milan3144 komentáře u knih

Tak především musím napsat, že pokud se někdo chystá tuto knihu číst a čeká od ní něco podobného, jako třeba "Lovcem v tajze", nebo jiné knihy, kde je na prvním místě příroda, tak ho musím už dopředu upozornit, že se jeho očekávání v tomto ohledu nenaplní. S trochou nadsázky by se kniha mohla v podtitulu jmenovat Lovcovy nelovecké zápisky.
Pro lovuchtivé je samotný lov popsán na ne více jak deseti stranách. Pro přírodomilné je těch stran s popisem krajiny, a vůbec přírodních krás, přeci jen více.
Kniha je ale hlavně o lidech. O lidech, se kterými se autor na svých loveckých toulkách potkává a podává nám čtenářům jejich velmi dobře vykreslený popis charakterů, jednání i zjevu. Jsme tak na stránkách svědky pestrého defilé různých postaviček, především z ruského venkova. Autor nás tak seznamuje s bohorovnými, ale i zchudlými šlechtici. Vykutálenými, krutými a zároveň před vrchností se poníženě plazícími statkáři, výběrčími a správci a v neposlední řadě se sluhy a prostým lidem vesnic, který většinou s útrpností, bázlivostí a pokorou snáší svůj, jak věří, bohem určený úděl.
K samotnému hodnocení. Především musím říct, že nemám moc rád povídky. Potřebuji totiž přeci jen delší dobu (více stran), abych se s postavami seznámil a sžil a to se mi,ve formátu povídek, kdy se vesměs obsazení postav kompletně obmění, moc nedaří. Navíc ruské oslovování jménem plus jménem po otci, mi dělá v orientaci kdo je kdo dost potíže.
Přesto jsem asi až do půlky četl s poměrně značným zaujetím a autorův styl psaní mi byl po chuti. Od půlky už to bylo horší a po dočtení asi dvou povídek jsem se přistihl, že vůbec nevím o čem byly. Prostě moje antipovídkovost se přihlásila ke slovu a bránila mi v udržení pozornosti.
Závěr: tři hvězdy z toho jedna je dolů za to, že jsou to povídky.

14 27.02.2018

Čtivě zachycené období jednoho moravského městečka a života jeho obyvatel v období okupace až do konce roku 1945.

11 24.02.2018

Přirovnám-li výběr knížek k jídelnímu lístku, tak jsem prostě dostal chuť na takovou tu klasickou, americkou detektivku se soukromým očkem. I když se nepočítám k vášnivým čtenářům tohoto žánru, občas je třeba pestrosti. A tak jako při stravování se nelze cpát jen svým oblíbeným jídlem, jinak se i oblíbená krmě po čase zprotiví, tak je i v četbě dobrá rozmanitost.
Pokud mě paměť neklame, je to moje první setkání s R. Stoutem a jeho sérií Nero Wolfe. Díky tomu některé souvislosti překračující rámec této knihy, ale nemající žádný zásadní vliv na samotnou zápletku, jsem mohl jen dedukovat. Přidržím-li se gastronomického projevu, tak mohu říci, že jsem velmi dobře a při tom lehce "pojedl". Příběh je chuťově vyvážený a kuchař projevil znalost gurmánských požadavků pro většinu (soudím dle hodnocení ostatních) konzumentů.
Velmi dobré 4 hvězdy.

14 19.02.2018

Vtipný, krátký příběh z první republiky, který končí....ale to si už přečtěte sami, :)

