mira.l komentáře u knih

Krásně udělaná obrazová encyklopedie, proti tomu se nedá nic namítat. Rád jsem si ji prolistoval, přečetl, pokochal se krásnými fotkami. Nicméně ... přečetl jsem a milerád přenechal kolegyni z práce, která má dvě (před)školní děti, pro které to asi bude rozhodně větším přínosem než pro mě. Nemyslím si, že bych se k ní někdy vracel a hledal v ní nějaké zásadní informace.
Je to takový ten typ encyklopedie, která se věnuje - když to napíšu trochu nehezky, ač to myslím dobře - "všemu a ničemu", nedá se tam očekávat nějaký hlubší vhled do problematiky, hlubší poznání některého živočicha či nějakého biotopu v jeho širších souvislostech, stejně jako tam nenajdete vysoce erudované texty. Texty u popisu některých živočichů (a zvláště pak popisky u obrázků) mi přišly poměrně dost jednoduché, někdy možná až zbytečné, pokud popisují to, co je tam jasně vidět, aniž nějak vysvětlují, proč tomu či onomu tak je. Pro obecný přehled krásná kniha, hlavně svou grafickou stránkou s krásnými fotografiemi a nádherně udělanými deskami, na kterých se střídá matný vršek a spodek s hladkou lesklou fotografií, ale jak už jsem naznačil, její cílová skupina bude někde mezi 1. a 2. stupněm základní školy, podle toho, jak je které dítko zvídavé a jak ho kniha zaujme. Takové dítě asi v knize podané množství informací dokáže vstřebat a třeba ho to i někam nasměruje do budoucna, kdo ví... A taky záleží na tom, jestli ji dítko unese:).
Je pravda, že nějakou dobu jsem ji měl "v merku", a pořídil si ji, až když jsem na ni v Knižním klubu narazil ve slevě za těžko odolatelných Kč 180,--. No nekupte to!! Přinejhorším to nabídnete na bazaru nebo darujete někomu, komu to bude užitečné, jako jsem to udělal já. Dítě školou povinné by možná nadšeně dalo plný počet, já jako dospělý člověk, který už nějakou tu knihu o přírodě přečetl a taky viděl pár dokumentů, hodnotím velmi poctivými čtyřmi hvězdičkami.

2 30.11.2020

Jakožto pro rodilého Třeboňáka by tahle knížka měla pro mě asi být skoro povinností. Docela dost jsem se na ni těšil. Navíc před touto knihou jsem dočetl fenomenální dílo Petra Čorneje Jan Žižka. Takže jsem asi měl poněkud vysoká očekávání v tom smyslu, že dostanu něco podobného.
A ... nedostal. Já nevím, sám nevím, jak to přesně uchopit, co k tomu napsat, co jsem vlastně čekal. Tohle bylo takové hrozně roztříštěné, autor se věnuje hned tomu, hned něčemu jinému, spoustu prostoru dostává citace dobové písemné komunikace, což je na jednu stranu asi dobře, na druhou stranu se to dost špatně čte a chápe, pro dnešního čtenáře se jedná už o dost kostrbatý a nesrozumitelný jazyk. Stejně tak se velké množství prostoru věnuje všelijakým - dnes by se řeklo ekonomickým - transakcím, u kterých mi přišlo, že přísně vzato s životopisem Jakuba Krčína zase tak moc nesouvisí. Nebo aspoň ne tolik, aby si zasloužily tolik místa a tolik odboček.
V knize je celá řada překlepů, které mě taky příliš nepotěšily. To, že autor občas napíše nějakou větu či souvětí, které o pár řádek dál vlastně celé napíše znovu, už tu bylo zmíněno v předchozím komentáři.
Kdybych to měl trochu s nadsázkou shrnout, tak z 270 stran textu se Krčínovu životopisu opravdu věnuje stran tak 100, víc rozhodně ne. A i to jsem možná nadsadil. O jeho osobním životě, o dvou manželstvích, o dcerách z druhého manželství se nedozvíme nic. Já osobně považuji tuhle knihu za jakýsi nedodělek, který se věnuje více hospodaření Rožmberků na všelijakých statcích než životopisu samotného Krčína, pokud se jím tedy tato kniha snažila být. Pro mě jako pro Třeboňáka, který čekal knihu, ze které se dozví o Krčínovi něco nového a třeba ho inspiruje k sehnání další dostupné literatury nebo návštěvě některých míst, po docela dlouhé době docela velké knižní zklamání. Je mi líto, ale nebude to ani na tři *.

