Metla komentáře u knih

Přiznám se, že pouhé 4 měsíce od dočtení se mi tentokrát mozek protáčel naprázdno, než oči zavadily v anotaci o slovo "hlavonožci". Paměť naskočila, můžu se plácnout do čela a s úlevou vydechnout: "Ahááá..." Ještě mě ta mrcha senilita úplně nepřeválcovala!
Tchaikovski bere své čtenáře znovu do vesmíru vzdálené budoucnosti, zástupci lidstva v podání putujících vědců už našli společnou řeč s Pavouky, teď na ně čeká seznámení s dalším inteligentním druhem - chobotnicemi. Nemá smysl prozrazovat víc, opět je to o úskalích odlišné komunikace a vnímání různých živočišných druhů. "Děti zmaru" jsou sci-fi v pravém smyslu tohoto sousloví, nečekejte tedy žádnou zběsilou akci, je to objevování, poznávání, pochopení.
Jediným výraznějším důvodem k remcání pro mě byla neschopnost se s někým ztotožnit. Hlavní lidská postava Senkovi je vědecký fanatik, který toho má více společného se svými zvířecími svěřenci, než s kolegy... a ti jsou pro změnu nevýrazní, příliš mě nezajímalo, jak dopadnou. I kdyby však autor charaktery doladil, nejspíš by to na pátou hvězdu nestačilo, na to je děj poněkud rozevlátý. 75-80%

37 19.01.2023

Román o tom, kterak v New Yorku vznikal policejní sbor, o mnoha mrtvých a jak to s nimi vlastně bylo, o vztazích mezi bratry, mezi mužem a ženou, k tomu dobová atmosféra hustá tak, až člověk čeká, kdy šlápne na Rákosníčka. "Bohové Gothamu" nabízejí hodně... vlastně až příliš s ohledem na to, jak stručně by se dala popsat zápletka, takže musím kus hvězdy sloupnout za zbytečné nafukování, škodící tempu.
Hlavní hrdina Timothy Wilde, jehož optikou příběh vnímáme, má potenciál získat u čtenářů oblibu: barman s darem naslouchat lidem, dotlačený okolnostmi k tvrdší, špinavější práci. Nevím proč, na mě tenhle charakter nějak výrazněji nezafungoval. Část viny mohu asi připsat audioverzi - Martin Písařík mi k ústřední postavě nepasoval (načetl to dobře, akorát bych volila někoho s trochu drsnějším, protřelejším hlasem, zkrátka aby mi tolik nepřipomínal současného mladého advokáta). Co se opravdu hrubě nepovedlo, je hudební doprovod rozdělující jednotlivé kapitoly. Uši a nervy drásající záhrobní prdění se k ději hodilo asi jako zahnojené holínky do divadla. Fuj, ještě teď mám osypky při vzpomínce na ty atonální pazvuky. V hodnocení románu trýznivé audioprznění atmosféry samozřejmě nezohledním, za to autorka nemůže.
Pokud se k "Bohům Gothamu" někdy v budoucnu vrátím, učiním tak hezky tradičně očima. 75%

39 18.01.2023

Tady je jeden z důvodů, proč nenechávat komentáře odležet. Zhruba po půl roce si pamatuji, že se mi tato detektivka perfektně trefila do vkusu, při hodnocení jsem nenašla důvod, proč strhnout hvězdu, leč momentálně horko-těžko lovím z hlavy, o čem to přesně bylo. Vraždy, pátrání v současnosti, bloumání v minulosti, vynořují se mi pouhé fragmenty. Román měl hutnou atmosféru, výborně zpracované postavy - především hlavního hrdinu Falka, potěšila přidaná hodnota ve formě témat k zamyšlení (nic, co by brzdilo dějový spád) a zápletka taky byla fajn. Akorát mi ostudně vysublimovaly detaily a finální rozuzlení - vím kdo nevraždil a to je asi tak všechno. No, alespoň nevyzradím spoilery těm čtenářům, kteří se na "Sucho" teprve chystají. Já se k němu za pár let jistě vrátím a mezitím vyhledám další autorčiny knihy.
85% Nemůžu dát víc, když příběh zapustil kořeny tak mělce.