10 18.02.2018

Od této knížky jsem měl, podle dostupné anotace, nejasné očekávání jakéhosi vyprávění o životě lidí v pohraničí, v období začínající těsně před II. světovou válkou až po roky poválečné a to celé podané nějakou nepříliš akční formou.
Byl jsem velice příjemné překvapen a musím říci, že se z této knihy rozhodně nestane v mojí paměti pouze titul o kterém budu jen vědět, že jsem ho přečetl. Na více jak 360 stránkách zde předkládá velice lidské vyprávění o době, kdy se atmosféra v pohraničí již značně proměnila a po předchozím bezkonfliktním soužití Čechů a Němců nezbylo takřka nic. Následné historické události pak dopadají na obyvatele Rapačova, městečka v podhůří Šumavy, s velkou tíhou a ti se snaží s novou situací v pokořené a pak porobené vlasti, společně i každý sám nějakým způsobem vyrovnat. Přes celkově neveselou situaci, ale život obyvatel plyne dál a oni prožívají i v této době své drobné radosti a starosti. Při čtení se v mě tak nějak mimoděk rozlévalo takové to rozpoložení jaké dokáží vyvolat třeba Menzelovi Slavnosti sněženek. Taková ta řekl bych až nostalgicky poetická atmosféra prosycená hlubokým člověčenstvím s pestrou mozaikou rázovitých postaviček a s nimi spojených osudů.
Některé části knihy jsem si jako filmové pasáže natočené v tomto duchu úplně barvitě představoval. A stejně jako Menzelův film i tato kniha je smutná i veselá, dojemná i komická zároveň. Tak jako život ostatně povětšinou je.
Možná by se styl dal spíše přirovnat rovnou k panu Harabalovi, ale četl jsem od něj doposud a to již před hodně léty, jen Ostře sledované vlaky a tak volím toto filmové přirovnání.
Kniha ukazuje na obyvatelích fiktivního Rapačova celou škálu lidských charakterů, které se z předmnichovské sounáležitosti a odhodlání, postupně po okupaci mění a drolí v rozčarování, zlomenost a bezmocnost.
Myslím, že autor na těchto postavách ukázal reprezentativní vzorek našich povah, který se hodí na jakoukoliv část tehdejšího protektorátu a protože jsme se dle mého názoru nijak neposunuli ani k horšímu ani k lepšímu, tak se domnívám, že platí i dnes.
Je zde zastoupen tichý vzdor i veřejně proklamovaná loajálnost říši. Máme tu aktivní protiněmecký přístup i snahu na sebe co nejméně upozorňovat a tak přežít. Je tu jak nezištnost jednání, tak i (nejen) v závěru války, kdy už je prakticky takřka vše hlavní vybojováno, chladná vypočítavost a prospěchářství, vydávané za osobní statečnost a neohroženost. Prostě veškerá paleta našich povah a jednání.
U čtení knih, popisující historické události, ve kterých se projevují i ty stinné stránky obyvatel českých zemí, jsem si často říkal, do které skupiny bych se zařadil v té době asi já. Ve většině případů si o sobě myslíme, že jsem ti dobří. Málo kdo si asi o sobě myslí a ještě aby to říkal veřejně, "že je špatný člověk".
A přeci. Na starých filmových záběrech při obsazování zbytku republiky německými vojsky, jsou vidět poměrně značné počty lidí, kterým tento akt není proti mysli a dávají to demonstrativně najevo zdviženou pravicí. A rozhodně v těch špalírech nebyli jen samí Němci.
My dnes víme, kdo vyhrál, jaké kroky vedly k těm a těm následkům a co se z dnešního pohlednu považuje za historickou chybu.
Jenže tenkrát tuto "chytrost" lidé pro své rozhodování neměli k dispozici a to jak na úrovni nejvyšších přestavitelů, tak obyčejných prostých lidí.
Proto ti co se dokázali vzepřít na vzdory všem rizikům, které jim a jejim blízkým hrozila, si zaslouží velkou úctu. Ono být totiž statečný, když ti nic za tvůj "hrdinský" čin nehrozí, je velice jednoduché.
Zvláštní historickou skutečností českého národa v obou světových válkách je, že ačkoliv jsme státním zřízením, které tenkrát panovala na našem území, byli na straně poražených, tak národně a morálně stojíme v obou případech na straně vítězů.
Tudíž i zde je možná příčina naší mentality, našeho jednání jako národa a je nám určitě možné přiznat velkou dávku přizpůsobivosti, vypěstovanou už zřejmě z dob Habsburské nadvlády.
Ale dost mého neobratného a také důkazně nepříliš podloženého laického sociálně historického filozofování.
V popisu knihy se uvádí, že se "jedná o rozsáhlou kroniku života na jihu Čech v době od druhé poloviny třicátých do počátku let padesátých. Jeho dějištěm je jihočeské městečko, ležící na samé hranici republiky." To je sice pravda, ale jedná se o hranice druhé republiky, okleštěné o území Sudet. Tímto místem je Rapačov.
Toto městečko na mapě nenajdete, ale některé geografické názvy z okolí tohoto místa jsou skutečné. Na základě toho jsem se snažil určit, co bylo autorovou předlohou. Pátral jsem v mapě, porovnával názvy a došel k závěru, že jelikož se v knížce často píše o Vysoké Bětě a existuje Rapačovský potok a poněvadž se o Netolicích, jako o městě ležícím nedaleko, v knize přímo píše, tak že předlohou budou Lhenice. S přibývajícími stránkami mi to ale přestalo štymovat a když se psalo o strouze Krčínka, slovanském hradišti a rybníku, který má hráz až takřka v městečku, kostelu Nanebevzetí Panny Marie a dalších místech, přiklonil jsem se k tomu, že se přeci jen o ty Netolice asi jedná. A cesta z Rapačova do Chrpic, kterou má na satrosti cestář Kodejška, bude cesta z Netolic na Lhenice a Prostřední rybník by mohl být rybník Podroužek.
No nevím. Možná jsem Sherlock na pendrek a bude to jiné místo a je taky možné, že autor prostě vzal z každého místa okolí něco a zasadil to do tohoto údolí.
Pokud někdo ví jak to je, budu rád, když mi to napíše.
Toť vše. Za pět hvězd.

