MilaSliacka
přečtené 138
Osvícení
1993,
Stephen King
Knihám Stephena Kinga jsem se donedávna vyhýbala, až na mě jednoho dne na Youtube vyskočil klip z show Davida Lettermana ze 70 let, kde se King vyhýbá odpovědi na dotaz, jak se mu líbil film podle jeho knihy Shining. Sofistikované mlžení mě zaujalo, přečetla jsem si víc o tom, co Kingovi vadilo na Kubrickově zpracování a začala jsem být na knihu zvědavá. I jako nečtenář bestesellerů musím říct, že tato kniha je opravdu dobře napsaná. Především je zde důkladně propracovaná psychologie tří hlavních postav - každá z nich má své motivy a svoji backstory, která se nám postupně odkrývá v detailech. Postavy také prochází po celou dobu vyprávění určitým vývojem. Nejvíc otec Jack, který se z celkem sympatického obyčejného chlapa, ačkoli léčícího se alkoholika, propadá do temnoty. King prý namítal, že v knize Jack začíná jako normální člověk, ze kterého se postupně stane šílenec, ale ve filmu od prvních záběrů na Jacka Nicholsona vidíme šílence. Kingovi také vadilo, že postava Wendy Torrancové je ve filmu vyobrazena jako hloupé stvoření, které jen nelogicky běhá dokola a křičí. V jednom z pozdějších interview King uvádí, že Kubrickův film je změť krásných obrazů, které jsou chladné a nekomunikují s divákem. To můžu potvrdit. Kniha je napsaná tak, že si její čtenáři můžou v situaci rodiny Torrancových představit sami sebe, nehodě na to, jaké paranormální incidenty se odehrávají. Linka každé hlavní postavy (i vedlejší důležité postavy Dicka Halloranna) je podpořena rodinnou historií. Mnoho z nás čtenářů pochází z disfunkčních rodin a dobře ví, že tak jako hrůzy v Overlooku mají kořeny ve zlých událostech z minula, i lidé čerpají své strachy a slabosti z černých děr do minulosti. V Overlooku má každý nadpřirozený element svoji historii a důvod, proč je v příběhu zasazen na konkrétní místo. Kubrick se touto posloupností a logikou vůbec neobtěžoval. Rozebral příběh na částice, které potom přeskládal tak, jak se mu to hodilo. Z dcer správce Gradyho udělal dvojčata a dal jim repliku, kterou v knize říkalo jiné mrtvé dítě na jiném místě. Z Dannyho imaginárního přítele Tonyho udělal takřka démona a vynechal důležitý fakt, že Tony je sám Danny - o několik let starší, který se snaží své mladší já ve snech a vizích varovat. Dicka Halloranna nechal v hotelu zemřít a tím příběh připravil o silný moment, kdy se hořící hotel při odjezdu Wendy a Dannyho snaží ještě na poslední chvíli zmocnit Dicka a skoro se mu to podaří. A takhle bych mohla pokračovat dál. Takže co dodat na závěr? Asi že ze mě velký čtenář Stehphena Kinga nebude (mám ráda temnotu jiného druhu), ale asi už chápu, proč je nejprodávanějším spisovatelem současnosti. PS: Ačkoli mi normálně leze na nervy, když někdo v knižních recenzích píše o filmu, tady jsem udělala já to samé, za což se omlouvám. Nenašla jsem ale v mém okolí nikoho, kdo by četl knihu i viděl film a musela jsem se z těch dojmů aspoň vypsat.... celý text
Kov
2022,
Karel Veselý
Metalem jsem nepolíbená, proto jsem si v rámci čtení Kovu pouštěla ukázky zmiňovaných kapel, oprášila jsem Kmeny, ve kterých je kapitola věnovaná Black metalu, a ve starém čísel VICE jsem našla dvojstranu o zásadních metalových kapelách a jejich filosofii. Tohle jsem si odnesla. Black metal je subkultura na okraji metalové scény vycházející z misantropie, tedy nenávisti k lidstvu (nikoli však prý k člověku jako jednotlivci) především za to, jak se chová k planetě. Na druhé straně je zde zásadní obdiv k přírodě. Původní blackové kapely vyznávaly satanismus, ten ale u současných kapel ustupuje do pozadí. Co se týká účinku hudby na mě, zaprodance systému, mamynku nakupující ve slevách a stádní ovci, ten byl takový, jaký metalisti jistě zamýšleli - odpudivý. Jsem si ale vědoma toho, že kdybych black potkala v době dospívání, kdy jsem se musela popasovat se svoji rozervanou duši a identitou, že bych v něm dost možná našla útočiště, jako jsem je tenkrát našla v jiném hudebním směru. Nemít valné mínění o společnosti a mít komunitu a místo, kam se před světem můžu schovat, a když nemůžu, tak se aspoň zahalit do zvuku ze sluchátek, to dobře znám. V tom hlavnímu hrdinovi Nikovi rozumím. Nikův příběh je jistě pozoruhodný, místy mrazivě dystopický, podle mě má však kolísavou kvalitu. Některé linky jsou skvěle propracované (například linka syna), mizí a objevují se, když to nečekáme. Jiné mi zůstaly záhadou. Jak se k moci dostala metalová strana a jaké byly vůbec její cíle? Místy mi život podle metalové strany připomínal anarcho-kapitalsmus, zároveň však šlo o totalitu, což si dost odporuje. Nevím. Asi bych se potřebovala zeptat autora. Každopádně mám pocit, že Kov je jednou z knih, které si musíte (musím) přečíst víckrát, aby vynikla jejich celistvost. Na začátku knihy jsou útržkovité a bez kontextu fádní informace, které si jako čtenář nejsem schopna zapamatovat a propojit s pozdějšími informacemi v knize. Z konce knihy jsem proto přeskočila znovu na začátek a příběh mi zapadl do sebe. Přes výhrady mi to přišlo dobré a dávám 3,5 hvězdy v pěti.... celý text
Skoncovat s Eddym B.
