Metla komentáře u knih

Peter May opět zabodoval, návrat na ostrov Lewis mě potěšil, takovým posmutnělým způsobem, ale přece. Fin se svými rodinnými peripetiemi (tedy kroužením kolem první lásky a synovy problémy) tentokrát nebyl hlavním tahákem. Vlastně představuje jeden ze dvou důvodů, proč kniha nedosáhla na pátou hvězdu – současná linie mě bavila přinejlepším mírně nadprůměrně. A finiš byl tuctový.
Naštěstí je tady zmatený starý pán a jeho vzpomínky na drsnou minulost. Od jistého (poměrně brzkého) okamžiku jsem sice znala pachatele i jeho motivaci, už jsem jen čekala, kdy dojde k finálnímu odhalení a potvrzení mých předpokladů, přesto jsem si při četbě blaženě rochnila. Pro tu jedinečnou, tesknou atmosféru, pro pečlivé sondování lidských duší, v neposlední řadě jsem se také dozvěděla cosi detailnějšího o poměrech a docela nedávných zločinech v režii Velké Británie, o bezpráví páchaném na těch nejzranitelnějších: na osiřelých dětech. 80-85%

68 24.08.2021

Opět se nemohu připojit k relativně jednotnému šiku spokojených až nadšených čtenářů. Vím, „Motýlek“ je uznávaná vězeňská klasika, pro pokročilejší ročníky ji navíc pozlatili Steve McQueen a Dustin Hoffman (já už si teda z filmu pamatuju prdlačky, viděla jsem ho v dávnověku coby školou povinná Metlička), ovšem uspět v mých očích mohl tak před čtvrt stoletím. Tehdy bych to panu Dokonalému Neviňátku sežrala i s navijákem. Momentálně jsem vnímala, že na tloušťku a váhu knihy mělo vliv především autorovo přebujelé ego. Chce to notnou dávku pokrytectví či snad schizofrenie: tvářit se konstantně ublíženě a tvrdit cosi o konspiraci, falešném obvinění, zkrátka nevině, když se jedná o protřelého člena podsvětí (jak mnohokrát hrdě deklamoval), který spřádá plány na krvavou pomstu, bombový útok, nadělání sirotků z dětí prokurátora - ještě dřív, než se „slušňák“ Motýlek vůbec dostane do basy. Tam je obdivován a ctěn nejen spoluvězni, ale také úplatnými bachaři, ba dokonci i řediteli věznic. Prchajícím trestancům každý nezištně pomáhá a důvěřuje: odsouzeni za vraždy a zabití, přes půl roku za mřížemi, úžasné, zůstaňte s námi, ponechám vás zde samotné s manželkou a dcerou… „Papi“ všechno ví, všechno umí, všechno zvládne, všechny okouzlí a na koho nestačí jeho charisma správného chlapa, pro toho z tlustého střeva vydoluje pár tisíc franků, brnkačka.
Charrière uvedl, že je děj ze 75% pravdivý, já bych ten poměr odhadla asi takto: třetina z doslechu (zážitky někoho jiného), třetina vycucána z prstu, zbytek snad autentický. Zapomeňte na autobiografii, kniha je spíše chvástáním a vlhkými sny nabubřelého manipulátora bez skrupulí.
Ucházející dobrodružné čtivo, částečně poučí o někdejším francouzském vězeňském systému, prezentuje silnou touhu po svobodě, nicméně styl psaní je poněkud chaotický a charakter hlavního superhrdiny to u mě projel na plné čáře, jakkoliv se autor opatřil svatozáří. 60-65%

