Miko-man komentáře u knih
Bohužel nemohu souhlasit se zdejším vysokým hodnocením. Po nějakých 40 stranách jsem odložil, nedokončil. Je to od prvních stránek psáno tak, že mě příběh toho člověka prostě nezajimá. V první kapitole rozhovory se svým stínem (nazývaným Mon) a se slepicí (nazývanou tvor), která mu klove do boty. V knize jde o válečnou paranoiu a strach, to chápu, ale číst se to příliš nedá.
Tady jsem čekal víc. Herzogovo odhodlání vytrvat a čelit přírodě může někoho inspirovat a obohatit a proto si to stojí za to přečíst, ale jinak je to místy špatně napsáno, např. neustálé střídaní minulého a přítomného času, vložené věty, které nedávají smysl, na nic nenavazují ani na ně není navazováno, pouhé náznaky úvah. Občas se to dá vstřebat jako básnické obrazy, ale ne vždy. Neupravený deník z náročné cesty, ale nic převratného nepřináší. Podobné téma mnohem lépe zpracovává H.D.Thoreau.
Fascinující čtení. Životopis opravdového umělce, kterému se my, běžní pozemšťané, nemůžeme rovnat. Někdy jsem měl tendenci brát její vyprávění s rezervou, např. o stavbě chrámu v Řecku, ale zřejmě se to vše opravdu dělo, v knize jsou i fotografie. Byla to inspirující osoba, která si celý život šla za tím, v co věřila. Kniha by si zasloužila vydat znovu a jsem si jistý, že s trochou marketingu by to byl bestseller. Vyprávění končí rokem 1921. Její následující pobyt v Rusku měl být popsán v druhém díle, který bohužel napsat nestihla.
Několik dobrých a originálních povídek z Ruska 20.let minulého století, ale novela Třetí metropol zabírající téměř polovinu knížky je doslova "mindblowing". Stojí to za to už jen kvůli tomuhle.
Překvapivě dobré. Kniha, kterou jsem si sehnal vlastně jen ze zajímavosti, protože je po ní pojmenovaná česká hudební skupina, získala trvalé místo v mé knihovně. Prvních pět kapitol to tak nevypadalo - americký sen, korporace, milenky, pikantní detaily. Po nehodě hlavního hrdiny dostává kniha nečekaný spád a nechcete ji odložit aniž byste se dověděli, jak to s Eddiem dopadne. Nejlepší pro mě bylo, že celý následují děj včetně konce se nedá vůbec předvídat, místy pochybujete, jestli je to opravdu blázen nebo ne. Nedá se ani říct, co po celou dobu hledá, neví to ani on sám, neví to čtenáři (ví to vůbec někdo, co v životě hledá?) a o to sladší je konec, kdy to nakonec najde v nečekaných životních okolnostech. Je to hluboce lidská kniha o hledáni štěstí, plná poučení o naší vlastní životní cestě. Mimochodem, autor byl prý daleko slavnějším filmovým režisérem, než spisovatelem.
Víceméně zklamání. Protože jsem knihu dopředu neznal, trochu naivně jsem si myslel, že rakovina=komunismus, ale zde je rakovina opravdu jen rakovina. Po celou dobu jsem měl problémy s věrohodností textu, přece jen Solženicyn nebyl lékař, ale s tím, jak se autor od technikálií postupně odkláněl, jsem se na jeho vlnu naladil. Kniha vznikala přes 4 roky a zdá se mi, že to jde poznat, jakoby se za tu dobu jaksi zdokonaloval ve psaní. Úvodní kapitoly jsou totiž věsměs zmatené, postavy nesympatické, jejich osudy nezajímavé, jakoby snad teprve hledal tu, která bude hlavní. Knihu jsem chtěl několikrát odložit, ale dobře, že jsem vytrval. Lepší časy předznamená kapitola 14, která je vynikajícím vhledem do hlavy komunistického kádrováka. Nicméně ani tady si ještě člověk není jistý, kdo je hlavní postava a co je smyslem knihy. Až kolem poloviny přebírá otěže příběhu do rukou Oleg a čtenář mu dokonce začne fandit a začně ho zajímat jeho osud. Poslední dvě kapitoly, kdy Oleg odchází z kliniky, jsou pak přímo skvělé a nelze se od nich odtrhnout. Už před mnoha lety jsem četl Děnisoviče a První kruh a můžu tak zhodnotit, že Solženicyn je "tam, kde se věčně tančí a zpívá" zkrátka silnější, než v Taškentské nemocnici. Přesto můžu k četbě s výhradami doporučit. Hodnotil bych 60%.
