mi-380 komentáře u knih
Rok 2004. Bosch ve svém desátém příběhu spolu s agentkou FBI Rachel Wallingovou dokončuje její nedořešený případ z roku 1996, popsaný v knize Básník (doporučuji přečíst předem). Pátrání i četba, obojí znovu probíhalo k mé spokojenosti. S mírnou obavou jsem čekal, co Connelly vymyslí na závěr, za jeho pověstná finále by se nemusel stydět žádný blockbusterový akční velkofilm, což potvrdil i tentokrát. Styl vyprávění (Bosch – ich-forma, zbytek er), vývoj postav (vrátí se Harry k policii?), jejich myšlení, překvapující tečka, to vše na výbornou. A motivace pachatelova řádění? No, tady mě autor nepřesvědčil.
85 % (aktuálně 115 hodnotících s průměrem 91 %)
…
Za poslední dva roky jsem pochopil, že odznak sice ještě nemusí dělat chlapa, ale rozhodně chlapovi usnadňuje práci.
Žambochův koniášovský svět je perfektně promyšlený, všechno se postupně s dalšími přečtenými knihami pěkně skládá dohromady, děj je napínavý, a hlavně se nezadržitelně valí vpřed, takže těch 630 stran moc dlouho nevydrží. Jenomže nás, kteří se do tohoto světa rádi vracíme, mrzí ty dlouhé časové prodlevy mezi jednotlivými vycházejícími dílky vegašské skládanky, v níž Koniáš je záhadným a nevyzpytatelným mužem číslo jedna. No, naštěstí je tu ještě Bakly…
90 % (aktuálně 311 hodnotících se superprůměrem 94 %),
P.S.
Vlk samotář je jeden z posledních příběhů o Koniášovi. Přehled všech textů o něm podle chronologie světa Vegaš (doplnil jsem neúplný seznam, který je na konci knihy Muž na stezce):
01. Až na dno (povídka) - rok 377 staré éry
02. Cherchez la Femme (novela) - 379
03. Štěstí z pekla (p) - 380
04. Lovci odměn (p) - 380
05. Hra špinavců (p) - 382
06. Fanoušek (p) - 385 (setkání s Baklym)
07. Na válečné stezce (p) - 386
08. Smaragdová hora (p) - 390
09. Na ostřích čepelí (román) - 394-395
10. Pouštní škorpion (n) - 395
11. Špatná investice (p) - 397
12. Drsná hra (n) - 397
13. Vysoký příliv (p) - 398
14. Vlk samotář (r) - 398
15. Konec vlka samotáře (n) - 399
16. Cesta domů (n) - 400
Kdysi jsem četl nějaké pěkné předválečné vydání, které chránila jako oko v hlavě kamarádka Vlasta. Nakonec ale podlehla - nedala, půjčila. Mezi přáteli patřil tehdy John Carter k povinné literatuře. Dneska už se tomu jenom směju, řekla by Adina. Já se spíš spokojeně usmívám a poslechem během monotónních prací si připomínám tohle kouzlo nechtěného. Autor byl maximalista - když šermíř, pak nejlepší na světě, když vědec, pak nejgeniálnější, když dáma, pak nejkrásnější, když padouch, pak nejodpornější, když katastrofa, pak světového formátu. Navíc všichni bojovníci (což jsou téměř všichni muži) na Marsu působí jako horkokrevní agresivní malí kluci - cholerici, kteří se při sebemenší zámince pouštějí do smrtících akcí a soubojů, přičemž hlavní motivací je, jak jinak, záchrana krásné a nevinné dámy. John Carter je tu ve vedlejší roli, autorovi evidentně docházel dech, fantastické biologické experimenty tu mají nahrazovat nápaditost a promyšlenost úvodních částí, což se ale moc nedaří.
60 % (aktuálně 24 hodnotících s průměrem 80 %).
