Metla komentáře u knih

Darovanému vetřelci na zubatou mordu nekoukej a zajisté oceňuji, že manžel udržel v paměti můj kladný vztah k filmům ze série „Alien“. Nadšení se bohužel nekoná, sbírka je tématicky omezená na mariňáky a jejich boj s vesmírnými šmejdy. Málokterý spisovatel dokázal vytyčené hranice překročit libovolným dobrým nápadem, většina povídek nabízí tentýž scénář: bandu vojáků při střetu s agresivními emzáky. A je celkem fuk, jestli mají xenomorfové dvojitou tlamu a kyselinu místo krve, žerou kořist zaživa, případně ji flambují, malé nebo velké potvory, prostě se po nich střílí a je z toho vítězství či porážka.
Nad akční průměr se vyhoupla „Temná matka“, blíže seznamující čtenáře s osudem nechvalně proslulého Burkeho, zaujal pohled z druhé strany v pečlivě zpracovaném příběhu „Nebezpečná kořist“ a potěšilo mě setkání s Bishopem v „Rozbitém“. Největším zklamáním bylo mdlé „Vysvětlení“, Metličkou dlouhá léta milovaný desátník Hicks (a také Kyle Reese samozřejmě:-)) si zasloužil mnohem, mnohem víc.
Nenaštvalo, neuchvátilo, vyleptám sem 60%.

41 29.04.2021

TRAMTADADÁÁÁ! A cenu Papírového zvratku za nejdementnější thrillerové finále získává … (virbl)… DEAN KOONTZ! Jeho „Nejtemnější večer roku“ dokáže na posledních stránkách přivodit čtenářům skutečně intenzivní pocit trapnosti. Nejčastější otázka na renomovaného spisovatele zřejmě bude znít takto: „Máš mě za debila, nebo už ti definitivně hráblo?!“ Gratulujeme vítězi, svou cenu si může vyzvednout z libovolné nespláchnuté mísy na veřejných záchodcích.
Na Koontzovy knihy nemám vysoké nároky, očekávám od nich odpočinek s napětím, někdy i s humorem, vzhledem k časté výrazně mysteriózní příchuti netrvám na kdovíjaké racionalitě. Ale všeho moc škodí: vyložená kouzla patří do říše pohádek, případně do fantasy světů.
Překousla jsem polidšťování psů - vlastně více než polidšťování, jsou to hotoví andělé. Mám ráda zvířata, včetně slintavých továren na lejna, přesto je nenazývám děťátky a nepřipisuji jim nadpřirozenou moudrost. Smířila jsem se s náboženským podtónem, převtělováním duší i černobílostí, kdy liliově čisté charaktery musí čelit vyšinutým padouchům, jejichž nejkladnější činem je občasné odolání potřebě zavraždit na ulici náhodné kolemjdoucí.
Ale za ten odfláknutý finiš by Koontz zasloužil fláknout novinami přes čumák. S kapkou sebezapření hodnotím průměrem, přičemž ještě 15 stran před koncem by to bylo o 15% víc.

39 27.04.2021

Omlouvám se, že vám mezi většinou spokojená až nadšená hodnocení strkám to své – poněkud vlažné. Do sféry mých zájmů nespadá téma ani prostředky, jakými autor seznamuje čtenáře s osudem malíře Einara Wegenera. Neustálé tonutí v rozervaných pocitech; po třetině knihy, kdy on nevěděl co je a ona co chce (křehkého manžela nebo nevšední kámošku?), jsem měla nutkání starého Smrdi Ruma „vyprdnoutsenato“. Jelikož se však jednalo o doporučenou četbu mojí šéfové a já na případný dotaz chtěla mít v rukávu lepší argumentaci než „nebavilo“, kousla jsem se do zadku a vytrvala. Nakonec jsem nelitovala.
Když Einar konečně začal hledat řešení, osvítilo mě poznání, jak těžké to mají lidé s jeho problémy (i jejich blízcí) dnes a jak dokonale v p… v pytli byli před sto lety. V duši chaos, nikdo neměl potřebné vědomosti, medicína byla v plenkách a společnost rigidní. Kdo poradí, pomůže? Lili měla svým způsobem štěstí na bohémské prostředí, kde našla větší pochopení pro svou situaci (tedy pokud si tu vstřícnost pan spisovatel nevycucal z palce).
Závěrečné stránky snad nikoho nemohly překvapit – vždyť tohle nebyl romantický slaďák, nýbrž volná dramatizace jednoho skutečného života.
Na Wikipedii jsem si pár věcí upřesnila, podívala jsem se na díla manželů Wegenerových a velmi krátce zvážila možnost přidání čtvrté hvězdy. Ale ne, vzbuzený soucit a hlubší náhled do transgender problematiky nepřeváží fakt, že jsem byla značnou část románu lehce otrávená. 65%

