mi-380 komentáře u knih

Asi bych se k Jacku McEvoyovi nedostal, nebýt desátého pokračování Harry Bosche, které kupodivu na „Básníka“ navazuje. A přišel bych o dost. Je tu sice už asi milióntá honička na sériového vraha, příběh je ale originální a pozadí zločinů (zvlášť když se mi tento odpudivý druh kriminality násobí sledováním druhé řady britského seriálu Marcella, kde jde o totéž) plné zoufalství a důrazných varování. Autor mi znovu potvrdil svou schopnost poutavě vyprávět a prokázal dokonalou znalost prostředí. Jako by před spisovatelským řemeslem bez problémů zvládl profese policisty, právníka, novináře i agenta FBI. Bláznivé finálové přemety mám za sebou, otevřený konec vybízí k další četbě. Doufám, že řešení najdu spolu s Boschem a agentkou Wallingovou v „Temných proudech“.
85 % (zatím 164 hodnocení s průměrem 88 %).

42 10.01.2021

Poutavý popis velké dobrodružné cesty dvou křesťanských vyslanců do hlubin Tatarské říše. Druhá polovina třináctého století, slavný Čingischán je po smrti, jeho potomci bojují o moc a evropští poutníci se stávají přímými aktivními účastníky konfrontace zcela odlišných civilizací. Zároveň nás autor pomalu ale jistě zasvěcuje do narůstajících rozporů mezi slepým fanatismem na jedné straně a tolerancí podpořenou zkušenostmi na straně druhé, a to v rámci jednoho náboženství. Věčný konflikt, táhnoucí se celými dějinami lidstva, je zde popsán přesvědčivě, tu a tam humorně, a stává se zdrojem nenápadně rostoucí hrozby. Kniha je plná dramatických událostí, hlavně v druhé polovině, ze začátku často připomíná cestopis – velkou část zabírají popisy krajů a zvyků místních obyvatel. Jako by rytíř a mnich prošlapávali cestu Marco Polovi, který v jejich stopách vyrazil o pár let později.
85 % (aktuálně 92 hodnotících s průměrem 85 %).
…
Majitel jurty na jejich počest zabil berana. Porážka probíhala jednoduše. Povalil zvíře na záda, znehybnil ho koleny a nožem mu rozřízl břicho. Pak vnořil paži až po loket do pulzujících vnitřností, nahmatal srdeční tepnu, stiskl ji a konec. Za okamžik se beraní hlava sesunula ke straně a zvíře dodýchalo. Na zem prakticky neukápla ani kapka krve.

42 30.12.2020

Koščej, výrazná postava v Bohatýrovi Ďuro Červeňáka, mi připomněl tuto dlouho nevyužitou, v dětské knihovně polozapomenutou knihu. Znovu jí listuji, stejně jako před lety se s mírnými problémy začítám do specifického textu a krvavých příběhů a vzpomínám, že tenkrát u našich dětí nepatřila do pohádkové knižní top. S jednou výjimkou, a tou jsou originální ilustrace V. I. Bilibina, ty jsou nezapomenutelné, stejně jako Kostěj Nesmrtelný, bytost shodná s čarodějem Koščejem, excelujícím v druhém dílu Bohatýra. Kniha je pěkná a spolu se stovkami dalších podobných by mohla sloužit jako učebnice pro zkoumání té pověstné, pro Středoevropana těžko pochopitelné, široké ruské duše.
75 % (zatím 85 hodnotících s průměrem 90 %).
…
Vydal se na cestu, šel a šel, když tu najednou uvidí pole, na poli vojsko do posledního muže porubané. Ptá se carevič Ivan:
„Jsi-li tu někdo živ, ozvi se! Kdo to tu porubal tak velké vojsko?“
Odpověděl mu živý:
„Celé to velké vojsko zrubala Marja Morevna, krásná královna.“
Carevič Ivan se vydal dál, dorazil k bílým stanům, ze stanu mu vyšla vstříc Marja Morevna, krásná královna.
„Buď zdráv, careviči, kampak tě cesta vede? Jdeš dobrovolně, či proti své vůli?“
Odpověděl carevič Ivan:
„Chrabří mládenci proti své vůli do světa nejezdí.“
„Pak tedy, nemáš-li naspěch, pobuď v mých stanech, pěkně si odpočiň.“
Carevič Ivan s radostí přijal, dvě noci ve stanech nocoval, zalíbil se Marje Morevně, za ženu si ji vzal.

