Metla komentáře u knih

Tohle nebyl úplně můj džbánek zeleného čaje s medem a citrónem, ale když už se ke mně kniha dostala, proč s Bearem Gryllsem nevykročit na cestu plnou objevování, zdolávání vrcholů, především však nešťastných okolností a fyzického i psychického utrpení na nejhorší (ne)myslitelné způsoby? Tak třeba proto, že do detailu popisovaných zranění, jakými by žádná živá bytost neměla strádat, je tady příšerně moc, skutečná extra nálož fujtajblů. Sado-masochisti si přijdou na své, my útlocitní jsme odsouzeni k obracení žaludku a konstantní husí kůži. Musela jsem četbu prokládat méně trýznivými romány.
Trochu oddechu člověk získá snad jedině při plavbě Kon-Tiki a také Roald Amundsen měl oproti jiným ze zadnice kliku (+ důkladnou přípravu), stejně tak špionka Nancy Wake. Ztroskotání letadel, lodí, válečné hrůzy (kdy jsem nepřestávala žasnout, jak se v rádoby lidech může zrodit tolik zášti a bestiální surovosti), hledání nových tras, touha vyšplhat zdánlivě nepřekonatelné stěny či celé hory, být první tam, kde ještě lidská noha nevkročila (míněna je civilizovaná lidská noha, eskymáci a další domorodci se nepočítají), to jsou nejčastější témata. Gryllsova slova plná obdivu patří odvaze vzepřít se extrémní nepřízni osudu, vůli přežít, sebeobětování, ambicím směřovat výš a dál, ať to stojí, co to stojí.
Obdiv ke všem zmíněným hrdinům sdílím, přidávám zhruba stejnou porci účasti zvláště pro ty, co neměli v nejmenším na vybranou (asi jen oběti pádů letadel), nešli svému zoufalství ničím naproti.
Každý z příběhů by si zasloužil rozebrat podrobněji, přidat informace, proniknout více do hloubky - tedy do hloubky duší, nikoliv tkání. Dalšími důvody pro „pouhé“ čtyři hvězdy je přemíra patosu, občasné opakování nebo zdůrazňování jako pro blbé (např. U Franklinovy expedice Grylls nabádá čtenáře, ať si dobře zapamatují nekvalitní konzervy, aby prakticky v další větě začal popisovat, jaký byl s konzervami vlastně problém) a uvítala bych větší národní rozmanitost, občané Velké Británie dominovali, jedině sever Evropy jim v osobnostech trochu konkuroval.
Prostě a jednoduše: 5* (i 10*) pro chrabré účastníky, 3,5* za autorův styl.

40 19.01.2022

Vyloženě komorní příběh, ve kterém hrají nejdůležitější roli hory, především oblast Grana v italské části Alp, následuje síla přátelství a rodinné vztahy. Děj plyne zvolna, od dětství až do středního věku hlavních postav, drží se mírně melancholické nálady, nepřináší dramatičtější výkyvy. První polovina románu se nesla ve znamení prázdnin mimo město, poznávání drsného kraje a jeho obyvatel (i sezónních náplav). Zrodí se nejen pevné pouto mezi dvojicí povahově odlišných kluků z rozdílných poměrů, ale také láska k horám.
S dospíváním vypravěče Pietra přišel útlum, celou dobu se jako by hledal a nenacházel, nebo možná ani nehledal, nedokázala jsem v sobě zkrátka probudit sympatie k tomuto citově uzavřenému, neukotvenému charakteru. Horal tělem i duší Bruno v tomto ohledu převzal otěže; ač na stejném místě, posouval se... a zároveň neměnil. Snad mu autor mohl dopřát o něco více prostoru.
Příliš mi nevyhovovalo tempo knihy, přeskakující celé roky - leccos by zasloužilo rozvést podrobněji, místo pouhých náznaků a stručných epizodek jít do hloubky (Brunova rodina, Pietrovy pobyty v Tibetu atd.).
Jedna věc je jistá: od prvních stránek až do (předvídatelného) finále rozdmýchávalo „Osm hor“ mou touhu obout trekové boty a vyrazit kamsi vzhůru, k mrakům, do vůně borovic, rozvážně stoupat do ticha, rušeného jen přírodními zvuky - šuměním stromů, bubláním potoků, cvrlikáním ptactva… ach ano, a mým sípavým dechem. Žádná auta ani jiná technika, žádné davy, žádný stres. Tahle potřeba chůze přírodou, kdy cesta je cíl, zemřela nedávno s mým psem, věřím však, že na jaře znovu vykvete. 75%

