milan.valden komentáře u knih

Francouzský dramatik a spisovatel rumunského původu Eugène Ionesco (1909 - 1994) patří vedle Samuela Becketta, Harolda Pintera či Edwarda Albeeho nebo u nás Václava Havla k předním představitelům tzv. absurdního divadla. Četl jsem jeho slavné hry Plešatá zpěvačka, Král umírá, Židle, Nosorožec, Improvizace Almy či Nenajatý vrah, román Samotář, povídky Fotka plukovníka a Střípky deníku, ale to už je všechno dávno. Teď jsem si autora připomenul v knižním rozhovoru, který s ním vedl Claude Bonnefoy a který u nás vyšel pod názvem Mezi životem a snem.
Ionesco v knize vzpomíná na idylické dětství s matkou na francouzském venkově, na mládí v Rumunsku a na složitý vztah s tyranským otcem, na první léta ve Francii poté, kdy za druhé světové války navždy opustil Rumunsko, a na svou cestu k divadlu a k světové proslulosti významného dramatika. Především se ale oba pánové baví o divadle a Ionescových hrách; nejde přitom přímo o výklady, ale o hledání inspirace k hrám, o jejich provedení a obecně o divadlo a literární tvorbu. Zaznívá tu i Ionescův hluboký odpor k totalitním a socialistickým režimům. Kniha nabitá myšlenkami a úvahami potěší nejen každého milovníka Ionesca, ale divadla obecně. I tazatel Bonnefoy, liteární a divadelní kritik, totiž divadlu a Ionescovi rozumí...
"Já jsem pro samotu. Říká se, že mé divadlo je nářek osamělého člověka, který nedokáže komunikovat s druhými. Ani náhodou. Člověk není nikdy osamělý, a je-li nešťastný, je tomu tak proto, že nikdy není osamělý."
"Představivost není únik. Představovat si znamená stavět, dělat, vytvářet nějaký svět..."
"V literatuře nesejde na tom, co nám říká, ale jak to napíše."
"Divadlo nemá být filozofické, ale protože veškerá poezie je filozofie, nepřímo takovým je. Není snad filozofické uvědomit si, že stojíme tváří v tvář světu a klademe si otázku: ,Co to je?'"
"Divadlo, to je člověk, který se předvádí před sebou samým."

3 03.11.2023

Siegfried Lenz (1926 - 2014) patřil vedle Heinricha Bölla či Güntera Grasse k nejvýznamnějším poválečným (západo)německým spisovatelům, na rozdíl od těch dvou ale nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu. U nás byly přeloženy např. romány Muž v proudu, Vzor, Vlastivědné muzeum, Cvičiště a Přeběhlík a také Lenzův vrcholný román Hodina němčiny (Deutschstunde) z roku 1968. Vypravěčem je dvacetiletý Siggi Jepsen, chovanec ústavu pro narušenou mládež. Píše se rok 1954 a Siggi má napsat v hodině němčiny kompozici na téma "Radost z povinnosti". Během hodiny nedokáže napsat nic, a tak za trest píše práci v ústavním karceru. Psaní se prodlužuje, protože Siggi vzpomíná na svůj dosavadní život a především na dětství za druhé světové války.
Siggiho otec Jens je vesnickým policistou v Rugbüllu v nejsevernějším cípu Německa a ztělesněním oné "radosti z povinnosti". Propadne nacismu a s vášní vykonává ty nejnesmyslnější příkazy. Neváhá zavrhnout vlastního syna, Siggiho staršího bratra Klaase, který se raději zmrzačí a dezertuje, než aby byl v armádě. A stejně tak neváhá špehovat, hlídat a udávat svého kamaráda, malíře Maxe Ludwiga Nansena, který má zákaz malovat. Siggi vyrůstá v neláskyplném prostředí, s přísným otcem, chladnou samotářskou matkou a sestrou Hilke, která se doma příliš nevyskytuje. Vlídnější přijetí naopak poznává u malíře a jeho ženy. Drsná severoněmecká krajina se promítá nejen do malířovy tvorby, ale i do okoralých duší a narušených vztahů skoro všech postav románu.
Pro Siggiho je proud jeho psaní a vzpomínek jakousi terapií, ostatně v ústavu se o něj zajímá nejeden psycholog, což je ovšem popisováno s velikou ironií. Kritická lekce o němectví pro Němce je nadčasovým příběhem o tom, že "velké bouře přetrvávají jen ti, co mají hluboké kořeny", nebo jak různě se dá vykládat povinnost a jak různě s ní lze nakládat. Když malíř Nansen nemůže malovat, řekne si: "Blázni, jako by nevěděli, že existují taky neviditelné obrazy." A ptá se: "Může se zakázat to, co člověk dělá ve snu?"
Jens malíři namítá, že on jen plní svoji povinnost. Na to mu Nansen oponuje: "...když si myslíš, že člověk musí konat svou povinnost, pak ti řeknu opak: člověk musí dělat něco, co se příčí povinnosti. Povinnost, to je pro mě jen slepá domýšlivost. Člověk musí nevyhnutelně dělat něco, co jí není po chuti."
Velkolepý román se čtenáři zadere pod kůži jako ten ostrý severní vítr: "Za našeho větru, myslím, měly střechy jemný sluch a stromy byly jako věštci, vítr nechal vyrůst starý mlýn, hnal se naplocho přes strouhy a přiměl je k blouznění, nebo klopýtal přes čluny na rašelinu a plenil jejich beztvarý náklad."

3 04.06.2023

Dumasův klub - pár citátů a úryvků z knihy, která mě velmi bavila:

"...když zemře nějaký bibliofil, čtyřiadvacet hodin po vynesení rakve obvykle týmiž dveřmi vynášejí knihovnu." (s. 43)

"...v literatuře se jen těžko stanovují jasné hranice; všechno souvisí se vším, věci se na sebe vrství a nakonec se z nich stává složitá intertextuální hra zrcadel a ruských matrjošek, v níž stanovení přesné skutečnosti či konkrétního autorství obnáší riziko, jakému se odvažují čelit jen někteří velice hloupí či velice sebejistí kolegové. Je to jako tvrdit, že Robert Graves navazuje na Quo vadis, kdežto na Suetonia či Apollonia Rhodského ne." (s. 99)

"Vy asi víte, co je to vášnivý bibliofil; ale já jsem bibliopat. Pouhá představa, že by se měla moje knihovna rozpadnout, mi působila strašné utrpení." (s. 144)

"...na filmy se můžeš dívat ve dvou a povídat si o nich. Kdežto ty tvoje knihy jsou sobecké. Samotářské. Některé ani nejsou ke čtení, rozpadají se, jen co se otevřou. Koho zajímají jenom knihy, nikoho nepotřebuje, a z toho já mám strach." (s. 212-213)

"První řádky. /.../ Vždycky ty báječné první řádky... /.../ Existují první věty, které mohou ovlivnit celý život..." (s. 322)

