Metla komentáře u knih

Mozaika příběhů, které jsou někdy silným lanem, jindy tenkou nitkou spojeny s jedním konkrétním místem v Afghánistánu, s tamní rodinou a neveselými osudy jejích členů. Očekávala jsem ucelený román, nikoliv téměř povídkovou formu, což může být důvodem, proč na mě kniha nezabrala na plný céres jako "Lovci draků". Zhruba první dvě třetiny jsem četla se značným zaujetím, různorodost prezentovaných životů a jejich obvykle smutný až tragický podtón se dotýkaly mé duše. Také poslední třetina příběhů nabízela silné motivy, zvláště pokud najdete společné prvky s vlastními vzpomínkami, pocity, událostmi osobního rázu. A já jich nacházela dost. Jen už mi tolik nevoněl roztříštěný styl, kdy se bez jakéhokoliv dělení přeskakovalo v čase tam a zpátky a zase jinam, ztrácela jsem koncentraci. Takže tentokrát "jen" necelých 80%, určitě se však ráda pustím i do dalších autorových knih.
Gabko, velké díky za půjčení a už pomalu chystej "Tisíce planoucích sluncí" ;-)

47 22.03.2022

Zeptat se mě, co si pamatuji z filmu, řekla bych "skoro prd", vždyť jsem ho viděla více než před čtvrt stoletím. Některé scény však v paměti náctileté Metličky spustily kotvu do hloubky, což je důvod, proč jsem si v minulém týdnu užívala spíše neuspěchanou, pečlivě budovanou atmosféru a nikoliv zápletku, jejíž podstata se časem z mé hlavy kupodivu nevypařila.
Předchozí pokus o četbu románu před dávnými lety ztroskotal na pomalém tempu, leč momentálně mi zvolna houstnoucí, (nejspíš i bez znalosti filmu) předvídatelný děj tak nějak vyhovoval. Zastesklo se mi po telefonních budkách, po nutnosti hledat v knihách a nikoliv surfovat na internetu, po dopisech posílaných poštou na papíře, po poloprázdných silnicích a parkovištích, kde bylo vždy dost místa, ba dokonce nebyl problém si na nich hrát s míčem... Ach, ta nostalgie (ne, fakt se mi nestýská po komunistech, akorát po těch klidnějších dnech, kdy se lidé věnovali sobě navzájem a nechvátali v doprovodu všudypřítomných přechytralých technologií).
"Rosemary má děťátko" je žánrová klasika, kde mladá žena při touze po dokonalé rodině ve vysněném bytě skončí v osidlech Zla. Počítejte s množstvím popisů prostředí, charakterů i duševních stavů. Knihu bych zařadila ke kultovním, poněkud starosvětským hororům jako "Omen", "Exorcista" a podobným. Hlavní hrdinka byla na můj vkus zhýčkaná a naivní trubka (holt punc doby), většina ostatních postav se nevyhnula šablonovitosti, přesto jsem spokojená (ač bych stejně jako Rade dala přednost méně jednoznačnému finále). 75-80%

59 21.03.2022

Zakoupeno za hubičku v bazaru, očekávání spíše nízká, ale přece jen se v antologii našlo několik kousků, díky kterým ta hubička nebyla příliš vysokou cenou.
Na nejlepší povídku jsem si musela počkat do finále, tehdy se (konečně!) výrazně zablýskl Tomáš Němec s psychologicky laděným hororem „Přijdu k vám dnes v noci“. Předchozí „Starý hřbitov“ Anny Šochové poztrácel kytičky až v poněkud matoucím závěru, vypíchnout zaslouží ještě Velínského lovecraftovina „Sagor“ a námětem tuctový, ovšem zpracováním povedený „Hádes 2020“. Následuje čtveřice povídek, selhávajících v určitých aspektech; např. Filip Gotfrid odfláknul emoční složku – ztracené děti potřebovaly víc než stručnou zmínku o žalu matky, válečnému „Karnevalu“ by rozhodně slušela větší přehlednost a tak dále. Tři práce byly dle mého názoru podprůměrné, za všechny zmíním „Bezejmenný rukopis“ s atmosférou sice solidní, avšak nezáživným dějem, nudícím a prudícím na dloooouuuuuhýýýýýých desítkách stran.
Každá z povídek má vlastní krátký komentář, celkově bych tomuto souboru českých hororů kolísavé kvality přidělila smířlivých 60%.

