Metla komentáře u knih

- "V tom případě půjdeme do hor, najdeme ho a postavíme ke zdi.“
„Vy ho chcete zastřelit?“
„Snad vám ho není líto, Sharpe?“
„Já bych ho radši pověsil.“ -

No ano, Richard Sharpe je vyloženě soucitný tvor - už po sedmé a pořád mě to baví. Byla jsem opět snadno vtažena do počátku 19. století, sledovala historické půtky tehdejších velmocí (tentokrát řádění Francouzů v Portugalsku) a jak do skutečných událostí zasáhne fiktivní, sympatický, nikoliv zcela kladný důstojník... Jasně, pokaždé výrazně napomůže k vítězství své strany, tedy Britů a jejich spojenců. Klasika: drobné roztržky i monumentální bitvy, náhledy k soupeřům, vymýšlení strategie, občasná improvizace, intriky padouchů a samozřejmě nesmí chybět krásné ženy, protože hlavního hrdinu je nutno vrhat z jedné náruče do druhé. Tento díl naštěstí až tolik nesází na romantiku, převažují vojenské manévry a já si tak zase doplnila informace, s jakými mě neseznámily hodiny dějepisu - byť v poněkud upravené, ovšem zatraceně čtivé verzi.
Sharpe a jeho dobrodružství pro mě zůstávají spolehlivou relaxační zónou, účinným beranidlem na případné čtenářské bloky. Nejpozději za několik měsíců se znovu setkáme, už se těším, kde a komu bude drsný poručík nakopávat zadky. 80%

45 28.04.2022

Jen zřídka mě literární horory rozhodí tak, abych se skutečně bála. Karikův "Strach" to dokázal a totéž jsem očekávala od "Trhliny". Ta sice v tomto ohledu příliš neuspěla, nechodím do práce v obavách ze zmizení v jakési pokřivené realitě (strašákem č.1 zůstávají divočáci - zvláště od podzimu, kdy jsem za ranní tmy, vybavena čelovkou, neohroženě nakráčela mezi svítící očka "srnek", které vzápětí začaly chrochtat). U té staré boudy, kde dříve asi myslivci skladovali žrádlo pro zvěř, se nepříjemně cítím odjakživa (co když tam uvnitř někdo je a sleduje mě tím temným okénkem?!), tribečská mystéria nic nového nedodala.
Zdá se, že remcám, což nemám v úmyslu: "Trhlina" mě opravdu zaujala a bavila od první do poslední strany, tématem, prostředím i stylem vyprávění. Samozřejmě panu Karikovi žádného Igora moc nevěřím, beru to všechno jako autorův šikovný marketingový tah... ale v zimě byste mě na Tribeč nedostali ;-). Místním to bohužel nepomůže, díky románu a filmu jsou zavaleni lavinou čurbes dělajících turistů - jeden z mála důvodů, proč bych strhla hvězdu. Dalším jsou občasné opakující se fráze a situace zbytečně roztáhnuté. Nic však strhávat nebudu, naopak uznale smekám kapuci své mikiny a jdu si pořídit píšťalku... protože co kdyby? 90%
P.S.: Zvolila jsem slovenské audio, velmi povedené, a nepochybně se ke knize v budoucnu vrátím formou četby - až budu třeba za pár let na dovolené na horách.

