Metla komentáře u knih

Když máte pocit, že se ve vaší vlasti leccos obrací pos*aným navrch, neuškodí si přečíst / poslechnout něco o tom, jak se žije jinde. Pravděpodobně si uvědomíte, jak dobře se pořád máme. Nina Špitálníková shromáždila výpovědi několika šťastlivců, kterým se podařilo zdejchnout z KLDR, kupodivu nejde pouze o protirežimní živly. Pro nás, co jezdili do školy na dinosaurech, jsou mnohá vyprávění nepříjemně povědomá. Naštěstí se v ČSSR, snad i díky švejkovské povaze, nepodařilo utáhnout šrouby až tak pevně. Co je v Severní Koreji považováno za normální, to je v civilizovaném, svobodném světě nepřijatelné. A neměli bychom si svou volnost nechat brát jménem žádné ideologie, ať se tváří sebeušlechtileji - obvykle se to vyšší dobro nějak zvrhne.
Velmi civilní a věrný náhled do všední reality v nejtvrdší diktatuře světa, všechny palce nahoru.

58 06.12.2022

Přečteno s krajním sebezapřením; mnohokrát jsem zvažovala, že se na tu nekonečnou spirálu fyzického i psychického týrání, ponižování a mučení prostě vykašlu. Co stránka, to řádění sadistické psychopatky s neuvěřitelnou schopností manipulovat s lidmi a dělat ze života peklo každému, kdo se k ní dostane příliš blízko. Ale vůbec nejhorší, nejvíce iritující pro mě byla pasivita obětí, jejich neschopnost, ba přímo neochota zachránit sebe i ostatní, zastavit teror či přinejmenším uniknout. Rozumím nečinnosti dětí, ty v tom bizáru vyrůstaly a leccos nepochopitelného braly jako samozřejmost, šílená bestie nad nimi měla odjakživa moc. Ovšem dospělí, co se sebou nechali takovým obludným způsobem orat, zabíjet pro ni nebo se nechat zabíjet, nemohli mít všech pět pohromadě. Kéž by tu mrchu někdo vzal zavčasu kramlí mezi oči. Letos byla podmínečně propuštěna a může řádit dál... Jak se teď asi žije jejím dcerám?
"Jestli to řekneš" klade naléhavé otázky především o nevšímavosti okolí, také o vlivu prostředí, výchovy a genů na lidskou osobnost. Kniha vznikla na základě výpovědí, kombinuje dokument s beletrií a nečetla se mi zrovna dobře. Téma velmi nepříjemné a styl psaní nic extra, dle mého názoru v různých obměnách stále totéž dokola.
Jak mám hodnotit otřesný skutečný příběh? Nevím, házím na hvězdičky bobek a pokusím se ten hnus vypudit z hlavy. Hned tak se mi to nepovede, tím jsem si jistá už teď.

Příjemná fantasy záležitost, psaná formou chronologicky řazených povídek, ve kterých se moderní postupy solidně doplňují s pocitem staré dobré klasiky. První příběh mě až tak neoslovil - ač pěkně napsaný, byl jaksi naivní, nedotažený, zkrátka z toho zavánělo: talentovaný amatér oprašuje svůj šuplík a jde s kůží na trh. Postupně jsem si však zvykla na poněkud jednoduchého hrdinu bez bázně a hany, sloužícího coby múza záletnému bardovi. Hodně dialogů, málo popisů, nechybí dobrodružství, romantika, kouzla, ke slovu se dostávají meče i bystrý rozum... snad jen to vtipkování bylo (na můj vkus) často z infantilního soudku.
Nemít v žánru tolik najeto, jistě bych hodnotila lépe, přesto je mých 75% velkou poklonou autorce, jejíž tvorbu hodlám se zájmem sledovat.