37 16.03.2022

Léto neznamená jen zábavu, ale také povinnosti - jako třeba starat se o kočku a kytky, když se devadesátileté sousedce zapálí lýtka a odfrčí na rande do zámoří. Kolem domku paní Ládvíkové se množí záhady, ve kterých mohou mít prsty pubertální lufťáci nevalné pověsti... nebo také ne. Sesterstvo s Fabiolou odhalují další znepokojivé tajemství a cácorka uděluje "asi tak čtyři, mami, protože jsem se u toho až moc bála." Napínavé a příjemně ilustrované letní dobrodružství pro holky ve věku 8-10 let.

42 14.03.2022

„Život je to, co se děje namísto vašich plánů.“

Proč je nejvtipnější kriminálka, jakou jsem kdy četla, v modrých číslech? Upřímně, našla bych důvody, proč sestřelit hvězdičku, kdybych chtěla (nechci). Nejsem si jistá, kolik mých výhrad jde za spisovatelem a co vytknout překladateli. Například počeštěná zdrobnělina Paulík mi hodně skřípěla mezi zuby. A zvláště ve druhé polovině románu se vyskytl takový nešvar: na stránkách bylo trestuhodně překokotováno. Vytrhnout si vlas pokaždé, když se objevilo ono slovo, na konci knihy bych byla zaměnitelná s Kojakem. Přitom náš jazyk je tak pestrý a zvukomalebný - věčná škoda, že překladatel škálu nadávek nevyužil a opakovaně mlátil čtenáře přes oči kokotem.
Dost remcání, „Muže bez tváře“ jsem si báječně vychutnala od úvodu do finále. Téměř každá strana mi dávala příležitost se smát, nebo přinejmenším usmívat. Snad bych měla varovat spolupacienty s covid-sračkou, jak snadno se záchvat smíchu může změnit v záchvat kašle (důkladně vyzkoušeno při scéně s Předsedou Mňauem a potom ještě mnohokrát). Zápletka sice hrála druhé housle, bylo totiž zhruba jasné, kam povede, bavily mě však postavy. Hrozně moc. Hlavní „hrdina“ socka s darem vrhat se z kupy hnoje do hromady mrvy, kterému zdatně sekundovalo panoptikum stejně důležitých (drsná Brigit) i vedlejších existencí jako magor Bunny McGarry, okouzlující stařenka Dorothy či právnička Nora Stokesová, správný polda byl správný nejsprávnějším způsobem, jeho mladý kolega působil věrohodně ve své ťulpasovitosti a další... Nač si ošoupávat klávesnici, prostě si to přečtěte sami a já jdu objednat zbývající díly. 90%

50 13.03.2022

Velmi ženská, netradiční fantasy, která jiskří zajímavými nápady, rozhodně však nic čtenářům (spíše čtenářkám) nedá zadarmo. Autorka střídá linie, experimentuje s formou vyprávění, používá vymyšlené novotvary, zorientovat se v jejím světě a jeho zákonitostech trvá dlouho, navzdory přiloženému slovníčku pojmů.
Dámský rukopis není až tak znát ohledně sexuálních scén, překvapivě postrádajících byť i jen nádech romantiky. Zaměření na duševní rozpoložení postav, na jejich vnitřní život, ztrápené duše a častou protivnost, to už je pro ženský styl psaní podstatně typičtější. Na rozdíl od vulgarit nejhrubšího ražení, které byly ovšem méně iritující než obraty jako: „Do zlýho Země!“ „Co je, u pravidelnýho dvouminutovýho záškubu země?“ „Země ať zrezne!“ a podobné, hojně užívané pakletby. A jelikož jde o dílo současné americké spisovatelky, nesmí chybět ekologický apel, téma homosexuality, ba i transgender se do příběhu podařilo připlácnout.
Další díly série nebudu aktivně vyhledávat, nesedla jsem si totiž s hrdiny románu. Nejsou plytcí, prostě mě dostatečně nezaujali; závěr měl být slznou tsunami, já (tématicky odpovídající balvan) se omezila na jednu rychle zamáčknutou. Příběh o svobodě, silách země a (nejen) ženské duši bych ohodnotila třemi stálicemi, čtvrtá jde čistě na konto velevzácné originality. 70%

