mira.l komentáře u knih

Ani třetí díl této knihy nezklamal, opět dvacítka povětšinou velmi zajímavých zastavení z míst, z nichž některá neznám, ale na většině míst nebo aspoň v jejich blízkosti jsem někdy při svých toulkách Šumavou byl a rád se na ně zase někdy vrátím.
Zvlášť potěšila kapitola o Modrém sloupu, protože ... protože ... když jsem loni v září stál zády k hájence na Březníku a koukal tím nádherným údolím k Luznému, bylo mi jasné, že já na ten zatracenej kopec prostě jednou někudy vylezu:)!! A ejhle, jistá inspirace je tady. Sice se tam momentálně přes Modrý sloup nesmí, přístup je tam pořád jen z německé strany, ale snad se to jednou zlepší. Aspoň vím, že je teoretická šance se tam někdy v budoucnu dostat i z naší strany hranice.
Vůbec bych se nezlobil, kdyby se pan Kintzl "hecnul" a dal dohromady ještě alespoň jednu knížku:)!

9 09.02.2021

Útlá knížka z bavorské strany Šumavy se věnuje přírodě NP Bavorský les. Všímá si především lesa jako takového, jako živého organismu, ale i biologické rozmanitosti v říši rostlinné i živočišné, věnuje se také některým typickým šumavským biotopům, třeba rašeliništím či tzv. "šachtám" - horským lukám, v minulosti využívaným jako pastviny a všímá si též turistického potenciálu NP Bavorský les a ochrany tamní přírody.
Je to knížka, která se dá přelouskat možná za dvě, tři hodiny, textu tam zase tolik není. Ale to by byla asi škoda, protože tohle je typ knížky, u které se čtenář kochá především obrázky. Fotografie, některé v podobě panoramatických snímků přes obě strany knihy, jsou opravdu nádherné a stojí za to se nad nimi pozastavit, chvíli si každou z nich prohlížet, kochat se jimi, hledat na nich nějaké zajímavé detaily, a přitom si třeba plánovat, kam se v létě podívat. Mě osobně naprosto fascinují pohledy do horských smrčin v různých stádiích jejich vývoje, tohle kochání obrázky mi vydrželo tři večery a rád si to někdy zopakuju.

4 06.02.2021

Tahle kniha mě zaujala už na první pohled v nějakém přehledu vycházejících novinek, který mi chodí. Rallye Dakar tak nějak sleduju odmala, tak to byla celkem jasná volba. Už na první prolistování se to jeví jako velmi zajímavě udělaná kniha, navíc vzhledem k velikosti, kvalitě papíru i fotek za docela přijatelnou cenu. Je to její druhé, doplněné vydání z roku 2020, poslední zmapovaný ročník rallye je tedy ten první v Saudské Arábii v r. 2020. První verze knihy se věnovala 11 "zlatým ročníkům", tu nemám, ale dle názvu předpokládám, že tedy převážně těm, v nichž K. Loprais získal 6 a J. Macháček 5 vítězství ve svých kategoriích.

Když jsem knihu začal číst, tak mě trochu zarazilo, že na jejím začátku ani konci není obsah, já tohle nemám moc rád, už jen proto, že tady je dost pravděpodobné, že čtenář bude někdy chtít nahlédnout na nějaký konkrétní ročník, což by při nahlédnutí do obsahu byla otázka okamžiku. Navíc by to na první pohled ukázalo, jak je kniha členěna, systém jejího členění mi zpočátku trochu unikal a moc jsem se v něm neorientoval. Budu se mu věnovat trochu obšírněji, aby vynikla jistá chaotičnost a přeskakování od jednoho k druhému. Nebo mně to aspoň tak přišlo.

Úvod se krátce věnuje prvnímu většímu úspěchu našich závodníků v roce 1986, který ovšem zhatilo africké bahno, aby v dalším ročníku poprvé výrazně vysvitla budoucí hvězda K. Lopraise, který dojel na 2. místě v kategorii kamionů a vše pečetil třetím místem J. Moskal s Liazem.
Následuje představení největší tuzemské hvězdy této soutěže, Karla Lopraise a poměrně obsáhlý rozhovor s ním.
Další kapitola nese název "Historii kamionů na Rallye Dakar psali Češi", ta podrobněji popisuje to, co bylo nastíněno už v úvodu, od prvních pokusů Liazů k bohaté a úspěšné historii účasti značky Tatra, od prvních vlastně sériových valníků modelu T 815 přes "hasičáky", legendární Pumu až po jisté tápání a řadu neúspěchů po změně pravidel, která vedla ke zhoršení jízdních vlastností vozů, které jim náhle musely vyhovovat. Tato kapitola končí v r. 2007 (poslední odjetý Dakar na území Afriky) a zmiňuje i návrat Liazu s Martinem Macíkem.
Další stránky knihy patří několika tabulkám se statistikami československé a české účasti po dobu trvání rallye na území Afriky - jména, značky strojů, počty účastí, úspěchy.
Dále je zařazen další poměrně obsáhlý rozhovor, tentokrát s Josefem Macháčkem.

