MilanBrabec
komentáře u knih
Pražský pitaval
Egon Erwin Kisch
Čekal jsem kriminální historky z mocnářství a první republiky, ale autor se ponořil mnohem hlouběji do historie, až do renesance - což mne jedině příjemně překvapilo, protože historie mne na rozdíl od zločinu opravdu baví (sáhnul jsem po Kischovi, jen abych si "doplnil vzdělání"). Jazykovou formou i volbou jednotlivých příběhů velmi zdařilá kniha.
Mládí krále Jindřicha IV.
Heinrich Mann
Mám velmi rád období renesance a Jindřich IV. je jednou z jejích největších postav, takže jsem po známém románu musel sáhnout. Mann je nepochybně mistr slova i myšlenky, ale formou i obsahem se jedná spíše o drama než o román. Velké události se nedějí, ale dozvídáme se o nich z hovoru lidí, kteří se o nich baví, nebo se o nich autor zmiňuje jaksi mimochodem. Mann se především - a úspěšně - zaměřuje na psychologické zrání ústřední postavy, na to, jak se Jindřich Bourbon stal tím, kým se stal (v tom mi velmi kniha připomínala psychologicko-biografické portréty Stefana Zweiga). Rozhodně sáhnu i po druhém dílu, ale chápu, že spoustě čtenářů Mannův styl nemusí vyhovovat, i mně se to četlo nelehko. Zájemcům o stejnou dobu, kteří chtějí "dějovější" a napínavější podání stejné doby, bych doporučil spíše Merleho sérii Fortune de France/Dědictví otců (ta v sobě ale skrývá háček v podobě archaického jazyka, který románům sice dodává neuvěřitelnou šťávu, ale také to není pro každého): https://www.databazeknih.cz/serie/dedictvi-otcu-1923.
Byli jsme a budem: Česká každodennost 1914-1918
Marie Michlová
Velmi povrchní a nic nového nepřinášející publikace. Avšak pro člověka zcela nepolíbeného historií to může být vhodný a stručný základ pro představu o dané době. Pro člověka alespoň se základní znalostí naprosto zbytečné. Oceňuji autorčino zdrojování, až na jednu výjimku - u tvrzení, že byly za války z politických důvodů popravovány i děti, tam by to zdroj opravdu uvést chtělo. Místy je sloh také poněkud zvláštní, třeba "ani oni netušili, co je na frontě čeká - kulomety, vojenská letadla, ponorky..." (s. 63) Tak zrovna ty posledně jmenované se na frontě ze zřejmých důvodů moc nepoužívaly...
Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
Velmi silný a přitom srozumitelný čtenářský zážitek pro žáka základní školy na přelomu 80. a 90. let. Čekám, až mi ta kniha přijde znovu pod ruku v dospělém věku, rád si ji přečtu znova.
Cid a jeho věrní
Václav Cibula
Kniha mého dětství, asi jeden z důvodů mého pozdějšího zájmu o historii, protože jsem se o Cidovi, Španělsku, reconquistě a dalším chtěl dozvědět více. I převyprávění pro děti si zachovává jistou jazykovou vznešenost a magičnost hrdinských písní, které byly předlohou.
Pod císařským praporem: Historie habsburské armády 1526-1918
Jiří Pernes
Jeden z nejlepších dárků, kterým jsem kdy dostal. Výpravná a obsažná kniha, která se nádherně a pyšně vyjímá v mé knihovně.
Encyklopedie zbraní a zbroje
Zdirad J. K. Čech
Dnes už encyklopedie poněkud zastarala, poznání i terminologie je v některých případech už jinde, ale před rozvojem internetu, tedy tak do roku 2010, to byl neocenitelný zdroj strašně zajímavých a zasvěcených informací.
Zlé časy
Charles Dickens
Tohle se Mistrovi vůbec nepovedlo, jindy živoucí charaktery jsou zde plochými karikaturami, všechno je černobílé. Místo sociálního románu je to jen taková agitka, která by směle mohla o sto let později vplout do knihovniček socrealistického braku.
