Metla
komentáře u knih

„Co že jsi vstal tak brzo?“ podivila se babička, která stála ve dveřích kuchyně a držela v rukou porcelánovou konvici.
„Probudil jsem se.“
„Kéž by ses už nikdy znovu neprobudil!“ babička už byla očividně rozladěná. „Umyj si ruce a pojď se nažrat.“
U Kostějovy kostrče, pokud tohle Rusové považují za velevtipné dílo, potom s Ukrajinci zřejmě jen nevinně žertují a my, občané národů s méně drastickým smyslem pro humor, jsme je prostě nepochopili.
Nemůžu si pomoct, z částečně autobiografického románu o zapšklé babizně, tyranizující své nejbližší, jsem cítila spíše smutek, lítost, hněv. Dospělí samozřejmě mohli na šílenou ježibabu hodit bobek, odříznout se od ní a žít si po svém, ale co ubohý malý Saša, vyrůstající v prostředí prošpikovaném hrubými, nenávistnými slovy? Ráda bych Ninu vnímala podobně jako třeba postavy láteřících žen, které ztělesňovala Helena Růžičková – takových, za jejichž nadávkami se skrývá zlaté srdce, bijící pouze pro rodinu. V „Pochovejte mě pod podlahu“ však nejčastěji hrála prim zlá, sobecká, falešná mrcha, zřídka odhalující lidštější stránku. Z jejího zraňujícího jednání na mě šly spíše deprese, než pobavený úsměv. Komický podtón sice nechybí, pro mě však byl zastíněn přemírou ubližování, bezohledným masakrováním citů.
Velmi čtivé, neobvyklé, znepokojivé, vtipné jak pro koho… dávám přednost českému či anglickému humoru, nebývá tak krutý.
75%


„Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.“
„Stopařova průvodce galaxií“ jsem s hihňáním četla jako střední školu flákající Metlička, za několik let znovu (se stejným úspěchem), potom se objevil film (těšila jsem se velice a skončila převážně zklamaná), nyní jsem si dala repete ve formě poslechu. Čím jiným odvádět pozornost od mizerné doby plné úzkosti, než knihou o zničení Země?
Příznivci sci-fi a praštěného humoru ve stylu Monty Pythonů by se měli dobře bavit, leč ne každý musí být pozitivně naladěn na tento druh prdlé legrace a absurdních situací, tudíž si netroufám Adamsův kult vyloženě doporučit.
S hodnocením váhám; kdysi to bylo jasných 5 supernov, momentálně už tak jasné nebyly. Pokud bych se zaměřila čistě na audioknihu, Vojtěch Dyk se do přednesu chvályhodně položil, ovšem u některých postav se pitvořil příliš (např. Ford byl téměř neposlouchatelný). 80-85%
Každopádně bych neměla zapomínat mít neustále ručník na dosah... také špunty do uší pro případ, že bych při stopování skončila ve vogonském létajícím talíři a byla vystavena nejhorší formě mučení – poezii!
„Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!“


Pardon, vzdávám to, pro mě byla kniha pod hranou čitelnosti. Dostrkala jsem se ke stránce 75 a nenarazila na jedinou převratnou myšlenku, ani na důvod, proč pokračovat. Nedostudovaná dvacetiletá idealistka prezentuje své liberální názory na pozadí přecivilizované (čtěte zdegenerované) společnosti, která je dle jmen lidská, ovšem zmíněná výška muže 2,50 metru naznačuje opak (vliv nižší gravitace?), navíc se děj z nějakých blíže nespecifikovaných příčin odehrává na Marsu. Třeba je to vysvětleno později (pravděpodobně dávným zpustošením Země), ale nemíním svůj čas trávit u románu, co mě akorát rozčiluje: spousta neobjevného mudrování, ekologie, humanita, zánik à la "všichni jsou mrtví, Dave"... Všechno jako z rychlíku, nic nepůsobilo reálně, nepřirozené dialogy mě iritovaly strojeností (je nutno čtenáři předat informace, tudíž si postavy říkají samozřejmé věci), opakováním již řečeného, občas vyloženě nejapností. Jak byste kupříkladu zareagovali, kdyby vám někdo řekl o smrti kolegy? Asi by vás to šokovalo a chtěli byste vědět, co se mu stalo. "Vyměřený čas" takové maličkosti neřeší - tamten protiva s konzervativním myšlením je mrtvý (nikoho nezajímá proč), nastupuješ na jeho místo, super. Pasáže z červené knihovny mohly někoho vzrušit či pobavit, mě jedině otrávily.
Hodnotit by nebylo fér; mít větší trpělivost, třeba by mě příběh dokázal pohltit, možná se autorův styl s dalšími stránkami zlepšil. Nemám chuť si to ověřovat a naštěstí šlo jen o půjčku z obecní pidiknihovny.

