MilaSliacka
přečtené 138
2001: Vesmírná odysea
2008,
Arthur C. Clarke (p)
Ačkoli scifi jako žánr už mě většinou míjí, k několika knihám oblíbených v dospívání se ráda vracím. 2001 vesmírná odysea je jednou z nich. Protože byl Artur C Clark vzděláním matematik a fyzik a profesně se nejednou dotkl astronautiky, jsou jeho knihy naprosto uvěřitelné. Navíc, jak se později ukázalo, byl i technologický vizionář. K tomu mě napadá jedna zajímavost: Clark a Kubrick pracovali na knize a scénáři paralelně a navzájem se inspirovali. Scénu, kdy lodní počítač Hal odezírá ze rtů astronautů, chtěl Clark vymazat, protože mu připadalo, že takto vyspělý robot nemůže existovat. Kubrick si ji však prosadil. O několik desítek let už ale začala vznikat zařízení, která odezírat a převádět na text dokázala. Clark tehdy dal Kubrickovi za pravdu. Jde o práci dvou geniů své doby (nemluvím o filmu, ale čistě o knize a o scénáři), která je nadčasová. Navíc Clark pokládá zajímavé filosofické otázky. K čemu může vést polidštění umělé inteligence nebo z jiného úhlu pohledu - jak vzniká zlo? A také jestli bytosti o mnoho vyvinutější než my, které se nás snaží učit a pomáhat nám, můžou být to, co považujeme Boha.... celý text
Kde zpívají raci
2020,
Delia Owens
Já mám prostě problém s knihami, ve kterých je všechno tak překrásné. Námět sice slibuje drsný příběh děvčete z bažin, ale ty náznaky situací, ve kterých dochází ke konfrontaci světů nebo k událostem devastujícím pro psychiku malého dítěte, mají tak zaoblené hrany, že mě nemůžou a ani nechtějí zasáhnout. V Angličtině existuje pro tento styl vyprávění výstižný výraz - sugarcoating (obalování cukrem). Jeden z mnoha logických kiksů a zároveň stěžejní zápletka je toto; deprivované, opuštěné a vyhladovělé dítě žijící ve špíně se vyvinulo v čarokrásnou mladou dívku, která je snad jen trochu plachá, ale mluví jako kniha, čte básně a maluje. Když už člověk začne doufat, že se děj knihy někam pohne a příběh začne dávat smysl, přichází totální červená knihovna i s vyumělkovanými erotickými scénami. Kniha je protkaná popisy přírody pokoušejícími se o symbolismus- máme tu opět bažinu, která je především krásná a tajemná. Až bychom zapomněli na to, že umí být i pěkně odporná a smrdět. Zkrátka antirealismus non plus ultra, což není můj šálek čaje ani způsob, jakým chci vnímat svět.... celý text
Internát
2023,
Serhij Žadan
Na novou knihu Serhije Žadana jsem čekala s napětím a s premisou, že to nebude lehké čtení. A nebylo. Se svojí charakteristickou obrazností Serhij popisuje cestu učitele ve středním věku - Pašky, skrz bojovou linii na druhou stranu okupovaného města, kde je v internátu ubytovaný jeho synovec. Synovce je potřeba dovést zpátky domů. Ještě bych měla dodat, že slovo internát má v ukrajinštině a ruštině jiný význam, než v češtině. Je to spíše něco jako diagnostický ústav, kam se dostávají děti rodičů, které o ně nejsou schopni nebo ochotni pečovat. Proto Paškův synovec bydlí na internátě, který je ve stejném městě, jako jeho domov, a proto Paška po cestě zpytuje svědomí, že synovce nenavštěvoval. Paškova cesta vede nejen na druhou stanu města a zpět, ale také do vlastního nitra. Momenty, kdy se Paška se synovcem brodí sněhem, schovávají se před vojáky nebo utíkají před zdivočelými psy, jsou prokládány vzpomínkami Pašky na dětství, na jeho život táhnoucí se jaksi od ničeno k ničemu a na to, že mu nikdy o nic pořádně nešlo. Setkání se s lidským utrpením a to, že sám utekl před smrtí, Paškovi vneslo život do žil a on ví, že až se vrátí domů, že začne žít jinak. Přestože ho nečeká žádný happy end.... celý text
