MilaSliacka přečtené 138

Nejlepší pro všechny 2017, Petra Soukupová

Petra Soukupová dělá dobré jméno mainstream literatuře a ani její scénáře si nevedou špatně. Vůbec se nedivím. V knize s výstižným názvem to nejlepší pro všechny se před námi odvíjí celkem obyčejný příběh jedné rodiny z pohledu Hany, její matky Evy a syna Viktora. Děj je vyprávěn pozoruhodně plynule, přestože autorka jako by nahodile přeskakovala z jedné perspektivy do druhé a z druhé do třetí. Každý vypravěč má velmi odlišné výrazové prostředky obohacené o detaily příslušné k té které generaci. Postavy jsou skvěle napsané. Ne že by snad byly skvělé. Každá z nich je nějakým způsobem sebestředná a chce po ostatních, aby změnili ve jménu jejich pojetí reality. Jak to, že to nechápe? Je nejčastější otázka všech tří hrdinů. Vidíme různé vzájemně misinterpretace činů a hodnocení těch druhých na základě předsudků. Vidíme i vývoj postav a to, že sobecká rozhodnutí nakonec vedla ke zdárným koncům a altruismus k průserům. Při tom všem takovéhle rodinné s generační střety známe snad všichni ze života. Za mě super čtení.... celý text

Spaste ryby 2013, Annelies Verbeke

Dějiny kultury začátku století 2013, Serhij Žadan

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Serhijova poezie mi bohužel stejný zážitek ani požitek nepřinesla. Analogie a metafory byly pro mě tak abstraktní a neuchopitelné, že jsem dost často nevěděla, o čem je vlastně řec.... celý text

Big Mac 2011, Serhij Žadan

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Kéž bychom měli takové spisovatele i na české literární scéně.... celý text

Dobrodružství Čičikova aneb Mrtvé duše 1891, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Nemůžu uvěřit, že kniha, napsaná v roce 1842, je tak čtivá. Gogol barvitě vykresluje obraz tehdejšího Ruska; jak jeho reálie tak povahové rysy ruského člověka napříč různými společenskými třídami, ačkoli všude platilo, že lidem nad sebou se leze do zadku po lidech pod sebou se šlape. Tento konsenzus se ostatně drží dodnes a ne jen v Rusku.... celý text

Představa o nekomplikovaném životě s mužem 2004, Helle Helle (p)

Helle Helle - po jejich knížkách sáhnu, když potřebuju zahřát na duši. Není to tím, že by se její knihy zabývaly hřejivými tématy, řekla bych spíš naopak, ale je to normcore sociálních dramat. V jejích knihách je popsáno tolik banalit, že si člověk najednou připadá tak nějak normální se svými vlastními problémy a banalitami. Třeba v knize Představa o nekomplikovaném životě s mužem řeší hlavní protagonistka to, jak uklízí, co měla v nemocnici, kde pracuje, k obědu, o čem se baví s kolegyněmi, jak u sebe omylem ubytuje osobu, kterou téměr nezná, jak si kupuje kozačky….a na pozadí toho všeho se odehrává drama o neuchopitelnosti intimity. Na rozdíl od sociálních dramat, kde hrdinové přistupují ke svým problémům s jistou pompézností a teatrálností, tady vše plyne a hrdinka se nechává unášet a já s ní.... celý text