42 28.12.2020

Už poněkolikáté, a určitě ne naposled, jsem se nechal nachytat (v dobrém slova smyslu) způsobem vyprávění, kdy autor příběhy (tentokrát je jich pět) rozseká na malé části do krátkých kapitol a ty pak jako v TV seriálu chytře, v nějaké mírně vypointované části, přeruší a přeskočí do jiného příběhu. Text je striktně popisný až polopatický, některé linie zábavné, některé méně, některé nepravděpodobné, jiné napínavé. Co se týče hlavních postav, tak ty naprosto přesně ve svém komentáři charakterizovala Chytuš, jen bych dodal, že všichni lžou. Skoro všichni.
A docela by mě zajímalo, v jakém procentu aktuálně vydávaných knih se vyskytuje sériový vrah. Bojím se, že bude vysoké, ani zde samozřejmě nechybí, ačkoliv hlavní a spojující téma je na míle daleko. Literatura bez sériových vrahů? Pro některé autory neuskutečnitelné.
*** a půl, 70 % (aktuálně 376 hodnotících s průměrem 88 %).

42 07.10.2020

Autor mě tím, co jsem zatím od něho přečetl, naladil na veselé i smutné příběhy, komentující naši svéráznou předrevoluční realitu. S Františkem je to jinak. Jako bychom se ocitli na jiné koleji, neznámé cestě. Ubylo humoru, přibylo filozofování. Cesta nás klikatě zavádí do lesa mezi záhadné lesní plody, do léčebny mezi odložené spoluobčany, do města na pouť mezi místní frajery, do kostela mezi zázraky. Vypravěčské nadání autora i tuto neobvyklou cestu zvládlo bez zaváhání.
80 % (aktuálně 222 hodnotících s průměrem 82 %).
…
„Tak mi, hergot, odpověz! Tos mi fakt nemohl nechat ani kousek?!“
A František slavnostně povstal, objal mě a s dojetím v hlase – z takové blízkosti, že jsem tu kachnu znovu uviděl – vzdychl: „Bratře Houbaři, kachnu budeme ode dneška nazývat jinak.“ Pak vyšel ze srubu, zvedl ruce k obloze a zvolal: „Tvé pravé jméno je kníže mezi ptáky!“

42 11.08.2020

Atmosféra bombardovaného protektorátu na začátku roku 1945 je mrazivá několikanásobně. Autor nás obratně zavádí do chladné a nervózní zimní a jarní doby před zhroucením říše, která měla být věčná. Sledujeme nejen napínavé pátrání, ale minimálně stejný význam mají napjaté vztahy mezi českými kriminalisty a muži z gestapa, kteří na vyšetřování dohlíží, podobně jako strach kolaborantů, nejistota ustupující armády, revoluční chaos a začínající boj o budoucí politickou moc. Hlavní postavy dramatu jsou díky nečernobílému pohledu podány naprosto přesvědčivě. Divná doba, která deformovala jednotlivce i celé národy a smrt byla silnější než všichni andělé strážní. V porovnání s tím naše současné, většinou směšné, problémy jako by si někdo vymýšlel, aby alespoň nějaké byly.
95 % (116 hodnotících, průměr 90 %).
…
Přečkali ještě obyčej, který ve vznešených podnicích působil tím absurdněji, když vrchní vytáhl ze šosu fraku nůžky a stříhal čtverečky představující dekagramy masa, mouky a tuků. Buback se přitom nemohl ubránit studu, že příděl Čechů je tolikrát nižší než jeho.

42 07.02.2020

Popis těch šíleně smutných lásek a osudů mě zpočátku docela zaujal a dokázal přivodit očekávaný smutek na duši a lítost. Jenže už před polovinou knihy toho na mě bylo moc. Moc deprese, moc opakovaných situací, polopatického vysvětlování, ženského trápení, moc useknutých konců. Doposlouchal jsem (četla sama autorka) setrvačností, naštěstí povídky v poslední třetině měly největší sílu a také alespoň malé semínko optimizmu. Musím uznat, že jde o příběhy ze života a že některé si budu pamatovat hodně dlouho…
70 % (197 hodnotících je na průměru 73 %).