53 22.08.2021

„Chceš do držky?“

Páni, tohle mi káplo do noty. Na první věty jsem si musela zvykat, ale najednou jsem byla stylem vyprávění, především tedy těmi chlapskými dialogy, docela pohlcená. Chvilku jsem se chechtala, chvilku smutnila, chvilku přemýšlela a zároveň mě držela návnada zvědavosti: z čeho je tak vyděšený ten, co je hasič a zachraňuje lidem životy? Čemu se pořád směje ten, co nevidí? Je za zdí v dámské části to, co si myslím? Bylo, ale neva – netrvám na překvapení, správný odhad taky umí někdy potěšit.
Prostě jsem s těmi chlapy a skicami jejich osudů seděla v sauně, se zavřenýma očima samozřejmě (jen kradmo jsem pokukovala směrem k těm, u kterých se dala očekávat hezká postava) a s úsměvem, byť v určitých okamžicích truchlivým, jsem bez dechu naslouchala všem banalitám, nenápadným moudrům, špičkování i vážným událostem.
Obešla bych se bez ulítlého závěru, ačkoliv rozumím, co chtěl autor sdělit. A velmi děkuji svým oblíbeným, protože bez jejich lákavých komentářů bych „Český ráj“ minula bez povšimnutí. 90%
P.S.: Blíží se tchánovy narozeniny a volám alelujá, pro jednou mi totiž odpadne dilema s výběrem dárku. Zůstává jediná otázka: papír nebo audio?

61 18.08.2021

„Hlavně dej pozor, ať jim neublížíš,” nabádal ho Elánius. „Zatčeným se ubližovat nesmí.”
„Správně, pane,” prohlásil Karotka sebevědomě. „Každý zatčený má svá práva. Říkám to desátníkovi Nóblhóchovi pořád. Mají práva, povídám mu. To znamená, že do nich nesmíte kopat obutý.”
„Velmi dobře řečeno, konstáble.”
Karotka sklopil oči. „Máte právo mlčet,” prohlásil. „Máte právo neporanit se na cestě do cely při pádu ze schodů. Máte právo nevyskakovat z oken ve vyšších podlažích. Nemusíte nic říkat, ale cokoliv řeknete, no... podívejte... mohl bych si to zapamatovat a použít jako důkaz proti vám.”

Na svéráznou bandu chlapů z Ankh-Morporské městské hlídky jsem se těšila jak na měsíční dovolenou v ideální lokalitě (hory, lesy, potok, nikde ani noha – s výjimkou zvířecích, jen já a knihy… no dobrá, občas bych strpěla návštěvu svých blízkých). Coby vrásek prostá Metlička jsem si tenhle díl, jeho vtipné postavičky a především věčně sťatého kapitána Elánia oblíbila na nejvyšší možnou míru. Po čtvrt století mohu konstatovat, že stará láska nezrezivěla, i v těchto starostmi naplněných časech mi přinesla permanentní úsměv a často smích. „Stráže! Stráže!“ se budou obtížně překonávat, pokud se to vůbec některé z desítek následujících knih Zeměplochy povede.

„Máte právo nebýt bez výslechu vhozen do nádrže s piraňami. Máte právo na výslech na mučidlech.“
95%

62 16.08.2021

Ha, manžel koupil další díl, ani jsem ho nemusela nenápadně upozorňovat, jupí!
Jakub Mařík pokračuje v nejlepších tradicích military sci-fi, takže tady máme vesmírnou loď a bitvy mezi hvězdami, drsné mariňáky, schopné (i neschopné) důstojníky, hrozivého nepřítele, vzdálené planety, jejich nehostinné prostředí s krvelačnou faunou, emzáckou technologii, nebezpečí a boj, kam se čtenář podívá.
Autor svůj vesmír trochu rozkošatěl, přiblížil rozložení sil a znovu předložil patřičnou dávku hrdinství, vojenských hodnot, nezapomněl ani na špetku koření v podobě humoru.
Pátou stálici dát nemůžu ze stejného důvodu jako předtím: chybí mi lidi. V sérii jsou sice tři prdele jmen, málokteré však skrývá náznak osobnosti, jasně rozeznatelné bez toho, aby bylo jméno zmíněno. Umírající mariňáci mě v nejmenším nepřiměli zpomalit četbu, věnovat pouhou vteřinku lítosti nad jejich skonem. Potřebovala bych osazenstvo UTSS Salamis lépe poznat, více jim držet palce, vědět přinejmenším o hlavních charakterech cosi detailnějšího než: kapitánka je žena na svém místě, Marhoul dobrý velitel, major Gelu tvrďák, Aicard flirtující Casanova atd. Jestli v tomto směru nastane pozitivní vývoj, budou šance na plné souhvězdí v následujících dílech zatraceně vysoké. 80%

