milan3144 komentáře u knih

Ačkoliv je kniha vydaná v roce 1994, je jí takřka zcela ponechán původní jazyk jejího sepsání, a to roku 1918. V dnešní době tak na člověka dýchnou nejen dobrodružné události party trempů toulajících se Amerikou ve které jsou i dva Češi, ale díky onomu, z dnešního pohledu již zastaralému použitému slohu, i doba vzniku této knihy. To je na jedné straně plusem, ale na druhé straně jsem se nemohl občas zbavit pocitu (a to nejen díky slohu) ze čtení šestákové literatury.
V celku ale hodnotím za lepší tři hvězdy, což není pro mě nijak špatné čtení.

10 07.09.2019

Dvoudílný román o útisku a bezmoci, o statečnosti a zradě, o zbabělosti a věrnosti. Vyprávění o "dobrém" císaři, "milostivé" vrchnosti, která od boha jest, a o rebelantských poddaných, jež si neváží ničeho.

10 30.08.2019

"Každý budiž bezpodmínečně poslušen vrchnosti a úředníků,
nepomlouvej pány, udávej ty, kteří by tak mluvili, plať včas
daně i berně, choď na roboty a stůj vždy ochotně k službám
pánům, když půjdou na hon. Kdo se prohřeší, povede se mu zle."
Z vrchnostenských artikul.
Pan Kaplický mě opět nezklamal. Ještě se mi nestalo, aby mě nějaká jeho kniha nezaujala. V této se nám autor snaží přiblížit opět jedno trudné období pro prostý lid v Království českém.
Při čtení mě mimoděk napadla myšlenka, zda při prohlídkách různých hradů, zámků, tvrzí atd., si vlastně uvědomujeme, co stálo za tím vším nahromaděným majetkem, bohatstvím, uměleckými sbírkami, honosnou architekturou, přepychem. Co stálo za tou možností si toto všechno moci dovolit a my to dnes obdivujeme...

14 25.08.2019

Tato útlá knížka nás zavede do světa rázovitých postaviček, které mají své starosti, radosti, prohry a úspěchy, světa štamgastů, personálu, nebo jen příležitostných hostů, které všechny spojuje hospoda U Horáků, které ale nikdo jinak neřekne než U krobiána.
Toto příjemné a úsměvné vyprávění, při kterém jsem zasmál nejednou i nahlas, je prodchnuté takovým tím hospodským mudrlanstvím a filozofováním, kdy osazenstvo komentuje různé události či historky ostatních a v neposlední řadě i závažná životní rozhodnutí dvou ústředních postav.
Zasloužených a odpočinkových pět zábavných hvězd.

9 16.08.2019

Poslouchal jsem audioknihu v podání skvělého Jaromíra Meduny a se závěry autora ve velké většině souhlasím, nebo je alespoň přijímám jako možnou alternativu vývoje. Opravdu pozoruhodné myšlenky zasazené do současnosti na základě historických a možných budoucích událostí.
Bude zajímavé sledovat, jak moc se bude další vývoj zrcadlit v této knize.

16 12.08.2019

Opravdu cenné svědectví o životě v nejodlehlejším místě Šumavy, kdy nejbližším v té době obydleným místem byl Březník, který je ale sám o sobě rovněž značně odlehlým místem. Tuto knížku obzvlášť ocení ti, kteří našli zalíbení v Klostermannově Ze světa lesních samot a ještě nádavkem tyto místa, jako Březník, Luzný, Modravu a další, osobně navštívili. Pak se totiž ona naše představa o tehdejším životě v těchto místech ještě více přiblíží skutečnosti. Bohužel Roklanská hájovna je pro běžného turistu, bez toho aniž by porušil zákazy vstupu, nepřístupná. Na druhou stranu ale ony špalíry turistů, jako na Březníku, by rozhodně v tomto ztraceném koutě Šumavy zanechaly svou negativní stopu.

18 10.08.2019

Shoduji se s popisem a hodnocením uživatelky Mlikova. V této knize je zastoupeno snad opravdu z každého žánru něco.
Nedávám sice pět hvězd, ale čtyři si to ode mne zaslouží jistě.