Přinesl „Šestý smysl“ v podání ostříleného veterána mezi spisovateli něco nového? Ani ne. Zkrátka tady zase máme kluka, co vidí mrtvé a může s nimi mluvit - přinejmenším po určitou dobu, než odputují tam, kam patří po opuštění tělesné schránky. Tímto způsobem lze získat přínosné informace, ale také si zadělat na psychická traumata i fyzicky ohrožující problémy.
Úvodní třetinu Jamieho vyprávění jsem slupla na posezení, potom (později) začala konzumace příběhu bohužel poněkud drhnout. S předvídatelností jde ruku v ruce nuda, nijak dramatická, přesto znatelná. Být to mé první setkání s daným motivem, jistě bych pana Krále zahrnula nadšenými ovacemi, jenže já už tohle v mírných obměnách četla a viděla tolikrát… dokonce i průměrný řemeslník Dean Koontz dokázal paranormální duchařské téma ve svém „Podivném Thomasovi“ zpracovat lépe, zábavněji, napínavěji (no dobrá, i slepá veverka občas najde oříšek).
Ve finiši, kdy jsem si měla v obavách o hlavního hrdinu hryzat nehty, odplouvaly mé myšlenky od děje k trivialitám všedních dnů. Což není zrovna ideální stav.
Na Štědrý den jsem litovala, že Ježíšek nesehnal knihu v papíru, ovšem nyní (později), mi soubor ve čtečce plně dostačuje... ačkoliv obálka vypadá dobře - ráda bych si ji prohlédla větší a barevnou.
Lehce protekčních 70%.


Úvodem si dovolím rýpavou reakci směrem k tvůrci obálky starších vydání, protože dotyčný o „Kamenné opici“ věděl naprosté lejno. Název knihy odkazuje k malé sošce zavěsitelné na krk. Prsknout na přebal fotku gorily, která nemá žádnou souvislost s čínskými reáliemi, jimiž se příběh zaobírá, to je dle mého názoru hodně diletantská práce. Nové vydání kráčí jinou vizuální cestou, jen o facku lepší – není poznat, co ten obrázek vlastně symbolizuje. Kdo by to řešil u oblíbeného autora, vždyť prodává samo jméno Jeffery Deaver.
Dost ostřelování zjevu, podstatný je obsah, tentokrát těžící z asijské kultury. Snaha uniknout z područí komunistické diktatury a najít bezpečný přístav v zemi zaslíbené může být smrtící problém, vsadíte-li na špatného přepravce.
„Můžete mi někdo něco říct? Chtěl bych tady vidět jednu sochu. Možná mi poradíte, kde bych ji našel.“
„Sochu?“ zeptal se muž nejblíže Wua. „Kterou? Všude je tady plno soch.“
„Je moc slavná. Má znázorňovat ženskou, která drží v ruce účty.“
„Účty?“ zeptal se další muž.
„Ano,“ vysvětloval Wu. „Často ji vidíte ve filmech o Nádherné zemi. Je někde na ostrově, v jedné ruce drží nějakou louč a ve druhé účetní knihu. Tu pochodeň drží tak, aby mohla ve dne v noci číst ty svoje záznamy a viděla, kolik peněz zrovna má. Je v New Yorku nějaká taková?“
Znám vášnivé čtenáře, špatně snášející cizí jména; ti by se z „Kamenné opice“ pravděpodobně osypali. Jsem v tomto ohledu celkem přizpůsobivá, přesto mi ti Wu Čchi-čchenové, Čchang Ťie-čch‘ové, zkrátka většina uprchlíků, zločinců, bůžků a vůbec čínského názvosloví házela písek do mozkového soukolí.
Děj se tváří komplikovaně, ale ve skutečnosti je (v podstatných věcech) průhledný, předvídatelný dlouho dopředu. Pana spisovatele už mám holt příliš přečteného, než aby mě dokázal výrazněji překvapit. Stačily první dva díly série, mustr zůstává podobný.
Více mi však vadily přešlapy v logice, kdy akční superhrdinka Sachsová navzdory fóbii a panickým atakám uspěje tam, kde selhaly týmy profesionálů (zřejmě slepohluchých s mentálním postižením). Například absolutně nedává smysl, aby na místě činu pod vodou musela být Amélie sama, když prostor před ní údajně prohledali potápěči a s nějakou „kontaminací“ už si tedy nikdo dělat hlavu nemusel. Vmanévrovat hlavní postavu do zbytečně nebezpečné situace, ať vynikne její dokonalost, a z ostatních nadělat kompars čučkařů… kdepak, po třicítce takové postupy nežeru. Zrovna jako přehlížení zjevného, za účelem finální "geniální" dedukce - Rhyme si nezasloužil takto uměle brzdit intelekt.
Do seznamu mínusů přidám informační tabuli se souhrnem před každou kapitolou. Já ty stránky otráveně přeskakovala, pro čtenáře s těžkými poruchami paměti je to nicméně fajn pomůcka.
Ve výsledku zábavný krimi thriller hollywoodského střihu, tvářící se chytře a hlubokomyslně, což je bohužel jen vnější fasáda - pod povrchem křupe popcorn. Někdy to ke spokojenosti stačí. 70-75%