51 10.08.2021

Asi bych potřebovala thrillerový půst. „Mlha nad Shadow Sands“ není špatná, ale na téma únosů a vražd už jsem četla mnoho lepších knih, intenzivnějších. Neměla jsem při četbě pocit, že autorovi dala múza pořádného francouzáka a příběh z něj musí ven, tohle bylo spíše jako: „Píšu, protože se tím živím a tak prostě naťukám seriálovou vatu s osvědčeným tématem, přihodím podrobnosti z života hlavních hrdinů a zadělám si těsto na další díl.“
Některé pasáže měly sílu, vzhledem k prostředí jsem však vnímala vyšší potenciál. Nic mě nepřekvapilo, pachatele jsem trefila na první dobrou, Tristanovo přiznání bylo zcela očekávané a osobní problémy Kate mě spíše nudily. Nechápala jsem, proč s těmito amatérskými prudiči bez licence kdokoliv ochotně spolupracuje a více věcí bylo přitažených za ochlupení. A proč si, sakra, pořád vykají?!
Navzdory mému remcání nebyla čtvrtá hvězda vzdálená, úplně by stačilo, nečíst tento žánr tak často, snížit si nároky. 65-70%

57 09.08.2021

Zlatý covid, horší by bylo, kdyby nám na matičce Zemi řádil cordyceps… tahle houba tedy řádí, ale naštěstí je zhoubná pouze pro hmyz, lidé z ní naopak mají užitek. Nikoliv v nelítostném katastrofickém světě M. Careyho, kde tento parazit lidstvo zombifikuje. A co nezvládne zničit cizopasná plíseň, na to stačí člověk. Jednotný boj za zachování života? Kdepak, vždycky se najde důvod, proč se mordovat navzájem. Ani v obrněném vozidle, které veze vědce a vojáky na výpravu za shromažďováním informací ve snaze najít lék či jiný prostředek k zastavení nákazy, není nouze o všemožné animozity. Nechybí ani množství zajímavých otázek a neveselých úvah, ctitelé akce si rovněž přijdou na své.
K páté hvězdě jsem postrádala pečlivěji vykreslené postavy – jsou sice různorodé a vůbec ne ploché, mírné sympatie i antipatie jsem cítila, přesto jsem se s posádkou (natož s těmi ostatními) úplně nesžila. A ve finále mě zarazila jedna logická lochna, navíc nakrknul otevřený konec: kdy bude pokračování?
Každopádně povedená, promyšlená a vůbec ne tupá „zombie“ apokalypsa, srovnatelná s prvním dílem. 80-85%

47 03.08.2021

„Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale není to pravda. Pouze obrušuje paměť.“

Zdejší hodnocení a komentáře ukazují značnou rozpolcenost, spoustě čtenářů „Jáma“ nesedla a tak jsem se připravovala na zklamání. Zbytečně. Autorka zatím trefuje můj vkus či snad aktuální duševní rozpoložení poměrně přesně, byť úplně do černého ještě nezasáhla. Pokaždé si najdu důvod kafrat a sundat hvězdu, ani tentokrát tomu není jinak. Nebudu ohrnovat frňák nad zjevnou inspirací Kingovým „Řbitovem zviřátek“ – když mě něco baví, originalitu neřeším. A já se většinu stránek bavila výborně, akorát finále opět vykazovalo jisté chyby v matrixu, které nechci rozebírat s ohledem na spoilery.
Výjimečně nebudu komentář natahovat, jelikož vstávám dlouho před slepicemi a mít špetku zdravého rozumu, už bych pěkných pár desítek minut slintala do polštáře. Shrnu své dojmy prostým sdělením, že mě tenhle mix hororu a psychologického thrilleru morbidně potěšil, užila jsem si odhalování děsivé kapitoly z mládí hlavní postavy a vyhovuje mi, jakým způsobem C.J. Tudor vykresluje charaktery, buduje atmosféru i spřádá zápletky svých knih (tato není výjimkou). 80%