Ztráta času. O nízkém sebevědomí, životních chybách, depresích a nejistotách se samozřejmě psát může, ale pokud se k tomu přidá i nedostatek talentu vzniká smrtící kombinace. Zajímáte-li se o Listopad 89 z pohledu přímých účastníků, výrazně doporučuji Mejstříkův deník, který je sice 10x delší, ale nesrovnatelně myšlenkově i faktograficky hlubší.
Některé pasáže knihy jsou vyloženě otravné a nevěrohodné, konkrétně když hlavní postava vysedává v hospodě, nebo když řeší novou ženskou, téměř se to opakuje a měl jsem tendenci to přeskakovat (na toto téma bych dal přednost Pelcovu A bude hůř). Ale je to prokládáno a vyváženo velmi svéráznou filosofií, která nutí k zamyšlení. Taktéž vždy, když kniha popisuje nějaký reálný děj, vyniká autorova schopnost pronikavé reflexe vlastní situace i okolí (skvělý popis výletu do Bratislavy, nebo cesty za Prahu). Celkově to působí
nedokončeně, nicméně se přiznám, že z málo které knihy jsem si udělal tolik výpisků, jako z této.
Všechno na světě je směšné, i tato kniha je směšná, dám jí čtyři hvězdičky z pěti, řekl Reger a usedl na lavici v Bordoneho sále v Uměleckohistorickém muzeu.
Nejvíce depresivní kniha, jakou jsem za poslední roky četl. Jak ten jeho marný život spěje neodvratně ke konci... I Vančurův místy klopotný jazyk tomu dodává na ponuré atmosféře. Je to mnohem lepší, než moderní zápisky a deníky nejrůznějších schizofreniků (např. vychvalovaný Skleněný zvon od Plathové). Zde je teprve pravá bída a utpení člověka, kterému i přes nesmírnou snahu není dáno dosáhnout štěstí.
Celine se na stare roky definitivne zblaznil. Nema to hlavu ani patu. Nebyt Cesty, nikdy by to nikdo nevydal a nikoho by to nezajimalo. Respekt zaslouzi pani prekladatelka, ze to vubec zvladla prelozit.
První dojem z četby byl: wow, vůbec jsem nevěděl, jak byla německá společnost tenkrát bigotní a jak silnou roli hrálo naboženství... Ale kdoví, jak to opravdu bylo (já ne). Z knihy je vyloženě cítit snaha o vykreslení "individualismu" hlavní postavy, o to říct, že si chce žít po svém, i když všichni okolo byli proti němu. Nakonec mi to příšlo až moc umělé. V knize jsou mimo hrdiny jen dvě sympatické postavy, resp. ke kterým hrdina cítí sympatie či obdiv, sestra (zemřela za války) a přítel Edgar, soused z chudých poměrů, který běžel stovku za deset jedna. Když ten ale hrdinovi jednou dá v nouzi peníze, tak ten ještě před jeho očima odjede drahým taxíkem. Bratrova otázka do telefonu na konci knihy ("co ty jsi vlastně za člověka?") pak dává perfektní smysl, i když ne zrovna v té konverzaci s bratrem. Další postavy jsou jak z lexikonu záporných postav, skrbliví rodiče, zlí katolíci, bývalí nácci, zmanipulovatelní přátelé... ale přece jen je to skvělá kniha, skvěle napsaná, čte se to až v jakémsi transu a nejde přestat. Jednoznačně doporučuji.
Skvělé. Tahle knížka má potenciál, aby se o ní za sto let učilo podobně, jako se dnes učí o povídkách Nerudy. I když na to je to asi příliš málo zidealizované. Praha, ponurá totalitní 70. léta, krásně hutná atmosféra Nuselského údolí, výrazný jazykový talent autorky. Jediná výtka je k rozsahu - dokáži si představit, že nejeden ruský klasik by z tématu dokázal vymáčknout víc a stvořit objemný svazek. A možná proto podobné novely zůstávají mimo okraj mainstreamu, chybí tam zkrátka jakási univerzálnost, komplexněji uchopit téma a říct vše.
Je škoda, že dnes na dobrou literaturu člověk narazí někdy až bizarní náhodou, tak jako se to stalo mě u této knihy...
