který snad Castro psal při sledování nějaké jihoamerické telehovnely. Takže do hodnocení musím promítnout nejen své zklamání z psychického "vývoje" hlavní hrdinky, nýbrž i obavy z klesající kvality dalších dílů (kéž bych se mýlila). Pořád však jde o nadprůměrnou sci-fi detektivní sérii a pokračování dám šanci.

7 09.09.2018

Knížku jsem četla na doporučení verbala (ano, toho fuj-fuj nekorektního provokatéra z ČSFD, jehož klávesnice obsahuje písmenka pouze pro vulgární výrazy), tudíž jsem předpokládala, že mi exploduje bránice, ale...
Bernhard je navýsost nesympatická postava, od které čtenář nemůže očekávat nic pozitivního. Stále před někým nebo před něčím utíká, někam padá, přitom si stěžuje, nadává a lituje se. Většina ostatních vystupujících bytostí není lepších, jde o jednu vtělenou nectnost vedle druhé: neochotní až nenávistní roboti, všemožné literární postavy a archetypy, řvoucí lampasáci, trhlí vědci a hlavně všudypřítomný ústřední mozek, zmítaný hormony. Zpočátku šlo o zábavný mustr, akorát se docela rychle omrzí a pak může nastat situace, kdy ten věčný negativismus, podlost, zbabělost a vzájemné urážky začnou čtenáři lézt na nervy. Této čtenářce rozhodně.
Děj obou novelek není omezen sebemenší snahou o logiku, prostředí i osoby se střídají tak rychle, až to občas komplikuje orientaci; přenést se z jedné planety na jinou může být záležitostí jediné krátké věty (aniž by Bernhard ovládal teleportaci).
Parodování různých společenských skupin či jednotlivců, sžíravá kritika aktuálních problémů, utahování si z lidských slabostí - to vše funguje velmi dobře, někdy ze mě Lundwall vyloudil suché uchechtnutí, jindy spíše hořký úsměv.
Přemýšlím, jestli bych byla s knížkou kompatibilnější v mladším věku... Asi bych lépe ocenila bláznivý styl humoru, na druhou stranu by kolem mě mohlo plno dobrých postřehů prošumět, aniž bych se nad nimi zamyslela, případně jen pozastavila přitakáním. Holt jsem čekala něco jiného, v některých ohledech víc, v jiných by to zase chtělo ubrat, přesto nemůžu četbu tohoto dílka označit za ztrátu času.
"Žijte teď a nechte pátou generaci svých potomků, aby platila!"

9 05.09.2018

Bill Hodges sice stojí jednou nohou v hrobě a druhou na banánové slupce, to mu však nebrání společně s parťačkou Holly řešit na vlastní pěst případy zvláštních sebevražd, jakkoliv stopy vedou neuvěřitelným směrem a do velmi temných zákoutí. Závěr trilogie definitivně opustil kolej "normálních" zločinů a zběsile vyrazil po paranormální trati do stanice Horor. Ne, bát se pravděpodobně nebudete, i když z některých scén zamrazí. King se tentokrát příliš soustředí na děj a na vzájemné vztahy postav, hutná atmosféra bohužel poněkud absentuje... ale docela si umím představit, že kvalitní filmová verze s patřičně ponurou hudbou by mohla strach navodit.
Uspokojivé zakončení série, byť má své zápory: například mám dojem, že se autor chvílemi snaží demonstrovat, jak drží krok s dobou, s novými technologiemi, aniž by o tom dokázal čtenáře přesvědčit (mě tedy ne a to mám do ajťáka daleko). Taky by nezaškodilo méně často zdůrazňovat, kam se člověk dívá při lhaní.
Nejsem zklamaná, nejuchám nadšením, prostě jsem za své peníze dostala Kingův slušný standard. Jako fajn, Stephene, ale přece jen už by to zase chtělo napsat nějakou pořádnou pecku, co mě vystřelí z papučí a ještě po letech budu při vzpomínce na ni blaženě slintat...

24 04.09.2018