41 25.04.2021

Někteří čeští autoři se v žánru military sci-fi zjevně cítí pohodlně jako v perfektně vyšlápnutých kanadách. Kráčejí svým příběhem svižně, sebejistě, bez nejmenšího uklouznutí a zbytečných odboček přímo za cílem. Jakub Mařík k nim patří, jak soudím z jeho prvotiny, které nemůžu nastřílet absolutní souhvězdí jen ze dvou důvodů: 1) „Ve stínu slunce“ je směsicí osvědčených motivů, vše obsažené už jsme někde četli nebo viděli, případně hráli. 2) Autor je poměrně nelítostný, neváhá členy posádky UTSS Salamis likvidovat všemožnými nepříjemnými způsoby. Což je dobře, ale: bohužel jsem veškeré oběti přešla s klidem, vazba mezi čtenářem a postavami je vlažnější, než vyhovuje mým potřebám. Ráda bych urputně držela palce, hryzala si nehty a hystericky štkala: „Ne, ne, toho mi nezabíjej!“ Třeba příště.
Kam se hrabe většina zahraniční konkurence; chválím Jakuba Maříka před nastoupenou jednotkou a uděluji čtyři nablýskané medaile. Musím od manžela vysondovat, zda koupí i druhý díl, nebo mám (ochotně) vypláznout svoji šrajtofli. 80%

55 21.04.2021

- Brzy se stal odborníkem na poruchy ovulace, chromozomální odchylky a sníženou tvorbu spermií. Když posléze zapátral hlouběji v archívu, dostal se i k informacím méně průkazné vědecké hodnoty. Tak se v určité dny například stávalo, že od svého příchodu domů z práce (obvykle čtvrt hodiny před koncem pracovní doby) dokud nešel spát, chodíval od pasu dolů nahý. Tím si udržoval nízkou teplotu varlat, což údajně mělo svědčit plaveckým schopnostem spermií.
„Moh bys zamíchat polívku než pověsím prádlo, Ingmare?“
„Nemoh, miláčku, to by se mi ohřály varlata.“ -

Zatímco na severu Evropy plánuje fanatický odpůrce monarchie svržení krále za pomoci zatím hypotetického potomka, v Jihoafrické republice se schyluje k narození děvčete, které výrazně pozvedne inteligenční kvocient celého kontinentu. Nombečina cesta od sběračky hoven ve slumu ke spokojenému životu v civilizované zemi je spletitá i pro zcela geniální dívku. Překážkami na její trase ke štěstí nejsou pouze tradičně tupí a rasističtí běloši, zapeklitější problémy představují jaderný program a vládní byrokracie.
Nevyhnu se srovnání se „Stoletým staříkem“ – bodejť, schéma je podobné: „obyčejný“ jedinec zasahující do běhu dějin. Tentokrát však převažuje ne až tak dávná (téměř současná) historie a politika Švédska, pár drobečků z JAR, špetka Číny a izraelské zrnko. Události a osobnosti pro mne většinou neznámé a nezajímavé. Absurditou zápletky jsem se přesto dobře bavila, na čtyři hvězdy to stačí, ač nesouzním s autorovým světonázorem, kdy růžové klapky na očích brání vnímat realitu a značně ji přikrášlují (za bezostyšné dehonestace oponentů). 70-75%

„Slyšel jsem, že jestli má ženská otěhotnět, musí myslet pozitivně. Víš mimochodem, že bys neměla pít rtuť? To by mohlo bejt na začátku těhotenství pro dítě škodlivý.“
„Rtuť? Proč bych proboha měla pít rtuť?“
„Právě že neměla. A nesmíš jíst sóju.“
„Sóju? Co to je?“
„Nevím. Ale nesmíš ji jíst.“

