MilaSliacka komentáře u knih

Četní Ostře sledovaných vlaků jsem vnímala jako výlet do starých časů. Nahrával tomu jak květnatý styl Hrabalova psaní, ve kterém jsme nacházela neznámá slova a nebyla jsem si jista, jestli jde o zastaralé výrazy nebo Hrabalovy invence (jinováč, pucvole, hylák, švunk), tak i témata vyšlá z módy. V dnešní době pornifikované bychom se už sotva zasnili nad razítkem obtisknutým na něčí zadnici.

Lehký poetický styl této knihy je prošpikován naturalistickými výjevy, ze kterých se mi dělalo špatně (doprava zvířat na jatka, krmení husy). Je zarážející, jak už jsem v literatuře imunní obrazům z koncentračních táborů, respektive z transportů, ale jakmile někdo na místo vězňů dosadí zvířata, vnímám jejich bolest silněji.

Tak jako u všech svých knih se Hrabal při tvorbě Ostře sledovaných vlaků nechal inspirovat svým životem; za druhé světové války pracoval jako výpravčí. Zároveň stěžejní událost knihy se opravdu stala nedaleko stanice Podřipsko.

PS: U některých knih by měla být zvlášť sekce pro dobrovolné a nedobrovolné čtenáře. Ačkoli nevím, jestli bych nebyla stejný otrávený maturant, kdyby mi někdo v osmnácti letech předepsal tuto knihu.

7 05.03.2023

Byla to dřina dočíst Zámek a trvalo mi to čtyři roky. Vždycky jsem začala číst a po nějaké době jsem Zámek odložila (abych si odpočinula), vrátila jsem se k němu, ale už jsem nevěděla, jak to začínalo. Začala jsem tedy od začátku, odložila, zapomněla a tak pořád dokola. Naposledy jsem si ale koupila komiksovou verzi pro efektivnější rekapitulaci zapomenutého textu. Docela to pomohlo.
Podle mě je Zámek geniálni v tom, že čtenář trpí a zažívá stejné frustrace jako zažíval hlavní hrdina, ztrácí se v množství zdánlivě banálních informací a iracionálně se chovajicích postav a ke konci čtenáři i K ze všecho už pěkně hrabe.

7 23.12.2019

Síla Luisova psaní je v mnohovrstevnatosti. Nejde jen o příběh Eddyho B, ale prostřednictvím jeho příběhu můžeme nahlédnout, jak to chodí ve slabých sociálních vrstvách, kde vládnou tak trochu pravidla džungle.

Luis zde sice píše o svém životě na francouzské periferii, ale během čtení jsem z knihy citovala manželovi, který vyrůstal ve stejné době a podobných podmínkách v českém pohraničí, a v zásadě prostředí z knihy poznává (dřina v továrně, pití důraz na chlapáctví, rasismus a sexismus). Řekla bych, že tu máme univerzální společenskou sondu.

Luis to neměl lehké, ale nebabrá se ve svých bolístkách, naopak nabízí velmi empatický pohled zúčastněného člověka, který dokáže pochopit, kde jsou kořeny oněch ismů a proč chudá společnost funguje tak, jak funguje.

Není to jen misery porn, kdy si během čtení říkáme: ,,Fuj, ještě, že jsem jiný. Je to naopak připomínka, že takhle mohl dopadnou každý z nás, kdo by se narodil do chudoby.

Proto si myslím, že Luisovy knihy jsou tak populární a nachází si čtenáře napříč věkovými a společenskými vrstvami.

6 31.07.2023

Nápad psát o ženách prostřednictvím příběhů jejich vlasů není špatný, ale zpracování je neoriginální, předvídatelné a bez života. Jako když student odříkává z papíru referát.

Autorka se snaží od začátku do příběhu tlačit emoce, proto je všechno nádherné, magické, bezbřehé nebo naopak odporné, tragické a bezcitné. Žádná šedá subtilní realita, v které se všichni pohybujeme 90% času.

Kdyby aspoň autorka zapracovala na tom, aby postavy nebyly pouze kulturními stereotypy vytvořenými ze samých klišé. Dokonce i příběh Sarah, k jejímuž prostředí má autorka nejblíže, působí uměle.

Bestsellery jsou pro mě zkrátka zárukou zklamání a spojení knihy o ženách pro ženy a bestselleru skončilo ekvivalentem telenovely, což se dalo čekat.

