milary komentáře u knih

Často se píše v komentářích, tohle a tohle by měla být povinná četba. Aby se nezapomnělo. Na to či ono. A tak se divím poměrně nízkému, místy trochu rozpačitému hodnocení ‚Knihy o cintoríně‘ i nevelkému počtu čtenářů.
Protože ona kniha nahlíží nevídaně osobitým způsobem nejen česko-slovenské (a iné :)) soužití v kdysi společném státě, ale taky všemožné lidské nešvary, co se během časů za mák nezměnily. Za první republiky, druhé republiky, za války, nezměnil je komunistický puč po ní, osmašedesátý, léta normalizace, nezměnila je vytoužená demokracie. Ta kniha zahrnuje všechno, co jaksi „logicky“ očekáváme od změn, aniž bychom pocítili sebemenší potřebu sami se změnit. A tak to neproměněné myšlení vždy jen vesele přeneseme do aktuálních událostí, přežvejkáme tu další velkou nespravedlnost a rezignovaně pak máváme rukou a říkáme, - nic se nezměnilo. A co MY s tím naděláme...

Že naši popíranou omezenost zrcadlí retardovaný Samko Tále (smrdí stále :)), mi příjde nanejvýš případné. Nezesměšňuje to jeho, ale utahuje si to z nás.
Laskavý ten humor není, ani trochu. Spíš šibeniční. Ale zasmála jsem se s chutí. Jak díky autorčině schopnosti mistrovského vhledu, imaginaci a smyslu pro kontrast, tak geniální interpretaci L‘uboša Kostelného. (Viz komentář Corso. A ano, jak píše za všechny, kdo slovenskou (audio)verzi zmiňují, tootsie: ...v češtine ako keby jej chýbala duša… Souhlasím všemi deseti.)

Dost komentářů se ale shoduje v podstatném. Mně se zdá zdaleka nejvýstižnější i ve své stručnosti ten úplně první, od bookworm. A Koka.
Za sebe stoprocentně doporučuju.

21 08.10.2022

Stará dáma vaří jed byl první Paasilinna, kterého jsem přečetla před lety po kterýchsi vánocích. Dárek. Neurazilo, nenadchlo :)). Nepamatovala jsem si nic.
Nedávno přečtený Les oběšených lišek, který mě bavil moc, mě přiměl se k dávné četbě vrátit; možná mi to tehdy z nějakého důvodu jen nesedlo, říkala jsem si.

To, co chtěl Paasilinna zohlednit, udělal s důslednou jednoznačností. Všechna čest.
Jenže ouha! Na rozdíl od Lesa oběšených lišek mi vedle toho tentokrát nabídl místo provokativně černého humoru kořeněného sarkasmem jen cynismus.
A místo nečernobílých figur, které do příběhu vnášely - jaksi spíš mimoděk - i laskavost, tady ve mně hlavní postavy budily jen ošklivost.
A to včetně paní plukovníkové Ravaskové.

Četlo (poslouchalo, vzdor profesionalitě podání Mileny Steinmasslové a Jana Zadražila) se mi to hrozně špatně a nelíbilo se mi to. Zjevně mi tady ze sousloví 'černý humor' jedno ze slov vymizelo.
A asi mi - zejména ta první část - připadala mnohem míň absurdní, než bych si přála.

21 26.09.2022

Kdyby byl Eduard Ingriš vymyšleným hrdinou nějakého literárního počinu, myslela bych, že se autor zbláznil, požil, nebo oboje, v libovolném pořadí. Jenže Ingriš smyšleným hrdinou nebyl a jeho nepochopitelně a skoro neuchopitelně barvité životní osudy a neuvěřitelná dobrodružství jsou opravdové.

Zdaleka nebyl jen mořeplavcem. A už vůbec ne prvoplánovým dobrodruhem. Vynikající hudebník a dirigent, vyhledávaný fotograf, člověk mnoha talentů uplatňovaných na vysoké úrovni, inteligentní a skromný vizionář, odvážný a schopný člověk s řadou pozoruhodných i oslnivých kontaktů, sám filmař s vpravdě filmovým životem.