Poté již následuje to nej-, jak z celkového pohledu, tak co se týká naší účasti na rallye, zkrátka to nejzajímavější z každého ročníku africké historie Dakaru, od prvního ročníku 1979 po ten poslední zrušený v r. 2008, shodou okolností to měl být jubilejní třicátý. U každého ročníku je text s údaji o počtu účastníků, délce soutěže a státech, kterými vedla a krátký popis, co se v příslušném roce událo, dále tabulka s celkovým pořadím v kategoriích, tabulka s rozpisem a délkou etap a jejich vítězi. Ty informace o vítězích etap mi přišly skoro až zbytečné, to si myslím, že ocení jen opravdoví fajnšmekři. Dále každý ročník obsahuje mapku trasy. Tady bylo zajímavé porovnat čáry v mapce s délkami etap v tabulce, mnohdy ty vzdálenosti neodpovídaly ani jen velmi přibližně. Např. etapa (zároveň RZ) mající 412 km je zde znázorněna čarou dlouhou 12 mm a etapa (RZ) mající 570 km je čárka dlouhá asi 4 mm. Toto jsem pozoroval mnohokrát. Zajímavé, myslím, že by ty vzdálenosti mohly aspoň přibližně odpovídat... Také se stávalo, že ve výčtu států v textu někdy vůči mapě evidentně některé pro příslušný ročník přebývaly či chyběly. Toto vše spolu s pravopisnými chybami (shoda podmětu s přísudkem, napsat značku italských speciálů ve tvaru "Perliny", či popisek u fotky "Šplhání Tatry Aleše Loprajze" to je taky docela síla), mě docela utvrdilo v tom, že této knize rozhodně nedám plné hodnocení, docela mě to zklamalo. V souvislosti s pravopisem ještě jedna věc. Co vedlo autora k tomu, že název knihy je ve tvaru "Češi na Rally Dakar", když všude v textu je uváděn tvar "rallye"?? Africkou historii rallye opět uzavírají poměrně obsáhlé statistiky.

Poslední částí knihy je zmapování posledních 11 ročníků (2009 - 2020). Ty jsou pojaty tak, že na začátku každého ročníku je výčet českých účastníků, na celou stranu A4 mapa trasy, rozpis etap a něco obecnějšího textu o příslušném ročníku, který obsahuje to nejzajímavější. Následuje vždy několik rozhovorů autora s účastníky, ať už těmi úspěšnými nebo těmi, kteří neměli to štěstí postavit se na cílovou rampu. Tady se mi celkem živě vybavily některé situace, které jsou v rozhovorech či úvodních textech zmíněny, namátkou třeba na Youtube dohledatelný defekt Aleše Lopraise, který vedl k jeho odstoupení v roce 2010, porucha turba v r. 2011, těžká havárie v r. 2012, několik havárií Tomáše Tomečka či dojezd jedné etapy Martina Kolomého po třech kolech v ročníku 2014. Jen mě tady trochu mrzelo opakování se v textu. V té úvodní pasáži jsou vždy použity v textu citace některých účastníků, které se pak víceméně doslovně opakují i v těch rozhovorech. Asi by bylo dobré citace použít v rozhovorech a v úvodním textu totéž vyjádřit trochu jinak, ve většině případů by to asi šlo. Závěr každého ročníku tvoří tabulka s vítězi kategorií a umístěním těch našich závodníků, kteří dojeli do cíle.

A celkové hodnocení? Aspoň pro mě neříkám, že nezajímavý, ale trochu neuspořádaný úvod knihy, poněkud stereotypní střední část s nejednou pravopisnou chybou a docela zajímavá závěrečná třetina. Je ale fakt, že v té závěrečné části jsem knihu vzal docela na milost, ta je poměrně zajímavá a čtivá. Co je třeba jednoznačně pochválit, je grafická úprava, kvalitní papír už jsem zmínil v úvodu, stejně jak fotografickou část. Fotky Petra Luska jsou prostě skvělé!! Nevím, nevím, jsou tam jisté nedostatky, které mi brání plnému hodnocení, ale poctivé čtyři * dám rád. Určitě v budoucnu do knihy občas nahlédnu něco si připomenout.