"Existují smyšlené literární postavy, které se časem mění ve skutečné, mají vlastní nezávislou identitu a jsou důvěrně známé i milionům lidí, co o nich žádné knihy nečetli. V Anglii jsou takoví tři: Sherlock Holmes, Romeo a Robinson. Ve Španělsku dva: don Quijote a don Juan. Ve Francii jeden: d'Artagnan." (s. 324)

"...taková literární, nostalgická hra, v níž se vracíme ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti. Když člověk dospěje, stane se z něho flaubertovec nebo stendhalovec, přísahá na Faulknera, Lampedusu, Garcíu Márqueze, Durrella nebo Kafku... Rozrůzňujeme se, dokonce se z nás stávají protivníci. Ale všechny nás spojuje spiklenecké mrknutí, jakmile se začne mluvit o jistých kouzelných autorech a o knihách, které pro nás objevily literaturu, ale nevnutily nám žádná dogmata ani pomýlená ponaučení. To je naše pravá společná vlast: příběhy řídící se ne tím, co lidé vidí, nýbrž tím, o čem sní." (s. 330)

"...nevinní čtenáři už neexistují. Každý si do textu promítá svou vlastní úchylku. Čtenář je to, co dosud přečetl, co viděl v kině a v televizi. K informaci, kterou mu poskytuje autor, si vždycky přidá i něco vlastního. A právě v tom tkví nebezpečí: příliš mnoho různých referencí vám může vyrobit falešného nebo neskutečného protivníka.
/.../
Informace, které poskytují knihy, bývají objektivní. Zlomyslný autor je třeba může rozvrhnout tak, aby vedly k mylným řešením, ale nikdy nejsou falešné. To vy jste je falešně přečetl." (s. 340)

3 08.05.2023

Konečně jsem se dostal k slavnému a výbornému románu pro bibliofily a knihomoly, k románu o knihách, lovcích knih, sběratelích a obchodnících se vzácnými knihami, k románu o bibliopatech, pro něž jsou staré tisky a rukopisy takovou vášní a posedlostí, že se kvůli nim neštítí ničeho... Dumasův klub (El club Dumas, 1993) je něčím mezi detektivkou a intelektuální hrou; upomene na Ecovo Jméno růže či ještě spíš na Foucaultovo kyvadlo, na Borgesovy povídky nebo na Posedlost A. S. Byattové, ale je čtivější a přístupnější, a současně je na daleko vyšší literární i jiné úrovni než pozdější bestsellery Dana Browna. Autorem je španělský spisovatel Arturo Pérez-Reverte (*1951), z jehož díla česky vyšly dále třeba romány Vlámský obraz, Obléhání či Hřbitov bezejmenných lodí.
Hlavní postavou Dumasova klubu je nájemný lovec knih Lucas Corso, který má ověřit pravost rukopisu jedné kapitoly Dumasových Tří mušketýrů. Současně má vypátrat, který ze tří zdánlivě identických exemplářů kacířského návodu, jak vyvolávat ďábla, Devět bran Říše stínů, je pravý a tudíž i funkční. Děj, plný pátrání po knihách i rostoucího napětí a záhadných úmrtí a dalších událostí i odkazů na mnoho jiných literárních děl, nás zavede do Madridu, Toleda, Sintry, Paříže a Meungu. Čtenář se stejně jako Corso ptá, zda spolu mají obě zakázky něco společného; a je překvapen, jakou roli v knize hraje její vypravěč, jímž není Corso, ale znalec literatury, překladatel a spisovatel Boris Balkan.
Dumasův klub zaujme každého, kdo má rád intelektuální skládačky, v níž splývají hranice mezi literaturou, hrou a realitou či mezi okultním a zjevným. Z románu volně vychází film Devátá brána (The Ninth Gate, 1999) režiséra Romana Polanského, v němž po tajemství Devíti bran pátrá Dean Corso v podání Johnnyho Deppa. Film ale sleduje jen "ďábelskou linii" a vynechává "linii dumasovskou", která mě v románu bavila o něco víc. Bral jsem ji i jako "přípravu" na to, že se příští rok chystám konečně se k Dumasovi a jeho Třem mušketýrům vrátit.

3 08.05.2023

Middlemarch (1872), rozsáhlý vrcholný román anglické spisovatelky píšící pod mužským pseudonymem George Eliot (vl. jm. Mary Ann Evans, 18191880), čekal na český překlad na rozdíl od jiných autorčiných děl (Silas Marner, Červený mlýn, Adam Bede, Romola aj.) velmi dlouho, až do roku 2006. Odehrává se ve fiktivním městečku Middlemarch a jeho okolí kdesi ve střední Anglii v letech 18291832 s výjimkou pasáže z Říma, kam jedna dvojice odjede na svatební cestu. Z velkého množství postav, spojených příbuzenskými, sousedskými či přátelskými vztahy, postupně vynikne sedm hlavních. Dorothea Brooková, jedna z nejkrásnějších ženských postav britské literatury, se zklame v manželství s o mnoho let starším učencem a knězem Edwardem Casaubonem (naopak jedna z nejméně sympatických postav, i když to nebyl žádný zloduch, jen upjatý a sobecký knihomol); složitou cestou se pak odvíjí její vztah k manželovu mladému vzdálenému příbuznému Willu Ladislawovi.

Lékař Tertius Lydgate se ožení s Rosamundou Vincyovou, ale jejich manželství projde krizí kvůli dluhům, do kterých se dostanou, protože lékaři se v jeho praxi moc nedaří. A Rosamundin bratr Fred Vincy si zase musí hodně zasloužit Mary Garthovou (další skvělá postava!) a dokázat jí i její a své rodině, že není jen povrchní floutek, ale že si dokáže najít zaměstnání.

Složitě komponovaný román má mnoho dalších dějových linií a témat (bankéř vydíraný kvůli své minulosti; problémy zdejší nemocnice a spory mezi lékaři; volební reforma a industrializace; stavba železnice; vzdělání mladých mužů a jejich zaměstnání; starost o hospodářství, pozemky a majetek; rodinné a příbuzenské vztahy aj.) a autorka svým hrdinům a hrdinkám s jemnou ironií klade do cesty za štěstím řadu nejrůznějších překážek a morálních a jiných dilemat, které čtenář sleduje s narůstajícím napětím až do finále. Vskutku velký román a četba, která sice vyžadovala značnou pozornost a trpělivost, ale byla též požitkem!

3 09.04.2023

(SPOILER) Úspěšný druhý román britské autorky Zoë Hellerové Zápisky o skandálu (Notes on a Scandal, 2003; druhé vydání vyšlo pod názvem What Was She Thinking? a s podtitulem Notes on a Scandal) byl v užší nominaci na Man Booker Prize – v tomtéž ročníku soupeřil mj. s již česky vydanými romány Ve čtvrti Brick Lane Moniky Ali a Přežívá nejsmutnější Margaret Atwoodové; vítězem se stal Vernon Bůh Little DBC Pierra.