69 27.04.2022

Volný pád. Vzpomínky na tento skvělý film se mi vtíraly do mysli od prvních stránek, tudíž Bart Dawes v mých představách získal ksicht Michaela Douglase. Když chlapa zlomí tragédie a do rozhašeného duševního soukolí padá bordel dalších událostí - jako třeba dálnice, která likviduje domovy, nebo ztráta lidského přístupu v zaměstnání - může mu prostě hrábnout. Zatímco ve výše zmíněném filmu sledujeme akční pouť vykolejeného jedince, kniha se zaobírá spíše psychikou, pozvolným klesáním ke dnu... a nejspíš se nenajde čtenář natolik optimistický, aby věřil v odraz a návrat k hladině.
V době prvního čtení mě "Srovnáno se zemí" úplně nechytilo, jako zralejší osoba jsem této pitvě duševního rozkladu rozuměla podstatně lépe. Přesněji - první polovina mě bavila velmi, později do toho vstoupil sex, drogy, rock´n´roll, Bůh, ideologie a vůbec autorovy světonázory, můj zájem bohužel poněkud vychladl. Nekompromisní finále zachránilo čtvrtou hvězdu, ale chybělo málo, abych ji srovnala se zemí. 70%

51 26.04.2022

Nebylo to špatné, ale… Nejspíš mě zhýčkaly dámy jako Karin Lednická, Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, snad i Hana Marie Körnerová (u té budu potřebovat přečíst více vzorků). Všechny mě dokázaly vzít za srdce, vyvolat silné emoce, přimět k zamyšlení. Jakuba Katalpa zvládla jen to poslední, jinak bylo poznávání „Němců“ z mé strany o něco vlažnější, než by vyhovovalo mým potřebám. Postavy mě buď rozčilovaly, nebo mi na nich nezáleželo. Osud Kláry měl potenciál dojmout, přesto se v závěru očekávaný citový knockout nekonal. Nejsem osoba strádající nedostatkem empatie, umím se vžít do tragických okolností až příliš, ovšem autorčin strohý, chladný styl (ve spojení s málo sympatickými účinkujícími) působil coby emoční tlumič. Neustálé a pro děj absolutně irelevantní zmínky o cigaretách málem knihu stály čtvrtou hvězdičku. 70%

54 25.04.2022

„Spasitel“ je čirá esence sci-fi literatury: narazit na cosi fascinujícího, čelit hrozbě, vyvíjet a inovovat technologie, cestovat vesmírem, objevovat a prozkoumávat nové věci, řešit problémy… zkrátka astronaut, loď, mise, dobrodružství, emzáci a neznámo. Vědeckofantastická klasika v moderním, čtivém pojetí, která škádlí zvědavost, napíná nervy, jitří představivost a vzdělává. Co víc si přát?
Jistě, našla bych důvody ke stržení stálice – nejvíce mě štvalo, jak autor hlavnímu hrdinovi přišlapával vedení (část čtenářů se možná cítí superinteligentně, když jim něco dojde dřív než literární postavě, ovšem pokud opakovaně předčíme myšlení všestranného génia, potom je v knize cosi špatně). Třeba by neuškodilo ubrat část filozofování (občas repetitivního), obešla bych se bez sametového závěru a tak dále. Pravda ovšem je, že kdybych „Spasiteli“ sebrala nejvyšší hodnocení, nejspíš už bych v tomto žánru nemohla dát pět hvězd vůbec ničemu.
Nejsem schopná z voleje posoudit věrohodnost předložených vědeckých pouček, kdybych však měla vybrat poctivého reprezentanta sci-fi, „Spasitel“ by po všech stránkách vyhovoval. 90%
P.S.: Psát to Weir v dnešní době, zahrnul by do mezinárodní spolupráce Rusy?

66 24.04.2022

Ctitelky Disney filmů značky "Frozen" mohou rozšířit své znalosti o dvojici sester a jejich přátelích, stačí hmátnout po některé z vydaných knížek. "Vzpomínky a kouzla" prakticky vyžadují znalost úvodního dílu (filmu nebo knihy), protože navazují na událost, kdy Anna v útlém dětství přišla o část své paměti. A ráda by ji získala zpět, třeba i s pochybnou pomocí praštěného trolla.
Cácorka milovala "Ledové království" více než dva roky, všechny filmy viděla x-krát, žadonila o panenky, potěšilo ji cokoliv s tímto tématem... leč s nástupem do školy ji Frozenmánie opustila. Přestala zbožňovat Elsu, Anna ji nudí, z lopatky nespadl snad jedině sob Sven. Tím vysvětluji relativně nízké hodnocení z naší strany: já vnímala jen průměrný příběh s hezkými, ovšem nepočetnými ilustracemi, skřítě pod peřinou působilo poměrně otráveně. Ne dost napínavé, ne dost vtipné, ne dost zajímavé pro šestiletý zhýčkaný Barbie mozek. Pokud vaše ratolesti na tomto světě a jeho hrdinech stále ještě ujíždí, knížka by u nich měla slavit větší úspěch. 65%