„Zbraň z tebe chlapa neudělá. To ty děláš zbraň zbraní.“
Ráda bych uznale kývala hlavou, že se autorovi podařilo předčit předchozí díly, nebo přinejmenším udržet podobnou úroveň. Pro některé čtenáře určitě, já k nim bohužel nepatřím. Mizející vnesli do drsného, temného fantasy světa výrazné sci-fi prvky, což mi tentokrát úplně nevonělo. Barbaři, Jižané, Bohové, Magelordi, démoni a jejich bossové, obři, ještěři, draci, golem, vyhubení elfové, už tak toho v příběhu bylo hodně a najednou tam Skull ještě kydnul arogantní rasu z jiné planety či dimenze, moderní technologie, narážky na naši Zemi… prostě čurbes. Postupně jsem ztrácela zájem o děj i postavy, osud většiny z nich byl stejně předem jasný, ovšem v několika případech to chtělo přitvrdit.
Neuspokojivé finále zanechalo pachuť plytce nakousnutých motivů a nezodpovězených otázek (především ohledně jedné osoby - co byla vlastně zač, kudladrát, odkud se vzala ta nezničitelnost?!)
Průser to vyloženě není, první polovina knihy mě bavila, rozhodně si však série zasloužila lepší završení, konzistentnější, s absencí wtf?! momentů, kdy jsem svému mozku zakazovala aktivitu.
Z úcty k Brodarovi velmi laskavých 65%… a honem pryč, než začnu neuctivě vzpomínat na méně povedené figurky.


Velmi se omlouvám všem, pro které je tohle dílo kult, ale co se mě týká, námět by stačil na delší povídku. Příběh o tom, jak umíněný děda loví rybu, se na více než 100 stranách rozvlekl do nudy. Každý krok je detailně popisován, každé potáhnutí provazu, každé kousnutí do rybího masa, akorát vyměšování se nekonalo. Připravte se na množství „dialogů“; ač je Santiago na moři sám, mluví k rybám, k ptákům, ke své ruce, ke své hlavě, občas i k Bohu. Obsahem těchto rozhovorů jsou stesky nad stářím, bolestmi, nějaké ty životní potřeby, vyzývání přírody i obdiv, potažmo lítost. Pořád dokola totéž: „Musím získat sílu, najíst se. Musím plout daleko, musím ulovit rybu. Kéž by tady byl chlapec. To je velká ryba! Dostanu tě, rybo! Bolí mě ruka. Ruko, vydrž. Ta ryba je tak obrovská! Kéž by tady byl chlapec. Mám křeč. To přejde, dostanu tě, rybo! Musím získat sílu, najíst se. To je majestátní, ušlechtilá ryba! Kéž by tady byl chlapec. Bolí mě záda. Dostanu tě, rybo, bratře můj! Bolí mě všechno, hlava neslouží. Vzpamatuj se, hlavo! To je velká ryba. Dostanu tě, rybo. Nevzdám se!“ Také jsem v duchu skandovala: „Bojuj, vydrž, zaber! Potop tu blbou loďku a uplav!“ Prostě postrádám instinkt a myšlení lovce; tenhle souboj byl na můj vkus příliš jednostranný, vždyť chudák ryba o žádnou výzvu nestála. Tím pádem se u mě tahle oslava lidské vůle a výdrže poněkud minula účinkem. Dědula si do ulovení nic netušícího zvířete projektoval vlastní velikost, nezdolnost, vítězství nad stářím i přírodou. Ovšem finále si mě trochu usmířilo a nemůžu tvrdit, že by mi „Stařec a moře“ nic nedali. Jen to měli udělat stručnější formou a neopakovat tak často totéž. Berte má slova s rezervou, klasika mi sedne málokdy a od slavného díla s Nobelovkou jsem čekala podstatně víc. 60%