51 17.01.2022

První věta anotace je naprosto výstižná: pokud by vám cikánská věštkyně sdělila přesné datum vaší smrti, jak by to ovlivnilo váš život? Jeli byste naplno bez ohledu na vše ostatní, ať nepromarníte ani minutu? Bádali byste nad silou osudu, předurčení, zkrátka nad kouzelnou mocí, co vede naše kroky? Odmítali byste uvěřit, ačkoliv někde hluboko ve vašem podvědomí by hlodaly pochybnosti? Trpěli byste výčitkami a trestali se za to, že jste si vytáhli delší slámku, než ostatní?
Dětská zvědavost poznamená čtveřici sourozenců a čtenář sleduje nejdůležitější části jejich životů, naprosto odlišných – společné mají pouze geny a tu jedinou jistotu, která čeká na každého z nás.
S výjimkou Simonových divokých eskapád plyne román spíše poklidně, hloubavě, nechybí ani dramatické chvíle, chování hlavních postav je leckdy světelné roky vzdáleno racionalitě, ovšem k zamyšlení přispěje spolehlivě.
Hodnocení se mi zase potácí mezi třemi a čtyřmi hvězdami na pomezí 70%. Osud ukáže, hodím si flashdiskem (no jo, jsem líná jít pro minci): Verbatim za 4*, 32Gb za 3*. Já se picnu, ono se to vážně postavilo na hranu! Tak ještě jednou...

47 10.01.2022

„Téma je každopádně velmi silné a zasloužilo by rozvést více do hloubky, zahustit, rozkošatět.“
Když jsem tuhle větu psala v komentáři u povídky „Hlasování nohama“, netušila jsem, že ta tlustá Hamiltonova kniha čekající v mé poličce přesně splňuje požadavky. Až příliš přesně. Mnohonásobně přesně.
„Pandořina hvězda: Bariéra“ je nesmírně důkladným seznámením se světy budoucnosti, kde se cestuje pomocí červích děr, pravidelné omlazování je běžnou součástí životů (které neukončí ani smrt), ve vesmíru nejsme sami a spousta tajemství zůstává pro lidstvo zahalena tajemstvím, technologickému pokroku navzdory.
Hamilton popisuje téměř každý detail existence v jeho universu, jak co vypadá i funguje - planety, stroje, různé procesy, všecičko vyobrazeno a vysvětleno do posledního atomu. Musela jsem vstřebat kvanta informací, akorát zápletka zůstává jaksi v pozadí, jednotlivé linie zatím nejsou kdovíjak provázané a většina charakterů je taková nijaká, zaměnitelná, málokdo má výraznější osobnost, vzbuzující sympatie. Palce jsem občas držela, ovšem vlažně.
Mám smeknout laponku před monumentálními vizemi a umístit na oběžnou dráhu čtyři stálice, nebo přiznat, že jsem se četbou prokousávala dost ztěžka, hard sci-fi složka pro mě nebyla vyloženě fascinující a zřejmě nastane problém dokopat se k pokračování (které jsem si v rámci podpory vydavatelství Planeta 9 vyžádala pod stromeček už loni)? Nechám to pár dní/týdnů odležet, případně ohodnotím až v kontextu „Invaze“. Momentálně je to spíše pod 70%.