Zručný řemeslník Chase a jeden z jeho nejšablonovitějších výrobků, v němž se svérázní antihrdinové jako obvykle dostávají do uličky tak slepé a do situace tak bezvýchodné, že hůř je na tom snad jen arabsko-izraelský konflikt.
60 % (49 hodnotících se aktuálně dostává na úctyhodný průměr 87 %).
Před pár lety, na výstavě v NG, jsem fascinován zíral na obraz „Chudý kraj“. Na barvy, kompozici, rozměry, nejvíc ale na tajemný obličej dívky. Jako spousta malířů i Švabinský hledal a našel tu svou pravou múzu. Publikace si všímá jen malířské části jeho tvorby, je plná (prý poprvé) barevných a hlavně kvalitních reprodukcí (v malé galerii typických předepsaných 45), v nichž krásná tvář Ely hraje často nejdůležitější roli. Autorka kromě malířova života a díla popisuje i jeho hudební, románové, historické i filozofické inspirace, srovnává jeho dílo s dalšími malíři, nejčastěji s Američanem Whistlerem a připomíná nezanedbatelný vliv impresionismu. Příjemné počtení i poučení.
100 % (zatím 9 hodnocení s průměrem 80 %).
…
Našel svou krásku při náhodném setkání s rodinou Vejrychovou na Národopisné výstavě v roce 1895. V jejich dceři Ele objevil svůj první model, nevěstu a manželku. O půl století později uviděl tento ideál znovu ztělesněný v neteři paní Ely. Jde o tváře vědoucí, modelované smutnými předtuchami, vážným zadumáním a vnitřní distancí od skutečnosti. Jde o ženy skeptické, moderní a emancipované.
…
Švabinský se o Whistlerovi nikdy zvlášť nezmiňoval, ale Whistlerův vliv na něj je patrný. Oba umělci mají mnoho společného, dokonce i ve fyzickém zjevu, jak je vidno z jejich stejnojmenného obrazu „Ateliér“, kde zaujímají stejně útočnou pózu. Oba mají sklon k dandysmu, oba jsou vynikajícími grafiky.
…
Prvních patnáct let svého uměleckého života prožil Švabinský v dokonalé souhře svého umění s kritikou a obecenstvem. Vynikl záhy doma i v cizině. Po roce 1907, kdy se celá mladá umělecká Evropa začala odvracet od ideálů do té doby platných, se Švabinského umělecká situace zkomplikovala.
Po dvě třetiny svého dalšího života žil a tvořil jakoby vedle moderního umění.
Monet a jeho kouzelná zahrada, Monet a jeho plavidla v protisvětle, dámy se slunečníkem, jeho oblíbené lekníny, rozzářené krajiny a hlavně hra světla a stínů na hladině. Fundovaný popis života i díla jednoho ze zakladatelů moderního malířství, prý nejimpresionističtějšího ze všech impresionistů. Reprodukce jsou mírně vybledlé, ale alespoň na slušném papíru.
95 % (zatím 10 hodnotících s průměrem 84 %).
…
Redaktor časopisu Charivari Louis Leroy ve snaze zesměšnit malíře Sdružení je nazval „impresionisty“, tedy malíři pouhých dojmů, a to podle Monetova obrazu východu slunce v přístavu Le Havru (Impression, soleil levant, Paříž, Musée Marmottan, 1872). Nebylo to poprvé, kdy velké umělecké hnutí vstoupilo do historie s názvem, který měl původně hanlivý smysl.
Ukázka standardní policejní práce v ulicích amerického velkoměsta padesátých let. Bez Carelly, bez velkého překvapení, bez zbytečných řečí, bez přehnaných akčních scén a překombinovaných zápletek.
70 % (zatím 137 hodnotících s průměrem 81 %).