36 26.11.2022

Celé hodiny jsem poslouchala, přesto jsem Hodiny nedoposlouchala celé. Krásně zpracovaná audiokniha, moc hezky načtená, kapitoly jsou oddělené příjemnou hudbou. Což je prd platné, protože mě popisy duševních pochodů rozháraných žen (ani popisy lidí, předmětů či prostředí) a jejich starosti vůbec nebavily. Ale vůbec. Samé poetické přemítání a děj nikde. Melancholický tón se jistě hodí do současné podzimní krajiny, také k psychickému rozpoložení, jaké mě převálcuje vždy v listopadu, přesto nejsem vhodná osoba pro tohle oceňované dílo. Jsem prostě mělká, potřebuji chytlavou zápletku, živé dialogy a pokud možno sympatické postavy (přinejmenším jednu). Úvahy na téma nespokojenosti s vlastním životem a co by kdyby... nuda, na to si vystačím s vlastní hlavou. Pokud se v ní tedy nespustí Macarena, následovaná nutkáním skočit s rozběhem šipku do zdi.
Zapíchla jsem to zhruba ve třetině knihy, hodnotit tedy s čistým svědomím nemůžu. Třeba jednou do "Hodin" dorostu, zatím mě jejich tikání nezajímá.

Jmenuji se Ed James, jsem britský autor mnoha kriminálních příběhů a zabrousil jsem tentokrát i do oboru psychologie. Veškeré znalosti jsem nasbíral sledováním televizních seriálů a čtením detektivek jiných tvůrců. Jsem totiž původně ajťák, praktické zkušenosti nemám žádné - o práci psychologů či policajtů vím velké kulové, získal jsem však jasné představy z třetí ruky. A nejsem ani dobrý spisovatel, solidní dějový základ zasypu hromadou nejapných dialogů, které podkopávají sebemenší iluzi o profesionalitě hlavních hrdinů. Zkušenou psycholožku stále mrazí a vůbec je imrvére z něčeho vyplesknutá, detektiv má rovněž daleko do vyrovnané osoby a jeho schopnost účinného zásahu proti padouchům se limitně blíží nule. Zločin samotný je ošklivý, přičemž se chvályhodně obejde bez krve. Jeho odhalování (stejně jako odkrývání soukromí vyšetřovatelů) trpí mdlou neohrabaností, vedlejší postavy (např. všichni policajti s výjimkou Corcorana) jsou absolutně zbytečné a závěr je vytažený ze šuplíku špatných vtipů, bez špetky logiky.
Kdyby nápad zpracoval někdo jiný, třeba Michael Robotham, pravděpodobně by vznikl dobrý (ne-li výborný) psychologický thriller, takhle je to bohužel mělký podprůměr s pramálo sympatickým obsazením. 40-45%

46 24.10.2022

Dobrá, po ne zcela dobrovolné pauze zkusím vytáhnout vidle ze zadřených mozkových závitů a ve stručnosti dohnat alespoň pár restů, které se mi za poslední 3-4 měsíce nakupily.
Rozhodla jsem se začít obhajobou „nízkého“ hodnocení mafiánské bible. Proč jsem adorovaného „Kmotra“ nepozvedla k metě nejvyšší? Důvodů je víc a znalost děje k nim nepatří (film je natočen velmi věrně, skvěle obsazený a dělá své literární předloze čest). Pravděpodobně bych se dokázala přenést i přes fakt, že mi úplně nevoní vyzdvihování alternativního systému, nerespektujícího zákony určené státním aparátem. Příliš mnoho násilí a zastrašování. A také určitá schizofrenie: já jsem mafián, kdo je víc, ale moje děti ať raději žijí v opovrhované normální společnosti.
Hlavním důvodem pro popravu páté hvězdy je roztahanost především v závěrečné třetině. Méně je někdy více a dle mého názoru by kniha fungovala lépe s výraznou redukcí linií zpěváka a milenky, obě mě ve finále nudily až prudily. Proto se holt mistr Puzo musí spokojit s cifrou 80%, snad mě za tu neúctu neztrestá Luca Brasi.

