mi-380 komentáře u knih

Zlato, slonovina, otroci. Nejvyšší hodnoty pro kapitány i posádky lodí u východního pobřeží Afriky roku 1670. A pak ještě ten pravý Bůh, král, čest, svoboda, přátelé, rum a krásné ženy. Pro tyhle poklady se Courtneyové vydali na dlouhou cestu, na které nalezli, vybojovali, ztratili, znovu vybojovali, znovu něco ztratili… Srovnatelným pokladem, který jsem před pár dny objevil, jsou dobrodružné knihy Wilbura Smitha. Zlatý lev je rozsahem sice subtilnější, ale významem stejně důležitou spojkou mezi Dravcem a Monzunem, úvodními díly. Nevím, jaký podíl měl na románu spoluautor, ale děj zapadl do Smithovy ságy jako by tam dávno patřil, přitom Zlatý lev byl vydán skoro o dvě dekády později. Suma sumárum: autoři tímhle dalším vstupem na tajemný Zanzibar, ovládaný ománskými Araby, i do nebezpečných moří a zemí kolem, udělali velkou radost nejen mně, ale také všem milovníkům krvavých pirátských dobrodružných historek.
90 % (aktuálně 71 hodnotících s průměrem 80 %).

P.S.
Chronologicky druhý díl.
https://www.databazeknih.cz/autori/wilbur-smith-150

55 17.05.2022

Antiemancipační dystopie, hledající a nacházející zdroje u H.G Wellse, u experimentátorů se zvířaty, u muslimů i komunistů, se zajímavou rolí pro papričky chilli s tikající bombou C18H27NO3. Schéma knihy, založené na střídání tří hlavních způsobů sdělení, mě celkem udržovalo v napětí: ich forma s dopisy dvou hlavních postav, citace z literatury skutečné i vymyšlené a drogové úlety hlavní hrdinky. Hlavně toho posledního jsem měl (jako osoba celoživotně se bránící jakékoliv závislosti) někdy zbytečně moc. Přesto palec nahoru pro autorku za vymyšlení a vytvoření originálního a přesvědčivého státního režimu, v lecčems připomínajícího naši minulost, a zároveň i za varovnou otázku mezi řádky: „Kam to vlastně kráčíš, Evropo?“
80 % (215 hodnotících s průměrem 86 %).
…
Juvenilizace neboli pedomorfizmus, který souvisí s domestikací ženy, je přirozený, ne-li přímo nevyhnutelný proces. Je to způsob, jakým příroda unikla ze slepé uličky evoluce, do které ji zavedla přílišná nezávislost a sebeurčení ženy.
…
Muž by si měl dokázat vážit své manželky takové, jaká je - to znamená osoba řízená pohlavními hormony, která se spoléhá na svoje pudy.

55 18.10.2021

Perfektně vypointované povídky z předválečných i poválečných časů v Anglii, Francii, Irsku. Jenže je jich deset, jsou krátké a zdaleka nedosahují dramatického účinku a údernosti jiné autorovy (pěti)povídkové sbírky: „Kvintet“. Znovu tu (mimo jiné) najdeme příjemné příběhy o tom, jak si outsideři dokázali poradit s nespravedlností a opět tu nacházíme typickou autorovu poctu válečným veteránům.
75 % (aktuálně 227 hodnocení s průměrem 84 %).

Ve stručnosti:
1. Žádné stopy – najatý zabiják ****
2. V Irsku nejsou hadi – sikhský student, zmije paví ***
3. Císař – rybolov ve stylu stařec a moře ****
4. Někdy přijdou dny – kontraband ****
5. Peníze pod pohrůžkou – pornočasopis ****
6. Jako důkaz proti vám – starý dům ****
7. Výsada – urážka na cti *****
8. Povinnost – poprava ****
9. Pečlivý člověk – dědictví ****
10. Profíci – poker ve vlaku ****