Zoë Hellerová se narodila v Londýně (1965), studovala angličtinu v Oxfordu a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde také nyní žije. Přispívá do časopisu The New Yorker a do dalších a je sloupkařkou listu Daily Telegraph; v roce 2002 byla oceněna jako Sloupkařka roku cenou British Press Award. První román, Everything You Know, vydala v roce 1999.

Román Zápisky o skandálu je psychologickým portrétem dvou velmi odlišných žen, které spojuje přátelský vztah, jenž každá z nich vnímá trochu jinak. Je také příběhem lásky čtyřicetileté ženy a patnáctiletého studenta. Dává též nahlédnout do prostředí londýnské střední školy. Především je však portrétem vypravěčky románu, šedesátileté osamělé učitelky historie Barbary Covettové, která sice vypráví příběh své o dvacet let mladší přítelkyně a kolegyně, učitelky keramiky Sheby Hartové, ale mezi řádky a s postupem textu a děje toho čím dál víc prozrazuje především o sobě samé, aniž by možná chtěla. Román je tak především příběhem o velké osamělosti a životní prázdnotě ženy, která se nikdy neprovdala a neměla děti a, ač si to zřejmě nechce přiznat, je spíše lesbicky orientovaná. Její vztah k Shebě je nejen přátelský, ale také mateřský, milostný a erotický, ačkoli téměř nic z toho nevzejde během jejich vztahu na povrch – jsou prostě blízké přítelkyně a jedna pro druhou oporou v těžké životní situaci.

Přitom se velmi odlišují – a to nejen věkem. Barbara je osamělá, trochu zakomplexovaná a zatrpklá, naopak Sheba je vdaná a má dvě děti, je krásná a stále ještě mladá a žádoucí. Pochází z bohatých poměrů a také se dobře vdala, ačkoli její muž je mnohem starší. Sheba se přímo obětovala rodině a jen příležitostně se věnuje svému koníčku – keramice a sochaření. Jinak se stará o domácnost a o děti a teprve po dlouhé době si našla zaměstnání jako učitelka keramiky, kde se také seznámila a sblížila jednak s Barbarou, jednak i se studentem Connollym. Shebiny dvě děti nejsou bez problémů: starší dcera je v těžké pubertě a bouří se proti rodičům, zejména proti matce. Má problémy ve škole a nakonec je z ní i vyloučena. Mladší syn se narodil s Downovým syndromem. Manželství s Richardem je zdánlivě vzorné, ale Sheba se přesto cítí nespokojena. A pak si začne s Connollym.

Zde spatřuji největší slabinu jinak kvalitního díla: vztah Sheby a Stevena Connollyho, jemuž je patnáct let a není nijak výjimečný (ani jako hezký kluk, ani jako student), a motiv tohoto vztahu není právě nejpřesvědčivější. Proč se Sheba, celkem rozumná žena, zaplete se svým žákem? Co ji k tomu vede? Proč ve vztahu pokračuje a namlouvá si, že toho chlapce miluje, když ví, jaké to může přinést jemu, ale především jí problémy? Jaký může nastat skandál? Že se ztrapňuje sama před sebou a později i v očích svého nezkušeného milence? Že ji takový vztah nemůže uspokojovat ani sexuálně, ani intelektuálně? Že to ohrozí i její rodinu? Tyto otázky nejsou dostatečně zodpovězeny. Nebylo to sice zřejmě ani autorčiným úmyslem, ale jisté objasnění příčin by přece jen bylo namístě. Postava Sheby je tím do značné míry zbytečně zploštěna.

Přátelství Barbary a Sheby se rodí postupně a pomalu, pak je však velmi intenzivní. A po vypuknutí skandálu, jakmile vyjde najevo vztah Sheby a Stevena, je Barbara vlastně jediná, kdo Shebě zůstane oporou. Jejich vztah projde i krizí, nakonec však spolu zůstávají. Postava vypravěčky Barbary se postupně ocitá v centru čtenářovy pozornosti. Zdánlivě se vše upíná jen k Shebě, k její rodině a ke Connollymu (Sheba jí všechno podrobně vypráví, takže Barbara vše může detailně popsat, jakoby byla přímo svědkem jejich schůzek a rozhovorů), nicméně na povrch vyplouvá především Barbařina osamělost. Román tak prostupuje velký smutek.

Kniha je nesmírně čtivá, nechybí jí ani lehká ironie, nadhled a humor, dobře načrtnuté vedlejší postavy (zejména ředitel školy), svižné dialogy a několik vydařených tragikomických scén, ale i jisté tajemství a nedořečenost, spočívající jednak v onom čtení mezi řádky v Barbařině vyprávění a jednak v neukončenosti – nedozvíme se, jak vlastně Shebin „skandál“ dopadl, zda a jak byla potrestána a jak pokračoval vztah obou žen (jelikož je jisté, že vztah Sheby a Stevena Connollyho skončil) a vztah Sheby a jejího manžela, dcery a syna. Ale to vlastně ani není důležité; román by tím ztratil něco ze svého kouzla. I přes některé slabiny jde o kvalitní četbu, na hony vzdálenou typickým „románům pro ženy“, jejichž půdorys obratně využívá k hlubšímu portrétu hrdinek. Pod vnější atraktivitou tématu (ale také třeba názvu díla) se skrývá mnohem víc.

Román byl ve Velké Británii také zfilmován; premiéra se očekává na konci roku 2006. Režisérem je Richard Eyre, který natočil mj. film Iris (2001; u nás jej Česká televize uvedla pod názvem Příběh jedné ženy) o spisovatelce Iris Murdochové. Autorem scénáře je dramatik Patrick Marber, autor úspěšné (a také zfilmované) hry Na dotek. Hlavní role ve filmu vytvořily nositelky Oscara Cate Blanchettová (Sheba) a Judi Denchová (Barbara).

3 16.02.2023

(SPOILER) Pátý román britského spisovatele japonského původu Kazua Ishigura (1954) Když jsme byli sirotci (When We Were Orphans) z roku 2000 byl v užší nominaci na Booker Prize. Cenu získal Ishiguro v roce 1989 za svůj slavný román Soumrak dne (The Remains of the Day; č. 1997), dobře známý i z vynikající filmové adaptace Jamese Ivoryho z roku 1993, v němž hlavní role vytvořili Anthony Hopkins a Emma Thompsonová. Ishiguro není autor příliš plodný, dává si mezi jednotlivými romány na čas a na jejich kvalitě je to znát. Kritici i čtenáři si je většinou pochvalují.

Román se zvláštním názvem Když jsme byli sirotci patří k těm dílům, které se čtou skoro jedním dechem, ačkoli první třetina se může zdát možná trochu zdlouhavá. Je rozdělen na sedm částí a odehrává se postupně v letech 1931, 1937 a 1958 v Londýně, pak v Šanghaji a nakonec v krátkém epilogu částečně v Hongkongu. Vypravěčem je Christopher Banks, který vyrostl v Šanghaji. V dětství mu za záhadných okolností zmizel nejprve otec a brzy na to i matka. Celý další život pak Banks směřuje k jedinému: objasnit tuto záhadu a rodiče pokud možno najít. A tím i své ztracené dětství. Vyroste u tety v Anglii a stane se uznávaným detektivem. Po letech strávených v Londýně se vrací do Šanghaje vypátrat rodiče.