P.S. Pokud lze napsat poutavý životopis historické osoby, o které toho zase tak moc nevíme, v kontextu své doby, pak to dokázal již výše zmíněný P. Čornej s Janem Žižkou.

2 03.09.2020

Jan Tuček nezklamal. Přehledně podaná historie jedné z legend československého automobilového průmyslu. Od samého počátku, tedy vývoje modelu, přes zahájení sériové výroby a její celý průběh. Následují kapitoly o kupé 110R a dvou "exotech", vozech, které byly zajímavé, ale v podmínkách reálného socialismu neměly šanci na byť malosériovou výrobu - kupé ÚVMV 1100 GT a ŠKODA SUPER SPORT, které je známější spíš ve svojí pozdější reinkarnaci jako filmový FERAT. Autor se zmiňuje i o několika buginách postavených s použitím techniky modelu 100/110´, ať už u nás nebo v cizině.
Poslední kapitola knihy se krátce věnuje nástupci modelu 100/110, Škodě 105/120.
Jak to u těchto knih bývá, knihu doplňuje řada fotografií.

2 14.04.2020

Padesátka tipů na výlety rodnou hroudou jako vždy bez námitek:-).

2 28.02.2020

Útlá knížka, na jeden, dva večery, ve zkratce popisuje vznik, vývoj a modifikace dvou autobusových legend. Není to špatné, jen mi trochu uniká smysl této knihy. Grada vydala před časem dvě publikace z pera Jana Neumanna,
https://www.databazeknih.cz/knihy/autobus-skoda-706-rto-147001
a
https://www.databazeknih.cz/knihy/autobus-skoda-706-ro-146999, ve kterých je historie obou modelů podána o dost podrobněji. Tohle je takový výtah. Na plné hodnocení to nebude.

2 26.12.2019

Jedno- až dvojvečerová jednohubka plná krásných fotografií Tábora a okolí. Tohle můžu.

2 10.09.2019

Opět nezklamala. Jako všechny před ní.

2 08.09.2019

Nejdivnější knížka za ... hodně dlouhou dobu a asi nejnezáživnější "cestopis", co jsem kdy čet. Pominu-li poměrně časté a dnešnímu čtenáři už dosti nesrozumitelné citace z cestopisů Kryštofa Haranta z Polžic, tak je to celkově napsáno velice zvláštním způsobem, který mi prostě nesedl. Kdyby to vzniklo v dnešní době, asi bych to charakterizoval tak, že autor posbíral nějaké střípky z Internetu a poskládal je do podoby delšího textu, aniž by do toho vložil větší množství vlastních zážitků a postřehů z cesty.
U podobného cestopisu bych čekal nějaký úvod, jak celá výprava vznikala, kdo, s kým, kam, proč, na čem cestoval. Tady nic takového není. Text vhodí čtenáře rovnýma nohama někam do Rakouska stylem, který připomíná spíš turistický bedekr. Jsou to takové obecné, zvláštním, takovým neosobním stylem "nestranného pozorovatele" podané střípky z oblasti zeměpisu, dějepisu, ekonomiky, politiky, občas proložené narážkou na nedokonalosti či naopak přednosti (ty pouze tak, aby to prošlo!!) kapitalismu na západě, pospojované do zdánlivě souvislého textu, který ovšem (minimálně v první třetině až polovině knihy) postrádá prakticky jakýkoliv popis přímých vlastních zážitků z cesty. V cestopise bych čekal něco ve stylu "jeli jsme tudy a tudy, přijeli jsme tam a tam, kde bylo k vidění to a to, stalo se nám to a to, opravovali jsme to a to, setkali se s tím a tím člověkem, pokračujeme tam a tam", a tak dále. Ono to vpodstatě osobní zážitky popisuje, ale velice neosobním způsobem, celkově je ta chrakteristika pro mě dost těžko uchopitelná. Už například to, že cestovali na malých motocyklech (Pionýr, Manet), s sebou přinášelo jednak dosti pomalý postup, kdy cestou měli jistě mnoho zaznamenáníhodných zážitků, jednak třeba při přejezdu Alp nebo v pouštích museli narážet na technické limity těch motocyklů, obojí by se určitě v textu dalo celkem barvitě popsat. A jestli smyslem a zlatým hřebem cesty měl být výstup na horu Sinaj, tak pak to autor zabil úplně nejvíc tím, že vlastně celý výstup nechal opět popsat opravdu slovutným jazykem K. Haranta, tam už jsem jednotlivé věty v několik staletích starých větách i přeskakoval.

