milary komentáře u knih

Pevně doufám, že příběhy s Kate Shugakovou, jakkoliv se sem dostaly s bezmála dvacetiletým zpožděním, pro nás nezhynou na úbytě z důvodu, že se (jako nesčetné další dobré série) pojednou nevejdou do vydavatelských plánů. Prosíííííím!
Vždyť vychází takových... knih...

Trojka - s Kate na palubě Avildy, kam se v rámci vyšetřování nechala naverbovat (díky komu asi?) jako členka posádky lovící kraby v Beringově moři. Což zní laikovi jako něco, kde rozhodně nejde o život a v podstatě to může být i zábava. Jenže ani v nejmenším není. Thriller bez bázně a hany. Napínavé do morku kostí, s tak sugestivním popisy, že vám ten morek chvílemi zmrzle chrastí a mozek si ztěžka vybírá priority.
Posádka. Lov. Moře. Počasí. Případ. Historie...
Skvělé.

22 02.11.2021

Nádherná knížka. Dokonalý písmenkový animáček svádějící k názvu "Takoví jsme byli", v němž autor líčí svůj šest dekád trvající pobyt v Praze v období ČSSR, ČSFR a ČR od samého sklonku padesátých let po současnost, přivedl na svět Američan s českýma očima, filmař Gene Deitch.

22 08.08.2021

Hodně informativní, hodně inspirativní, hodně zajímavé. Není třeba se vším souhlasit, v tom smysl knížky nespočívá.

22 16.03.2021

Na knihách Viléma Křížka se mi líbí (mimo jiné) jejich celistvost, kterou vnímám při čtení. Myslím tím, že na mě žádná ze složek knihy "nečouhá", žádná není oslabena a upozaděna. Historické době - perfektně vykreslené - odpovídá atmosféra, rozměr detektivní zápletky, chování protagonistů. Nenásilně vpletené skutečné osoby, pojmy a souvislosti jsou fundovaně osvětleny v Historických perličkách v závěru knihy (to je něco, co mě vážně baví). Mně se nejvíc líbil druhý díl z doposud vydaných detektivek, ale nejspíš to bude jen kvůli tomu, že mě divadelní svět vtahuje ještě o něco víc než prostředí filmových ateliérů.

Četlo se mi moc hezky, takže jsem se dokázala oprostit i od lehkého zmatku, který mi působilo pružné střídání dvou termínů v textu; aktuálně používaného označení jazyk "znakový " a původního "známkový" (viz "Perličky" na závěr)...
To mě ale přivádí k jedné z mimořádně zajímavě zpracovaných figur, a sice... koneckonců, přečtěte si to sami :). (Nemohla jsem si u toho nevzpomenout na jiný titul, a to na "Hluchavky").
Ráda bych, aby série pokračovala.

22 29.01.2021

Nápaditá knížka. Originální. Nechce se věřit, že jde o prvotinu, jak zručně je napsaná.
Pro mě hraničně zdlouhavá. Chesterton pochvalně zmiňuje "dokonale poslouchatelnou" úpravu pro rozhlas. Nepochybuju, že textu zeštíhlení hodně prospělo.
Už při poslechu audioknihy jsem litovala, že tentokrát raději nečtu. Aby nedošlo k mýlce; namluvená je skvěle. A výběr hlasu nemohl dopadnout jinak. Ale cítila jsem, že mě poslech až příliš svazuje se světem z pohledu středo/ vysokoškoláka a znesvobodňuje ve vnímání textu po mém. Skoro mi přišlo, jako by ta výrazně adekvátní interpretace zároveň nechtěně vymezovala jakési věkové rozmezí, pro které je knížka určena. A to ona není.
S hodnocením je to tentokrát těžké. Vnímám nesporné a četné kvality, obdivovala jsem dovedně spletenou linku příběhu, ale naslouchala jsem v režimu "hot a čehý"; chvíli dychtivá po pokračování, chvíli s netrpělivým nezájmem a touhou po konci.
Japonsko je zajímavé, a tak ani oblast literatury (zpravidla literární fikce) nemůže nebudit zvědavost. Tu moji ovšem (třeba pro jistý druh patosu, který mi nesedí) uspokojí jen občas. A tak tentokrát tři hvězdy čistě za můj dojem.