Mezitím vzpomíná na minulé události, především na dětství a na přítele ze sousedství, japonského chlapce Akiru. Čtenář by možná uvítal více detailů o jeho slavných případech, ale takovou vnější atraktivitu mu autor (místy bohužel) nedopřeje. Zrovna tak není plně vysvětleno, jaké stopy vedou Bankse v pátrání po rodičích. Příznačný je zde symbol staré lupy, na níž je nápis, k jehož přečtení potřebuje detektiv Banks další lupu.

Napětí se zvolna rozjíždí, od chvíle, kdy se děj přesune do Šanghaje, v níž dospělý Banks pátrá po rodičích, se čtenář nemůže od knihy odtrhnout. Jinak se vyprávění nese na vlně vzpomínek. Jednotlivé části jsou sice uvozeny místem a datem děje, ale Banks vždy vypráví ze zpětného pohledu, takže uvedené datace jsou jen vodítkem a přesněji určit, kdy se jednotlivé události (zejména zmizení rodičů) staly, nelze. Vyprávění je navíc znejišťováno tím, že jde právě o vzpomínky; vypravěč se spoléhá na nedokonalou paměť, až máme místy pocit, že tak trochu o minulosti sní. Vzpomíná na ztracený ráj dětství, drasticky přerušený zmizením rodičů. Motiv sirotka zde hraje důležitou roli nejen v případě hlavního hrdiny a vypravěče Bankse, ale i ve dvou ženských postavách: sirotkem je záhadná a ctižádostivá Sarah, kterou Banks platonicky miluje a je jí stále přitahován od prvního setkání a málem s ní později z válečné Šanghaje uteče; sirotkem je i dívenka Jennifer, kterou Banks adoptuje, aby jí nahradil rodiče a umožnil jí lepší život. A Banks sám není jen sirotkem svých rodičů – jeho rodiče jako by byli i sirotky svého syna. Jak se v závěru ukáže, není to nelogické.

V roce 1937 je Šanghaj zmítána válkou a Banks ve svém pátrání, které pečlivě připravoval, neuspěje tak, jak si vždy představoval. Nemůže své životní dílo korunovat vysněným triumfem. Nemůže se opřít o typické stopy, nemůže použít svou lupu, musí se spoléhat spíš na náhodu. Náhodou najde sice Akiru, nyní zraněného japonského vojáka, ale pravdu o zmizení rodičů se dozví až v rozhovoru s jednou záhadnou postavou z dětství. V případě otce jde v podstatě o banální vysvětlení, matčin případ je však mnohem složitější a osudovější pro Christophera i pro ni samotnou.

Závěrečná část, odehrávající se více než dvacet let po událostech v Šanghaji, je smutným dovětkem o matčině osudu, jenž je symbolem právě nespolehlivosti paměti i slabosti lidské psýchy. Útěchou může být jen to, že hluboko uvnitř věřila, že si v zájmu synovy budoucnosti zvolila sice nelehkou, tragickou, ale správnou cestu. A Banks konečně může žít nikoli minulostí, ale přítomností; avšak jako věčný sirotek s hlubokou ránou, jež nemůže být nikdy zacelena.

Příběh, vycházející ve zdařilém českém překladu a ve vkusné, jednoduché vnější grafické úpravě, vypovídá především o osamělosti lidí, o tom, že všichni jsme vlastně sirotky; o tom, jak s námi zacházejí „velké“ dějiny, jaký vliv má na lidské osudy nelehká doba; o tom, že životní poslání, k němuž směřujeme, nemusí být vždy naplněno a nemusí se stát smyslem života; a konečně i o tom, že žádný jedinec nemůže napravit nešvary a problémy doby. Je to román působivý, který zanechá nesmazatelný dojem a vyvolá spoustu otázek. A Ishiguro jím opět potvrzuje svůj vysoký kredit.

3 16.02.2023

(SPOILER) (X)
Dočteno... Čas znovu nalezený (Hledání ztraceného času VII) (6. 12. 2020)

"Finis coronat opus – Konec korunuje dílo." Pro málokteré dílo to platí tolik jako pro sedmý, poslední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Čas znovu nalezený (1927) je úchvatným románem, který shrnuje všechny předchozí motivy, linie a myšlenky a nasazuje jim skutečnou "korunu" filozofickými úvahami o čase, stárnutí, stáří, proměnách života a vztahů a umělecké tvorbě. A je to také nesmírně působivý obraz Paříže v době první světové války...
Léta plynou a vypravěč se dlouho léčí v sanatoriích mimo Paříž, do níž se vrací sporadicky a na delší dobu pak až uprostřed první světové války. Popisuje, jak v té době Paříž vypadá a jak se její obyvatelé změnili. Jedna dlouhá scéna se odehrává v "hotelu Jupien", který vede bývalý krejčí Jupien, milenec barona de Charluse, jemuž pak obstarával milence. Hotel funguje jako mužský bordel pro homosexuály a prochází jím nejen řada klientů včetně Charluse, ale i vojáků, kteří si rádi přivydělají za poskytnutí sexuálních služeb. Vypravěč do hotelu ze zvědavosti nahlédne a pak se setká s Jupienem...
Poté se vypravěč opět léčí mimo Paříž, smířen s tím, že už se z něj pravděpodobně nikdy nestane spisovatel, jak si to vždy přál. Léta opět plynou a my se s ním setkáme zase až několik let po válce, kdy se účastní matiné u knížete de Guermantes, který se po ovdovění oženil s taktéž ovdovělou paní Verdurinovou. Dlouhé úžasné scéně z matiné, na němž se vypravěč setkává s mnoha osobami z předchozího děje, které všechny zestárly a jsou málem k nepoznání, předcházejí úvahy o čase a uvědomění si, jak čas a vzpomínky zachytit – tedy napsat o tom knihu, což bude právě Hledání ztraceného času. Vypravěč tedy končí tím, že doufá, že bude mít ještě dostatek času a sil, aby svou dlouhou knihu napsal...

"...umělecké dílo představuje jediný způsob, jak je možno znovu najít Ztracený čas."