Hranice lásky
2021,
Barbora Baronová
Kniha Hranice lásky me na první pohled uchvátila svojí estetikou. Na druhý pohled, respektive začtení se, jsem pochopila hloubku této publikace. Jsou zde zkoumány různé druhy lásky. Každy druh lásky je zpracován nejen fotograficky, ale přináší i Dity osobní zkušenost, poté nabízí perspektivu odborníka. Zároveň v úvodu Dita Pepe mluví o traumatu jako impulsu k tvorbě a fotografii jako terapii. Kniha je plná témat a odkazů na jiné tvůrce, známých i neznámých lidí. Některá témata se mnou zarezonovala, protože se jimi zabývám také, některá mi byla vzdálená, takže jsem kapitolu jen prolistovala. Od začátku do konce mě ale překvapovalo, s jakou kreativitou Dita přistupuje ke každému tématu. Například v kapitole pojednávající o setkání s inspirativním člověkem - fotografem Petrem Helbichem, najdeme nejen fotky stylizovávané do jeho tvorby, ale i ochranné stránky z tenkého papíru ozdobeného pavučinkami, jaké známe ze starých fotoalb. Skoro mám pocit, že mi nepřísluší hodnotit tuto knihu, natolik je intimní. Není pochyb o tom, že láska v různých jejích podobách může být nešťastná, a je inspirativní vidět, jak se s traumaty vypořádal někdo tak kreativní jako Dita. PS: Vracím se k focení.... celý text
Poupátka
2021,
Hana Lehečková
Jsem dítě z disfunkční rodiny, které vyhledávalo náhradní vztahy, a v mnoha aspektech této knihy se poznávám. Touha někam patřit, snaha zavděčit autoritám, čím větší teror, tím větší snaha, důvěra, naivita. Když jsem se dívala na neutěšený svět očima jedenáctileté vypravěčky, zažívala jsem deja vu. Obsah je těžký a syrový, forma je naopak snadno stravitelná. Minimalistický styl, na první pohled působí jednoduše, ale jsou v něm skryta různá poselství. Například propast mezi světem dětí a dospělých je zdůrazněna i literárním jazykem; dialogy dětí jsou napsané přímou řečí a působí i vizuálně jako scénář, ale u dospělých přímou řeč nenajdeme. Myslím, že je důležité, že tato kniha Hany Lehečkové vznikla. Má hodnotu jak literární, tak i osvětovou a umím si představit, že autorce poskytla i autoterapii.... celý text
Selský baroko
2005,
Jiří Hájíček
V knize Selský baroko se rozhodně najde hodně dobrého, s důrazem na slovo hodně. Hodně vrstev, hodně rodin, hodně časových rovin, hodně příběhů rozbíhajících se na všechny strany, takže i přesto, že jsem knihu přečetla během jedné nespavé noci, nepodařilo se mi všechno pobrat a ani jsem neměla tu ambici. Úsporný styl vyprávění na druhou stranu působil jako dobrý tmel. Také si myslím, že si autor dobře poradil s atmosférou horkého vesnického léta, ačkoli moje venkovem nepolíbená fantazie se neměla čeho zachytit a při popisu míst i vztahů se toulala od Hoštic až po Želary (ty filmové). Konec mě dostal, ale ne v pozitivním slova smyslu. Opravdu bylo potřeba na celé to multiversum subjektivních pravd nasazovat takové klišé? Autenticita nám tu rázem klesá na bod mrazu. Přese všechno mám pocit, že se jednalo o zdařilý román, jen ne pro mě, což je moje škoda, ne autorova.... celý text
Pohyblivý svátek
1966,
Ernest Hemingway