3 02.02.2021

Jedenatřicáté pokračování tipů na výlety po vlastech českých, ani tentokrát kniha nezklamala, opět jsem našel nějaký ten tip na lokalitu, kterou bych rád navštívil. Tahle byla ale přece jen v něčem jiná.
Zatím se asi v žádné "Toulavce" neobjevily 4 reportáže z jednoho města v rámci jednoho kraje, tedy zde konkrétně z Brna, pominu-li 4 reportáže z Prahy v předchozí knize. Navíc jsou lokality všech čtyř kapitol v Brně prakticky kousek od sebe, s trochou snahy by se snad daly zobrazit i na jednu mapku, běžnou u každé kapitoly. Zajímavé:).

2 18.01.2021

Další z knih na téma Pacifické hřebenovky. Tahle je zase trochu jiná třeba proto, že popisuje cestu manželského páru, Čechů, kteří žijí v Kanadě. A to znamená, že zde máme dvě osoby v "hlavních rolích". Na rozdíl ode všech předchozích, které jsem četl a kde vždy šla osoba sólo. Po krátkém úvodu a seznámení s autory už následuje to, co jsem četl vlastně už několikrát, a sice cesta z mexické hranice směrem na sever.
Co bylo docela zajímavé, bylo to, že v roce 2019, kdy autoři cestu šli, bylo asi trochu netypické počasí. Zpočátku v poušti jim na tamní podmínky asi docela dost pršelo, v horách Sierry Nevady šli zase skoro celou dobu ve větším či menším množství sněhu.

Nebylo to špatné, ale nějaký ten "wau" efekt, který by mě k té knize totálně přikoval, se nějak nedostavil. Autorka se hlavně v první polovině knihy zabývá nějakými svými osobními démony v podobě občas se vracejících myšlenek na minulost, o kterých se ale čtenář nedozví nic konkrétnějšího a mě osobně to trochu rušilo. Buď to vysvětlím nebo to vynechám úplně.
Grafická úprava knihy je pěkná, fotky, kterých není nikdy dost, jsou vzhledem k tomu, že jsou dělané asi mobilem, pěkné. Občas se i tady najde nějaká ta chybka pravopisná, to už dneska zkrátka tak je. myslím, že velmi pěkné čtyři * budou knížce slušet. Z pohledu schopnosti vtáhnout čtenáře do děje, kdy sedím či ležím doma, čtu a mám pocit, že TAM jsem taky, pro mě stále vítězí kniha Lucie Kutrové.

4 31.12.2020

Tohle je graficky tak neuvěřitelně krásně udělaná knížka, že když jsem ji letos na konci dovolené viděl v informačním centru v Srní, prostě jsem ji musel mít!
Přehledně, systematicky v 7 kapitolách, věnovaných typickým šumavským společenstvům (horské smrčiny, smíšené lesy, reliktní bory, louky a pastviny, rašeliniště, řeky, jezera) seznamuje čtenáře se šumavskou přírodou, jak se ten který typ krajiny utvářel, s její flórou i faunou, od bezobratlých živočichů, hmyzu, přes ptáky po savce malé i velké, to v případě fauny a od mechů, lišejníků, hub přes byliny, křoviny po velké stromy v případě flóry.

Ona ta knížka je asi tedy primárně určena spíš menším čtenářům - dětem, ale mě prostě její grafická úprava s množstvím krásných fotografií i ilustrací naprosto uchvátila. Nemluvě tedy o tom, že knihu provází texty, srozumitelné snad každému.
Jednoznačně za plný počet, už jen pro to grafické zpracování!!

5 18.12.2020

Když před časem vyšel první díl Zmizelé Šumavy, zhltnul jsem ji myslím za dva večery. S touhle jsem se "mazlil" o něco delší dobu. Opět to byly dvě desítky výletů na krásná místa, z nichž na některých jsem už někdy byl, další mám už nějakou dobu v hledáčku pro některou z příštích návštěv (když to vyjde, v současné době a situaci se teda nic moc dlouhodobě dopředu plánovat nedá) a o některých jsem vůbec nevěděl. Ze zvědavosti jsem se podíval i na pár dílů seriálové podoby na TV Stream a musím konstatovat, že mi tahle knižní podoba přijde skoro hodnotnější, alespoň co do množství informací. V závěru knihy jsou QR kódy, s jejichž pomocí se dá místo dané kapitoly přesně najít, vedle přehledná mapka, tak to má být. S potěšením jdu do plného hodnocení a určitě pořídím i třetí knihu.