A vrací se jakoby na začátek – první i poslední větu celého Hledání spojuje jedno slovo, „dlouho“. První věta celého románového cyklu, tedy Světa Swannových, překvapivě krátká, zní: „Dlouho jsem chodil brzy spát.“ A poslední věta sedmého dílu Čas znovu nalezený , již typicky proustovsky dlouhá a komplikovaná, zní: „Přinejmenším ale neopomenu, jestliže mi tato síla vydrží natolik dlouho, abych své dílo mohl uskutečnit, zobrazit v něm lidi (i kdyby se měli následkem toho podobat jakýmsi nestvůrám) především jako bytosti, kterým je v prostoru vyhrazeno místo sice tak omezené, ale které zato zase – protože se jako nějací obři vnoření v proud let dotýkají současně dob navzájem úžasně vzdálených, mezi něž se vsunulo už tolik dní – zaujímají nesmírně rozlehlé místo v Čase.“

3 16.02.2023

(SPOILER) (IX)
Právě čtu: Uprchlá (Hledání ztraceného času VI) (3. 11. 2020)

Šestý, předposlední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Uprchlá (vyšlo posmrtně roku 1925), je nejkratší (288 stran), přesto mi dává dost zabrat; čtenářskou trpělivost Proust pokouší místy vrchovatě...
Vypravěč se dlouze vyrovnává s tím, že ho náhle opustila jeho milenka Albertine, která s ním několik měsíců žila v bytě jeho rodičů, o čemž vyprávěl předchozí díl Uvězněná (tak si Albertine připadala). Vypravěč se ji pokouší získat zpět, ale pak přijde zpráva o její tragické smrti při pádu z koně. Vypravěč se tedy musí vyrovnat i s její smrtí. Až umanutě ale hlavně hledá a zkoumá důkazy o tom, že mu byla Albertine nevěrná s ženami a dívkami, jak ji vždy podezříval. Až po delší době, když odjede s matkou do vytoužených Benátek, se konečně od posedlosti Albertinou osvobodí. Zde se také dozví, že Gilberte, dcera Swanna a Odetty de Crécy, kterou kdysi miloval a s níž se nedávno po letech setkal u vévodkyně de Guermantes, se provdala za jeho nejlepšího přítele Roberta de Saint-Loup. Z Roberta se po sňatku paradoxně stává aktivní promiskuitní homosexuál... Zábavná postava barona de Charlus se v tomto díle bohužel jen mihne.

"Ale aby se lidé rozešli v dobrém, se stává nesmírně zřídka, protože kdyby jim spolu bylo dobře, nerozcházeli by se."

"Ponechme hezké ženy mužům bez fantazie."

"Svět není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení."

"...od jistého věku jsou naše lásky a naše milenky dcerami naší úzkosti; naše minulost a naše poranění, jimiž se vepsala do našeho těla, určují naši budoucnost."

"...když máme uvažovat o smrti, nejsme s to představit si nic jiného než život."

"Minulost člověk nevychutnává najednou, ale zrovna tak jako budoucnost, jen kousek po kousku."

"Smrt působí jen jakožto nepřítomnost."

3 16.02.2023

(VIII)
Právě čtu: Uvězněná (Hledání ztraceného času V) (4. 10. 2020)

S pátým svazkem Proustova Hledání ztraceného času čtenář překročí dvě třetiny rozsahu celého cyklu a zbývá mu něco přes tisíc stran. Uvězněná (1923) je také prvním ze tří posledních svazků, které vyšly až po Proustově smrti (zemřel 1922) a autor jim tak už nestačil dát konečnou podobu. Pod čarou občas najdeme jiné varianty textu nebo různé škrty, které jsou zde pro doplnění otištěny.
Děj se točí hlavně kolem vztahu vypravěče k Albertině, která se nastěhuje do domu jeho rodičů, a to k matčině nelibosti – a také k nelibosti služebné Františky. Rodiče jsou však na letním bytě v Combray, a tak má vypravěč svobodu. Ne tak docela, neboť je "vězněn" svojí urputnou, nesnesitelnou žárlivostí, která je jako nemoc. A jako ve vězení se čím dál víc cítí i Albertine. Opakuje se tu historie lásky a žárlivosti Swanna a Odetty ze Swannovy lásky v prvním svazku. Sledujeme také další rozvíjení vztahu barona de Charluse k houslistovi Morelovi a to, jak barona poníží a znemožní paní Verdurinová, když jeho milence Morela poštve proti němu. Je to její pomsta za to, jak se k ní baron zachoval na jejím večírku. Charlus je nesmírně zábavná, zajímavá a nesnesitelná postava, která čtenáře baví i rozčiluje.
Vypravěčova žárlivost je dosti únavná a monotónní, on sám vlastně neví, proč s Albertinou je, zda a proč ji miluje a zda si ji chce vzít. Když už čtenář ztrácí trpělivost s jejich podivným vztahem, naštěstí se po dvou stech stran dostaneme na večírek u paní Verdurinové – a popisy večírků jdou Proustovi náramně! To je pak opět požitek. A je tu také spousta nádherných úvah o lásce a žárlivosti.

3 16.02.2023

(VII)
Právě čtu... Sodoma a Gomora (Hledání ztraceného času IV) (5. 9. 2020)

Čtvrtý svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Sodoma a Gomora (1921/22), je po předchozím Světě Guermantových druhý nejdelší (528 stran). Hned na začátku vypravěč odhalí homosexualitu barona de Charluse, když je svědkem jeho intimní schůzky s panem Jupienem. Tím se osvětlí i Charlusovo zvláštní chování i to, že se mu vypravěč líbí a že byl Charlus zklamán, když mladík neopětoval jeho city. Úvahy o homosexualitě následují a v rámci nich si přečteme také vůbec nejdelší Proustovu větu, která zabírá téměř dvě a půl strany (nevím, kolik má slov v českém překladu, ale v anglickém je jich podle příručky Patricka Alexandera 942).
V dalších kapitolách se s vypravěčem ocitneme na večírku u kněžny a knížete de Guermantes (což jsou příbuzní vévodkyně a vévody de Guermantes), kde se mladík mimo jiné setká s nemocným Charlesem Swannem. Následně odjede na svůj druhý pobyt k moři v Balbecu, teď už bez milované babičky, která je po smrti a na kterou často myslí (jaro a léto 1900); zde se nadále sbližuje s Albertinou. Sledujeme také vztah Charluse a Morela...

3 16.02.2023

(SPOILER) (VI)
Právě čtu: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III) (7. 8. 2020)