6 13.03.2023

Ve Spalovači mrtvol ukazuje autor na paní Kopfrkinglovi propagandistický mechanismus, který do sebe vtahoval občany, aby je zformoval (či zreformoval) k obrazu svému. Je to velice přímočaře vykreslené, ačkoli souhlasím s patrikem0816, že chybí moment, kdy se pan Kopfrkingl z váhajícího stal přesvědčeným občanem.

Ladislav Fuks, podobně jako Franz Kafka, píše ve svých knihách o sobě, ovšem autobiografie je to velmi metaforická.

Ve všech svých knihách má LF postavu citlivého hocha, který představuje jeho samotného, tomto případě je to Milivoj.

LF nebyl Žid, ale pronásledování a předstírání, že je člověk bez závady mu nebylo cizi - byl totiž homosexuál, což se za druhé světové války trestalo koncentračním táborem.

6 05.02.2022

Nemůžu tuto knihu hodnotit kvůli otřesnému překladu (M. Knápkové). V češtině jsem přečetla tři povídky a divila jsem se, co je to za slátaninu. Věděla jsem ale, že spisovatelka je výborně hodnocená u nás i v zahraničí a vyhledala jsem si hlavní povídku v originále (https://www.shortstoryproject.com/story/a-manual-for-cleaning-women/). A ono je to fakt dobré! Půjčila jsem si tedy knihu v AJ a skvěle jsem si početla.

Lucia Berlin navazuje na odkaz Bukowského, deníkovou formou popisuje život nižší střední třídy v Americe, který si sama odžila. Věty jsou krátké a úderné, ale přesto dokáží navodit atmosféru. Ano, nevyhýbá se naturalismu a ‘drsnějším’ tématům (dávám do uvozovek, protože tento pojem je velmi relativní), nic neschovává. K událostem svého života se ale staví bez sebelítosti a s nezúčastněným humorem.

A teď k překladu: povídka Manuál pro uklízečky je napsaná tak, jak autorka a její okolí reálně mluví, s použitím jednoduchých hovorových vět. M. Knapková se s tím neuměla poprat a svým překladem zabila autenticitu dokonale. Do strojené řeči (,,…prsty jí přejížděly po stránce pomalu a bezhlučně…”, ,,po její pravici i levici se na chodníku tetelí odpadky a listí”,) tu a tam našroubuje něco, co asi sama považuje za slang (,,Heleď se, Maggie May, na tomhle světě nejni nic…”). Jinak v dialozích často není poznat, kdo na koho mluví a v překladu jsem dokonce našla věty a informace, které v originále vůbec nezazněly.

Radím všem, přečtěte si knihu v originále. Nebojte se, je to napsané jednoduchou angličtinou a budete mít úplně jiný čtenářský zážitek.

Některé knihy mají tu moc nám zprostředkovat hrůzný zážitek z doby, kterou jsme nemohli sami poznat, a rozhodně nás při tom nešetří. Nabarvené ptáče je jednou z nich.

Není to jen bezpečné nahlédnutí pozorovatele, vstupujeme do světa, kde není naděje. Občas se vynoří trochu lidskosti, ale ta je vzápětí zadupána. A když už si myslíme, že to horší být nemůže, nastupují Kalmyci a začínají plenit…

Není pochyb o tom, že všechno, co je popsané v knize, se za války dělo. Polemiky o tom, že se to nemohlo přece stát všechno jednomu chlapci, mi připadají bezpředmětné. Mimochodem na konci knihy je doslov, kde autor vysvětluje, že čerpal z výpovědí mnoha svědků a z veřejně dostupných válečných dokumentů.

Nesmím opomenout formu, která byla mistrná v tom, že se autorovi podařilo vyprávět z perspektivy dítěte (nejdříve šestiletého, poté postupně věk přibýval), tedy nahlížel události s dětskou logikou.

Hodně zajímavý mi například přišel detail, kde chlapec vymění katolickou víru za spravedlivější víru v socialismus, ale zároveň si hned uvědomuje, že tak jako nesl tíhu vrozeného křesťanského hříchu, ani teď není od dědičného hříchu očištěn - nepochází z rodiny dělnického původu. Není svět, kde by byl bez viny a proto je jasné, proč se mu děje všechno to zlo.