Vzpomínky Ernesta Hemingwaye na dobu strávenou v Paříži dvacátých let, obývané spisovateli a výtvarnými umělci dnes známými jako Ztracená generace. Je pravděpodobné že tu máme idealizovanou verzi událostí, protože, jak říká doslov Josefa Škvoreckého, Hemingway byl na na sklonku života v depresi a ztrácel paměť. Když se pak našel kufr s jeho starými deníky, začal je přepisovat a vzpomínat na staré zlaté časy, asi jako když můj děda vzpomínal na své krásné mladí uprostřed té nejtvrdší totality. Hemingway v knize často opakuje, že se ženou žili v chudobě. Zároveň však zmiňuje, že měli služebnou, popisuje dovolené v Alpách, kam se jezdívali schovat před nepříjemnou pařížskou zimou Dále Hemingway v Paříži denně chodil pít a jíst do kaváren, kde také psal a setkával se s jinými spisovateli. Když jsem si ale přečtla, že Ernest i jeho žena Hadley oba pocházeli z velmi dobře situovaných Chicagských rodin, pochopila jsem, že se cítili v Paříži chudí. Ještě mě zaujalo, jaký je v knize kladen důraz na to, co všechno autor vychlastal, kde to a bylo a s kým. Skoro jako by si vedl alkoholový deníček. Svá oblíbená vína popisuje láskyplně, jako by mluvil milých bytostech. Pokud v té době Hemingway ještě nebyl alkoholik, pokládal své závislosti dle mého slušné základy.... celý text
Cop
2018,
Lætitia Colombani
Nápad psát o ženách prostřednictvím příběhů jejich vlasů není špatný, ale zpracování je neoriginální, předvídatelné a bez života. Jako když student odříkává z papíru referát. Autorka se snaží od začátku do příběhu tlačit emoce, proto je všechno nádherné, magické, bezbřehé nebo naopak odporné, tragické a bezcitné. Žádná šedá subtilní realita, v které se všichni pohybujeme 90% času. Kdyby aspoň autorka zapracovala na tom, aby postavy nebyly pouze kulturními stereotypy vytvořenými ze samých klišé. Dokonce i příběh Sarah, k jejímuž prostředí má autorka nejblíže, působí uměle. Bestsellery jsou pro mě zkrátka zárukou zklamání a spojení knihy o ženách pro ženy a bestselleru skončilo ekvivalentem telenovely, což se dalo čekat.... celý text
Šikmý kostel
2020,
Karin Lednická
Všechno, co bych o knize napsala já, už zde několikrát padlo. Ráda bych se tedy vyjádřila k tomu, co mě nejvíc zaujalo na přebalu. Na zadní straně knihy jsou komentáře lidí, kteří jsou nebo by měli být s tématem nějak spjati. První komentuje Alena Mornštajnová, kolegyně spisovatelka. Ok, beru. Hned za ní ovšem nastupuje Martha Issová, jakožto herečka, která v minisérii Dukla 61 na ČT hrála hornickou manželku, za což si vysloužila Českého lva. Kniha se jí líbila a k danému kraji má prý kladný vztah, i když celý život strávila v hlavním městě. WTF? Co takhle dát knihu hodnotit někomu relevantnějšímu, třeba, já nevím... skutečné manželce horníka či starousedlíkovi z karvinska?... celý text
Ostře sledované vlaky
2000,
Bohumil Hrabal
Četní Ostře sledovaných vlaků jsem vnímala jako výlet do starých časů. Nahrával tomu jak květnatý styl Hrabalova psaní, ve kterém jsme nacházela neznámá slova a nebyla jsem si jista, jestli jde o zastaralé výrazy nebo Hrabalovy invence (jinováč, pucvole, hylák, švunk), tak i témata vyšlá z módy. V dnešní době pornifikované bychom se už sotva zasnili nad razítkem obtisknutým na něčí zadnici. Lehký poetický styl této knihy je prošpikován naturalistickými výjevy, ze kterých se mi dělalo špatně (doprava zvířat na jatka, krmení husy). Je zarážející, jak už jsem v literatuře imunní obrazům z koncentračních táborů, respektive z transportů, ale jakmile někdo na místo vězňů dosadí zvířata, vnímám jejich bolest silněji. Tak jako u všech svých knih se Hrabal při tvorbě Ostře sledovaných vlaků nechal inspirovat svým životem; za druhé světové války pracoval jako výpravčí. Zároveň stěžejní událost knihy se opravdu stala nedaleko stanice Podřipsko. PS: U některých knih by měla být zvlášť sekce pro dobrovolné a nedobrovolné čtenáře. Ačkoli nevím, jestli bych nebyla stejný otrávený maturant, kdyby mi někdo v osmnácti letech předepsal tuto knihu.... celý text
