Metla komentáře u knih
„Čučím tady zbůhdarma už od rána! Každej smradař, každej helmbrechtník vyťepenej má tady přednost, a tomu se říká spravedlnost a právo!“ Přešla Manda rovnou do útoku.
„Koho tím helmbrechtníkem velectěná myslí?“ Snažil se písař zastavit ten slovopád.
„Co bych myslela! Já nemyslím! Tvrdnu tady vod rána a živnost mi stojí! Víš ty vůbec, písařskej brkoune, co je to živnost? To jsou berně, lózungy, platy z fleku, mýta a to se jeden musí setsakramentsky votáčet, aby na tu zlodějnu vydělal! To není jako tahat brk po papíře!“
Pavel Hrdlička je zcela očividně cestovatel časem, který strávil část života poznáváním poměrů za vlády Václava IV. a navíc má schopnost přenést do této doby také své čtenáře. Historická detektivka v perfektně vystavěných kulisách, s přiměřeně zašmodrchanou zápletkou (ačkoliv odhadnout padoucha i jeho motivaci bylo snadné), živoucími (leč nijak do hloubky propracovanými) charaktery a dostatkem humoru převážně zemitejšího charakteru - nic k roztrhání bránice, ovšem i tak odlehčení kvituji s povděkem. S čím jsem v současném rozpoložení měla potíže: nadbytek postav + archaických názvů (měna, míry, hodnosti atd.) sice úspěšně podbarvoval atmosféru, bohužel představoval nápor pro roztěkanou mysl. Můj soukromý problém, na výsledné hodnocení nemá vliv. Další díly určitě vyhledám, možná dokonce koupím, pokud nebude knihovna zásobena. 80%
Eutanázie. Právo na pokojný odchod ze života, vysvobození od beznaděje, které je ve většině civilizovaných zemí dopřáváno pouze zvířatům. Osobně mám v daném citlivém tématu poměrně jasno, protože jsem blízkého příbuzného, nemohoucího člověka, opakovaně slýchala žadonit, abychom mu pomohli opustit tohle slzavé údolí. Bohužel si musel odtrpět každou minutu, každý den, každý měsíc, na jaký jeho tělo mělo ještě sílu. „Vlk samotář“ však řeší poněkud odlišnou situaci: pacienta v kómatu, mozek poškozený, vlastní vůle nemůže být vyjádřena. Jak má rodina postupovat? Doufat v zázrak a zachovávat existenci na přístrojích, nebo se smířit s neradostnou prognózou odborníků a zastavit podporu pokročilé, leč zdaleka ne všemocné medicíny? Měla jsem pochopení pro obě strany konfliktu, byť té náctileté by chvílemi prospělo důkladné proplesknutí.
Děj nikam nespěchal, zvolna čtenáře seznamoval s jednotlivými postavami a pokroucenými vztahy, ovlivněnými dominantním otcem, schopným výrazně lépe fungovat ve vlčí smečce než v lidské společnosti. Lucasovy popisy soužití v divočině byly informačně vydatné a obohacující, akorát by podobní fanatici asi raději neměli mít děti. Ve finále jsem se krátce polekala, jestli autorka ze solidního psychologického dramatu neudělá bramboračku, ale naštěstí obstála se ctí. 75-80%
- Paní Hicksová nám přinesla kávu a báječné čerstvé koblihy a z čiročiré laskavosti a na omluvu mé setrvalé tuposti vysvětlila matince a sestře June: „Vona čte!“
Matinka, chystající se ke skoku na kamna pro kávovou konvici, se zarazila tak prudce, že málem přepadla do trouby. „Aha,“ pravila, „tak to ste vy. Birdie mi vo vás všechno vyprávěla a já pro vás skovávám starý noviny.“
V tom vešel pan Hicks a matinka mu skočila na záda jako při hře na koníčka, což ho vůčihledně rozradostnilo, protože se jeho tlustá tvář rozzářila a pravil: „Vypadáš mladějc než Birdie, mámo. Mohla bys bejt její céra!“
Pohlédla jsem na Birdii a společně jsme hluboce pocítily, že ať matinka vypadá jakkoli mladě, co se nás dvou týče, je už na světě až moc dlouho. -
Oblíbená, možná i nejoblíbenější kniha mojí maminky. Právě ve společnosti titulů této spisovatelky zaháněla chmury, pozvedala náladu. Avšak její pokus podělit se o své milované romány s náctiletou Metlou nevyšel dle představ: žádné meče ani magie, dokonce ani průzkum vzdálených planet – čím mě má bavit nějaká pipka v drůbežárně? Po několika stranách jsem zamířila zpět do akčnějších světů k drsnějším hrdinům. Mladá a blbá, no, žádná výjimka z pravidla jsem nebyla. A později to zjevně nebylo o nic lepší, když jsem se k Betty MacDonald dohrabala až v tomto pokročilém věku. Celá desetiletí jsem si odpírala hromadu legrace i poznání o všedních dnech obyvatel USA v dobách jako by dávno minulých. Se zhýčkanou současností nelze srovnávat.