9 15.02.2018

Poslouchal jsem audioknihu. Bohužel ta, ale ne jen ta, ale všechny audioknihy, které poslouchám před spaním, mají na mne vliv, jako anestezie na pacienta před operací a tudíž se mi v bdělém stavu nepodaří přežít většinou už prvních pět minut a v desáté minutě jakéhokoliv příběhu jsem na 100% tutenkámen. Výhodou je, že mi taková audiokniha vydrží hodně dlouho, nevýhodou zase to, že začátky kapitol znám prakticky takřka nazpaměť, ale zbytek se dlouhou dobu rozplývá v mlze. Někdy je ale konstelace hvězd příznivá a mě se přeci jen podaří zaznamenat v mysli i konec kapitoly. No a to se po mnoha mnoha večerch povedlo i u tohoto dílka.
K samotnému hodnocení.
Vcelku toto pokračování považuji jako zdařilé. Především si myslím, že se autorovi povedl styl vyprávění, takový ten jirotkovský jazyk. Dále pak i svěření načtení knihy Miloslavu Vladykovi, považuji za šťastnou volbu. Těžení z originálu nepovažuji ani za úplný zápor, ani za klad. Celková vtipnost, ale řekl bych poněkud klesla.
Postavy nemají zdaleka tolik využitý ten komický potenciál, vtělený jim panem Jirotkou. Ale musím uznat, že navázat na tak skvělou humoristickou knihu, aby laťka zůstala v původní výši je mimořádně obtížný úkol.
Co se dle mého názoru až tolik nepovedlo, je celková dějová koncepce. Zatímco u Jirotkova Saturnina je jakási dějová nit, na které jsou jako korálky navlečeny ty různé komické peripetie, odbočky a vzpomínky, tak pokračování na mě dělalo dojem, že se skládá pouze jen z těch korálků a ta nitka jim docela chybí.
Za mě trochu lepší tři hvězdy.

37 15.02.2018

Tuhle knížečku jsem četl veeeelice dááávno. Jsou knížky, po kterých ve mě nezůstane z děje vůbec nic a u některých si nevzpomenu ani na to, zda jsem je už četl nebo ne. A je jich dost. Ale jsou taky takové u kterých, ač si z děje nevzpomenu takřka na nic, zůstal po nic v mojí mysli určitý pocit, dojem. A to je přesně tento případ. Kdybych měl někomu vyprávět o čem to je, tak ze mne kloudnou větu nedostane, jelikož jediný záblesk, který jsem schopný v paměti zachytit je bůhví proč, jakýsi výjev o sestřihávání tuším tulipánů. Ale ten dojem, který ve mě zůstal je moc hezký a vzpomínám si na své zklamání, že už jsem na konci a další stránky příběhu už nebudou...