46 10.03.2022

Nejkrásnější vánoční příběhy? Možná pro Američany, v České republice jsme přece jen věrní křesťanským tradicím a zatím se u nás na Štědrý den nesouká komínem břichatý prďola v rudém oblečku, s obřím pytlem na vycpání fuseklí, zatímco na střeše kadí sobí spřežení.
Některé pohádky byly docela příjemné, třeba "O vánočním koťátku" nebo "O malinkaté jedličce", jiné divné - např. "Dárek pro Santu" zaváněl obchodem s bílým masem, ovšem příběh "O vánočním Šášovi" byl špatný vtip, sepsaný pravděpodobným pedofilem.
Nad průměr knížku pozvedají různé jednoduché recepty na vánoční cukroví, návody na tvorbu ozdob, balících papírů a podobně. Ilustrace jsou v mírně nevkusném, leč pro děti asi líbivém Disney stylu.
Cácorka říká, že mám dát tři hvězdy, já s ní souhlasím. Nenadchlo, neurazilo, do knihovny můžeme vrátit s opatrným doporučením pro ostatní děti (až na toho úchylného Šášu). 60-65%

42 06.03.2022

Ideální knížka pro malé kutily, zvláště pokud současně milují Vánoce (které dítě ne?) a kočky, přesněji neposedné mluvící kocourky. Fiškus nechce vidět zlaté prasátko ani Ježíška, protože ve Švédsku jsou tyto svátky spojeny se skřítkem jménem Tomte. Chudák děda Pettson tedy přemýšlí a špekuluje, jak svému chlupatému "vnoučkovi" zajistit návštěvu nadpřirozené bytosti, v niž už sám dávno nevěří. Snaha vyplnit přání vede k množství starostí, práce, podivných setkání i jiných záhad.
Proti předchozím vydaným dílům série je tento mnohem rozsáhlejší a leckdy popisuje věci, co můžou dítě znudit (např. nákup krabice, popisy technických udělátek a podobně), přinejmenším pro moji cácorku to platilo. Příliš mnoho hádek a špatné nálady, nedostatek veselých epizodek. Smích tentokrát vyvolávaly především ilustrace, tradičně hezké, hravé, plné zábavných detailů, bohužel však poměrně malé.
Jako dospělá oceňuji atmosféru skandinávského venkova, má v sobě určitou nostalgickou poetiku.
Kdo viděl v televizi animovanou verzi příběhu, bude překvapen množstvím rozdílů. Pro jednou jsme se s mojí mladou zase shodly: 75%.

47 05.03.2022

„Co že jsi vstal tak brzo?“ podivila se babička, která stála ve dveřích kuchyně a držela v rukou porcelánovou konvici.
„Probudil jsem se.“
„Kéž by ses už nikdy znovu neprobudil!“ babička už byla očividně rozladěná. „Umyj si ruce a pojď se nažrat.“

U Kostějovy kostrče, pokud tohle Rusové považují za velevtipné dílo, potom s Ukrajinci zřejmě jen nevinně žertují a my, občané národů s méně drastickým smyslem pro humor, jsme je prostě nepochopili.
Nemůžu si pomoct, z částečně autobiografického románu o zapšklé babizně, tyranizující své nejbližší, jsem cítila spíše smutek, lítost, hněv. Dospělí samozřejmě mohli na šílenou ježibabu hodit bobek, odříznout se od ní a žít si po svém, ale co ubohý malý Saša, vyrůstající v prostředí prošpikovaném hrubými, nenávistnými slovy? Ráda bych Ninu vnímala podobně jako třeba postavy láteřících žen, které ztělesňovala Helena Růžičková – takových, za jejichž nadávkami se skrývá zlaté srdce, bijící pouze pro rodinu. V „Pochovejte mě pod podlahu“ však nejčastěji hrála prim zlá, sobecká, falešná mrcha, zřídka odhalující lidštější stránku. Z jejího zraňujícího jednání na mě šly spíše deprese, než pobavený úsměv. Komický podtón sice nechybí, pro mě však byl zastíněn přemírou ubližování, bezohledným masakrováním citů.
Velmi čtivé, neobvyklé, znepokojivé, vtipné jak pro koho… dávám přednost českému či anglickému humoru, nebývá tak krutý.
75%