55 30.09.2021

Bosch 11 mi snad zregeneruje čtenářské buňky, několika nevhodně zvolenými knihami v poslední době zle postižené. Zatím jsem v téhle Connellyho sérii skákal z pěti hvězd na čtyři a rychle zpět na pět.
Bosch je znovu po třech letech u policie a jako nejstarší nováček se stává členem oddělení Q. Tak by to alespoň nazval Jussi Adler-Olsen, který možná právě zde našel inspiraci (Ženu v kleci vydal až v roce 2007). Šéf mu hodí na krk starý a nevyřešený případ mrtvé studentky Rebeccy. Proč se před lety odfláklo vyšetřování? Bosch a parťačka Kiz Riderová jdou jako buldoci po vyhaslé stopě, Bosch je ve svém živlu, jenže jeho svérázný způsob práce přináší nejen výsledky, ale i neklid, konflikty, a malé katastrofy, zvlášť, když se na scéně nečekaně objeví starý známý velitel Irving.
Tahle nejednoznačnost, tvrdost a paličatost hlavní postavy mi, spolu s přesvědčivostí a nesporným spisovatelským umem, Connellyho detektivky zvedá vysoko nad průměr, což mohu potvrdit i tentokrát, zvlášť když si autor znovu nevystačil jen s jednou pointou. K regeneraci čtenářských buněk došlo - na 85 % (aktuálně 102 hodnotících s průměrem 89 %).

55 11.04.2021

Autor mě ani tentokrát nezklamal. Dojemná a smutná „komunikace“ dvou botaniků v Turecku u Gallipoli. Povídka plná soucitu a pochopení pro lidi různých kultur, kteří si přes všechny možné jazykové, náboženské i materiální překážky dokázali udržet svou hrdost a smysl pro lidskou sounáležitost.
95 % (aktuálně 16 hodnocení s průměrem 89 %).

P.S.
V hlavě mám stále mé dvě nedávné nezapomenutelné cesty po Turecku, plném milých a ochotných lidí, krásné krajiny, přeplněných tržnic, moderních měst, chudých vesniček, nových dálnic, úžasných památek. Z paměti nikdy nevymažu prolézání přírodních zázraků v Kappadokii a Pamukkale, teplé moře, sníh v horách, nové tramvaje Škoda v městě Konya. Jenže ta současná Erdoganova politika mě straší. Make Türkiye Great Again za každou cenu? V Kurdistánu, v Sýrii, v Arménii, kolem řeckých ostrovů? Vzdalování se Evropě… Co by tomu řekl tatíček Mustafa Kemal Atatürk?

55 01.03.2021

Jeden z mnoha cestovatelských plánů roku 2020 nesplněn a co bude letos, to neví ani moje manželka, která jinak ví úplně všechno. Tak se alespoň do té Bretaně podívám spolu s komisařem Dupinem. Autor mě už potřetí díky téhle sérii dokázal přemístit do (v mé mysli asi přeidealizovaného) koutu Francie mezi místní hrdé keltské palice (což zde dokonale dokazuje komisařka Roseová) s jejich svéráznými zvyky, krásnou krajinou, lákavými pokrmy a přemírou historických památek. A jako prémii nám přidává vyprávění o surovině, při jejímž nedostatku už král JÁ WERICH PRVNÍ díky své Marušce pochopil, že je nad zlato. Doporučuji jako příjemný bedekr, zaměřený tentokrát na život kolem kouzelného zálivu Morbihan s nedalekými kamennými unikáty v Carnacu, obohacený detektivní zápletkou.
80 % (aktuálně 76 hodnotících s průměrem 83 %).