38 11.04.2022

Typický Barker, naznačující existenci jiných, mýtických světů, kam mohou lidé zavítat jen za naprosto unikátních okolností. Tajemné řády, symboly, rituály, Moře podstaty, Umění a cesta k němu… rozvoj nebo zánik, dobro proti zlu, světlo soupeřící s temnotou, prostě Bůh versus Ďábel a uprostřed my, drobní lidé se svými malichernými životy a potenciálem měnit (sebe, zemi, snad i ty jiné vesmíry kdesi za závojem reality).
Přiznávám, „Velké a tajné show“ mi dalo zabrat, napoprvé – kdysi před čtvrt stoletím – jsem četbu vzdala. Těch 566 stran je velmi hutných, napěchovaných písmenky menšími než je standard (některá nakladatelství by zvládla knihu nafouknout na trojnásobek objemu). Příběh sice obsahuje monumentální scény, většinou však plyne jaksi líně, vtírají se mi vize plavání v medu. V medu, do něhož se krvácelo, ejakulovalo, zvracelo, kálelo, nerada bych ve vás vyvolávala klamný pocit čehosi sladkého a příjemného. Plavou v tom i pozitivní emoce, ovšem špína, bizarnost a zvrhlost má navrch, jinak by to nebyl Clive Barker.
Asi největší problém je pro mě absence postav, s nimiž bych se mohla hlouběji ztotožnit. Záporákům se autor věnoval pečlivě, v jejich zkaženosti jsem skončila zanořená až po chlupy v nose. Zástupci kladné strany mi bohužel připadali poněkud mělcí, nedodělaní, příliš mě nezajímali. Umřel? Hm, smutné, dalo se to čekat, jedeme dál. Osud zverimexových mazlíčků mě trápil víc.
Abych byla fér, momentálně mám období komplikované nedostatkem času, soustředění, spánku, zkrátka čehokoliv, co podporuje lepší knižní zážitek. Proto budu mírná a zaokrouhlím spíše nahoru. 70%
P.S.: Umím si představit, jak fantastický film by z tohoto námětu mohl vzniknout v rukou kvalitních tvůrců s dostatečným rozpočtem.

„Ve dvaceti jsem se dal ke sboru, a jestli na mě byl táta někdy doopravdy hrdej, tak šlo právě o tenhle okamžik. Když mě o deset let později vyhodili, byl už naštěstí pod hlínou na hřbitově. Říkám naštěstí, protože ta ostuda by pro něj byla horší než smrt. Přitom jsem tehdy ani neudělal nic tak hroznýho, jen jsem svýmu veliteli řekl, že nemá koule. A že by si jeho stará někoho s koulema zasloužila. A že bych za ní i zašel, ale když si představím tu frontu, kterou bych na ni musel vystát…“