Buď anebo, tak hodnotí uživatelé tuto knihu. Buď tuto dvojici ekonomů uznávám, nebo k nim mám vážné výhrady. Argumenty jsou na druhém místě, emoce vítězí nad rozumem. P&Š jsou originální, vzdělaní, mají přehled, mají vizi, umí psát, umí argumentovat, nebojí se jít proti proudu, nebojí se mít děti. V tom, a nejen v tom, jim fandím. Kdo má děti (nejlépe mimo pubertu) a dobře s nimi vychází, ten mi dá za pravdu, že těžko hledat něco hodnotnějšího na světě, než setkávat se se svými dětmi a sledovat jejich vývoj, spolupráci, jejich úspěchy i smutky, jejich jedinečnost (šest jich nemáme, ale nejsme od tohoto čísla daleko).
Krátké kapitolky, jedna plynule přechází do druhé, něco z toho už jsem před knihou zachytil na internetu. Trochu jsem si připadal jako při čtení Dänikena, s tím rozdílem, že on zkoumal minulost, P&Š otlapkávají blízkou budoucnost, dobu, kdy budeme díky umělé inteligenci pod čím dál bedlivějším dozorem Velkého Bratra. Jejich vize se mi ve srovnání s teoriemi Dänikena zdají být mnohem pravděpodobnější. Vycházejí z reálných fakt podpořených neúprosnými ekonomickými zákony.
95 % (zatím 9 hodnotících s podprůměrem 59 %).
…
Kdyby všichni do jednoho věděli, jak šíleně politici hospodaří, jak velké jsou skutečné daně a jak jsou jejich zaplacené peníze promrhané, nejspíš do druhého dne udělají revoluci. Jenomže vtip je v tom, že ačkoliv tyhle údaje nejsou nijak tajné a kdo chce, mohl by si je s trochou snahy dohledat, lidé je raději ani vědět nechtějí.
…
Mnoho lidí změní profesi tak zásadně, že dnes jejich budoucí profesi ještě neznáme. Studie tvrdí, že v roce 2030 bude 8 % profesí, které v roce 2016 neexistovaly.
Peter May umí vždy najít zajímavé prostředí, i když tentokrát u kuchařského analfabeta, který umí umíchat vajíčka a letos už se konečně naučil houbovou smaženici, tak trochu se svými michelinskými hvězdičkami narazil. Jeho Skotové, praví chlapi s velkým srdcem, milovaní všemi ženami, vždy obestřeni velkým tajemstvím a silným životním příběhem, jsou ale zárukou příjemného čtenářského zážitku, což tentokrát u Enza stvrzuji spokojeností na 75 %. Detektivní složka mírně pokulhává, ať už hodnotím neúspěšné první policejní vyšetřování, nebo následné Enzovy „moderní" forenzní metody.
(142 hodnotících s průměrem 85 %).
Povídky mám rád, zvlášť takové, které doplňují známé příběhy a osudy. Je vidět, že autor má na jedné straně dost nápadů a na druhé málo času nebo prostoru pro další romány. Goffa, to je pro mne takový český DD. S uhlazenějším stylem, ať už se to týká schopnosti vyprávět příběhy lehčím perem, nebo o půltón sofistikovanějšího humoru. A skvělý humor, ten je tu v některých povídkách na prvním místě.
90 % (94 čtenářů s aktuálním průměrem 84 %).
…
„Eště jednú na Simonu nebo děcka šahneš a budeš tu kurva týždeň, Karol. Jasné?“ „Jasné,“ zazněla tichá odpověď a Malík přešlápl z nohy na nohu. „Než teraz odejdeš,“ pokračoval velitel, „uklidíš po sobě ten svinčík. Jasné?“ „Jasné.“ „A už mi nikdy nechoď na oči, ty somár sprostý. Do smrti ťa nechcem vidět! Jasné?!“ „Jasné.“ „Tak dobre, Karol. No… Prijdeš večer do hospody na maryáš?“ „Jasné, Julo.“ „Fajn. A teraz běž za Simonú, kup jí nejakú bonboniéru a pěkně jí to urob, ať sa usmíríte. Ale hovorím ti, Karol, eště jednú, eště jednú ju ztřískáš a…!“ Spravedlnosti bylo učiněno zadost.
