Metla komentáře u knih

Pátý a pravděpodobně poslední díl "Sesterstva" zabrousil k politice - samozřejmě ve zjednodušeném, pro dětské čtenáře srozumitelném stylu. Jak naznačuje název, hlavním tématem je moc a její zneužívání. Ela, Bára, Míša a Fabiola objevují kouzlo starých Zahrádek, pátrají po zdroji znečištění vody v lomu, pomáhají zvířatům i seniorům, kromě toho lépe poznávají samy sebe, svou sílu i slabosti. Cácorka chce dát pět hvězd, protože: "tenhle díl nebyl ani moc strašidelný, ani moc nudný, prostě bylo všeho tak akorát." Příjemné dívčí dobrodružství s trochou ponaučení, nenásilného vychovávání a s pěknými ilustracemi. Povedená série pro holky ve věku kolem osmi let (+/- 2 roky). 85%

40 13.06.2022

Pro čtenáře v ideálním věku (+/- 12 let) tahle série zatím vypadá jako špičková záležitost. Odvaha, přátelství, dobrodružství, napětí, akce, pilování fyzických dovedností i utužování charakteru, zkrátka ta správná porce hodnot pro kluky a holky. Fantasy svět je zřetelně inspirovaný tím Tolkienovým, ovšem zjednodušený, s minimální popisností, která by zpomalovala tempo příběhu.
Pohledu dospělého samozřejmě nemůže uniknout určitá naivita (souboje sečnými/bodnými zbraněmi byly spíše záležitostí vteřin, nikoliv minuty trvající přehlídka fines), místy absentuje logika (arcipadouch by musel být úplně dementní, kdyby po letech plánování a budování nechával strategickou stavbu bez dozoru), což je také důvod proč si u mne "Hraničářův učeň" nevystřílel plný terč. Zdůrazňuji však jedním dechem, že potěr školou povinný bude Flanaganovými knihami s nejvyšší pravděpodobností nadšen - já bych před 30-ti lety byla. 80%

48 12.06.2022

Superman z Boru pokračuje ve šlépějích svých předchozích rekovných činů za zvuků řinčících čepelí, pádících kopyt a bojovného pokřiku. František Niedl opět odvedl mou pozornost od momentálních starostí, což kvituji s velkým povděkem v této době, kdy je mnohé posraným navrch - v rovině osobní i globální. Přesto mám vůči tomuto historickému dobrodružství několik výhrad, které brání velkorysosti při udělování hvězd. Bezchybnost a dokonalost hlavního hrdiny je přetrvávajícím jevem: neporazitelný bojovník, obávaný nepřítel, vždy čestný, poctivý, spravedlivý, moudrý, lstivý, takový středověký Old Shatterhand, akorát nemilosrdnější, pragmatičtější a rozhodně žádný puritán, stranící se ohnivé vody či něžných pohlaví. S realitou tato postava nemá mnoho styčných bodů, občas ty superschopnosti ve všech oblastech lidského konání lezou na nervy. Pak jsou zde pokusy o humor, obvykle vytažené z šuplíku nadepsaného „infantilní“. Dialogy s ženami stále trpí mírnou nepřirozeností. V určitých pasážích by prospělo ubrat něco z přemíry trojteček… A pak je tady ten nešťastný Kadrnožka, kde se vzal, tu se vzal, potřebovalo by to vysvětlení, třeba i blbé, ale nějaké.
Sérii rozhodně dočtu, případně doposlouchám, a ráda se podívám na další knihy z dílny tohoto pana autora. 80%

51 08.06.2022

Nesnáším, když nevím, co napsat. Vlastně už to je dobrý indikátor, že čtvrtá hvězda je ke třetímu dílu série "Mince a dýka" až příliš laskavá. Ženské linie se posunují v ději slepičími krůčky, občas to ani nebývá vpřed, Geder je prostě Geder, člověk musí toho zaslepeného mamlase současně litovat i nesnášet, jediný pokrok se udál v Marcusově dobrodružně-putovním příběhu. Pokud máte nějakou úchylku přes draky, potom pozor, zde přestávají být pouhými legendami z dávné minulosti a lze očekávat jejich výraznější zapojení v příštích knihách.
"Tyranův zákon" je většinou vata, vycpávka s pozvolným rozmísťováním figur do strategických pozic před (jak věřím) strhující, nelítostnou smrští v následujících knihách. Mám pro Abrahama slabost, tudíž přimhouřím očko a šoupnu sem mírně zklamaných 70%.