Poslouchala jsem audioknihu namluvenou pány Fridrichem, Čepelkou a Soukupem, moc se mi líbilo, jak. Těm, co rádi "čtou ušima", můžu vřele doporučit; jen určitě stojí za to doplnit si následně poslech o zhlédnutí fotek, map a dalších příloh v knize.

Dost jsem se vracela; smršť různorodých informací nenechávala člověka lelkovat, hned ztrácel nit. Ale to připisuji na vrub zcela a jen sobě, svým neznalostem a nepřipravenosti na text tak velkoryse všezahrnující, poskytující inspirující souvislosti i odpovědi ve smysluplném oblouku vyprávění, které mě nadchlo.

21 28.02.2022

Mně to přišlo zrovna vhod; správná knížka ve správný čas. Vlastně mě až docela překvapilo, jak dobře je to napsané. Hodně zajímavé (jak by ne, ve sportovních kulisách příběhu byla autorka léta "doma"), ale ani děj nijak nezaostával, napětí bylo víc než dost a atmosféra by se dala místy krájet. :) Konec byl, jaký byl; adekvátní, řekla bych, obsahu, celé to ale pěkně drželo pohromadě, a já jsem spokojená.

21 26.09.2021

Přečetla jsem si Intro a hned jsem byla unavená :).
("Intro" je anglicismus a český slangový výraz hudební terminologie. Dnes se s ním setkáváme nejčastěji v oblasti populární hudby a jedná se o úvodní skladbu koncertu nb. alba. Nepředznamenává nutně náladu následujícího... tak nějak praví Wikipedie).

Tady předznamenává. Uvozuje svou hektičností stejně hektické chrlení skvěle vedených otázek a odpovědí (více či méně) na ně. Ten rozhovor nebyl určitě žádný med, žádná zrežírovaná pohodička v ušáku s kafetem z porcelánu a bábovkou. Pozutrhané chvilky pro dialog se ale nemění v chaos, celá knížka je dobře přehledná díky chronologicky seřazeným kapitolám a bodovým obsahům namísto názvů.
Připomíná to nějakou sportovní disciplínu - běh. Nebo vzpírání. Nestíháte...
Příval informací. Dění. Absolutní vypravěčství, smysl pro zkratku, slova tak přiléhavá a výstižná, že za ostrého tempa vytěžují vaši pozornost na maximum a zároveň nakládají nové a nové souvislosti, emoce a prožitky, oslňující i ochromující, v množství popírajícím čas.

Všechno to ve mně vzbudilo údiv a respekt (doslova mě ohromila "indiánská" kapitola, šíře zaujetí a ponor do tématu. A nic na tom nemění, že zrovna ona pro mě nepředstavovala totéž).
A velký respekt se týká také toho, co nelze přehlédnout: Topolova smyslu pro humor i sebeironii, smyslu pro sebereflexi a bytostné nechuti vyhřívat se pod aureolou výjímečnosti.

Nakonec bych ráda připojila úryvek, který mi mluví z duše a kterým se odvažuju čelit občasným kritikám na níže uvedené (samozřejmě kritikám těch, jimž se pak občas - k jejich smůle - až trochu vytrácí smysl čteného):
...další jazykový náraz pro mě znamenalo setkání s tvorbou Pavla Zajíčka. Jeho jazyk, jazyk DG 307, ten mesiášskej, karatelsko - spasitelskej jazyk, jazyk inspirovanej biblí stejně jako putykou. Máme v sobě všechny ty češtiny smotaný, obecnou, hovorovou, spisovnou, nespisovnou. Nevěřím tomu, co často tvrdí editoři, že v kížce má být zachována jednota. Aspoň pro beletrii a poezii tyhle hranice udává autor. Občas použiješ tvar spisovný, občas vulgarismus a stejně to zní přirozeně. Řeč snad každého Čecha je míchanice. Pro překladatele to je hrůza... :))

Je to fajn knížka. Doporučuju. I těm, jako jsem já, a třeba si Topola nikdy nepřečtou.