Humor paní spisovatelky mi vyhovoval - její vtipný nadhled, sebeironie. Důvod, proč po dlouhém vnitřním boji neudělím poctu nejvyšší, je následující (snad ze mě tento názor nedělá fanatickou feministku): žena by neměla obětovat veškeré své plány a sny jen proto, že jí bylo od kolébky vštěpováno, jak jsou touhy a potřeby manžela nadřazené. Jsem zastáncem kompromisů. Maminka by jistě souhlasila... pravděpodobně i Betty MacDonald trvalo, než se nad obtíže svého manželství dokázala povznést, zlehčit je smíchem.
K metě 85% každopádně chyběl pouhý kuřecí krůček.
P.S.: Nejprve jsem v práci poslouchala skvěle načtenou audioknihu v podání Jaroslavy Adamové. Po nakouknutí do ohmataného svazku jsem zjistila, že audioverze je bohužel okleštěná. Čtěte, pobaví vás tak podstatně více detailů ze života autorky.
S povděkem kvituji nápad seznámit děti (zhruba ve věku čerstvých školáků) s nebezpečnými situacemi všedního života, jak na ně reagovat, ideálně jak se jim vyhnout. Jednotlivé případy jsou na konci shrnuty morálním ponaučením a jednoduchými otázkami. Pro líné či negramotné rodiče kniha obsahuje bonus v podobě přiložených CD s načtenými příběhy. Bohužel jsem vyčerpala výčet kladů. Ilustrace jsou ve stylu „neurazí, nenadchnou“, ještě víc prostoru ke zlepšení však nabízí samotné texty, stvořené v nepřirozeně šroubovaném slohu. Psaní „Policejních pohádek“ se zjevně chopil někdo zvyklý vyťukávat ukazováčkem protokoly a publikace kupodivu neprošla žádnou jazykovou ani stylistickou úpravou (což je otevřeně přiznáno hned na úvodní straně). Při předčítání se mi zmučeně svíjel jazyk i mozek, simultánně jsem cácorce překládala do normální, lidské češtiny. Shodly jsme se na třech hvězdách; mně chyběla především řemeslná zdatnost ve spisovatelské sféře, dcerka postrádala příběhy k obrázkům s policejním koněm, pyrotechnikem, těžkooděnci, vrtulníkem apod., také by ocenila více pátrání po zlodějích a jejich pronásledování. 55%
Mám za sebou dva smutné týdny – snad každý prožil období, kdy se toužil probudit ze zlého snu a zjistit, že je všechno jako dřív. V dobách, kdy se trápíme, je únik z reality ještě žádanější, zároveň se však do jiných světů prchá mnohem obtížněji. Tedy pokud volíte knihy místo chemických dopravních prostředků ve formě chlastu nebo drog. V uplynulých letech jsem zjistila, že mě spolehlivě dokáží pohltit Sharpova dobrodružství, tudíž jsem opustila skličující současnost i příběh Gerty Schnirch a po hlavě skočila do válečných eskapád ve Španělsku 19. století. Cornwellův stroj času naštěstí opět zafungoval a já tak mohla ve společnosti skvělého vojáka, leč chybujícího důstojníka, poznávat další neznámou kapitolu dějin, notně přibarvenou autorovou imaginací.