52 20.04.2021

Poněkud zvláštní, melancholický příběh pro čtenářky +/- osmileté. Ema vyrůstá za zdmi sirotčince pro dívky, kde má vše svůj pevný řád a uniformní vzhled. V tom nedostatku barev a překvapení se může chovanec považovat za šťastlivce, když vidí víly a může s nimi komunikovat. Akorát působí jako bláznivý snílek, protože nikdo jiný poletující éterické postavičky nevnímá. Ema netrpělivě vyhlíží desáté narozeniny, tehdy oslavenkyně může na celý den opustit sirotčinec a zamířit do tajemného Města, zásobit se novými zážitky, třeba i něco koupit…
Příběh je divně neukotvený, občas je na něco opakovaně kladen zbytečně velký důraz, jindy děj skáče rychloposuvem, autorka nadhodí motiv a nechá ho bezprizorně plácat, místy jsem ani z pozice dospěláka nechápala, co p. Braunová některými scénami sleduje. Ale pár věcí bylo z výchovného hlediska jasných, například poznat kamarádku podle přístupu a činů, nikoliv krásného vzhledu.
Knížka vyniká atmosférou a vkusným výtvarným doprovodem, odpovídajícím té posmutnělé, znepokojivé náladě. Za sebe bych s přivřenýma očima dala čtyři hvězdy, ovšem cácorka při poslechu ani nedutala, jen chvílemi zajela pod peřinu „já to nechci slyšet“, aby v závěru jásala, smála se, kladla otázky a vůbec dávala průchod kapku zmateným emocím. Skřítě neochvějně trvá na pěti hvězdách, pro jednou jsem ochotná ustoupit. 85%

46 17.04.2021

Tak jo, Harry, do třetice všeho dobrého – a konečně se Ti to povedlo, ač s odřenými rameny. Byla jsem v příběhu jako doma; v pohodlíčku sice známém, předvídatelném, ovšem příjemně útulném, téměř dokonale odpovídajícím mému vkusu. Až na ten smrad, ten tě málem stál pátou hvězdu. Jak sympaťák tvého kalibru může být tak bezohledný závislák? Neustálé zmínky o cigaretách a jejich zapalování či típání, bez sebemenší elementární slušnosti nehulit tam, kde to není žádoucí, nebo se přinejmenším zeptat… tohle mi vážně otravovalo vzduch i přes stránky. Tvého tvůrce pravděpodobně sponzoruje Marlboro, hádám dostal celoživotní zásoby hřebíků do rakve.
Jinak jsem si skvěle užila pendlování mezi soudní síní a místy činu, doprovázené dedukcemi, výslechem svědků, případně podezřelých, okořeněné slabou chutí romantiky a také trochou policejních vtípků. Jen tak dál, Harry, těším se na díl, kdy se zbavíš tabáku (nebo alespoň nebude zmiňován ob stránku). 85%

61 15.04.2021

„Nevím proč, ale mě vyhlídka na téměř jistou smrt v neznámých zemích a pařátech exotickejch oblud vůbec neláká. Zkoušel jsem to, ale nějak jsem tomu nepřišel na chuť. Nic pro mě. Každej podle svýho gusta, to je moje řeč. Já jsem člověk stvořenej k tomu, aby se v klidu nudil.“

Málo platné, Mrakoplašovi není dopřán vytoužený poklidný život, jelikož přitahuje katastrofy biblických rozměrů spolehlivěji než lejno mouchy. A není sám, komu se osud odmítá příznivě naklonit: spanilá bojovnice/zlodějka Conina by ráda byla kadeřnicí, vládci Creosotovi vázne kariéra básníka a hubeňour Nijel, syn Třasořitky, se již třetí den dle příručky snaží být barbarským válečníkem, rektem konajícím rektovné činy.

„Na několik vteřin zavládlo bezdeché ticho. Všichni čekali, co bude dál. A pak ze sebe Nijel vyrazil válečný pokřik, na který Mrakoplaš do smrti nezapomene.
„Hm,“ prohlásil totiž, „kdybyste dovolili…“

A nesmíme zapomenout na mágy, prazdroj všech problémů, přibližujících Zeměplochu k Jakokalypse. Čtyři jezdci už vyrazili… a je s nimi náramná legrace. Stejně jako se Zavazadlem. A s oblíbenými autorovými poznámkami po čarou.

„Žužmelín = kožešina kunovité šelmy skvrnostaje. Skvrnostaj je malé černobílé zvíře podobné lumíkovi, které žije výhradně ve středových krajích. Jeho kožešina je vzácná a velmi ceněná - cení si ji především skvrnostaj sám; ten sobecký malý bastard udělá téměř cokoliv, jen aby se s ní nemusel rozloučit.“

Nevidím důvod rozepisovat komentář do větších podrobností, příznivci bláznivého humoru a vtipných hrátek se slovy si přijdou na své, ovšem doporučuji mít za sebou alespoň první a druhý díl Zeměplošské série. 75%

P.S.: Koukám, že už mi většinu citátů vyzobala Eremites. No co už, mazat nebudu, opakování je matkou senility nebo tak nějak.