51 03.03.2022

„Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.“

„Stopařova průvodce galaxií“ jsem s hihňáním četla jako střední školu flákající Metlička, za několik let znovu (se stejným úspěchem), potom se objevil film (těšila jsem se velice a skončila převážně zklamaná), nyní jsem si dala repete ve formě poslechu. Čím jiným odvádět pozornost od mizerné doby plné úzkosti, než knihou o zničení Země?
Příznivci sci-fi a praštěného humoru ve stylu Monty Pythonů by se měli dobře bavit, leč ne každý musí být pozitivně naladěn na tento druh prdlé legrace a absurdních situací, tudíž si netroufám Adamsův kult vyloženě doporučit.
S hodnocením váhám; kdysi to bylo jasných 5 supernov, momentálně už tak jasné nebyly. Pokud bych se zaměřila čistě na audioknihu, Vojtěch Dyk se do přednesu chvályhodně položil, ovšem u některých postav se pitvořil příliš (např. Ford byl téměř neposlouchatelný). 80-85%

Každopádně bych neměla zapomínat mít neustále ručník na dosah... také špunty do uší pro případ, že bych při stopování skončila ve vogonském létajícím talíři a byla vystavena nejhorší formě mučení – poezii!

„Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!“

58 02.03.2022

Pardon, vzdávám to, pro mě byla kniha pod hranou čitelnosti. Dostrkala jsem se ke stránce 75 a nenarazila na jedinou převratnou myšlenku, ani na důvod, proč pokračovat. Nedostudovaná dvacetiletá idealistka prezentuje své liberální názory na pozadí přecivilizované (čtěte zdegenerované) společnosti, která je dle jmen lidská, ovšem zmíněná výška muže 2,50 metru naznačuje opak (vliv nižší gravitace?), navíc se děj z nějakých blíže nespecifikovaných příčin odehrává na Marsu. Třeba je to vysvětleno později (pravděpodobně dávným zpustošením Země), ale nemíním svůj čas trávit u románu, co mě akorát rozčiluje: spousta neobjevného mudrování, ekologie, humanita, zánik à la "všichni jsou mrtví, Dave"... Všechno jako z rychlíku, nic nepůsobilo reálně, nepřirozené dialogy mě iritovaly strojeností (je nutno čtenáři předat informace, tudíž si postavy říkají samozřejmé věci), opakováním již řečeného, občas vyloženě nejapností. Jak byste kupříkladu zareagovali, kdyby vám někdo řekl o smrti kolegy? Asi by vás to šokovalo a chtěli byste vědět, co se mu stalo. "Vyměřený čas" takové maličkosti neřeší - tamten protiva s konzervativním myšlením je mrtvý (nikoho nezajímá proč), nastupuješ na jeho místo, super. Pasáže z červené knihovny mohly někoho vzrušit či pobavit, mě jedině otrávily.
Hodnotit by nebylo fér; mít větší trpělivost, třeba by mě příběh dokázal pohltit, možná se autorův styl s dalšími stránkami zlepšil. Nemám chuť si to ověřovat a naštěstí šlo jen o půjčku z obecní pidiknihovny.

Přinesl „Šestý smysl“ v podání ostříleného veterána mezi spisovateli něco nového? Ani ne. Zkrátka tady zase máme kluka, co vidí mrtvé a může s nimi mluvit - přinejmenším po určitou dobu, než odputují tam, kam patří po opuštění tělesné schránky. Tímto způsobem lze získat přínosné informace, ale také si zadělat na psychická traumata i fyzicky ohrožující problémy.
Úvodní třetinu Jamieho vyprávění jsem slupla na posezení, potom (později) začala konzumace příběhu bohužel poněkud drhnout. S předvídatelností jde ruku v ruce nuda, nijak dramatická, přesto znatelná. Být to mé první setkání s daným motivem, jistě bych pana Krále zahrnula nadšenými ovacemi, jenže já už tohle v mírných obměnách četla a viděla tolikrát… dokonce i průměrný řemeslník Dean Koontz dokázal paranormální duchařské téma ve svém „Podivném Thomasovi“ zpracovat lépe, zábavněji, napínavěji (no dobrá, i slepá veverka občas najde oříšek).
Ve finiši, kdy jsem si měla v obavách o hlavního hrdinu hryzat nehty, odplouvaly mé myšlenky od děje k trivialitám všedních dnů. Což není zrovna ideální stav.
Na Štědrý den jsem litovala, že Ježíšek nesehnal knihu v papíru, ovšem nyní (později), mi soubor ve čtečce plně dostačuje... ačkoliv obálka vypadá dobře - ráda bych si ji prohlédla větší a barevnou.
Lehce protekčních 70%.