21 14.09.2021

Budu dost lakomá; nadělím pouhé tři. Do puntíku souhlasím s tím, co napsal marlowe.
Zatímco první díl mě bavil roztomilým laškováním, střelenými protagonisty a početnými kolosálně humornými výroky, zároveň nepostrádal rozumnou dávku napětí, což je u krimi nepominutelná ingredience.
Mám moc ráda knížky jen tak pro zábavu, pro vyvětrání hlavy. Druhý díl série mou čtenářskou hlavou ovšem profičel až příliš bez nároků, a to už zas tak moc ráda nemám.
Přes dvěstěpadesát stránek špičkování připravovalo nepopiratelně vtipné hlášky o porci vtipnosti, děj, byl-li nějaký, zase o spád a gradaci únavně umanutá eskalace bláznivějších a bláznivějších scén, zejména těch s babičkou.
Nebylo to takové, abych nedočetla. Ale hodně se to odchýlilo od toho, co jsem čekala po prvním díle. Za stavu 1:1 dám ještě šanci trojce (aspoň kvůli Rexovi :)).
Obálka?? Bez komentáře... :)

21 23.06.2021

Velký respekt - z bezpečné vzdálenosti; sama bych ničeho podobného, jak to autorka popisuje, nebyla schopná. Což ale nemusí nutně znamenat, že bych nemohla být pěstounka, myslím... Hodně se mi líbí komentář karaliene; běžely mi hlavou podobné věci... (A tu další knížku si určitě přečtu, díky).

21 20.04.2021

Tak, - to je celkem nespravedlivé. Rozmáchla jsem se k sofistikované recenzi - a nic. Bylo by ovšem trochu trapné, kdybych se jen jinými slovy pokusila zkopírovat, co už níže skvěle napsal Čtec. A Matej7838. A Rihatama. A další. Protože i to strohé a přesto zcela výstižné "jsem nadšen" se úplně často u podobných témat nevyskytuje.
Poslouchala jsem jako audioknihu. Četl Boris Rösner, Jiří Štěpnička, - a taky autorka svým příjemným hlasem vnášela v užitečných shrnutích a vysvětlivkách do obsáhlého děje přehlednost a řád. Kdo nemá raný středověk v malíčku, užije tužku a papír. Jmen a pojmů je hodně. Nestěžujte si ale, pokud se vám stane, co mně. A sice, že záhy po začátku zapomenete na své ctižádostivé bažení po ukázněném zapamatování si všech podrobností, a strženi proudem neuvěřitelně živého a nepopsatelně dobrodružného vyprávění se necháte unášet dechberoucím dějem, kapitolu za kapitolou, hodinu za hodinou, nevnímáte čas, nevnímáte chvilkové výpadky, vnímáte jen hlasy vypravěčů a sebe uvnitř příběhu... dvou misionářů.

A zrovna tak hole a nevýstižně, jako když se řekne "příběh dvou misionářů", působí "četl ten a ten". Protože oni to nečetli. To byl koncert...

Bylo to...můžu, Matej7838?...no prostě úplně geniální.

21 13.01.2021

Četla jsem krátce po „Zatím dobrý“. Dojem z četby „Návratu krále Šumavy“,
- a to je to jednodušší, k čemu se chci pokusit připojit osobní názor, byl horší. Mašínové odsýpali jednolitě a s obrovskou dávkou napětí, člověka to moc nepouštělo, čas na zhodnocení přišel až pak. Tahle knížka mi přišla jaksi stylisticky nesourodá (výrazně mi – s ohledem na ostatní - překážel romantický způsob líčení páně Hasilových vztahů se ženami) a místy jako by doplácela na snahu uplatnit až příliš mnoho různorodých informací, občas, zdálo se mi, samoúčelně, a se špatným načasováním.
Ocenila jsem méně černobílý pohled na běžně automaticky pojaté role špatných a správných (komunisti, esenbáci, ostraha hranic, agenti, sousedé etc.).