45 05.06.2022

Knížku jsem koupila, protože ilustrace Evy Chupíkové mají své kouzlo, s příběhy Daniely Krolupperové už jsem také udělala dobrou zkušenost a víly jsou holčičí téma, na jaké by cácorka měla slyšet. Jenže to nezabralo. "Taje olivového háje" se velmi soustředí na stavění kulis francouzského venkova, na zahuštění atmosféry Provence, na poznávání bylinek, popis vůní, domů, stromů, hrníčků, náměstíček, kavárníků... a děj se v tom poněkud ztrácí. Nebavila jsem se tedy, ale nedávalo to najevo, hrdinně jsem předčítala se snahou co nejvíce podpořit víly a jejich peripetie. Bohužel jsem neuspěla, nudila se i dcera a na její žádost jsme po několika večerech přešly k jiné knížce.
Možná "Taje olivového háje" jednou dočteme, možná prodáme, hodnotit zatím nebudu. Buď se nám netrefily do nálady nebo do povahy (vyžadující přece jen výraznější příběh a méně četné popisy).

Převážně milé příběhy o nelidských obyvatelích jedné školy, mezi které patří místní duo strašidýlek, kocour, myš, ježek, krysa a podobná havěť. Část příběhů se zaobírá všedními problémy, třeba strastmi hodných žáků, či alotriím těch zlobivých, část zavede čtenáře až do říše snů, něco je vesele hravé, něco melancholicky poetické, občas vyplynou i nepříjemná ponaučení, že život umí být nespravedlivý, ba krutý. Kdyby šlo jen o kocouří přirozenost, tedy lovecký instinkt, bylo by to v naprostém pořádku, rozvod rodičů je taky v normě, neřešené násilí v rodině... ajajaj. A závěr knížky je těžká deprese, jakou stěží rozdýchá dospělý, křehká dušička mé dcery ten heavy end vůbec nezvládla. Předchozí večery vyplněné příjemným předčítáním byly zapomenuty, cácorka rázem trvá na pouhých třech hvězdách, zanevřela na Půďáky: "Vždyť pohádky přece mají končit šťastně, mami!" Ach jo, kéž bych se včas zarazila a poslední stránky zahalila do improvizované letní pohody. Bohužel - já dál nevěřícně četla nahlas. Dám 75% a pšššt, kdyby to mladá zjistila, trvala by na umazání hvězdy.

45 31.05.2022

„Možná je vám divné, že takový virvál neznepokojil sousedy. Byl nepřeslechnutelný. Probudil by i Šípkovou Růženku. Avšak obyvatelé tohoto domu se drží hesla: Co tě nepálí, nehas. (Jen tak pro ilustraci. Jednou jsem celé dva dny slyšela nepřetržitě hučet v potrubí vodu. Všichni tvrdili, že nic neslyší, pouze pan správce připustil, že ve sklepě je mokro. Jen díky mému neutuchajícímu úsilí vyšlo najevo, že potrubí prasklo. Dva dny voda podmáčela dům a všichni jsme zaplatili tisíc korun stočného navíc. To víte, co tě nepálí, nehas. A proč by se hasilo, když voda teče proudem sama, že jo?)“