55 27.02.2022

Úvodem si dovolím rýpavou reakci směrem k tvůrci obálky starších vydání, protože dotyčný o „Kamenné opici“ věděl naprosté lejno. Název knihy odkazuje k malé sošce zavěsitelné na krk. Prsknout na přebal fotku gorily, která nemá žádnou souvislost s čínskými reáliemi, jimiž se příběh zaobírá, to je dle mého názoru hodně diletantská práce. Nové vydání kráčí jinou vizuální cestou, jen o facku lepší – není poznat, co ten obrázek vlastně symbolizuje. Kdo by to řešil u oblíbeného autora, vždyť prodává samo jméno Jeffery Deaver.
Dost ostřelování zjevu, podstatný je obsah, tentokrát těžící z asijské kultury. Snaha uniknout z područí komunistické diktatury a najít bezpečný přístav v zemi zaslíbené může být smrtící problém, vsadíte-li na špatného přepravce.

„Můžete mi někdo něco říct? Chtěl bych tady vidět jednu sochu. Možná mi poradíte, kde bych ji našel.“
„Sochu?“ zeptal se muž nejblíže Wua. „Kterou? Všude je tady plno soch.“
„Je moc slavná. Má znázorňovat ženskou, která drží v ruce účty.“
„Účty?“ zeptal se další muž.
„Ano,“ vysvětloval Wu. „Často ji vidíte ve filmech o Nádherné zemi. Je někde na ostrově, v jedné ruce drží nějakou louč a ve druhé účetní knihu. Tu pochodeň drží tak, aby mohla ve dne v noci číst ty svoje záznamy a viděla, kolik peněz zrovna má. Je v New Yorku nějaká taková?“

Znám vášnivé čtenáře, špatně snášející cizí jména; ti by se z „Kamenné opice“ pravděpodobně osypali. Jsem v tomto ohledu celkem přizpůsobivá, přesto mi ti Wu Čchi-čchenové, Čchang Ťie-čch‘ové, zkrátka většina uprchlíků, zločinců, bůžků a vůbec čínského názvosloví házela písek do mozkového soukolí.
Děj se tváří komplikovaně, ale ve skutečnosti je (v podstatných věcech) průhledný, předvídatelný dlouho dopředu. Pana spisovatele už mám holt příliš přečteného, než aby mě dokázal výrazněji překvapit. Stačily první dva díly série, mustr zůstává podobný.
Více mi však vadily přešlapy v logice, kdy akční superhrdinka Sachsová navzdory fóbii a panickým atakám uspěje tam, kde selhaly týmy profesionálů (zřejmě slepohluchých s mentálním postižením). Například absolutně nedává smysl, aby na místě činu pod vodou musela být Amélie sama, když prostor před ní údajně prohledali potápěči a s nějakou „kontaminací“ už si tedy nikdo dělat hlavu nemusel. Vmanévrovat hlavní postavu do zbytečně nebezpečné situace, ať vynikne její dokonalost, a z ostatních nadělat kompars čučkařů… kdepak, po třicítce takové postupy nežeru. Zrovna jako přehlížení zjevného, za účelem finální "geniální" dedukce - Rhyme si nezasloužil takto uměle brzdit intelekt.
Do seznamu mínusů přidám informační tabuli se souhrnem před každou kapitolou. Já ty stránky otráveně přeskakovala, pro čtenáře s těžkými poruchami paměti je to nicméně fajn pomůcka.
Ve výsledku zábavný krimi thriller hollywoodského střihu, tvářící se chytře a hlubokomyslně, což je bohužel jen vnější fasáda - pod povrchem křupe popcorn. Někdy to ke spokojenosti stačí. 70-75%