22 29.01.2021

Roztomile o zvířátkách? Historky? Počteníčko? No, to ani ne... Každopádně ale užitečné, informacemi nabité čtení pro lidi jako já, kteří toho o současných zoologických zahradách moc nevědí a jejich činnost registrují spíše okrajově. Knížku mi zapůjčila dcera, nadšený fanda (nejen) pražské ZOO. A nebude poslední, kterou si od Miroslava Bobka s chutí přečtu. Píše otevřeně, srozumitelně, vtipně i naléhavě, s přesvědčivostí zkušeného odborníka zapáleného pro věc, ale bez urputného lpění a přístupného argumentům. Báječné jsou drobné doprovodné zajímavosti i krásné fotky. A také fotky, dokumentující méně krásnou skutečnost. Ta je důvodem, proč podobné číst.

22 13.01.2021

O paní Medě Mládkové toho bylo v minulých letech ke čtení docela dost. Chtěla jsem vědět víc, tak jsem sáhla po knize. Byla to chyba.

Potvrdila jsem si, co jsem věděla. Že je to vzdělaná, nesmírně pracovitá, cílevědomá, inteligentní a velkorysá dáma, že se nikdy nelekala překážek, že její životní cesta je lemována různorodými dosaženými metami, k čemuž přispěla řada mnohdy nesnadno získaných zkušeností, šarm, dobrý instinkt a – bez toho to nejde nikdy, také dávka štěstí. Že se obratně a odvážně angažovala v době totality ve prospěch českých výtvarných umělců, které podporovala, a přátelila se (spolu se svým mužem Janem) s dalšími českými osobnostmi, ať už se nalézaly doma, či v emigraci.

Nová pro mě byla ničím nezastíraná tvrdost, důraz na neústupnost, svěcení prostředků účelovostí, pověstná vytrvalost místy zcela očividně zaměňovaná za nezlomné přesvědčení o nezpochybnitelnosti prosazení vlastních názorů na úkor legitimních názorů druhých. (Mluvím třeba o svévolné účasti na pohřbu F. Kupky, lehkovážném narušování odpovědnosti jiných za bezpečnost paní Bushové při pražské návštěvě, aj.).
A tak jsem se dozvěděla, že Meda Mládková dokázala stejnou měrou vyvolat zasloužený obdiv a také svým až neodbytně nátlakovým způsobem vzbudit zcela opačné emoce: odstup - až jistou nevoli, a někdy také zmaření výsledku jednání, které mohlo dopadnout při jiné strategii třeba lépe.
Nepůsobil na mě úplně nejlíp ani narůstající dojem, že se paní Meda cítí zcela kompetentní mluvit prakticky o čemkoliv (viz jedna z příloh aj.).

Co je závěrem pro mne? Všechny tyhle informace mi nechyběly. Můj vděk a respekt k paní Medě Mládkové stojí stále na té samé nezpochybnitelné podstatě, pro kterou jsem si jí vážila a vážím.

Těžká jako kámen.., chce se napsat. Ale ne, to není ono. To se mi jen zazdálo, když jsem knížku začala číst a vtáhnul mě - Jamrtál. To se mi jen zazdálo, když jsem se prodírala trnovou spletí překrývajících se čtyř podob stále se opakujícího příběhu. To se mi jen zazdálo, když se na mě z těch pár stránek valil koncentrovaný kal slov, panebože, tak nelítostně výstižných, že nebylo kam uhnout. Že by si je člověk musel vyrvat z hrudi, aby tolik nedusila. Kdyby chtěl. Kdyby ovšem chtěl. Jamrtál...
Sevřenost knížky je dechberoucí. Nic nechybí. Nic navíc. Text. Fotky. A hořkost jako daň za to, že se - obzvlášť během poslední a asi nejexponovanější části příběhu - skoro nedobrovolně chvílemi usmějete.
Jamrtál...

22 20.03.2020

Na jméno Soni Červené jsem narazila kupodivu teprve před pár lety v souvislosti
s jejím účinkováním v operním nastudování procesu s Miladou Horákovou
„Zítra se bude…“. Nějakou dobu poté jsem viděla moc pěkný celovečerní dokument
Olgy Sommerové „Červená“. A tak mi nemohla uniknout ani knížka memoárů.
Četla jsem a žasla, znovu a znovu. Nejen nad tím, co jsem už věděla a nad tím, co jsem se teprve o osudu téhle mimořádné dámy dozvídala. Ale zejména nad další hřivnou, která jí byla darována jaksi mimoděk, a to schopnosti vypovídat o vlastním životě tak poutavě a s takovou neokázalou noblesou.
Vděčně (a bez obvyklého brblání na šumy a nevyhnutelnou opotřebovanost nosiče) jsem taky vyposlechla cédéčko s nahrávkami zpěvu, které je součástí knihy.
Díky za ně.