Vlastně jen víceméně navážu na svůj komentář k „Zatím dobrý“. Styčných bodů i dilemat je pořád mnohem víc, než bych si přála.
...
„Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?“
„Jo, určitě jo“.
„Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme jim krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti.“
„Taky jsem na to myslel. Naše pozavírali, mámu už nikdy neuvidím, ani syna. ...Ale pořád si říkám, že tu práci někdo dělat musel.“
„Jasně. Jenom si říkám, za co jsme vlastně bojovali my?“

Válka. Vždycky jsem to slovo považovala za jednoznačné.
A teoretizování za blbost. Doufám, že si nikdy nebudu muset v praxi zodpovědět otázku, co bych dokázala, kdybyA jestli co, tak čekat se zaťatejma zubama, až příjdou. (A pak – už bez zubů, kroutit výměru trestu na uranu). Jestli bych dokázala ve válce ukrýt Žida. Vypomoct Němci. Falšovat seznamy v lágru. Sloužit mše muklům. Hájit pravdu až k oprátce. Burcovat jako živá pochodeň. Riskovat životy milovaných. Zabít.

„Těch mladejch pohraničníků mi bylo i trochu líto, samí mlaďoučký a hloupí kluci. Neměli ánunk, komu tlačej káru.“

... místní se na něj dívají jako na vraha a prospěcháře Nedojde jim, že sousedé jejich rodičů netrpěli kvůli Hasilovi, ale kvůli režimu...

...Studentka pozoruje jeho tvář. Chápe, co na ní všechny ženské a milenky viděly. Pořád má neskutečné osobní kouzlo... Mělo jí svitnout, proč se pro něho tolik lidí obětovalo...

Poslední citace mi připadá výpovědně už zcela mimo.

No, tak už bych sakra měla přijít na to, co se tu (i v Mašínech) vlastně snažím říct. Že bych raději nesla svou kůži na trh z vlastního rozhodnutí, pokud bych na to měla kuráž, a způsobem, který bych si zvolila, než bych se stala jednou z mnoha bezděčných obětí následkem rozhodnutí cizího. Odpovědnost se pak unese líp.
A že tu můžem donekonečna mluvit o hrdinství i opaku, o tom, co mělo a nemělo cenu, o nutnosti boje proti útlaku a manipulaci, o lidech, kteří ještě dnes jsou ochotní dívat se doleva, ale brala bych ta slova s respektem jen od těch - a jistě i mezi uživateli jsou, kteří se doleva či jiným aktuálně vymáhaným směrem už někdy dokázali nedívat, bez ohledu na vlastní prospěch. A dokázali by to zas. Na rozdíl od nás teoretiků.
Válka. To NEjednoznačné slovo.
Myslím, že to byla – aspoň na dlouhou dobu, poslední kniha podobného ražení, kterou jsem četla.

Hodně dlouho už se mi nedostala do ruky dobrodružná literatura, nebo - li "dobrodružka", tak jsem po knížce ráda sáhla. Nalákalo mě atraktivní prostředí i specifické okolnosti, nezklamala mě. Byla informačně zajímavá, čtivá a řádně napínavá, měla většinově spád a bavila mě. Málo pravděpodobné situace jsem neřešila a ochotně přistoupila na nadsázku, která je v podobném žánru zcela případná.
Co mi nevyhovovalo (a za to hvězda dolů), byla přestylizovanost mluvy záporáků. Vůbec to na mě nepůsobilo děsivě, spíš jako rušivá (a mnohdy značně ukecaná) "kašírka"; štvalo mě to a vytrhovalo z atmosféry děje. Jakoby měli každou chvíli slézt z "placu", podrbat se pod parukou a jít "na cígo"... Ale 80 - 85% je fajn, ráda se s Michaelem Korytou znovu čtenářsky potkám.