Po prvních dvaceti, třiceti stranách jsem měl hodně velkou chuť to odložit, no nakonec jsem to přečet, ale bylo to docela utrpení. Autor si asi byl vědom toho, že není zcela ideálním vypravěčem, někde v závěrečné třetině knihy se objevilo toto: "...zapaluji si cigaretu od cigarety a už po několikáté na této cestě mi napadá, jaká je to škoda, že nedokáži vylíčit, co vidím, co vnímám. Připadá mi to jako podvod na čtenáři. Chtivý líčení dalekých krajin a všelijakých dojmů koupí si tuto knížku a dostane se mu jen vyčpělého odvaru." Tak kdyby tohle bylo někde kolem té dvacáté stránky, tak jsem to moh odložit rovnou a vzít si něco zajímavějšího.
Hodnotím na moje poměry velmi nízko, za symbolickou cenu jsem poslal dál. Před touto knihou jsem četl cestopis Petra Bárty z expedice Lambaréné, který se stylem vyprávění s tímhle paskvilem nedá absolutně srovnávat.

2 26.02.2019

Kniha, kterou jsem dlouho sháněl, dost se na ni těšil a ... o to smíšenější pocity z ní mám, asi jsem čekal něco jiného. Úvod tvoří asi 30 stran o tom, jak vlatně kniha vznikla. Pak následuje 300 stran dopisů, které psal Johnny Vivian z vojny v Německu. Přesně jsem jich napočítal 328. Tahle část byla docela úmorná. Hlavně díky této pasáži, která bohužel zabírá většinu knihy, to bylo po hodně dlouhé době něco, u čeho jsem regulérně usínal. Z těch dopisů si sice čtenář nějaký obrázek o Johnnym udělá, ale na mě to primárně působilo strašně únavně a otravně, číst na 300 stranách to, jak Johnny Vivian miluje, pořád to samé x-krát jinak. 300 stran povětšinou prázdných řečí zaláskovaného 20tiletého kluka, který mele jak kolovrátek furt to samé, dost často si protiřečí, v jednom dopise ji ujišťuje, jaký je abstinent, v dalším jí "až za hrob" vyčítá dvě skleničky whisky a to, že si s někým někam vyšla a v dalším jí popíše, jak se zpil do němoty, a tak dále. Na podobnou korespondenci já nějak nejsem geneticky nastavenej. Navíc v kontextu toho, že dopisy psal člověk, který později stvořil stovky textů písní, z nichž jistě několik desítek se stalo legendami, mi ty dopisy (nebo aspoň jejich české překlady) připadaly dost toporné, neohrabané. Postupně jsem z toho tak nějak nabýval dojmu, že Vivian svým způsobem asi nebyla úplně normální, protože si vzala žárlivého magora, který z ní chtěl mít jeptišku - abstinentku, a na dálku jí v dopisech stále přikazoval, co má dělat, jak se má chovat. V kontextu toho, co Johnny prováděl v následujících letech, to působí docela komicky. A krom toho je to pohled docela jednostranný, nemáme jediný dopis od Vivian pro Johnnyho, pak by to možná dostalo zase jiný smysl.

Závěrečných asi 70 stran popisuje z pohledu Vivian to, co se dělo po návratu Johnnyho z armády. Tohle je o mnoho čtivější než ty dopisy. I když i tuhle pasáž beru s rezervou a tak docela se neztotožňuji s komentářem uživatelky "sandra5627". Bylo to skutečně tak, jak to Vivian popsala? Ani jeden z trojice už nám to neřekne. Je třeba si uvědomit, že kniha je napsaná z pohledu "té, která neuspěla", takže nelze očekávat, že Vivian tu svoji sokyni v lásce bude vyzdvihovat do nebes, dělat z ní světici a bezvýhradně schvalovat její jednání. Tohle jsem čekal víceméně ještě předtím, než jsem to začal číst. Pravda bude asi někde uprostřed. Je třeba si uvědomit, že se tehdy setkaly dvě zcela rozličné ženy: tichá, samotářská Vivian, která nestála o popularitu a temperamnetní, živá June, která byla svým způsobem "komediant" od útlého dětství. Jak to asi mohlo dopadnout, když ta charismatická a průbojná June trávila s Johnnym spoustu času? A jak to bylo s Johnnyho závislostí? Něco pravdy asi bude na obecně známém tvrzení, že nebýt June, Johnny by se asi ufetoval už někdy v těch 60. letech. Protože... ano, June měla problémy s prášky taky, ale Vivianina věta "Když jsem se znovu provdala, J. pocítil úlevu, že mi snad tolik neublížil a s drogami přestal. Už nepotřeboval drogy, aby utišil svou vinu" mi připadá jako největší blábol celé knihy. To jen tak na okraj.