Mohla bych žehrat nad obvyklými ingrediencemi této série, ale proč? Stále mě baví třenice Britů s Francouzi, strategické tanečky slavných vojevůdců, smysl pro čest, zákeřnost, odvaha, Sharpovy úspěchy i přehmaty, scény bezuzdného násilí na střídačku s decentní romantickou linií. Dokud to na mou maličkost zabírá, nevidím důvod snižovat hodnocení. „Sharpovi střelci“ navíc patří k tomu nejlepšímu, co zatím série nabídla, byť mi k páté hvězdě pořád chybí jakási přidaná hodnota, větší hloubka či co… Ovšem zájemcům o svižné historické dobrodružství ve vojenském kabátě mohu četbu jedině doporučit.
80-85%
Cácorka je zvířátkomil, jako asi většina dětí, a nejvíce zbožňuje kočky (následují psi, koně a jednorožci). Takže tahle krásně ilustrovaná, hravá knížka byla za výprodejovou cenu jasnou volbou, ačkoliv se jedná o typickou jednorázovku. Jakmile skřítě poprvé splní úkoly, nemá mnoho důvodů se k nim vracet. O příběhu tohle objevování koček není: rodina si ke kocourovi Mrzoutovi přibere kotě Žabku a čtenář je sleduje v různých situacích - počítá, hledá a baví se hromadou motivů.
Nelze ignorovat inspiraci youtube hitem "Simon´s Cat", styl kresby je velice podobný, akorát scénky nehýří až takovým vtipem. Přesněji: dítě se docela zasměje, pro dospělého jde "pouze" o lehce úsměvnou záležitost. Možná už knížku nebudeme znovu číst a plnit zadání, ovšem návrat k obrázkům, kochání se a nacházení přehlédnutých detailů je naprosto jisté. 80-85%
Pšššt, nepráskněte dceři, že jsem hodnotila "jen" čtyřmi hvězdami. Šla bych i níž, krátké příběhy totiž kolísají kolem průměru - s drobnými výkyvy nahoru i dolů, někdy úsměvné, někdy poučné, někdy o (étericky vílím, po fialkách vonícím) prdu. Tři astry v mých očích posichrovala obstojná výtvarná stránka: vystřídalo se několik ilustrátorů, jeden oslovil můj vkus výrazněji, ovšem jejich jména nejsou uvedena, zrovna jako autoři pohádek.
Úlovek z Levných knih každopádně potěšil čerstvou školačku s růžovým mozkem, což je nejpodstatnější. Přesto cácorce nevyhovím, tohle opravdu není pětihvězdičkový titul. 70%
„Žluté světlo plamenů tančí na rozespalých tvářích. Sekám do nich ostřím, půlím je. Porcuji dozorce, chatu naplňuje jekot; zní mi jako rajská hudba. Muži umírají, aniž by dokázali pochopit, do jakého pekla se to probudili. Kráčím napříč chatou zpět ke vchodu, pod nohama mi čvachtá krev. Veslař s Macem dobíjejí to, co mě přežilo.“
Existují lidé, které není radno nasírat – tak třeba Leon, kdysi uznávaný boxer. Když ho Římané připravili o klidný rodinný život, zadělali si na problémy. Spojí-li se totiž chlapi jako on, dokonce i silnější, charismatičtější a hlavně bez nadějných vyhlídek do budoucna, mohou otřást samotnými základy mocného impéria.
Roman Bureš si svým líčením Spartakova povstání rozhodně neudělal ostudu, naopak. Stvořil drsný, svižně šlapající příběh, ke kterému mám pouze několik výhrad. Předvídatelnost patří k těm nejmenším; historická fakta jsou jasná, fiktivní Leonova linie je stará jako lidstvo samo a ničím nepřekvapila, přesto mě ke stránkám připoutala. Potřebovala bych však téměř na všech frontách hlubší záseky, na můj vkus autor vyřezává zápletku, atmosféru i dobové pozadí příliš mělce, důslednější je snad jedině v popisech násilností a také lásky k rodině. Netoužím se prokousávat učebnicí dějepisu, akorát na mě román působil trochu ve stylu: „Hmm, seriál Spartakus z produkce HBO je fajn, což takhle napsat něco podobného, wikipedie pomůže s detaily“.