Dívka jménem Sus 2017, Jonas T. Bengtsson

Agathe 2019, Anne Cathrine Bomann

Nabarvené ptáče 1995, Jerzy Kosiński

Některé knihy mají tu moc nám zprostředkovat hrůzný zážitek z doby, kterou jsme nemohli sami poznat, a rozhodně nás při tom nešetří. Nabarvené ptáče je jednou z nich. Není to jen bezpečné nahlédnutí pozorovatele, vstupujeme do světa, kde není naděje. Občas se vynoří trochu lidskosti, ale ta je vzápětí zadupána. A když už si myslíme, že to horší být nemůže, nastupují Kalmyci a začínají plenit… Není pochyb o tom, že všechno, co je popsané v knize, se za války dělo. Polemiky o tom, že se to nemohlo přece stát všechno jednomu chlapci, mi připadají bezpředmětné. Mimochodem na konci knihy je doslov, kde autor vysvětluje, že čerpal z výpovědí mnoha svědků a z veřejně dostupných válečných dokumentů. Nesmím opomenout formu, která byla mistrná v tom, že se autorovi podařilo vyprávět z perspektivy dítěte (nejdříve šestiletého, poté postupně věk přibýval), tedy nahlížel události s dětskou logikou. Hodně zajímavý mi například přišel detail, kde chlapec vymění katolickou víru za spravedlivější víru v socialismus, ale zároveň si hned uvědomuje, že tak jako nesl tíhu vrozeného křesťanského hříchu, ani teď není od dědičného hříchu očištěn - nepochází z rodiny dělnického původu. Není svět, kde by byl bez viny a proto je jasné, proč se mu děje všechno to zlo.... celý text

Dora na cestách 1983, Helena Šmahelová

Komunismus jsem zažila jako malé dítě a jeho propaganda se mě tehdy nijak nedotkla. Byla jsem tedy zvědavá, jaký předobraz společnosti byl tlačen tehdejším dospívajícím. V této knize to byl obraz ‘správné rodiny’ a cesta Dory a tatínka do USA za biologickou matkou Dory, která emigrovala. Nejméně sympatická postava je tatínek, ctnostný a nerudný autoritářský páprda, který mluví s Dorou jako s blbcem, přičemž si stěžuje, že už se mu Dora tolik nesvěřuje. Po cestě z Prahy a na Island padají z tatínka moudra o naší krásné socialistické vlasti a o socialismu celkově (mezi mé top 5 patří přirovnání Karla Marxe k Ježíši Kristovi). Pak tu máme submisivní macechu Jarmilku, šedou myš, jejíž nejhodnotnější vlastností je (dle tatínka) její skromnost. Jarmilka sama o sobě není ničím extra protivná, ale znepokojující je otcovo opakující se vyzdvihování Jarmilčina posluhování rodině a upozadění sebe sama, jako vzoru ‘té správné ženy a matky’. Dalším členem je Dora, která vzhlíží k otci a přejímá jeho názory, také žárlí na macechu. A nakonec nevlastní bratr Tino, což měl být asi příklad správného mladého socialisty, ale kupodivu byl ze všech členů rodiny nejmenší klišé. Celkově mi připadalo, že obraz světa v této knize je mírně řečeno pokroucený. Například po příjezdu do New Yorku Dora nešetří výrazy jako ohavný, hrůzný a dokonce stromy Central Parku nazývá zakrslými. Všechno, co je jinak, než v ČSSR, hned odsoudí, přičemž Island, kde je také všechno jinak, je pro ni pohádková země… Americká matka je tak marnivá, že má svoji vlastní koupelnu. To by macecha nikdy nedopustila! Ta trvá na tom, že se bude koupat jako poslední, protože ona jediná umí pořádně umýt vanu. Potom také, představte si tu hrůzu, americká matka nosí spoustu náramků… a tak dále a tak dále. No, byla to zajímavá sonda to tehdejší doby. Knížku nemůžu hodnotit, protože Helena Šmahelová nepíše špatně, ale ten obsah je znepokojivý.... celý text

Člověk nula 2020, Anna Starobiněc

Tahle nabušená kniha pojednává o světě, kde jsou všichni lidé připojeni na vnitřní síť zvanou Socio, kde mají všichni svůj inkód, podle kterého je možné vidět, z koho se inkarnovali, a kde lidé nad 60 let musí být odvedeni do zóny pauzy, aby byli usmrceni a se mohli znovu narodit. Sledujeme příběh Zera - člověka nula, který se narodil bez inkódu a způsobil tak error v systému. V dětství byl odveden do nápravného ústavu, kde se setkává se svým celoživotním přítelem Crackerem, kdysi zakladatelem Socia, a také se Synem Řezníka nesoucím svoji věčnou vinu po mnoho inkarnací. Dál to začíná být trochu komplikovanější, ale to by nemělo pozorného čtenáře odradit. Kniha se četla podobně jako scénář. Dostanete informaci, kterou si nedokážete zařadit a o několik kapitol dál dostanete rozuzlení. Musela jsem se vracet k předchozím kapitolám, aby mi to secvaklo. Je to jedna z těch knih, které musíte přečíst několikrát, aby vám do sebe zapadly všechny detaily.... celý text