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že by snad stačilo knihu poskládat z prvních cca 30 a posledních cca 70 stran, tam Vivian popisuje něco zajímavého, a k tomu přidat pár dopisů na ukázku. Anebo měla Vivian sepsat nějaké svoje "paměti" o celém soužití s Johnnym. Já tohle beru trochu jako podvod na čtenáře i proto, že kniha moc nevystihuje její podtitul "Můj život s Johnnym". Johnnyho dopisy (podstatná část knihy) neřeknou vůbec nic o životě Vivian s ním, stejně tak neřeknou nic o June Carter, v době, kdy je psal, nejspíš neměl o její existenci vůbec tušení.

S hodnocením jsem trochu na rozpacích, ale na víc jak průměrné tři * to nedosáhne.

2 27.12.2018

Jako vždy - padesátka tipů na výlety po našic!h luzích a hájích nezklamala.

2 24.08.2018

Na tuhle knížku mě přivedla jedna z kapitol v knize "Zapomenuté výpravy" - (ZV) (https://www.databazeknih.cz/knihy/zapomenute-vypravy-76762). Po nějaké době se mi ji podařilo sehnat a vzhledem k tomu, že od jejího prvního vydání v r. 1971 v nákladu 10 000 ks už znovu nevyšla, je to asi už celkem raritní kousek. Je to docela zajímavé vyprávění o jedné dnes už prakticky neznámé a opravdu zapomenuté, tehdy asi vzhledem k poměrům docela bláznivé výpravě čtyř tehdy mladých holek - horolezkyň, které bláznivý hospodský (jak už to tak bývá) nápad přivedl na myšlenku vypravit se ze socialistického Československa pěšky přes většinu západní Evropy a USA na LOH 1968 v Mexiku. Svoji akci opravdu úspěšně uskutečnily, tedy pokud se týkalo toho, do Mexika opravdu dojít.
Kniha popisuje poměrně stručnou, takovou deníkovou formou, kdy se různě střídají zápisky všech čtyřech, jejich putování, zachycuje jejich běžné denní radosti i starosti, to, jak kde byly mediálně sledované a díky místním médiím, tisku, televizi a rozhlasu se jim prakticky všude, snad s výjimkou Francie, dostávalo na tu dobu řekl bych poměrně slušné podpory a publicity, jak z oficiálních míst, tak od prostých lidí, které na cestě potkávaly a kteří je mnohdy cíleně vyhledali, aby jim mohli být nějak nápomocni. Docela zajímavé bylo to, jak si vedly na území USA, které prezentují skoro až idylicky, spousta milých setkání ať už s Američany nebo našimi krajany, kteří jim pomáhali jak to šlo, docela slušnou péči a dozor jim věnovala i americká policie, pravidelně je zastavující ... nikoliv proto, aby je legitimovala či jim dělala problémy, ale proto, aby se jich policisté zeptali, zda něco nepotřebují. Následující úsek cesty Mexikem byl pak jedním velkým procesím, kdy s nimi pochodovala řada lidí, ať už z řad mexických občanů či členů nějakých výborů. Tento úsek pro ně byl až trochu nepříjemný, byly pod neustálým "dohledem", na což za ten skoro rok osamoceného pochodování nebyly zvyklé.
Pokud se tedy tomu, co je v knize popsáno, dá věřit. V již zmíněných ZV je zmínka o tom, že tato kniha byla vydána pod bedlivým dohledem cenzora... A tamtéž jsem se dozvěděl i to, že z celé čtveřice v době vydání knihy v r. 2016 žila už pouze jedna, Květa Tarantová.
Co mi trochu vadilo, byla kvalita "fotek", které se teda fotkami ani nazývat nedají, jsou to jakési černobílé, velmi nekvalitní reprodukce fotografií ve stylu něco mezi perokresbou a negativem. Je to docela škoda, ale beru jako součást jednak stylu knihy a jednak to asi bylo tehdy i z důvodů ekonomických. Co mi vadilo trochu víc, bylo to, že v knize není prakticky žádný úvod, seznámení s protagonistkami. Nemít přečtenou příslušnou kapitolu ZV, docela bych se ztrácel v tom, kdo byl kdo. Není tam třeba v jedné kapitole uvedeno ani to, jak probíhaly přípravy na cestu, které v té době jistě musely být dobrodružstvím samy o sobě. To je ale trochu vyváženo několika stránkami na konci knihy, kde je vypsáno, jakou používaly výbavu od jakých podniků (mimochodem je to docela pěkná přehlídka firem, z nichž některá jména jsou známá do dnešních dnů, ale většinu tvoří dnes už zcela zapomenuté podniky, které dávno patří minulosti) a je tam i něco málo o logistice výpravy. V neposlední řadě mě docela zaskočila nejedna hrubice ve shodách podmětu s přísudkem, to v knihách z této doby nebylo úplně běžné.
To, že do Mexika nakonec šťastně došly, byl určitě úctyhodný výkon, to, že z olympiády nakonec neviděly na vlastní oči vůbec nic, to nebyla jejich chyba, jejich rozpočet prostě na zakoupení lístků nestačil a vzhledem k politicko-ekonomické situaci (doslova pár týdnů po 21. srpnu 1968) se opravdu nedalo očekávat, že by jim nějaké "V.I.P." lístky přistály jen tak do klína.
A úplně nakonec si snad můžu dovolit malou poznámku k tomu, proč jsem knihu zařadil do Čtenářské výzvy 2018 v bodu č. 2. "kniha autora, který žil ve vašem kraji". Jak jsem se dozvěděl opět v ZV, Věra Komárková, která pocházela z Písku, nějaký čas žila s rodiči v Třeboni.