- „Pane ministře,“ řekl Humphrey, „snažně vás prosím, nemluvte o nich jako o mrňavé banánové republice. Je to méně rozvinutá země. MRZ.“
MRZ jsem neznal. Vypadá to, že Buranda patří mezi země, kterým se dříve říkalo nedostatečně rozvinuté země. Časem začal zřejmě být tento název chápán urážlivě, takže se jim začalo říkat rozvojové země. To zřejmě znělo povýšeně. Takže se z nich staly méně rozvinuté země – čili MRZ.
Sir Humphrey mě pak varoval, že v africké terminologii musím mít jasno, jinak můžu způsobit nenapravitelné škody.
Stručně řečeno, zdá se, že termín méně rozvinuté země zatím ještě nikoho neuráží. Jakmile by k tomu došlo, jsme okamžitě připraveni MRZ nahradit ZVLP. Což je zkratka pro země s velkým lidským potenciálem. Volně přeloženo to znamená, že jsou příšerně přelidněné a škemrají o peníze. -
U tohoto seriálu jsem se před nějakými dvaceti lety, když byl svět ještě normální, bezstarostné místo, se svou mamkou hodně nachechtala. Tentokrát jsem měla pochybnosti, jestli mě britský humor na politická témata dokáže pobavit, když neuvidím ksichty, neuslyším hlasy (v českém dabingu)… Zbytečné obavy, mozek vše zprostředkoval na výbornou. Přiblble nechápavý úsměv Jima Hackera, jeho zoufalé otázky, na které krkolomnými souvětími odpovídal úlisný sir Humphrey Appleby, oběma sekundoval s roztomile dobrosrdečnou švejkovitostí Bernard Wooley. Snad bych se smála i víc, kdyby mi ten souboj ministrů s jejich úředníky, zkrátka všechny ty zákulisní čachry nepřipadaly tolik věrohodné, reálné i pro dnešní dobu a veškeré civilizované země, kde bují byrokratický aparát.
80-85%
- Hacker začínal rozumět šifrovanému jazyku státních úředníků:
„Myslím, že je třeba postupovat velice opatrně.“ Překlad: Nehodláme to udělat.
„Domyslel jste všechny důsledky?“ Překlad: To nedělejte!
„Je to poněkud překvapující rozhodnutí.“ Překlad: Idiotské rozhodnutí.
„Ne zcela standardní postup.“ Překlad: Je to trestné.
„Se vší úctou, pane ministře…“ Překlad: „Pane ministře, tohle je ten nejpitomější nápad, jaký jsem kdy slyšel. -


Psát k "Šikmému kostelu" komentáře je jako sypat sůl do Mrtvého moře, přesto pár svých zrníček přihodím. Paní Lednická velmi lidsky, s citem pro detail a zároveň relativně nestranně, bez zbytečného patosu, popisuje doby ne až tak dávno minulé i historické křivdy ne až tak dávno zapomenuté. Narodila jsem se v Ostravě, zřídka vytáhnu prd... paty ze Severní Moravy a přece jsem před čtením této série neměla tušení, jak vyostřené vztahy zde byly před sto i méně lety. Spory s Poláky zahladil čas (nejsem si jistá, zda i na Těšínsku), ovšem některé hrůzy musí být ústně předávány napříč generacemi jako memento i varování.
Váhala jsem, jestli také tentokrát dát pět gwiezd, postupně na mě té mizérie začalo být příliš, leccos bylo snadné předvídat, otevřený konec (s dalším dílem v nedohlednu) mě vyloženě nadzvednul, ale nakonec se přece jen přikláním k vyššímu hodnocení: protože je to jedna z těch knih, co spolehlivě připomenou, jak těžký byl život kdysi a jak dobře se máme dnes, covid-necovid. Kéž to tak zůstane... 85%