Poslední problém je asi čistě soukromý, ale: idiot, magor, pablb, kurvafix, zkrátka současné nadávky mě spolehlivě vykopávaly z římského starověku do dnešní České republiky. 70-75%
Mitch Rapp se narodil jako nepřemožitelný superagent. Sebezkušenější odborník na boj zblízka nemůže v čestném souboji zvítězit – a to ještě dřív, než mladý zájemce o úctyhodný flek vraha v tajných službách vůbec začne trénovat. Jeho fyzička je nedostižná, porazil by každého olympijského vítěze v libovolném sportu – včetně družstva akvabel v synchronizovaném plavání. Na kilometr vidí komára pouhým okem, rozezná jeho přesný druh i pohlaví; samozřejmě zvládne na tuto vzdálenost zlikvidovat (nebo vykastrovat) třeba celý roj dotěrného hmyzu jediným výstřelem z pušky / z luku / z flusačky, to je fuk. Extrémně učenlivý, inteligentní, už coby mladíček s coca-colou na bradě projevuje Mitch znalosti a zkušenosti promovaného psychologa s čtyřicetiletou praxí.
Nebudu lhát, měla jsem problém přenést se přes dokonalost hlavního hrdiny. Vlastně jsem se přes ni nepřenesla; pořád jsem (marně) čekala nějaké vysvětlení Rappových extraschopností: byl zde v kojeneckém věku evakuován z planety Krypton a následně od plínek cvičen tajemným řádem bojovných supermnichů, například.
Hrátky tajných služeb nejsou nic pro mě – ty beru ještě tak ve vymyšlených sci-fi či fantasy vesmírech, špinavá politika našeho současného světa se mi protiví. Zkusila jsem, v sérii nebudu pokračovat. V rámci žánru jde zřejmě o vysoký nadprůměr, proto dám 70%, jakkoliv mé vlastní dojmy nepřevyšují tři hvězdy.
Minulý týden mě v noci probudil jakýsi dotek v dlani, ještě v zajetí matoucích snů jsem tu věc lehce stiskla a odhodila. Nedalo mi to, rozsvítila jsem (on si to žádal i močový měchýř) a zapátrala, co bylo vrženo mimo matraci. Komár? Tiplice? Brouk? Pohyb támhle... ale fuj, pavouk! Černý, vypasený, prostě lahůdka pro osobu s lehčí formou arachnofobie. Přiklopila jsem nemístně pohyblivou příšeru vonnou svíčkou, podsunula tvrdý papír a vyprovodila členovce oknem. Odskočila jsem si na hajzlík, vrátila se k chladnoucímu pelíšku - a to si ze mě děláš kozy?! Další pavouk, ještě větší, cupitající směr moje peřina. Třetí na stropě. A dost, žádné mejdany v mojí ložnici! Ty malej hnusáku nahoře, mazej do svého rohu, ty obludo na zemi pofičíš za kámošem do orosené trávy. Tak, pod dveře napasovat tepláky a pokusit se zase usnout. "Černého pavouka" jsem naštěstí absolvovala o pár dní později, jinak by spánek nebyl možný.
Tahle alegorie na lidské hříchy nabízela nepříjemné hororové scény, atmosféru jako z Erbena, říznutého Grimmovic bráchy, tišeji promlouvali také Poe či Lovecraft. Příběh má více vrstev, nejen časových, různé události lze vykládat několika způsoby, vidět hlubší souvislosti a podobenství. V popředí však vždy zůstává boj mezi zbožností a zkažeností. Knížka je bohužel až příliš poplatná době vzniku, přetéká křesťanskou propagandou, k tomu je do jisté míry xenofobní a misogynní (téměř všechno špatné jde na vrub přivandrovalců, hlavně ženských s cizáckými móresy). Každopádně zvedám překvapeně obočí a uznale pokyvuji; tak napínavé, sugestivní a dobře promyšlené dílo jsem opravdu nečekala. Teď mě omluvte, prosím, musím si jít k zrcadlu překontrolovat ksicht, jestli na něm raší jen obvyklý ježibabí chlup a nic horšího... 80%
„Jakmile auto zastavilo, vyskočil jsem, oběhl dvůr a rychle si označkoval své teritorium pro případ, že by nějací další psi špatně pochopili mou nepřítomnost. Pozdravil jsem klisnu Flare, zaštěkal na černou kočku ve stodole a kachny u rybníka. Pořídily si další hejno kachňat, i když jsem nechápal proč. Zaběhl jsem do lesa, zachytil závan skunka a zase jsem odběhl. Kdyby si chtěl hrát, ví, kde mě najde.“
O něco veselejší, hravější a pro děti stravitelnější díl Psího poslání, než je úvodní „Příběh Ellie“, věnovaný především výcviku a práci německého ovčáka. Stejně jako v předchozí knize sledujeme psíma očima život nejvěrnějšího přítele člověka, tentokrát zlatého retrívra: od nepříjemného startu v množírně, přes utrpení v autě zaparkovaném na slunném místě, po humorné i napínavé zážitky v rodině, u které Bailey najde domov. Autor se snaží svým čtenářům, nejen těm malým, zprostředkovat psí vnímání, dominanci čichových podnětů, způsob myšlení (včetně množství nepochopení a nedorozumění z obou stran) - prim hraje žrádlo, hry, být hodný pes a především celou bytostí podporovat svého páníčka.