7 08.12.2020

Útlá malá knížečka, taková jednohubka na dva, maximálně tři večery, když si to člověk šetří. Asi osloví každého, kdo se alespoň jednou postavil zády k bývalé hájence, dnes informačnímu centru na Březníku a podíval se údolím směrem k Luznému; je to totiž jeden z nejkrásnějších výhledů na Šumavě vůbec.
Kniha několika autorů se v úvodu zabývá historií tohoto sice krásného, ale poměrně nehostinného místa v trochu širším záběru, v regionu zhruba vymezitelném oblastí Březník - Modrava - Prášily od pravěkého osídlení přes období středověku, kdy se toho tady kromě vzniku nějaké té stezky zase tak moc nedělo, až po období, kdy řekněme v druhé polovině 18. století zde začaly vznikat lepší cesty, začala se rozmáhat těžba dřeva ruku v ruce se vznikajícím sklářstvím, následně po zakoupení oblasti Schwarzenbergy vznikl plavební kanál a dřevo se začalo těžit ve velkém. A někde tam se dostáváme do období, kdy se Březník stal vlastně takovou okrajovou jižní výspou této části Šumavy, dál na tři světové strany - k jihu, západu i východu byly jen nekonečné lesy, slatě a hranice s Bavorskem. Vznikly tu asi tři domy. Život tu rozhodně nebyl jednoduchý.

Následuje přepis vlastně celé knížky manželky posledního hajného na Březníku před vznikem hraničního pásma Emilie Vrabcové "Z mého života na Březníku". Ne zcela chronologicky podané, leč velmi pěkně a zajímavě sepsané vzpomínky ženy, která zde strávila šest let a podala tak svědectví o tom, jak se tu žilo od konce druhé sv. války do začátku 50. let.
Závěrečná část se věnuje tomu, jak to vypadalo po vzniku hraničního pásma, a to nejen zde na Březníku, ale obecně na celé západní československé hranici v době, kdy se území kolem státní hranice na 40 let stala územím nikoho.

Knížku jsem si přečetl velmi rád, a až se zase někdy k té hájovně postavím zády (což se doufám podaří, protože to za to opravdu stojí) a rozhlédnu se na to nádherné panorama Luzenského údolí, budu se snažit představit si, jak to tady vypadalo třeba v dobách dávných či Klostermannových, ale i těch poměrně nedávných, ještě třeba před 30 či 35 lety.

7 04.12.2020

Krásně udělaná obrazová encyklopedie, proti tomu se nedá nic namítat. Rád jsem si ji prolistoval, přečetl, pokochal se krásnými fotkami. Nicméně ... přečetl jsem a milerád přenechal kolegyni z práce, která má dvě (před)školní děti, pro které to asi bude rozhodně větším přínosem než pro mě. Nemyslím si, že bych se k ní někdy vracel a hledal v ní nějaké zásadní informace.
Je to takový ten typ encyklopedie, která se věnuje - když to napíšu trochu nehezky, ač to myslím dobře - "všemu a ničemu", nedá se tam očekávat nějaký hlubší vhled do problematiky, hlubší poznání některého živočicha či nějakého biotopu v jeho širších souvislostech, stejně jako tam nenajdete vysoce erudované texty. Texty u popisu některých živočichů (a zvláště pak popisky u obrázků) mi přišly poměrně dost jednoduché, někdy možná až zbytečné, pokud popisují to, co je tam jasně vidět, aniž nějak vysvětlují, proč tomu či onomu tak je. Pro obecný přehled krásná kniha, hlavně svou grafickou stránkou s krásnými fotografiemi a nádherně udělanými deskami, na kterých se střídá matný vršek a spodek s hladkou lesklou fotografií, ale jak už jsem naznačil, její cílová skupina bude někde mezi 1. a 2. stupněm základní školy, podle toho, jak je které dítko zvídavé a jak ho kniha zaujme. Takové dítě asi v knize podané množství informací dokáže vstřebat a třeba ho to i někam nasměruje do budoucna, kdo ví... A taky záleží na tom, jestli ji dítko unese:).
Je pravda, že nějakou dobu jsem ji měl "v merku", a pořídil si ji, až když jsem na ni v Knižním klubu narazil ve slevě za těžko odolatelných Kč 180,--. No nekupte to!! Přinejhorším to nabídnete na bazaru nebo darujete někomu, komu to bude užitečné, jako jsem to udělal já. Dítě školou povinné by možná nadšeně dalo plný počet, já jako dospělý člověk, který už nějakou tu knihu o přírodě přečetl a taky viděl pár dokumentů, hodnotím velmi poctivými čtyřmi hvězdičkami.