Úvodní australský díl série mě na zadek neposadil, nebyl špatný, nebyl vynikající, ušel, zkrátka nevzbudil akutní potřebu znovu vyhledat norského detektiva-notorika. Až teď se mi dostali pod ruku „Švábi“ a přece jen už se cosi jako závislost zřejmě rýsuje. Možná proto, že Harry po většinu knihy nechával játra regenerovat, čímž se pro mě stal rázem sympatičtějším hrdinou (nebo antihrdinou, do svatouška má daleko). Rušné ulice Bangkoku pro mě jsou čtenářsky atraktivnější než Sydney (ovšem nejela bych tam ani za zlatý prasečák), případ byl patřičně zašmodrchaný, pachatele jsem trefila prvním tipem, přesto mě pan spisovatel přiměl mocně pochybovat, zda nejsem vedle jak sommelier u McDonalda. Pátrání v součinnosti s thajskou policií i na vlastní pěst (často doslova), napínavé akční scény střídané s chvílemi k zamyšlení, trochu rozdmýchané emoce… ano, tentokrát Harry H. mou zvýšenou pozornost rozhodně získal, ačkoliv zatím není tak silným tahačem jako jeho americký kolega Harry B. Dát Nesbø s Connellym hlavy dohromady, mohli by vytvořit zajímavé vyšetřovací duo (jeden takový díl bych si s chutí přečetla – charakterově podobná dvojice policistů by poskytla skvělý prostor pro vzájemnou nenávist:-)). 80%

A zase holky, kočka a nějaká ta kouzla, přesně dle preferencí mojí cácorky. Příběh byl tentokrát přece jen spíše pro starší děti, odhadem tak 9-12 let; poznávání nedávné historie (válka, Židé, koncentrační tábory, totalita), obtíže stáří, k tomu vztahy muž x žena, cestování časem a vysvětlování příčin a následků, to šestiletá mysl zatím úplně nepobere. Trojice kamarádek a kouzelná kočka ovšem stačily mé ratolesti ke spokojenosti (chce další díly), byť ne k nadšení. Věřím, že si "Sesterstvo" přečte sama za pár let znovu a objeví roviny, které ji při současném předčítání minuly.
Vytkla bych občasnou slohovou neohrabanost a taky ten pražskej žargon, co jsem v zájmu spisovné mluvy zredukovala téměř k nule, přestože k výrazivu současných teenagerů patří. Na Severní Moravu a do slovníku čerstvých školáků však raději ne. Pokračování čekají, až si je dcerka vyslouží úklidem svého čurbesu... nejspíš je tedy ze skrýše nikdy nevytáhnu.
80%

41 03.01.2022

Chápu. Některé naprosto dokonale, třeba paní Martinu, s jejímž střízlivým, přirozeným, klidným přístupem k přírodě, zvířatům a samotě v lůně přírody jsem souzněla. S touto paní bych si ráda sedla, popila čaj, mluvit by nebylo nutné. Jiní se ovšem hledali tak vehementně, až byli ochotní chytit se kdejaké číčoviny (nutit psa pít vlastní moč, dělat z něj vegana, fakt?!), případně se úplně ztratili, zvláště při desítkách let užívání drog. Chlap pobíhající po republice s mečem, s jehož pomocí byl odhodlán vymýtit zlo, negativní energii, čarodějnice (např. bývalku či matku), měl být izolován mezi polstrovanými stěnami a ne: "Aha, vy chcete držet hladovku, tak to pardon, jste duševně zdravý, tady máte meč, na shledanou." Klika, že ten meč uletěl :-). Transfigurativní konfigurace, vtělování se do Hitlera, jasně... co takhle toxická psychóza?
Asi nejzajímavější pro mě byl příběh bratrů Klišíkových, obsahoval nostalgii dětství, dramatické chvíle, nezbytnou hloubku i kousek historie, o němž jsem neměla tušení. Překvapila mě různorodost osudů, zrovna jako kultivované projevy - občas v rozporu se vzhledem vyprávějících. Na první pohled bych někdy řekla: "Jejda, neandrtálec...", přitom hloubavý knihomol. Nepotřebovala bych takovou nálož náboženského charakteru, jiné čtenáře však mohla právě ta duchovní stránka výrazně oslovit. Já holt v tomto směru nejsem vychovaná, zatím mi v životě nechyběl a nikdo/nic mě neosvítilo. Každopádně jsem ráda za zpomalení, zamyšlení, rozšíření obzorů. No jo, Gabko, je to tvoje zásluha, děkuji za postrčení (také za dar - teď už vím, v jakém rozpoložení se do něj pustit).