49 02.08.2021

Byla jsem ještě telátko, když jsem objevila kouzlo právnických thrillerů z dílny Johna Grishama; začalo to nepřekvapivě „Klientem“ s dětským hlavním hrdinou. Pod dojmem této skvělé knihy a seriálů ve stylu „Jake a Tlusťoch“ jsem dokonce plánovala kariéru soudkyně či prokurátorky. Akorát jsem v den přijímaček na právnickou fakultu blila jako šakal… naštěstí, protože se svým odporem ke čtení šroubovaného jazyka zákonů a předpisů, kombinovaným s neschopností být verbálně pohotová a mluvit na veřejnosti, bych u soudu nemohla dělat snad ani uklízečku.
„Vyvolávač deště“ nepřivolal žádnou vláhu, jen příjemnou nostalgii časů, kdy jsem byla naivní, plná ideálů a zkreslených představ. S krajním zaujetím jsem sledovala studium, první případy, neúspěchy, sbírání zkušeností, zkrátka komplikovaný život začínajícího právníka. A jak naznačuje mé hodnocení, to mládě fascinované výkonem spravedlnosti zůstává součástí mé osobnosti. Příběh má šmrnc – klasickou zápletku s pár odbočkami, trochu humoru, trochu napětí, dostatek zábavných postav.
Mám samozřejmě i několik výhrad: 1) černobílost, mezi dobrem a zlem je příliš zřetelná dělící čára. 2) Od určité chvíle má zelenáč Rudy hladce umetenou cestičku, zmizely pochybnosti o výsledku klání s velkou pojišťovací společností. 2) Linii s Kelly bych klidně oželela, nebo bych ji alespoň zakončila méně hollywoodským způsobem.
Misky vah se v poslední čtvrtině povážlivě rozkmitaly, nakonec jsem se však rozhodla být ke slabinám románu slepá po vzoru bohyně Justice. Pátou hvězdu přihrávám Ondřeji Brouskovi, jehož dokonalý přednes pozvedl dílo na vyšší level a přiměl mě preferovat audioknihu před četbou. 85%

50 01.08.2021

V humoristickém románu jsem předpokládala tak nějak více… humoru. V první polovině knihy jsem se snad ani jednou neusmála, celá ta situace mě rozčilovala: stará dáma nezvládla výchovu synovce, pročež je dotyčným spratkem a jeho obdobně defektními kamarády šikanována. Nepřipadalo mi to vtipné, akorát odporné. Moc jsem si přála, ať babce konečně bouchnou saze, aby trojce budižkničemů ukázala, jak drsní mohou být senioři, když se někdo postaví mezi ně a jejich důchod. Finský autor však vsadil na jinou kartu, charakter paní Plukovníkové nesměl být zkalen mrzkými úmysly, čtenář si tedy musí trpělivě počkat na vrtkavou činnost Božích mlýnů.
Druhá polovina už nabízí více absurdních scén, moje zatuhlé mimické svaly možná i párkrát naznačily úsměv, přesto nezbývá než přiznat, že tohle zkrátka nebyl úplně můj kotel zeleného čaje. Ještě panu Paasilinnovi dám šanci. 60-65%

49 30.07.2021

Když jsem před lety četla „Řekni lituji“, byla jsem u vytržení a poněkud vytočená vydavatelskou strategií nastartovat sérii částečně spoileroidním šestým dílem. Chtěla jsem číst od začátku, nějakou dobu však trvalo, než Moba dovydala předchozí části a nakonec jsem se k jedničce prokousala přecpanými poličkami až teď. Raději jsem svá očekávání tlumila, první setkání s autorem byl přece jen výjimečný zážitek, stěží lze takový úspěch zaznamenat pokaždé.
„V podezření“ je důkladným seznámením s Josephem O´Loughlinem, s jeho prací psychologa, s jeho rodinou, s jeho diagnózou… a s problémy, do kterých se uvrtá (nejen) díky svým chybným rozhodnutím a přešlapům. Vzhledem k hrdinově profesi je jasné, že doménou série nebude precizní vyšetřování, hledání stop, zajišťování forenzních důkazů ani honičky a přestřelky s podezřelými; Joe se přehrabuje v hlavách, v minulosti, pátrá po motivech, pokouší se pochopit, porozumět, prozkoumat temná zákoutí lidských duší, včetně své vlastní.
Úvodní psychothriller má relativně klasickou zápletku a na můj vkus by mohl být stručnější, méně se motat dokola a omílat stále totéž, nicméně nelze Robothamovi upřít spisovatelský um. Většinu stran udržel můj zájem, Joe je navzdory kvantu spáchaných hovadin docela sympaťák... a vůbec, musím jít spát, tudíž komentář uzavřu neotřelým: četlo se to dobře. 75%

