MilaSliacka přečtené 138

Bábovky 2016, Radka Třeštíková

Na úvod své recenze bych ráda řekla tolik, že se stravuji převážně zdravě, ale bývají chvíle, kdy se utrhnu ze řetězu. To pak dojím týden starý dort, zapiju ho lákem od okurek a pak si otevřu Májku. A tak to mám i s literaturou. V loňském roce jsem s potěšením přečetla knihu od Ivana Jonáka a chystám se i na memoáry Tomáše Řepky. Navíc teď, když je ze mně mimibazarová mamynka v domácnosti s mimískem a manžou, řekla jsem si, že na Radku Třeštíkovou nastal ten pravý čas. I zajásala jsem když v knižní budce jednoho dne ležely Bábovky. Těšila jsem se, jak si odpočinu a třeba se i pobavím. Nebudu to protahovat, nedalo se to číst. Všechny postavy (tedy všech pět, které jsem zvládla) se chovaly, uvažovaly a vyjadřovaly se stejně, byly stejně zahořklé, ze svých trablů vinily okolí a měly vedle sebe neschopného hňupa, kterého neměly moc rády, ale byly na něj zvyklé. Jako by postavy byly různé hlavy stejné saně, nebo pořád jedna a ta samá Radka a její představy o tom, jak žijí ženy napříč věkovým a společenským spektrem. Uvěřitelnost situací a přirozenost dialogů bych přirovnala k úvodním scénkám v pornu. Byly tam nějaké, většinou nevydařené, pokusy o řachandu a spousta na sebe vrstvených klišé. Nakonec autorka přidala špetku něčeho, co čtenářky znají ze svého života (kafe, bábovka, IKEA), aby se v té fantasmagorii cítily jako doma. To byl chytrý tah, za který dávám jednu hvězdu. Jinak jsou Bábovky brak, který se snaží tvářit jako kvalitní mainstream.... celý text

Animal triste 2005, Monika Maron

Příběh ženy, která se odmítla vzdát své reality, vytvořila si doma království smutku a v něm pomník nepřítomnému milenci. Pořád dokola prožívá pár uplynulých společných chvil a já jako psychoanalytik amatér se ptám; co vedlo člověka k tomu, aby ho několik poměrně fádním setkání dovedlo k takové posedlosti? Jaké trauma tomu předcházelo? Můžeme jen spekulovat, zda se osobní trauma vypravěčky spojilo s traumatem, které na Berlíňany dopadlo v období rozdělení města na dvě části. Kniha pro lidi, kteří mají rádi ponurost a existencionální filosofování tak, jako já.... celý text

Umění milovat 2010, Erich Fromm

Tak trefnou a inspirativní knihu jsem už dlouho nečetla. Není to žádná oddechovka, naopak se člověk musí místy hodně soustředit, ale stojí to za to, protože se dozvíte víc o sobě i o době, ve které žijeme. Téměř každou informaci, kterou jsem přečetla, jsem si byla schopna zařadit do kontextu svého života nebo života někoho z mého okolí a nezřídka pak následoval moment pochopení: ,,Aha, tak proto mám tyto tendence!” ,,Tak proto se tento člověk nedokáže chovat jinak!” Fromm často vychází z Freuda, ale Freudovy myšlenky dotahuje dál a někdy je i popírá svými teoriemi. Zároveň freudovské (a jiné, např. marxistické) modely zasazuje do historického kontextu, což mi pomohlo více pochopit postmoderní společnost a její vývoj.... celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

Nápad popsat alternativní realitu naší země je geniální, ale zpracováním z něj paní spisovatelka mnoho nevytěžila. Popisuje období, které velká část čtenářů zažila, proto kdyby se jednalo o dobovku s odkazy na tehdejší reálie, mohla se kniha opravdu dostat pod kůži. Místo toho se ocitáme v jakémsi ponurém bezčasí, nic proti tomu, ale tím se ztrácí myšlenka alternativní reality tolik omílaná při propagaci knihy. Spíš tady jde o nešťastný příběh jedné rodiny napsaný podle dost podobného mustru jako Hana. Nebavily mě dobré dvě třetiny knihy a až ke konci se děj rozjel, příběhy se spojily a opravdu mě zajímalo, co bude dál až při čtení posledních šedesáti stránek. Že Alena Mornštajnová umí psát, není pochyb. Z mého pohledu se ale jedná o knihy řemeslné, nikoli umělecké nebo poetické a to je důvod, proč nejsou pro mě. Příběhy jsou pečlivě vykonstruované a do detailů zpracované, ale ani neustálé podrobné popisování situací nedokáže dle mého navodit atmosféru. Dozvídám se informace, ale nevyvstávají přede mnou obrazy, díky čemuž mě příběh nedokáže pohltit už vůbec ne zasáhnout.... celý text