6 05.09.2020

Mé první nahlédnutí do korejské literatury nemohlo dopadnou lépe. Autorka popisuje zdánlivě banální události ze života Jonghje, s každou stránkou nás více uvádí do kontextu jejího života a touhy nebýt (člověkem). V knize dochází třikrát ke změně vypravěče a s každou změnou se příběh posouvá o kus blíž k šílenství a dál na okraj společnosti (jejíž tlak 'být normální' jednoho dostane na lopatky). Naturalistické čtení, ze kterého mrazí a zároveň chvílemi jakýsi magický realismus. Výborné.

6 06.07.2020

(SPOILER) Tahle kniha mě nepřestává bavit. Psychologie/ vývoj postav jsou zde dle mého dotažené k dokonalosti. SPOILER ALERT - nečíst dál, pokud se knihu teprve chystáte číst.
Vypravěčem je čtrnáctiletý kluk, který, jak už to v tomto věku bývá, má svůj hlavní focus na sebe; je fascinován svým vzhledem, svými myšlenkami a v neposlední řadě také svými incestními choutkami vůči starší sestře. Ostatní motivy knihy (smrt obou rodičů a pohřbení matky ve sklepě, aby mohli sourozenci zůstat spolu) probíhají jaksi mimochodem a i když je vypravěč do detailu popisuje, zdá se, že je tolik neprožívá. Dalo by se říct, že tu máme psychologii Pána much přenesenou do rodinného kruhu. Nebo jsou všechny události tak hrůzné, že je ještě napůl dětský mozek není schopen pobrat, jako když v šoku po nehodě necítíme bolest a se zlomenou nohou dokážeme dojít na nejbližší pumpu? Bude se náš hrdina z událostí jednoho léta léčit do konce života na psychiatrii stejně jako jeho sourozenci? To ví snad jen sám autor.

6 29.03.2020

Mnozí z čtenářů (včetně ze začátku mě) si neuvědomují, jakou máme výhodu v čtení této knihy před anglicky mluvícími kolegy. Originál je prakticky nečitelný pro všechny kromě skotů- je napsán fonetickou skotštinou (‘ah jist likes, dinnae ken how ye do it’).
Takže tímto oceňuju překladatele, kterému se podařilo přelít text to českého slangu a zachovat různé výrazové prostředky u každého vypravěče.
Teď ke knize. Vycházíme-li z toho, že autor (nebo snad Renton?) považuje Skotsko za žumpu Evropy, nemůžeme čekat od hlavních postav nic jiného, než že to je banda nesympatických zmrdů, feťáků a kriminálníků, kteří podrážejí své okolí i sebe navzájem.
První půlka knihy je nechutná a zároveň vtipná, asi tak v polovině mě humor přešel. Začínáme se dozvídat background některých postav a vidíme jejich konce. Je to smutné. Nedokážu se vžít do činů našich antihrdinů, ale dokážu se vžít do jejich emocí, i když je těžké si to přiznat. Skvělá kniha.

6 19.02.2020

Přátelé, zdá se mi to, nebo se Petra Hůlová staví do opozice vůči feminismu? Jestli jsem to pochopila správně, vzala Petra feminismus a ve své knize ho dohnala ad absurdum, čímž se ho pokusila zesměšnit.

Jestli je to tak (a já se vůbec nebráním tomu, že jsem knihu nepochopila já), tak si Petra myslí, že cílem feminismu je jakási matriarchátní totalita.

V knize Selský baroko se rozhodně najde hodně dobrého, s důrazem na slovo hodně.

Hodně vrstev, hodně rodin, hodně časových rovin, hodně příběhů rozbíhajících se na všechny strany, takže i přesto, že jsem knihu přečetla během jedné nespavé noci, nepodařilo se mi všechno pobrat a ani jsem neměla tu ambici.

Úsporný styl vyprávění na druhou stranu působil jako dobrý tmel. Také si myslím, že si autor dobře poradil s atmosférou horkého vesnického léta, ačkoli moje venkovem nepolíbená fantazie se neměla čeho zachytit a při popisu míst i vztahů se toulala od Hoštic až po Želary (ty filmové).

Konec mě dostal, ale ne v pozitivním slova smyslu. Opravdu bylo potřeba na celé to multiversum subjektivních pravd nasazovat takové klišé? Autenticita nám tu rázem klesá na bod mrazu.

Přese všechno mám pocit, že se jednalo o zdařilý román, jen ne pro mě, což je moje škoda, ne autorova.