42 06.01.2020

Robotham znovu předvedl mistrovství v budování zápletky, v promíchání rodinných vztahů a v závěrečném stupňování napětí. Občas bohužel i za cenu náznaků patosu, vkrádajícího se do některých dlouhých cituplných úvah. Dokonale využito formou poslechu při cestování a vykonávání monotónní činnosti.
Přidávám čtyřhvězdičkových 80 % (aktuálně 144 hodnotících s převysokým průměrem 92 %).
…
Charlie tolik vyrostla za posledních pár měsíců, že je hezké vidět ji, jak si se svou sestrou hraje zase jako malá. Nechci, aby vyrůstala tak rychle. Nechci, aby se stala jednou z těch dívek toulajících se po Bathu s piercingem v pupíku a v tričku s nápisem
Spala-jsem-s-tvým klukem.

42 07.11.2019

Vyšetřovatelka Lacey Flintová – jedna z nejnaivnějších policejních krásek. Zkušený čtenář detektivek by jí mohl radit a napovídat už od prvních stránek, a to nejen při vyšetřování, ale i ve vývoji jejích vztahů. Tak to vypadá v první čtvrtině, jenže zdání klame. Autorka to má dobře promyšlené a rozehrává se čtenářem kvalitní novodobý rozparovačský, ale ještě více montechristovský příběh s poučnou procházkou Londýnem a s odvážnými postřehy a odhaleními týkajícími se kriminality v některých čtvrtích zabydlených přistěhovalci.
A pointa, ta překvapí i velezkušeného čtenáře detektivek…
85 % (zatím 605 hodnocení s průměrem 90 %).

P.S. Při čtení se mi často vybavovalo Backmanovo povzdechnutí z knihy „My proti vám“: Když se tmy bojí kluci, bojí se strašidel a příšer, když se tmy bojí holky, bojí se kluků.

42 11.05.2019

Konec dobrý, všechno dobré, tady snad i velmi dobré. No, vzhledem k tomu, že jsem se četbou, kde mi pořád něco drhlo, musel mezi těmi nešťastníky většinou těžce proklopýtávat, tu a tam se záměrem předčasně skončit, tak u hodnocení zůstanu u té dobré. Má zvědavost zvítězila nad neschopností vyrovnat se s těžko stravitelným textem.
65 % (154 hodnotících s průměrem 79 %).

41 22.06.2024

Nebyl jsem schopen přenést se přes prostoduché seznamovací konverzace.

Je tu plno odporných a zvrácených postav, vlastně, jiné tu snad ani nejsou, a také se podle toho chovají. Až na ně budu mít náladu, vím, kde je najdu a pak to snad celé pochopím. Zatím po první čtvrtině odkládám na neurčito.
X % (684 hodnotících se dostalo na docela vysoký průměr 82 %).
…
„Nu, vždyť ti říkám vždycky, že jsi má malá pitomá sviňka!” zabručel a převaloval si ji sem tam, zkoumavě, jako když lev překlopuje svou tlapou uloveného člověka nevěda, je-li ještě živ či mrtev. A moje roztomilá panička nechala sebou válet jako váleček na nudle a pološeptala dál, ovazujíc si podle možnosti rány zbytkem svého šatu.
„To jsem! Sviňka, čubka, žížala — ženská! Hnojiště...“

1809, Portugalsko přepadeno francouzskými vojsky, král utekl do Brazílie. Anglické jednotky, chránící britské pěstitele vína a výrobce portského, spolu se zbytky portugalských bojovníků představují poslední odpor a poručík Richard Sharpe při tom nemůže chybět. Napoleonská armáda je zde popsána jako banda zločinců, bezbožná krutá sebranka. A hlavní hrdina? Už posedmé zabiják se smyslem pro spravedlnost bez příznaků posttraumatické stresové poruchy, zřejmě díky tvrdé výchově v dětském věku.
Děj je znovu dokonale promyšlený, popisy bojových scén i vztahů poutavé, výsledek díky historickému základu vcelku očekávaný. Přiměřenou porci napětí tentokrát mírně navyšuje příběh kolem Sharpova vzácného dalekohledu.
90 % (87 hodnocení s průměrem 94 %).
…
„Uvědomte si, z jakých lidí se každé vojsko skládá. Z opilců, zlodějů a všech možných lotrů, zkrátka ze ztroskotanců, kteří se dali naverbovat do armády, aby unikli trestu, nebo dokonce šibenici. A armáda jim dala zbraně a řekla jim, že mají zabíjet. Doma by je za to pověsili, ale ve válce je ještě pochválí, a když je nedržíte zkrátka, začnou si myslet, že můžou zabíjet všechno kolem sebe, zvlášť v cizí zemi.“