Máte-li doma či v příbuzenstvu kočkomilné dítě, tato knížka pohádek by neměla urazit, pochybuji však, že bude potěr skákat nadšením a skandovat: „Ještě! Přečteme si to znovu!“
Jak naznačuje anotace i styl ilustrátora, jedná se o pohádky moderní, propojené s všedními reáliemi současnosti. Příběhy nevalné délky jsou bohužel pouhé rychlokvašky bez atmosféry, z nichž většina vyfičí z hlavy dřív, než vyslovíte „felis catus“. Některé obsahují trochu vtipu, případně poučení, leč žádná výrazněji nevystrčila fousky z průměru. Nezachraňují to ani ilustrace - osobně nemám v oblibě použitý hurá styl vhodný pro kreslené vtipy, cácorka je na tom stejně.
V hodnocení bych zamňoukala třikrát, skřítě se přimluvilo za „něco mezi“. 70%


„Nespravedlnost je na světě mnohem přirozenější stav než spravedlnost.“
Máte pocit, že „Medvědín“ zanechal mnoho neuzavřených linií a rádi byste se do tohoto svérázného, drsného severského města vrátili? Naštěstí můžete. Životy všech pokračují, některé už tedy mimo záběr, jiní se (ne)vyrovnávají s traumaty, případně tutlají svá tajemství, další svými způsoby bojují o zachování HC Medvědín, někdo se rve, někdo intrikuje, emoce lítají od lásky k nenávisti a zpět. Sledujeme nevšední tréninkové metody i relativně všední rodinné problémy, většinu starých známých poznáme lépe a objeví se pár nových charakterů, ještě uhozenějších (třeba Zacki je dokonalost sama).
Proti prvnímu dílu bych „My proti vám“ hodnotila jako svižnější, reálie známe, nebylo nutné se dlouze seznamovat, jen naskočit do rozjetého vlaku a hltat jízdu. Bavila jsem se, leckdy dokonce zasmála. Na slzy navzdory smutným událostem nedošlo, protože pan Backman vůbec nešetřil patosem. Na můj vkus tenhle román přesladil, přeplácal, tlačil na pilu tolik, až ve mně potlačil špatně maskovanou citlivku a vytlačil na povrch ušklíbající se cyničku. Každý grázl skrývá zlaté srdce, sebetupější puberťák vždy ví, jak správně zareagovat, utěšit, pozvednout ducha. Tak určitě… Ale nevyrostla jsem z pohádek docela, tudíž odpouštím.
Dle mého názoru by pomohlo zredukovat věty typu:
„Kolik je toho potřeba, abychom byli dobří rodiče? Nijak zvlášť moc. Jenom všechno. Jenom úplně všechno.“
Nadhodit emotivní otázku, bagatelizovat ji a následně popřít opačným tvrzením. Narážela jsem na tuto Backmanovu techniku tak často, až se mi začala zajídat. Také citoslovců nemuselo být tolik.
Prásk! Hvězda dolů za ten všudypřítomný patos, ovšem jinak všechny palce nahoru. 80-85%


- “O válce dokážou vzletně básnit a psát hlavně ti, kdo ji nikdy nezažili na vlastní kůži. Takže to nechám na vás; ostatně, často vyhrožujete, že se vrátíte k psaní poezie.“
„Možná to udělám. Napíšu o vás heroickou poému, co říkáte?“
„Včetně krve, střev a sraček? Nebo se soustředíte na modlitby před bojem a pak přeskočíte rovnou k mávání vlajkou na dobytých hradbách a všechno mezi tím zahalíte do metafor?“
„No tedy, vy znáte slovo metafora?“
„Serete mě.“
„To nebyla metafora.“ -
Další případ osvědčeného vyšetřovacího tria kapitán Stein – notář Barbarič – kaprál Jaroš: je třeba zjistit, kdo ohrožuje vrchnost, vyhrožuje, páchá atentáty. „Ďábel v zrcadle“ je názornou ukázkou, kolik zla může napáchat náboženský fanatismus. Ať nad příčinami křesťanského schizmatu, rozdílů mezi katolíky a protestanty, bádám sebevíc, pořád tu vzájemnou nenávist nechápu. Lidstvo se mění a s ním jeho potřeby, přizpůsobení by mělo být normální. Lpět na starých tradicích s argumentem „tak se to vždycky dělalo“, vynucovat si „jedinou správnou cestu a pravdu“ násilím, to smrdí spíše Peklem než Bohem. Leč fanatici neznají toleranci, dodnes rozsévají smrt ve jménu dávno mrtvých osobností, smyšlených bytostí... či z pouhé tupé poslušnosti vůči vládcům, jenž si osobují božský status. V jistých ohledech se lidstvo asi nemění, rozhodně ne dost rychle a důkladně.
Abych se vrátila zpět k ději, je to jako obvykle poctivá historická detektivka v akčně-dobrodružném hávu. Poněkud krvavá relaxace v přesvědčivých kulisách počátku 17. století, srážím čtyři hlavy z pěti. 80%