57 24.02.2022

„Zbraň z tebe chlapa neudělá. To ty děláš zbraň zbraní.“

Ráda bych uznale kývala hlavou, že se autorovi podařilo předčit předchozí díly, nebo přinejmenším udržet podobnou úroveň. Pro některé čtenáře určitě, já k nim bohužel nepatřím. Mizející vnesli do drsného, temného fantasy světa výrazné sci-fi prvky, což mi tentokrát úplně nevonělo. Barbaři, Jižané, Bohové, Magelordi, démoni a jejich bossové, obři, ještěři, draci, golem, vyhubení elfové, už tak toho v příběhu bylo hodně a najednou tam Skull ještě kydnul arogantní rasu z jiné planety či dimenze, moderní technologie, narážky na naši Zemi… prostě čurbes. Postupně jsem ztrácela zájem o děj i postavy, osud většiny z nich byl stejně předem jasný, ovšem v několika případech to chtělo přitvrdit.
Neuspokojivé finále zanechalo pachuť plytce nakousnutých motivů a nezodpovězených otázek (především ohledně jedné osoby - co byla vlastně zač, kudladrát, odkud se vzala ta nezničitelnost?!)
Průser to vyloženě není, první polovina knihy mě bavila, rozhodně si však série zasloužila lepší završení, konzistentnější, s absencí wtf?! momentů, kdy jsem svému mozku zakazovala aktivitu.
Z úcty k Brodarovi velmi laskavých 65%… a honem pryč, než začnu neuctivě vzpomínat na méně povedené figurky.

41 23.02.2022

Velmi se omlouvám všem, pro které je tohle dílo kult, ale co se mě týká, námět by stačil na delší povídku. Příběh o tom, jak umíněný děda loví rybu, se na více než 100 stranách rozvlekl do nudy. Každý krok je detailně popisován, každé potáhnutí provazu, každé kousnutí do rybího masa, akorát vyměšování se nekonalo. Připravte se na množství „dialogů“; ač je Santiago na moři sám, mluví k rybám, k ptákům, ke své ruce, ke své hlavě, občas i k Bohu. Obsahem těchto rozhovorů jsou stesky nad stářím, bolestmi, nějaké ty životní potřeby, vyzývání přírody i obdiv, potažmo lítost. Pořád dokola totéž: „Musím získat sílu, najíst se. Musím plout daleko, musím ulovit rybu. Kéž by tady byl chlapec. To je velká ryba! Dostanu tě, rybo! Bolí mě ruka. Ruko, vydrž. Ta ryba je tak obrovská! Kéž by tady byl chlapec. Mám křeč. To přejde, dostanu tě, rybo! Musím získat sílu, najíst se. To je majestátní, ušlechtilá ryba! Kéž by tady byl chlapec. Bolí mě záda. Dostanu tě, rybo, bratře můj! Bolí mě všechno, hlava neslouží. Vzpamatuj se, hlavo! To je velká ryba. Dostanu tě, rybo. Nevzdám se!“ Také jsem v duchu skandovala: „Bojuj, vydrž, zaber! Potop tu blbou loďku a uplav!“ Prostě postrádám instinkt a myšlení lovce; tenhle souboj byl na můj vkus příliš jednostranný, vždyť chudák ryba o žádnou výzvu nestála. Tím pádem se u mě tahle oslava lidské vůle a výdrže poněkud minula účinkem. Dědula si do ulovení nic netušícího zvířete projektoval vlastní velikost, nezdolnost, vítězství nad stářím i přírodou. Ovšem finále si mě trochu usmířilo a nemůžu tvrdit, že by mi „Stařec a moře“ nic nedali. Jen to měli udělat stručnější formou a neopakovat tak často totéž. Berte má slova s rezervou, klasika mi sedne málokdy a od slavného díla s Nobelovkou jsem čekala podstatně víc. 60%