5 09.04.2023

Svědectví o tom, jak se žilo a chlastalo americkým novinářům v Portoriku na přelomu 50. a 60. let.

Thompson se snažil knihu vydat ihned po jejím vzniku, ale nikdo o zápisky z mejdanu plného alkoholu a násilí tenkrát neměl zájem. Asi to na tehdejší americkou společnost bylo moc syrové čtení. Rumový deník tedy ležel přes 40 let v šuplíku a byl vydán až v roce 1998, to už měl Thompson na svém kontě řadu jiných úspěšných knih.

Legenda praví, že novelu v 90 letech ‘objevil’ Thompsonův přítel Johny Depp. Později, v roce 2011, vnikla (dost volně pojatá) filmové adaptace Rumového deníku, ve které si Johny zahrál hlavní roli. Škoda, že už byl Thompson po smrti a nemohl se vyjádřit k tomu, jak plod jeho gonzo* novinařiny zmutoval ve veselou romantickou komedii.

Pro mě je tato novela výletem do světa maniaků a pochybných existencí, temné strany tehdy prosperující (pan)americké společnosti. Přes všechnu špínu, kterou obsahuje, je místy poetická. Když píšu v recenzích, že vyhledávám atmosférické čtení, mám tím na mysli přesně tohle:

„ V prvních hodinách karibského dne je něco tak svěžího a čerstvého. Ve vzduchu visí šťastné očekávání, že se něco stane, snad rovnou před vámi na ulici nebo za prvním rohem. (…) …vzduch byl svěží a plný příslibu, že už konečně dojde na ten pořádný kšeft, a já měl pocit, že kdybych byl jen trochu rychlejší, mohl bych dohonit ten prchavý přízrak, který zůstával vždycky krok přede mnou. Pak přišlo poledne a ráno vyprchalo jako zapomenutý sen. Mučil vás pot a zbytek dne hyzdily mršiny věcí, které se mohly stát, ale nepřežily to horko. Když se slunce doopravdy rozpálilo, sežehlo všechny iluze a já viděl, jak Portoriko opravdu vypadá – je nízké, nevlídné a přeplácané – tady mě nic dobrého nečeká.“

*Gonzo žurnalismem Hunter Thompson nazval (svůj) styl psaní, kdy se jako novinář ocital uprostřed příběhu a stejně jako o fakta se jeho články opíraly i o osobní zkušenost.

5 30.01.2023

(SPOILER) Toto byla moje třetí kniha od Petry Soukupové a asi bude i poslední. Pořád si myslím, že patří k těm kvalitnějším v české mainstream literatuře, ale zažívám při čtení příliš často pocit deja vu.

Tak jako A. Mornštajnová dle mého recykluje mustr, podle kterého jsou vystavěny její příběhy, tak P. Soukupová recykluje dětské hrdiny (v Kájovi a Viktorovi z Nejlepší pro všechny nevidím rozdíl), témata (drama mimomanželského vztahu, kdy muž opouští rodinu) a takto bych mohla pokračovat.

Navíc rodinné a jiné povinnosti mi přibývají a čas na čtení ubývá, tedy je potřeba ho využít efektivněji, než ke čtení knih, které jsou tak trochu popcorn.

5 23.07.2022

Knihu Život je jinde jsem četla shodou okolností paralelně s knihou Umění milovat od Ericha Fromma. Ukázalo se to být jako docela dobrá kombinace.

Fromm ve své knize popisuje různé druhy lásky, mimo jiné také tu rodičovskou plus její různé dysfunkce. ,,Pravá podstata mateřské lásky je péčí o růst a to znamená, že si matka musí přát, aby se dítě od ní oddělilo.”
Inu, to se v případě hlavního hrdiny knihy Jaromila nestalo.

Zároveň chybějící nebo nezúčastněný otec v dítěti budí velkou úctu k autoritám jako k chybějícímu prvku otcovské lásky. To se v případě Jaromila stalo.

Máme před sebou podobného hrdinu jako v knize Alberta Moravii Konformista; ten se snažil skrýt svoje stigma zneužití knězem, díky čemuž se z něj stal skvělý nástroj fašistického režimu. Snažil se potírat špínu v sobě potíráním protirežimní špíny tam venku.