…
„Takže strejda, jo? To bych teda chtěl vážně vědět, co je zač. Protože…“ „Detektiv,“ vypálil kluk bez rozmýšlení. S Tonym jsme po sobě koukli a s nechápavými obličeji jsme museli v ten okamžik vypadat fakt směšně. „Chceš říct,“ zeptal jsem se opatrně, „že ten tvůj strejda je policajt?“ „Jo.“ „No a…“ Najednou mi došla slova. Polda?! To snad ne, proboha. „No a víš, kde přesně dělá?“ „Jo. V Globusu.“
Verše cynické, nihilistické, dekadentní, přímočaré, přímo vybízející ke zhudebnění, čehož pár muzikantů dokázalo využít. Verše i pro nepoetu dobře stravitelné a pro mladého neukotveného literárního objevitele je setkání s Gellnerem událostí srovnatelnou s nálezem Gutenbergovy Bible.
95 % (je nás 184 hodnotících s průměrem 85 %).
… Děkuji bohu a děkuji čertu
za plaché chvíle prchavý dar.
Života číši jsem naklonil ke rtu,
piju z ní smutek a bolest a zmar.
Pěkně popsaná tíživá atmosféra jednoho australského venkovského maloměsta, postiženého současně hned několika těžkými ranami. Detektivka s obecným přesahem, ukazujícím na důvody vylidňování venkova. Celosvětový problém, který vyřeší až kolaps naší civilizace, politici mají jiné starosti.
85 % (aktuálně 250 hodnotících s průměrem 87 %).
…
Byl to děsivý pohled. Falk si nedokázal připustit, že to, co vidí, je skutečné. Seškrábal se po kamenitém břehu do vyschlého koryta a zůstal stát uprostřed dávno zmizelého proudu vody. Pamatoval si, že v tomhle místě mu hladina sahala vysoko nad hlavu. Voda byla pryč. Musel se zasmát vlastní naivitě. Jak si mohl myslet, že touhle krajinou bude téct nějaká řeka, když na polích leží mrtvý dobytek?
Dominik Dán a jako nepostradatelný katalyzátor Marián Geišberg (případně zpočátku srovnatelný Jozef Vajda), jinak už si partu detektivů z Bratislavy nedovedu představit. Dramatický přednes ve slovenštině zvedá kvalitu těchto už tak nadprůměrných detektivek, které jakoby mimochodem reflektují československou a slovenskou moderní historii, minimálně o půl hvězdičky výš.
Cigaretka je opět jednou čistá detektivka, bez nepříjemného tlaku místních mafiánů nebo zkorumpovaných policistů. To jsem si myslel dlouho...
...
Krauz zazvonil pri dverách oproti. Zvonenie nemusel opakovať, okamžite začuli šuchotavé krátke kroky a tenký hlas: Kto je?
Polícia. Nebojte sa, nič sa nestalo, chceme sa iba niečo spýtať o susedoch.
Dvere sa s mľasknutím otvorili, na prahu stál informačný poklad: babka so širokým úsmevom a bystrými očami.
...
Od poloviny je ale jasné, že v Našem Mestě se bez pomoci kriminálníků, hospodských kámošů a bývalých estébáků jen tak něco nevyšetří. A na závěr nás čeká nezvykle dobrá pointa.
90 % (zatím 163 hodnocení s průměrem 88 %).
Roman Bureš - mistr v popisu konfliktů mezi civilizacemi z jiných světů, sice stále ještě pozemských, přesto ale zcela odlišných. Tentokrát sledujeme sestup elitní jednotky německé třetí říše do samotného pekla a během jejich střetnutí s neméně elitní satanskou legií pozorujeme dokonale popsané reálie, napínavé vývoje bojových střetnutí, a také zevrubně vykreslené postavy z obou bojujících stran s jejich nejednoznačným zařazením do škatulek dobro/zlo, lidé/démoni.