56 14.04.2021

Já to tušila, já věděla, proč jsem se téhle knížce tak dlouho vyhýbala, přestože mám dystopie docela v oblibě. Huxleyho odosobněný, místy silně rozdrobený styl mě příliš nechytil. To mi však nebránilo v pozorném poznávání světa, kde má každý určené své místo a pevně dané mantinely ještě předtím, než je vůbec stvořen (nikoliv zrozen). Opravdu mě mrazilo z metod, jakými byli obyvatelé od miminek po dospělost vedeni k naprosté spokojenosti se svými životy. Vymývání mozků a drogy štěstí… brrr! Vůbec nejhorší je, že tyto způsoby pro leckteré současné sociální inženýry a progresivní dobrosery zřejmě nepředstavují varování, nýbrž návod. Jejich boj, snad zdravý rozum zvítězí.
Zkrat v zájmu u mě nastal, když se na scéně objevil Divoch. Už tak nevýrazná dějová nitka byla přetržena na úkor filozoficko-teologických debat s nadužíváním Shakespearových her. Nepřevratné mudrování o svobodě, citech, umění i Bohu mi dalo jen málo a nebavilo skoro vůbec.
Beru v úvahu stáří díla, ve své době bylo jistě přelomové, bohužel mi neposkytlo postavy ke ztotožnění, zápletku k prožívání, ani žádné nové myšlenky.
Ráda bych dala čtyři hvězdy za ten odpudivě spokojený svět konzumu, ovšem rozčilující chování a jednání všech zúčastněných ve spojení s (dle mého názoru) nezáživnými dialogy v poslední třetině mi nedovolí překročit hranici 70%. O fous, ale ne. K tomuto dílu se totiž nebudu vracet - neupírám mu kvality, prostě není úplně pro mě.

56 12.04.2021

Ke knihám, rozšiřujícím herní či filmová univerza, přistupuji lehce skepticky. Málokdy narazím na takovou, která by se výrazněji vzdálila od průměru. Patrick Weeks, další ze skvadry scénáristů společnosti Bioware, mě svým příspěvkem k sérii „Dragon Age“ mile překvapil. Jeho styl je čtivý, děj svižný a největším plusem jsou postavy. Klaďasové, v tomto případě císařovna Celene a její nejvěrnější, jsou schopni sviňáren, zatímco záporáci mají i světlé stránky – nejsou to obvyklí vyšinutí muahahahááá zlouni až do morku kostí.
Jak se čtenář propracovává příběhem, jeví se stále zřetelněji autorovo uhýbání před černobílostí – charaktery, pozadí událostí, jednotlivé činy, všemu dominují různé odstíny šedi. Z mého hlediska ideální přístup.
Zatímco v první polovině románu hrály prim palácové intriky, hry špionů, nastínění politické situace v Orlais, druhá půlka bohužel sklouzla do klasického herního dobrodružství. Vytvořila se putující družina, v níž nechybí čarodějové, válečníci, lučištníci či zákeřňáci útočící zezadu s noži (můj oblíbený styl:-)), elfové i lidé, společně čelící nástrahám v podobě agresivních pěšáků a čím dál drsnějších bossů.
Závěr je otevřený, příprava pro interaktivnější zážitek s Inkvizitorem. Jsem hodně zvědavá, nakolik důkladnější znalost reálií ovlivní mé herní volby.
Pochvala pro Patricka Weekse, pořád však platí: osoby „Dračím věkem“ nepolíbené si tuto sérii nevychutnají. 75%

