mi-380 komentáře u knih
Povídkový úvod do nových světů, kterými nás provází Geralt z Rivie. Četl jsem před lety postupně v Ikarii, nyní jsem se pustil do nového vydání díky TV seriálu na Netflixu. Znovu musím konstatovat, že kniha je pro mne mnohem, mnohem, mnohem kvalitnější zábavou než filmové zpracování. Autor psal povídky podle známých pohádkových příběhů, které zatemnil a přenesl do svého vesmíru. Jsou plné nejednoznačných postav, fantastických kouzel, nemilosrdné akce, ale také laskavého humoru, smysluplných rozhovorů a tu a tam i tolerantního přístupu k problémovým jedincům. TV seriál je temný, těžkopádný, až moc vážný, plný bezduchých proslovů, které si hrají na velkou filozofii. Má ale dobře vykreslenou atmosféru zemí, kterými se zaklínač Geralt probíjí, důstojně plní funkci pohyblivé ilustrace.
Zvyšuji povídkám hodnocení o jednu hvězdu: 95 % (3665! hodnotících je na průměru 90 %).
Čím větší národy, tím (v případě, že propadnou masové hysterii, fanatismu, diktatuře) horší účinky, a to nejen na okolní země, ale i na vlastní obyvatelstvo. Autor nás nemilosrdně zasypává statistikami i příklady strašlivých zvěrstev a masakrů, kterých se dopouštěli Rusové a Němci, jako by se předháněli v krutosti a množství obětí. Po přečtení se můj pohled na Poláky, Ukrajince, obyvatele Pobaltí, Bělorusy, dost změnil. Mám pro ně mnohem víc pochopení. Pro to, co jejich předkové museli v minulém století vytrpět, pro ty milióny zbytečných obětí, které jim způsobil komunismus a fašismus, pro těžce získanou historickou zkušenost. Jejich nobilita a inteligence byla Rusy a Němci zcela zdecimována. Dokonce mám určité pochopení i pro armádu generála Vlasova, pro naivní vstřícnost k Němcům na začátku okupace, pro diktátora Lukašenka, který se obratným lavírováním snaží držet Rusy od těla, pro vstřícnost Poláků k přítomnosti americké armády.
Rakousko-Uhersko – jenom díky starému obřímu mocnářství jsme se nestali součástí těchto krvavých zemí.
Popravy bez soudů, vraždění zajatců, únosy, vyhlazovací tábory, záměrně vyvolaný hladomor, mučení. Milióny zabitých Ukrajinců, Poláků, a hlavně Židů - tady šlo o pokus o likvidaci celého národa. Nejdřív jsou mistři vraždění Stalin a jeho bolševici. Hitler a jeho Němci s vyhlazovacími tábory je ale časem překonávají. Po válce zase pokračují ve fyzické likvidaci vnitřních odpůrců Sověti, což se okrajově projevilo i u nás, měli nás na dosah.
Nabarvené ptáče jsem nečetl ani neviděl, zatím jsem nenašel odvahu, fakta zaznamenaná v této knize mi stačí.
100 % (aktuálně 233 hodnocení s průměrem 95 %).
…
Sovětské sčítání lidu z roku 1937 zaznamenalo o osm milionů občanů méně, než se předpokládalo: většinu tohoto úbytku tvořily oběti hladomoru na sovětské Ukrajině, v sovětském Kazachstánu a sovětském Rusku... Stalin tyto výsledky před lidem zatajil a odpovědné demografy nechal popravit.
…
Do konce roku 1938 vyhubil SSSR z etnických pohnutek asi tisíckrát víc osob než nacistické Německo. Ve skutečnosti Sověti pozabíjeli do dané chvíle mnohem víc Židů než nacisté. Židé sice nebyli v hledáčku žádné z akcí vedených proti národnostním menšinám, nicméně za Velkého teroru umírali po tisících stejně jako při hladomoru na sovětské Ukrajině. Neumírali proto, že byli Židé, ale prostě z toho důvodu, že byli občany Sovětského Svazu.