Jak napsala Johana: Doporučuji i těm, kteří fantasy nečtou – tohle je totiž extra případ.
90 % (zatím 363 hodnocení se shodným průměrem 90 %).
Dobrý nápad, přiměřený sexismus, ironický nadhled. Jenže hlavní hrdina se všemi spolupracovníky a organizátory akce mi připadali jako mládež těsně po pubertě, co si hraje na nesmrtelné filmové hrdiny, takže jsem celou dobu sledoval rychlou akční jízdu dětí štěstěny, mistrů improvizace s minimální přípravou a nedostatkem informací, a z jejich manipulace s tou holkou se mi často motala hlava. Výsledný dojem: dobře ubíhající, lehká, akční, mírně erotická sci-fi parodie.
Kde jsou ty časy, kdy pro mě byla každá kniha tohoto žánru velkým čtenářským zážitkem, nemilosrdná realita našeho světa často přebíjí fantastické nápady spisovatelů.
Čtvrtá * se tam protlačila jen tak tak: 70 % (aktuálně 78 hodnotících s průměrem 90 %).
Tři historická období, tři případy pro speciální agenty chránící naši současnost, budoucnost i minulost. Napínavé pátrání v Bactrii, říši založené Alexandrem, skrz kterou se tehdy z obrovských ledovců valila mohutná řeka Oxus (dnes Amudarja), smutný příběh z Beringie poslední doby ledové, kdy se naposled dalo přejít z Asie do Ameriky suchou nohou, a závěrečné, několikrát vypointované dobrodružství v Sicílii dvanáctého století za vlády normanského krále Rogera. Lahůdka pro ty, kdo mají rádi historii, napětí a chytrou sci-fi.
95 % (aktuálně 24 hodnocení s průměrem 83 %).
Škvorecký a sci-fi, koho by to napadlo? Ale v podstatě jde o jeho věčná témata: lásky, hudba (v níž nesmí chybět jeho nejoblíbenější nástroj) a samozřejmě zase lásky. Jenže v první řadě celou novelou zní autorovo porovnávání vzdálených starých časů s těmi novými, tolik jinými. Slyším, vidím a cítím životní zkušenosti člověka, který zažil svět východu i západu, války, revoluce i bouřlivé proměny civilizací ve dvacátém století, a svůj pohled na lidstvo jako by namaloval do tohoto dílka, které orámoval křesťanstvím a jako plátno mu posloužila vzdálená planeta.
80 % (zatím 15 hodnotících s průměrem 72 %).
…
Na to, že jsem měla doktorát z historie na slavné Miskatonické universitě, kde se pyšnili nejlepším ženským družstvem amerického fotbalu, zely mi ve znalostech povážlivé díry. Jenže stejně děraví byli všichni, co jsem je znala, studenti i profesoři.
První třetina knihy je plná tíživých rodinných vztahů a nenaplněných lásek, Francek má rád Stázku, Pepík Barču, osudy a zvyky mají ale své plány. A světová válka se vším zamíchá mnohem víc, než si všichni dovedou představit. Ruská fronta není sice západní fronta, Morávek není Remarque, nemá jeho talent naléhavé obžaloby, ale válečné strasti kluků od Sázavy nebyly o moc jednodušší než těch německých ve Flandrech. V poslední třetině klade autor hlavní důraz na to, aby důkladně dokončil a polopaticky vysvětlil osudy hlavních postav.
Celou dobu nám zároveň na pozadí „maluje“ kouzelnou barevnou posázavskou krajinu, vesničky, chaloupky, hospodářství a podstatně temnější barvy používá při vykreslení života místních obyvatel. Zajímavé jsou i dobové názory lidí na hrozící válku (z toho mračna pršet nebude), na Ferdinanda (vysoký pan Este takovou cenu nemá, aby se kvůli němu válčilo), na Rusy (už pro ně pečeme husy, už aby tu byli), na Srby (poloviční divoši a turečtí hrdlořezi), i na socialismus (této myšlence se nedařilo, nebylo tu velkých sociálních rozdílů, panstvo bylo až v Praze).