Zpočátku jsem měla dojem, že paní Devátá (kterou prakticky neznám, jelikož jsem kulturní Vizigót a na sledování seriálových perel typu „Velmi křehké vztahy“ jsem se neuhodila do hlavy v dostatečném počtu ani síle) musí být nějaká moje blízká příbuzná, o pár generací starší duševní dvojče. Sama jsem v paneláku zažívala výše popsané, kdy jsem (v touze po spánku, za vytáčení 156) opakovaně žasla, zda žiju obklopena sousedy zcela hluchými, či ovečkami ochotnými nechat si sr… kálet na hlavy, dokud uřvaní notorici z 2. poschodí nezačali dům udit kouřem z požáru. Nesnáším bezohlednost a buranství v jakékoliv formě.
Postupně jsem však došla k přesvědčení, že spříznění s paní Ivankou má své limity. Jsem totiž (ke značné nelibosti otce, tchyně i tchána) zavrženíhodný skoroabstinent, cigaret jsem se v životě dotkla jen proto, abych je příteli mé sestry rozšlapala (no, nebyl za mou snahu ochránit jeho zdraví vůbec vděčný - před držkovou mě zachránil zřejmě jen nízký věk), můj šatník neobsahuje nic společensky přijatelného a než bych si veřejně stěžovala na chátrající zdraví, to raději skočím nahá šipku do kopřiv. Kdykoliv rodič-hypochondr začne líčit, co vysmrkal, jakou to mělo barvu, konzistenci atd., prchám do lesů; skutečně nemám chuť konzumovat literární ekvivalent téhož. Do detailu pitvané zdravotní problémy + častá samochvála stály paní Devátou body. Ráda bych dala čtyři, ale... ač vybraný sloh a vtipné obraty, bavila mě první čtvrtina o peripetiích se sousedy a ta poslední ze cvokhauzu, ve střední části jsem lehce trpěla a neměl to tak docela na svědomí soucit. 65-70%

49 29.05.2022

„Lidé mluví o Setmění tak, jako naši předkové mluvili o Černé smrti, jako by to byla vůle Boží. Jenže to my jsme je přivolali, s každou cisternou ropy, kterou jsme se propálili. Moje generace byli lidé, kteří se cpali do bezvědomí v Restauraci pozemského bohatství, a přitom věděli – ačkoli to popírali –, že utečou bez placení a zanechají svým vnoučatům účet, který se nikdy nedá vyrovnat.“

„Hodiny z kostí“ působí do značné míry jako pláč nad planetou, které si její „inteligentní“ obyvatelé neváží, nicméně ekologický podtón se výrazněji projevuje až v závěru knihy. Mitchellův oblíbený styl volně navazujících povídek je tentokrát propojený postavou Holly, v úvodu pubertální rebelkou na útěku za dospělostí, ve finále nemocnou starou ženou, truchlící pro zanikající svět, pro osud blízkých, pro budoucnost těch, co mají ještě život před sebou.
Tohle dílo by dobře fungovalo i bez nadpřirozena, bez tajné války bytostí, vymykajících se přírodním zákonům. Coby čtenářka fantastiky (naočkovaná např. Gaimanem nebo Barkerem) jsem Horologii a Anchority přijala bez námitek, chápu však, pokud někdo prská, v jakou pitomost se ty celkem civilní příběhy zvrhly. Zřetelné stopy se dějem táhly od počátku, směřování zápletky k věcem paranormálním rozhodně nepřekvapilo.
Já můžu jedině chválit. David Mitchell má abnormálně čtivý styl se skvělými dialogy, nenudila jsem se a neměla tendenci přeskakovat věty ani v pasážích, kde se nic moc nekonalo. Každá z povídek mě zaujala, ať se právě věnovala klaďasům či padouchům, popisovala práci válečného zpravodaje nebo zkoumala činy spisovatele na ústupu ze slávy. Až na pár scén dominuje poklidnější tempo, což mi nijak nebránilo bavit se, užívat si a dumat nad myšlenkovým přesahem.
„Hodiny z kostí“ jsou adept na 5*, ale nechám dojmy trochu uležet, jestli vydrží i za několik týdnů. Zatím tedy ponechám palec těsně pod 85%.