Těšila jsem se na večerní předčítání téměř jako moje cácorka, vyřádila jsem se při intonaci emotivních okamžiků, poslouchala z postele vedle sebe smích i vyděšené pištění. Vzácně jsme se shodly hodnotit pěti tlapkami a určitě pořídíme další díl.
„...pravděpodobně je ozbrojený, takže nebezpečný je tak jako tak. A mimochodem, je to člověk, který byl ve válce. Sice už před pětadvaceti lety, ale chci tím říct, že může mít poněkud posunutá měřítka toho, co je a co není normální.“
Rozkošné: na každý pár zahraničních autorů, jejichž bestsellery mě neoslovily, natrefím nejmíň na dva tuzemské spisovatele (české, slovenské, případně i polské), kteří si mě svou tvorbou zaháčkují. Také pan Goffa se hned při prvním oťukávání zařadil na bobtnající seznam „hodně dobrý, sledovat dál“.
Hlavní hrdina je vcelku sympaťák s potenciálem do budoucna, děj nekomplikovaný, leč uvěřitelný, významný bonus představuje znalost světa zločinu a boje s ním, tedy policejní práce. Výstavba zápletky mi připadala trochu neohrabaná, pár detailů nedoladěných (např. motivace oběti pustit si do auta někoho takového) a v závěru jsem čekala více interakce z Mikovy strany, když už byl vmanévrován do blízkosti pachatele. Chápu, život není akční film, akorát chudák... no, odpustím si spoiler, prostě bych tam v té chvíli měla raději Jacka Reachera s jeho stylem řešení problémů.
Věřím, že začátečnické krůčky a klopýtnutí v příštích knihách přejdou v sebevědomou chůzi zkušeného matadora na poli detektivek a thrillerů. Hodlám tomu pozorně přihlížet. 75%
„Máš dobré srdce. Někdy to stačí, aby ses v pořádku dostal, kam jdeš... Ale většinou ne.”
Když kancelářská krysa nechtíc opustí pohodlí civilizace velkoměsta a ocitne se pod ním, v jiných, temnějších dimenzích s odlišnými pravidly, mezi skutečnými krysami, může to být docela šok. Nebezpečí číhá na každém kroku a obyčejný člověk má štěstí, pokud nad něj vztáhne ochrannou ruku, pařátek, křídlo či chapadlo někdo z místních. Leč ani ti, kdo se pod Londýnem vyznají, nemají jistotu, že bez úhony zvládnou veškeré nástrahy. Tajemná místa jsou pro ně domovem, chápou zdejší zákonitosti, nejsou však nesmrtelní… tedy až na výjimky.
První toulání v „Nikdykde“ jsem absolvovala coby sladce mladičká Metlička a pamatuji si dojmy ve stylu „líbilo, ale…“. Po více než dvaceti letech jsem na tom podobně: putování jsem si užila, atmosféra skvělá, jemný i černý humor fungoval, většina obyvatel Podlondýna mě zaujala. Ovšem hlavní hrdina (?) Richard je prostě až moc velký ňouma, držet mu palce bylo obtížné. A jsem krajně znepokojena stavem své psychiky, jelikož nejvíc jsem si na scéně užívala pana Croupa a pana Vandemara, zábavně zvrhlé zabijácké duo.
„Vzhůru! Čeká nás práce. Lidé k ubližování.”