Smuteční slavnost 1967, Eva Kantůrková

Trhlina 2019, Jozef Karika

Hororové čtení jsem zažívala naposledy někdy v páté třídě, kdy jsem přečetla všechny Stopy hrůzy, které u nás vyšly. S premisou, že mně jen tak něco nadpřirozeného v literatuře nerozhází, jsem se pustila do Trhliny. Ano, kniha je zbytečně dlouhá. Po úderném začátku se čtenář musí prokousávat dlouhými pasážemi o tom, jak hlavní hrdina bloguje a zdlouhavě něco čte nebo komunikuje se svými čtenáři, pozdějšími členy výpravy. Jakmile se ovšem dostaneme k finální části, na kterou tak dlouho čekáme, začíná horor. Přiznám se, a je mi to trochu trapné, autor se mi dostal pod kůži a vzbudil ve mně pocit, že všechno se to stalo a kdo se přiblíží k tribečskému tajemnu, byť jen přečtením příběhu, bude lapen do pasti. Na konci jsem se pomalu bála jít v noci na záchod, abych se nevzdálila od zbytku výpravy (tedy spícího manžela) a nevstoupila klosetem do paralelní dimenze. Dostal mě. Nemůžu jinak než dát čtyři hvězdy.... celý text

Útěk do divočiny 2007, Jon Krakauer

Když jsem v knižní budce narazila na titul Info the Wild honosící se velkým nápisem BESTSELLER, chtěla jsem už knihu odložit. Pak mě ale zaujalo to, že autorem je Jon Krakauer, kterého jsem doposud znala jako novináře/dobrodruha a především pak člena epického výstupu na Mt. Everest z roku 96, a dala jsem knize šanci, čehož nelituji. Na rozdíl od filmu, který na můj vkus až kýčovitě romantizuje příběh Chrise McCandellese, tady máme literaturu faktu. Jon Krakauer popisuje svojí anabázi od chvíle kdy napsal článek o mrtvém mladíkovi nalezeném uprostřed divočiny na Aljašce, přes vodítka, která sledoval, aby se dopátral Chrisovy identity, až po návštěvu místa skonu s Chrisovými rodiči, přičemž čerpá z rozhovorů s lidmi, kteří Chrise poznali jako Alexe Supertrampa, dopisů od čtenářů prohlašující Chrise za naivního hlupáka, textů z Chrisova deníku a informací z fotek na nevyvolaném filmu. Vše pak prokládá historickými a zeměpisnými fakty, čímž uvádí příběh do širšího kontextu. Díky tomu, že jako správný novinář v příběhu vrství informace na sebe tak, jak je po dobu několika let získával, je příběh napínavý až do konce. Za mě příjemné překvapení. PS: ti čtenáři, kteří si stěžují, že je kniha zklamala, protože neodpovídala filmu, by si měli uvědomit, že film byl z části fikce, aby dramaturgicky fungoval. Napadá mě příměr; přečíst si historickou knihu o Titaniku a být zklamaný, že v ní chybí Jack a Rose.... celý text