53 28.07.2021

Už jsem zase mimo, ach jo. Můj mozek (nebo co to mám v lebce, někdy si vážně nejsem jistá) si velmi často neví rady s tímto druhem fantaskních úchylností. Běžnou realitu v "Plechovém bubínku" nabourává cosi/kdosi jako by uprchlý z Říše divů, tedy Oskar a jeho fungování, a do toho navíc tepe syrové sexuální pnutí, zde téměř na hraně pedofilie. A když nenajdu cestu k hlavní (ani jiné) postavě, případně mě přímo irituje, tak ze mě slova nadšení nevypadnou, ačkoliv riskuji označení za trubku s vnímavostí šutru. Chvílemi jsem tedy chápala, co se autor asi snaží vyvolat za myšlenky či emoce, jindy jsem beznadějně bloudila v mlhách absurdity. Tloukla se ve mně určitá fascinace se znechucením. Nemůžu tvrdit, že by mě četba nebavila, že by mi nic nového nedala, že by nebyla zajímavá a nápaditě, zručně napsaná… Akorát nejsem správný materiál pro tohle dílo, provokující, dráždivé, způsobující nepříjemné tlaky v mysli. Nebudu hodnotit, jelikož netuším jak (odhadem něco mezi dvěma a pěti hvězdami).

Pokouším se postupně doplňovat mezery ve svém klasickém vzdělání a měla jsem dojem, že "Anna ze Zeleného domu" je jedním z ... no, možná ne přímo pilířů světové literatury, ovšem nějaký ten základní sloup mezi dívčími romány jistě reprezentuje. Knihy pro pubertální slečny jsem absolvovala ve svých 9-ti až 11-ti letech, tedy v době, kdy je hltala moje starší sestra. Později už byly mou maličkostí ignorovány. Ale jak má ratolest roste, jistě brzy pochopí systém spojování písmen do slov a kladný vztah ke knihám jsem se v ní snažila vyvolávat už v děloze. Doufám, že naše večerní předčítání neskončí s její schopností louskat knihy samostatně a začínám se ohlížet po titulech do budoucna. To mě přivedlo k Anně ze Zeleného domu.
První polovina příběhu o užvaněné sirotě v novém domově byla docela příjemná co do poznávání někdejších mravů v USA, akorát mě nebavily řeči o šatech, volánech, vlasech, zkrátka o často diskutovaných záležitostech vzhledu. A jelikož dramatických pasáží ubývalo, zatímco počet nezáživných stoupal, četba začala drhnout. Druhou půlku jsem tudíž pustila do hlavy méně náročnou formou – ušima. Bylo to, jako mít s sebou v zaměstnání cácoru, té taky jede klapačka jako kolovrátek a emoce s ní třískají od zdi ke zdi. Uf.
Mise splněna, za nějakých 5 let by se tahle starosvětská kniha mohla dceři líbit. Pro mě to bylo na 70% a nejsem si jistá, jestli by mě Anna upoutala v odpovídajícím věku. Spíše ne, v těch časech mou fantazii okupoval především Karel May a další tituly z edice KOD (pro mladší ročníky: knihy odvahy a dobrodružství).