2017,
Édouard Louis (p)
Síla Luisova psaní je v mnohovrstevnatosti. Nejde jen o příběh Eddyho B, ale prostřednictvím jeho příběhu můžeme nahlédnout, jak to chodí ve slabých sociálních vrstvách, kde vládnou tak trochu pravidla džungle. Luis zde sice píše o svém životě na francouzské periferii, ale během čtení jsem z knihy citovala manželovi, který vyrůstal ve stejné době a podobných podmínkách v českém pohraničí, a v zásadě prostředí z knihy poznává (dřina v továrně, pití důraz na chlapáctví, rasismus a sexismus). Řekla bych, že tu máme univerzální společenskou sondu. Luis to neměl lehké, ale nebabrá se ve svých bolístkách, naopak nabízí velmi empatický pohled zúčastněného člověka, který dokáže pochopit, kde jsou kořeny oněch ismů a proč chudá společnost funguje tak, jak funguje. Není to jen misery porn, kdy si během čtení říkáme: ,,Fuj, ještě, že jsem jiný. Je to naopak připomínka, že takhle mohl dopadnou každý z nás, kdo by se narodil do chudoby. Proto si myslím, že Luisovy knihy jsou tak populární a nachází si čtenáře napříč věkovými a společenskými vrstvami.... celý text
Továrna na Absolutno
1947,
Karel Čapek
Čapkova továrna na Absolutno je vskutku vizionářské dílo. Je vynalezen motor, který dokonale štěpí atomy a tím pohání sebe sama i příslušný stroj. Jako vedlejší produkt vzniká tzv. Absolutno, které má na lidi mystické účinky od náboženského vytržení až o konání zázraků. Mezitím stroje a továrny fungují nonstop bez potřeby lidské práce, vzniká obrovské množství produktů, po kterých není poptávka. Dochází k devalvaci trhu a vysoké inflaci. Netrvá to dlouho a začínají vznikat nové náboženské skupiny, rozdělené podle toho, u kterého stroje je zrovna přepadlo osvícení. Skupiny si vytváří pravidla, z toho vznikají nejdřív malé rozbroje a končí to vše světovou válkou. Velmi se mnou rezonuje Čapkovo pojetí Absolutna tedy Boha jako přírodní síly, která prostě jen existuje v prostoru a nemá žádný plán. To jen lidé si ji přivlastňují a chtějí na ni mít monopol. Vytvářejí si zákony poplatné jejich prostředí, době a často i interpretaci vlastních mystických zážitků a běda, jak ostatní (nejlépe automaticky) neuvažují stejně. ,,On je nekonečný. V tom je ta svízel. Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh(...)". ,,(...)A má vztek na ty, kteří mají jiný kousek." ,,Právě. Aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu. Proto nemůže strpět, aby měl jiný jiného Boha a jinou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy." Bohužel tohle je dystopie, kterou teď žijeme, a nejde jen o náboženství, ale o veškeré tříštění společnosti podle různých pravd.... celý text
Rekonstrukce
2019,
Viktorie Hanišová
Aniž bych si toho všimla, četla jsem knihy Viktorie Hanišové chronologicky tak, jak vznikaly, tedy nejdřív Anežku, potom Houbařku a teď naposledy Rekonstrukci. Měla jsem tedy možnost sledovat vývoj autorčina psaní. Oproti Anežce a Houbařce, kde mi vadila neuvěřitelnost děje, ačkoli se jednalo o jinak velmi uvěřitelné motivy, mi děj v rekonstrukci připadal vesměs realistický. Zde naopak stěžejní událost knihy je něco, co většina z náš nezažila, ale téma z ní vyplývající je mnoha lidem až nepříjemně známé. Téma táhnoucí se jako červená nit knihou není téma tragické události*, ale otázka, kterou řeší snad každý traumatizovaný člověk a to- PROČ SE (MI) TO STALO? Sice zde opět máme několik karikaturních nebo až příliš