Spánková deprivace, únava, zlé sny - souvisí to s podkrovím a jeho tajemným obsahem? Trojice kamarádek se společně s kouzelnou kočkou Fabiolou vydává pátrat do Říše snů, kde je všechno jiné, podivné a často znepokojivé. Z mého pohledu byl děj tentokrát jaksi kostrbatý a nedotažený, ovšem podstatné jsou dojmy skřítěte a ty nevyzněly nijak kriticky. Surreálno je cácorce zatím bližší než historie, nejspíš jsou pro ni sny srozumitelnější oproti vzpomínkám z dávných časů, kdy její prarodiče byli ještě na houbách. Dnes si svou "oblíbenou knížku" (včera večer dočtenou) chtěla vzít k babičce... jak tak koukám, nevzala - a mně říká "ty jsi hlava děravá"!
Já jsem z druhého dílu série vážně rozpačitá. Mnoho zbytečného přešlapování na místě, rušivá návštěva z USA - tyhle nešvary eliminovat, příběh by získal silnější tah a ještě by zůstalo místo na více ilustrací. Čtyřhvězdičkový kompromis.


- „Tohle bude tvůj pokoj. Jestli chceš, můžeš si přišroubovat žárovku,“ nabídl mi velkoryse, když mě zavedl do místnosti zavalené harampádím. Pokud bych plíseň na stěnách považoval za květinovou výzdobu a vojenské lůžko za postel, pak by snad komoru šlo z legrace označit za pokoj. „Děkuji, je to tu moc hezké,“ prohlásil jsem omylem. -
Z cest, na které mě zatím Ladislav vzal, mi tato byla nejbližší – ve smyslu, že bych se do těchto krajin ráda podívala a nejspíš i místní obyvatelé by mi byli kulturně blízcí, jakkoliv vůbec nesdílím jejich vášeň pro konzumaci alkoholu. Což je také hlavní důvod, proč strhávám hvězdu: stovky repetitivních vět na téma „šel jsem tudy, pozvali mě chlastat, ožral jsem se jako mužik a jsem na to v podstatě hrdý“. Až na tenhle detail, pro leckoho jistě sympatický, jsem se ovšem v Gruzii a Arménii skvěle bavila. Snad napomohla rozmanitost dopravních prostředků (jak je patrné už z obálky, tentokrát Ladislav nespoléhal pouze na vlastní nohy), snad svéráz charakterů, snad převážně horská krajina, jakou jsem si dokázala představit. Příjemný humor je autorovým standardem, stejně jako fakt, že se soustředí na lidi a popis prostředí poněkud zaostává. Stejně je lepší vidět to na své oči, získat vlastní vzpomínky… kdo ví, třeba na stará koulena opustím pec a vyrazím zkoumat terén za hranicemi rodné hroudy. Pokud Ladislav nekecá a coby mrzká žena bych nemusela čelit neustálým nabídkám k devastaci jater, možná Gruzii a Arménii opravdu navštívím. Nalákal mě, kluk jeden blonďatá, fanaticky pozitivní. 80%


„… lidstvo se prostě nedokáže změnit. Evoluce nás naprogramovala jenom konzumovat. Dokud nezbude vůbec nic.“
Tenhle rozsáhlý román obsahuje vše, proč mám ráda postapo tématiku – literární, herní a filmovou, rozhodně netoužím po vlastní zkušenosti. Svět po katastrofě, zbytky lidstva vrženy celé desítky i stovky let zpátky, boj o přežití, přizpůsobení se novým, drsným podmínkám, dynamika vztahů ve společnosti, rozvoj… nebo zánik. Při četbě „Horečky“ jsem si zavzpomínala na kultovní předchůdce: „Cesta“, „Malevil“, „Svědectví“, „Mad Max“ a další, originalitu v díle Deona Meyera nehledejte. Vzal osvědčené ingredience a zpracoval je skvěle v jihoafrických reáliích. Tíživá atmosféra, kořeněná štědrou porcí naděje, různorodé charaktery a jejich problémy, napětí, akční scény, čtenář však narazí i na závažné, byť nijak převratné myšlenky. Nemohu si stěžovat na nedostatek emocí - dokonce na slzy došlo, ačkoliv jsem na danou situaci byla od začátku připravována.
Autorova detektivní série je skvělá, poněkud mě na ní štve akorát rozkouskovanost, linie se střídají příliš rychle. Tady je vypravěč jediný a jeho verzi doplňují záznamy (vzpomínky) ostatních, roztříštěnost jsem tolik nevnímala. Závěr byl ovšem jako šestý prst na lidské ruce, vůbec mi k příběhu nepasoval. Bohužel nemůžu podobný scénář odmávnout jako přemrštěnou fantasmagorii, ale román by bez tohoto obratu a souvisejících vsuvek dle mého názoru fungoval lépe. A poslední stránky s young adult příchutí, vážně to nešlo napsat méně kýčovitě? Za finále strhávám 10%, jinak doporučuji všem fandům katastrofického subžánru, kteří nejsou hákliví na zelenou agitku a kritiku náboženského fanatismu.
90%