57 23.10.2022

Půvabná knížka, které dominuje výtvarné provedení. Ilustrace nejsou pouhým zbytným doplňkem, nýbrž téměř komiksovým způsobem dokreslují příběh - mnohé (ne-li většina) je řečeno obrázkem. Zápletka o kočce s kriminálními sklony sice není kdovíjak třeskutě úchvatná, ale nepostrádá vtip a také okouzlující atmosféru podivna. Vždyť kolik dívek žije bez rodičů (věčně cestujících) pouze ve společnosti chlupatého tvorečka z norských močálů? Pan Moura fascinoval také dcerku, ovšem z Otolíniny téměř samoty byla smutná (což uvedla jako důvod pro stržení hvězdy)
Četba nám vydržela na několik večerů, protože texty v ilustracích jsem přidělila k přednesu cácorce - má totiž zdravé oči, nepotřebovala na (občas velmi mrňavá) písmenka lupu. O něco větší formát by knížce opravdu prospěl. Dostala jsem za úkol sehnat další díl, to je zřejmě jako hodnocení mojí skoro druhačky dostatečně výmluvné. 80%

41 21.08.2022

Poměrně přesný pohled na povahu miniaturních psů - co jim chybí na vzrůstu, to obvykle dohánějí nedůtklivostí, agresivitou a uječeností. Max, kříženec čivavy a jorkšíra, je poněkud obtížné štěně, které ví dvě věci: 1) je za všech okolností šéf, i když to některá hloupá zvířata a lidé odmítají chápat, 2) nemůže patřit jen tak někomu, potřebuje najít toho správného člověka.
Cácorka nebyla s Maxovým zuřivým naturelem příliš spokojená, tudíž si malý velký bojovník vysloužil "pouhé" čtyři hvězdičky. Já s tímto hodnocením souhlasím, patálie mrňavého cholerického egomaniaka jely ve stály stejných kolejích a ještě se točily v kruhu, podobné situace stále dokola. Přesto se knížka předčítala příjemně a dokázala nás přenést až do New Yorku (do rušného velkoměsta, kam se jsem ochotná podívat jedině prostřednictvím knih, filmů, případně her). 75-80%

42 16.08.2022

Už je to pěkných pár let, co jsem zaznamenala existenci této série (a její solidní hodnocení), když jsem tedy náhodou zakopla o audioknihu, řekla jsem si: "Proč ne?" No, třeba proto, že jsem správný věk pro eskapády Percyho Jacksona minula před více než čtvrt stoletím. Štvala mě natvrdlost nezletilého hlavního hrdiny, všechno bylo poměrně černobílé a snadno předvídatelné, humor příliš infantilní na vkus staré škatule. Dojmy by pravděpodobně byly lepší, kdybych četla a neposlouchala. Příběh popisuje z první osoby dvanáctiletý klučina a hlas postaršího chlapa, navíc s nevhodnou dikcí, k tomu zkrátka seděl asi jako tanga z ostnatého drátu mezi půlkami.
Pokud jste školou povinní (zhruba 10 až 15 roků) a konzumujete věty prostřednictvím zraku, potom si k mému hodnocení přičtěte hvězdu. Jestli ujíždíte na mytologii starověkého Řecka, můžete přihodit i druhou. Já sérii o Percy Jacksonovi přenechám mladším, raději vykutám z knihovny "Příhody Řeka Melikla" nebo Petiškovy "Staré řecké báje a pověsti". Jo, přesně to udělám - padla na mě totiž těžká nostalgie, vrátím s těmito pozapomenutými tituly do dětství. 65%

45 14.08.2022

„Říká se, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku, největšího z měst Zeměplochy.
No, alespoň je takové rčení, že se říká, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku.
Není to pravda. Všechny cesty vedou z Ankh-Morporku, ale občas po nich lidé chodí špatným směrem.“

Špinavé osobitosti Ankh-Morporku si v „Pohyblivých obrázcích“ až tolik neužijeme, protože (jak napovídá název) vyrazíme do Svatého lesa, místa, kde se přetváří realita. Budeme svědky vzniku filmového průmyslu, vzestupu hvězd, rozmíšek prvních režisérů/scénáristů/producentů, rafinovanosti reklamy, pochopíme technologii filmování, poznáme různé lidi (troly, trpaslíky, psy a další), co se kolem této branže točí, zavalí nás hromada klišé, zkrátka si vychutnáme epický biják. A tisíc slonů!
Mám ráda Pratchettův humor, jeho hru se slovy, barvitá přirovnání, způsob, jakým se jeho knihy odvíjejí před očima… docela jako film. „Pohyblivé obrázky“ patří k autorovu (solidnímu) standardu, příjemně zabaví, nabídnou několik skvostných pasáží i barvitých scén, ovšem nenadchnou na plný knedlík. Ale možná je to jen mou lehkou nechutí k prostředí filmového průmyslu.
70-75%