6 08.08.2019

Po přečtení této knihy jsem bohatší nejen o velice zajímavé informace ze světa parazitů, ale i o schopnost drbat se nohou za pravým uchem, tudíž ruce zůstávají stále volné pro obracení stránek. Dalším obrovským přínosem by tato kniha mohla být pro lidi, kteří na tom nejsou psychicky momentálně dobře. Prostě ti, kteří si myslí, že je nikdo nemá rád, že jsou tu na světě naprosto zbyteční atd., tak těm by tato kniha mohla pomoci. Zjistí totiž, že to vůbec není pravda. Ba právě naopak, těch různých breberek co je má rádo je velké množství a některé by dokonce mělo rádo jen a jen je a jiné se bez nich vůbec neobejdou. No prostě stačí se jen pak zamyslet a říct si: "Chcete mě?"
Při čtení kapitoly o komárech a nemocech které přenášejí, jsem byl mezi drby napaden myšlenkou. Respektive úvahou o tom, že poválečné odvodňování, vysušování, meliorování a napřimování toků, které je dnes považováno za velice nešťastné a krátkozraké, nebylo asi vždy jen a pouze motivováno s cílem získávání nové zemědělské půdy, ale i z důvodů zdravotních a hygienicko - epidemiologických. Pokud tomu tak nebylo, tak se ale tento postup musel rozhodně kladně podepsat pod předcházení různým nákazám, přenášených právě komáry.
Z dnešního hlediska, při měnícím se klimatu a s tím nedílně souvisejícím množstvím a rozvrstvením srážek, se prosazuje právě opačný postup oproti dobách socialistických. Prakticky příliš možností nemáme a zadržování vody v krajině pomocí meandrů toků, záplavových území, mokřadů, ale i suchých poldrů, které mají krotit přívalové srážky, a dále pak všech ostatních vodních ploch, je zřejmě tou nejúčinnější metodou, jak zabránit rychlému odtečení. Zároveň se ale vytvářejí podmínky pro kladení a vývoj komárů. To že problémy s nemocemi, za jejichž rozšíření jsme mohli, v poměrně nedávné době, na našem území děkovat právě těmto krvesajům a jaké velké nesnáze působili lidem a chovanému dobytku, se možná stejně jako já s překvapením, dočtete v této knize. A to že možnosti zavlečení parazita, přenášející nějakou nemoc, je dnes mnohem větší, než v dobách sepsání této knihy, je myslím zcela jasné.
Tolik má laická svědivá úvaha.

20 08.07.2019

Zpočátku, zhruba asi skoro prvních sto stran, jsem bojoval s pokušením knihu odložit. Prostě mě to moc nebavilo a navíc styl vytištění samotného textu, kdy je děj podáván v jakémsi špalku, tedy jen s minimem odsazení a odstavců, tak tohle mi rozhodně k vtažení do děje nepomáhalo. Postupně ale se přeci jen začalo o mne dostavovat určité zaujetí a konec je opravdu velmi strhující. Váhal jsem mezi třemi až čtyřmi hvězdami. Nakonec jsem se přeci jen přiklonil k tomu, že mé celkové hodnocení se nepřehouplo, respektive výše zmíněné výtky ho srazili, pod tři a půl hvězdy a tak je to jen, možná trochu krutě, za tři.

6 03.07.2019

Slibný rozjezd, zvlášť když jedna z hlavních postav je z J. Hradce, ale pak to nějak ztratilo šmrnc. Ne že by to byla úplná nuda, ale přeci jen z toho počátečního zajímavého děje se postupně stávají jen zajímavé momenty. Tak nějak mám pocit, že mi ten příběh protekl mezi prsty. Dávám tři hvězdy, což není v kontextu k ostatním hodnocením žádné zklamání, ale na druhou stranu z třech dosud čtených knih od tohoto autora, ta nejhůře hodnocená.