55 11.02.2021

Autorka vymýšlí zajímavé tituly svých knih. Před rokem mě zaujala dramatem „Udělala jsem chybu“, vrátil jsem se k její prvotině a ta by se klidně mohla jmenovat úplně stejně. Podobný typ hrdinky, které se smůla lepí na paty, znovu sociální drama s příměsí detektivky a znovu (v ich formě) - udělala jsem chybu. Podrobné a z mého pohledu výstižné popisy ženských postav, hlavně těch bez majetku, se všemi jejich hříchy a existenčními starostmi, ostře kontrastují s povrchními charakteristikami mužů, sledovaných jakoby zpod přivřených víček. Kniha je napínavá, svižně ubíhá, exkurze do míst a života v jezerní krajině severní Anglie je zajímavá a poučná, hlavní hrdinka občas vyprodukuje vtipný postřeh a zakončení je docela netradiční.
80 % (zatím 420 hodnotících s průměrem 82 %).
…
Joe vycházel se svou sestrou moc dobře – hlavně proto, že se s ní vůbec nestýkal.
…
Pokaždé když si o někom myslím, že má všechno utříděné, pokaždé když mi někdo připadá, jako by měl všechno pod kontrolou a zvládal svůj život daleko líp, než bych já kdy mohla doufat, vyjde nakonec najevo, že bere antidepresiva. Zřejmě jsem v těchto věcech velice naivní.
…
Sprchovou rohož jsem vyhodila minulý měsíc, když jsem si všimla, že na spodní straně se začíná podobat biologickému experimentu.

55 17.12.2020

Zase jedna opomíjená klasika z rodičovské knihovny. Neprávem, poctivé vyprávění o tvrdém životě našich předků na konci devatenáctého století, se čte dobře, děj je zajímavý i poučný. „Válka faktorů“ o „prameny“ se proplétá s pohledy do života posázavských rodin. Nebezpečnou a tvrdou práci vorařů by dnes nedělali ani bratři Ukrajinci a podobně dopadly i vzorce rodinných vztahů, kdy Pepíček by sice rád chudou Nanynku, ale podle jeho rodiny je pro něj jedinou správnou nevěstou Emilka ze statku, protože ta by do chalupy přinesla věno 1500 zlatých, krávu a duchnu, což je pomalu lepší než „rozsekat Majland“.
90 % (zatím 21 hodnotících s aktuálním průměrem 83 %).
…
Vysvětlivky:
Faktor – ten, co vede a rozděluje práci
Prameny – soupravy vorů
Rozsekat Majland – dobýt a vyrabovat bohatý Milán
…
Nic tak neimponovalo lidem od vody, kteří žili v neustálém zápase s nezkrotným živlem, jako silácký výkon. Nenechat se strhnout proudem, udržet rozbzíkanou krávu za rohy, rozpůlit jedinou ranou sekery špalek, na který jiný potřebuje dubovou palici a klíny, nadsadit zašejdrovaný zadek vozu jako dětský vozík a konečně, je-li třeba, zdvihnout celý stůl v hospodě a hodit ho na své protivníky, to bylo hrdinství, na něž se nezapomínalo.

55 27.11.2020

Přes filmy (starý s Delonem, nový s Damonem, oba nezapomenutelné) k Poslední paní Parishové, kde celá první část mi připadala jako pokus o napodobování zvláštního talentu pana Ripleyho, až sem, ke zdroji, čímž jsem se dostal od pozorování Tomových činů do jeho mozkových závitů. Není to příjemný zážitek, ale je to přesvědčivě zpracovaná sonda do psychiky člověka, který dlouhodobě žije v přesvědčení, že svět je k němu nespravedlivý a rozhodne se to napravit. Jenomže ten způsob nápravy…
Román je náležitě temný a promyšlený, postřehy z poválečné Itálie zajímavé, a jeho zakončení opravdu netradiční.
95 % (aktuálně 85 hodnocení, průměr 78 %).

P.S.
Skvělé porovnání obou filmů (Talentovaný pan Ripley a V plném slunci): Lámala jsem si hlavu, co chybělo Talentovanému panu Ripleymu k dokonalosti. Mělo mi být jasné na první pohled, že Alain Delon. Asi jsem k té jasnosti potřebovala plné slunce. (Faidra, ČSFD)

55 04.11.2020

Neobvyklé teplo - na severskou detektivku. V rozehřátém letním Stockholmu, v očekávaném parnu Střední Ameriky, kam se děj často přenáší, a několikrát se dokonce hlavním postavám příběhu mění teplo na pořádné horko.
Dostatečně mrazivý je ale příběh, přesněji příběhy, které se postupně zamotávají do několikanásobného a poměrně překvapivého finále. Originální jsou i dva hlavní hrdinové: studentka policejní akademie a bezdomovec.
Mé nadšení z četby párkrát zchladily občasné nelogičnosti v chování některých postav, no ale... v které detektivce nejsou?
80 % (zatím 515 hodnocení s průměrem 82 %).