Bezpečně nešťastní 2020, Petra Baštanová

Můj další pokus najít současnou mladou českou spisovatelku a snad se i poznat v její knize, skončil fiaskem. Petru Baštanovou omlouvá jedině to, že není spisovatelka, ale blogerka. Dokázala bych si možná představit, že si čtu jednotlivé kapitoly jako sloupky v rychlosti po cestě do práce a nehledám v nich žádný smysl ani přesah, ale jako celek se to číst nedá. Je to neustále opakující se litanie rozmazlených, nekompetentních a povrchních skoro třicátnic. Humor nebo sebeironie chybí. Každá kapitola je podepsaná jiným jménem, což je zbytečné, protože mezi postavami není žádný rozdíl. Pokud chce někdo tvrdit, že ženský jsou slepice, tahle kniha mu dá za pravdu. A názory na to, že ta dnešní mládež nezná pořádné hodnoty, tato kniha také zrovna nevyvrátí.... celý text

My 1989, Jevgenij Ivanovič Zamjatin

V porovnání z obdobnými dystopickými novelami 1984 a Kallocain mě My bavilo asi nejméně, nicméně je to dobré čtení a mistrně vykonstruovaný příběh, nabízející analogii k mnoha historickým událostem a v něčem se blížící dystopiím vznikajícím v současnosti (při čtení mi občas problikávaly obrazy z různých epizod Černého zrcadla).... celý text

Vegetariánka 2017, Han Kang

Mé první nahlédnutí do korejské literatury nemohlo dopadnou lépe. Autorka popisuje zdánlivě banální události ze života Jonghje, s každou stránkou nás více uvádí do kontextu jejího života a touhy nebýt (člověkem). V knize dochází třikrát ke změně vypravěče a s každou změnou se příběh posouvá o kus blíž k šílenství a dál na okraj společnosti (jejíž tlak 'být normální' jednoho dostane na lopatky). Naturalistické čtení, ze kterého mrazí a zároveň chvílemi jakýsi magický realismus. Výborné.... celý text

Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. 2009, James Patrick Donleavy

Předpokládám, že tato kniha měla být o frivolnosti, ale styl vyprávění a vlastně i povaha hlavního hrdiny pohřbívají jakoukoli pikanterii, navzdory tomu, že v příběhu se souloží.... celý text

BerZlín 2017, Adam El Chaar

Jméno Adam el Chaar jsem zaznamenala v časopisech Artikl a Pandora revue, jeho fejetony mě vždy pobavily. Byla jsem nadšená, když jsem narazila na jeho knihu. Česká literární scéna podle mého postrádá mladé intelektuální spisovatele se špetkou sebeironie (jako je například Serhij Žadan) a doufala jsem, že Adam to třeba zachrání. Vypadá to ale, že Adama snesu jen v menších dávkách. Jeho knihu, i když uzoučkou, pořád nemůžu dočíst, a to se snažím. Adam bloudí od ničeho k ničemu a zatím se literárně ještě hledá (a nenachází). Zkusím ještě jeho druhou knihu, třeba mě překvapí.... celý text

Naivní. Super. 2005, Erlend Loe

Když jsem knihu četla poté, co vyšla, přišla mi geniální a zcela ze života. Teď, když ji čtu po patnácti letech a je vidět, že jsem někde jinde. Hrdina Erlenda Loe roste a vyvíjí se, stejně jako čtenář. Najít se v ní ale i po letech dá: humor minimalismus existenciální krize (odstartovaná prohrou v kriketu) triviální pohled na svět míč hledání vztahu k lidem hledání vztahu k sobě vesmír jménem New York upřímnost seznamy... celý text