80%
„Nikdo a nic vás nedokáže dopálit tak jako vaši potomci.“
Svatá pravda, zvláště když jsou ve věku potěru ze „Sedmilhářek“ – pěti až šestiletí, hluční, energicky zkoušející hranice, kam až můžou zajít, než rodič exploduje. Nebo hůř, rebelující čtrnáctiletí, pro které jste otravní geronti bez špetky pochopení.
S dospělostí bohužel nezískáváme patent na dokonalost, děláme chybná rozhodnutí, občas nevíme kudy kam a chovat se jako idioti nám také není cizí. Někdy může být obtížné žít se svou minulostí, někdy nás drtí přítomnost… a Liane Moriarty tohle všechno (a ještě leccos navíc) dobře zná, proto stvořila tři ženské s odlišnou mentalitou, společenským postavením, problémy i traumaty, tři skvělé přítelkyně, do jejichž okruhu by snad každá čtenářka ráda patřila.
Nejsem schopná posoudit, zda mají „Sedmilhářky“ potenciál oslovit tu polovinu lidstva, co je oproti ženám obdařena sedminásobkem testosteronu, ale mně k páté hvězdičce chyběl pouze údernější finiš. Naopak mě nijak neiritovalo, že jsem ještě před polovinou odhalila souvislosti a jen čekala jak přesně to proběhne (zhruba dle představ) + kdo konkrétně bude ztělesněním karmy (to jsem vůbec netrefila).
Varování pro posluchače audioverze: rozhlasová dramatizace je výrazně zkrácená, raději čtěte, kniha je bohatší na detaily. 80-85%
„Vydavatel šokujících zpráv nikdy nedovolí, aby se skutečnost vsunula mezi něj a poutavý titulek.“
Tenhle citát z knihy vlastně není pro „Černý trikot“ nijak charakteristický, akorát mi přišel zvrhle zábavným způsobem pravdivý. Jinak jsou média v románu spíše na okraji autorského zájmu; soustředí se na cyklistiku, konkrétně na fiktivní průběh Tour de France, kde řádí nebezpečný záškodník.
Detektivní zápletka mě kdovíjak neoslnila, v mnohém mi připadala průhledná, ačkoliv mě poněkud překvapilo finále ve stylu: tady máte fakta (vnímané z pozice hlavního hrdiny) a domněnky, sesumírujte si to podle vlastního uvážení. Překvapivě mě však bavily výkony na trati, popisy jednotlivých etap, příprava, zkrátka pohled do zákulisí slavného, přes 3000 km dlouhého závodu. Normálně se sledování takových jednotvárných sportů důsledně vyhýbám a diváky podezírám, že doufají v drastický držkopád, ideálně hromadnou havárii, aby konečně bylo vzrůšo. Pozorovat v televizi noční akvárium či polínka praskající v krbu mi přijde zhruba stejně záživné, jako čučet na cyklistiku (pokud je tedy trasa aspoň trochu zajímavá svým okolím). Možná změním názor, když jsem teď rámcově pochopila týmovou strategii, všechny ty domestiky odvádějící nevděčnou práci ve prospěch favoritů atd.
„Černý trikot“ se navzdory pár mouchám projevil jako nečekaně svěží vítr v zaprděném pohodlíčku mé literární komfortní zóny, což musím ohodnotit čtvrtou hvězdou. 70-75%
Knihu jsem popadla na krátké dovolené – stará usedlost v malé vesničce obehnané lesy, atmosféra dokonale svědčila příběhu o čtveřici kamarádů, kteří krutě podcenili čundr ve švédské divočině. Za tři dny četby (ze zdvořilosti k hostitelům sporadické) jsem se dostala do poloviny a chtěla vědět, jak se to zběsilé tápání mezi kmeny a kapkami deště vyvrbí. Bohužel nastal čas k odjezdu a zapůjčení románu nebylo možné. Tak jsem si ho tady na bazaru koupila. Já blbec! Měla jsem nechat pokračování na své vlastní fantazii, poslední třetina knihy byla totiž utrpením. Doslova a do písmene. Autor si až nezdravě libuje v sáhodlouhých popisech lidské mizérie, psychické i fyzické. Stovky stran brodění se v bolesti, krvi (jakož i dalších tělních tekutinách), špíně, frustraci, beznaději, vzteku, sebelítosti a tak dále pořád dokola. Chcípni už, parchante v hlavní roli!