...
Během Varšavského povstání bylo zabito víc Poláků, než kolik zemřelo Japonců po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.
Pavel Soukup povýšil tuhle náležitě krvavou, bizarně originální, příjemně rozvětvenou a stoprocentně nepravděpodobnou historku na vyšší level. V letních vedrech přiměřené audio ochlazení.
80 % (aktuálně 942 hodnotících s průměrem 85 %).
Druhý díl nezklamal. Autorův nápad (Země rozřezaná na různé časové osy) slibuje nekonečné množství originálních střetnutí a naštěstí mu nechybí dovednosti k tomu, aby nabídl napínavé a poutavé dílko, od kterého jsem se těžko odtrhával. Už sahám po trojce.
90 % (286 hodnotících s průměrem 89 %).
Isola/New York a 87. revír na jaře 1995. Autor si s námi znovu pohrává. Zápletku tentokrát vymyslel ďábelsky zapletenou, až překombinovanou, kdy se vyšetřování velmi podobá ději divadelní hry, jejíž tvůrci se střídavě objevují na scéně v rolích obětí i podezřelých. A autor si se čtenářem pohrává i v dalších úrovních sdělení, kdy smutně konstatuje, že vytvořit úžasný americký národ se evidentně nepovedlo, rasismus ani v devadesátých letech neustupuje, spíš naopak, což pociťují mimo jiné i Kling a jeho krásná lékařka. A co neomylný tlustý Ollie, bude i tentokrát velkým pomocníkem Steva Carelly? Příjemně působí i McBainovo kouzlo, kdy svou partu chlapců z revíru 87 prohání městem už 40 let a jim je stále něco přes třicet a klobouky z hlavy sundávají jen výjimečně.
...
Kling si všiml, že zatím se ani jeden reportér nezeptal, jaké barvy pleti byl ten útočník. Třeba se novináři po tom ptát nesmějí. On a Carella jako policisti položí tu otázku, jen co ostatní vypadnou.
85 % (zatím 92 hodnotících s průměrem 77 %).
Typické cobenovské záhady a hlavolamy řešené tentokrát skrytou kamerou a rázným vojenským stylem.
85 % (zatím 483 hodnocení, aktuální průměr 86 %).
P.S.
Na TV obrazovky se chystá podle této knihy právě dotočený seriál. Netflix tak vytrvale pokračuje v převodu autorových thrillerů do seriálové podoby s tím, že filmaři vždy děj přenesou z Ameriky do Evropy:
2020 – Cizinec (The Stranger) – britský seriál
2020 – Temné lesy (The Woods) – polský seriál
2021 – Nevina (The Innocent) – španělský seriál
2021 – Nadobro ztracený (Gone Forever) – francouzský seriál
2021 – Drž se blízko (Dont Walk Away) – britský seriál
2022 – Drž se (Hold Tight) – polský seriál
2023 – Smrt v zádech/Podruhé mě neoklameš (Fool Me Once) – britský seriál
Před Netflixem ještě:
2015 – No Second Chance – francouzský seriál
2018 – V bezpečí – britský seriál
Čtyři setkání s mimozemšťany, ryzí sci-fi dvacátého století. Povídky chytré, slušně vypointované, politikou roku 1964 nepoznamenané, což se nedá tvrdit o doslovu. Ten je poučný, s pomocí jednoduchých ilustrací vysvětluje několik významných fyzikálních jevů, setkáme se s Christianem Dopplerem, Edwinem Hubblem, Albertem Einsteinem a jejich pokračovateli, ovšem k prohloubení znalostí autor doporučuje četbu skoro výlučně sovětských popularizátorů (Rovenskij, Ujomov, Těplov, Perelman). Znali jsme to: vlk se nažral...
90 % (zatím 17 hodnotících, průměr 89 %).
Ano, také detektivka, ale víc tu jde o inspirativní zamyšlení nad vývojem ekonomického střetnutí dvou odlišných kultur. Dnes, po třiceti letech, můžeme nahradit Japonce Číňany (částečně Araby), používané technologie úměrně posunout v čase, a máme aktualizováno.