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane Vera Felscherinow

Život je jinde 1979, Milan Kundera

Knihu Život je jinde jsem četla shodou okolností paralelně s knihou Umění milovat od Ericha Fromma. Ukázalo se to být jako docela dobrá kombinace. Fromm ve své knize popisuje různé druhy lásky, mimo jiné také tu rodičovskou plus její různé dysfunkce. ,,Pravá podstata mateřské lásky je péčí o růst a to znamená, že si matka musí přát, aby se dítě od ní oddělilo.” Inu, to se v případě hlavního hrdiny knihy Jaromila nestalo. Zároveň chybějící nebo nezúčastněný otec v dítěti budí velkou úctu k autoritám jako k chybějícímu prvku otcovské lásky. To se v případě Jaromila stalo. Máme před sebou podobného hrdinu jako v knize Alberta Moravii Konformista; ten se snažil skrýt svoje stigma zneužití knězem, díky čemuž se z něj stal skvělý nástroj fašistického režimu. Snažil se potírat špínu v sobě potíráním protirežimní špíny tam venku. Jaromil se snaží být dospělý, schovat cejch mateřské lásky a splynout s davem. Otcovskou lásku a mužskou sílu naopak hledá v sounáležitosti s revolucí a v odevzdání se socialistickému režimu. Jenže, jak říká Fromm, aby člověk dospěl, musí v sobě objevit matku i otce, což se Jaromilovi nepovedlo. I přes obvyklou kunderovskou misogynii, skvělá studie postav. Nemůžu něž dát plný počet bodů.... celý text

Já to doufejme ňák zmáknu 2009, kolektiv autorů

Fajn, že učitel dal dohromady práce svých žáčků a knihu vydal. Je to roztomilé, vtipné a někdy smutné čtení. Netušila jsem, že v Itálii v 90 letech byla taková chudoba. Přestože je kniha prezentována jako čtení pro dospělé, já bych jí dala spíš přečíst dětem okolo deseti let, aby se zasmály, ale i poučily.... celý text

Na západní frontě klid / Cesta zpátky 1988, Erich Maria Remarque (p)

Tak tohle byl opravdu silný čtenářský zážitek. Erich Maria Remarque popisuje s téměř novinářskou přesností svoji zkušenost vojáka z první světové války od naverbování za nemalého přispění tehdejší propagandy přes život na frontě až po návrat a následky let prožitých v neustálém strachu. Neomezuje se ale jen na hrůzy zažité na frontě, neméně důležitá je linka přátelství s ostatními vojáky ze stejné roty. Přátelství, které se po válce ukázalo být jedinou jistotou a oázou porozumění. Válku Remarque popsal tak autenticky, že veškerá jeho tvorba byla dokonce zakázaná po nástupu Hitlerovy vlády, aby neodrazovala mladé vlastence od nástupu do armády. Remarque byl prohlášen za Paula Kamera, což měl být Žid, který se války nikdy nezúčastnil. Shodou okolností jsem během čtení narazila na článek popisující reálné události ze západní fronty pojmenované Vánoční zázrak, který dokreslil můj čtenářský zážitek: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/vanoce-v-zakopech-jeden-rok-zazraku-a-dlouhe-roky-nasili.A111220_160953_vojenstvi_mla... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Po dočtení knihy Na západní frontě klid jsem si řekla, že si dám na chvíli pauzu od válečné literatury. Do rukou se mi ale dostala kniha Hana. Začetla jsem se do ní a měla jsem rozporuplné pocity; první část mě nebavila. Docenila jsem ji a začala mě bavit zpětně (jestli je něco takového vůbec možné), až když jsem postupně získávala kontext a vhled do předchozích událostí. Postavy jsou dobře napsané. Líbilo se mi i to, že v knize bylo často zachyceno, jak se navzájem vnímají a jak odlišně vnímají situace každý ze své perspektivy, při čemž člověk se dokázal vcítit i do záporáka. Ke konci knihy už jsem myslela, že mě autorka nemůže ničím překvapit, ale v posledním odstavci mi opět vzala vítr z plachet, když se kruh uzavřel jako vanilkový větrník. PS: čtu toto své hodnocení s odstupem několika měsíců a ubírám jednu hvězdu. Nedokážu si moc vybavit, o čem kniha byla, pamatuju si jen matně dějové linie hlavních dvou postav. Stopu tedy ve mně čtení této knihy nezanechalo.... celý text