Třetí svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta (1871–1922), Svět Guermantových (1920–1921), je z celého sedmidílného cyklu nejrozsáhlejší, má 600 stran. Odehrává se asi v letech 1897–1899. Budu se opakovat: četba to jednoduchá není, ale mně se to čte velmi dobře, řada pasáží je strhujících, čtenáře chytnou a nepustí; některé jsou zdlouhavé, Proust někdy neví, kdy přestat.
V první polovině svazku se vypravěčova rodina přestěhuje do přepychové čtvrti Saint-Germain, do jednoho křídla paláce Guermantových. Vévodkyně Oriane de Guermantes se stane Marcelovou obsesí podobně, jako byl předtím posedlý Gilbertou a jako bude později posedlý Albertinou, či jako byl v prvním svazku Swann posedlý Odettou. Marcel vévodkyni sleduje, inscenuje náhodná setkání, ale pyšná, vznešená a krásná žena si ho sotva povšimne. Aby se k ní přiblížil, vypraví se za přítelem Robertem de Saint-Loup, který je vévodkyniným synovcem; doufá, že díky němu dostane pozvání do vévodkynina salónu. Za Robertem odjede do městečka Donciéres, kde Saint-Loup slouží v armádě. Pak se v Paříži setká s jeho milenkou Rachel, což je bývalá kurtizána, která se nyní pokouší hrát.
Pozvání k vévodkyni Marcel nedostane, zato je pozván k jiné Robertově tetě, paní de Villeparisis, která se přátelí s Marcelovou babičkou a vystupovala v druhém dílu (všichni se setkali při letním pobytu v Balbecu). Na večírku se Marcel setká i s vévodkyní a také s baronem de Charlus, s Robertem a jeho matkou. Stostránková pasáž o večírku u paní de Villeparisis je úžasná; témata rozhovorů se točí kolem všeho možného, mimo jiné i kolem Dreyfusovy aféry, která hýbe celou Francií a rozděluje ji na dvě části...
V druhé polovině románu sledujeme umírání vypravěčovy milované babičky, vypravěčovo opětovné setkání s Albertinou a konečně vytouženou večeři s vévodkyní..
Proustova pozorování aristokracie jsou úžasná, ty jemné rozdíly v postavení či původu jednotlivých postav a jejich vykreslení podrobné, někdy s jemnou ironií, takže je před sebou máme jako živé. Baví mě Marcelova touha proniknout do vysoké společnosti, baví mě nedosažitelná vévodkyně, nevyzpytatelný a zvláštní Charlus, svérázná kuchařka a služebná Františka, Saint-Loup jako věrný přítel; dojala mě babiččina podrobně líčená smrt. Těším se na pasáž u vévodkyně a na další vstup Charluse... a na další díly v příštích měsících...
*****
Dočteno! (11. 8. 2020)
Ze třetího, nejdelšího dílu Proustova Hledání ztraceného času jsem měl kvůli jeho rozsahu (600 stran) největší respekt, ale nakonec se mi četl o něco lépe než díl druhý a byla to četba nádherná, zejména ty dvě dlouhé pasáže popisující večeři vypravěče u paní de Villeparisis a pak vytouženou večeři u vévodkyně de Guermantes, k níž vzhlížel, ty jsem si opravdu vychutnal i přes jejich délku (první večeře zabírá přes sto stran); ty úžasné dialogy o všem možném, tu ironii; prostředí vysoké aristokracie; a dále výstupy zábavného, cholerického a nepředvídatelného barona de Charlus.
Posledních pár stran třetího dílu patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy četl: málokde se tak dokonale snoubí ironie a vtip se smutkem. Právě tuhle scénu ze třetího dílu použili tvůrci na konci známé filmové verze Swannovy lásky (což je jinak druhá část prvního dílu). Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons a vévodkyni Fanny Ardantová.
SPOILER: Vypravěč jde navštívit vévodkyni a vévodu de Guermantes a oni před ním nejprve rozvíjejí složitou genealogickou při a pomlouvají jednu příbuznou, k níž mají právě odejít na večeři. Přišel také Charles Swann, který se po dlouhé době setká s vypravěčem. Je nemocný a zestárlý a je to na něm vidět. V nervozitě a spěchu před odchodem na večeři se mu Guermantesovi příliš nevěnují, ačkoli vévodkyně se těší na dárek, který jí Swann nechal poslat, na velkou fotografii. Jedna hraběnka ráno nechala vévodkyni místo své vizitky dopisní obálku se svým jménem na znamení, že tu byla. Vévodkyně jí to oplatí po svém: obrovskou obálku od Swannova daru se svým jménem nechá poslat hraběnce místo své vizitky. Do toho zve Swanna na příští rok na cestu do Itálie, ale ten jí oznamuje, že nebude moci pozvání přijmout, protože lékaři mu dávají už jen pár měsíců života. Vévodkyně tomu nevěří, vévoda už ji pohání, aby nastoupila do kočáru, že není čas na hovory. Náhle si ale všimne, že vévodkyně má k červeným šatům černé střevíce a pošle ji přezout se do červených. Na to najednou čas je. Pak volá za odcházejícím Swannem, že jistě bude jako rybička a všechny je přežije...

3 16.02.2023

(V)
Právě čtu: Ve stínu kvetoucích dívek (Hledání ztraceného času II) (11. 7. 2020)

Jsem asi divný, ale mně se Marcel Proust čte docela dobře. Je to ale také tím, že už mám načteno, že jsem se na Prousta připravil četbou o něm a jeho předchozích děl a že jsem zvládl Joyce, Woolfovou, Musila, Brocha, Kafku či T. Manna – před dvaceti lety bych asi mluvil jinak. A taky je to tím, že nemám normální zaměstnání ani rodinu a mohu tomu věnovat čas a trpělivost, protože se to samozřejmě nečte nijak lehce a nedá se to číst rychle… A velmi mi pomáhá čtenářský průvodce Patricka Alexandera, jsem moc rád, že jsem si ho pořídil, báječná kniha!
Když jsem si chtěl původně zapisovat nějaké postřehy či poznámky a psát si „děj“ Hledání, brzy jsem od toho upustil, protože je to nesmysl (a vše je v té Alexanderově příručce). Zaškrtávám si v knize spoustu zajímavých myšlenek, úvah a autorových postřehů, vychutnávám si řadu pasáží, ale vyprávět o ději se opravdu moc nedá. Pochopitelně tu je, ale kouzlo, krása a také náročnost Prousta je v něčem jiném, v jeho stylu, jazyce, dlouhých souvětích, popisech, lyrismu, vzpomínkách, ale i často vtipných dialozích, ve vylíčení života vyšší společnosti, v úvahách na různá témata, v pozorování společnosti atd.
Druhý svazek Ve stínu kvetoucích dívek (1919, Goncourtova cena) se v první části (Kolem paní Swannové) točí kolem Charlese Swanna, který se oženil s nevhodnou ženou, Odette de Crécy, a kolem jejich dcery Gilberte, do níž je vypravěč jako pubertální mladík zamilován. Ještě víc je však okouzlen paní Swannovou, její krásou i dráždivou pověstí bývalé kurtizány, kterou každý nepřijímá a každý nenavštěvuje. Nezralá láska vypravěče k Gilbertě pohasíná, až vyprchá docela…
V druhé části (Jména míst: Místa) vzpomíná vypravěč na svůj pobyt v Balbecu na pobřeží Normandie, kam odjel s babičkou. Vyléčen z lásky k Gilbertě zamilovává se tady do každé dívky, kterou potká – a je jich zde hodně. Spřátelí se s Robertem de Saint-Loup a jeho strýcem, baronem de Charlus, který se postupně stane jednou z nejdůležitějších postav Hledání…
Jak už jsem napsal při četbě prvního dílu, nechávám se Proustem unášet a vůbec mi nevadí, že se někdy ztratím, utopím v těch vlnách dlouhých souvětí a nekonečných úvah; takové vlny jsou mi příjemné a topím se v nich celkem s požitkem. Jsou tam samozřejmě i pasáže opravdu zdlouhavé, které pokoušejí moji trpělivost, ale odměnou jsou pak ty krásné odstavce, hluboké úvahy nebo nádherné dialogy plné ironie, které nastavují zrcadlo vztahům mezi jednotlivými postavami. A Proustovy úvahy nad všemi podobami a zákrutami lásky a milostných vztahů a také žárlivosti jsou nadčasově platné pořád.