14 07.02.2018

Velké očekávání a poměrně značné zklamání.
O Václavu Vojtěchovi, jeho osudu a významu u vzniku nového českého plemena psa a také o této knize jsem se dozvěděl z cestopisné reportáže Petra Hanzlíka Sibiřským trailem...atd. Moje zklamání je jak obsahové, kdy jsem přeci jen očekával něco jako Běhounkův popis osudů Nobileho výpravy, tak i stylové, kdy na mne nejuspořádaněji působil závěrečný doslov Stanislava Bártla, který popisuje okolnosti vzniku knihy.
Abych to jen krátce rozvedl. V názvu je zřejmé, že se autor stal námořníkem, topičem a psovodem. Vykonávání těchto tří profesí ale zabírá pouze necelou druhou (a to tu nesporně zajímavější) polovinu knihy. Jsou literáti, kteří dokáží i z banální, každodenní záležitosti, udělat zajímavý, čtivý a napínavý zážitek. To ale u této knihy tak trochu nefunguje. V té druhé polovině zajímavé zážitky nejsou podávány tak, jak by si asi zasloužili a to je škoda. Autorovi se moc nedařilo vytvořit, či spíše popsat tu dramatičnost o kterou zcela jistě neměl nouzi a někdy ji odbýval pouze několika větami (a to mu šlo i o život!), aby mohl následně popisovat něco zcela jiného a zrovna ne moc záživného. Na druhou stranu v doslovu S. Bártl uvádí, že kniha vznikala především proto, aby z jejího výtěžku mohl financovat svou další výpravu, tentokrát do severních končin. Tím myslím, že se tak trochu vysvětluje ten obsah, kdy se snažil zřejmě v krátkém časovém úseku a na ne zrovna mnoho stranách (vydával to vlastním nákladem) vylíčit poctivě ten čas od zrození myšlenky na účasti ve výpravě, přes nejistotu zda to vůbec vyjde, pak cestu na Nový Zéland až po samotnou plavbu do Antarktidy. Zřejmě časově ty jednotlivé etapy mají poměrné zastoupení v počtu popsaných stránek ale jak říkám, je to škoda, protože pak na ty poutavé prostě nezbyl čas a místo. Druhá věc je ten styl, kdy si myslím, že autor prostě ještě žádný neměl a jeho vytříbení mělo teprve přijít s dalšími knihami z jeho cest, které měl v plánech. Bohužel se tak nestalo. Jeho tragický skon před druhou expedicí zabránil tomu, aby mohl vzniknout nový a určitě skvělý vypravěč, popisující drsnou krajinu, kde vládne převážnou část roku nelítostná zima.

12 24.01.2018

Dávám čtyři hvězdy. Napínavé a má to spád. Jen trošku skeptičtější jsem k tomu lovu, kdy to tak trochu vyznívalo, jako kdyby ta poušť byla zemí takřka mlékem a strdím oplývající. No na poušti jsem nikdy nebyl a idián taky nejsem, takže čert ví... Ale jinak přečteno s chutí.

24 16.01.2018

Třetí kniha od F. Bálka co jsem přečetl. Opět příjemný styl psaní s dobrým spádem děje, kdy se nezasekává na přílišných podrobnostech, ale ani se události nehrnou jako lavina. Všechny stopy zločinu odhaluje detektiv společně s námi a tak nám postupně začne z podezřelých osob být jedna ještě podezřelejší a těsně před závěrečným odhalením si myslím, že většina si bude pachatelem už jistá.

10 11.01.2018

Kniha začíná jakousi školní anekdotou -
Učitel: Děti napište si větu: "Bláznivá ryba seděla na větvi."
Žák: Copak ryby sedí na větvích?
Učitel: Vždyť říkám, že byla bláznivá.