Život je jinde, ale ne v této knize. Kundera má svou poetiku, ale připadá mi podivná, jaksi až příliš a uměle vzletná, či jak to říct. K postavám si čtenář nevytvoří prakticky žádný vztah a když už ano, začnou se chovat iracionálně a nevěrohodně. Scéna, která to ilustruje (a je to paradoxně jedna z nejzajímavějších částí knihy) když matka v domě slyší, jak se syn s miluje s milenkou, a zuřící vtrhne dovnitř s tím, že podle zvuků slečna dostala záchvat žlučníku, že ji jde pomoct. Je to podivně bizarní. Pár zajímavých úvah, zvláště ta nad nezkušeností básníků, ale například podstatná otázka, kde se v básníkovi vzal socialismus, o tom tam není ani slovo. Zajímalo by mě, nakolik je to autobiografické a taky to, kde autor neustále do svých knih bere ta nesympatická jména postav (Jaromil, Xaver). Hodnotil bych 50%.
"Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzůru se vyhoupnuvše, v milióny kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spoje v proudu jednom tiše dále plynou."
Našel jsem takovéto obrazy v próze, jedny z nejkrásnějších v české literatuře, stejně jako téměř dětinsky působící pasáže, které lze bez lítosti přeskočit.
Knihu jsem doteď nečetl a ani o autorce jsem nic kloudného nevěděl, kromě toho, že je to "národní spisovatelka". Okamžitý první dojem po přečtení byl, že je to umně skrytá obžaloba marnivého života tehdejší šlechty (viz výborná pointa na závěr: "Šťastná to žena!") napsaná tak, aby prošla tvrdou Matternichovskou cenzurou. Po přečení životopisu Boženy Němcové ale už vím, že to tak není. Je to její návrat do dětství. Do jediného času jejího života, který byl opravdu živý, a který měl smysl. Napsala to a mohla to napsat až když se její sny proměnily ve ztracenou iluzi, když před sebou neviděla nic než bídu a stáří. Držela se ve vzpomínkách toho nejkrásnějšího, co prožila, vše navíc opatřila kouskem dobra a radosti a tak si stvořila svůj ideál, který k lidem promlouvá i po tolika letech, jelikož jim pomáhá najít přesně to, co jednou prožil každý, ale pak to jaksi poztrácel po cestě.
Jakákoli próza, která nemůže zachycovat skutečnost, je slabá. Co je ale na Babičce tak zajimavé je, že ačkoli zapadá do této definice, je to s ní jinak. To proto, že kniha zachycuje skutečnost Boženy Němcové. Zachycuje ji tak, jak ji ne snad vnímala, ale spíš uvěřila v pozdějších letech svého života, kdy už jí nezbývala naděje na cokoli. Proto i vrchnost, která tehdy vyžadovala robotu od poddaných a posílala je na čtrnáctiletou vojenskou službu, lze popsat jako moudrou, šlechetnou a spravedlivou. Proto i soužití lidí mluvících dvěma různými jazyky lze vykreslit jako idylické a jejich domluvu, ačkoli si navzájem příliš nerozumějí, jako srdečnou. Ne proto, že by to byla pravda, ale proto, že je to tak lepší. Proto, že v nejtěžších časech je člověku potřeba právě jen to dobré, i kdyby to celá pravda třeba nebyla. Z toho vzniká jakási alternativní skutečnost, která zapůsobí stejně mocně, jako ta opravdová, o které je zakázáno psát. Přesně tak, jak vzniká pohádka.
Dal bych knize 70%. Beru v potaz dobu a okolnosti, za kterých vznikla. Zaslouží si být klasikou a patřit k naší kulturní identitě.
Přečetl jsem doslova v horečce na jeden zátah. Skvostné. Díky téměř nadpozemskému překladu je toto jeden z nejkrásnejších textů v češtině, co jsem kdy četl.
Kazantzakis umí lépe. Příliš patetické, velmi pesimistická kniha - nečetl jsem to s radostí a s očekáváním, jako jiné jeho knihy. Ta historie občanské války je nicméně zajímavá a velmi smutná - a pro nás řekl bych i dost neznámá, i když právě po jejím skončení emigrovalo mnoho řeků za hranice včetně Česka, odtud řecká komunita zde. Podobné vyznění má jeho kniha Kristus znovu ukřižovaný, kterou bych doporučil spíš. I když se odehrává asi 25 let před Bratrovrahy v jiném historickém kontextu.
Skrytá perla. Hnus 50.let na vlastní kůži. Paradoxní je srovnání s meziválečnými roky, které se jeví jako ráj. Vynikajicí kniha o životě, střízlivění z falešných iluzí, nespravedlnosti a o touze přežít za každou cenu. Doporučuji.