3 16.02.2023

(IV)
Dočteno: Svět Swannových / Swannova láska (18. 6. 2020)

Kdyby bylo celé Proustovo Hledání ztraceného času – což asi nebude – jako druhá část prvního svazku Světa Swannových, tedy Swannova láska, bylo by to skvělé. Tato samostatná epizoda v podobě kratšího románu se dá číst nezávisle na zbytku sedmidílného cyklu a občas také tak vychází, u nás takto vyšla v roce 1964 v překladu Josefa Hejduka (a pak ještě znovu, též v Levných knihách) a kdysi jsem ji už četl a už tenkrát se mi velmi líbila. Strhující příběh lásky bohatého a noblesního znalce umění Charlese Swanna k nevhodné ženě z polosvěta („kokotě“) Odettě de Crécy nás provází od prvotního vzájemného svádění a poznávání přes počáteční okouzlení a vášeň až po muka žárlivosti, do níž Swann upadá, aniž by si mohl pomoci, přitom ví, jak je Odette povrchní a hloupá a že vlastně ani není nijak krásná a že ho trápí. Přesto se s ní pak ožení, i když ví, že tím pádem nebude přijímán v lepší společnosti nebo že tam nebude přijímána jeho žena. Swannova láska končí těmito zdrcujícími slovy samotného Swanna ve fázi ještě před sňatkem, kdy se zdá, že Odettu ztrácí: „Když si pomyslím, že jsem promarnil celá léta, že jsem chtěl umřít, že mou největší láskou byla žena, která se mi nelíbila, která nebyla můj typ!“ (překlad Prokopa Voskovce; Rybka Publishers, 2012)
Ale my víme z předchozího vyprávění, že z Odetty se nakonec stala paní Swannová a že do jejich dcery Gilberty se jako mladíček zamiluje vypravěč Hledání, tedy vlastně sám Marcel Proust, jehož rodiče přijímali Swanna ve venkovském domě v Combray, jak o tom vypráví první část prvního svazku.
Swannova láska se také dočkala v roce 1984 známé filmové verze režiséra Volkera Schlöndorffa, specialisty na filmové adaptace (dále natočil mj. filmy Mladý Törless podle Musila, Plechový bubínek podle Grasse, Příběh služebnice podle Atwoodové či Král duchů podle Tourniera). Byl to vůbec první pokus o zfilmování alespoň části Hledání, předchozí plány Viscontiho či Loseyho (podle scénáře Harolda Pintera) ztroskotaly na financích. Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons, Odettu italská sexbomba Ornella Muti (která zvedala tlak nejednomu muži, i když kdovíjaká herečka to není, ale v roli Odette byla myslím docela přesná), barona de Charluse, světáckého homosexuála, Alain Delon (v dosti nezvyklé roli) a vévodkyni de Guermantes Fanny Ardant.
Další filmy podle Hledání později následovaly. Na Swannovu lásku se určitě rád znovu brzy podívám.
První svazek Hledání se samozřejmě nečte nijak lehce, někdy je rozvleklý a plný lyrických popisů a nic se tam zdánlivě neděje, ale je tam také spousta krásných úvah o všem možném, od umění po lásku či žárlivost, slavná pasáž s madlenkou, která vypravěči připomene chvíle dětství, nebo pasáž s Vinteuilovou sonátou, která se stane pro Swanna i Odettu jakýmsi hudebním symbolem či vyjádřením jejich lásky. Scény se salónů vyšší společnosti jsou plné břitkých dialogů i jemné ironie a dokonce vtipu, na mnoha místech jsem se opravdu od srdce pobavil a zasmál! V dlouhých souvětích se čtenář lehce ztratí jako v proudu vody, ale mě to nijak netrápilo, nechal jsem se tím proudem unášet a bylo to krásné… Budu se těšit na další díl zase příští měsíc…
Pasáží a myšlenek jsem si v celé knize (384 stran) zaškrtnul opravdu mnoho, ocituji alespoň samotný závěr prvního dílu: „Místa, která jsme znávali, nenáležejí jen světu prostoru, kam je pro usnadnění umisťujeme. Byla jen úzkým výsekem mezi souvislými dojmy, vytvářejícími náš tehdejší život; vzpomínka na určitý obraz není než pouhým steskem po určité chvíli; a domy, cesty, aleje jsou, žel, prchavé jako léta.“

3 16.02.2023

(III)
Svět Swannových (Hledání ztraceného času I) (14. 6. 2020)

Na četbu sedmidílného Hledání ztraceného času Marcela Prousta (3100 stran) jsem se chystal čtvrtstoletí. Letos jsem se na to připravil četbou několika Proustových jiných knih včetně raného, posmrtně vydaného románu Jean Santeuil a také četbou několika biografií, knih a studií o Proustovi. A bezpochyby i tím, že jsem v uplynulých letech zvládl takové těžké knihy, jako jsou Joyceův Odysseus, Musilův Muž bez vlastností, Náměsíčníci a Smrt Vergilova od Brocha, Vlny a další od Virginie Woolfové, Kouzelný vrch, Josef a bratří jeho a Doktor Faustus od Thomase Manna, Kafkův Zámek a celá jeho korespondence a deníky či Knihy Jakubovy Olgy Tokarczukové (a zatím nedošlo na pověstně obtížné autory, jako jsou William Faulkner či Thomas Pynchon). Takže si říkám: to dám!
Jsem asi v polovině prvního svazku Hledání, Světa Swannových, začínám číst část Swannova láska, která je relativně samostatnou epizodou (kdysi jsem ji už četl a mám docela rád film s Jeremy Ironsem a Ornellou Muti, první pokus o film podle aspoň části Hledání). Nečte se to samozřejmě lehce, vyžaduje to klid a soustředění (a to není někdy jednoduché najít, mobil musím vypínat), ale je to nádhera. Občas jsou některé pasáže vskutku rozvleklé, ale vyvažují to nejrůznější zajímavé úvahy a postřehy a občas také ironie a vtip vypravěče.
"Dlouho jsem chodil brzy spát," zní první věta Hledání, překvapivě krátká na to, jak je Proust pověstný svými dlouhými, komplikovanými souvětími. "Dlouho budu chodit pozdě spát," říkám si já... Nevím, co mě čeká v dalších objemných svazcích, resp. vím, co se tam bude odehrávat, ale jak se to bude číst, netuším. Zatím jsem však nadšen. A jaký pokrok oproti nezralému a upovídanému Jeanu Santeuilovi Proust učinil, to je taky pozoruhodné...
Čtu vydání z nakl. Rybka Publishers z roku 2012, přeložili Prokop Voskovec (díl I a II) a Jiří Pechar (díl III až VII).