52 17.01.2023

Další čtvrt roku starý rest, který si ode mě zaslouží pár slov. Moji oblíbení čtenáři jsou v názoru na knihu poněkud rozpolcení mezi nadšením a zklamáním, mně navíc nepřirostl k aortě Theo Cray z autorovy série "Naturalista", tudíž jsem neměla přehnaná očekávání. A možná i to je důvod, proč se mi pod hladinou líbilo. Pravda - zápletka není z nejchytlavějších, příběhy z drogového podsvětí mě úplně neberou, ale bavil mě styl, jakým je tenhle napínavý mix detektivky, dobrodružství a thrilleru napsán. Policejní potápěčka Sloan má zajímavou práci v pro mě cizím a tedy fascinujícím prostředí, kromě toho je sympaticky sebeironická, její "úhlavní nepřítel" taky není vyloženě marný. Tahle dvojka má do budoucna slušný potenciál a pokud knihovna nedodá další díl, asi ze své keramické kadibudky vytřepu nějaké úspory (holt ta luxusní jachta, ve které hodlám brázdit místní odkalovací nádrž pod kravínem, bude muset počkat). 75%

38 17.01.2023

Opět se pokusím odhlédnout od kontroverze kolem pamětnice, jejíž slova Jiří S. Kupka zpracoval. Nebudu spekulovat, co je pravda, co smyšlenka, co rozmlžila dlouhá desetiletí a nakolik idealizovaný obraz Věry Sosnarové vznikl. Jsem si však poměrně jistá, že si paní (tehdy slečna) užila v Sovětském svazu své a nic příjemného to nebylo. Mnoho uvedených detailů působí věrohodně. Pokud "Krvavé jahody" vezmu jako připomínku zvěrstev, pak autor odvedl výbornou práci: je to silný, ošklivý příběh o nejtemnějších stránkách lidství (zdráhám se toto slovo vůbec použít v souvislosti s popsanými událostmi). Krutost, utrpení a hnus. Čas bohužel ukázal, že se ruská mentalita příliš nezměnila, většina nadále ochotně páchá zlo, když jejich ikona, jejich milovaný, nezpochybnitelný diktátor zavelí.
Zlatí Češi, byť zdaleka ne dokonalí. Představte si, jak podroušený Zeman ze svého vozíku pompézně zavelí k útoku na Slovensko... a kam by ho od svých půllitrů občané ČR bez váhání poslali.
Komentář píšu s odstupem čtvrt roku a vzpomínkám to nijak nevadí, zapustily v mém průtokovém mozku kořeny. Být kniha plně autentická, dala bych 5 hvězd.

47 16.01.2023

Jednohubka pořízená ve výprodeji, hybrid tvorby mistra Kulhánka či jeho klonu Františka Kotlety x Douglase Adamse, nebo spíše Sama J. Lundwalla. Agresivní buran, tedy hlavní antihrdina Marcel, přijímá práci těžaře na Měsíci, kde se odehrávají podezřelé věci. Marcel vše deníkovou formou popisuje, tedy jak je vrhán z jedné absurdní situace do druhé, cestuje vesmírem i časem, žere rohlíky a kanárky, potkává emzáky a sem tam nějakého divného člověka, chová se jako kretén, pořád někoho mlátí, zabíjí měsíčňany, prchá, zabíjí policajty, prchá a každý jeho krok/skok/libovolný přesun časoprostorem je lemován barvitým přirovnáním.

´Na to, že poslední člen hlídky musel být nervózní jak kamzík na rovince, projevil ve finále velkou duchapřítomnost. Roztáhl svou hmyzí hubu a jediným chramstnutím mi ukousl kus levýho prostředníčku. Teď byla pomalá reakce na mý straně. Čuměl jsem na ten pahýl jako krtek na atomový hodiny.
"Kecáš?!" křičím na toho zkurvence fádní řečnickou otázku a hned nato jsem mu rozflákal hlavu tak, že by ho nepoznalo ani vlastní zrcadlo. ´

Upozornění: autor hodně operuje s díly H.G. Wellse, pokud tedy neznáte knihu "První lidé na Měsíci", odkud především čerpá, pravděpodobně to dojmy z "Měsíčního deníku" dost sníží. Jelikož nejsem příznivcem prehistorické beletrie, většinu narážek jsem bohužel nepobrala. Za to vesmírná tělesa strhávat nemíním, neznalost klasiky je moje chyba. Dvě jdou dolů za hlavní postavu, kterou jsem nesnášela, vedlejší postavy, které mi byly ukradené, přemíru jazykových patvarů i zbytečné vulgarity (rozhodně nevolám po mluvě hochů od Bobří řeky, jen jsou sprosťárny místy zbytečné až nevhodné) a několik trapnějších přirovnání škemralo o vyškrtnutí. Jinak dobrý, za těch pár šušní v pohodě.
K ilustracím mám podobně nejednoznačný postoj: nelíbí se mi, ale k praštěné knížce pasují.