11 19.06.2019

Se jménem Antonína Mrkose jsem se setkal už v knížce S. Bártla Tady končí svět, kde se o něm autor zmiňuje a zároveň se s ním na nejjižnějším kontinentu setkává. V knize V zajetí ledu a hvězd, která je jemu věnována, se o tomto našem astronomovi dozvídáme mnohem více. Zatímco ve výše jmenované Bartlově knize a Smullově Ledové knize se podíváme do Antarktidy prostřednictvím zážitků obou autorů pouze jen na několik dní, kdy tam přijíždějí jako novináři a vlastně tak nějak jako turisté, u této knihy je to jinak. Antonín Jakeš nám popisuje dvaceti měsíční zážitky Antonína Mrkose, od příprav k odjezdu, cestu, ubytování a práci vědce na stanici Mirnyj včetně přezimování a vůbec život v těchto neuvěřitelně těžkých a odloučených podmínkách. Vrcholem pak je jeho cesta v konvoji do stanice Vostok, kde rozhodně o dramatické situace nebyla nouze a které se nezúčastnil, jen jako pasažér, ale aktivně jako řidič a navigátor. Popisování klimatických podmínek panujících na této stanici je něco, co vás v parných dnech spolehlivě ochladí a v zimě donutí si určitě udělat hrnek čaje a při čtení ho pěkně horký usrkávat.
Samotný závěr knihy je pak věnován vědcovu působení v jižních Čechách na Kleti a jeho další práci.
Závěr: Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdy. Autor přeci jen neopomíná čtenáře čas od času politicky osvítit a rovněž ta někdy až trochu komicky vyznívající fascinace sovětským člověkem ve smyslu: sovětský člověk = skvělý člověk, není to co by hvězdu přidávalo. Ale zase na druhou stranu proč ne. Zde navázaná a kritickými chvílemi prověřená přátelství, mají bezesporu svou nemalou hodnotu. V těchto podmínkách právě ty dobré lidské vlastnosti kolikrát rozhodují o přežití samotného polárníka, nebo jeho druhů a z které strany železné opony zrovna pomoc přichází, tak na to se tu nehraje. Potud zdůvodnění čtyř hvězd. Jenže já dávám nakonec pět a to za onu hlavní postavu, kterou autor zde popsal, za Antonína Mrkose.
Toť vše.

11 06.06.2019

Očekával jsem od této knihy postupný vývoj a přetváření hlavní postavy a zároveň vypravěče z lidské bytosti v bezcitnou kreaturu. Skutečnost je ale taková, že ona postava už od dětství vykazuje značné známky nenormálního chování v mnoha aspektech, včetně ve vztahu k ostatním lidem, bez schopnosti navázat nějaký hlubší vztah založený na porozumění, empatii, přátelství, nebo lásce. Paradoxem je, že co se týče jeho vlastního soukromého rodinného života, tak ten se blížil k "normálnosti" právě v době vykonávání největších zvěrstvech. Je zde podána postava typicky fanatická ne jen samotnou ideologií, ale způsobem života, který vyžaduje řád a poslušnost. Tu koneckonců klade nade vše i ve chvílích, kdy stane před poválečným soudem, kde si zachovává svou zvrácenou "čest". Soud je tak jen technická a právní záležitost, která zhodnotí skutky ovšem bez toho, aniž by ona osoba nějakým způsobem sama uznala svou naprostou amorálnost a nelidskost. ON pouze plnil rozkazy a to svědomitě. Ve svém deviantním chování necítil nikdy k obětem žádnou lítost a protože svou "práci" konal zodpovědně, nepodléhá ani sebelítosti. Cit v jeho srdci je zcela zastíněn smyslem pro povinnost a plnění rozkazů.
Kniha, která na mě udělala hluboký dojem. Dojem z toho, jak pod vlivem psychicky narušené osoby (nejen v tomto případě hlavního hrdiny) se stávají zrůdami i ostatní.

61 01.06.2019

Nebylo to špatné, ale od tohoto autora jsem četl mnohem lepší knihy.