Rumový deník
2000,
Hunter Stockton Thompson
Svědectví o tom, jak se žilo a chlastalo americkým novinářům v Portoriku na přelomu 50. a 60. let. Thompson se snažil knihu vydat ihned po jejím vzniku, ale nikdo o zápisky z mejdanu plného alkoholu a násilí tenkrát neměl zájem. Asi to na tehdejší americkou společnost bylo moc syrové čtení. Rumový deník tedy ležel přes 40 let v šuplíku a byl vydán až v roce 1998, to už měl Thompson na svém kontě řadu jiných úspěšných knih. Legenda praví, že novelu v 90 letech ‘objevil’ Thompsonův přítel Johny Depp. Později, v roce 2011, vnikla (dost volně pojatá) filmové adaptace Rumového deníku, ve které si Johny zahrál hlavní roli. Škoda, že už byl Thompson po smrti a nemohl se vyjádřit k tomu, jak plod jeho gonzo* novinařiny zmutoval ve veselou romantickou komedii. Pro mě je tato novela výletem do světa maniaků a pochybných existencí, temné strany tehdy prosperující (pan)americké společnosti. Přes všechnu špínu, kterou obsahuje, je místy poetická. Když píšu v recenzích, že vyhledávám atmosférické čtení, mám tím na mysli přesně tohle: „ V prvních hodinách karibského dne je něco tak svěžího a čerstvého. Ve vzduchu visí šťastné očekávání, že se něco stane, snad rovnou před vámi na ulici nebo za prvním rohem. (…) …vzduch byl svěží a plný příslibu, že už konečně dojde na ten pořádný kšeft, a já měl pocit, že kdybych byl jen trochu rychlejší, mohl bych dohonit ten prchavý přízrak, který zůstával vždycky krok přede mnou. Pak přišlo poledne a ráno vyprchalo jako zapomenutý sen. Mučil vás pot a zbytek dne hyzdily mršiny věcí, které se mohly stát, ale nepřežily to horko. Když se slunce doopravdy rozpálilo, sežehlo všechny iluze a já viděl, jak Portoriko opravdu vypadá – je nízké, nevlídné a přeplácané – tady mě nic dobrého nečeká.“ *Gonzo žurnalismem Hunter Thompson nazval (svůj) styl psaní, kdy se jako novinář ocital uprostřed příběhu a stejně jako o fakta se jeho články opíraly i o osobní zkušenost.... celý text
Balady
2004,
Jiří Wolker
Česká hip hopová scéna nestojí za moc a je to proto, že esence hip hopu je (nebo aspoň původně byla) průnik kreativního vyjádření a boje. Boje s externím nepřítelem nebo s osudem. Nejsme moc bojovný národ a v době, kdy se k nám hip hop dostal, nikdo moc nestrádal. Ale proč o tom mluvím… Přesně to, co čeští interpreti postrádají, měl v sobě Jiří Wolker. Jeho texty mají neskutečnou flow, jeho rýmy jsou ostré jako břitva a úderné jako dělníkovo kladivo. Dokázal najít poetičnost i v šedé budovatelské realitě, jako to uměli rapeři z rozpadlých sídlišť. Neviděl paláců, neviděl podkroví, zmizeli žebráci nuzní a hladoví, po světě bez bídy, bez chamtivosti chodili lidé chlapecky prostí, co stavějí mosty z básní a tónů a hlavně z železobetonu, aby spojili se zemí zem a srdce se srdcem. Zdá se, že Jiří bojoval do posledního dechu a idealismus vdechl význam jeho osudu. Svými básněmi vyjádřil, že jeho život, byť krátký, měl smysl. Smrt je jen součástí většího plánu. Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá.... celý text