Barnabáš Rudge
Charles Dickens
Zajímavý román, jako vždy u Dickense s barvitými postavami, zasazený do u nás málo známé historie londýnských nepokojů roku 1780 (viz Gordon Riots).
Nadějné vyhlídky
Charles Dickens
Nikdy jsem moc nechápal oblíbenost tohoto románu, která přispívá k opakovanému filmovému zpracovávání. Zásadním nedostatkem pro mne je iracionální, přehnaná a těžko uvěřitelná motivace obou temných postav - galejníka, co si chce vychovat svého gentlemana, a paní Havishamové...
David Copperfield
Charles Dickens
Naprosto nejlepší Dickensův román, perfektně rozvinuté dějové linie, podzápletky i osudy vedlejších postav, je tam humor, temnota, vášeň, láska, smutek a hlavně všechno dobře dopadne. Doporučuji naprosto každému. PS: Humorná historka ze čtení. Četl jsem DC na gymnáziu jako svou první knihu od Dickense a byl jsem z toho tak okouzlen, že jsem o něm nadšeně vyprávěl spolužákům během školního výletu. A jak jsem byl zaujatý, tak mi opravdu docela dlouhou chvíli nedocházelo, proč mi pořád nedočkavě skákají do řeči nesmyslnými poznámkami typu "a pak začal čarovat?"...
Kronika Pickwickova klubu
Charles Dickens
Neskutečná legrace v podání ctihodných dobromyslných gentlemanů a jejich dobrodružství. Na struktuře knihy je znát její původní časopisecké vydání na pokračování. Ale právě to může vyhovovat čtenářům, kteří hledají rychlé a krátké rozptýlení a pobavení - přečtete si jednu kapitolu, uzavřenou historku, a můžete knihu odložit na další den.
Oliver Twist
Charles Dickens
Mezi svým 17. a 20. rokem jsem propadnul Dickensovi a přečetl všechny jeho romány až na Martina Chuzzlewita, kterého jsem nemohl sehnat - a Olivera Twista pro jeho notorickou známost. Což jsem napravil o čtvrtstoletí později, když jsem na něj narazil v knihobudce u nás v Budějcích. Ano, Dickens je génius, zejména v charakterizaci postav a v jízlivém i laskavém humoru, který je nedílnou součástí jeho vypravěčské metody. Titulní postava je bohužel spíše obětí a svědkem událostí, které se jí "dějou" - kromě toho, že je to čistá dětská duše vlastně o Oliverovi nevíme nic, autor ho celým dějem jen popostrkává, konají místo něj jiní. Pokud bych měl román označit jedním slovem, pak to bude "sentimentální". Bylo krásné se po dlouhé době vrátit k Dickensovi, ale napsal mnohem více mnohem lepších knih.
Poslední kabriolet
Anton Myrer
Pro mne jeden z největších románů 20. století. Mládí, hudba, láska. Válka. Zralost. Hořkost. Život.
Dobyvatelé ledových moří
Konstantin Sergejevič Badigin
Z těch ruských KODovek, které do nás komunisti cpali, tato patří spíše k těm lepším. Zajímavá především svým prostředím (středověký Novgorod počátku 15. století). Ale samozřejmě prosáknutá, jako veškerá ruská literatura, sovětská i nesovětská, rusáctvím. Křižáky u Grunwaldu porazili Poláci, Litevci a RUSOVÉ, ze západu přichází jenom zlo a špatnost, zato jas a dobro jedině z východu, zde konkrétně z Moskvy. Což je černohumorně paradoxní, protože jestli někdo přinesl zkázu Velkému Novgorodu, spolu se Pskovem jedinému zárodku demokracie, který se kdy v ruských zemích vyskytl, tak to byli právě vládcové Moskvy. Nejprve ten, co si jej podrobil (Ivan III.?, nejsem si jist), a definitivně poté vraždící maniak Ivan IV., v západních jazycích obdařený přiléhavým přízviskem Hrozný (ruský originál Groznyj ovšem zvráceně znamená Velkolepý). Jinak dále samozřejmě Matička Rus, vlast, ruská duše, lid, bla bla. Nic nového. Poněkud troufale překvapivé bylo v úvodu knihy naznačení, že Rusové objevili Ameriku, když autor popisuje, jak bělomořští plavci směrem na východ za Obem minuli ústí dalších pěti velkých sibiřských řek a pak přepluli moře do protější země, kde zase rostly stromy... Nepřekvapivé pro toho, kdo četl stalinistické Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích (úplně všechno vymysleli Rusové a Západ to ukradl)... Rád bych si o Novgorodu zase něco přečetl, ale ruské autory propříště vynechám, nemá to smysl. Rus, to není země, stát, či národ, to je diagnóza.