Některé komentáře oznamují: protijaponská kniha. Mně to naopak přijde jako kniha krutě sebekritická a varující. Jedna z těch naléhavě upozorňujících na smutnou sebevraždu západních demokracií v nerovném střetnutí s režimy, které hrají podle jiných pravidel.
95 % (zatím 162 hodnocení s průměrem 83 %).
…
„V Japonsku,“ řekl Connor, „když se společnosti nedaří, první věc, co se stane, je, že úředníci si sníží své platy. Cítí se zodpovědní za úspěch firmy a očekávají, že jejich příjmy vzrostou nebo klesnou stejně jako příjmy podniku.“
…
Když zvonek oznámil konec hodiny, třída vstala a sbalila si své paky. Překvapilo mě to: skoro všichni byli Asiaté, jak muži, tak ženy. Ti, kteří nebyli z Dálného východu, byli Indové nebo Pákistánci. Ze třiceti studentů byli jen tři bílí.
…
Spojené státy neustále trvají na tom, aby Japonci postupovali jako my. Ale ti se stále častěji ptají, proč se máme měnit my? Vedeme si lépe než vy. A skutečně si vedou lépe.
…
Sanders se zasmál. „Amerika může mít nedostatek vědců a inženýrů, ale jsme první na světě v počtu právníků. Amerika má polovinu právníků z celého světa, přemýšlejte o tom.“ Zavrtěl hlavou.
I v roce 1979 se v Isole vraždí.
...
Poučení hned na úvod: kalypso je mimo jiné hudební styl z Trinidadu (proslavil Harry Belafonte – Banana Boat Song), něco jako předchůdce rapu. Nebo také růžová orchidea. Původně ovšem nymfa z ostrova, s velkým písmenem na začátku.
...
Kromě toho všeho v hlavních rolích znovu exceluje dvojice Steve Carella a Meyer Meyer, obklopena svůdnými dlouhonohými dívkami všech odstínů pleti a smutných osudů. O hlavním padouchovi je jasno v polovině příběhu, přesto je detektivní pátrání už po třiatřicáté mcbainovsky originální, napínavé a věrohodné, plné řízných dialogů. Dílko stručné, přímočaré, osvěžující čtenářské buňky, balancující u mne někde na hranici mezi čtvrtou a pátou hvězdou.
90 % (aktuálně 102 hodnocení s průměrem 86 %).
…
“Co já mám v úmyslu udělat, je moje věc, ne vaše. Já znám policajty, nemyslete si, že policajty neznám! Hasiče taky, ne nadarmo jim říkáme tady u nás čtyřicet loupežníků! Když jsem bydlela v ulici Svatýho Sebastiana, tak mi jednou v bytě hořelo a oni ukradli všechno, co nebylo přibitý k podlaze. O policajtech a hasičích mi nemusíte nic vykládat!...“
Je tu vše, co mladého Heinleina dělá Heinleinem i v dalších, slavnějších letech: nevyzpytatelná mimozemská civilizace, studentská akademie, suchý humor, tu a tam drsná akce. Hlavně však vším prolíná autorův náhled na svět, v němž individualismus a potřeby malé komunity staví nad nekompetentní rozhodování vzdálené vlády, nemající potuchy o potřebách normálních lidí.
Přesto se mi tentokrát tato směs jeví jako ne zcela soudržná. Autor s psaním začínal, jeho hvězdné hodiny přišly později.
65 % (zatím 32 hodnocení s průměrem 81 %).
Vstup do děje jako výbuch bomby.
Spád svižný jak volný pád.
Citátů jak při přednášce filozofie.
Reálie, za něž by se nemusel stydět ani Forsythe.
Napínavé odhalování záhady jako s Poirotem.
Několikanásobný obrat zápletky ve stylu pouťové centrifugy.