58 17.02.2022

- „Pane ministře,“ řekl Humphrey, „snažně vás prosím, nemluvte o nich jako o mrňavé banánové republice. Je to méně rozvinutá země. MRZ.“
MRZ jsem neznal. Vypadá to, že Buranda patří mezi země, kterým se dříve říkalo nedostatečně rozvinuté země. Časem začal zřejmě být tento název chápán urážlivě, takže se jim začalo říkat rozvojové země. To zřejmě znělo povýšeně. Takže se z nich staly méně rozvinuté země – čili MRZ.
Sir Humphrey mě pak varoval, že v africké terminologii musím mít jasno, jinak můžu způsobit nenapravitelné škody.
Stručně řečeno, zdá se, že termín méně rozvinuté země zatím ještě nikoho neuráží. Jakmile by k tomu došlo, jsme okamžitě připraveni MRZ nahradit ZVLP. Což je zkratka pro země s velkým lidským potenciálem. Volně přeloženo to znamená, že jsou příšerně přelidněné a škemrají o peníze. -

U tohoto seriálu jsem se před nějakými dvaceti lety, když byl svět ještě normální, bezstarostné místo, se svou mamkou hodně nachechtala. Tentokrát jsem měla pochybnosti, jestli mě britský humor na politická témata dokáže pobavit, když neuvidím ksichty, neuslyším hlasy (v českém dabingu)… Zbytečné obavy, mozek vše zprostředkoval na výbornou. Přiblble nechápavý úsměv Jima Hackera, jeho zoufalé otázky, na které krkolomnými souvětími odpovídal úlisný sir Humphrey Appleby, oběma sekundoval s roztomile dobrosrdečnou švejkovitostí Bernard Wooley. Snad bych se smála i víc, kdyby mi ten souboj ministrů s jejich úředníky, zkrátka všechny ty zákulisní čachry nepřipadaly tolik věrohodné, reálné i pro dnešní dobu a veškeré civilizované země, kde bují byrokratický aparát.
80-85%

- Hacker začínal rozumět šifrovanému jazyku státních úředníků:
„Myslím, že je třeba postupovat velice opatrně.“ Překlad: Nehodláme to udělat.
„Domyslel jste všechny důsledky?“ Překlad: To nedělejte!
„Je to poněkud překvapující rozhodnutí.“ Překlad: Idiotské rozhodnutí.
„Ne zcela standardní postup.“ Překlad: Je to trestné.
„Se vší úctou, pane ministře…“ Překlad: „Pane ministře, tohle je ten nejpitomější nápad, jaký jsem kdy slyšel. -

48 16.02.2022

Psát k "Šikmému kostelu" komentáře je jako sypat sůl do Mrtvého moře, přesto pár svých zrníček přihodím. Paní Lednická velmi lidsky, s citem pro detail a zároveň relativně nestranně, bez zbytečného patosu, popisuje doby ne až tak dávno minulé i historické křivdy ne až tak dávno zapomenuté. Narodila jsem se v Ostravě, zřídka vytáhnu prd... paty ze Severní Moravy a přece jsem před čtením této série neměla tušení, jak vyostřené vztahy zde byly před sto i méně lety. Spory s Poláky zahladil čas (nejsem si jistá, zda i na Těšínsku), ovšem některé hrůzy musí být ústně předávány napříč generacemi jako memento i varování.
Váhala jsem, jestli také tentokrát dát pět gwiezd, postupně na mě té mizérie začalo být příliš, leccos bylo snadné předvídat, otevřený konec (s dalším dílem v nedohlednu) mě vyloženě nadzvednul, ale nakonec se přece jen přikláním k vyššímu hodnocení: protože je to jedna z těch knih, co spolehlivě připomenou, jak těžký byl život kdysi a jak dobře se máme dnes, covid-necovid. Kéž to tak zůstane... 85%

72 15.02.2022

Máte-li doma či v příbuzenstvu kočkomilné dítě, tato knížka pohádek by neměla urazit, pochybuji však, že bude potěr skákat nadšením a skandovat: „Ještě! Přečteme si to znovu!“
Jak naznačuje anotace i styl ilustrátora, jedná se o pohádky moderní, propojené s všedními reáliemi současnosti. Příběhy nevalné délky jsou bohužel pouhé rychlokvašky bez atmosféry, z nichž většina vyfičí z hlavy dřív, než vyslovíte „felis catus“. Některé obsahují trochu vtipu, případně poučení, leč žádná výrazněji nevystrčila fousky z průměru. Nezachraňují to ani ilustrace - osobně nemám v oblibě použitý hurá styl vhodný pro kreslené vtipy, cácorka je na tom stejně.
V hodnocení bych zamňoukala třikrát, skřítě se přimluvilo za „něco mezi“. 70%