Hmm. A to vlastně charakterizuje celou knihu.
Než jsem ji začal číst, byl jsem připraven, dle uveřejněných komentářů, na vtipnou ironizující satirickou smršť, plnou narážek, jinotajů a meziřádkových dvojsmyslů, kdy jen sotva budu potlačovat záchvaty smíchu a když ne to, tak alespoň budu mít koutky úst neustále pozvednuty do úsměvu a budu se těšit, při odkládání knihy, na její další stránky.
Noo...ale popravdě řečeno, tak celou knížku jsem přečetl s tváří pokerového hráče, který navíc velice brzy zjistí, že mu vůbec nejde karta a bude brzo oškubán. Satirické narážky, které v knize bezpochyby jsou, mě svou pointou bezpečně míjely. U dvojsmyslů jsem většinou nepochopil už jejich jednosmysl a tak se pro mě kniha stala vlastně jedním velkým jinotajem, který jsem ale pohříchu rozluštit vůbec nedokázal. Jediné na co jsem se těšil, když jsem knížku před spaním odkládal, tak bylo to, aby už byl konec. Neprozřetelně jsem se totiž asi v půlce zařekl, že to dočtu stůj co stůj. Bohužel absence sebekázně a i statečnosti mě přivedla na scestí a posledních asi osmdesát stran jsem četl způsobem co strana, tak čtyři až šest řádků. A to proto (dovolím si parafrázovat Cimrmany), že jsem byl zvědavý, zda je zbytek taky tak slabý jako předchozí část. Bezděky mě napadá, že pokud by u této knížky fungovalo něco jako v sitcomech ten umělý smích, který méně chápajícím divákům označí vtipné místo, které by jinak přešli bez reakce, tak bych se třeba zasmál i já.
Každopádně se v knize určitě skrývá pořádný kus humoru, který je ovšem ukryt tak dovedně, že se mi ho najít vůbec nepodařilo.
Podobně na mě působil Šňupec od Terryho Pratchetta a tak je možné, že se všichni zeměplošní pratchettisti budou pohybovat při čtení na hraně extáze.
Dávám dvě hvězdy. Především proto, že jsem si vědom své přirozené hlouposti, která mi brání pochopit hlubší smysl děl, které přesahují můj úzký obzor. Dále pak proto, že Šňupci jsem dal jednu hvězdu a tohle je o nepatrný šňupec lepší. A taky proto, že to napsali dva a tak má každý z autorů ode mne vlastně jen hvězdu jednu...

17 07.01.2018

Pro mě velké překvapení. Skvělá poutavá knížka, co má spád, připomínající mi Ingstadovi Muže divočiny. Těším se, až si pořídím další díly, na pokračování.

15 03.01.2018

Tak ta historie je tam popsána celkem, pokud si vzpomínám (četl jsem již před hodně léty) zajímavě, ale jen z pohledu Německa. Ke konci knihy člověk nabývá dojmu, že nebýt Německa nebylo by vůbec nic...

7 01.01.2018

Taková literární jednohubková groteska, připomínající trošku Saturnina bez Saturnina - je tam někdo jako teta Kateřina, někdo jako Milouš a dědeček a někdo jako slečna Barbora - a nebo to lze přirovnat, jak píše ve svém komentáři Francoa, k Wodehouseho postavám ze zámku Blandings lorda Emswortha, Gallahada a dalším.

10 31.12.2017

Dobré, místy velmi vtipné.

6 29.12.2017

Dobrá napínavá detektivka, odehrávající se z valné většiny na Šumavě.

9 26.12.2017

Prosté vyprávění o autorově vlastním dětství, dospívání, těžkém životě, zvyklostech a pronikání civilizace k Lesním lidem (kmen Udehe), žijících v povodí řeky Chor a jeho přítoků v pohoří Sichote - Alin.
Podobný popis, tentokrát z pohledu ruské výpravy přináší částečně kniha:
K neznámým pramenům Choru.

9 24.12.2017

Velmi dobrá historická knížka z dob třicetileté války, v níž je popisováno, jaký krušný čas dolehl na prostý lid a jaké bezpráví a krutostí se dopouštěla vojska jedné či druhé strany, táhnoucí krajinou.