21 16.06.2020

Elling je skvěle načtený, poslouchala jsem s požitkem. Upoutala mne anotace, téma mě zajímalo, potřebovala jsem něco spíš jenom odpočinkového… Počkat, počkat. JENOM odpočinkového? A to má být jako co? Je to málo? Je to samozřejmost, jenom si odpočinout? Taková samozřejmost, jako moct jít do sámošky bez roušky? A to nám se nedělá fyzicky špatně a nechce se nám na záchod jen kvůli tomu, když je fronta dlouhá. Houby samozřejmost! Jak pro koho. Jak kdy…
Odpočinek to byl. Ale nejenom. Jak se to tak překulovalo od legrace do soucitu, do údivu, do obdivu, člověk držel pěsti až mu modraly palce, dojatě vděčný za příběh, za úhel pohledu, za naskakující asociace. Užitečná knížka, řekla bych. Mimo jiné...

21 24.03.2020

Otázky, se kterými jsem měla, mám a budu mít problém vždycky. Ospravedlnění odplaty. Obhajoba zlého. (Ne)omylnost verdiktu. (Ne)úplatnost. (Ne)jednoznačnost výkladu zákona. Mezery v něm. Hadí jazyk advokacie. Lidská spravedlnost...
DROBNÝ ODKAZ K DĚJI - téměř nic, co byste si nepřečetli na přebalu...
Nemůžu vůbec uvěřit, že v období války byl (je?) mezinárodní dohodou stanoven počet civilistů, které je možno - za dodržení určitých "pravidel" a přípustného poměru! zákonně odpravit v odvetu za (vzájemné) válečné vraždění, ať jsi agresor nebo napadený, je to jedno.
Ráda bych věřila (a vlastně věřím) pouze té konečné spravedlnosti, jednou... Ale do důsledku by to byl - protože žiju tady a teď - prozatím jen hloupý alibismus. A tak se ze všech sil pokouším nahlédnout a přijmout to, co formuluje Ferdinand von Schirach v této knize, například... Jsi - li obhájce, obhajuj; NIC VÍC, NIC MÍŇ...
A chci věřit v zákon a společnost. Ještě pořád...

Neodpočinete si, to ne. Ale je to úžasná knížka. A navíc jedinečně napsaná.

21 25.05.2019

Přátelé, takových zmrhaných hřiven, to mohl být thriller! Stačilo jenom přitlačit na pilu (incest, a tak). No, nestalo se, pámbuzaplať...
Jsem vděčná za výrazovou křehkost a cudnost. Jsem vděčná, že v dnešní době umí ještě někdo TAKHLE psát. V doslovu stojí, že všechny pocity ze stránek, přes veškerou neuvěřitelnou uměřenost, přímo prýští. Ten proud vás sebere s sebou, od začátku až do konce. A nezaměňujte si výraz cudná za nudná. Jakkoliv je v Navrátilce jinak všechno, nudit se bude málokdo.

21 10.03.2019

Začnu s hvězdičkama zlehka... A taky tentokrát je to o tom, jak knížka zapůsobila na mě, nepokouším se o recenzi... Historickou krimi já ráda. A ve správný čas klidně vstřebám i historické (?...ech...) ukruťárny. A pan Červenák píše nanejvýš poutavě a děj má tah na bránu. A jeho dějepravné a zeměpravné znalosti jsou jistě vynikající. Ne tak moje. Já postrádala drobný slovníček pojmů, jejichž bohaté využívání umocňovalo skvělou atmosféru, ale terminologie vojenských šarží, mocipánů a těžařů v Uhrách (neřku - li obdoba na straně Turků) je mi starou známou španělskou vesnicí. A taky mapku, ta je v podobných knihách už víceméně samozřejmostí. Občas člověk využije možnosti se přivzdělat a žádané si najde sám, ale to se mi v tomhle případě nechtělo, zajímalo mě to prostě jen jako detektivka.
No a - někde ve dvou třetinách už mě napadlo, že dočtu a stačí. Že mám dost rituálního křepčení, podrobností kolem výslechových praktik a dalších fujtajblů, a že je to na mě trochu tzv. "kách"... Já jsem spíš na ty Shardlaky :-). Jenže, on je pan Červenák vážně moc dobrý. A tak mne to na závěr (skoro proti mé vůli) vtáhlo nečekaně zpátky, a to do té míry, že jsem si půjčila následující díl. Odehrává se v Praze, dobové reálie jsou mi známější, mapka neschází.., jo, jsem zvědavá.