38 12.01.2023

Dobrovolní hasiči v naší obci jsou mistři... v pořádání hlučných chlastacích akcí. Jedinkrát jsem se na ně obrátila s žádostí o pomoc: do koruny asi 5-6 metrů vysokého jehličnanu se zatoulalo čísi kotě, zoufale mňoukalo a nebylo schopné najít cestu dolů. Což cácorku tuze rozesmutnilo. Tudíž jsem po půlhodině marného vábení zašla do hasičské zbrojnice (vzdálené zhruba 25 metrů) a poprosila přítomného pařmena, zda by zvířátko nesundal. Dotyčný se neochotně přesunul ke stromu a k mému nezměrnému úžasu mě instruoval, ať zavolám 150. Jelikož jsem nesdílela názor, že by podobnou banalitu měli řešit profesionálové, další půl hodinu jsem věnovala (úspěšné) snaze přilákat tvorečka dost nízko, abych ho mohla předat majiteli (jenž se vzápětí vypotácel z protější hospody).

S profi hasiči mám možná o něco větší zkušenosti, než průměrný obyvatel ČR. Bydlela jsem v paneláku, kde několik bytů obsadily typické sociální případy - tedy notoričtí alkoholici a kuřáci, z čehož samozřejmě vyplývaly časté zásahy nejen pro policisty a strážníky, hasiči si také přišli na své. Dokonce jsem pracovala na ubytovně, tam takových "sympatických" existencí byly desítky, a to se k usínání se zapálenou cigaretou či v průběhu vaření přidávaly i problémy feťáků, kterým vzplanul pokoj při "pečení perníku". V tomto zaměstnání byly noci velmi dobrodružné - není nad to pobíhat chodbou plnou dýmu, bušit na 80 dveří a hledat, kdo si udělal táborák tentokrát. A ty sexy kníry, co se vám při vdechování zplodin vytvoří pod nosem...
Možná jste už také museli volat 150 kvůli dopravní nehodě, i když vznikla pouze potřeba uklidit ze silnice sklo, plechy a provozní kapaliny. Vážně, nezastavujte na oranžovou, řidiči za vámi to, zdá se, nečekají, oni naopak zrychlují, aby tu křižovatku ještě profrčeli, klidně na červenou.
Milejší zkušenosti ze setkání s hasiči přinesl až mladý příbuzný, který pracuje na pravděpodobně největší HZS Severní Moravy a tak jsme si s cácorkou mohly zblízka prohlédnout obří vozy, vyprošťovací techniku, jeřáb, vyzkoušet výstroj (těžkou jak kráva), vidět přistání vrtulníku atd.

„101 minut“ je doslova dechberoucí kniha o hrdinech všedních dní (víkendů i svátků), hold jejich odvaze, vytrvalosti, smyslu pro povinnost. Nemohla jsem ji odložit, den na nemocenské utekl jako voda z céčka (požární hadice typu C o průměru 52 mm – jo, rejstřík pojmů jsem listovala často).
Vůči profesionálním hasičům chovám nejhlubší respekt, žádná mzda není za jejich práci dost vysoká. 100%

50 11.01.2023

"Dědeček říkal, že je vo moc lepčí někomu vysvětlit, jak se co dělá, než mu něco dávat. Říkal, dyž někoho naučíš, jak si má sám poradit, bude v pohodě; ale dyž mu třeba něco dáš a přitom ho nic nenaučíš, budeš ho mít na krku až do konce svýho smrtelnýho života. Dědeček říkal, že mu vlastně prokazuješ medvědí službu, protože dyž bude na tobě závislej, vemeš mu jeho charakter. Vlastně ho vo charakter vokradeš.
Dědeček říkal, že někerý lidi se můžou vytahovat, že pořád někomu něco dávaj, dělá jim to víc dobře než těm, co něco dostávaj; ačkoliv by bylo lepší, dyby svýho bližního něco pořádnýho naučili, aby se moh spolehnout sám na sebe.
Dědeček říkal, že lidská povaha už je taková, že sou lidi, kerejm došlo, že druhejm lidem dělá dobře, dyž se můžou vytahovat, a tak ze sebe dělaj takový ubožáky, že by po nich ani pes neštěk. A tak se naučili štěkat sami na pány Vejtahy, místo aby si zachovali charakter. Říkal, že pořád kňučej vo almužnu, zatímco by potřebovali, aby je někdo pořádně kopnul tvrdou botou do zadku."