22 28.02.2020

Hodně netuctové čtení, ani náhodou odpočinkové, naopak, dalo mi dost práce dočíst...
Autorka získala za knihu sbírku ocenění, asi ne nadarmo. Francouzka, narozená
v polovině osmdesátek, která prožila dětství v Rumunsku, zvolila zvláštní formu. Kniha působí jako biografie; Lafonová čerpala ze zdrojů, které ale představují jen malou část z nepřeberného množství existujících knih, filmů, novinových článků, ústních svědectví, archivních materiálů rumunské tajné služby... A rovněž
z autobiografie sepsané Nadiou Comaneciovou. Propojila ty vrcholně subjektivní popisy událostí víceméně skutečných fiktivní korespondencí a telefonáty
se samotnou Nadiou. A nabídla tak množství protichůdných pohledů a třecích ploch, nutících k nikterak příjemnému zamýšlení...

Klíčovým tématem je svoboda. Vnitřní, vnější, domnělá, skutečná, co znamená, co přináší, co bere, kolik (a čeho) stojí, v čem je nebezpečná, zneužitelná, klamavá, ošidná, zmrhaná... Musela bych hodně citovat, abych se byť jen přiblížila tomu,
co všechno se mi při čtení zadralo pod kůži...

Jinak je děj "biografie" obdivuhodně plynulý, Lafonová s naprostou lehkostí a bravurou spojuje vyfabulované podrobnosti a dění se získanými a převzatými popisy událostí na pozadí studené války. Text je jazykově bohatý, pro mne v závěrečné části (možná až trochu zbytečně natahované) na samé hranici srozumitelnosti, když děj přeskakuje v časových rovinách, fikci, mnohovrstevné realitě, filozofických náhledech, politických zvratech, metaforách, zkoušejících postihnout Nadiiny duševní pochody...

Čekala jsem něco jiného.
Nelituju.

22 09.12.2019

Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko (anebo vůbec není), šlo mi hlavou, jak jsem v co největším fofru míjela rádoby dravý proud "humoru" v úvodních dvou kapitolách, minimálně svižností připomínající spíš stojatou jímku... Veta po pana Niedla elegantní a zdánlivě bezděčné obvyklé vyváženosti stran využití přebohaté škály výraziva (ne nutně krotkého) v souladu s rozmanitostí a nároky děje. Přece to nevzdám, je to Niedl! A on v záblescích je... Tak jsem nakonec přece "přebrodila" (zhruba u kapitoly o narozeninové oslavě strýce Oskara). Přišlo mi, že tam se knížka slibně dějově odpíchla, aktéři se doprofilovali a vtip nabyl vrchu nad obhroublým bavičstvím s těžkým zadkem, které nemám ráda. Chvíli mě to fakt chytlo, tak na tři, pak už na tři a půl hvězdy, jenže...
Co se týká širších vztahů v rodině inspektora Prévita, budiž, já se nijak zvlášť nebavila, ale může to být šálek čaje pro někoho, kdo se zase netrhá smíchy nad tím, co příjde srandovní mně. Horší bylo, jak byly popsané ty "užší" vztahy, zejména mezi Prévitem a jeho ženou. Nejde o to, v jaké groteskní ošklivosti celý ten ordinérní popis veškerou tělesnost v jejich vztahu s gustem líčí. Spíš mě hodně zklamalo, v čí knize ho nalézám.
Za docela fajn detektivku? Dvě. Zmizela mi pod nánosy...

22 16.10.2019

Moc pěkný díl. Pro mě zaručená odpočinková četba. Bavila mě fikaně vystavěná zápletka "na třetí" a taky neznámý svět kuchařiny v lesku michellinských hvězd. Těším se, kam budu moci nakouknout s příštím příběhem.

22 19.05.2019

František Derfler tlumočil krásně tu úchvatně bohatou a neobvyklou škálu slov, kterými Jan Čep vypráví svůj jediný román.