38 14.02.2022

„Nespravedlnost je na světě mnohem přirozenější stav než spravedlnost.“

Máte pocit, že „Medvědín“ zanechal mnoho neuzavřených linií a rádi byste se do tohoto svérázného, drsného severského města vrátili? Naštěstí můžete. Životy všech pokračují, některé už tedy mimo záběr, jiní se (ne)vyrovnávají s traumaty, případně tutlají svá tajemství, další svými způsoby bojují o zachování HC Medvědín, někdo se rve, někdo intrikuje, emoce lítají od lásky k nenávisti a zpět. Sledujeme nevšední tréninkové metody i relativně všední rodinné problémy, většinu starých známých poznáme lépe a objeví se pár nových charakterů, ještě uhozenějších (třeba Zacki je dokonalost sama).
Proti prvnímu dílu bych „My proti vám“ hodnotila jako svižnější, reálie známe, nebylo nutné se dlouze seznamovat, jen naskočit do rozjetého vlaku a hltat jízdu. Bavila jsem se, leckdy dokonce zasmála. Na slzy navzdory smutným událostem nedošlo, protože pan Backman vůbec nešetřil patosem. Na můj vkus tenhle román přesladil, přeplácal, tlačil na pilu tolik, až ve mně potlačil špatně maskovanou citlivku a vytlačil na povrch ušklíbající se cyničku. Každý grázl skrývá zlaté srdce, sebetupější puberťák vždy ví, jak správně zareagovat, utěšit, pozvednout ducha. Tak určitě… Ale nevyrostla jsem z pohádek docela, tudíž odpouštím.
Dle mého názoru by pomohlo zredukovat věty typu:
„Kolik je toho potřeba, abychom byli dobří rodiče? Nijak zvlášť moc. Jenom všechno. Jenom úplně všechno.“
Nadhodit emotivní otázku, bagatelizovat ji a následně popřít opačným tvrzením. Narážela jsem na tuto Backmanovu techniku tak často, až se mi začala zajídat. Také citoslovců nemuselo být tolik.
Prásk! Hvězda dolů za ten všudypřítomný patos, ovšem jinak všechny palce nahoru. 80-85%

59 10.02.2022

- “O válce dokážou vzletně básnit a psát hlavně ti, kdo ji nikdy nezažili na vlastní kůži. Takže to nechám na vás; ostatně, často vyhrožujete, že se vrátíte k psaní poezie.“
„Možná to udělám. Napíšu o vás heroickou poému, co říkáte?“
„Včetně krve, střev a sraček? Nebo se soustředíte na modlitby před bojem a pak přeskočíte rovnou k mávání vlajkou na dobytých hradbách a všechno mezi tím zahalíte do metafor?“
„No tedy, vy znáte slovo metafora?“
„Serete mě.“
„To nebyla metafora.“ -

Další případ osvědčeného vyšetřovacího tria kapitán Stein – notář Barbarič – kaprál Jaroš: je třeba zjistit, kdo ohrožuje vrchnost, vyhrožuje, páchá atentáty. „Ďábel v zrcadle“ je názornou ukázkou, kolik zla může napáchat náboženský fanatismus. Ať nad příčinami křesťanského schizmatu, rozdílů mezi katolíky a protestanty, bádám sebevíc, pořád tu vzájemnou nenávist nechápu. Lidstvo se mění a s ním jeho potřeby, přizpůsobení by mělo být normální. Lpět na starých tradicích s argumentem „tak se to vždycky dělalo“, vynucovat si „jedinou správnou cestu a pravdu“ násilím, to smrdí spíše Peklem než Bohem. Leč fanatici neznají toleranci, dodnes rozsévají smrt ve jménu dávno mrtvých osobností, smyšlených bytostí... či z pouhé tupé poslušnosti vůči vládcům, jenž si osobují božský status. V jistých ohledech se lidstvo asi nemění, rozhodně ne dost rychle a důkladně.
Abych se vrátila zpět k ději, je to jako obvykle poctivá historická detektivka v akčně-dobrodružném hávu. Poněkud krvavá relaxace v přesvědčivých kulisách počátku 17. století, srážím čtyři hlavy z pěti. 80%

69 06.02.2022