Současná civilizace plná omezení a moderních výdobytků není pro každého, plně rozumím touze žít si po svém mimo majoritní společnost s její uspěchaností, pohodlností, pravidly, povinnostmi, úřady, byrokracií: sociální pojištění, zdravotní pojištění, daně, auta, televize, mobily, všude lidí jak sraček, kravál, smrad, špína, stres... Snad každý si od toho potřebuje někdy odpočinout, zvolnit, zklidnit se. Ale asi málokdo to doopravdy chce a zvládne dlouhodobě, navíc prakticky bez elektřiny, teplé vody a dalších samozřejmostí naší doby a země. Mohu jen doufat, že šumavským poustevníkům byl dopřán klid také po vydání knihy, ač mám silné pochybnosti. Já byla několik dní v jejich společnosti očima i ušima, hlavou i srdcem, více bych si posvátnost jejich soukromí narušit nedovolila.

64 02.01.2022

Další z vánočních příběhů, kde jsou v hlavních rolích děvčata a kočky. Nechybí ani magie, přestože zápletka zůstává v rovině všedních událostí a starostí: bude tentokrát sněžit? Kam s koťátkem, které má nevrlého majitele? K tomu hodně mazlení, dívčího štěbetání, rodinných svátečních zvyklostí, špetka napětí + nezbytné ponaučení o zodpovědnosti a předčasných soudech.
Celkem příjemné čtení, leč na cácorku i na mě v tom bylo příliš běžné (nudné) reality a málo kouzelné atmosféry - spíše sychravá novelka z anglického pobřeží, duch Vánoc z toho na nás úplně nedýchal. Černobílé ilustrace jsou ucházející, ovšem stylem poněkud nevýrazné, tedy nic, z čeho by uchváceně padala čelist. Opět jsme se s mladou shodly: 75%.

39 30.12.2021

Hodně milý vánoční příběh pro ctitelky koček a zázraků zhruba ve věku 6-9 let, ovšem i coby dospělá jsem se při večerním předčítání příjemně svátečně naladila. Malí čtenáři očima děvčátka Bel poznají, jak se žije seniorům, čeká je cesta časem do viktoriánské doby, budou překonávat strach a statečně pomáhat bližním v nouzi, dokonce zachraňovat život s nasazením vlastního. Hezké zimní dobrodružství ve společnosti hebkého kožíšku, nic víc, nic míň. Cácorka na otázku: "Tak kolik?" nadšeně zvedla palce a zakřičela: "No přece pěěěěět!" Ráda a bez výhrad vyhovím. 90%

46 29.12.2021

Další ze setkání po letech, po necelých dvou desetiletích, jestli správně počítám. Metlička téměř neopotřebovaná byla bezmála nadšená, akorát se chvílemi úplně nechytala ve filozofičtějších pasážích. Notně jetá Metla se tentokrát rozhodla pro audio, což musela u vypůjčené verze z roku 1993 přehodnotit, pokud nechtěla přijít o zbytky zubní skloviny. Intonace předčítajícího byla ucházející, ovšem před většinou neznámých pojmů nastala pauza a potom často následovala zkomolenina. Nejhorší byla jména. Muad´Dib se pravidelně střídal s Maud´Dibem, ale pravé peklo řádilo teprve se jmény anglického původu: každý Dunkan, každý Gurnej, každá Jesika (vážně s „J“!) byli jako mentální třísknutí čelem o futra. Nedalo se na to zvyknout, raději jsem se přesunula k louskání písmenek na papíře.
Dojmy poněkud zeslábly, tehdejší exotika v muslimském hávu dnes působí znepokojivě, všechno to Kwisatz Haderachovské metafyzično mě příliš nebralo. Jakmile zmizel ze scény vévoda Leto, nedokázala jsem se s nikým ztotožnit. Ten pouštní svět pro mě byl náhle emočně chladný, striktně praktický, k tomu samé velké myšlenky a cíle. Preferuji malá lidská dramata.
Přemýšlela jsem, zda opět udělit pět aster, „Duna“ stále má své silné kouzlo i naléhavé poselství, status sci-fi klasiky si zaslouží (s upozorněním, že jde o sci-fi téměř pohádkového střihu - něco jako dospělejší "Star Wars"). Když jsem si však položila otázku, jestli se mi chce pokračovat dalším dílem, odpověď zní: „Nijak zvlášť.“ U knihy, která mě pohltila, bych už pokračování četla, nebo se musela zuby-nehty držet, ať se na ně nevrhnu. O chlup z Harkonnenovy zadnice pod 85%.