Dědeček byl moudrý muž. Výše uvedený citát by se měl (ve spisovné češtině) tesat zlatými písmeny do mramorové desky a tím šutrem omlátit hlavy všech dobroserů, kteří za peníze daňových poplatníků vytvářejí jedině přemnožené davy nezodpovědných budižkničemů.
Nebudu řešit charakter autora, pravdivost příběhu ba ani ten použitý jazyk, obtížný pro osobu nelibě snášející prznění mateřštiny. "Školu Malého stromu" jsem absolvovala formou skvěle zpracované audioknihy a byl to pro mě ohromně milý, po duši hladící zážitek. Rozhodně v prvních dvou třetinách, ta poslední poněkud potemněla, ale v nejmenším nesnížila dojmy, zaslzela jsem si kvalitně. Píšu okouzlujícímu Malému stromu jedničku s hvězdičkou a za několik let se do jeho školy jistě vrátím. Pravděpodobně opět ušima. 95%

45 09.01.2023

Vracím do knihovny nedočtené. Od začátku jsem se obtížně srovnávala s autorovým "ADHD" stylem, kdy jeho pozornost lítá od jedné postavy k druhé, třetí, čtvrté atd., skáče od jednoho tématu k dalšímu. Hodně mi to připomínalo iritující rozhovory s tchyní. Jelikož mě však rýmečka připoutala ke gauči, vydržela jsem zhruba 40% románu, než se zápletka definitivně odklonila směrem, který na mě má spíše odpudivé účinky (konkrétně zlé agentury o třech písmenech, špinavá politika) a já se rozhodla s panem Lagercrantzem rozvázat čtenářský poměr. "Temnota" je směs detektivky, špionážního a psychologického románu, u skandinávského spisovatele samozřejmě nesmí chybět sociální drama s rozhořčením nad třídní / rasovou nerovností, pravděpodobně dojde i na nějakou tu romantiku.
Třeba dělám chybu, ale ani umíněnost (přesněji obsese dotáhnout načaté věci do finiše) v kombinaci s nemocenskou nejsou dostatečně silnou motivací k úplnému přelouskání po všech stránkách průměrné knihy, když mám k dispozici nadbytek jiných, často čekajících celé roky, než se k nim dopracuju.

Jak hodnotit? Z hlediska zábavnosti pro mě nebyla až taková hitparáda číst o každém šroubku, o každém červotoči v palubě smutně proslulé lodi Erebus (Terror pluje ve vedlejší brázdě, jak napovídá už název knihy). Pokud však hltáte fakta, bude pro vás mravenčí práce Michaela Palina zcela fascinující. Shromáždil snad veškeré dostupné informace od stavby lodi, přes její plavby, všemožné úpravy pro arktické podmínky, záznamy z dopisů námořníků i důstojnických deníků. Po zmizení výpravy následují popisy záchranných expedic, spekulace, jaké se vynořily současně s nalezením nemnoha stop, nedávný objev vraku a také autorovy postřehy z cest, které podnikl, aby lépe pochopil prostředí i podmínky, s nimiž se posádky lodí musely vypořádat.

"Taťána mylně nabyla dojmu, že jsem slavná filmová hvězda, čemuž tak docela neodpovídá moje mrňavá kajuta ani rozcuchané vlasy. Neodvažuju se jí, Marii, kapitánu Běluhovi ani komukoliv z Rusů přiznat, že mou poslední rolí je Vjačeslav Molotov ve filmu Ztratili jsme Stalina."

Z hlediska čtivosti + atmosféry u mě vede Simmonsův fiktivní román "Terror", ovšem Palin dal dohromady spoustu zajímavých detailů a jeho pečlivosti nelze než zatleskat. Hodnotím tedy stejným počtem hvězd, ačkoliv připouštím, že jsem od člena slavných Monty Pythonů čekala trochu více humoru. Ale to je můj problém - tragické téma zřídka nabízelo prostor k satiře.