54 26.05.2022

„Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory i přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme.
Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?“

Autor se populárně naučnou formou zamýšlí a spekuluje nad vývojem lidstva - od první buňky až kamsi k budoucím kyborgům. Mnohé jeho postřehy považuji za velmi zajímavé, nabízející nové úhly pohledu a čerstvá témata k prohnání mozkovými závity, pilinami, či jaká výplň se nechází v mé dutině lebeční. Ovšem některé dohady mi připadaly poněkud nepodložené a občas byla na hraně objektivita. Například Evropané, přesněji všichni běloši, musí být vždy připraveni přijmout kritický kopanec (obvykle zasloužený), zatímco kolem dalších ras, převážně těch kdysi utlačovaných, je našlapováno nesmírně opatrně, hlavně se vyhnout jakékoliv negaci. Píše se o tom, jak škodíme Zemi, o přemnožení lidstva ani slovo (tedy počty jsou průběžně zmiňovány, nicméně jaksi globálně, bez naznačování a vyvozování důsledků). Zbavit se kniha ideologického nátěru, zafungovala by na mě líp, přesto hodnotím kladně: o spoustě rozebíraných věcí jsem dříve neslyšela, nečetla, nepřemýšlela, nebo je neviděla z jiného úhlu – oceňuji ten přínos. 75%

63 25.05.2022

Nigerijský "Dexter" v sukních? Vlastně ani ne, knížka se až tolik nesoustředí na mordování, jak naznačuje název. Prim hrají vztahy - vztahy mezi muži a ženami, mezi rodiči a dětmi, především však mezi sestrami, z nichž jedna je odměřená, zodpovědná, nepříliš atraktivní, zatímco druhá proplouvá životem zdánlivě uvolněně, bezstarostně, přičemž pánové při jejím spatření neovladatelně slintají. Autorčin styl je poněkud útržkovitý, přesto postupně odhalí vše podstatné. Asi bych dala přednost větší hloubce, nechala více zapůsobit africké prostředí, ovšem na druhou stranu nemůžu té stručnosti upřít spád. Žádný ze zvratů mě kdovíjak nepřekvapil, thrillery dámského střihu nevyhledávám, tudíž nejsem nadšená, nejsem ani zklamaná... užila jsem si ve společnosti Ayooly a Korede docela svižný víkend. Při důkladnějším zpracování bych mohla bodnout i čtyřikrát: 65%

51 24.05.2022

Příběhy ze svérázného života rodiny Krausových vyprávěné s nadsázkou - ve škále od mírné po absurdní. S téměř konstantním úsměvem a častým vyprsknutím smíchy jsem si vychutnávala tento projev lásky k rodině, soudržné v těžkých dobách a bez ohledu na to, jak velká dálka a kolik ostnatých drátů jednotlivé členy dělilo. Většině povídek nechybí přesah, dostatek látky k zamyšlení, ale vnášejí do hlav i srdcí také výrazné pocity, kolísající od prostého pobavení k úctě, týkající se především rodičů. Obdivuhodné osobnosti. A zajímavá, lehce bláznivá exkurze. 75-80%

47 23.05.2022

Už je to dávno, co jsem viděla film, ale zapůsobil na mě tehdy tak mocně, že román neměl šanci něčím překvapit. Paměť mi poměrně přesně zprostředkovala nejen události, k většině postav dokonce připutovaly ksichty slavných i méně známých herců. Film byl pochopitelně stručnější, více přímočarý a morálně tak nějak jednoznačnější.
Na začátku je brutální zločin, jeden z těch nejhorších, jaké si lze představit. Je správné vzít spravedlnost do vlastních rukou? Lze obhájit chladnokrevné vraždění? A jen tak mezi námi děvčaty, je to vůbec vražda, když odstraníte zlo? To jsou hlavní otázky, se kterými kniha pracuje, tohle a rasismus.
Hvězdu sundávám za trochu moc černobílé vnímání problematiky, za nadhození mnoha témat, přičemž leccos zůstalo nedořešeno (např. se zdálo, jako by nikoho nezajímaly vedlejší oběti, ani zmínka o vyšetřování násilí spáchaného občany se zálibou v zapalování křížů), za občasné opakování téhož stále dokola, zbytečné nafukování románu na úkor tempa. Také jsem někdy nechápala Jakeovo chování, americký systém práva mi připadal mírně řečeno divný (spravedlnost až na posledním místě) a v určité chvíli začal autor do zápletky přilévat nadbytek alkoholu (načež ztřískaného hrdinu opakovaně posadil za volant, no fuj!).
Zkrátka, slavný soude, do naprosté spokojenosti něco chybí a leccos přebývá, překladatel si rovněž vybral pár slabších chvilek, kdo si však chce užít kvalitní právnické drama s morálním přesahem, neměl by s tímto čtivým Grishamovým titulem utrpět zklamání, spíše naopak. 80%