69 28.12.2021

Do knihovny jsme zamířily jen pro dětské knihy, ale než si cácorka vybrala, zatoulal se můj zrak do police s novějšími tituly. Lhostejně jsem pro jednu tenkou knížku (s nepovědomým hřbetem) sáhla, motiv na obálce aktivoval můj zájem a ty doprovodné oslavné kecy okolo mě přiměly šoupnout „Opravdový život“ na dceřinu hromádku, ačkoliv jsem je nebrala příliš vážně. I tentokrát byly mimo. „Absolutně ztřeštěná mladá hrdinka“… cože? Velmi inteligentní dítě konfrontované s různými problémy a hrůzami života. „Temně komediální román líčí ponuré události s vtipem a humorem“… cože?! Myslím, že mám smysl pro humor, včetně toho černého, nicméně ze stránek na mě dýchal jen bezbřehý smutek a děs, s občasným pomrkáváním čehosi čistějšího, pozitivního, naděje do budoucna. Prostě ty plky na přebalu ignorujte. Ovšem mít volný den a být sama doma, nejspíš bych četla na jeden zátah a byla za pár hodin hotová.
Autorka má velmi úsporný styl, neplýtvá zbytečnými slovy a přece dokázala sdělit vše podstatné i leccos navíc pod povrchem, spolehlivě rozvířila emoce. Stephen King a další velikáni by se od ní mohli učit o stručnosti, o údernosti bez zdlouhavého pitvání každého pšouku.
Finále mě bohužel zklamalo, prvek nevysvětlitelného byl vyloženě impertinentní a kromě toho zůstalo tolik nevyřešeného, především ohledně osoby Gillesa. Zarazilo vás, jak mimózně skloňuji jméno Gilles? Po pravdě mi právě tohle hrubě prostituovalo jinak dobrý překlad - Gilles bez Gillesa, oslovujeme, voláme: „Gillese!“ Dle mého názoru nepochopitelná příšernost, která potvrdila rozhodnutí jít s hodnocením pod 85%, přestože je v tom paní spisovatelka nevinně.

45 22.12.2021

Dočteno, doprohlíženo, teď už jen zbývá vrátit spodní čelist zpět do kontaktu s horní a poděkovat trudošovi, že mě svým komentářem upozornil na tento komiksový skvost.
Co se zpočátku tváří jako krimi thriller v krvavém stylu Chrise Cartera, brzy nabere Gaimanovu fantaskní podobu, s patinou hororů Stephena Kinga a znepokojivého podivna Joe Hilla. Takový „Pistolník“, akorát pevněji ukotvený v našem světě: méně magie, více záležitostí kolem víry. A já celou tu cestu za lidskou duší, souboj mezi Nebem a Peklem prožívala na maximum, jakkoliv nejsem zrovna religiózně založená osoba.
Zamlouvala se mi také grafická stránka, snad jen vytřeštěných očí to chtělo trochu méně a možná by neškodila větší nápaditost při tvorbě rámečků. Rozvolněná kresba doprovodného příběhu už mi tolik nesedla - chápejte, David Grey je fešák (pánové tedy mají kočku Laurel) a najednou z něj byla taková roztřepená příšerka. Ovšem zápletka této povídky se mi náramně trefila do vkusu, měla správnou dávku tajemna i vtipu.
A cesta, která autora vedla k vytvoření komixu, rozhodně nepostrádá kouzlo. Nicméně morální apel v mém případě poněkud narazil na hradbu zkušeností s lidmi, s nimiž bych prý měla soucítit. Odér alkoholu, agresivity a často vyloženě primitivismu těch z okraje společnosti mě nutí chodit oklikou. Přímá trasa totiž zřídka vedla k povznášejícím, nebo přinejmenším ne zcela nepříjemným zážitkům. Sorry, Mr. Straczynski… and thank you very much! 95%