2 30.11.2020

Myslím, že nemám co vytknout. Ač kniha poměrně značné tloušťky, je stejně jako autorčiny romány velice čtivá. Narozdíl od nich tady autorka neuplatňuje částečně svoji fantazii a do příběhů jednotlivých královen nepřidává své "know-how" v podobě jisté dávky fikce či smyšlenky, ale vychází jen a pouze z reálných pramenů. Od kterých se její romány zase tak moc neliší, dlužno dodat.
Krásné zpracování "manželského života" jedné z nejrozporuplnějších postav anglické historie. Jasné, čtivé, přehledné, srozumitelné.

9 18.11.2020

Jak už název napovídá, autor se v knize věnuje toulání po trase bývalé Zlaté stezky. Ale nejen tomu, čtenář se přenese třeba na Boubín, Kubovu Huť, do Horní Vltavice, Lenory, Vimperka, několika Lad, a na mnohá jiná místa. Stejně tak nahlédneme do osudu nejedné šumavské postavy, třeba takového Rankla Seppa, to z těch známějších, ale i mnoha dalších.
Docela dost prostoru věnuje objevování hřbitovů, kostelů a kostelíků, popisu kostelních zvonů, příběhů různých farářů, pro nezasvěceného čtenáře možná někdy až moc, a i když jsem měl občas z textu dojem, že autor žil či pracoval na Šumavě snad všude a kde ne, tam má známé, i tak to byla velice příjemná procházka po místech, z nichž valnou část jsem už sám (ne)jednou navštívil. Jistě se v textu našel nějaký ten tip na výlet.
Ani tady ovšem nechybí překlepy, chybějící písmenka či jiné nesrovnalosti pravopisné. Na plný počet to nebude, ale poctivé čtyři, proč ne.

4 31.10.2020

No...asi za hodinu a půl bylo hotovo, trochu nespravedlivé:). Krásná obrazová publikace o zajímavém regionu, Tábor jako město mám rád, o některých dalších místech toho moc nevím, v okolí Milevska, na Petrovicku či Sedlčansku už jsem něco navštívil.
Zde jsem si znovu připomněl místa známá i objevil lokality, o kterých zatím nevím.
To, že s knížkou jsem byl hotov za tak krátkou dobu, vlastně vůbec nevadí, lze ji vlastně "přečíst" kdykoliv během pár desítek minut znovu.

5 25.10.2020

Zhruba dvouhodinová jednohubka:).
V úvodu je asi 30 stran, mapujících velmi stručně, leč docela srozumitelně historii Tábora. Následuje 150 fotografií starého Tábora, to bylo skoro zajímavější. Některá místa jsem celkem bezpečně poznal, u jiných si domyslel a někde jsem byl zcela mimo.
Poctivé čtyři *. Do plného počtu by to asi chtělo krapet větší rozsah především textové části.

3 25.10.2020

Historie rodu Rožmberků je pro mě jakožto rodilého Třeboňáka tak trochu "povinnou četbou", historie jižních Čech a Třeboňska je s tímto rodem neodmyslitelně spjata, podobně jako tomu bylo v případě Schwarzenbergů. Kniha má stejný formát jako dvě předchozí, které jsem od autora četl - Kinští a Schwarzenbergové.
První část je věnována představení jednotlivých členů rodu, v několika generacích od jeho zakladatelů až po poslední členy. Obzvláště dvěma významným a zároveň posledním - Vilémovi a Petru Vokovi - je věnováno (zaslouženě) poměrně dost prostoru.
Druhá část pak představuje jednotlivá rodová sídla.

Ač jsem v knize zaznamenal několikero překlepů, chybějících písmen, předložek a podobně a myslím, že by se to v takových knihách vyskytovat nemělo, i tak dávám plný počet. Takováto kniha je pro mě zkrátka srdeční záležitostí. Svůj účel beze zbytku splnila.