jednostranných postav (Davidova rodina, do jisté míry i David a teta Leonie), ale hlavní hrdinka a ostatní mateřské postavy jsou vyobrazeny poměrně lidsky. Dokonce stupňující se šílenství hlavní hrdinky na mě až do konce působilo přirozeně, až na několik úletů (kopání plastovou lopatičkou ve zmrzlé zemi o Vánocích). Děj je kotven v reáliích Prahy a velmi dobře zachyceným studiem architektury. A konec knihy? Tam není žádné rozhřešení, jen potvrzení cykličnosti tragických událostí v rodině a to, že takováto věc svým způsobem nikdy nekončí. Také nepříjemně nastavuje zrcadlo a pokládá otázku; opravdu jsme tak jiní, než naši rodiče, kterým něco vyčítáme? Za mě příjemné překvapení. *Myslím, že tady vznikl rozkol v očekávání čtenářů, kteří nebyli spokojeni s koncem knihy. Čekali totiž detektivku a tedy i konečné rozuzlení a pomyslnou odpověď na otázku kdo je vrah, kterou od psycho sociálního dramatu nemohli dostat.... celý text
Nekropole
2022,
Boris Pahor
Emotivní setkání s přeživším koncentračního tábora Natzweiler-Struthof ve Francii. Do nedávna žijící pamětník holocaustu ze Slovinska Boris Pahor se po mnoha letech vydává na místo, kde přežil svoji smrt, a okamžitě v něm ožívají vzpomínky na události, pocity a dávno ztracené kamarády. Zároveň cítí vinu, že na rozdíl od jiných přežil, a připadá si nepatřičně uprostřed skupiny turistů, do které je v rámci prohlídky zařazen. Vyprávění není lineární, události před autorem i čtenářem vyvstávající jsou asociované místy, kterými prochází turistická skupina. Jsou to obrazy smrti, mučení, hladu, nedůstojnosti a autor během vyprávění reflektuje i své myšlenkové pochody (zlobí se na lékaře, který udusil ,,malého Čecha, aby si to pak vyčítal, když viděl, čemu díky své smrti nemocný chlapec unikl). Stejně tak se autor sám na sebe hněvá za nevraživost vůči milencům ze své turistické skupiny - jsou ve světě lásky, která je nekonečná, stejně tak svět smrti, ve kterém se skrze vzpomínky nachází on. Nebylo by správné, kdyby svět smrti bylo to, co přetrvá. Velmi pregnantní a filosofické. Ne nadarmo se o Pahorovi několikrát mluvilo v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. Připadá mi obscénní bodovat tuto výpověď podle toho, jestli měl to dost bavilo, přesto nemůžu jinak, než dát plný počet. PS: S podivem musím konstatovat, že tohle je asi první autobiografická kniha na dané téma.... celý text
Chladnou zemí
2009,
Jáchym Topol
Kniha Jáchyma Topola Chladnou zemí má pro mě dvě části. V každé z nich se rozezní jiný autorův rukopis. První Terezínská část je více prodchnuta metaforami a poetickou rétorikou, je plná odboček do vlastní fantazie, až by se v tom člověk někdy ztratil. Nebylo to tak psychedelické, jako Sestra, ale stejně jsem místy musela zabojovat. Druhá část odehrávající se v Bělorusku je psaná přímočaře. Tady autor nenechává mezery volně k čtenářově interpretaci, ale servíruje nepříjemnou syrovou realitu místy odlehčenou morbidním humorem (pokud bych měla přirovnat, tak tímto stylem napsal Topol Anděl Exit). Asi to bylo potřeba, protože téma vyvražďování Bělorusů nejdříve nacisty a potom komunisty je tíživé. Šokující je, že se o skutečnosti, že v Bělorusku zemřelo nejvíce lidí během druhé světové války, nemluví. Šokující je také to, že jsou zde doteď nacházeny hromadné hroby. Jsem ráda, že se prostřednictvím knihy tyto informace ke mně dostaly. Lepší pozdě než nikdy.... celý text