5 27.05.2019

Dávám dvě hvězdy a to především proto, jak se nepodařilo skloubit prostředí, děj a mluvu aktérů v této knize. Ano, máme tu betonářskou partu, která drží při sobě a svou práci odvádí na výtečnou, ale autor jí ještě přisuzuje, že vše se dá dělat lépe, rychleji a radostněji. No, to se dá tak nějak od knihy, která se odehrává v té době na stavbě přehrady, očekávat. Prostě: makáme, ale ještě si dáme závazek a budeme makat ještě více a tak strhneme i ostatní.
Pak je tu i jejich mimo pracovní život, ve kterém má parta ale stále velký vliv.
Tohle všechno bych snad mohl hodnotit třemi hvězdami, zvlášť když je použit humorný styl...jenže...
Nevím, jestli je to tím, že autor se nikdy na takovém místě nepohyboval, nebo tím, že se snažil urputně vyhýbat nějakému jadrnějšímu slovu, ale dává tak postavám do úst věty plné metafor a eufemismů, že nad tím zůstává až rozum stát. Myslím, že by stačilo, kdyby takto mluvil jeden maximálně dva členové party, ale tady se to tak sype takřka za všech, co mají v knize alespoň tři po sobě následující věty. Takže to, co mělo dodávat knize onen humorný nádech, se zde pro mne stalo takovou spíše fraškou. Navíc postavy hovořící, v rámci přiblížení k lidové mluvě nespisovně, po sobě navzájem tyto hlášky pálí jednu za druhou a neobejde se bez nich prakticky jakýkoliv dialog. Některým určitě nelze upřít vtipnost, ale jejich celkové množství a nic nelimitující používání z nich dělá těžko přehlédnutelný křečovitý přívažek.
Malý příklad. Jedna z postav je rozčílená na nejvyšší míru a autor ji nechá pěkně od plic si zanadávat:" ...Anténa se div nezačal ze samé zlosti točit dokolečka......Tos mě teda skutečně vyhmát. Hoši, ten výrok našeho slavného jeřábníka si zapamatujte. A podle toho doslovného záznamu jsi alibista, jak trojtá sádrová noha, obrostlá psím vínem a počmáraná sprostejma obrázkama..."
Takže až se někdy opravdu taky rozčílíte, tak tady máte nyní opravdu zdrcující a hanlivou nadávku, po které se onen rozčilitel určitě stáhne zahanbeně do ústraní a nepřijde vám hodně dlouho na oči...snad se to na našich stavbách (a ne jen tam) ujme.

12 18.05.2019

Moje třetí kniha od pana Hanzlíka a musím říci, že jeho způsob vyprávění a podávání informací je mi velice blízký. Autor ve všech třech (prozatím) čtených knížkách popisuje skvělým způsobem přírodu, zážitky, obyvatele a jejich život a to i s humorným nádechem. V jeho knihách se poutavou formou dozvíme nejen něco o současnosti navštívených dalekých krajů (současnost myšleno v době expedice), tak i něco z jejich historie. A právě Kolyma se v tomto pouští ještě dál. Autor se zde, na pozadí jeho expediční výpravy na tuto řeku, snaží zasadit nejen tuto část Ruska, ale celou onu rozlehlou zemi do náležitých historických, mezinárodních a politickoekonomických kontextů. Poukazuje na souvislosti a historické milníky této země, které jsou v dnešní domě záměrně opomíjeny, přehlíženy, dokonce opovrhovány, nebo v lepším případě brány jako samozřejmost.
Tato útlá knížka rozhodně nemá ambice stát se nějakou podrobnou historickou analýzou vývoje Ruska. Ovšem obraz, který je zde předkládán, se poměrně značně liší od oficiálního obrazu, který pomáhá malovat i Česká republika, jakožto součást hodného a spravedlivého západního světa. Přitom autora rozhodně nelze podezírat z horování pro časy minulé, nebo z nějaké nostalgie. Popisuje pouze to, co na svých cestách vidí a co slyší od lidí, s nimiž se potkává a to vše bez příkras jakékoliv ideologie ať už minulé, nebo té současné. Jsou to prostě úvahy, myšlenky a zkušenosti cestovatele, který má možnost srovnání života lidí a míst v průběhu doby.
Doufám, že se mi podaří sehnat všechny knihy od pana Hanzlíka a budu moci jeho prostřednictvím navštívit další vzdálené kraje.
Jo a až zase zajdu v Jarošovské do řeznictví pana Štěrby, zeptám se, jestli nemají nějaký ten šrůtek "kolymského" uzeného :-)
A ještě jedna věc. Autor v této knize píše, že je jeho poslední. Rád bych se přidal k určitě nemalé části čtenářů jeho knih, kteří by byli rádi, aby ta jeho poslední byla ještě v nedohlednu a my se mohli těšit na nějaké další, co přijdou ještě před ní.