80 % (zatím 7 hodnotících s aktuálním průměrem 74 %).
…
Ať to, proboha, neudělá jako tětovský nájemce Landa, který při potkání bije své nemanželské děti holí a loni postřelil malého Toníka Bětky Honzákové, která ho s ním má, v hrachu na luskách.
…
„A kde je nyní starý Pětník?“ vzpomněl Francek na Stázčina děda.
„Kde by byl než v nemocnici! Zimu jde vždycky proležet do Benešova. Na jaře je tu jako vlaštovka, snese z půdy flašinet a vandruje po vsích.“...
…
Kde se vzali, tu se vzali, v bok se jim přidružili šediví Němci, honosní vojáci, skvěle vybaveni, s přátelsky pohrdavým „kamerad“ v každé větě. Rakouské vojáky považovali za mladší bratry, jimž jdou ukázat, jak se dělá vojna, a za něž musí spravit to, co oni pokazili.
V téhle bláznivé době jsou Poláci jedinými sousedy, kteří se nás zatím nebojí, tak jsem na prodloužený sváteční víkend v Polsku. S sebou mám místní klasiku, užívám si po letech podruhé svérázný Lemův humor plný absurdních situací a skrytých narážek na tehdejší režim. Některé povídky skvělé, některé zamotané až moc. Zůstávám na kdysi přidělených čtyřech hvězdách:
85 % (aktuálně 61 hodnotících s průměrem 88 %).
… zvedl jsem hlavu a mé oči narazily na zrcadlo na protější zdi. V křesle na kolečkách tam seděla mladá krásná černoška v pyžamu, celá zafačovaná, s užaslým výrazem ve tváři. Dotkl jsem se nosu. Odraz v zrcadle udělal totéž. Začal jsem si ohmatávat obličej, krk, a když jsem narazil na poprsí, vyrazil jsem úzkostný výkřik. Měl jsem hlásek jako konipásek.
"Proboha!"
Ošetřovatelka někomu vynadala, že nezakryl zrcadlo. Potom se ke mně obrátila:
"Pan Ijon Tichý, že?"
"Ano. Totiž... ano, ano!! Ale co to má znamenat? Ta černá slečna..."
"Transplantace. Nedalo se nic jiného dělat…
P.S.
Krkonoše jsou v zemi Ijona Tichého skoro stejně tak pěkné jako u nás, městečka ovšem mnohem příjemnější a upravenější než v tom našem věčně nedořešeném pohraničí.
Příběhy o naší předrevoluční době, předvedené na kontrastech, jejich vzájemném působení, tedy o velké toleranci. Babička Marie - komunistka, babička Irena – demokrat, celkem spolu ale vycházejí. Komunisté a fašisté v Řecku - rozdělené rodiny, ale na oslavě se sejdou a celkem spolu vycházejí. Rusové versus Češi v osmašedesátém, Němci versus Češi v Anglii po osmašedesátém, tady už to někdy nešlo ani s tolerancí. Hlavní hrdina Matěj je mánička, která v mládí tvrdě naráží, v pozdějším věku opatrně proplouvá komplikovanou schizofrenní společností, občas nakoukne do Evropy, kde zjišťuje, že nikde to není lehké. A to platí i dnes, přestože kniha přískoky doputuje jen do listopadu 1989.
80 % (zatím 318 hodnotících s průměrem 83 %).
…
Alenka vrtěla nevěřícně hlavou a prohodila: „To snad není možný! Sedm let se tu blbou ruštinu učíme. Sedm let! A to nejsme po tý době schopný napsat ani posranej transparent Okupanti, jděte domů! A ještě ke všemu se jmenuju Rusová!“