Nulový součet 2020, Lukáš Palán

Docela výstižná je ilustrace na přebalu knihy, kde se sbíhají a rozbíhají pokroucené linky a celek vytváří abstraktní obrázek, který vás docela baví, ale nejste si jisti, jestli ho chápete a není to místo abstrakce třeba mamut. Taková je i knížka Nulový součet. Přes všechny odbočky do minulosti, budoucnosti, do autorova podvědomí a do kanceláře nakladatele, vidím před sebou příběh, který se mohl stát komukoli z mého okolí, o to víc, že moc nezačíná ani nekončí. Je plný kulturních odkazů a je v něm sebeironie a humor. Pobavila mě třeba část o tom, že bychom měli dostávat ocenění za záslužné činy, které jsme nevykonali, ale klidně bychom mohli. Takže bych si tímto chtěla připsat zásluhu za to, že knize sice místy úplně nerozumím, ale mohla jsem. Bod strhávám za opakované nazývání žen vagínami a v jednom případě prdelemi. PS: Poučení pro příště: nepsat recenze na knihy, které nemám dočtené. Vše, co jsem napsala, platí pro první část Nulového součtu. Potom totiž přišla druhá kratší a mnohem minimalističtější část, která by se dala ilustrovat jednou rovnou čárou mizející do ztracena. Připomnělo mi to mrazivou japonskou záležitost Until I am a mummy (po zfilmování Sound of insects).... celý text

Anežka 2015, Viktorie Hanišová

Na tuto knihu jsem se hodně těšila. Zpracovává téma (chtít dítě/nemít s kým/biologické hodiny tikají; mít s kým/co kariéra?; mít s kým/nedaří se; svobodná žena a nemožnost adopce), které je společensky aktuální a nosné, ale zatím jsem se s ním knižně nesetkala (uvítám tipy). Začátek knihy byl dobře rozehraný. Julie, ambiciózní kariéristka, která jako další stupínek v svém společenském statutu vnímá mateřství - to bylo trefné. Dokonce jsem se i pobavila u pasáže s tabulkou hodnotných a nehodnotných zaměstnanců korporátu. Bohužel od chvíle, kdy Julie potratí, to jde s příběhem pomalu z kopce. Ilegální adopce - ok, může být, dítě pořád pláče a adoptivní matka se s ním nedokáže sblížit - ano, i to je reálné... Na scénu však přicházejí epizodní postavy, které jsou takové jednostranné karikaturky. Kamarádka s mnoha dětmi, mluví jen v množném čísle a nemá zájmy. Ambiciózní kamarádka je bohatá a má dítě houslistu. Matka je jednoduchá vesničanka. A co hůř, hlavní dvě postavy jsou ploché a přestávají dávat smysl. Totálně odfláknutá je linie vztahu Julie a její matky. Byla matka od dětství citově chladná? Utekla Julie do Prahy dělat kariéru, aby jí něco dokázala? Chybí vývoj Juliiny postavy. Je krásná a dokonalá a najednou je stará a opotřebovaná. Chodí vůbec do práce? Z čeho s Agnes žijí? Takto bych mohla pokračovat. Místo toho, aby se autorka zabývala dotažením postav a dějových linií, hází do placu čím dál tím neuvěřitelnější zápletky, které zase bez vysvětlení opouští (co to vlastě udělali Agnes spolužáci? jaký byl její vztah s nimi potom ve škole? byly nějaké následky?; a co sestra? dopadlo to nějak? kontaktovala Agnes později i bratra?…). Je to škoda, stačilo málo a bylo by to ze života. Kniha/autorka měla podle mě na víc (viz začátek knihy). Takhle je to jen nedovařený guláš a slabý průměr.... celý text