55 24.09.2020

Vysoko zdvižený varovný prst. Nad Nice, nad Francií, nad Evropou. Co se bude dít, až se z no-go zóny stane chalífát? Autor v deseti povídkách, které na sebe nenavazují, popisuje život a boj v části Francie, kde se to stalo/stane. Smutné čtení, podobně smutné jako zprávy o nábožensky motivovaných krvavých konfliktech, které k nám v současnosti ze západu, jehož velkoměsta lákají muslimy jako vosy na med, občas, skrz politicky superkorektní cenzuru, proniknou. Muslim lives mather?
Na kvalitě povídek je patrný vývoj a přerod z prostého popisovatele situace v první polovině knihy na plnohodnotného autora v polovině druhé.
80 % (aktuálně 49 hodnotících s průměrem 84 %).

55 21.08.2020

Chutná a výborně stravitelná jednohubka. Jedna ale nestačí, je to poloviční sousto, ochutnávka, rozpůlená kniha. Miko jako obvykle nedělá svou běžnou práci, ale pomáhá v nouzi jednomu ze svých nejbližších – výchozí situace, na kterých je celá tato série založena. Autor potvrzuje své vypravěčské schopnosti, hned se pouštím do pokračování.
85 % (zatím 99 hodnotících s průměrem 93 %).

55 16.07.2020

Jestlipak McBain/Hunter/Lombino při psaní Cop Hatera tušil, že jeho 87. revír se rozroste o tolik dalších příběhů (podle wikipedie celkem 57)? To číslo mluví samo za sebe. Jeho styl je jednoduchý, razantní a úsporný, popisované vyšetřování bez senzací, o to více přesvědčivé, jeho policejní parta věrohodná. Popisy reálií stručné a výstižné, letní vedro z knihy přímo sálá.
Malé srovnání světa z románu napsaného v padesátých letech se současností: ženy a muži – dvě rozdílná pohlaví, mezi policisty žádná žena nebyla a moc jich ani nepracovalo. Čekaly doma, občas zašly na bingo nebo do kina (když chlapi byli v hospodě).
90 % (177 hodnotících, průměr 83 %).
…
V městě bylo ticho. Vysoké domy natahovaly temné prsty k měkké propasti nebe. Tu a tam se zatřpytilo koupelnové světlo jako oko v prázdném obličeji. Dvě mladá irská děvčata minula cukrárnu a na dlažbě se rozlehl kovový zvuk vysokých podpatků. Carella vrhl letmý pohled na jejich nohy a tenké letní sukně. Jedna z dívek na něj bez studu kývla a obě propukly v perlivý smích.

55 10.02.2020

Devín, Dunaj, Morava. Letos na jaře, obklopen štěbetajícími Japonkami, jsem vyšplhal na hrad a pak prolezl okolí. Vždy mě potěší, když alespoň trochu znám reálie, v kterých se děj knihy odehrává. To je pro mě bonus plus. Ty další jsou očekávané: svérázný policejní humor, promyšlené lidské příběhy, uvěřitelné vyšetřování. Čtu přísně chronologicky, takže v sérii Naše Mesto jsme sice u čísla 8, ale mé pořadí říká, že jde o číslo 26, navazujeme na děj příběhu Studňa.
Závěr mi připadal psaný těsnopisem, proto přidávám jen čtyřhvězdičkových 85 % (aktuálně 130 hodnotících s průměrem 86 %).
…
Krauz a Chosé si dali pivo, lebo im už dvíhalo dekel. Petre bola zima a objednala si čaj. Filip tiež. Kuky si dal kofolu. Vaňa chcel jedálny lístok, ale keď postrehol ich vražedné pohľady, uspokojil sa so šiestimi párkami, dvoma utopencami a misou pagáčikov. Nesmelo skúsil poprosiť aj o praženicu z ôsmich vajec ako zákusok, ale Petra razantne zasiahla, a tak sa rozhodol, že ostane teda hladný...