Coby náctileté košťátko jsem "Les mytág" odložila krátce po rozečtení. Nebavilo, což mělo za následek dlouhé roky vyhýbání se Holdstockově tvorbě. Až teď se mi znovu nabídl, dala jsem knížce druhou šanci - s kapkou zvědavosti, zda mě tentokrát osloví.
Zpočátku jsem své mladší já nazývala natvrdlou blbkou bez špetky vkusu - úvodní objevování tajemství Ryhopského lesa mě pohltilo. Potom nastalo milostné tokání a modří určitě vědí, ochladla jsem. Ani pronikání do útrob podivného kraje mě z vlažného rozpoložení úplně nevytrhlo; na vině je nejspíš hlavní hrdina, který mi byl buřt, pro jeho parťáka na cestách platí totéž v bledě modrém. Když člověk nedrží palce, nemůže příběh patřičně procítit.
Výživné téma paralelní reality, časoprostorové odchylky, hutná atmosféra, okouzlující mýty, poměrně zajímavé vedlejší postavy i jednotlivé epizodky... potenciál však byl dle mého názoru vyšší. K opravdové spokojenosti mi chybí sympatičtěji zpracovaný charakter vypravěče a méně tradiční zápletka po té nadějné, neotřelé první třetině (doufala jsem holt v něco originálnějšího než love story + popisné putování z bodu A přes B a C do D, s přehlídkou iracionálního chování navrch). A bez častých ukázek cizích řečí bych se taky obešla, zbytečně zdržovaly tempo.
Pokračování se nejspíš bránit nebudu. 70%


„...ne každý, kdo koná dobro, také dobře skončí. Ne každého, kdo páchá zlo, stihne trest. Přistupte blíže, přátelé, a vězte, že v našem příběhu, jakož i ve světě samotném, se může stát cokoliv.“
S Danielem Abrahamem mám zatím jen málo zkušeností – několik povídek a jedna kniha, na které se podílel s dvojicí dalších (slavnějších) autorů. Ve všech případech jsem byla spokojená, byť ne úplně na větvi. Dělala jsem si zálusk na sérii „Kvartet vysoké ceny“, ta však bohužel zůstala v češtině nekompletní, čímž pro mě notně ztratila přitažlivost. Sice nechápu strategii Laser-books vyprdnout se na dva již vydané díly a místo toho začít vydávat sérii jinou, ale přinejmenším nepostihl „Minci a dýku“ stejný osud, můžeme si ji přečíst celou. A já si tak potvrdila kompatibilitu s tímto panem spisovatelem.
Svět s postupně se odhalující historií, lidé různých mutací a schopností, rozplétající se dějové linie, minimum soubojů, maximum intrik, sympatičtí hrdinové i ne až tolik sympatičtí padouši, kterým vidíme do hlav a můžeme proto do jisté míry chápat, proč dělají, co dělají, znepokojivý kult na vzestupu... Před dvaceti lety bych se u „Dračí cesty“ dost možná nudila, v současné době pro mě byla po většinu stránek zábavná a zatraceně chytlavá. Jsem zvědavá, co přinesou příští díly. 80%