14 19.12.2017

Zajímavá kniha o životě Evenků s dobrodružnými prvky, z dob carského Ruska, následně revoluční a porevoluční, kdy jako hlavní dějová linie je nález zlata v liduprázdných lovištích a pak boj o to, kdo z něj bude profitovat.
V závěru je silně zastoupena ideová rovina, ale i tak mě knížka bavila.
Ještě dodatek.
Pokud se v knížkách vyskytují nějaké zeměpisné názvy, snažím se je na mapě najít. Dělám to, ať už se jednalo o Morávkovo líčení Sázavy, Vrbovi popisy okolí Čerchova, tak u knížek z tajgy (Fedosejev, Arseňjev a td.). A právě u nich mě fascinuje neuvěřitelná rozlehlost, rozmanitost a členitost tohoto území. I když je mi jasné, že děj se u této knihy neopírá o věrně zpracované, reálné osudy skutečných lidí, ale je postaven "pouze" na historických událostech, jsou pro mne tato i v dnešní době velmi málo zalidněná místa velice přitažlivá. Obyvatelé, kteří zde museli dnes a denně prokazovat své schopnosti ve čtení přírody, aby byli schopni uživit sebe a svou rodinu si bezesporu zasluhují právem náš obdiv. Odměnou jim byla volnost v panenské přírodě, ze které si brali jen tolik, kolik ke svému životu skutečně potřebovali. Člověk má tendenci si přát, aby tam mohl být a žít s nimi onen zbytečnostmi nesvázaný život.
A tady je to, proč vlastně asi většina z nás čte. Knížka nás totiž do těchto a mnohých jiných míst a časů bezpečně přenese a my vše můžeme "prožít". Ono totiž ležet sám v čumu (stan ze sobích kůží) se zlomenou nohou, nebo zánětem slepého střeva, stovky kilometrů daleko od nejbližší lékařské pomoci by jistě v tu ránu drtivé většině z nás změnilo hodnoty zpět na ty "naše civilizační a kulturní".
Někde jsem četl, že neplnit si své sny, nebo se o to alespoň nepokusit je špatné. Nic proti tomu, ale daleko horší je podle mne, sny vůbec nemít. To splnění může být někdy hořké...
A ještě k těm vzdálenostem. V knize se vyskytuje jako jedno z důležitých míst, osada Blagověščensk (na soutoku řek Zeja a Amur). Odtud putovali výpravy na naleziště které se nachází na jednom potoku přitékající do řeky Ulachan (přítok řeky Učur, který se pak vlévá do Aldanu). Mezi těmito dvěma body je to vzdušnou čarou 820 km! To zdolávali pěšky či na saních tažených soby, ale to jen pokud nevezli žádný náklad. Nooo... letos jsme absolvoval pěší tůru na Šumavě z Bučiny na Luzný a pak po úbočí Špičníku na Březník a do Modravy. Celkem 25 km za 7,5 hodiny s lehkým batůžkem na zádech v příjemném počasí. Takže žádný hrdinný výlet. Jenže druhý den jsem byl trochu z toho bolavý. Neříkám, že jsem se nemohl hnout, ale kdyby mě někdo přemlouval k dalšímu stejně dlouhému výletu, tak bych mu asi poklepal s díkem na čelo. Představa, že bych ale musel takovýchto dní absolvovat minimálně dvaatřicet ( a to bych musel jít jen rovně), abych se tam dostal, mě utvrzuje nejen že bych se odtud nevrátil, ale že bych se nedostal ani tam... :-)
Snad ještě dovysvětlení. Tenhle komentář je tak dlouhý asi hlavně pro to, že tak trochu patří všem knížkám, které jsem o tajze zatím přečetl a i těm dalším ze seznamu Tajgou, tundrou, polárními kraji, které v mě zanechali nějaké pocity a dojmy a sny...
A ještě jedna věc. Jestli někdo bude dělat po přečtení to co já a hledat si ty výše uvedené místa na mapě, tak od bodu kde se stékají Pravý a Levý Ulachan (mimochodem na letecké mapě je vidět "kousek" výš že se tam pořád zlato zřejmě těží), tak 150 km východně leží masiv Kondjor. Což byla pro místní obyvatele posvátná hora a už jen z pohledu na mapě je jeho tvar výjimečný a monumentální.

14 09.12.2017

Zajímavá kniha ve které jsem se dozvěděl některé pro mě neznámé věci. Ale přeci jen jsem čekal trošku něco víc a trošku jinak podaného. Přesto určitě doporučuji všem co se zajímají o přírodu a všem co se dokáží na les dívat i jinak, než jako seskupení dřeva určeného ke zpracování.

27 05.12.2017