Na rovinu – nejsem fanynka tetovaných holohlavců, ať už mají plnovous nebo ne, a vlastně ani Larsův sebestředný charakter „jsem alfa samec, dělám si co chci“ mě kdovíjak nepřitahuje. Autor ovšem projevil schopnost přilepit čtenáře ke stránkám, tudíž jsem prosvištěla příběhem rychlostí projímadla trávícím traktem. Nic extra originálního ani překvapivého, „jen“ svižná detektivka s drsoněm v hlavní roli. Larse je určitě vhodné nedráždit, natož ho rozzuřit. Zatím se neprojevil jako neporazitelný akční hrdina, věřím však, že jeho chvíle ještě přijde. Závěr ho totiž zanechal v ošemetné situaci a mne naštvanou, jelikož jsem čekala normálně uzavřený případ a ne podrazácký cliffhanger do dalšího dílu (měla bych se do něj pustit dřív, než mi tenhle z paměti vyfičí, což nebude trvat dlouho). Nebo si máme finále domyslet sami? Prostě divný, pitomý konec knihy. Především proto „pouhé“ čtyři poctivé hvězdy. 80%

57 06.04.2022

- Úplně ho zkazili a rrozmazlili, nechávají si ho hrrát s věcma starrýho, tentononc, toho. ,Oh, je to tak inteligentní chlapec, pořád by jenom ležel v knihách‘,“ zapitvořil se papoušek. „Nikdy mu ale nedali nic z těch věcí, kterrej citlivej tentononc jeho věku potřebuje, to ti říkám já.“
„Myslíš lásku a péči?“ zasnil se Mrakoplaš.
„Já myslím, krrucinál, pořádnej tentononc, to, výprrask,“ prohlásil s hlubokým přesvědčením papoušek. -

Moudrý pták - věčná škoda, že pro něj Terry Pratchett nenašel v příběhu větší roli. Totéž platí pro Zavazadlo. Erik nebyl až tak zábavný, jak sliboval začátek, a Mrakoplaš poněkud vyčpěl (série znalý čtenář už přesně ví, co od tohoto máka očekávat). Podsvětí pod knutou byrokratického šéfa polechtalo bránici, ovšem potenciál byl přece jen o chlup z čertího ocasu větší. Každopádně by měl člověk velmi pečlivě zvážit svá přání, mohou se plnit velmi poťouchle. V rámci „Zeměplochy“ je tenhle díl velmi kompaktní, přesto napěchovaný bláznivými epizodkami, leckdy se slavnými základy (např. Trójská válka). Nudit se pravděpodobně nestihnete - já tedy ne, navíc jsem četbu absolvovala s tolik potřebným úsměvem, ba i občasným zasmáním. Ano, Pratchett stvořil ještě povedenější knihy, ale já jsem naprosto spokojená i s jeho lepším standardem. 80%

49 05.04.2022

Tentokrát méně kouzel a nadpřirozených záhad, příběh se točí kolem pomoci zvířatům a také pomoci zvířat, tedy kolik nám toho především vrnící kožíšky mohou dát na oplátku za vlídné zacházení. Sesterstvo získá nového kamaráda, zjistí, kdo střílí na kočky, bude chránit slabší a společně s Fabiolou přiloží ochotné ruce (či tlapky), kamkoliv je zapotřebí. Příjemný díl, v rámci dětské literatury bych dala i 5*, leč pro cácorku to tentokrát nebylo dost napínavé - příliš všední problémy, málo magie. Ilustrace vkusné a hezké jako vždy, kéž by jich bylo víc. 80-85%