44 06.01.2023

Na "Stíny v létě" jsem se těšila, ale jak už mám ve zvyku (po tuzemských zkušenostech), s koupí a četbou jsem čekala, až u nás série vyjde kompletní. Čekala jsem a čekala... a čekala... Co se dá dělat, "Kvartet vysoké ceny" postihl osud mnoha jiných cyklů, které se v češtině nedočkaly zakončení. Takže jsem se po dlouhých třinácti letech vyčkávání vyprdla na nákup, četbě jsem však neodolala. A pochopila neúspěch.
Začátek byl nadějný, po prologu ovšem následuje nevýrazná zápletka, děj založený prakticky pouze na pletichaření a více či méně drobných posunech rovnováhy ve vztazích mezi jednotlivými postavami. Postavami, k nimž jsem si úplně nedokázala najít cestu. Oslovila mě cílevědomá babka Amat Kyaan, u ostatních mé sympatie kolísaly, nebo vůbec nevznikly (např. kdyby Liat spadlo na hlavu piano, uvítala bych to s ulehčením). Dobrodružství ani akce se nekonají, byť na nějaké násilí i vraždy přece jen dojde. Většina stránek se odehrává na ploše jednoho města, magie v podání andat a básníků je poměrně nenápadná, přestože má na fungování světa zásadní vliv. Různé formální postoje a hierarchie společnosti odkazují kamsi ke středověké Asii, nicméně už jsem se s těmito exotickými ingrediencemi setkala v lepším, intenzivnějším zpracování u knih jiných autorů.
Ačkoliv mám styl Daniela Abrahama ráda, ještě nikdy ode mě nezískal pět hvězd. Tentokrát jej bohužel musím ponechat těsně pod hranicí 70%. Nevím, zda se budu pouštět do "Zrady v zimě", snad jen kvůli "drsné děvce" Amat.

36 29.12.2022

Nesnášíte psy a britskou královskou rodinu? Ruce pryč, tato knížka je pro vás toxická!
Milujete psy a zbožňujete britskou královskou rodinu? Tato knížka je pro vás dar z nebes, budete slintat blahem.
Máte rádi psy, ovšem nepolidšťujete si je, a britskou královskou rodinu máte na salámu? Pak pravděpodobně stejně jako já zjistíte, že nejste připraveni přijímat životní moudra od chlupaté továrničky na lejna, schopné tyto produkty konzumovat. A nejspíš nebudete žrát ani předloženou ideu laskavých anglických aristokratů, trávících veškerý čas filozofickými debatami s podobně osvícenými lidmi (a dalšími bytostmi).
Taková eko - nábožensko - psychoenergo agitka, s pozvednutým nosem trousící své pravdy a znechuceně jej ohrnující nad obyčejnými omezenými smrtelníky. Ono v tom je kus přijatelného (nic objevného, ba i těžce obehrané "následuj své srdce" zaznělo), ovšem dalajlámovi se naslouchá jaksi přirozeněji, ochotněji než bulvárem ostře sledované šlechtě. V zemích Commonwealthu má výtvor Davida Michieho lepší podmínky k úspěchu, u nás asi málokdo vnímá členy britské monarchie coby nezpochybnitelné morální autority a duchovní vůdce.
Audiokniha v podání hlasového pitvoření Borka Kapitančika vyzněla parodicky - nevím, zda šlo o záměr.
50-55%

36 25.12.2022

Neznámá planeta, vyhrocené vztahy, cosi cizího a boj o život; osvědčené ingredience, jaké má Metla v oblibě již od dětství. Přesto trpí "Planeta mezi dvěma slunci" několika neduhy, které mi brání v nadšeném komentáři, nešetřícím superlativy. Tempo. Přesněji jeho absence. Román je dle mého názoru zbytečně dlouhý na to, jak málo se v něm vlastně odehrává. Kdyby pečlivé budování atmosféry bylo podpořeno perfektní prací s charaktery postav, budiž. Jenže já jsem žádného z těch chlapů nepoznala natolik, abych měla potřebu nějak urputně držet palce. Tohle je správňák, tohle hajzl, tohle drsňák, tohle jsou komparzisti v šedé zóně. Osm malých černoušků v Bermudském trojúhelníku, předem odsouzených ke zkáze... a já neviděla důvod, proč se o ně bát, mé slzné kanálky odmítaly dojatě zvlhnout.
Takže: ubrat přinejmenším stovku stran a máknout na tom, aby trosečníci nebyli této čtenářce více či méně ukradení. A třeba i trošku detailněji zapracovat na vysvětlení havárie + doprovodných jevů, ovšem na tom bych netrvala, mně by pro větší úspěch stačilo splnit první dva body. Současné dojmy z audioknihy odpovídají těm pradávným z prvního čtení: 75%.