51 10.08.2022

Zase jednou bych mohla ponechat dutinu lebeční v módu minimální činnosti a použít praktickou kombinaci kláves ctrl c + ctrl v, jelikož "Popravčí" se svým stylem od úvodního dílu série příliš neliší. Dominuje vyšetřování nejzhovadilejších vražd a jejich detailní popis, detektivové jsou zatím uspokojivě normální, nezatěžují čtenáře svými traumaty ani sebedestruktivními závislostmi. Asi by to však chtělo zapracovat na psychologii trochu hlouběji, Hunter je neomylný a veleschopný, Garcia určen ke kladení přihlouplých otázek, v obou případech chybí výraznější charakterové rysy.
Překvapením bylo zapojení paranormálního prvku, což čtenáře s nohama pevně na zemi může rozhodit. Já zas tak ukotvená nejsem, vize mi vadily jedině z toho důvodu, že si touto berličkou autor usnadňoval zápletku. Jak předat kriminalistům potřebné informace? Jednoduše, stačí je ve správnou chvíli šoupnout do hlavy média. Dalším nešvarem je rádoby efektní ukončování kapitol nějakým šokovaným zvoláním, tradičně "Panebože!", častějším "No do prdele", či hojným "A kurva!". Nechci, aby se Carterovy postavy zaklínaly Prčicemi a nadávaly do plantážníků, přesto by neuškodilo vulgarity zredukovat na rozumnější míru.
Suma sumárum - takový svižně nenáročný relax pro otrlé úchyláky. Chápu, co se na téhle sérii většině čtenářů líbí, chápu i ty znechucené. Podobné brutální thrillery mě obvykle naladí pokračovat nějakou podstatně milejší knihou... pryč se špínou, hurá na Zeměplochu! 70-75%

59 31.07.2022

Další z mých občasných návštěv soudních síní mě překvapila jedině stručností a přímočarostí. Kdyby Grisham zbavil svůj (shodou okolností taktéž první román) "... a je čas zabíjet" veškeré omáčky a ponechal pouhou dřeň, tedy zločin na dítěti a obhajobu rodiče, který vzal spravedlnost do svých rukou, bylo by z toho něco jako Methosův "Obhájce". Ideální právnické drama by ovšem vzniklo, kdyby se tito dva spisovatelé spojili - ten zkušenější má totiž sklon uchylovat se k přemíře zbytečných detailů, opakovat se, zatímco afghánský autor byl ve své prvotině až příliš skoupý na podrobnosti, justiční kličky i emoce. Přesto mi kniha padla do noty a hodnotím ji jen o málo hůř než věhlasnějšího staršího (výše zmíněného) sourozence. 75%

44 26.07.2022

Občas mě potká období (jako asi každého), kdy problémy všedního života téměř znemožní, aby se mysl věnovala stránkám knih. Naštěstí jsem objevila několik plodných autorů a oblíbených literárních postav, co zvládnou čtenářské bariéry rozbíjet. Detektiv Harry Bosch mezi tyto spolehlivé taháky patří. Sympatický hrdina je u mě polovina úspěchu - spokojenost zaručena, pokud se k němu ještě přidá dobře zpracovaná zápletka (nemusí ani vadit, když zrovna nehýří originalitou). "Poslední kojot" používá osvědčená klišé závěrečných dekád 20. století, kdy drsní poldové nešli pro ránu daleko a k vyšetřování používali především vlastní mozek.
Vlk samotář Bosch tentokrát řeší velmi osobní případ, ničím extra nepřekvapil, přesto nemám důvod brblat. Prostě jsem od pana Connellyho dostala přesně to, co jsem právě potřebovala. Nic víc, nic míň. 80-85%