39 02.04.2022

Ha, aktuálně mám příležitost srovnávat (předchozí fena byla adoptována téměř dospělá a štěněcí věk prvního psa už si pamatuji jen ve fragmentech). Takže - teriéři: roztomilí, tvrdohlaví, ideální jen pro trpělivé majitele s extra silnými nervy nebo dokonalé flegmatiky, což usuzuji ze zástupců těchto plemen, které vlastní moji známí a příbuzní. Starala jsem se například o šéfova milovaného jack-russela a nic na něj neplatilo, přísnější zacházení vůbec. Dášeňka ničím nevybočuje z mantinelů své rasy - je to zvídavý trhan a ničitel; pokud štěně neunavíte do bezvědomí, zlikviduje cokoliv se ocitne na dosah zoubků či drápků. Bez váhání zaútočí na jiné zvíře, ba i na člověka, jenž se něčím znelíbil.
Němečtí ovčáci: roztomilí (mluvíme o štěňatech), ochotní vyhovět páníčkovi, učenliví, ideální pro majitele průměrných nervů. S minimálním úsilím vychováte oddaného společníka, respektujícího vytyčené hranice, ovšem stejně snadno můžete tohle inteligentní plemeno zkazit. Mazlivý vítač či ostrý hlídač, záleží jen na vás a výcviku. Nikomu to neříkejte, moji ovčáci patřili mezi ty hodné mamlasy, ochotné případného zloděje za piškotek a pohlazení provést celým domem a ukázat, v jakém štrozoku máme ukryté milióny. A čerstvé mládě má úspěšně nakročeno se k nim přidat. Popisovat Karel Čapek zážitky s tímto plemenem, byla by to trošku nuda. Doma ani loužička, venku to umí pustit na pobídnutí, za celý týden nic zničeného, pouhé okřiknutí zastavuje nežádoucí činnost, bez vodítka se svědomitě drží u svých lidí, na vodítku netrotlí, hezky aportuje, přetahuje se, dokonce mě i nechá trochu vyspat. Ach jo, ti pracovní psi, jak podle nich napsat veselý bestseller?
Naštěstí jsou k dispozici teriéři - přirození lumpové, o nichž mohl spisovatel jazykem 30. let 20. století s láskou psát a přivodit úsměv generacím čtenářů, ať je jim 7 nebo 107 let. Vše v patřičném doprovodu milých ilustrací a fotografií.

Komentář z doby prvního čtení:
Patrick Rothfuss stvořil zajímavého hrdinu v (zatím) poměrně všedním fantasy světě; nechává chlapce růst mezi talentovanými i moudrými lidmi, tvaruje jeho osobnost utrpením, nechává ho reagovat lidsky. Nemáme co do činění s bezchybným supermanem ani klaďasem a to dělá Kvotheho příjemně uvěřitelným. Zažívá útrapy, je nakopáván osudem, potkává i dobré lidi… v paměti mi paradoxně nejsilněji utkvěly zdánlivě nepodstatné epizodky – jako třeba promarněná šance s laskavým sedlákem. Ke slovu se dostane také propracovaný systém magie, který v dalších částech určitě bude mít více prostoru. Potulný herec, loutnista, zlodějíček a žebrák, adept na mága, tím vším se Kvothe za pár set stran stihne stát a já jsem upřímně zvědavá, co všechno Patrick Rothfuss pro svého hrdinu ještě chystá. Kromě chytlavého děje bych jako klad zmínila užitý sloh, zároveň místy jaksi vzletně básnický a přitom svižně, přirozeně čtivý. Jako negativum vnímám, že se na sérii teprve pracuje a mezi jednotlivými díly budou kdovíjak dlouhé prodlevy.

Současný komentář:
"Kronika Královraha" je pro mě jednou z mnoha připomínek, proč nesnáším série - zvláště ty z žánru fantastiky. Až příliš často čtenář čeká na pokračování celé roky a někdy se bohužel nedočká. Občas český trh nepřijme knihy dost vřele (rozuměj ziskově), tudíž dá vydavatel od dalších dílů ruce pryč, jindy se zasekne autor. Patrick Rothfuss nás s dokončením trilogie napíná už celých 11 let, přesto jsem se optimisticky rozhodla oživit si "Jméno větru". Kdysi jsem z něj byla docela na větvi, když pominu nezáživný úvod. Uplynulé roky ani znalost příběhu (v rámci mé chatrné paměti) se na aktuálním prožitku výrazněji nepodepsaly, vlažně jsem přežvýkala začátek a zhruba po 100 stranách přestala okolní realita existovat (vzácnost v téhle debilní, napjaté době). Sledovala jsem dychtivě Kvotheho mládí, od konce herecké společnosti, přes protloukání se v městských ulicích až po studia. Vyprávění v "ich formě" jsem hltala, krátké mezihry v "er formě" s rezignovaným povzdechem poctivě pročetla, jakkoliv jsem měla cukání prostě je přeskakovat. Ale co kdyby mi uniklo něco důležitého? (Ne, neuniklo).
Brzy se vrhnu zápletkou dál, tak doufám, že Rothfuss rozbije svůj spisovatelský blok a poctí nás dokončením série dřív, než ji stihnu znovu pozapomínat, nebo natáhne bačkory... nebo já. 80-85%