2 20.07.2018

Zkusme si to představit v reálu... vražda v psychiatrické léčebně, to je pro kriminalisty pěkný oříšek. To, co nám řeknou pacienti (pokud vůbec mluví a jen se tupě nekývají sem a tam) se asi většinou moc vážně brát nedá a personál?? Ten se taky dvakrát ochotně ke zločinu přiznávat nebude. Zapeklitá situace, podezřelý není vlastně nikdo a zároveň to může být kdokoliv...
Velmi slušně napsaná detektivka, u které se čtenář nenudí ani na chvilku (no skoro, tu milostnou linku bych tam mít nemusel, ale budiž). Je to přesně ten typ knížky, která mě nenásilně nutí číst pořád dál a dál, čemuž napomáhají i poměrně krátké kapitoly, z nichž vlastně v každé se přihodí něco důležitého. Ne, počkat, tohle je přece podstatnější než to, co bylo o dvě kapitoly zpátky. A co bude v další?? Tak je to skoro až do konce, ještě nějakých 50 stran před koncem, po třech mrtvých, vlastně nic nenasvědčuje tomu, jaké bude rozuzlení a kriminalisté jsou skoro "na začátku".
Knihu jsem si vybral do Čtenářské výzvy v tématu "Kniha žánru, který běžně nečtete", ale možná že to trochu poupravím a ze žánru si dám něco častěji, a i když ten závěr je takový možná až trochu ukvapený, rozuzlení je záležitostí pár stránek, rozhodně je to velmi čtivé a nic nebrání velmi slušnému hodnocení.
Ovšem nabízí se tady otázka: budu se k ní někdy chtít vrátit nebo ji po přečtení s dobrým pocitem pošlu dál?? Z prostorových důvodů při vší úctě k dobře napsané detektivce to vidím spíš na to druhé.