10 28.04.2019

V této útlé knížce má autorův literární jazyk blízko k teprve později napsanému Soukromému leteckému dni, který se mi velmi líbil. Řeka, užitá i v názvu, zde slouží jako spojovatelka a mlčenlivá průvodkyně života hlavního hrdiny. Tomu se život rozhodně nevyvíjí tak, jak by si představoval a navíc na něm i ulpí podezření, které ač neprokázáno, ho donutí k odchodu ze svého domova. Ke stáří se vrací zpět, do míst kde prožil těžké, ale i radostné chvíle. Vrací se domů, aby ještě naposled se s těmito místy rozloučil a uviděl řeku takovou jakou si ji pamatoval. Řeku, která brala i dávala. Řeku, kterou bylo třeba respektovat s její silou a nespoutaností. Řeku která mu poskytovala obživu. Řeku, která se po dokončení přehrady změní ve vodní hladinu se zcela jinými zákonitostmi a bude zbavena své jarní nespoutanosti.
Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec dávám čtyři.

13 23.04.2019

Kniha popisuje příchod prvních českých osídlenců do pohraničí, po skončení II. světové války, v té době obsazené jen téměř výhradně Němci a nebo osobami hlásícími se k Německé říši.
V knize je poměrně dost výrazná a v některých momentech až patetická agitační linie. To je zřejmě daní doby vzniku knihy. Počáteční nadšení a víra v budování něčeho opravdu nového, lepšího a především spravedlivějšího, která rozhodně u nezanedbatelné části občanů po válce zavládla, už v době vydání knihy opadává a dochází k prvním srovnáváním vytyčeného vývoje s realitou a v rámci pokračujícího "očišťování" společnosti k nelítostnému upevňování moci. A právě tato kniha (a i jiné) má ve svém agitačním poselství potvrzovat a ve čtenářích utvrzovat správnost v nastoleném směru.
Vůbec zde ale nechci kritizovat nějakou pomýlenost našich předků, kteří se přiklonili v poválečných volbách právě k tomuto směru, protože jsem přesvědčen, že kdybychom byli zasazeni do oné doby se stejnou historickou zkušeností, tak výsledek by byl stejný. A to včetně chování k odsouvanému německému obyvatelstvu i s tragickými excesy mstících se Čechů. To ovšem neznamená, že tyto případy schvaluji. Jen se na ně snažím dívat očima té doby a těch lidí. Často se totiž naše morální převaha nad těmito činy opírá ne o naše kvality, ale o skutečnost, že jsme této situaci nebyli vystaveni.
Stejně tak i chápu cítěnou křivdu odsunutých Němců, kteří byli vyhnáni ze svých, ve většinou po mnoho generací obývaných, domovů. Křivdu, do která ovšem příliš v té době nezahrnují svojí vlastní roli v dobách předválečných a válečných. Velice často máme snahu se pasovat do rolí obětí než agresorů, do rolí dobrých než špatných, do rolí majících právo než páchající bezpráví.
Co se týče samotného odsunu, který je v některých dnešních historických výkladech podáván jako velká hanebnost, tak zde zastávám názor, že šlo o naprostou nutnost.
Představa, že dojde k nějakému, ať už spontánnímu, nebo postupnému řízenému promísení obou národností v pohraničí, je naprosto mimo tehdejší realitu. Vliv a pořádek Československého státu v těchto oblastech, pokud měl být obnoven a uznáván bez dlouhodobého používání hrozby represí, zajišťovanými ozbrojenými složkami, se musí opírat o loajalitu občanů. Jsem přesvědčen, že nic takového se u odsouvaných, v drtivé většině, hledat ani očekávat nedalo. I kdyby byl odsun proveden v mírnější formě a poměr Němců a Čechů by dosáhl vyváženého poměru, těžko očekávat, že by si obě strany padly kolem krku "a co jsme si, to jsme si, teď už na sebe budeme hodní", tak to je naprosto, dle mého soudu, zcestné. Obě strany by měly možnost živit v sobě po prožité době nenávist. Jedna strana by se mstila za to co bylo a druhá za to co je. Jistě by takovýto vývoj stál životy na obou stranách a napětí by neodeznělo s pominutím prvních poválečných let. Navíc možná eskalace by mohla vést k zámince k dalším tragédiím přesahující pouze oblast pohraničí.
Ale to vše je jen kdyby...kdyby...kdyby.
Zpět k samotné knize. Pokud se čtenáři podaří odfiltrovat onen výše zmíněný agitační náboj, lze hovořit o zajímavém obrazu z dob osidlování a to i s prvky napětí. Nově příchozím se otevírá nejen nový svět, ale i budoucnost a možnosti. Tak jak je rozmanitá mozaika nově příchozích, tak jsou různorodé i jejich záměry. Ne všichni co přicházejí mají v úmyslu se zde usadit. Někdo touží po dobrodružství, další láká možnost něco urvat a nakrást. Konec konců není divu, že i takoví lidé se do pohraničí hrnuli. Vždyť z dnešního pohledu se tato doba zdá naprosto neuvěřitelná, kdy si příchozí mohli ukázat prstem takřka na jakýkoli barák a "byl jejich" a v okolí spousta ještě pořád prázdných, kde je věcíííí no jé je a když to nevezmu já, tak někdo jiný. ...Tak takhle věřím to bylo u většiny těch prvních, že si pomohli k lecčemu i z jiných stavení a zůstali. Další se ale jen napakovali a zmizeli. Zde jsou tito vykukové podáváni s oním již třídním pohledem.
Závěr: Hodnotím třemi hvězdami. Hodnocení snižuji za onu agitační a velký prostor dostávající rovinu s tou jasnozřivou malbou budoucnosti, bez nějakých kritických alespoň náznaků. Zde ti co to myslí dobře jsou na naší straně (Straně), nebo k nám míří a ti co ne, tak na ty si je třeba dát pozor.
Lépe se mi po všech stránkách četla kniha Karla Ptáčníka Město na hranici, které popisuje stejné časové období.