21 05.02.2019

Anotace většinou přelítnu, spíš si je až po přečtení knížky konfrontuju s vlastním dojmem. Komentáře se snažím nečíst, dokud nenapíšu vlastní, chci - li ho psát. Tady vyjímka potvrdila pravidlo. Nejprve mě naštvala paušalizující věta v anotaci, fráze o "klubku předsudků" a "neuralgickém bodu české společnosti". A pak jsem četla komentáře a ve většině těch "nepětihvězdičkových" bylo něco, s čím se ztotožňuju; je zbytečné jen rekapitulovat. Sama za sebe dodám: bylo mi zoufale z Julie, z její touhy, snahy a bezmoci být lepší mámou, z toho, že některé věci nejdou "nanečisto", že jak bílé tak romské dítě může obrátit sobě i "spořádané" rodině život naruby a naopak. Že z příruček se člověk mnoho nenaučí, že některé věci jsou nevratné, že nelze vědět a předvídat všechno. Že je fajn mít lepší start a výbavu, ale ani to samo o sobě nestačí a i bez toho člověk někdy dokáže věci... (viz Kosí hnízdo). A že někdy neumíme víc, než zavřít oči a skočit po hlavě. A pak nést důsledky. A že...A že...
Ke knížce už jen tolik, že jsem málokrát četla dvě věci od stejného autora tak rozdílné. Anežku až po skvělé Houbařce. A obdivuju, o kolik stručněji a s daleko větším napětím dokázala paní Hanišová zúročit to nejlepší z prvotiny ve své (teprve) druhé knize. Moc ráda si přečtu další.

21 16.11.2018

Vážený pane Christophere Johne Sansome! Ráda bych Vám sdělila, že pokud čtenář Vašich knih večer v posteli vleže na zádech drtí ještě jednu - ale fakt, fakt poslední! kapitolu, umdlí a usne, není to, to mi věřte, při objemu Vámi sepsaných svazků žádný med. Ale i kdyby nakrásně Lamentace, takto šestka, nebyla k mání v knihovně jako e-kniha k zapůjčení, a i kdyby zmíněná kniha měla těch stránek ještě víc než má, riskovala bych znovu ochotně nosní chrupavku a četla a četla, po uši v příběhu, vděčná a radostná. S úctou a obdivem...

21 16.09.2018

Jedna z knížek, kdy se vám udidlo zarývá do koutků a vy netrpělivě spěcháte, spěcháme... Kam vlastně? Jak kdo.
Knížka je paličatá. Nejde uspěchat. Za odměnu nás vezme do hor, do úplně jiného časoprostoru, k hledání a vyčkávání. K novým šancím, k předávání štafetových kolíků životních příběhů a zkušeností. K přijetí vlastní volby a sebe sama.
Čte Ondřej Brousek.

20 10.05.2024

Diplomatická mise sestavená lordem Vetinarim míří do země trpaslíků. Volí se nový dolní král a jde o to si jej naklonit pro dovoz nedostatkových surovin do Ankh-Morporku.
Tedy, původně zadání aspoň tak vypadalo. Jenže - ty osobní zájmy, že, - ty vám vlezou všude! Navíc se pohřešuje Angua. Přidá se nějaká ta vražda a postrádá se - ó hrůzo! - předmět nesmírného významu. Přiznejme si, to si pak člověk s tou zatracenou diplomacií nevystačí, že Elánie? Po Anguiných stopách se navíc vydává (bez povolacích listin) i Karotka. A nepřejte si vědět, jaký se v Hlídce pod velením čerstvě jmenovaného nejmenovaného zástupce rozpoutá... - eh, no, anarchie. :))
Ale vy si to přejete vědět, žejo? Dobře děláte. Je to úžasný díl. Dobodružství, stále aktuální témata a..? Obrovská, báječná legrace.