50 19.05.2022

I na stará, sportem zdevastovaná koulena, to na mě občas ještě přijde: chuť na prostoduchou, nekomplikovanou, zběsilou, akční řežbu, kde se imrvére za neustálého sprintu střílí, seká, bodá, bouchá, kope, nebo aspoň pěkně po česku fackuje. Zkrátka krvavá lázeň, odpočinek v rytmu braku, který by se ovšem neměl brát (a nebere) příliš vážně – bez štědré porce nadsázky hrozí nuda. Bruntálský řezník František Kotleta bývá sázkou na jistotu, když mě přepadne tahle potřeba zabavit se v pokleslém stylu. Tělní tekutiny stříkají, kosti praskají, sci-fi koření chutná, vtípky odlehčují atmosféru zmaru po drtivé emzácké invazi, nic převratného, přesto „Operace Thümmel“ uspokojila mé zvrhlé choutky.
Pšoukla bych knížce velmi mírný nadprůměr, leč jedna věc mě potěšila natolik, že přihodím protekční hvězdu: žádné porno! Ženské pohlaví se v příběhu (zatím) vyskytovalo pouze formou neatraktivních mimozemšťanek, chybí popisy bujných vnad, přirážení a tyhle otravné záležitosti, jupííí! Pochválit musím také povedenou audioverzi.
Divnou pachuť ve vnímání mi působil rusák v roli sidekicka. Ještě na začátku roku by to bylo naprosto v pohodě, v posledních třech měsících mi holt jakákoliv zmínka o příslušnících tohoto národa dost zhořkla. 70%

53 17.05.2022

Pustila jsem se do četby/poslechu bez znalosti anotace – prostě jsem tady na DK zaregistrovala dobře hodnocený titul, který na mě téměř současně vykouknul v knihovně i v … ehm, „audiopůjčovně“. Jako spousta ostatních komentujících jsem tak nějak zjistila, že nemám chuť vstřebávat příběh na téma, kterým jsme v light verzi prošli a vlastně stále procházíme. Když už jsem však nakoukla, nechtělo se mi hned zbaběle vycouvat, navíc leccos v textu stálo za zamyšlení, něco se ukázalo nepříjemně prorocké (např. Ukrajina) a jakmile se zápletka překlopila do plně apokalyptické roviny, přišlo pár nelítostných překvapení (což hodnotím kladně, přeslazené happyendy oslabují tento typ románů i filmů). Mohlo to teda být ještě drsnější, nebavily mě náboženské ani politické pasáže, nejsem kompatibilní s jednostranným moralizováním a několik klišé mě mírně otrávilo.
Každopádně „Na konci října“ představuje poctivé a věrohodné zpracování rozkladu civilizace, kdy smrtící nemoc přivede chování lidstva do extrémů. Snad ten náš současný šmejd skutečně zmutoval do stavu běžné chřipky a na pandemii nám zůstane akorát nepříjemná vzpomínka + nelichotivá vizitka v podobě donedávna nevídaného odpadu – použitých roušek a respirátorů, kam se člověk podívá. 75%