Jaromil se snaží být dospělý, schovat cejch mateřské lásky a splynout s davem. Otcovskou lásku a mužskou sílu naopak hledá v sounáležitosti s revolucí a v odevzdání se socialistickému režimu. Jenže, jak říká Fromm, aby člověk dospěl, musí v sobě objevit matku i otce, což se Jaromilovi nepovedlo.

I přes obvyklou kunderovskou misogynii, skvělá studie postav. Nemůžu něž dát plný počet bodů.

5 09.07.2021

(SPOILER) Na tuto knihu jsem se hodně těšila. Zpracovává téma (chtít dítě/nemít s kým/biologické hodiny tikají; mít s kým/co kariéra?; mít s kým/nedaří se; svobodná žena a nemožnost adopce), které je společensky aktuální a nosné, ale zatím jsem se s ním knižně nesetkala (uvítám tipy).

Začátek knihy byl dobře rozehraný. Julie, ambiciózní kariéristka, která jako další stupínek v svém společenském statutu vnímá mateřství - to bylo trefné. Dokonce jsem se i pobavila u pasáže s tabulkou hodnotných a nehodnotných zaměstnanců korporátu.
Bohužel od chvíle, kdy Julie potratí, to jde s příběhem pomalu z kopce. Ilegální adopce - ok, může být, dítě pořád pláče a adoptivní matka se s ním nedokáže sblížit - ano, i to je reálné...
Na scénu však přicházejí epizodní postavy, které jsou takové jednostranné karikaturky. Kamarádka s mnoha dětmi, mluví jen v množném čísle a nemá zájmy. Ambiciózní kamarádka je bohatá a má dítě houslistu. Matka je jednoduchá vesničanka. A co hůř, hlavní dvě postavy jsou ploché a přestávají dávat smysl.

Totálně odfláknutá je linie vztahu Julie a její matky. Byla matka od dětství citově chladná? Utekla Julie do Prahy dělat kariéru, aby jí něco dokázala? Chybí vývoj Juliiny postavy. Je krásná a dokonalá a najednou je stará a opotřebovaná. Chodí vůbec do práce? Z čeho s Agnes žijí? Takto bych mohla pokračovat.

Místo toho, aby se autorka zabývala dotažením postav a dějových linií, hází do placu čím dál tím neuvěřitelnější zápletky, které zase bez vysvětlení opouští (co to vlastě udělali Agnes spolužáci? jaký byl její vztah s nimi potom ve škole? byly nějaké následky?; a co sestra? dopadlo to nějak? kontaktovala Agnes později i bratra?…).

Je to škoda, stačilo málo a bylo by to ze života. Kniha/autorka měla podle mě na víc (viz začátek knihy). Takhle je to jen nedovařený guláš a slabý průměr.

5 21.05.2021

Česká hip hopová scéna nestojí za moc a je to proto, že esence hip hopu je (nebo aspoň původně byla) průnik kreativního vyjádření a boje. Boje s externím nepřítelem nebo s osudem. Nejsme moc bojovný národ a v době, kdy se k nám hip hop dostal, nikdo moc nestrádal.
Ale proč o tom mluvím…
Přesně to, co čeští interpreti postrádají, měl v sobě Jiří Wolker. Jeho texty mají neskutečnou flow, jeho rýmy jsou ostré jako břitva a úderné jako dělníkovo kladivo. Dokázal najít poetičnost i v šedé budovatelské realitě, jako to uměli rapeři z rozpadlých sídlišť.

Neviděl paláců,
neviděl podkroví,
zmizeli žebráci
nuzní a hladoví,

po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,

co stavějí mosty z básní a tónů

a hlavně z železobetonu,

aby spojili se zemí zem

a srdce se srdcem.

Zdá se, že Jiří bojoval do posledního dechu a idealismus vdechl význam jeho osudu. Svými básněmi vyjádřil, že jeho život, byť krátký, měl smysl. Smrt je jen součástí většího plánu.


Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.

5 21.04.2021

Kundera neoddiskutovatelně patří k velkým literárním talentům české i evropské scény. Svůj vztah k němu bych definovala citátem Jana Štolby z článku A2: Kundera se dobře četl, ale špatně se s ním souhlasilo.