52 26.07.2021

Hans Christian Andersen nejspíš v hrobce rotuje jak v mixeru, ale Disneyho barvami a veselím hýřící optimistická verze je jistě kompatibilnější se současnými přecitlivělými dušičkami předškolních pulců. Jsem zvědavá, jestli po mně cácorka zdědí určitou morbiditu a za pár let bude se slzami v očích a nudlí u nosu hltat ten sladkobolný příběh tak, jak byl původně napsán.
Knížka trpí tradičním neduhem proti staršímu filmovému sourozenci: je mnohem stručnější, spousta scén chybí, absentující hudba také nepřeje patřičným emocím. Není to naštěstí úplně ohlodaná kostra, nemusela jsem přimýšlet věty, abych pohádku oživila (což už se mi několikrát při předčítání okleštěných filmových výcuců stalo).
Kýčovité ilustrace z Disneyho dílny se potěru líbí, takže lze tuhle půjčku z knihovny označit za úspěch: já netrpěla a žába byla spokojená. 75%

36 25.07.2021

A ještě jednou osvědčené duo: pan Eduard Petiška ve spolupráci s ilustrátorkou Helenou Zmatlíkovou. V hlavní roli opět děvčátko, tentokrát Helenka, která při svých toulkách městečkem narazí na kočku a zavítá s ní do tajemné zahrady. Pozná tamní obyvatelku, obohatí svůj i její život a dostane nápad, jak spojit zpřetrhaná lidská pouta. Příběh má správný punc bezstarostného dětství, kdy neznámo, tajemství a kouzla nacházíme všude kolem, než dospějeme a svět nám zevšední. I tady mají v ději své místo kamarádi, rodinní příslušníci, zvířata, sny, touha objevovat, pomáhat. Hezké a milé čtení s potenciálem oslovit čtyřleté děti (spíše tu upištěnější část, inklinující k růžové barvě), zrovna jako osmileté. 85-90%

46 24.07.2021

Normální děvčátko v normálním světě s normálními starostmi? Ne tak docela; jednoduchý příběh o skládání básničky pro tetu je prošpikován scénami z říše snů a fantazie. Místo Alenky tady máme Aničku, místo Šklíby Zlatušku a také dostatek vedlejších postav, dětských i dospělých, které do textu vnášejí někdy moudrost, jindy zmatek, případně hravost.
Cácorka se dychtivě snaží zrýmovat kdejakou ptákovinu a po nocích si přeje potkávat mluvící kočky. Pan Petiška umí skříťata zaujmout a ilustrace Heleny Zmatlíkové snad ani nemohou zklamat. 80-85%

41 23.07.2021

Neobyčejný život jedné "obyčejné" ženy (spíše ještě dívky), obdivuhodně silné Anny... tedy psychicky silné, nikoliv macaté. Nelehká doba, krásně vylíčené prostředí a několik skvěle zpracovaných citlivých témat (potraty, manželství, duševní choroby, nastupující totalita a s ní atmosféra strachu atd.). To, co mi chybělo u "Mlýna", především detailněji prokreslené charaktery a věrohodněji vylíčené události, jsem nalezla v "Heřmánkovém údolí". Úvodní stránky knihy jsou pro drsné povahy (mně běhal mráz po zádech tak intenzivně, že tam snad zůstaly omrzliny) a řádění komunistů je také popsáno velmi sugestivně.
"Heřmánkové údolí" mi zkrátka (navzdory určité nerafinované jednoduchosti textu) učarovalo; e-book ani půjčování nepostačí, musela jsem si koupit výtisk do poličky. Na tvorbu paní autorky si posvítím důkladněji, laťka je nastavená vysoko. 90%

75 22.07.2021

„Člověk někdy musí být velká mrcha, aby přežil. Ono někdy ženský na světě nezbývá jiná jistota než být mrcha.“