Ze tří osudových linií jsem zaujatěji sledovala dvě; zajímali mě oba mužští protagonisté a jejich hledání téhož, rozdílné průběhem i vyústěním. Hodně mě upoutala postava faráře.

K baladičnosti celého příběhu přispívá vedle způsobu líčení prožitého i všudypřítomnost nejasné tísně z blízké budoucnosti.

Hranice stínu jsou potvrzením neměnnosti lidského putování. S jeho tužbami a jednosměrnými očekáváními, zaskočeností sebou samými, nevratnou minulostí, zkříženými plány, rozhodnutími bez záruky.
S umanutou nadějí v to, kam dojdem.

21 21.11.2023

Myslím, že je to nejlepší knížka na téma Sudet, kterou jsem četla. Promítá se do ní celá první půlka 20. století, všechny převratné události a změny, které s ní souvisely. Podává úžasně zajímavý a živý obraz tehdejšího života v jedné česko-německé vesnici, tamních obyvatel, opírá se o historii jednoho rozvětveného rodu.

Nápadité členění do kratičkých kapitolek napomáhá orientaci, stupňuje dramatičnost dění a zároveň trochu napomáhá odstupu od vypjatých scén, aby se v nich člověk neutopil a neztratil kontinuitu s celkem.

Obdivuju Alici Horáčkovou za zevrubnost, se kterou vklínila kontroverzní historii, archivní záznamy i vzpomínky do románové kroniky.
Děkuju za nestrannost.
(A zajímaly by mě osudy protagonistů po válce).

O fotky jsem přišla. Audiokniha byla nádherná.

21 17.09.2023

Kapsa plná žita je jedna z nejprokombinovanějších Agathiných detektivek. Úplná síť indicií, které do sebe ovšem - žel - jaksi nezapadají. Inspektor Neel má pro svou představivost opravdový převis podezřelých, - ehmm, z kdečeho, - ale s důkazním materiálem je to horší. Co víc! Nedaří se mu ani jednotlivé potenciální pachatele přiřadit k příslušným (zlo)činům. Pak se objeví slečna Marplová, se svými poněkud bizarními hypotézami. Neelovy naděje tají jako sníh. Navíc všechno komplikuje jakási dávná příhoda s kosy, kteří se, v protivné dětské říkance, nápadně vtírají do "naprostoracionálníhozločinupřece"! Herdekfix!!

Je to skvělý příběh. A navíc vtipný, hrozně moc, takovým tím poťouchlým, chytrým christieovským způsobem.
Kdo budete poslouchat audioknihu, užijete si osvědčenou dvojici Růžena Merunková a Otakar Brousek. A zejména díky panu Brouskovi vám určitě nic z výše zmíněného neunikne.

21 17.08.2023

Grishama jsem nečetla opravdu dlouho. Znovu mě k němu navedl Stephen King, který autora právě s Firmou zmínil ve své knize O psaní.
Poslouchala jsem audioknihu v podání Martina Písaříka, sedlo mi to.

Dvavadvacet let starý právnický thriler mě bavil. Grishamova právnická profese je zúročena věrohodností, a koneckonců - kdo by si kazil požitek z napínavého akčního čtení okázalými pochybnostmi, nakolik se to či ono mohlo či nemohlo, a nimráním se v tom, jestli snad, probůh, není knížka zastaralá? Je to klasika. A pořád skvělá.

Grishama zjevně bavilo psát jen to, co ho bavilo nejvíc. A tak kdybych četla knížku na papíře, asi bych se podívala, jestli čirou náhodou nevypadla na konci stránečka či dvě. :)
Závěr, myslím tím opravdu pár posledních vět, totiž svou stručností působil až trochu komicky, jako zkrácená verze sebe sama. A stěžuju si snad? Ne. Je to spolehlivých 85 %.
Film mě nemine a těším se i na další kauzy.