43 11.04.2021

Uf! Já idiot jsem předpokládala, že nutnost trčet se skřítětem celé týdny doma, je ideální příležitostí k profičení obézním románem. Hrubá chyba v úsudku; souvislejších chvílí klidu jsem se nedočkala (každý den v zaměstnání se mi stal svátkem). Ani James Clavell mé putování stránkami příliš neulehčoval – pasáže, kdy jsem četla téměř bez dechu, se střídaly s těmi, kdy jsem četla téměř bez zájmu. Patosem romantických scén jsem se div neudávila.
Rozhodně mě však autor dokázal přenést prostorem i časem do Japonska 16. až 17. století a zprostředkovat (nakolik věrně netuším) tamní emzáckou mentalitu, zvyklosti, politickou situaci, na základě skutečných postav a událostí stvořil příběh s puncem reality. Čtenáři je důkladně naservírován kulturní střet: nemytí náboženští tmáři s koloniálními choutkami versus disciplinovaná, pořádkumilovná, silně hierarchicky založená společnost, kde se ve jménu cti a oddanosti k lennímu pánovi plýtvá životy i z nejmalichernějších příčin.
„Ó můj pane, velmi se omlouvám, špatně jsem připravil kousek suši, chybí v něm dvě zrnka rýže. Nedokážu s tím žít, dovolte mi spáchat seppuku!“
Ne, není to citát, jen mírné přehánění. Román je přesycený omluvami a sebevražednými záměry. A přetvářkou. Mnoho, přemnoho stran jak sdělit, že Japonci nikdy nemluví přímo; za fasádou zdvořilosti se skrývá chladně intrikující mysl. Plány v plánech plánů dalších plánů, kam se na předvídavost knížete Toranagy hrabe delfská věštírna!
Celou knihu trpělivě čekáte, jak dopadne mocenský boj mezi dvojicí nejvlivnějších mužů říše, vrtíte hlavou nad fanatickými samuraji a fanatickými katolíky, vyhlížíte válku, ve finále epickou bitvu a jste zvědaví, zda bude v konfliktu zachycený lodivod Blackthorne opět brázdit hladiny oceánů. Tak nějak mě po rozmáchlém vykecávání a popisování každého prdu (leckdy opakovaně, včetně hojných japonských frází) dost nemile překvapilo, když se v závěru vše spláchlo pár větami. Radši bych "Šóguna" o třetinu kratšího (škrtat by se dalo, aniž by děj utrpěl sebemenší ztrátu) a s pořádným finišem. Spokojená jsem, nekritické nadšení nesdílím. Gomen'nasai. 80%

62 08.04.2021

Před časem dorazila moje mladá ze školky s informací, že před spaním čtou "Příběh Ellie", knížku o policejním psovi. Nadšení, pochopitelné u skřítěte přetékajícího láskou ke zvířatům, mě inspirovalo k sehnání titulu, tudíž jsme několik posledních večerů trávily ve společnosti fenky německého ovčáka.
Elllie popisuje svůj život od štěněcích krůčků, přes výcvik, práci (primárně hledání pohřešovaných), až k pokročilejšímu věku. Její pohled je srovnatelný s dětským: zjednodušující, spoustě věcí nerozumí, ale naznačí dost, aby podstatu správně vytušil malý čtenář. Tedy až na výjimky; ani já jsem nepochopila, co měly znamenat sny o topícím se chlapci Ethanovi - možná záblesky minulého života, nevím, autor se neobtěžoval s vysvětlením. Přes občasný humor nechybí drsné scény - střet s ozbrojeným agresorem, neveselé pátrání v troskách po zemětřesení, záchraňování kluka v kanalizaci, zranění…
Peripetie Elliných páníčků asi nejsou pro cílovou skupinu cca osmiletých mláďat úplně srozumitelné – Jacobův smutek, Mayina tělesná slabost či sbližování s Alem. Děcka by pravděpodobně více ocenila detaily ze soužití s kočkami, především s plachou Zvonilkou... a třeba ne. Jisté je, že moje předškolačka vehementně nesouhlasí se čtyřmi hvězdičkami, dala by jich šest, ne – sto, nebo třeba psilión! „Máš pravdu, mami, obrázků bylo málo. Stejně dej pět hvězdiček! Jaké chyby?“ Přece hrubky, překlepy a chybějící slova v těch prostých, krátkých větách, cácorko, to já v knihách pro děti odmítám přehlížet. 80-85%

48 02.04.2021

Jelikož lockdownové noci trávím v Thedasu, kde svého Inkvizitora vypiplávám z neschopného čučkaře ve všehoschopného superhrdinu, připadalo mi jako dobrý nápad rozšířit obzory tohoto světa formou četby knih ze série Dragon Age. Přeskočila jsem druhý díl (peripetie krále Marika mě nezaujaly), leč uvítala jsem možnost dozvědět se ve trojce něco víc o Coleovi, tajemném členovi inkviziční „výsadkové“ party.
„Rozštěpení“ se odehrává v nepokojné době po krvavých událostech v Kirkwallu (hráči „Dragon Age 2“ vědí) a před devastací konkláve, kde měl být podniknut pokus usmířit mágy a templáře, tedy vězně a bachaře. Konflikt mezi oběma skupinami je podrobně rozebrán, odkazuje na různé frakce mezi čaroději, připomíná historii, dokonce se objeví i několik známých: Leliana, Wynne, golem Shale, žádný Hawke, přestože je na obálce… A Cole, podivný utrápený mladík, kterého skoro nikdo nevidí, případně na něj rychle zapomene.
Informační hodnota příběhu je bohužel zanedbatelná, vše podstatné jsem zjistila ve hře a literární balast detailů přinesl jen málo překvapení. Přesto jsem vnímala potenciál - kdyby se knihy chopil spisovatel řemeslně zdatnější, lépe pracující s psychologií postav, rafinovanější při tvorbě zápletky, zkrátka ne pouhý autor herních scénářů, mohlo „Rozštěpení“ dosáhnout k vyššímu nadprůměru. Coby oddaný fanoušek RPG „Dragon Age“ knížce prsknu 60-65%; hry neznalí nemají důvod tohle číst, určitě najdou stovky kvalitnějších fantasy titulů.