41 30.01.2021

Rok 2004. Bosch ve svém desátém příběhu spolu s agentkou FBI Rachel Wallingovou dokončuje její nedořešený případ z roku 1996, popsaný v knize Básník (doporučuji přečíst předem). Pátrání i četba, obojí znovu probíhalo k mé spokojenosti. S mírnou obavou jsem čekal, co Connelly vymyslí na závěr, za jeho pověstná finále by se nemusel stydět žádný blockbusterový akční velkofilm, což potvrdil i tentokrát. Styl vyprávění (Bosch – ich-forma, zbytek er), vývoj postav (vrátí se Harry k policii?), jejich myšlení, překvapující tečka, to vše na výbornou. A motivace pachatelova řádění? No, tady mě autor nepřesvědčil.
85 % (aktuálně 115 hodnotících s průměrem 91 %)
…
Za poslední dva roky jsem pochopil, že odznak sice ještě nemusí dělat chlapa, ale rozhodně chlapovi usnadňuje práci.

41 12.01.2021

Žambochův koniášovský svět je perfektně promyšlený, všechno se postupně s dalšími přečtenými knihami pěkně skládá dohromady, děj je napínavý, a hlavně se nezadržitelně valí vpřed, takže těch 630 stran moc dlouho nevydrží. Jenomže nás, kteří se do tohoto světa rádi vracíme, mrzí ty dlouhé časové prodlevy mezi jednotlivými vycházejícími dílky vegašské skládanky, v níž Koniáš je záhadným a nevyzpytatelným mužem číslo jedna. No, naštěstí je tu ještě Bakly…
90 % (aktuálně 311 hodnotících se superprůměrem 94 %),

P.S.
Vlk samotář je jeden z posledních příběhů o Koniášovi. Přehled všech textů o něm podle chronologie světa Vegaš (doplnil jsem neúplný seznam, který je na konci knihy Muž na stezce):
01. Až na dno (povídka) - rok 377 staré éry
02. Cherchez la Femme (novela) - 379
03. Štěstí z pekla (p) - 380
04. Lovci odměn (p) - 380
05. Hra špinavců (p) - 382
06. Fanoušek (p) - 385 (setkání s Baklym)
07. Na válečné stezce (p) - 386
08. Smaragdová hora (p) - 390
09. Na ostřích čepelí (román) - 394-395
10. Pouštní škorpion (n) - 395
11. Špatná investice (p) - 397
12. Drsná hra (n) - 397
13. Vysoký příliv (p) - 398
14. Vlk samotář (r) - 398
15. Konec vlka samotáře (n) - 399
16. Cesta domů (n) - 400

41 14.09.2020

Kdysi jsem četl nějaké pěkné předválečné vydání, které chránila jako oko v hlavě kamarádka Vlasta. Nakonec ale podlehla - nedala, půjčila. Mezi přáteli patřil tehdy John Carter k povinné literatuře. Dneska už se tomu jenom směju, řekla by Adina. Já se spíš spokojeně usmívám a poslechem během monotónních prací si připomínám tohle kouzlo nechtěného. Autor byl maximalista - když šermíř, pak nejlepší na světě, když vědec, pak nejgeniálnější, když dáma, pak nejkrásnější, když padouch, pak nejodpornější, když katastrofa, pak světového formátu. Navíc všichni bojovníci (což jsou téměř všichni muži) na Marsu působí jako horkokrevní agresivní malí kluci - cholerici, kteří se při sebemenší zámince pouštějí do smrtících akcí a soubojů, přičemž hlavní motivací je, jak jinak, záchrana krásné a nevinné dámy. John Carter je tu ve vedlejší roli, autorovi evidentně docházel dech, fantastické biologické experimenty tu mají nahrazovat nápaditost a promyšlenost úvodních částí, což se ale moc nedaří.
60 % (aktuálně 24 hodnotících s průměrem 80 %).