55 19.12.2021

„Když moje hlava potřetí narazila do mříží, uznal jsem, že přece jen nemám až takový hlad. Je úžasné, jak rychle vás přejde chuť k jídlu, když vám na zádech klečí chlap dvakrát větší než vy a buší vám hlavou o stěnu.“

Na mé poměry trvalo dlouho, než jsem „Klec duší“ přelouskala, což obvykle znamená, že mě to ke knize příliš netáhlo. Tahle je výjimkou z pravidla. Hektická doba bohužel nepřála plynulé četbě, vyšetřila jsem pár minut při jídle a pár minut při … no, vylučování zkonzumované potravy. Kdykoliv se naskytla příležitost hltat příběh déle, oči rychle začaly pálit, víčka padat, prostě výdrž na prd. Přesto jsem byla fascinována pochmurným světem plným fantazie, který svým čtenářům Tchaikovski naservíroval.
Zpočátku pohled Stefana Advaniho, vypravěče, nabízel i humorný odstín - navzdory drsnému prostředí. Vzdálená budoucnost, svět se pravděpodobně blíží k zániku, lidstvo skoro jistě. Zavítáme do jediného města na zdevastované planetě, do Shadraparu, navštívíme Podsvětí, určené vyvrhelům a různé havěti, především však poznáme Ostrov, věznici v nehostinných močálech, hemžících se ne právě přátelskými tvory.
Nabízí se srovnání s Miévillovým Bas-Lagem či VanderMeerovým „Veniss Underground“, zde často zmiňovaný „Motýlek“ mě kupodivu netrknul. Asi pro mou averzi k té arogantní, značně přehánějící osobě. Určitá podobnost tady každopádně je: průvodce nám dělá vězeň a bažiny jsou nejčastějšími kulisami. Ovšem Stefan je opravdu nevinný, revolucionář, co nikomu neublížil, intelektuál, snící o lepším světě, chlapík nedokonalý, ješitný, chybující, lidský, střídající chvíle slabosti s činy hrdinskými. Přežívá díky štěstí a náklonnosti několika druhů v mizérii.
Mohla bych psát celé hodiny o skvělé atmosféře, o zajímavých technologiích a stvořeních, z nichž mrazí v zádech, o dobrodružství, napětí i myšlenkovém přesahu (žádná velká filozofie, pouze nadhozená aktuální témata - dominuje lidstvo a jeho sklon k sebedestrukci, apel na zodpovědnost k životnímu prostředí). Tolik úžasných motivů jen lehce načrtnutých, chtěla bych o všem vědět mnohem víc!
Jednoduše doporučuji, většině příznivců fantastiky by se Adrian Tchaikovski mohl trefit do vkusu. Pro mě je „Klec duší“ jeden z nejlepších zástupců žánru za poslední roky. 90%

53 16.12.2021

„Odborníci doporučují několik druhů úchopů mimin. Klokánka, tygříka a podobné nesmysly. Až se člověk diví, jak lidstvo mohlo vůbec přežít, když v minulosti odborníci nebyli a zmatení rodiče nosili mimina držíce je za nohu, za ucho anebo je tahali na laně za povozem po zemi. Nejspíš si tygříka párkrát vyzkoušíte a pak dítě vezmete normálně do náruče s tím, že mu podepřete hlavu. Mimino je chcípák, co nemá žádné svaly, takže hlavu vůbec neudrží. Když ho vezmete bez podpěry hlavy, tak mu klinkne dolů a je hotovo. Hlavička mu upadne a vy budete dlouho bez sexu.“