21 07.06.2023

Můj obdiv za temně mysteriózní atmosféru i psychologii postav. To je ta čtvrtá hvězdička. Popravdě ale, - jakkoliv uznávám, že Agatha Christie chtěla a dovedla zabrousit i do jiných žánrů, než byly její "čistokrevné" detektivky s proslulými vyšetřovateli, moje zaujetí bylo tentokrát trochu chladné a hodnocení racionální; chybělo mi obvyklé potěšení z četby a známý pocit uspokojení, který obvykle zažívám.
A nepodílela se na tom skutečnost, že rozuzlení bylo hodně předvídatelné; skoro se mi zdá, jako by na něm ani tolik nezáleželo a samotný závěr hrál vedlejší roli vedle důrazu na tísnivější a tísnivější dojem, který příběh vzbuzoval.

21 27.04.2023

Čtu ráda knížky o horolezcích, i když pochopit motivaci pro enormní strádání a riziko spojené s výstupy je pro mě nemožné. Doposud bylo.
Knížka Diny Štěrbové mě nechala nahlédnout:
Do toho, kolik nekonečné a mnohdy krutě zbytečné námahy, trpělivosti, strategie a štěstí potřebovala žena k tomu, aby prorazila krunýř předsudků a tuposti oficiálních institucí (viz reedice knihy, doslov autorky).
Do toho, co jsem už trochu znala z podobných knih: nebo-li, co si neuděláš na koleně, nemáš, aneb, jak vyzrát na nedostupnost vybavení a neexistenci finančních zdrojů.
Do toho, kolik stojí plnění "nesplnitelných" snů rodinu.
Do toho, jak velká musí být vůle a touha a psychická a fyzická odolnost, aby byly větší než strach a pokušení vzdát.
Do toho, jak složitá je organizace, aby vedla k realizaci projektu a díky čemu všemu může přijít celá námaha těsně před cílem vniveč.
Do toho, jak chutná zklamání, když se po tom všem oficiální prameny "zapomenou" o ženami dobyté osmitisícovce zmínit...
A tak dále a tak dále...

Co mi ale přišlo jako nahlédnutí zásadní...
Neuvěřitelně poetické a pokorné vyprávění o Nepálu, himálájské floře a fauně, lidech, počasí, božích úradcích... Dina Štěrbová je úžasná spisovatelka, líčení nepostrádá humor, odevzdané povzdechy nad mnohdy svérázným pojetím smluvených závazků místními, dechberoucím způsobem líčí výstupy, překážky, těžko představitelná strádání nejen při dobývání samotných vrcholů. Ale nad tím vším je vždycky bezbřehá láska, obdiv, úcta a respekt k horám.
A já měla, aspoň stopově, možnost pochopit, o čem to všechno je, když je to tak, jak to má být.
Můj obdiv, úcta a respekt, paní Štěrbová.

21 07.03.2023

Artemis se "narodila" mezi Marťanem a Spasitelem. Příjde mi to zvláštní; podle stylu, ktrým je napsána, bych ji odhadovala na prvotinový experiment, když ne jiného autora. Oceňuju, že Weir dokáže své vesmírné knihy obdařit úplně odlišnými náměty, že se neopakuje. Ale zatímco Marťan ani Spasitel autorův charakteristický styl vyprávění nezapřou, Artemis jakoby směřovala k jedinému, a to akčnímu filmovému zpracování.
Děj živelně bobtná do nespočtu více či méně uvěřitelně působících situací, jakoby testoval čenáře neustávajícím: co říkáš tomuhle? já vím, já vím - a co tohleto? A tohle mi spolkneš?
Jazz není nesympatická a knížka není nudná. Jen mi přišla oproti Spasiteli a Marťanovi kostrbatá a přebujelá. Vč. nadužití vulgarismů tentokrát...

21 07.03.2023

"Koňácké" detektivky Dicka Francise jsou prostě čiré potěšení...
Maximálně čtivý příběh ve skvělém překladu paní Moserové nás tentokrát po atraktivní návštěvě filmového natáčení vezme do zlatého dolu i do jednoho z afrických národních parků. Ptáte se, kde jsou koně? Jsou podstatnou součástí zápletky; na to, proč něčí koně špatně běhají se tentokrát snaží přijít hrdina úvodní části: úspěšný herec.
Neděste se, bývalý kaskadér je v sedle jako doma a riskantní situace, byť filmové, jsou součástí jeho práce, není to žádný mazánek. :)
Jenže se ukáže, že nejde jen o koně. A že, z nějakého důvodu, ten člověk komusi překáží, i když neví proč. A bude potřebovat všechen důvtip a výdrž, pokud chce zodpovědět otázky a zůstat naživu.

21 17.10.2022