P.S.
Autor při vydávání svých knih skáče časem dopředu, dozadu. Pro ty, kdo by chtěli číst chronologicky, jsem se pokusil vytvořit sérii: Naše Mesto – chronologicky (https://www.databazeknih.cz/autori/dominik-dan-5210). Nebylo to tak složité, autor začíná každou knihu letopočtem.

55 12.11.2019

Rok 1964 a, pro amatérského tenistu teoretika i praktika, samé podařené fiftýny v úvodu: tenis, Olympic, minisukně, noční koupání, hezká tenistka. K tomu text, přeplněný přímou řečí, což je naštěstí u tohoto autora složka děje obvykle velmi zábavná. Samotný příběh jede přesně podle vnitřního monologu hlavního hrdiny v kapitole 4: „Tak to vidíte, dámy a pánové; takový věci se mi dějou napořád. Jenomže vemte to takhle: Kdyby se mi neděly, neměl bych o čem vyprávět a můj život by byl vůbec zatraceně nezajímavej. Pavla Šponarová, naděje československý socialistický tenisový reprezentace, seděla vedle mě v mým olivově zeleným voze Škoda 1101 Tudor oděná jen do mý flanelový košile a v pase převázaná špagátkem z mý kápézetky. Objevil jsem ji v Botiči a nosil v náručí s jejíma pažema omotanejma okolo krku, a jak ji pánbu stvořil. Chá chá chá.“
Perfektní reálie a styl vyprávění, míra pravděpodobnosti blížící se hodnotě nula.
75 % (zatím 44 hodnotících s průměrem 85 %).

54 28.03.2024

Koupeno na tržnici u Pamukkale. Vydáno v Turecku a, kupodivu, dokonalý český překlad (překladatel neuveden). Přehledný průvodce stovkou místních zajímavostí. Nechybí mapa a množství kvalitních fotografií ke každému místu. Je vidět, že autor byl nejen nadšený patriot, ale také zkušený profesionál, pracující celý život v turismu doma a v Německu, což je znát na systematickém členění knihy.
90 % - jsem první hodnotící, jak bych také nebyl, když jsem autora i knihu dnes vložil na DK:-)

54 05.07.2023

Návrat mezi lovce perel, nostalgicky smutný. K tomu skvěle popsaný vývoj australského perlařství – podnikání, které jako každé jiné prodělalo svůj vzestup i pád. Postavy z první části (Lovci perel) dospívají, stárnou, některé umírají. Vztahy mezi nimi se vyvíjí někdy k radosti, většinou však ke smutku čtenáře, čímž autor úspěšně udržuje napětí a k tomu přispívá i čekání na způsob, jak s nimi zamíchá blížící se válka a také co bude s početnou japonskou komunitou na australském území.
95 % (zatím 49 hodnotících s průměrem 79 %).
…
Každý den letadla přivážela další a další zraněné holandské vojáky a uprchlíky z Jávy. Dunění letounů nad zátokou zevšednělo. To, co začalo jako organizovaná a postupná evakuace, se zvrtlo v panický úprk, jakmile se ukázalo, že Japonci postupují rychleji, než kdokoli čekal.

P.S.
Anotaci doporučuji nečíst – prozrazuje prakticky celou dějovou osnovu!