43 29.03.2021

Sedět v chladných měsících doma s lautr zdravou čerticí příliš nepřeje četbě: kde najít souvislou chvíli klidu v neustálé palbě požadavků, otázek, nutnosti zajistit zábavu, vzdělání, stravu? Více stránek otočím v dětských knihách, v minulém týdnu už podruhé došlo na „Dobrodružství skřítka Valentýna“. Zamilovaný nebožák se musí o svou Celestýnku přetahovat se zákeřným, lstivým, zlovolným čarodějem Drakodejmem a jeho gangem. Skřítek svou lásku získá, až bude mít modrého ptáka... opeřence, vy prasáci! A tak Valentýn putuje světem – letecky, lodí, ba i pod hladinou, všude se setkává s úklady prohnilého padoucha, naštěstí však také s pomocnými končetinami různých lidiček a zvířátek.
Logika příběhu mi sice připadala chvílemi docela pochybná, přesto nemohu jít s hodnocením pod čtyři silně tlukoucí srdíčka: výtvarný doprovod je prostě kouzelný, bohatý na barvy i množství motivů, plný detailů. Akorát ten Valentýn měl být větší fešák, aby si omotal kolem prstu nejen Celestýnku, ale také čtenářky (trochu méně Abraham Lincoln a trochu více Brad Pitt).

44 24.03.2021

Občas se to stane: uvidíte obálku, název a odněkud z nitra se vynoří utkvělý pocit, že tohle je kniha pro vás. Netřeba číst anotaci nebo pochvalné komentáře, prostě VÍTE, popadnete… a někdy skončíte oklamáni vlastním podvědomím. „Voda pro slony“ však nebyla šlápnutím vedle. Až mě to překvapuje, jelikož k cirkusům nechovám žádný vřelý vztah a tohle je navíc romance, tedy žánr, kterému se vyhýbám.
Chytila jsem se od úvodních slov. Jacobovi je 90 (možná 93, kdo by to v tak pokročilém věku počítal), v domově pro seniory ztratil vládu nad svým životem, tělo i paměť ochabují, leč vzpomínky na zlomové okamžiky jeho mládí jsou stále čerstvé. Jedno impulzivní hnutí mysli ztrápeného studenta a rázem ho osud odvezl vstříc… stačí, přečtěte si knížku, žádnou práci to nedá. Do příběhu lze snadno vklouznout, věty hladce plynou mozkovými závity, představivost vás odnese do patřičných míst a potom jen hltáte stránku za stránkou, abyste věděli, jestli Jacobovy tužby dojdou naplnění, jak dopadnou Marlena, August, Walter, Velbloud, Rosie a další účinkující v tomto literárním šapitó.
Upřímně, román mohl být v několika ohledech hlubší, detailnější, propracovanější, objektivně bych neměla jít s hodnocením nad čtyři hvězdy. Nechci být objektivní: kdykoliv jsem vzala knihu do ruky, okolní zblázněný svět zmizel. A nebýt poněkud drsného doslovu (máte-li rádi zvířata, závěrečnou autorčinu poznámku raději vynechejte), „Voda pro slony“ by představovala dokonalé pohlazení po duši, dramatickým scénám navzdory. 85-90%

56 18.03.2021

Páni, už to bude 11 let, co jsem trávila čas s touhle sérií a objevila Joea Abercrombieho, jednoho z autorů, jejichž díla MUSÍM MÍT – fyzicky, písmenka ve čtečce nestačí. Manžel mé nadšení z prvního dílu „Prvního zákona“ nesdílel, potřebuje knihy se strhujícím dějem, svižně šlapající od startu až do finiše. „Sama čepel“ se ovšem nemůže prsit skvěle utkanou zápletkou, celý román je vlastně „jen“ velmi důkladným seznámením s jednotlivými postavami. Záměrně nepíšu „s hrdiny“, abych nepřeháněla a nikoho neuváděla v omyl. Někteří mohou mít šlechetné pohnutky, chtějí být lepšími lidmi, nicméně dosáhnout takového cíle bývá z různých příčin nemožné. Když se něco může podělat, podělá se to téměř jistě. Ale právě omylnost jednotlivých charakterů, jejich slabosti, chyby a prohřešky, je činí uvěřitelnými, živými, schopnými ve čtenáři vyvolat sympatie (případně antipatie). Zohavený inkvizitor Glokta, inteligentní a trýzněný bolestmi, divoký seveřan Logen Devítiprsťák, nafoukaný šlechtic Jezal dan Luthar, mág Bayaz, který zřejmě sežral Šalamounovo tentononc, vražedkyně Ferro Maldžín na zaslepené cestě za pomstou, důstojník srdcem i tělem West a jeho krásná sestra Ardee, to jsou ve zkratce nejdůležitější osoby série, oplývající humorem, napínavými eskapádami, lstivými intrikami a více než štědrou dávkou cynismu. A jejich dobrodružství s posledními stránkami knihy teprve začínají… 80%