52 10.07.2022

Pokračování osudů bankéřova syna, který schopnosti finančníka nasával už s mateřským mlékem, a polského sirotka s vysokou inteligencí, jehož cesta na vrchol je mnohem strastiplnější. Setkání těch dvou nezahájí žádnou přátelskou idylku, nýbrž zničující boj, kdy čtenář/posluchač často odolává pokušení nahlas zařvat: "Nebuďte takoví zabednění kokoti! Sedněte si na jedno chlazené, promluvte si bez tajností a přestaňte už drtit sebe, případně své blízké, vy geniální idioti!"
Připravte se zavítat do světa bank, akcií, hotelů, obchodů, intrik, poctivosti i podlostí a vůbec všemožného čachrování. Drama v podobě boje o život se tentokrát vyskytuje pouze v části z II. Světové války. Příznivci romancí nebudou ochuzeni o čisté i komplikované vztahy.
Nenudila jsem se, ovšem nebyla jsem příběhem pohlcena tolik, jako u první knihy. Chvílemi docházelo k recyklaci scén a machinační bitvy dvou mocných mužů byly postupně kapku úmorné. Finále dle očekávání dojemné. Pořád dobré, ale nejspíš už ne pro každého, komu se líbilo dětství a dospívání Williama a Wladka - Abela. 75%

43 30.06.2022

Zase jednou musím upřímně poděkovat několika svým oblíbeným komentátorům, že upoutali mou pozornost ke knize, která by mě vnější fasádou rozhodně nezaujala (spíše naopak).
Tvorba Jeffreyho Archera mne zatím míjela, což se zcela jistě změní - strhující cestu Wladka Kosakiewicze za svobodou jsem totiž prožívala téměř bez dechu. Bankéřův syn William Kane byl se svou nóbl linií poněkud v nevýhodě, ovšem těšila jsem se na protnutí osudů těchto dvou nesmírně silných osobností. Pokud vás tedy zajímají nelehké životy a doba zhruba 100 let minulá, podmínky americké smetánky v kontrastu k polskému chlapci, jenž musel bojovat od prvního nadechnutí, potom neváhejte a čtěte (případně poslouchejte příjemně načtenou audioknihu). Já byla beznadějně lapena hned od úvodních slov a dokázala na pár dní vzácně snadno zapudit starosti a stres. 90%

Asi byla chyba začínat desátým dílem, který cácorka ulovila ve školní knihovně. Snad by úvodní knížky pomohly k lepšímu propojení mezi čtenářkou, postavami, světem a jeho tanečními pravidly. Takhle na nás příběh o peripetiích s Neptunovým žezlem zapůsobil spíše průměrným dojmem, stejně jako poměrně chudý výtvarný doprovod. Ale pokud se mi podaří někde vypůjčit první díly, dáme sérii druhou šanci. 60%

37 26.06.2022

První knížka, kterou jsem nečetla já dceři, naopak, poslouchala jsem, jaký cácorka v uplynulém školním roce udělala pokrok. A právě "Velký závod" dostala, když byla paní ředitelkou pasována na čtenáře. Můžu tedy mít (a mám) námitky ke zkratkovitě podanému příběhu (s ponaučením, že kamarádi jsou důležití a je správné jim pomáhat), ale čestné místo u nás v knihovničce si tahle krásně ilustrovaná knížka vysloužila. Výtvarná stránka dominuje nad dějem, textu není mnoho, ovšem pro začínající čtenáře to stačí. 75%

40 25.06.2022

Zlákána komentáři několika svých oblíbených (a také obálkou a parodickým názvem, co si budeme nalhávat) sáhla jsem po této sympatické knížce. Zpočátku mi docela sedla, působila úsměvným a uvolňujícím dojmem, jaký jsem potřebovala. Bohužel můj zájem brzy vyšuměl a dočítala jsem na setrvačník. To je tak: v době, kdy libovolná vševidoucí a všemocná entita rozdávala romantické cítění, já zrovna stála ve frontě na potřebu... potřebu napínavých krváků, vizí budoucnosti a tak dále. Kolem fronty plné dívek a žen jsem asi prošla, něco málo mi ulpělo za nehty u nohou. Nepatrné množství. Tenhle týden mi sestra pustila svůj oblíbený film se slovy "Krásný chlap, krásná příroda!"... a já se u toho milostného tokání fakt zoufale nudila, má dřímající pozornost se probouzela jen ve chvílích, kdy si on sundal tričko. Tím vysvětluji své nižší hodnocení. Pár vtípků pozvedlo koutky, sdílím s autorkou pozitivní vztah ke kočkám, ale "Padesát odstínů tymiánu" je dle mého názoru růžová fantasy kravinka spíše pro dospívající slečny. Víte, jakou otázku jsem na ulici slyšela, když mě lidé měli oslovovat "slečno"? Už to bude více než čtvrt století a já si ji pamatuji zcela přesně: "Mladý muži, nevíte, kde je tady věznice?"
Kompatibilita s dílkem Zdenky Pšeničkové byla tedy nejspíš předem vyloučena. Těch pár hodin ve společnosti Tymiány ovšem nelituji a oceňuji také ilustrace. 65%