20 02.03.2024

S Backmanem se nám vztah nedaří. Skoro bych řekla, že už "žijeme odloučeně", ale díky pár hezkým stránkám, které se nám přece podařilo v minulosti sdílet, úplný rozchod zatím neřeším. :)
(I když - do této knížky s milou obálkou jsem se pustila spíš proto, že plánuju navštívit setkání s Lukášem Hejlíkem, interpretem audioknihy, kterou tak s gustem načetl).

Myslím, že se nad obsahem nachechtají hlavně čerství prvorodiče, kteří jsou daleko víc aktuálně "v obraze" a také ledasco v textu zmíněné je jim generačně bližší.
Já mám raději vtipně napsané knížky, kde humorné líčení čehokoliv není tak bez oddechu a trochu "přes koleno". Přiléhavý komentář korunovaný nadsázkou, který příjde znenadání, mě odbourá víc.
Konec je backmanovský způsobem, který ráda nemám.

Mých 65% je většinově za definici mužství a apokalypsu. A za interpretaci.
A na besedu jsem zvědavá.

20 03.11.2023

Fronta v knihovně byla dlouhá. Ale i kdyby se mi nepoštěstilo jinde dřív, počkala bych si. Knížky o Harrym & comp. mám moc ráda. (Jednou za čas si s mým mužem uděláme "maraton" a skoukneme filmy takřka v jednom zátahu. I když mě vždycky berou čerti z pár posledních scén v samotném závěru). :)

Obdivuju hluboce J. K. Rowlingovou za způsob, jakým dokázala připomenout dětem (i dospělým) roli věrnosti a přátelství v odvěkém a nikdy nekončícím zápase dobra a zla. Díl za dílem je střet pronikavější, zlo je krutější a rozpínavější, postavit se mu se zdá nemožné, je to nesnadné, nebezpečné a - nevyhnutelné.

Tom Felton namixoval ve své autobiografii idylické pošťuchování i to, kdy byl v ringu dosavadního života odpočítáván. Přes roztomilou a značně humornou úvodní část, ve které líčí své dětství a první počiny "na place", se dostává ke konkurzu na film o H. P., roli Draca a nečekaně dlouhému "období odbarvených vlasů".
Své usilování o život "normálního puberťáka" špikuje střídavě ne vždycky šťastnými pokusy, jak ho dosáhnout :) a objevováním světa "seriálového" dětského herce v dlouhodobém angažmá.
Ten svět je plný povinností, omezení, zajímavých lidí, neprofesionálního blbnutí dorostu, k prasknutí napjaté tolerance dospěláků a balancování na hraně popularity a touhy po "normálním životě". To tam zaznívá mnohokrát.
A nezvykle mnohokrát taky zazní přejný obdiv k podobně starým kolegům a pokorná úcta zejména k - většinou už dávno - věhlasným profesionálům, kterého je tam sice až dost a někdy působí jako dojemné díky při předávání Oskarů, - ale víte co? Já mu to fakt věřím. I kvůli zmínkám o četných přetrvávajících přátelstvích s "nebelvíráky" a kdekým z toho "světa", té zvláštní a nesnadné zkušenosti, kterou žil.

No a nakonec taky Tomův zápas mezi dobrem a zlem. Tentokrát natvrdo.
Jím líčený je ale očividně jaksi pro úplnost. Bulvár v ničem nepřipomíná.

Proč to píšu tak dlouhé? Protože to stručněji nechci. Původně jsem to sfoukla pár větami a třemi hvězdami. Ale nebylo to ono, přestože mi v knížce ledasco přebývalo i chybělo. Stojí za víc.

20 21.10.2023