Pět báječných strýčků
František Nepil
Neskutečná prča, aneb matky nebojte se občas svěřit děti jenom mužům...
Faraonův písař
Alexej Pludek
V prvé řadě je třeba ocenit autorovu důkladnou přípravu a studium reálií. To je v knize strašně znát, musela to být obrovská práce a je třeba vyzdvihnout autorovu zodpovědnost v tomto směru. I když se v té obrovské snaze o věrnost a autenticitu nevyvaruje několika anachronismů, a to i v přímých řečích či vnitřních monolozích postav (středověká pavéza, moderní egyptologické pojmy Stará a Střední říše a koneckonců i Asie, což je označení pocházející až od Řeků).
Další drobnost, která mi ale zásadně vadila - jméno hlavní postavy Ani shodné s českou spojkou/částicí ani. Jakmile jím začínala věta, až po pár slovech jsem se zorientoval. Zbytečně rušivé, copak nešlo jméno trochu pozměnit (Ahni, Anu, Ane)...
A tím se dostávám k tomu hlavnímu. Nedobře, těžko se to čte. Strašně moc popisů a líčení, ale atmosféru se jaksi nedaří úplně vykouzlit. Kdesi jsem četl, že je Pludek mistrem dialogů - nu, zde je jich pomálu, nijak neposouvají děj. Ten je sám o sobě poněkud těžkopádný, někdy je zbytečně rozvláčný, jindy zase skáče zběsile dopředu. Postavy jsou značně ploché, jejich psychologie a motivace málo propracované.
Nu, jsem rád, že jsem to dočetl, ale byla to dřina, ne zábava. Asi si zase (snad už pošesté) přečtu Waltariho Sinuheta, abych si zlepšil chuť. Toho bych zájemcům o román ze starého Egypta doporučil jednoznačně, Faraonova písaře spíše ne.
Pipi Dlouhá punčocha
Astrid Lindgren
Mě Pipi vždycky přišla strašně ujetá, to svou ukecaností, bájivostí i divnými dobrodružstvími. Nikdy jsem tomu nepřišel na chuť, ani jsem neporozuměl tomu kultu, který kolem této postavy panuje. Zato Ronja, dcera loupežníka se mi strašně líbila (i filmovou Ronju považuji za lepší než filmovou Pipi).
Timur a jeho družina
Arkadij Gajdar (p)
Brrr... Neštěstím pro celý svět bylo, že Rusové se ve válce ocitli na správné straně vlastně omylem, a pak chtěli vychovávat Timury všude, kam doťapala onuce ruského mužika (pardon, nového sovětského člověka). Už jako dítěti v 80. letech mi byl Timur podezřelý svou neobvyklou uvědomělostí. Tady to ruský propagandista poněkud přehnal.
Broučci
Jan Karafiát
Nikdy jsem nechápal posvátnou úctu, která tuto knihu vždy obklopovala (dnešní děti by to asi nazvaly "hype"). Přirovnání k Andersenovi sedí - je to tísnivé a depresivní, ale nepostrádá to poetiku. Rozhodně to není pro děti, zvláště ty dnešní, pro které kniha, ovlivněná dobou, v níž vznikla, musí být strašně nesrozumitelná. Vhodné asi jen jako dobová zajímavost pro dospělé a zájemce o českou literaturu 19. století.