Kunderovská klasika: tak jako i v jiných knihách MK jsou i ve Valčíku na rozloučenou zahrnuty misogynní myšlenky a zápletky kontrastující s ‘dojemnými’ chlapskými přátelstvími (…Kytarista navrhl Klímovi, že by s ním zajel se svým autem do lázní, nechal vlákat dívku na silnici a přejel ji. (…)Klíma byl dojat jeho slovy: ,,Jsi hrozně hodný, “ řekl mu.(…). Ženy jsou zde pojaté buď jako zatvrzelé buranky, které se snaží zničit mužům život, nebo jako labilní křehké bytosti, které si muži postavili na piedestal, o to více však svým obdivovatelům škodí a trápí je. Nevěra se zde propaguje jako zdravý a manželství prospěšný druh sportu

Několik zajímavých nových myšlenek v této knize:
inflace ženské krásy (v místě, kde je žen na jednoho muže, je i nejhezčí ženské tělo devalvováno a ztrácí na přitažlivosti),
korelace mezi vztahem k Ježíši/Bohu a (ne)chtěním přivést na svět dítě (souhlasím, že Bohu se člověk povedl, proto budu dál tvořit lidi a v jeho odkaze pokračovat, nebo jeho dílo zavrhuji, proto jej nebudu schvalovat plozením dalších dětí),
blahosklonnost dobrodiní
plus celým dějem se táhne linie tématu zaměnitelnosti rolí oběti a kata (každý utlačuje druhé ve jménu toho, co považuje za svoji svobodu, a je schopen k tomu použít prakticky jakékoli prostředky).

5 12.02.2021

Vzpomínky Ernesta Hemingwaye na dobu strávenou v Paříži dvacátých let, obývané spisovateli a výtvarnými umělci dnes známými jako Ztracená generace.

Je pravděpodobné že tu máme idealizovanou verzi událostí, protože, jak říká doslov Josefa Škvoreckého, Hemingway byl na na sklonku života v depresi a ztrácel paměť. Když se pak našel kufr s jeho starými deníky, začal je přepisovat a vzpomínat na staré zlaté časy, asi jako když můj děda vzpomínal na své krásné mladí uprostřed té nejtvrdší totality.

Hemingway v knize často opakuje, že se ženou žili v chudobě. Zároveň však zmiňuje, že měli služebnou, popisuje dovolené v Alpách, kam se jezdívali schovat před nepříjemnou pařížskou zimou Dále Hemingway v Paříži denně chodil pít a jíst do kaváren, kde také psal a setkával se s jinými spisovateli.

Když jsem si ale přečtla, že Ernest i jeho žena Hadley oba pocházeli z velmi dobře situovaných Chicagských rodin, pochopila jsem, že se cítili v Paříži chudí.

Ještě mě zaujalo, jaký je v knize kladen důraz na to, co všechno autor vychlastal, kde to a bylo a s kým. Skoro jako by si vedl alkoholový deníček. Svá oblíbená vína popisuje láskyplně, jako by mluvil milých bytostech. Pokud v té době Hemingway ještě nebyl alkoholik, pokládal své závislosti dle mého slušné základy.

4 07.04.2023

Kniha Ragtime byl silný čtenářský zážitek hned z několika důvodů.

1. Autor je vynikající vypravěč, který byl schopen několik dějivých linií zaplétat a rozplétat všemi směry, přičemž narativ neztrácí na síle a uveřitelnosti. Postavy jsou skvěle napsané. Za mě nejzajímavější byl vývoj postavy Matky. Přiznám se, že dějové linky anarchistů mě bavily méně, o to víc se ale těším, až si s odstupem knihu přečtu znovu a některé části příběhu ještě pořádně ‘objevím’.

2. Nápad spojit reálnou historii a retro fikci je geniální! Historické osobnosti vystupují pod vlastními jmény, fiktivní postavy naopak jména nemají (s výjimkou ústřední postavy). Během čtení jsem si vyhledávala informace o jednotlivých reálných postavách a místy jsem se nestačila divit. Věděli jste například, že první člověk mimo Inuitů, jehož noha se dotkla severního pólu, byl Afroameričan Mattew Henson? Četbou knihy jsem si doplnila mezery v historii Ameriky z přelomu 19. a 20. století, tedy doby, kdy už bylo zrušeno několik desítek let zrušeno otroctví, ale k rovnoprávnosti bílých a černých amerických občanů vedla ještě dlouhá cesta.

3. Považuji za důležité, že jsem se k četbě dostala zrovna v roce 2022. Kniha zdaleka není jen o Afroameričanech, ale přináší kontext k současných událostem týkajícím se amerického rasismu a boji proti němu.

4 21.02.2022