46 21.06.2022

Nu, Old Shatterhande alias Karo ben Nemsí, převeliké díky za dětství a dospívání ve tvé společnosti. Milovala jsem tě, ctila coby nedostižný idol snad celé desetiletí, obdivovala jsem tvou udatnost, sílu, lstivost, čestný charakter, zkrátka veškeré superschopnosti, jimiž jsi byl obdařen. Když jsem se k tobě vracela po čtvrt století od posledního setkání (v rámci čtenářské výzvy), tušila jsem, že už to nebude fungovat. A nefungovalo. Rozčiloval mě tvůj šovinismus, vytáčela svatouškovská povaha "jsem ctnostný evropský křesťan, nikdo není víc", štvalo mě tvé neustálé chvástání, špatně maskované rádoby skromností. Všude jsi byl, všechno jsi viděl, všechno víš, všechno umíš, všechno zvládáš, všechny nepřátele porazíš, všichni tě chválí a vzhlížejí k tobě. Akorát padouši nadávají, ovšem jedním dechem nezapomenou dodat, jaký jsi statečný bojovník, nebezpečný soupeř, jemuž není rovno, prostě skvělý chlapík, ač nevěřící pes, hatící veškeré zlovolné plány (leckdy nepochopitelně složitě, naivně a s pochybnou logikou). Pravda, není tak těžké excelovat mezi pitomci - svým vzděláním i zkušenostmi strčíš hravě do kapsy každého domorodého experta v libovolném oboru. A co mě iritovalo nejhůř? Tvůj velkohubě "vtipný" sluha Selim, postava otravnější než Jar Jar Binks ze Star Wars, Oslík ze Shreka a Olaf z Frozen dohromady.
Zkrátka, Karle Mayi, touto knihou z prostředí Afriky se loučíme navždy, sbohem a dík za báječná dobrodružství, která sice s dospělostí ztratila kouzlo, vzpomínky přesto zůstávají milé, nezkalené současnými chatrnými dojmy. Snad máš co říct i dnešním dětem a tvá popularita přetrvá další staletí.
Hodnocení třemi hvězdami je kompromisem mezi dávným nadšeným mládětem a nynější, lehce zpruzenou Metlou.

54 19.06.2022

Nemít „Černá smrt“ atmosféru s hustotou nočního močálu plného mrtvol, asi bych poslala hodnocení dolů, ale můžu si za dilematický prožitek sama. V současném duševním rozpoložení bych neměla číst tak bezútěšné, deprimující knihy, ve kterých není ani záblesk vtipu, ani jiskřička naděje, pouze bolest, temnota, zmar a hrůza.
Špatně se mi na děj soustředilo, hlavní postava sice měla mou účast, zájem bohužel nikoliv, což platí i pro Gabrielova spoluhráče a veškeré ostatní osoby. Strašně mi chyběl jaksi hlubší, osobnější přístup, aby mi bylo více líto obětí, abych urputněji držela palce pátrajícím, abych se zalykala strachem, nenávistí (zkrátka libovolnou silnou emocí) vůči bestiím s lidským zjevem. Za povrchní zpracování psychologie amputuji jednu hvězdu. Také si nejsem jistá, zda jsem správně pochopila závěr... snad ne, taková překombinovanost by byla důvodem k odstranění další astry.
A poslední připomínka: úplně mi nevoněl překlad. Já tedy netuším, jak je na tom originál, nicméně takovej ten pražskej přízvuk mi sedí k puberťákům nebo vrstvám z podsvětí, u starých fotrů bych preferovala spisovnější formu dialogů. To je ovšem čistě lokální problém, bo u nas se kurňa mluvi jinak!!!
Časem dám panu spisovateli druhou šanci uchvátit mě, momentálně zamířím k méně drásavým titulům.
70%

50 16.06.2022