41 11.09.2020

Zručný řemeslník Chase a jeden z jeho nejšablonovitějších výrobků, v němž se svérázní antihrdinové jako obvykle dostávají do uličky tak slepé a do situace tak bezvýchodné, že hůř je na tom snad jen arabsko-izraelský konflikt.
60 % (49 hodnotících se aktuálně dostává na úctyhodný průměr 87 %).

41 07.09.2020

Před pár lety, na výstavě v NG, jsem fascinován zíral na obraz „Chudý kraj“. Na barvy, kompozici, rozměry, nejvíc ale na tajemný obličej dívky. Jako spousta malířů i Švabinský hledal a našel tu svou pravou múzu. Publikace si všímá jen malířské části jeho tvorby, je plná (prý poprvé) barevných a hlavně kvalitních reprodukcí (v malé galerii typických předepsaných 45), v nichž krásná tvář Ely hraje často nejdůležitější roli. Autorka kromě malířova života a díla popisuje i jeho hudební, románové, historické i filozofické inspirace, srovnává jeho dílo s dalšími malíři, nejčastěji s Američanem Whistlerem a připomíná nezanedbatelný vliv impresionismu. Příjemné počtení i poučení.
100 % (zatím 9 hodnocení s průměrem 80 %).
…
Našel svou krásku při náhodném setkání s rodinou Vejrychovou na Národopisné výstavě v roce 1895. V jejich dceři Ele objevil svůj první model, nevěstu a manželku. O půl století později uviděl tento ideál znovu ztělesněný v neteři paní Ely. Jde o tváře vědoucí, modelované smutnými předtuchami, vážným zadumáním a vnitřní distancí od skutečnosti. Jde o ženy skeptické, moderní a emancipované.
…
Švabinský se o Whistlerovi nikdy zvlášť nezmiňoval, ale Whistlerův vliv na něj je patrný. Oba umělci mají mnoho společného, dokonce i ve fyzickém zjevu, jak je vidno z jejich stejnojmenného obrazu „Ateliér“, kde zaujímají stejně útočnou pózu. Oba mají sklon k dandysmu, oba jsou vynikajícími grafiky.
…
Prvních patnáct let svého uměleckého života prožil Švabinský v dokonalé souhře svého umění s kritikou a obecenstvem. Vynikl záhy doma i v cizině. Po roce 1907, kdy se celá mladá umělecká Evropa začala odvracet od ideálů do té doby platných, se Švabinského umělecká situace zkomplikovala.
Po dvě třetiny svého dalšího života žil a tvořil jakoby vedle moderního umění.

41 23.05.2020

Monet a jeho kouzelná zahrada, Monet a jeho plavidla v protisvětle, dámy se slunečníkem, jeho oblíbené lekníny, rozzářené krajiny a hlavně hra světla a stínů na hladině. Fundovaný popis života i díla jednoho ze zakladatelů moderního malířství, prý nejimpresionističtějšího ze všech impresionistů. Reprodukce jsou mírně vybledlé, ale alespoň na slušném papíru.
95 % (zatím 10 hodnotících s průměrem 84 %).
…
Redaktor časopisu Charivari Louis Leroy ve snaze zesměšnit malíře Sdružení je nazval „impresionisty“, tedy malíři pouhých dojmů, a to podle Monetova obrazu východu slunce v přístavu Le Havru (Impression, soleil levant, Paříž, Musée Marmottan, 1872). Nebylo to poprvé, kdy velké umělecké hnutí vstoupilo do historie s názvem, který měl původně hanlivý smysl.

41 04.04.2020

Ukázka standardní policejní práce v ulicích amerického velkoměsta padesátých let. Bez Carelly, bez velkého překvapení, bez zbytečných řečí, bez přehnaných akčních scén a překombinovaných zápletek.
70 % (zatím 137 hodnotících s průměrem 81 %).

41 20.03.2020