Včely 2016, Meelis Friedenthal

Zajímavá knížka o putování studenta medicíny v dobách raného novověku z holandského Leidenu do nehostinného městečka Tart v Estonsku, kde kromě toho, že je hladomor, obyvatelé ještě věří v čarodějnictví. Náš hrdina už dávno ví, že čarodějnictví má vědecké vysvětlení - je to blud způsobený přebytkem černé žluči v těle. Užívá své pokrokové metody k léčení sebe sama i náhodných lidí, díky čemuž se nejednou dostává do křížku s místními obyvateli. Přes svoji pokrokovost se obává (SPOILER ALERT!), že on sám je uřknutý a má v sobě sílu zlého oka (lidé, se kterými se dostane do bližšího kontaktu, umírají), což před ostatními pečlivě tají. Horečnaté bludy se mísí s neveselými reáliemi tehdejšího Estonska a je pozoruhodné, že autorovi se povedlo příběh dotáhnout ke konci, aniž by se utopil v patosu a konec v sobě nese v podstatě pozitivní rozuzlení a poselství. Na konci knihy je fascinující uvedení příběhu do historického kontextu a dozvíme se dokonce, které události jsou pravdivé a které postavy opravu existovaly.... celý text

Betonová zahrada 2005, Ian McEwan

Tahle kniha mě nepřestává bavit. Psychologie/ vývoj postav jsou zde dle mého dotažené k dokonalosti. SPOILER ALERT - nečíst dál, pokud se knihu teprve chystáte číst. Vypravěčem je čtrnáctiletý kluk, který, jak už to v tomto věku bývá, má svůj hlavní focus na sebe; je fascinován svým vzhledem, svými myšlenkami a v neposlední řadě také svými incestními choutkami vůči starší sestře. Ostatní motivy knihy (smrt obou rodičů a pohřbení matky ve sklepě, aby mohli sourozenci zůstat spolu) probíhají jaksi mimochodem a i když je vypravěč do detailu popisuje, zdá se, že je tolik neprožívá. Dalo by se říct, že tu máme psychologii Pána much přenesenou do rodinného kruhu. Nebo jsou všechny události tak hrůzné, že je ještě napůl dětský mozek není schopen pobrat, jako když v šoku po nehodě necítíme bolest a se zlomenou nohou dokážeme dojít na nejbližší pumpu? Bude se náš hrdina z událostí jednoho léta léčit do konce života na psychiatrii stejně jako jeho sourozenci? To ví snad jen sám autor.... celý text

Černé roky 2017, Lucia L. Fišerová

Tohle asi nebude čtení pro každého, ale mně kniha neskutečně inspirovala. Fragmenty z deníků a fotografie Lubuše Jarcovjákové jsou poskládané do působivé mozaiky. Za prvé se jedná o jedinečnou sondu do života nekonformního člověka v dobách komunismu a za druhé je kniha důkazem toho, jak je hranice umění i naší lidské hodnoty relativní. Libuše žila v době, kdy byla její tvorba spoutána režimem a určitou estetickou konvencí, která jí diktovala, že její práce nestojí za nic. Do toho Libuše bloudila dokola ve svých vlastních traumatech a stínech, které se snažila překročit. Přesto neustále tvořila, protože nemohla jinak. Ve svých denících sama sobě nepřímo vyčítá neschopnost a promarněný čas, ale když se na její život podíváme (skrze její fotografie) jako na celek, vidíme, že přes všechnu tu marnost vzniklo komplexní umělecké dílo. Ta, která byla kdysi psancem, nyní sbírá ocenění a učí fotografii. To, co byly kdysi černé roky plné beznaděje, našlo svoji hodnotu a dává naději nám všem, kteří si nejsme jisti svoji cestou.... celý text