45 31.03.2022

Mozaika příběhů, které jsou někdy silným lanem, jindy tenkou nitkou spojeny s jedním konkrétním místem v Afghánistánu, s tamní rodinou a neveselými osudy jejích členů. Očekávala jsem ucelený román, nikoliv téměř povídkovou formu, což může být důvodem, proč na mě kniha nezabrala na plný céres jako "Lovci draků". Zhruba první dvě třetiny jsem četla se značným zaujetím, různorodost prezentovaných životů a jejich obvykle smutný až tragický podtón se dotýkaly mé duše. Také poslední třetina příběhů nabízela silné motivy, zvláště pokud najdete společné prvky s vlastními vzpomínkami, pocity, událostmi osobního rázu. A já jich nacházela dost. Jen už mi tolik nevoněl roztříštěný styl, kdy se bez jakéhokoliv dělení přeskakovalo v čase tam a zpátky a zase jinam, ztrácela jsem koncentraci. Takže tentokrát "jen" necelých 80%, určitě se však ráda pustím i do dalších autorových knih.
Gabko, velké díky za půjčení a už pomalu chystej "Tisíce planoucích sluncí" ;-)

47 22.03.2022

Zeptat se mě, co si pamatuji z filmu, řekla bych "skoro prd", vždyť jsem ho viděla více než před čtvrt stoletím. Některé scény však v paměti náctileté Metličky spustily kotvu do hloubky, což je důvod, proč jsem si v minulém týdnu užívala spíše neuspěchanou, pečlivě budovanou atmosféru a nikoliv zápletku, jejíž podstata se časem z mé hlavy kupodivu nevypařila.
Předchozí pokus o četbu románu před dávnými lety ztroskotal na pomalém tempu, leč momentálně mi zvolna houstnoucí, (nejspíš i bez znalosti filmu) předvídatelný děj tak nějak vyhovoval. Zastesklo se mi po telefonních budkách, po nutnosti hledat v knihách a nikoliv surfovat na internetu, po dopisech posílaných poštou na papíře, po poloprázdných silnicích a parkovištích, kde bylo vždy dost místa, ba dokonce nebyl problém si na nich hrát s míčem... Ach, ta nostalgie (ne, fakt se mi nestýská po komunistech, akorát po těch klidnějších dnech, kdy se lidé věnovali sobě navzájem a nechvátali v doprovodu všudypřítomných přechytralých technologií).
"Rosemary má děťátko" je žánrová klasika, kde mladá žena při touze po dokonalé rodině ve vysněném bytě skončí v osidlech Zla. Počítejte s množstvím popisů prostředí, charakterů i duševních stavů. Knihu bych zařadila ke kultovním, poněkud starosvětským hororům jako "Omen", "Exorcista" a podobným. Hlavní hrdinka byla na můj vkus zhýčkaná a naivní trubka (holt punc doby), většina ostatních postav se nevyhnula šablonovitosti, přesto jsem spokojená (ač bych stejně jako Rade dala přednost méně jednoznačnému finále). 75-80%