Pravděpodobnost mizivá, konstrukce děje originální, obálka pěkná, ale nepřesná, čtivost nadprůměrná.
75 % (zatím 251 hodnocení s průměrem 80 %).
Ano, právě jsem se vrátil z příjemného, klidného, skoro jako by zapomenutého koutu Jižních Čech, tuhle knížečku si tam (kromě omikronu) opatřil a s nadšením přečetl. Autor za dva dny stihl projít pěšky skoro tolik jako já za týden na kole a to ještě vyšplhal na každý kopec, který cestou spatřil, což já jsem zkusil jen dvakrát (Nebelstein a Hradišťský vrch). O svém putování pak sepsal pěknou zprávu, která je vedena ostře v národním duchu, s nostalgií po starých časech, kdy tam ještě nebylo tolik německy mluvícího obyvatelstva. Jako správný učitel, postižený nemocí z povolání zvanou „vysvětlování musí být důkladné“, doplňuje všechna navštívená místa podrobnými statistikami a faktografickými údaji oné doby. Radost mi působil příjemný starosvětský styl vyprávění, stejně jako názorné popisy míst, která jsem projížděl a procházel o 112 let později.
80 % (přede mnou zatím jedno tříhvězdičkové hodnocení).
…
Za východisko k výletu použil jsem Nových Hradů, kamž přijel jsem vlakem v 10 ¾ hod. dopoledne. Dostavník Mayerův (80 hal.) dovezl mne za ¾ hod. z nádraží do města.
Při silnici leží vesnice Pěnov (Byňov, Böhmdorf), bývala ještě před málo lety hodně česká, ale od doby, kdy v místě zřízena německá škola (1906), na níž působí učitel, dle sdělení zuřivý odrodilec, jest tam český živel stlačován.
1973, války městských gangů, čistý rasismus v krvavé podobě. Autor pokračuje v nekompromisním popisu odvrácené strany Ameriky a věřím, že nepřehání (je jasné, že jeho velkoměsto Isola se má k New Yorku stejně jako Dánovo Naše Mesto k Bratislavě). Tentokrát se McBain zaměřuje na absolutní bezmoc společnosti při nezvládání integrace záplavy imigrantů z odlišných kulturních okruhů. Příběh padesát let starý, ale i tak, pro jistotu: Bůh ochraňuj Ameriku.
I Evropu.
85 % (zatím 89 hodnocení s průměrem 82 %).
…
Bylo skutečně těžké věřit, že západní Riverhead patří k největšímu městu nejbohatší země na světě, ale nedá se nic dělat, stačí pár rychlých kroků přes most na Thomasově třídě. Na druhé straně mostu žilo půl milionu lidí v neuspořádaném prostředí pustém jako měsíční krajina. Dvaačtyřicet procent zdejších obyvatel bylo na seznamu sociální pomoci a z těch, kdo byli schopni pracovat, jich mělo zaměstnání pouze dvaadvacet procent. V budovách našlo útulek sedmnáct tisíc narkomanů, pokud se ovšem nepotulovali po ulicích jako konkurenti zlých psích smeček. Statistiky západního Riverheadu byly děsivé.
…
Je to negr a v padesátejch letech v jedný pouliční rvačce ztratil oko, někdo ho do něj píchnul. Dřív bydlel v Diamondbacku a tam byl tenkrát mezi gangama velkej neklid. Byly to ale strašně primitivní, sprostý rvačky, chápete? Používali doma vyrobený kvéry a utrhávali antény z aut, měli vystřelovací nože a házeli ze střech cihly. Dětský hračičky! Když to porovnáte se zbraněma, který máme my teď a který užíváme s rozvahou, je to skoro k smíchu.
Podzim 1969, hospodyňka si při úklidu zpívá Penny Lane od Beatles, Klingova girlfriend dělá psychologický rozbor Zvětšeniny od Antonioniho, dívky chodí v minisukních, muži stále ještě v oblecích s klobouky. Kling s Carellou hledají vraha s brokovnicí, Meyer a Hawes řeší další vraždu, obě pátrání se nedaří, zato se nečekaně vyjasní záhada z roku 1965*. To vše autor pomocí břitkých a dobře odposlouchaných dialogů spojuje do další rychločetby ze života chlapců ze sedmaosmdesátky, tentokrát s mírně nesourodým dějem, zato s překvapivou tečkou.