50 16.03.2021

Chimney si odplivl a zavrtěl hlavou. „Nebeská hostina,“ prohodil hlasitě přes rameno a pokračoval v cestě. „Vepřový kotlety tlustý jako bejčí péro, hovězí stejky jako kolo vod vozu, máslem maštěný vdolky, horký a měkký jako kozy…“

USA, období 1. světové války. Když člověk žije v bídě, bez naděje na lepší zítřky, přirozeně se upne k vizi, co bude potom. Nebo se pokusí vzít to zkratkou a dopřát si veškerá myslitelná potěšení před odchodem na onen svět - návod k dosažení vytouženého cíle obsahuje ohmataný výtisk knihy „Život a skutky Krvavého Billa Bucketa“.
„Nebeská hostina“ drsně, syrově a přece s jakýmsi lehce humorným nadhledem popisuje nejen osudy trojice charakterově různorodých bratrů, čtenáři se něco dozví prakticky o každé mizerné existenci, mihnuvší se románem. Některým se věnuje krátce, k jiným se vrací, výsledkem je špinavá mozaika, v hrubé vrstvě upatlaná potem, krví, exkrementy, spermatem, zvratky a dalším sajrajtem, prostě nevábnou směsicí plnou násilníků, vrahů, prostitutek a pasáků, úchylů, podvodníků, homosexuálů, buranů, parazitů a šmejdů rozličného kalibru. O relativně nevinné duše je v té přetékající žumpě poněkud nouze, přesto tady jsou, díky za ně. A vlastně jen málokdo z kvanta vystupujících postav je prohnilý úplně skrz naskrz.
V komentářích jsou zmiňována jména jako Steinbeck, Caldwell, já bych k nim přihodila ještě Cormaca McCarthyho. Pokud se chystáte číst, připravte se na pořádnou nálož hnusu, prošpikovanou občasnými úsměvy či zamyšlením. Zvrhle jsem se bavila. 80%

„Jestli štětka stojí dva nebo tři dolary, kolik podle tebe stojí dobrá šunka?“
„Počítám, že tak stejně. Mezi kurvou a šunkou nebude zas takovej rozdíl.“
„A kolik šunky si teda můžu koupit za ty prachy, co máme?“ chtěl vědět Cob.
„Těžko říct, možná tak stovku.“
„Žjova!“ zvolal Cob. „To je asi děsná spousta, co?“
„Jo, tolik bych jich nevošukal dřív jak za dva dny.“

45 15.03.2021

"Bylo mi třináct, když jsem v páchnoucím pokoji se čtyřmi lůžky, na nichž v léčebně dlouhodobě nemocných podřimovali léky omámení pacienti, zahlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes. Že i moje rodina má svou historii. A že o ní nic nevím."

Tiché roky, dokonale výstižný název pro pocity duševní izolace, zraňující odtažitosti, neporozumění, křivd, zkrátka té soustavy příčin a následků, jak si lidé mohou znepříjemnit život – nejen sobě, i ostatním, nejbližším v první řadě. Na začátku knihy je Bohdanka a kolem ní podivná „rodinná“ atmosféra… Více asi nemá smysl prozrazovat, odhalování bolestně zanícených kořenů tohoto nemocného zubu je podstatou knihy: retrospektivní vyprávění s minimem dialogů, množstvím zjitřených emocí a úvah, to vše na pozadí proměnlivé doby (dominuje šeď a prázdnota socialismu).
Tématicky je mi román blízký, komunikační bariéry pro mě bohužel nejsou terra incognita, přesto mě „Tiché roky“ nezasáhly takovou silou jako „Hana“. Navíc je nutno brát v úvahu opakující se tvůrčí postupy a s nimi potřebu dávkovat díla Aleny Mornštajnové střídmě (stejně jako u Fredrika Backmana). Pátá hvězda byla každopádně na dosah a právě tato spisovatelka se definitivně stává první ženou mezi mými oblíbenými autory.
80-85%