59 21.03.2022

Zakoupeno za hubičku v bazaru, očekávání spíše nízká, ale přece jen se v antologii našlo několik kousků, díky kterým ta hubička nebyla příliš vysokou cenou.
Na nejlepší povídku jsem si musela počkat do finále, tehdy se (konečně!) výrazně zablýskl Tomáš Němec s psychologicky laděným hororem „Přijdu k vám dnes v noci“. Předchozí „Starý hřbitov“ Anny Šochové poztrácel kytičky až v poněkud matoucím závěru, vypíchnout zaslouží ještě Velínského lovecraftovina „Sagor“ a námětem tuctový, ovšem zpracováním povedený „Hádes 2020“. Následuje čtveřice povídek, selhávajících v určitých aspektech; např. Filip Gotfrid odfláknul emoční složku – ztracené děti potřebovaly víc než stručnou zmínku o žalu matky, válečnému „Karnevalu“ by rozhodně slušela větší přehlednost a tak dále. Tři práce byly dle mého názoru podprůměrné, za všechny zmíním „Bezejmenný rukopis“ s atmosférou sice solidní, avšak nezáživným dějem, nudícím a prudícím na dloooouuuuuhýýýýýých desítkách stran.
Každá z povídek má vlastní krátký komentář, celkově bych tomuto souboru českých hororů kolísavé kvality přidělila smířlivých 60%.

37 16.03.2022

Léto neznamená jen zábavu, ale také povinnosti - jako třeba starat se o kočku a kytky, když se devadesátileté sousedce zapálí lýtka a odfrčí na rande do zámoří. Kolem domku paní Ládvíkové se množí záhady, ve kterých mohou mít prsty pubertální lufťáci nevalné pověsti... nebo také ne. Sesterstvo s Fabiolou odhalují další znepokojivé tajemství a cácorka uděluje "asi tak čtyři, mami, protože jsem se u toho až moc bála." Napínavé a příjemně ilustrované letní dobrodružství pro holky ve věku 8-10 let.

42 14.03.2022

„Život je to, co se děje namísto vašich plánů.“

Proč je nejvtipnější kriminálka, jakou jsem kdy četla, v modrých číslech? Upřímně, našla bych důvody, proč sestřelit hvězdičku, kdybych chtěla (nechci). Nejsem si jistá, kolik mých výhrad jde za spisovatelem a co vytknout překladateli. Například počeštěná zdrobnělina Paulík mi hodně skřípěla mezi zuby. A zvláště ve druhé polovině románu se vyskytl takový nešvar: na stránkách bylo trestuhodně překokotováno. Vytrhnout si vlas pokaždé, když se objevilo ono slovo, na konci knihy bych byla zaměnitelná s Kojakem. Přitom náš jazyk je tak pestrý a zvukomalebný - věčná škoda, že překladatel škálu nadávek nevyužil a opakovaně mlátil čtenáře přes oči kokotem.
Dost remcání, „Muže bez tváře“ jsem si báječně vychutnala od úvodu do finále. Téměř každá strana mi dávala příležitost se smát, nebo přinejmenším usmívat. Snad bych měla varovat spolupacienty s covid-sračkou, jak snadno se záchvat smíchu může změnit v záchvat kašle (důkladně vyzkoušeno při scéně s Předsedou Mňauem a potom ještě mnohokrát). Zápletka sice hrála druhé housle, bylo totiž zhruba jasné, kam povede, bavily mě však postavy. Hrozně moc. Hlavní „hrdina“ socka s darem vrhat se z kupy hnoje do hromady mrvy, kterému zdatně sekundovalo panoptikum stejně důležitých (drsná Brigit) i vedlejších existencí jako magor Bunny McGarry, okouzlující stařenka Dorothy či právnička Nora Stokesová, správný polda byl správný nejsprávnějším způsobem, jeho mladý kolega působil věrohodně ve své ťulpasovitosti a další... Nač si ošoupávat klávesnici, prostě si to přečtěte sami a já jdu objednat zbývající díly. 90%