Afghánistán. Drsná země zmítaná válkami, sešněrovaná leckdy nepochopitelnými až krutými pravidly, které mohly působit normálně v temnotě středověku, nikoliv dnes. Nejpalčivěji se tato skutečnost promítá do životů žen, zredukovaných na vybavení domácnosti; řekněme na nepříliš ceněné, pohyblivé stoly, pečlivě skryté pod ubrusem. Spíše hůř, nábytku si pánové nevšímají, netlučou do něj z malicherných příčin. Práva místních obyvatelek se rovnají nule. Nechala ses znásilnit, děvko, ukamenujeme tě! Utekla jsi od manžela – tyrana, zneuctila jsi rodinu, chrstneme ti do tváře kyselinu! Naděje na zlepšení jsou s ohledem na aktuální vývoj v nedohlednu, import západní demokracie se opět nepovedl a operace Trvalá svoboda po dvaceti letech skončila staženými ocasy USA a spojeneckých armád. Talibán má volné pole působnosti, islámský fanatismus se rozjíždí na plné zásobníky.
To však autorka při psaní své kavárenské selanky, občas narušené teroristickým útokem, nemohla tušit. Snažila se svým románem upozornit na zoufalé postavení žen v afghánské společnosti, sílu sdělení bohužel hodně zředila přeslazenou růžovou knihovnou. V jedné věci má každopádně absolutní pravdu: změna v této zemi musí přijít zevnitř. Vnucování hodnot a pořádků zvenčí narazí do odmítavé zdi místní mentality. Dokud převažuje podpora primitivů se samopaly, nemají rozumní lidé šanci žít pokojně a svobodně.
Mých 60% berte s rezervou, nejsem romanticky založená.
V zaměstnání se s muslimy, včetně Afghánců, setkávám často. Vousatí pánové bývají hluční, ženy tiché. Některé jsou zahalené v pestřejších barvách a snaží se přátelsky pozdravit v češtině, jiné ze škvírky střílejí nepřátelskými pohledy a ve svých černých hábitech vyvolávají znepokojení – nepouštěla bych tento typ "Polednice" na dohled dětského oddělení. Zvláště v létě přemítám, co se jim asi honí pod nikáby a burkami, když nás vidí prostovlasé, v kraťasech, bez zábran hovořící s muži… Odsuzují evropskou nestydatost, nebo by si přály mít stejnou volnost?
P.S.: Kdo si knihu vybral do Čtenářské výzvy 2022 v očekávání, že postavy budou pít kafe, pak jsem na celou jednu zmínku skutečně narazila. Jinak se v kábulské kavárně imrvére srká čaj, víno a cola (holt americká majitelka).


Tentokrát (k mé lítosti) tak trochu zklamání. Výtvarná stránka je stále skvělá, ilustrace jsou příjemně barevné a plné vtipných detailů, dá se na ně s úsměvem i smíchem koukat celé minuty. Příběh je ovšem slabší, navzdory slibnému tématu stanování. Proti předchozím knížkám neměl děj šťávu, cácorka většinu času naslouchala vlažně a za 20 minut bylo po všem. Nepostřehla jsem ani výraznější poučení do života nebo nějakou výchovnou pointu. Za hodně peněz málo muziky, před nižším hodnocením zachránily kocourka Fiškuse a dědu Pettsona akorát ty báječné obrázky. 70-75%


Předchozí dvě knihy u nás doma slavily značný úspěch, takže se Ježíšek nemusel vůbec rozmýšlet, jestli pod stromeček servírovat také "Příběh Molly". Tentokrát mi děj i problémy, kterých se dotýká, přišel pro menší čtenáře nejstravitelnější. Ellie se pohybovala v dospělém světě (výcvik policejních psů), Bailey se svým páníčkem mířili spíše na teenagery (první láska), ovšem Molly na všech stránkách zůstává roztomilým štěnětem a její dívka CJ utrápenou školačkou, řešící především trable s matkou. Opravdu nelze napsat "s maminkou", Gloria je prototyp zlé macechy: citově chladná mrcha, dceru zanedbává a psy nesnáší. Doprovodným tématem jsou psi cvičení k rozpoznání rakoviny. Všechno bylo srozumitelně podáno, navzdory odlehčenému tónu štěněte, co nic příliš nechápe, chce si prostě hrát, chce žrát a hlavně být se svou dívkou.
Četlo se mi jako vždy příjemně (byť to chtělo o něco pečlivější korektury), cácorka poslouchala se zájmem a úsměvem, chvílemi se smála, často rozrušeně poskakovala, v napínavém okamžiku mi dokonce utekla z pokojíčku, jak se strašně bála o pudlíka kříženého s čertví čím. Netrpělivě vyhlížíme další knihu z této série a shodně Molly posíláme pět hvězdičkových pamlsků.