84 14.03.2021

Metlička milovala ruské pohádky, byly tak nějak temnější, drsnější než české. Vedle kultovní "Krásy nesmírné" jsem často hltala také "Veselé pohádky a říkadla", co teda občas vůbec nejsou veselé. Ilustrace mají šmrnc, veršovánky jsou jednoduché, příběhy obsahují vše podstatné: udatné bohatýry, spanilé krasavice, zlé čarodějnice, draky, různě chytrou či zabedněnou faunu, ba i na zástupce z říše rostlin a jiných poživatin došlo. Když teď po večerech ze salátového vydání předčítám cácorce, užívám si návrat do dětství. Jakmile knížku ochraptělá zavřu, skřítě v tu ránu žadoní "ještě jednu!" Obvykle se ráda nechám ukecat (u amerických slátanin bývám neoblomná, ty mě nebaví, nemají atmosféru, kouzlo, nic, jen popularitu díky filmům).
Pouze jediná věc mě otravovala natolik, že jsem udělení páté hvězdy dlouze zvažovala. Opakující se veršovánky. Není příliš zábavné šestkrát se liščím hlasem vlichocovat nepoučitelnému kuru: "Kokrháčku, kohoutku, hedvábné peříčko, ohnivá hlavičko se zlatým hřebínkem, vyhlídni okýnkem, nesu ti pochoutku, hrachové zrníčko, než med je sladší. A k hrášku v poledne na lžíci zdobené přidám ti kaši!" K tomu aspoň třikrát kokrhat o pomoc další zdlouhavou básničku. Tento nešvar se objevil ve spoustě pohádek, viď, Koblížku, vlku a kůzlátka, Maruško s medvědem a ostatní... Leč přivřu své kalné oko, nostalgie je mocná čarodějka. 85%

62 13.03.2021

Hergot - zase! Už po několikáté v krátké době jsem sáhla po knize, která okouzlila většinu z mé oblíbené skvadry čtenářů, zatímco já zůstala relativně vlažná. To není výtka jejich směrem, jen postesknutí, že nejsem schopná cítit totéž, užít si naplno kvalitní román pro ženy. Nechápejte mě špatně, nijak nelituji své návštěvy v poválečné Neapoli, kde nedostatek peněz nahrazuje přetlak emocí. Neustálý hluk, hádky, hází se ostrými slovy i kamením, nekonečné krevní msty, dramatické scény ve stylu: dcera je drzá a řvaní k úlevě nestačí, šup s ní z okna v poschodí… Prostě nátury k zulíbání.
Popisu prostředí není věnováno tolik pozornosti, ale pokud jste byli v nějakém větším italském městě, mělo by to pro představu stačit. Úzké, stinné uličky, domy nepříliš vysoké, s více či méně oprýskanými fasádami, nalepené k sobě, málo zeleně, hodně šutru. Byla jsem tam, sledovala živelnost obyvatel chudinské čtvrti a především jejich vzájemné vyhrocené vztahy.
Zpočátku prospěšná vazba vypravěčky Eleny k přítelkyni/rivalce Lile, kdy se děvčata vzájemně ponoukala k lepším výkonům (tedy spíše nadaná Lila táhla dříče Lenu) postupně přerostla v cosi patologického. Nevonělo mi to neustálé poměřování, závist, povyšování se, potřeba být hezčí než ta druhá, touha po pochvale, zalíbit se ostatním, opovrhování kamarádkou, když ještě nemá ženské tvary (ani krámy), ona má chlapa, já si hned musím taky pořídit chlapa.
Když pominu hlubší proudy o promarněných příležitostech a varování před ustrnutím, nízkými ambicemi, vlastně je to pořád dokola: jsem hezká/nejsem hezká, mám skvělé známky/mám mizerné známky, líbí se mi tenhle kluk/randit budu s jiným, obdivujte mě, mějte mě rádi! Dětství ještě ušlo, dospívání mě celkem štvalo a postavy vlastně taky, zakomplexovaná vypravěčka v první řadě.
Tohle jednoduše nebyla kniha pro mne (až moc ženská tématika), podstatně silněji mě oslovují příběhy českých autorek, za všechny uvedu třeba Alenu Mornštajnovou. Přesto jsem za pár dobrých (nepřevratných) myšlenek a hutnou atmosféru zvažovala udělení čtvrté hvězdy, ovšem v sérii pokračovat nehodlám. 66%

59 09.03.2021