Proměna 2007, Franz Kafka

Když jsem Proměnu v rámci povinné četby četla v patnácti, nebavila mě. Když jsem ji četla podruhé po dvacítce, zaujala mě svojí metaforyčností, ale nevyvolala emoce. Teď po třicítce jsem ji obrečela. Příběh Řehoře Samsy mi připadá jako ten nejsmutnější z Kafkovy tvorby. Obzvlášť když si představíme, že Kafka psal vlastně o sobě. Máme tu Řehoře, který pracuje jako obchodní zástupce a žije tím, aby vydělal peníze a zabezpečil rodinu. Ne že by Franz Kafka svoji rodinu živil, ale do určité doby se snažil naplnit její (především pak otcova) očekávání, aby ‘z něj něco bylo’. Pracoval jako právní poradce v pojišťovně, dokud neonemocněl a musel od práce upustit. Franz onemocněl fyzicky - vypukla u něj tuberkulóza, nicméně právě Proměna posloužila jako jedna z indicií k domněnce, že Kafka trpěl také schizoidní poruchou osobnosti (prof. Marino Peréz Alvarez ve své práci z roku 2003), která ho společensky izolovala. Ve chvíli, kdy se Řehoř probouzí jako obří brouk, je jeho prioritou stihnout vlak a pokračovat dál ve své práci, což samozřejmě nejde. Rodina objevuje Řehoře a s hrůzou se od něj odvrací, zároveň se mu snaží pomoci nebo alespoň se o něho postarat. Nejvíce na blízku mu zůstane jeho sestra. Franz nikdy nenaplnil očekávání svého otce, statného obchodníka, který mu od malička dával najevo jeho nedostatečnost. Po propuknutí nemoci se však otec o Franze až do jeho smrti materiálně staral a nejblíže si byl Franz se svojí sestrou Ottlou. Jak postupuje čas, Řehoř svojí existencí zatěžuje rodinu stále víc. Není schopen komunikovat, ale rozumí, co si o něm rodiče a sestra povídají. Ve snaze jim vysvětlit své stanovisko se k nim přibližuje, čímž vyděsí matku. Rodina si Řehořův čin interpretuje jako zlovůli a zahánějí ho do jeho pokoje. Otec po něm hází jablka a zasazuje mu smrtelnou ránu. Řehoř neumírá hned, ale po nějaké době. Umírá v myšlenkách na rodinu a s přáním, aby se měli dobře. Rodina nachází mrtvého Řehoře, popláčí si nad jeho tělem, ale hlavně se jim uleví, že už je pryč. Toto je výstižné podobenství vztahu Franze Kafky a jeho rodiny, alespoň podle jeho zachovaných deníků a dopisů. Chtěl jim být prospěšný a chtěl jim být i nablízku, ale mezi ním a rodinou byla nepřekonatelná bariéra. Nejvíce pak Franze zraňuje a zabíjí (jako v i v mnoha dalších povídkách) jeho otec. Proměna je příběh o nepochopení a zavržení člověka jeho nejbližšími, které miloval a jejichž předsudkům se nedokázal ubránit.... celý text

Katedrála 2012, Raymond Carver

Těžká hodina 2008, Jiří Wolker

Poslední přítel 2011, Tahar Ben Jelloun

Že se jedná o popis celoživotního přátelství dvou mužů (které bylo nadřazeno všem ostatním vztahům - Kundera by zaplesal), zde již bylo řečeno. Zaměřím se tedy na atmosférické pozadí hlavního příběhu a vhled do reálií, které oceňuju teď, když čtu knihu podruhé. Odvíjí se před námi barvitý popis Maroka od konce padesátých let do období kolem roku 2000 včetně popisu zvyků a povahových rysů Maročanů a dozvíme se i kus politické historie této země. Byl to teda docela masakr, horší než u nás ve stejném historickém období. Na konci autor (resp. jeden z hrdinů) srovnává život v Maroku a ve Švédsku a zamýšlí se nad tím, proč podle něj nebylo Maroko v té době připraveno na demokracii. Po přečtení autorova životopisu jsem si uvědomila, že jedna z postav je inspirována jím samotným (ten větší klaďas), což mi přišlo zajímavé.... celý text

Moje levá noha 1993, Christy Brown

Můj velký obdiv autorovi i jeho mamince, která v roce 1932 nedala na doměnky doktorů, že její syn je mentálně postižený a rady, že by měl být odložen do postele bez možnosti se vyvíjet. Tato žena se i přes to, že měla už čtyři malé děti, synovi věnovala a pomohla mu začlenit se mezi zdravé děti (sourozence a kamarády), ale i objevit jeho talent a naplnit potenciál.... celý text

Z hlubin 2006, Margaret Atwood

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když čtu knihu od Margaret Atwood, docvakne mi až napodruhé. Jako bych si všechny informace dokázala propojit, až když znám (často násilný) konec. To, co na první přečtení vypadalo jako popis fádních situací, se náhle mění ve stupňující se ticho před bouří. Až v kontextu šílenství posledních několika kapitol oceňuju postupný přerod hlavní hrdinky z člověka okleštěného civilizací ve zvíře. Konec mi pak připadal takový nedotažený nebo jsem něco nepochopila.... celý text