Praktické poznatky v kombinaci s černohumorným přeháněním, fajn. Přesně tohle jsem v současné době potřebovala – nenáročné, poklesle vtipné, odpočinkové. Pokud tedy zrovna nemáte či nečekáte potomka bez schopnosti postarat se o sebe jakž-takž samostatně. Potom váš smích bude možná trochu hořký až hysterický. Jestliže jste se zatím nestihli rozmnožit, tato kniha je dokonalou antikoncepcí.
Vlastně to není tak dávno, co jsem "Deníček moderního fotra" četla poprvé: necelých sedm let. Krátce před tím, než skřítě předčasně usoudilo, že je v mé děloze těsno a nuda, pročež jsem se poprvé (a doufám i naposled) svezla s patřičným rámusem záchrankou rovnou pod kudlu. Následně propuklo v knize popisované martýrium řevu a nevyspání, akorát toho blití a posrávání skrz naskrz nebylo tak enormní množství. Značnou výhodou děvčátek je absence vodotrysků.
Druhá polovina knížky trpěla syndromem „to už tady bylo“, případně „teď zase zazní / stane se tohle“. Tentýž humor zkrátka nezabírá stejně, když je čtenář konstantně vystavován podobným situacím a slovním obratům. Přinejmenším smršť zvratků, moči a exkremetů měla být zredukována.
Kolik podělaných plen autorovi přihrát? Tři jsou asi málo, čtyři jistě moc, ale je to prvotina, tudíž zaokrouhlím nahoru: 70%

45 14.12.2021

Marlowe a trudoš sepsali komentáře, pod které se můžu bez námitek podepsat. Ať to nemusíte hledat, nebudu mentální lemra a sepíšu vlastní postřehy.
Pro mne šlo o příliš babské čtení: přemíra hňahňání se v pocitech a myšlenkách, což by nebylo na škodu, kdyby se časem nezačaly opakovat a nudit. Pracovně jsem si všechny ty přemítající ženy pokřtila na „divná kráva“, „ublížená blbá kráva“, „kráva domácí“ a „tele“. U mužů jsem si obvykle vystačila s „ten vůl“, potažmo „ten hajzl“. Akorát inspektor Bergman má být charismatický sympaťák… přesto jsem ho měla u půlek, chvílemi mě i trochu štval (naštěstí ne tolik, jako většina ostatních účinkujících). Zkrátka – zpočátku mi ponor do lidských životů a duší vyhovoval, ovšem s přibývajícími stránkami se stával téměř otravným.
Dialogy byly občas nepřirozeně strojené, zápletka neučesaná; množství vedlejších cestiček a slepých odboček ve výsledku (kromě úmyslného matení čtenáře) natahovalo děj a zpomalovalo tempo, logika si někdy odskočila na kuřpauzu, v závěru vyskákalo z autorčina klobouku pár oryctolagusů a finální polopatické vysvětlování bylo posledním hřebíkem do tříhvězdičkové truhly. Ani s přihlédnutím, že se jedná o prvotinu, nemůžu dát víc. Je mi líto.
Až budu mít náladu na detektivku ženského střihu, případně na vrtání se v soukromí a lebkách nepříjemných osob, dám paní Klevisové další šanci. Tentokrát lehce zklamaných, k debutu benevolentních 60%.
P.S.: Pro pořádek, nemám nic proti kravám, jsou to veskrze užitečná zvířata.

65 07.12.2021

Pozdě. Tahle knížka se ke mně dostala příliš pozdě. Umím si představit, jak bych z "Koraliny" byla na větvi někdy v pubertě. Tehdy ještě má mysl uměla spolupracovat s tímto druhem takřka absurdní fantazie bez hranic, výrazný hororový nádech by představoval vítaný bonus. Metlu středního věku určité nápady a vize zaujaly, horor má stále v oblibě, nadchnout už se však nedokázala. Určitě se někdy v budoucnu podívám na animovanou verzi, ta by mě možná mohla oslovit více. Kompromis mezi mou současnou (poněkud nesoustředěnou) maličkostí a školačkou, která se měla do příběhu ponořit v době prvního vydání originálu: 70%

55 02.12.2021

Návrat na Hebridy jsem si užila stejně jako předchozí návštěvy - tedy až na pár výhrad skvěle. Nechala jsem se okouzlit poněkud pochmurnou a tesknou atmosférou, dychtivě zkoumala prostředí, sledovala převážně nelehké osudy místních obyvatel, byla pohlcena jejich problémy i vzpomínkami. Po předchozích dvou dílech jsem předpokládala, že detektivní linie bude opět nevýrazná a nemýlila jsem se. Nevadí. Tahle série se pro mě stala návykovou z jiných důvodů, opravdu jsem se z pohodlí svého domova (nebo z nepohodlí svého zaměstnání) přenášela na ostrov Lewis. Nebylo tam veselo, přesto se mi pobyt velice líbil: sympatická společnost, málo hluchých míst, mnoho zajímavostí, dostatečná porce napětí a další pestrá škála emocí, v některých ohledech byla zápletka dost předvídatelná a vyústění části dějových odboček přineslo drobná zklamání, proto "jen" 80-85%.