Dějový zvrat vůbec nepotěšil, relativní příčetnost zápletky se vytratila spolu s mou trpělivostí. Finální poselství nepřekvapilo a rozhodně nesmazalo pachuť promarněné příležitosti. Pustíte-li se do „Rituálu“, odložte ho na straně 270, ušetříte si zklamání.
75% za první poločas, maximálně 40% za druhý.
Pokud zatoužíte po kvalitním survival hororu, napínavém od začátku do konce, doporučuji „Ruiny“ Scotta Smithe.
Epickým dobrodružstvím v kulisách starověkého Egypta mě Wilbur Smith nadchnul, přesun do 80. let minulého století už takový úspěch neslavil – tedy u mojí maličkosti. Indiana Jones a chrám Taity, to by na mě nejspíš fungovalo, než jsem minula Kristovy roky. Momentálně jsem se knihou proploužila s podřimujícím zájmem, který se čas od času probudil, ale málo platné: veledokonalé hlavní hrdiny jsem měla celkem na salámu, pro ženy to platilo dvojnásobně. Britský aristokrat Harper všechno umí, všechno zvládne, všude byl, všichni ho uznávají a obdivují, superman křížený s Indy Jonesem hadr… ba dokonce i té jizvy na bradě po vzoru Harrisona Forda se dočká. Roana je pro změnu ta kurážná inteligentní krasavice v nesnázích, nezbytná pro neustálé zachraňování a romantické scény.
Z hlediska žánru asi není příliš co vytknout, snad akorát přehlídku klišé a ukecanost – autor má potřebu popisovat kdejaký pro zápletku irelevantní prd. Kdybych přečetla každou čtvrtou větu, o nic zásadního bych nepřišla. Někdy se spisovatel snaží utáhnout obecenstvo na silně převařené nudli. A v češtině místy haproval překlad, například do hovorů přes vysílačku se nám vnucuje Roger (modří vědí, že tento výraz je používán ve smyslu „slyším, rozumím“), seasoned warrior skutečně není „sezónní“ válečník, nýbrž naopak zkušený, ostřílený, a tak dále, minel ve významu a stylistických neobratností jsem postřehla víc.
Druhá „Řeka bohů“ mi holt úplně nesedla (snad to chtělo jinou náladu), na trojku se možná vybodnu. 60-65%
„Pokud by se výkonnost měřila objemem potištěnýho papíru, tak by demokratizace jihosrbský provincie Kosovo byla největším úspěchem v moderních dějinách.“
Blankica mi sebrala iluze, o kterých jsem měla iluze, že mě veškeré podobné iluze dávno opustily. Jednoduše mé dojmy a nekvalifikované odhady rozdrtila palicí reality, jak ji okusila na vlastní kůži. Bojovat s větrnými mlýny má větší smysl a snažit se hlavou prorazit betonovou zeď větší šanci na úspěch, než „pomáhat“ ve službách OSN, to jsem z jejích zážitků, úvah i názorů pochopila dokonale.
Je vážně zajímavé, za kolik odborně a vznešeně se tvářících slov jde schovat následující činnosti: čumím (monitoring), hovno dělám (evaluace), píšu nesmysly (lidská dimenze) a občas si k hezkému platu něco multietnicky nakradu (demokratizace). Jen rádoby ušlechtilá, zcela prázdná hesla a vymýšlení hovadin - stačí nakouknout do Wikipedie, jaké množství světových a mezinárodních dní za kdejakou čípovinu má tato organizace na svědomí.
Nemohla bych pracovat pro OSN, jelikož trpím nepřekonatelným odporem k byrokracii a málo chlastám (spíše vůbec). Nedokázala bych si tudíž zachovat příčetnost v situaci, kdy je každá prospěšná aktivita pro lidi v postižené oblasti hodnocena nadřízenými jako nežádoucí, zakázaná, i zadarmo drahá, skutečně pomáhat je prostě tabu! Většina podřízených a kolegů hází klacky pod nohy, zatímco shora se koná humanitární bombardování kládami po hlavě. Jednotlivci s ideály a touhou něco opravdu dělat se buď poslušně začlení do stáda parazitů, nebo budou nelítostně vyčleněni.