3 16.02.2023

(I – kvůli délce je komentář rozdělen na deset částí)
Příprava na Prousta začala! (2. 1. 2020)

Než se pustím do Proustova Hledání ztraceného času, ještě to pár měsíců potrvá, protože na takový kolos je potřeba důkladná příprava... Věnoval jsem se jí ale občas už v minulých letech, když jsem o Proustovi četl nějaké studie a články, přečetl jsem kdysi samostatně vydanou Swannovu lásku (jinak druhou část prvního svazku Hledání) a viděl jsem ji zfilmovanou, stejně jako film podle posledního dílu Čas znovu nalezený. A loni jsem četl text dramatizace Hledání uváděné v ND Brno.
Teď si před Hledáním musím jednak přečíst čtyři jiné Proustovy knihy, jež mu předcházely – Dnové četby, Radosti a dny, Eseje a především rozsáhlé torzo nedokončeného románu Jean Santeuil, vydaného posmrtně (728 stran). A také dvě Proustovy biografie, velkou od Tadiého a malou od Clauda Mauriaca, a dvě knižně vydané monografie a také řadu dalších, různě rozptýlených menších studií o jeho díle, např. od Waltera Benjamina, Ingeborg Bachmannové či Jiřího Pechara, jednoho z překladatelů Hledání. V angličtině mám navíc podrobného "čtenářského průvodce" Hledáním.
První knihou, do které se v novém roce pouštím, je tedy nejuznávanější a nejpodrobnější Proustova biografie, kterou napsal významný francouzský znalec Prousta a editor jeho díla Jean-Yves Tadié (*1936), který Proustovi věnoval i další knihy a nespočet studií. Originál biografie je z roku 1996, česky ji vydal Dauphin v překladu Miroslava Drozda v roce 2015. Dva svazky mají dohromady 1110 stran (samotný text má přes 800 stran, zbytek jsou poznámky a rejstříky).

3 16.02.2023

Hrdina je synem pražského alchymisty, děj se odehrává za vlády Rudolfa II. a pak i za třicetileté války, je bohatý, barvitý, dobrodružný, zábavný, vtipný i napínavý, napsané je to jako vždy u Neffa bohatou češtinou a místy s ironickým tónem a krásně se to čte!

3 08.02.2023

Poslední, desátou knihou, kterou jsem si chtěl přečíst od Vladimíra Neffa (1909–1983), po románu Srpnovští páni, pentalogii Sňatky z rozumu a trilogii Královny nemají nohy, jsou vzpomínky Večery u krbu, které napsal ve spolupráci se svým synem Ondřejem Neffem (*1945), jenž k otcovu vyprávění přidal komentáře a vlastní vzpomínky. Knihu ilustroval Kamil Lhoták a poprvé vyšla v roce 1986, já mám druhé vydání z roku 1995 (Paseka). Neffovo vyprávění původně vycházelo na pokračování v sobotní příloze deníku Práce.
Vladimír Neff s nadhledem a vtipem vzpomíná na své dětství a mládí, na školní léta v Praze a v Ženevě či na praxi v Brémách a na to, jak netoužil převzít rodinný obchod – neměl na to talent a chtěl se věnovat psaní. Od dětství rád četl, neměl dobrý vztah s rodiči, hlavně s otcem, a ve škole trpěl. Takže to nejsou žádné vzpomínky na idylické dětství. Píše také o válečných letech a o svých knihách a inspiraci a samozřejmě o svých předcích, jejichž osudy ho inspirovaly k pentalogii Sňatky z rozumu. Dozvíme se také leccos o jeho spisovatelských začátcích či o působení v redakci Melantrichu před válkou, a tedy i o tom, jak to tenkrát chodilo ve světě vydávání knih, ale nejen tam, třeba i ve škole nebo v obchodě. Syn Ondřej pak doplňuje některé vlastní postřehy a v závěru píše o posledních letech otcova života...

3 08.02.2023

Po letech čtu znovu slavné drama amerického spisovatele a dramatika Arthura Millera (1915–2005), za které získal v roce 1949 Pulitzerovu cenu. Hra Smrt obchodního cestujícího (Death of a Salesman) patří k nejvýznamnějším dílům americké i světové dramatiky 20. století. Aktuální je vlastně pořád: hrdina Willy Loman chtěl naplnit svůj "americký sen", tedy mít úspěch a peníze, zajistit rodinu, splatit hypotéku na dům. Ve chvíli, kdy už je starý a ubývá mu sil, stává se nepotřebným a z práce je propuštěn, i když celý život poctivě pracoval. Ale ani sen o šťastné rodině s manželkou a dvěma syny se tak úplně nenaplnil, i když si to Willy jen těžko přiznává – je to tragédie člověka, který svůj život vystavěl na iluzi, tragédie snílka...
Hru jsem zatím nikdy neviděl na divadle, znám jen skvělý film s Dustinem Hoffmanem z roku 1985, který se textu drží velmi věrně. Hra se hrála nedávno (a snad ještě bude) v Divadle ABC s Miroslavem Donutilem, ale to mě moc nelákalo. A bohužel mi kdysi utekla inscenace Národního divadla (1993), k níž mám program s textem hry (přeložili Luba a Rudolf Pellarovi) a v níž hráli Alois Švehlík a Věra Galatíková. Hra vyšla také ve výboru Millerových her v SNKLHU v roce 1962 ve stejném překladu a pak taky v nakladatelství Artur v roce 2009.

3 08.02.2023

Poslední knihou od Virginie Woolfové (1882–1941), kterou jsem dosud nečetl, jsou její Deníky, resp. výbor z nich, který uspořádal a v roce 1953 vydal její manžel Leonard Woolf (1880–1969) pod příznačným názvem A Writer's Diary (Deník spisovatelky). Ten odkazuje k tomu, na co se Woolf ve výboru soustředil především, totiž na Virginiiny zápisky o čtení a psaní či na pasáže, v nichž si ověřovala vlastní umění psát. Dále jsou tu ale i mnohé osobněji laděné postřehy či popisy osob a situací, nálad a zážitků. A samozřejmě se tu setkáme s mnoha slavnými jmény z oblasti literatury a umění...
Woolfová si deníky psala od roku 1915 až do své dobrovolné smrti. Zachovaly se v 26 svazcích. Až v roce 1984 vyšly v Británii kompletně v pěti dílech; těch se však u nás stěží někdy dočkáme, a tak jsem rád, že tu máme aspoň výbor. Ostatně právě problematika literatury a toho, co a jak o ní Woolfová psala a jaká byla její "dílna", mě zajímá nejvíce. České vydání (432 stran) je doplněno předmluvou Leonarda Woolfa, jmenným rejstříkem s vysvětlivkami i poznámkami pod čarou.
"Někdy bych radši zaznamenala, co lidi říkají, než je popisovala."
"Člověk má raději lidi, které zmůže příslovečná nepřízeň osudu, než ty, kteří vítězí."
"...psaní je hluboká rozkoš, zatímco to, jak vás čtou, je záležitost povrchní."

3 08.02.2023