3 18.10.2020

Musím konstatovat, že než jsem se do téhle knihy začet, trvalo to skoro do půlky a ani na konci se žádné "Wau" nekonalo. Rozhodně to není životopis Bruce Springsteena, pokud ho někdo chce, ať si přečte knihu P. A. Carlina nebo přímo "Bossův" vlastní životopis.

Kniha se věnuje dá se říct výhradně Springstenově práci, okolnostem vzniku a hlavně nahrávání alb i jednotlivých písniček, někdy až do fanatické hloubky a fanatických detailů, které se navíc v mnoha případech (díky Springsteenově povaze a přístupu k práci) opakují, s mnoha citacemi ukázek z textů písní.

Z toho, jakým způsobem a jak dlouho většinou nahrával jednotlivé desky, docela dobře vyplývá jeho "strach z dokončení", věc, která ho provází po většinu kariéry, kdy zavřen za dlouhé peníze v nahrávacím studiu dlouhé měsíce neustále přepisoval texty a zkoušel nové a nové verze písniček, stejně jako neustále upravoval jejich skladbu na budoucím albu. V jisté fázi knihy, někde zhruba v poslední třetině, je popsán proces (vlastně sám nevím kde přesně), kdy nahrál materiál pro asi čtyři nebo pět desek, z nichž vydal dvě, a já se prakticky ztratil v tom, kterou desku vlastně zrovna nahrával, ze kterého nahrávání si při tom novém půjčil tu či onu písničku, aby ji nahrál znovu a posléze ji opět vyřadil, a to neustálé pitvání toho, kterou písničku vyřadil, kterou předělal, kterou zase znovu po x-té zařadil, mě tak nějak přestalo bavit. Může to být zajímavé, ale nesmí se to stát otravným. Stejně tak asi nepotřebuju znát pořadí skladeb na jednotlivých koncetrech při turné. Celá ta knížka je napsaná tak, že se v tom obrovském množství informací tak nějak až ztrácí, podobně jako se Bruce ztrácel ve fázi dokončování svých desek. Když už jsem to četl nějakou dobu, přišlo mi to skoro až jako takové "nepodstatné drby, které stejně zapomenu", hojně prokládané citacemi nejrůznějších osob, se kterými přitom přišel do styku. Z jeho soukromého života se čtenář nic moc nedozví, tady bych odkázal na dvě výše zmíněné biografie. Pak následuje rozpuštění E Street Bandu a obrovský časový skok do roku 2009 na nějaký koncert. Tam už jsem ale byl v takovém rozpoložení, že jsem vlastně ani nepátral po tom, proč to byl vlastně ten jeden konkrétní.

Závěrečná část, tvořená opět až mikroskopickým rozpitváním 300 písniček, které napsal v rozmezí let 1972-1984, je sice zajímavá, ale opět platí něco podobného, co už jsem napsal výše. Hodnotné pro fanoušky až maniakální, normální člověk si z toho stejně prd pamatuje. Já tuhle část vzdal asi ve dvou třetinách. Bruce mám rád, jeho dvě zmíněné biografie jsem si hodně užíval, ale tahle knížka mě nenadchla. Velmi průměrné tři *.

4 05.10.2020

Ani po třicáté nezklamala. Zase jsem se dozvěděl něco nového, co mi třeba v televizní podobě uniklo, zase je nějaký tip na výlet.