85 % (zatím hodnotilo 209 čtenářů a jsme na průměru 84 %)
…
„Rozhlížím se, jestli tu nejsou nějací známí kriminálníci a vůbec, pozoruju ty typy. Co kdyby. Náhodou. To je nemoc z povolání.”
“Nepovídejte, jste nervózní,” řekla. “To jste tak nervózní z těch mých šatů?”
“Ale ne, jsou to moc pěkné šaty.”
“Chtěla bych mít tu kuráž, abych si je opravdu vzala na holé tělo,” řekla Anne a zahihňala se.
“To už by vás sebrali policajti,” řekl Kling. “Paragraf 1140 trestního zákoníku.”
“Co tam stojí?”
“Nepřístojné obnažování,” řekl Kling a zacitoval: “Osoba, která…
P.S. * spoiler: díl 19 - Nerozhodnost
Pomalu, ale jistě sázel pastýř Elzéard Bouffier stromy v lidmi zdevastovaných horách Provence. Stejně pomalu, se stejným úsilím, stejně zdánlivě beznadějně vrací do Spojených Států, zdevastovaných třetí světovou válkou, „pošťák“ Gordon Krantz civilizační návyky. Román jako by vznikl spojením několika více či méně dobrodružných příběhů o muži putujícím poloprázdným postapo světem. Hlavní postava na začátku není žádný dobrodinec, co jde zachránit svět, ale díky náhodnému objevu prodělává vývoj, kdy šance pana Hyda prosadit se proti panu Jekyllovi postupně klesají k nule.
80 % (zatím 90 hodnotících s průměrem 75 %).
…
Když lidé stavějí dobře, dokáže jejich dílo zřejmě zničit jenom čas anebo zase lidé. A tihle lidé stavěli dobře, pomyslel si Gordon. Možná, že až se budou příští generace Američanů potloukat po lesích a navzájem se pojídat, budou si myslet, že tyhle stavby jsou dílem bohů.
P.S.
Patřím do kategorie, která ještě pamatuje dobu, kdy pošta roznášela hlavně ručně psané dopisy, ale nikdy jsem se nesetkal s pošťákem.
Vždy to byla pošťačka...
Něco je u nich jinak. Jsou originální, individualističtí, nespolečenští, určitě však více či méně zajímaví. V jednotlivých příbězích jsem přepínal mezi humorem, vírou, pragmatizmem, blouznivostí, bídou, filozofií, minimalismem, nemocemi, láskou k přírodě, vzdělaností i lidovostí, obezřetností vůči lidem. Účinek je tu založen na citlivém vyptávání autora, který se musel napojit na vlnu vypravěčů (někomu tyká, jiným vyká), rozpovídat je a nechat vyjevit jejich vzpomínky, názory a životní filozofii. Mezi tím si většinou sami musíme vyvodit, proč se z nich stali samotáři.
95 % (aktuálně 415 hodnotících s průměrem 89 %).
P.S.
Sourozenecké paradoxy ve stylu Okamura: jeden samotář je bratrem šéfredaktora Reflexu, jiná je sestrou reprezentantky v běhu na lyžích a liberecké političky.
Jména, místa a data napovídají, že se nacházíme na konci dvacátého století v imaginárním evropském státu, sahajícím od Holandska k Pobaltí, od Skandinávie k Rakousku, v němž se autor prostřednictvím intuice svérázného komisaře Van Veeterena vyrovnává s traumaty, jež zřejmě kdekomu dovedou vytvořit dvě významné instituce: rodina a škola.
Už pátrám po dalším dílu, tenhle styl detektivky zdá se mi být velmi originální, jak napsala v komentáři Awča: „To byla ale divná kniha.“ U ní to znamená mínus, u mě plus. Díky za tip, kap66.