14 21.04.2019

Pěkně vyprávěný příběh, ve kterém se postupně odkrývají skryté pohnutky a shody okolností, které nakonec vyusťují v onu tragickou událost v názvu knihy.

10 24.03.2019

Tak tohle byla rychlovka. Textu v této knize opravdu není mnoho a slouží jako rozšiřující a doplňující informace z výpravy k fotografiím přírody a lidu této obrovské země. Právě její rozlehlost, a v určitých oblastech stále ještě poměrně malá zalidněnost, dává předpoklady, i přes ten až surový přístup k přírodě, že se zde stále ještě nacházejí oblasti lidskou činností nezasažené a tím tak s přírodou panenskou. Právě taková místa, se svojí drsností a zároveň krásou, jsou pro mne nesrovnatelně přitažlivější, než například Eiffelova věž, či zkomercionalizované Niagarské vodopády, nebo nedej bože nějaká zaplněná pláž, byť s tím nejluxusnějším zázemím.

12 20.03.2019

Ve třetím dílu pokračuje odklon od původních husitských ideí. Dochází sice k pokusu o jakési obrození stvrzeném smlouvami, ale k jejich naplnění chybí vůle. Půtky ve jménu toho správného výkladu Písma svatého se vedou dál, ale jejich hlavním cílem je především kořist a moc. Neustálé plenění se projevuje tak, že některé části země jsou pusté, protože lid se buď přidal na válčící strnu, nebo odtáhl do relativně bezpečnějších míst a nebo byl vyhlazen či zahynul na následky neustálého živoření.
V závěru knihy se objevuje na scéně v plné síle postava, která učiní přítrž neustálým půtkám a zajistí sjednocení a tím i konečně mír. Tou postavou je Jiřík z Poděbrad.
Po dočtení celé trilogie si myslím, že čas od času objevující se informace, mající v některých podání až varující charakter, že naše země je jedna z nejateističtější na světě, pro mě rozhodně nemá žádný tragický význam, spíše naopak.
No jo, to se mi to teďkom mluví ale byly doby, kdyby mě za tohle už asi pěkně hřála hranice...

11 19.03.2019