44 15.05.2022

Splašené hormony jedné slečny mohou výrazně ovlivnit hned několik životů, obvykle nikoliv k lepšímu. Nechtěné děti, zrozené do vachrlatých rodinných podmínek - silné téma, zajímavé příběhy, které dojmou i přimějí k zamyšlení... a přece mi cosi chybělo k větší spokojenosti.
„Heřmánkové údolí“ nastavilo laťku mých očekávání vysoko, v tom však nebyl problém. Spíše mi tentokrát úplně nesedl odtažitý styl vyprávění, poněkud strohý popis událostí s minimem dialogů. Nemůžu tvrdit, že bych s žádnou z hrdinek nesympatizovala, autorka stvořila převážně silné ženy (ačkoliv někdy trvalo, než se pořádně projevily), určitě by však snesly hlubší zpracování. A nejen ony, pánové jsou tady až na pár (zásadně nepříjemných) výjimek naskicovaní pouze v hrubých obrysech, spíše kompars než plnohodnotné postavy. Editino válečné finále na mě bylo takové moc hop-šup, jako by to už paní spisovatelka chtěla mít rychle za sebou.
„Hlas kukačky“ je přes veškeré moje remcání dobrá kniha, hořká až drsná, ovšem je v ní také plno lásky, především té mateřské, vlídné, hřejivé, příjemné pro čtenářskou duši – lidské kukačce navzdory. 75-80%

58 09.05.2022

Holt se zas jednou budu svými artritickými lokty drát poněkud proti proudu, pardon.
"Slib mlčení" se mi líbil docela dost, přestože jsem měla i několik výhrad. Svižná čtivost druhému dílu zůstala, množství výhrad se zvýšilo. Kate Burkholderová projevovala zhruba tolik vyrovnanosti, jako dočasní "hosté" na záchytce - nenechala bych ji velet ani policajtům ze stavebnice LEGO. Agent Tomasetti je to samé v bledě bledém, ti dva se tak dlouho hledali, až na sebe zbyli. Jsou ve svých traumatech zoufale zacyklení, pohřbení v nich až nad své utrápené hlavy. Autorka tragické události z minulosti hrdinů vystavuje na odiv nadměrně často, opakovaně se v pocitech mizérie rochní. K tomu závislost na alkoholu, kombinace s léky (ovšem žádný výrazný vliv na chování vlivem intoxikace jsem nezpozorovala), brutální zločiny popsané do nechutných podrobností... rozpitvat ještě sociální pozadí každého, kdo se mihne dějem, měli bychom tady tradiční severskou detektivku. Zápletka se drží mustru moderních kriminálek; ničím nepřekvapila a pachatele jsem navzdory bestialitě měla na salámu. Anonymní psychopat bez osobnosti, bez vysvětlení, kde a proč se zlo zrodilo, to mě nebaví. Chci tě/nechci tě techtle-mechtle už mi připadaly iritující, vztah Kate a Johna se nikam neposunul. Největší plus série, tedy prostředí amišů, také stagnuje, nejde do hloubky, nedozvěděla jsem se nic nového.
Jestli třetí díl nepřijde s nějakou pozitivní změnou, přestanu křečovitě přivírat oči, zmasakruju hvězdičky a s "Případy Kate Burkholderové" se rozloučím. 70%

55 05.05.2022

“Ja som Richard. Kamoši mi hovoria Rišo, segra debilko, mama Nežer už toľko a otec ma bije odzadu po hlave, ale inak som normálny.“

Krauzovy začátky u kriminálky nejsou procházka růžovým sadem, kdepak, je to okružní jízda po hospodách, vyžadující odolná játra i plíce a hlavně zapomenout, že existuje něco jako rodina. Zločin a jeho vyšetřování se vyskytnou až v druhé polovině románu, podstatou zápletky je totiž doba. Absurdní, nesvobodná, převážně zlá doba, která zametala s každým, kdo nebyl plně oddán socialistické vlasti, případně měl někoho takového mezi příbuznými či známými. Soudruzi uměli a chtěli ničit životy, čemuž se kniha důkladně věnuje – praktiky StB, realita na hranicích s „imperialisty“ a tak dále, nic příjemného. Jelikož jsme po Plyšáku „nebyli jako oni“, svinstva zůstala nepotrestána a nezbývá než doufat, že se na každou svini vaří voda… na spoustu z nich bohužel příliš dlouho, pokud vůbec.
Silné téma, živě i sugestivně zpracované, ovšem v první polovině jsem především v souvislosti s „fungováním“ kriminálky občas vnímala mírnou nudu a ne až tak mírné znechucení. Finále mi pro změnu přišlo jaksi překotné a ne úplně domyšlené. Každopádně palce nahoru, budu pokračovat v četbě (ideálně kombinované s poslechem ve slovenštině). Mi-380: velké díky za chronologický seznam. 75-80%