3 17.09.2020

Jakožto pro rodilého Třeboňáka by tahle knížka měla pro mě asi být skoro povinností. Docela dost jsem se na ni těšil. Navíc před touto knihou jsem dočetl fenomenální dílo Petra Čorneje Jan Žižka. Takže jsem asi měl poněkud vysoká očekávání v tom smyslu, že dostanu něco podobného.
A ... nedostal. Já nevím, sám nevím, jak to přesně uchopit, co k tomu napsat, co jsem vlastně čekal. Tohle bylo takové hrozně roztříštěné, autor se věnuje hned tomu, hned něčemu jinému, spoustu prostoru dostává citace dobové písemné komunikace, což je na jednu stranu asi dobře, na druhou stranu se to dost špatně čte a chápe, pro dnešního čtenáře se jedná už o dost kostrbatý a nesrozumitelný jazyk. Stejně tak se velké množství prostoru věnuje všelijakým - dnes by se řeklo ekonomickým - transakcím, u kterých mi přišlo, že přísně vzato s životopisem Jakuba Krčína zase tak moc nesouvisí. Nebo aspoň ne tolik, aby si zasloužily tolik místa a tolik odboček.
V knize je celá řada překlepů, které mě taky příliš nepotěšily. To, že autor občas napíše nějakou větu či souvětí, které o pár řádek dál vlastně celé napíše znovu, už tu bylo zmíněno v předchozím komentáři.
Kdybych to měl trochu s nadsázkou shrnout, tak z 270 stran textu se Krčínovu životopisu opravdu věnuje stran tak 100, víc rozhodně ne. A i to jsem možná nadsadil. O jeho osobním životě, o dvou manželstvích, o dcerách z druhého manželství se nedozvíme nic. Já osobně považuji tuhle knihu za jakýsi nedodělek, který se věnuje více hospodaření Rožmberků na všelijakých statcích než životopisu samotného Krčína, pokud se jím tedy tato kniha snažila být. Pro mě jako pro Třeboňáka, který čekal knihu, ze které se dozví o Krčínovi něco nového a třeba ho inspiruje k sehnání další dostupné literatury nebo návštěvě některých míst, po docela dlouhé době docela velké knižní zklamání. Je mi líto, ale nebude to ani na tři *.

P.S. Pokud lze napsat poutavý životopis historické osoby, o které toho zase tak moc nevíme, v kontextu své doby, pak to dokázal již výše zmíněný P. Čornej s Janem Žižkou.

2 03.09.2020

Co napsat k téhle knize, monumentální jak svým záběrem, tak fyzickým objemem? Přiznám se, že než jsem se začetl (nějakých cca 150 - 200 stran), tak na mě tohle dílo působilo tak, že mě to občas skoro až uspávalo:).Je ale vidět, Petr Čornej ví, o čem píše a vyzná se. Obrovský záběr, spousta detailů, z nichž některé by někdy snad ani nemusely v knize být, velmi erudovaný text.
Za knihou musí stát obrovský kus mravenčí práce. Je to vidět už jen když se člověk podívá do poznámek za textem, kolik je tam odkazů na literaturu. Musela to být dost náročná práce, sestavit životopis někoho, kdo je sice relativně známou historickou osobností, ale paradoxně o něm nic moc nevíme, podrobněji zmapováno máme posledních zhruba šest let jeho života, a i tam se badatel poměrně často pohybuje na poměrně tenkém ledě spekulací, domněnek a hypotéz, že tak to "mohlo být" nebo "nejspíš bylo, ale potvrzeno to není". Kniha je nejenom životopisem Žižkovým, ale i velice podrobnou kronikou počátku 15. století, období spjatého s počátky husitského hnutí, toho, co hlásal J. Hus a co následovalo po koncilu v Kostnici a Husově upálení.

Stejně jako jsem se z kraje komentáře přiznal k tomu, že než jsem najel na její vlnu, ta kniha měla tendenci mě uspávat, tak se musím přiznat, že asi ne vždy jsem naprosto všechny souvislosti pochopil, ani ne tak proto, že by to bylo nesrozumitelně napsáno, ale že to bylo dějově poněkud komplikované s četnými dějovými politickými či náboženskými odbočkami, a zase takovým znalcem českého středověku nejsem. Ponechám stranou hodnocení toho, jestli Jan Žižka byl víc hrdinou nebo padouchem či jestli české země více plenili křižáci při výpravách proti husitům nebo husiti samotní, kteří se taky k nikomu nechovali zrovna v rukavičkách. O celé náboženské podstatě husitského hnutí a přijímání sub utraque specie, stejně jako o dalších náboženských tahanicích, také pomlčím. Protože celá ta náboženská podstata mi s odstupem těch staletí přijde poněkud ... jak to nazvat... řekněme malicherná až snad skoro zbytečná. I tak to je ale strhující čtení, které i mně jako průměrnému čtenáři přineslo mimořádný zážitek. Nemluvě o tom, že ta kniha je ozdobou knihovny sama o sobě.

10 17.08.2020

Já vám nevím... už to tady vyjádřilo několik lidí přede mnou. Asi to není úplně ideální cestopisná kniha, když na mě při čtení pořád tak nějak "mezi řádky" problikávají jako hlavní starosti kde sehnat benzín, SIM kartu a ... vodku. Ve dvou lidech za 60 dní vytáhnout 30 l vodky, no nevím, jestli se to ještě dá považovat za "preventivní" štamprličku na desinfekci útrob. Stejně tak popis samotné cesty není nic moc, o krajině, lidech, přírodě, se toho čtenář příliš nedozví, asi nejzajímavější pasáží z tohoto pohledu tak zůstává návštěva Černobylu.