Obecní pidiknihovna vypůjčila několik novějších titulů, které neunikly mé pozornosti a následně hlubinám mého batohu. Ne, nenosím kabelku. Dokonce ani žádnou nemám. A nikdy jsem neměla - nač taky, vždyť se do toho nevejde pořádná kniha + veškerý letitý bordel a samozřejmě natřískaná šrajtofle :-). Tohle by hlavní hrdinka "Volajícího" asi nechápala, jelikož je to úspěšná moderní žena, populární moderátorka, oslovující z rádia masy lidí. Sebevědomá, s pravidly si hlavu moc neláme, jezdí bourákem, chodí na jehlových podpatcích, obléká se značkově a jistě má i nepřebernou zásobu kabelek světových jmen. A také jednoho posluchače, který se od ostatních liší: je všemocný, vševědoucí, všehoschopný a Jordan mu zjevně přišlápla kuří oko, proto ji zapojil do svých úchylných hrátek. Hrátek s množstvím výbuchů, obětí a postupným odhalováním, kdo, co, proč a jak.
Tohle je zkrátka akční jízda ve stylu "Smrtonosné pasti" křížené s "Telefonní budkou", svižně plynoucí, hladce čtivá, s morálním přesahem... ale mozek doporučuji před otevřením románu přepnout do stand by režimu. Nebo úplně vypnout, jelikož schopnosti arcipadoucha jsou jednoduše nadpřirozené. Naštěstí přesně takové knihy momentálně potřebuji, napínavé a oddechové, tudíž jsem ochotná nad blbostmi přivřít oči (ačkoliv zcela ignorovat je nelze).
70-75%

44 21.12.2022

Touto knihou si mohu Čtenářskou výzvu 2022 odškrtnout jako splněnou a jakkoliv mě Margaret Atwood přiměla vykročit z mé komfortní zóny, "Kus temnoty" mi rozhodně cosi dal. Pravděpodobně se mi z hlavy hned tak nevypaří, což není zásluhou divadelního prostředí, které mohu stěží nazvat blízké mojí letoře. Navíc mi zápletka svým průběhem i vyústěním přišla poněkud málo věrohodná, téměř pohádková. Zajímavější pro mě byla komornější psychologická linie o ztrátě a (ne)vyrovnávání se s ní. Paní spisovatelka umí čtenáře přilepit ke stránkám, vzbudit jeho zájem o další dění, přimět k zamyšlení. Nebýt takový kulturní barbar, jistě bych si knihu užila víc, ovšem i tak zvedám oba palce. 75-80%
P.S.: Moc se mi líbily shakespearovské nadávky :-)

39 18.12.2022

Když se hororová klasika přistříkne současností (přesněji nedávnou minulostí, krásnou dobou předmobilovou) a spisovatel není vyloženě marný, může z tohoto spojení vzniknout velmi zajímavé dílo. Robert R. McCammon vsadil na důkladné budování atmosféry a dobře udělal. Čtenář se snadno přenese ze svého útulného obydlí na odlehlé, ponuré panství zdegenerované šlechty a pomalu odhaluje tajemství, která doslova otřásají zdejším krajem. Potud vše šlapalo skvěle, akorát finále bylo takové... sice nepřekvapivě, přesto béčkově laciné. I tak je "Prokletí rodu Usherů" solidním zástupcem žánru a měl by kápnout do vkusu každému, kdo preferuje pozvolné pojetí, soustředící se na prostředí, historii a psychiku postav, ačkoliv v závěru nechybí také nějaká ta akce se záplavou krve + dalších tekutin. Mistr Poe nemusí v hrobě rotovat. 75%

43 17.12.2022

Další z thrillerů ve škále hodnocení "neurazí, nenadchne", na půjčku z knihovny dobrý. Začátek byl ucházející, bohužel se hlavní postava brzy začne chovat jako naprosto zabržděný trouba a to se potom těžko hledají sympatie. Značnou část zápletky zde obstarává šmírování v mobilech a surfování na internetu. Jsem stará konzerva, preferuji romány, kde se chodí pro informace do knihoven, případně vyptávat se lidí, ajfouny a mekbůky mě moc nebaví.
Docela mě zaujalo, jak v případě zdravotních problémů (kolabující dítě, zraněný člověk) asi na Západě není první volbou volat záchranku. Vlastně ta možnost vůbec nebyla nadnesena, jako by v zemích historicky nepostižených komunismem museli vše řešit sami, vlastními silami. Ale co já vím, jak to funguje v USA či Velké Británii...
S odstupem zhruba dvou měsíců si podstatu románu kupodivu stále pamatuji, takže se přikláním k mírnému nadprůměru.