57 04.05.2022

Komentář bude tentokrát (asi) stručnější, protože k druhému dílu série jde málo napsat, aniž bych vyžvanila děj. Ten přitom není úplně průhledný, i když lze leccos odhadnout předem - zápletka se klikatí různými směry jako život sám. Postavy nejsou černobílé ani bezchybné, jejich chování a jednání lze snadno porozumět (a ne vždy schvalovat). Všechny linie jsem si více či méně užívala; největší zvědavost ve mně vzbuzuje Clara, ta klidná síla v pozadí. Geder mě štval, ovšem to je jeho role, takže si nestěžuji. Kromě toho už se autor pustil do vybíjené a vzbudil ve mně dojem, že "Mince a dýka" je light alternativa ke "Hře o trůny" - stručnější, méně popisná, snad i s pozitivnějším vyzněním navzdory občasné brutalitě, s jakousi nadějí do budoucna. Nedostatek originality převažuje míra čtivosti, přinejmenším já jsem se ke stránkám ráda vracela a nemusela se nutit k jejich dychtivému otáčení. Takto si představuji kvalitní, dospělou fantasy, ačkoliv k metě nejvyšší mi stále cosi chybí. 80%

41 03.05.2022

Obtížně hodnotitelná kniha. Jsem osoba životem na koleji nebo internátu zcela nedotčená, snad proto mě prostředí Megaverzity fascinovalo. Všechny ty ulítlé studentské příběhy, frakce a rituály (ovšem ve Stephensonově prvotině dohnané ad absurdum) tvoří zábavnou směsici, která se bohužel v poslední čtvrtině knihy zvrhává v naprostý, autorem špatně kontrolovaný chaos. Přesto šlo z mého hlediska o osvěžující a netradiční četbu, tudíž času s tráveného s "Velkým U" nijak nelituji. Manžel s vysokoškolským vzděláním (navíc pracující tam, kde vystudoval) knihu odložil zhruba po první třetině se zdůvodněním, že mu to příliš připomíná každodenní realitu na VŠ a tím pádem to pro něj není vtipné ani zajímavé. 65-70%

40 01.05.2022

Druhá kniha prvního dílu – tedy pro ty z nás, kteří jej máme uměle rozdělený vydavatelem – pokračuje v podobném duchu: nepotřebuje tolik seznamovat s postavami a světem, obsahuje méně hlušiny, stále se něco děje. Přesto úvodní polovinu hodnotím o facku silněji, protože v téhle už Kvotheho dokonalost + ustavičná insolvence začínají kapku nudit a co hůř, zápletka notně zrůžověla. Čtenářky romantického založení mohou jásat, leč pro mě zdlouhavé tokání nebylo zajímavé v mládí, ani ve středním věku a jednou pravděpodobně budu odporně cynická stará škatule, otráveně převracející oči na svatbě vlastní dcery, místo abych je nechala patřičně slzet. Promiň, cácorko, předem se omlouvám za své nemožné chování.
Superman Kvothe svým vyprávěním naznačuje různé zvraty a vůbec příběh ještě epičtějšího rázu než dosud, na další díly jsem tedy zvědavá. „Strach moudrého muže“ nicméně odložím na později, dám autorovi trochu času navíc, aby konečně naservíroval třetí knihu. V dohledné době si raději odskočím k „Hudbě ticha“, lépe poznat tajemstvím zahalenou postavu Auri. 80%

39 01.05.2022