54 09.12.2022

Falconer skloubil dva konflikty:
Irský samorost, alkoholik, samec, přímo Nadsamec, versus nejkrásnější dívka ostrova, nevinná, hrdá, s pohledem sice chladným, ale pozor - s hlavou plnou hříchu. Zatím v okolním Pacifiku Japonci dobývají vše, na co se podívají (smrtelný pohled má zejména nadporučík Tashiro). Britské asijské kolonie podléhají jedna za druhou, začíná bitva o Guadalcanal, bránu do Austrálie. Jenže vše bystře pozorují i domorodci a domorodkyně Šalomounových ostrovů a ti mají také své představy a plány.
Autor připomíná neokázalé válečné hrdinství, obětování jednotlivců pro dobro celku, ale zároveň si nedokáže odpustit několik zásahů v pravou chvíli, zde přímo v posledních sekundách. Kniha zaujme, ale… od tohoto autora jsem už četl působivější příběhy (Nezničitelná, Hedvábná stezka, Ostrovy přízraků, Zloba, Zmizelí).
75 % (27 hodnocení s průměrem 84 %).
…
Ten, který se jmenoval Tashiro, seskočil na palubu, lehce dopadl na bříška chodidel a přitom nespustil ruku z meče za pasem. Vykročil ke Corriganovi a zpod čapky zíraly jeho černé a studené oči.
„Vítejte na palubě,“ řekl Corrigan.
Kurosawa seskočil vedle Tashira. „My jménem císaře nyní přebírat vlastnictví tohoto ostrova. Nyní vy Japonsku podřízeni.“
„To mě fakt dojímá.“...

54 14.08.2022

Autora po přečtení téhle sbírky mezi oblíbené nepřidám, mám ho tam už dávno. Jeho vidění světa je mi blízké, sbírky Anděl na kolečkách a Žít v New Yorku považuji za skvělé, přesné a originální umělecko-dokumentární pohledy na Spojené Státy šedesátých let.
Tehdy, v svým způsobem úžasné době probouzení národa, se v té obrovské nové kulturní československé vlně tahle knížečka básní lehce ztratila, ale její hodnota trvá. Autorovy nápady, náhledy na svět i způsob interpretace, to vše zestárlo jen minimálně, a to včetně několika bizarních ozvěn let padesátých.
80 % (zatím 50 hodnotících s průměrem 76 %).
…
Alexander Veliký
Alexander Veliký plakal,
když se dozvěděl, že existují ve
vesmíru ještě jiné světy
Neplač.
To máš z těch těžkooděnců,
to máš z toho impéria,
to máš z té čtrnáctikarátové,
mezikontinentální
slávy.
Neplač.
…
Neplač.
Stačí, když nebudeš
Veliký.

54 21.05.2022

Když jsem ve středu před třemi dny z výšky 192 m sledoval z horní plošiny vysílače Olympiaturm město, velikostí srovnatelné s Prahou, cvakal zrcadlovkou do všech stran a dole pod sebou pozoroval areál olympiády, vzpomněl jsem si na Spielbergův film Mnichov, a hned v pátek po návratu se pustil do četby. Pomsta ve stylu oko za oko, zub za zub, vražda za vraždu, je tu popsána velice zevrubně, skoro polopaticky, občas až monotónně, ale s přesvědčivě znázorněnou přeměnou odhodlaných mstitelů v unavené a pochybující štvance. Izrael – svérázný a jedinečný stát, pro jehož politiky byli, a stále jsou, jeho lidé vždy na prvním místě. Kromě spletitého pátrání a nebezpečných akcí agentů autor popisuje i vztahy uvnitř izraelské společnosti a také křehkou pozici tohoto kousku země přeplněného historií, nuceného nepřetržitě obratně lavírovat mezi velmocemi, a to za stálého nepřátelství nejen všech svých sousedů, ale i většiny levicových i pravicových aktivistů po celém světě.
85 % (zatím 26 hodnotících s průměrem 88 %).
…
„Piloti bombardovacích letadel se nemusí koukat vpravo vlevo,“ říkával Carl, „a dělostřelectvo se taky nemusí koukat vpravo vlevo. Dokonce se můžou i splést. Ale my nesmíme.“
Avner a Hans chápali, jak to myslí, ale Stevea a Roberta to jenom popouzelo. „Proboha,“ říkával Robert, „když mechablim vyhodí do vzduchu autobus plný židovských dětí, mají z toho škodolibou radost. Postřílejí samopalem těhotné Židovky a jsou na to pyšní. A nedělají to omylem; jdou po ženách a dětech schválně. Schválně, proboha! Tak o čem to tady furt žvaníme?“...

54 26.03.2022