Grafické zpracování knihy není špatné, tohle Jota umí, a tak je mi trochu záhadou, proč pro umístění mapy cesty nebyla využita třeba předsádka knihy. Jakási mapa Eurasie na předsádce v reliéfu je, ale je to pouze obrys bez vyznačení čehokoliv. Mapa cesty je v knize ve fotopříloze v podobě fotografie rozměru cca 10x15 cm, ve které někdo asi v Malování docela tlustou červenou čarou tak nějak přibližně vyznačil trasu. Už jenom pěkná mapa na předsádce s vyznačením trasy pozvedává každou podobnou knihu zas o něco výš. Způsob, jakým autor jedná s lidmi, které potkávají (nejčastěji úředníky, celníky) se mi taky zdaleka ne vždy zamlouvá.

Jednoznačně zklamal pravopis, chvílemi jsem docela trpěl. Od těch drobnějších chyb - chybějící či špatné předložky, předpony ve slovech přes hrubky v jednotlivých slovech ("vysutý" most už tu někdo zmínil, "itynerář" je taky docela silné kafe), podmiňovací způsob - "aby jste", "aby jsme" a shodu podmětu s přísudkem - to mě osobně dost vytáčí, až po takové podivné výrazy typu "převodovkový olej", já teda znám převodový. Jestli za jazykovou korekci tohoto rukopisu někdo dostal od Joty zaplaceno, tak vyhodit a já se hlásím, že bych se toho ujal, myslím, že tak 98 - 99% pravopisných nesmyslů bych na jedno přečtení odhalil a opravil. Měrná soustava autorů, měřící vzdálenosti na Brno a výšky na Sněžku je také velmi svérázná a když se dostali do hor, fakt mě moc nebavilo to přepočítávat.

Závěrem bych to shrnul asi tak, že je to kniha, která má zajímavý námět - zajímavou cestu, autoři asi zažili mnoho zajímavých zážitků, jen to zpracování poněkud pokulhává. Osobně to vidím určitě ne na víc jak na tři *, je to kniha, kterou se nebudu po přečtení stydět poslat někam dál do bazaru, nemyslím si, že by to byl nějaký skvost v knihovně.

6 17.07.2020

Já už jsem něco podobného použil u komentáře ke knize o Kateřině Aragonské, a tady to asi udělám dost podobně. Opět bych mohl pět dlouhosáhlé chvály na autorku a to, že zkrátka UMÍ vytvořit román s maximem historických reálií, do něhož velmi zručně přimíchá svoji část fikce nebo tady napsat dlouhý komentář, ve kterém bych popsal děj knihy, ale ani tentokrát to neudělám.
Opět se jenom omezím na to, že to zase bylo, jako bych byl u toho a sledoval prakticky celé dětství pozdější poslední tudorovské královny. Od počátečního poznávání toho, kdo vlastně byla její matka, přes vztah k otci - králi Jindřichovi VIII. a svým sourozencům Marii a Eduardovi, nevlastním matkám, i když především se to týkalo té poslední - Kateřiny Parrové, až po zásadní neshody v otázce náboženství se sestrou Marií po jejím nástupu na trůn a nástup Alžběty na trůn poté, co oba sourozence přežila. Všechny ty lepší časy, ale především intriky, mocenské boje, ctižádostivost, mocenské vzestupy i pády některých postav, ale i to, jak Alžběta doslova s "odřenýma ušima" přestála dva velké skandály svého mládí, kdy nechybělo zase tak moc, aby skončila jako mnozí pod katovou sekyrou, to vše je tu tak živé, jako by čtenář opravdu byl u toho. Hlavně v druhé polovině knihy graduje líčení vztahu obou sester, kdy se Marie dostala z fáze, ve které Alžbětu v jejím dětském věku milovala do fáze, kdy ji jako potenciální sokyni v boji o trůn začala nenávidět. Autorka to v jedné z posledních kapitol velmi trefně vyjádřila větou "A naposledy se objaly - sestry i soupeřky, proti nimž se od prvopočátku spikly samy hvězdy."

Autorce zbývá literárně zpracovat dvě poslední manželky Jindřicha VIII., a věřím, že pokud se k tomu dostane, i tyto zhltnu jako malinu.

7 06.07.2020