S Dolores Claiborneovou jsem se poprvé setkala krátce po maturitě a byla jsem u vytržení. Tohle napsal chlap?! Jasně, Stephen King tehdy už dávno kraloval v mém žebříčku oblíbených autorů, ale stejně… Jak mužský mohl takhle dokonale popsat obyčejnou ženskou, její práci, problémy, trápení, prostě psychiku, duši? A nemyslím jen ráznou Dolores, ještě více fascinující byla Vera, ta příšerná mrcha Vera, do značné míry hybatelka děje. Až mě překvapuje, jak ohromně jsem si tehdy užila místy humorně podaný, přesto temný, tragický příběh. Zajímavým zjištěním bylo, že tahle kniha o vztazích s manželem, dětmi a zaměstnavatelkou kupodivu baví i některé pány (samozřejmě jen ty vnímavější, můj otec nebo švagr by se podobného titulu nedotkli ani botou, není totiž o traktorech, o válce ani o pivu, sexu je v něm rovněž zanedbatelné množství).
S opakováním četby jsem nespěchala – dávné nadšení zanechalo v mé hlavě plno detailních vzpomínek. Viděla jsem také filmové zpracování, výrazně zaostávající za literární předlohou (ač mám ráda Kathy Bates) . Návrat ke knížce po téměř čtvrt století mé dojmy nezměnil a jestli, pak jedině k lepšímu. Příběh i styl vyprávění je stále špičkový, byť s lehce rozplizlým závěrem. Určité výhrady mám akorát k překladu, někdo se zoufale ostýchal používat silnější výrazivo. Příště zkusím číst v originále, třeba se do té doby naučím angličtinu natolik, abych text zvládala plynule a bez slovníku v permanenci. 90-95%

66 21.07.2021

Pominu-li dětské pobláznění atmosférou listopadu 1989, Občanským Fórem a nadšenými projevy plnými optimismu, postupně jsem si k politice a jejím představitelům vypěstovala hlubokou nedůvěru až odpor. Přesto s postupujícím věkem preferuji fiktivní pletichaření, intriky a souboje důvtipu (a sviňáctví) před dříve oblíbeným poměřováním sil pomocí fyzických schopností, ostří čepelí či přesnosti při zacházení se střelnými zbraněmi.
Předpokládala jsem, že „Dům z karet“ mi nenabídne žádnou postavu, které bych mohla držet palce… a mýlila jsem se, k vlastnímu zděšení. Snad za to může Kevin Spacey (ze seriálu jsem tedy viděla akorát kousek prvního dílu), leč můj morální kompas tentokrát nefungoval. To není přesné, zcela vědomě jsem stranila bídákovi!
Pokud bylo autorovým záměrem znechutit či vyděsit čtenáře politickou špínou, v mém případě selhal, jelikož ve svém příběhu nevytvořil nic, co by realita nedokázala hravě trumfnout, čím by mě překvapil. Také finále proběhlo v souladu s očekáváním.
Absence užasle pokleslé spodní čelisti či přinejmenším udiveně pozvednutých obočí poněkud zredukovala volební hlasy ve prospěch Michaela Dobbse, gratulace za povedený debut jsou však rozhodně na místě. 75%

„Na světě není nic drobnějšího než vaše dítě na nemocniční posteli.“

Kdo neskáče není Medvěd! A zůstat v Medvědíně stranou zájmu o to, jak banda kluků či chlapů honí se zahnutým klackem po ledě gumovou briketu, to je jako neexistovat. Protože upadající městečko jinak nemá, nač by jeho obyvatelé mohli být hrdí: hokej je pro ně pýchou, alfou a omegou, námětem k rozhovorům v hospodách, na ulicích, doma i v práci, je fanatickou láskou a také důvodem, proč zuřivě nenávidět. Od prominentních boháčů po nejchudší spodinu v pajzlech, všechny dokáže spojit vášeň pro hru. Vítězství je to jediné, na čem záleží a hokejisté jsou uctívaná polobožstva, včetně těch nedospělých, vycházejících hvězd. Nic a nikdo jim nesmí stát v cestě k úspěchu.
Do Medvědína jsem zavítala coby nezaujatý pozorovatel, sport už je pro mě nějakou dobu na vedlejší koleji, zvláště jeho sledování. Postupně jsem však atmosféře městečka a četným osudům jeho obyvatel podlehla. Backman dokázal do příběhu s relativně všední zápletkou napasovat množství událostí k zamyšlení a spoustu moudra, téměř se zvládnul vyhnout černobílosti. Akorát nezapřel levicové smýšlení, kdy chudí mají vlastně bez výjimky zlatá srdce, zatímco bohatství zákonitě křiví charakter. Za tohle a neuspokojivý závěr strhávám astru, jinak jsem si návštěvu odlehlého města ve švédských lesích a emoce na ledě i mimo něj užila více než dobře. 75-80%

60 18.07.2021