80 % (aktuálně 266 hodnocení s modrým průměrem 71 %).
Frajer Ota se, s lehkostí jemu už dávno vlastní, potuluje Prahou roku 1960, do názvu republiky právě naskočilo slovo socialistická, politické ledy tají. Násilných trestných činů se to ale netýká, takže náš hrdina, obklopen krásnými ženami, má zase co dělat a jeho očekávané soukromé pátrání plné originálních slovních obratů (i když to jeho věčné lhaní i v situacích, kdy je to zbytečné, mě už občas zlobí) dokončuje obvyklým hororovým finále. Kapitán Kid znovu dokazuje, že dialogy, humor a popis doby umí na výbornou, i když občas se nad některými reáliemi pozastavuji a zapátrám, zda to tenkrát opravdu tak bylo. Většinou má autor pravdu, tentokrát jsem ho ale dvakrát přistihl. Pětistovka, kterou Ota platí v hospodě, se dostala do oběhu až začátkem sedmdesátých let a Ford Cortina, o němž je tu často řeč, se začal vyrábět v Anglii až v roce 1962. To jsou samozřejmě odpustitelné drobné chybičky padající na vrub svižnému až zběsilému tempu jeho tvorby (73 knih, hudební texty, nakladatelství, kapela, organizace festivalu a kdo ví co ještě).
85 % (zatím 39 hodnotících s průměrem jako hrom - 94 %).
…
„Povídá se, že s ní něco máš.“
„No jasně. Na jednom konci haly stačí říct, že spolu dva něco maj, a na druhým konci už z toho jsou tři děti.“
Volné pokračování Mstitele, Cal Dexter se vrací. Tentokrát jako muž číslo 2 v grandiózní operaci proti pašerákům kokainu, přičemž nás autor v ději širokém jako celá Země znovu přenáší mezi desítkami figurek ve hře z kontinentu na kontinent, přes hory a oceány, a to doslova. Styl je dokumentární víc než obvykle, autor předvádí své znalosti a zkušenosti v maximální míře. Občas to vypadá, že na této planetě zná úplně všechno a všechny (neustále chrlí přesné údaje: jména, organizace, lokality, události, firemní značky, kilometry, uzly, výrobní postupy, hodiny, tuny, dolary…) a že raději exceluje při vysvětlování pozadí akce a mazlí se s detaily, než aby postupoval v ději. I ten má ale znovu důmyslně promyšlený, včetně nečekaného finále.
85 % (aktuálně 236 hodnotících s průměrem 78 %).
Vydáno v roce 1959? Těžko uvěřitelné. Už podeváté obdivuji jednoduchost, účelnost, humor a lehkost, s jakou autor své knihy psal. Tentokrát dokonale popisuje shon a ruch kolem svatby, jenže k téhle patří tajemná hrozba. Podezřelí přibývají i ubývají, Carella s kolegy neví, kam dřív skočit, napětí roste, příběh se zamotává, atmosféra houstne. Moře pátrání se spojí s kapičkou náhody a výsledkem reakce je několikanásobná pointa. To vše McBain dokáže zvládnout na sto šedesáti stránkách díky přesným popisům a rázným a vtipným dialogům, které úspěšně a svižně posouvají děj vpřed.
90 % (zatím 87 hodnotících s průměrem 86 %).
…
„Trumpetu, křídlovku, saxofon, nebo jak se tomu krámu říká. Cvičí na něm od rána do večera. Jakživi jste neslyšeli tak příšerný zvuky. Vědět, že hraje na roh, tak jsem mu ten byt nepronajala…“
„Vy nemáte ráda hráče na dechy?“
„Já bych to řekla takhle. Je mi z nich na blití.“
„To je opravdu originálně řečeno.“ Meyer si odkašlal.
P.S.
V akci tentokrát Steve Carella, Meyer Meyer, Bert Kling, Cotton Hawes a Bob O'Brien.