Přesto si autorka zvládla uchovat svěží nadhled; pití kalichu hořkosti bylo v mém případě konstantně přerušováno smíchem, byť často poněkud zoufalým.
A co je nejdůležitější: odhlédneme-li od obludné byrokratické mašinérie mocné organizace, balkánský svéráz ukazoval v této knize výrazně lidskou tvář, dávající naději na pokojné soužití. Chci tomu věřit a držím všechny palce.
A Blanka Čechová má můj nejryzejší 100% respekt.
P.S.: Gabko, díky za půjčení knížky, už Ti ji asi nevrátím ;-)
Nálepka na nárazníku nového mladíkova auta: „Život je na hovno.“
Pod tím dopsáno postarší ráznou ženou s Parkinsonovou nemocí: „Jen když máš hovno v hlavě.“
Dolores, Dolores, byl to s tebou boj! Ani by nevadilo, že mi tvé jméno vyvolává asociace s vyžilými barmankami či striptýzovými tanečnicemi, ale tvá povaha je prostě… obtížná. Ne zrovna idylické dětství ve spojení s těžkým traumatem z tebe vytvořilo osobu, které je lepší se obloukem vyhnout. Pro tvé chování a spoustu skutků jsem marně hledala pochopení. Lítost, frustrace až odpor, to byly převažující emoce ve střední třetině románu. Dokonce i poté, co se z tebe konečně stala žena, s jakou bych mohla být kamarádka, má mysl pořád křičela do stránek: „Nedělej to! Ne, ne, ne, to je špatná volba, NE! Nebuď kráva, sbal si kufry! Neutrácej za takové blbosti, přemýšlej přece! No tak, seber se, dej jim – a hlavně sobě – šanci na relativně šťastný život!“
Kniha byla původně součástí pozůstalosti, během stěhování jsem ji s mnoha jinými darovala obecní pidiknihovně v nové domovině, protože jsem nevěděla, jaký k ní moje maminka měla vztah - nechala jsem si jen její zaručeně oblíbené. Teď mě to mrzí. Muselo to pro ni být s ohledem na určitá témata hodně osobní dílo. Pro mne bylo čtení sice nelehké, zdlouhavé, ovšem nikoliv díky literárnímu stylu (k tomu nemám výtku), nýbrž pro onen výše zmíněný komplikovaný charakter hlavní postavy. Kéž bych si mohla s mamkou o „Zpěvu velryb“ popovídat, vyměnit si s ní názory, myšlenky, emoce…
Čtyři nebo pět? Jde o nepříliš líbivou, výborně napsanou knihu (jak se chlap zvládl takhle perfektně vcítit do zraněné ženské duše?) a jsem si poměrně jistá, že Dolores s jejími osudy se mi do paměti vtiskla nesmazatelně. To se povede jen málokterému titulu. 85%
Fantasy klasika pro kluky a holky (tedy ty dobrodružnější exempláře, co nemají úplně růžový Barbie mozek). Hrad, osiřelé děti na prahu dospělosti a volba jejich profese; většina už má jasno a doufá v přijetí, až na uličníka Willa, jehož drobná postava nepřeje vysněné cestě rytíře. Jak napovídá název série, pro bystrého, hbitého chlapce se uplatnění najde. Čtenáři sledují výcvik, první úspěchy i pády, vše vrcholí nezbytnými hrdinskými činy.
Chtěla jsem dát pět hvězd, protože navzdory jednoduchosti, předvídatelnosti a sbírce klišé, byla bych v patřičném věku (s širokým rozpětím 10-16 let) absolutně nadšená. Závěrečná čtvrtina je bohužel poznamenána výpadky v logice, inteligentní muži náhle dělají pitomá rozhodnutí, jednají ukvapeně, nevnímají podstatné detaily… já vím, je třeba příběh nasměrovat ke slávě hlavní postavy, určitě to však bylo možné zaonačit tak, abych nemusela otráveně převracet oči nad neschopností komparzistů. Škoda. Jinak pro odrůstající mláďata opravdu perfektní kniha, čtivá, vyzdvihující správné hodnoty a chování, což u dané cílové skupiny kvituju s povděkem. 80-85% (Hodnoceno z pohledu zánovní, málo sečtělé Metličky).