50 13.03.2022

Velmi ženská, netradiční fantasy, která jiskří zajímavými nápady, rozhodně však nic čtenářům (spíše čtenářkám) nedá zadarmo. Autorka střídá linie, experimentuje s formou vyprávění, používá vymyšlené novotvary, zorientovat se v jejím světě a jeho zákonitostech trvá dlouho, navzdory přiloženému slovníčku pojmů.
Dámský rukopis není až tak znát ohledně sexuálních scén, překvapivě postrádajících byť i jen nádech romantiky. Zaměření na duševní rozpoložení postav, na jejich vnitřní život, ztrápené duše a častou protivnost, to už je pro ženský styl psaní podstatně typičtější. Na rozdíl od vulgarit nejhrubšího ražení, které byly ovšem méně iritující než obraty jako: „Do zlýho Země!“ „Co je, u pravidelnýho dvouminutovýho záškubu země?“ „Země ať zrezne!“ a podobné, hojně užívané pakletby. A jelikož jde o dílo současné americké spisovatelky, nesmí chybět ekologický apel, téma homosexuality, ba i transgender se do příběhu podařilo připlácnout.
Další díly série nebudu aktivně vyhledávat, nesedla jsem si totiž s hrdiny románu. Nejsou plytcí, prostě mě dostatečně nezaujali; závěr měl být slznou tsunami, já (tématicky odpovídající balvan) se omezila na jednu rychle zamáčknutou. Příběh o svobodě, silách země a (nejen) ženské duši bych ohodnotila třemi stálicemi, čtvrtá jde čistě na konto velevzácné originality. 70%

46 10.03.2022

Nejkrásnější vánoční příběhy? Možná pro Američany, v České republice jsme přece jen věrní křesťanským tradicím a zatím se u nás na Štědrý den nesouká komínem břichatý prďola v rudém oblečku, s obřím pytlem na vycpání fuseklí, zatímco na střeše kadí sobí spřežení.
Některé pohádky byly docela příjemné, třeba "O vánočním koťátku" nebo "O malinkaté jedličce", jiné divné - např. "Dárek pro Santu" zaváněl obchodem s bílým masem, ovšem příběh "O vánočním Šášovi" byl špatný vtip, sepsaný pravděpodobným pedofilem.
Nad průměr knížku pozvedají různé jednoduché recepty na vánoční cukroví, návody na tvorbu ozdob, balících papírů a podobně. Ilustrace jsou v mírně nevkusném, leč pro děti asi líbivém Disney stylu.
Cácorka říká, že mám dát tři hvězdy, já s ní souhlasím. Nenadchlo, neurazilo, do knihovny můžeme vrátit s opatrným doporučením pro ostatní děti (až na toho úchylného Šášu). 60-65%

42 06.03.2022

Ideální knížka pro malé kutily, zvláště pokud současně milují Vánoce (které dítě ne?) a kočky, přesněji neposedné mluvící kocourky. Fiškus nechce vidět zlaté prasátko ani Ježíška, protože ve Švédsku jsou tyto svátky spojeny se skřítkem jménem Tomte. Chudák děda Pettson tedy přemýšlí a špekuluje, jak svému chlupatému "vnoučkovi" zajistit návštěvu nadpřirozené bytosti, v niž už sám dávno nevěří. Snaha vyplnit přání vede k množství starostí, práce, podivných setkání i jiných záhad.
Proti předchozím vydaným dílům série je tento mnohem rozsáhlejší a leckdy popisuje věci, co můžou dítě znudit (např. nákup krabice, popisy technických udělátek a podobně), přinejmenším pro moji cácorku to platilo. Příliš mnoho hádek a špatné nálady, nedostatek veselých epizodek. Smích tentokrát vyvolávaly především ilustrace, tradičně hezké, hravé, plné zábavných detailů, bohužel však poměrně malé.
Jako dospělá oceňuji atmosféru skandinávského venkova, má v sobě určitou nostalgickou poetiku.
Kdo viděl v televizi animovanou verzi příběhu, bude překvapen množstvím rozdílů. Pro jednou jsme se s mojí mladou zase shodly: 75%.

47 05.03.2022