59 01.12.2021

Povzbuzena úspěchem "Sedmilhářek", vypůjčila jsem si v knihovně "Stoprocentní matky", zdánlivě se tvářící podobně. Jenže když dvě dělají totéž... Liane Moriarty vytvořila skupinku sympatických žen, jejichž problémy mě zajímaly a přála bych si k takové soudržné partě kamarádek patřit, být v jistých ohledech jako ony. Aimee Molloy uplácala postavy, které spadaly do dvou škatulek: „hoďte na ni síť“ a „vražte jí pár facek“, často pasovalo obojí. Chlapi jsou tady jen takový kompars, jejich role je zoufale zanedbatelná, a hejno iracionálně se chovajících slepic mi převážně lezlo na nervy. K tomu samé kojení, odsávačky, nemám prachy – koupím si něco hezkého, já jsem tak špekatá, spraví to pár muffinů a zlískat se v baru….
Zápletka o uneseném dítěti a odhalování, kdo, jak a proč by docela obstála, chopit se jí někdo řemeslně vyzrálejší, rafinovanější, dbající na pravděpodobnost a logiku. Na prvotinu to ovšem není úplně špatné, dokonce občas příjemně pobavily dialogy, určitý nápad kniha taky má, akorát holt potřebovala šikovnější zpracování. První polovinu „Stoprocentních matek“ jsem přemýšlela, jestli má smysl je vůbec číst a potom už se mi příčilo román odložit, vyplýtvat tolik času zbytečně. Netrpělivě vyhlížená poslední strana podněcuje k udělení dvou hvězd, ale když jde o autorčin debut, budu shovívavá: 50%.

46 30.11.2021

Objevila jsem ji zapadlou v polici obecní knihovny, nezdála se mi povědomá, ale cácorka má ráda příběhy se zvířátky, tak jsem po knížce sáhla pro večerní předčítání. A zažila návrat do útlého dětství - občasné víkendy či prázdniny u prarodičů v Opavě, starý velký byt s vysokými stropy, fortelný nábytek, duchny tak obrovské, až mě děsily (zvláště v dobách nemoci)... a tahle knížka, dávno zapomenutá. Dokonce mi právě z ní obšlehla babička obrázky do památníčku a ségře taky: tužkou, rychlými tahy jen tak od ruky, samé složitější motivy, vše vybarvila pastelkami. Bez přehánění, babička vystřihla lepší výtvarnou techniku než mají povedené originály pana Sutějeva. Kéž bych se jí mohla zeptat, jestli svůj talent někdy uplatnila i jinde, než pro radost vnoučatům.
Pohádky jsou spíše pro caparty ze školek: milé, hravé, s jednoduchým ponaučením, příjemně se čtou a hlavně je v nich plno fauny, lidstvo jen výjimečně. I bez nostalgie by to bylo na pět hvězd. 90%

50 28.11.2021

Pokud okolnosti dospějí k tomu, že je výhodnější namísto boje s nepřítelem spolupracovat, dost možná člověk porozumí lépe nejen druhým, ale také sám sobě. Podle této povídky byl v 80. letech natočen stejnojmenný film, který sice převzal základní prvky a myšlenku, ovšem rozředil ji akčnější a rádoby efektnější formou – což z mé strany rozhodně není pochvala. Místo ledové planety plné větru a obřích vln zvolili filmaři béčkové kulisy aktivních sopek, létajících šutrů a nepřátelské fauny, zvládli do příběhu zamontovat jakési pirátské otrokáře, rezignovali na logiku. Novelka je dle mého názoru silnější a hlubší; ve své době to jistě byla celkem pecka a čas jí příliš na kvalitě neubral. 80-85%

51 27.11.2021