41 13.12.2022

Po desetiletích od puberty jsem se k této knize vrátila formou poslechu a výsledek je poněkud rozpačitý. Na jednu stranu nespoutaná fantazie, na druhou pochybná logika Aldissem stvořeného světa, která ne vždy hledí na realitu - jak věci či organismy skutečně fungují. To mi vlastně nevadilo: nad ulítlé jevy jsem byla schopná se povznést, dokonce si je užívat. Postavy, ty mě štvaly až k nepříčetnosti. Břuňobřichové k tomu byli pro svou prostoduchou pasivitu přímo napsáni, měli čtenáře vytáčet, jenže já brzy začala z duše nenávidět hlavního (anti)hrdinu Grena (Smrž pro jeho chování nemohl být omluvou) a ty přihlouplé pipiny, co se na něj z nepochopitelných důvodů oddaně lepily. Každý krok jejich dlouhého putování skrz různá nesourodá prostředí se tak stával důvodem k postupně sílícímu skřípení mých zubů. Tři hvězdy z nostalgie a jako poklona autorově divoké imaginaci; k jiným dílům tohoto spisovatele se možná ještě vrátím, do Skleníku už rozhodně ne.

43 11.12.2022

Peter May má ohromný dar vytrhnout čtenáře z místa, kde si právě čte (nebo poslouchá) a již po několika větách jej přenést na ostrovy Lewis, Harris a další vzdálené lokality. Je úplně jedno, že jste tam nikdy nebyli - autor vám prostředí popíše dokonale, aniž by byl přehnaně popisný; představivost se rozjede na plné obrátky a jste tam. Když se k tomu přidají živoucí postavy a zajímavá zápletka, je zaděláno na výborný román. Hvězda dolů za fakt, že určité drobečky prozradí mnoho podstatného z příběhu zbytečně dlouho dopředu a něco bylo kapku přitažené za pačesy. Každopádně je těch zdejších +/- 85% zcela zasloužených. Čtvrtá kniha, kterou jsem od pana Maye četla a zase téměř nadšení, nejspíš bych si tohoto spisovatele měla konečně přidat mezi oblíbené.

52 09.12.2022

Kolem téhle sbírky jsem loni kroužila a přemýšlela, zda ji manželovi nadělit pod oběť vánoc (ano, je mi líto vánočních stromků), obálka mě však nakonec přiměla sáhnout po jiném titulu. Bohužel. Příliš odpudivý motiv pro takovou sváteční příležitost, přestože téma k většině povídek docela sedí: jsou téměř bez výjimky temné a drsné, smrt v nich hraje hlavní roli. Nakonec se mi knížka dostala do rukou jinými cestami a přestože jsem se s tvorbou Pavla Fritze nesetkala poprvé, tentokrát mě od prosté spokojenosti vykopnul bezmála k nadšení. S odstupem času už se nemohu rozplývat nad jednotlivými povídkami a vyzvedávat detaily; všechny byly nadprůměrné, některé mírně, jiné silně (těch bylo víc). Připomněly mi, proč odmalička čtu ráda sci-fi, ten pocit při prozkoumávání neznáma, objevování cizího prostředí či forem života, zvědavost, napětí, příjemné mrazení. Pravda, většinu motivů jsem četla / viděla / hrála už dříve, překvapení bylo málo, ale stejně se jedná o velmi osvědčený, intenzivní mix s nemnoha vadami na prožitku. Být o něco mladší (méně zkušená) čtenářka žánru, "Studené světlo hvězd" by pro mne zazářilo plnou silou. Takto se značným váháním dávám palec pod hranu 85% a jedním dechem upozorňuji příznivce sci-fi z dobrodružnějšího (krvavějšího a temnějšího) ranku, aby neminuli tuhle českou perlu, jaká by se kvalitou neztratila ani na přesyceném zahraničním trhu.

49 08.12.2022