2 28.01.2018

Velmi poutavě podaná biografie jedné z nejzajímavějších osobností světové rockové hudby.
Autor čtenáře podrobně provádí Springsteenovým životem od jeho počátku (a vlastně ještě před ním), přes jeho hudební začátky v několika studentských skupinách, počátku jeho kariéry u Columbie a vzniku E Street Bandu, okolnosti jeho rozpuštění na konci 80. let a následné znovuobnovení zhruba o deset let později, až po dnešní dny.
Na mnoha místech je vidět, že Bruce byl už od mládí poměrně uzavřená a složitá osobnost. Nevěděl jsem třeba o tom, za jakých okolností vyrůstal, a když jsem si to přečet, docela jsem se podivil, že je z něj vlastně normální člověk, rodinka to byla vskutku povedená. Vlastně celou knihou se prolíná jistá "dějová linka" mapující to, že měl (nebo asi dosud má) jistý zvláštní "dar" komplikovat si život i v dobách, kdy se mu daří a není zásadní důvod k obavám. Od útlého mládí toužil po slávě, a když se k ní konečně po několika albech a prodělečných koncertních turné dostal, dalo mu hodně práce tuto situaci ustát.
V knize jsou také popsány okolnosti vzniku většiny alb, a vůbec toho, jakým způsobem Bruce tvořil. Někdy mu poskládání alba trvalo rok a půl a někdy ho vychrlil doslova za pár dní. To a mnohé jiné jsem o něm nevěděl a jsem rád, že jsem si knihu přečet.
Určitě je třeba zmínit to, jak velmi pečlivě je zpracováno zpěvákovo mládí, kolik je této jeho životní etapě věnováno prostoru a důkladnosti. To, co všechno dělal a s kým se stýkal před vydáním své první desky, mělo totiž zásadní vliv na další směřování jeho kariéry a také na to, s kým v ní pokračoval, většinu svých dá se říct celoživotních přátel a souputníků potkal právě v době svého mládí, kdy si o slávě mohl nechat jen zdát.
Co mi v knize malinko chybí, je nějaký přehled nahrávek v jejím závěru, který v podobných biografiích bývá. Dohledat v knize o téměř 550 stranách detaily nebo třeba seznam písní konkrétní desky dá chvíli hledání. Ale to je jen drobný detail, který nakonec zásadní vliv na celkové hodnocení nemá.
Já osobně jsem se z knihy dozvěděl mnohé nové věci, jsem rád, že jsem si ji přečet a rozhodně nevylučuji možnost se k ní někdy vrátit. A na závěr by se snad hodil citát z doslovu překladatele českého vydání: "I kdyby už nikdy nenatočil nic tak zásadního a zdařilého jako desky Born to Run a Darkness on Edge of Town, zůstane Bruce Springsteen jedním z nejdůležitějších rockových autorů a muzikantů všech dob. A díky Carlinově knize o něm víme podstatně víc než dříve." Na to já říkám: "Amen."

2 25.01.2018

Velmi zajímavá a vizuálně krásně udělaná publikace o historii účasti vozů Tatra v dakarské rallye. Hned na úvod je trocha "technické osvěty", pár stran věnovaných technice a historii vozů Tatra a jejich konstrukčnímu řešení.
Poté už následují kapitoly, které mapují každý jeden ročník Dakaru z hlediska účasti Tater. Na začátku kapitoly je vždy krátký úvod, věnovaný situaci rallye v daném roce a poté už následuje přehled toho, co Tatra, resp. později soukromé týmy pro daný ročník připravily. Nechybí poměrně podrobné informace o konfiguracích jednotlivých vozidel, použitých motorech, jejich výkonech, ale mnohdy i výrobních číslech. Dále jsou zmíněny případné úpravy oproti předchozím ročníkům, povětšinou na podvozcích, resp. nápravách vozidel, kde zejména pérování procházelo neustálým postupným vývojem, povětšinou jsou uvedena i startovní čísla, SPZ i složení posádek jednotlivých vozů v jednotlivých ročnících soutěže. Pravidelně jsou zmiňována i vozidla vyrobená na zakázku pro jiné uživatele nebo pronajatá továrnou, ať už jako závodní nebo nejrůznější doprovodná pro jiné týmy či pořadatele soutěže. V každé kapitole je následně pojednáno o tom, co se událo z hlediska Tater v samotném závodě a jak v něm vozy dopadly, ale i podstatné události o tom, jak si vedli soupeři.
Kniha je především výčtem úspěchů tatrovek, historie a osudů jednotlivých vozů, jak soutěžních, tak různých doprovodných (a že osudy některých vozů určitě nejsou nezajímavé) a jejich umístění v soutěži.
Kdo by chtěl poutavé vyprávění o samotném Dakaru, o lidech, o dění v zákulisí, o tom, co se v Africe odehrávalo, jaké bylo soutěžení hlavně v jeho počátcích, ať sáhne spíš po knize Josefa Kaliny Dlouhá, křivolaká cesta, v této knize se autoři příliš nevěnují jak samotným příběhům (ostatně to asi ani nebylo jejich záměrem), tak ekonomické a organizační situaci v Tatře. A to možná ví proč...
Tak, jak je kniha napsána, se totiž při čtení může zdát, že Tatra/továrna a soutěžní tým byl přímo vzor dokonalé spolupráce, že automobilka maximálně a s velkým zájmem podporovala svůj soutěžní tovární tým(což by ostatně měla být samozřejmost nebo přinejmenším zájem továrny z hlediska propagace), že vše klapalo jako dobře namazaný stroj. Ale ouha. Ona to tak docela nebyla pravda. Kdo by se chtěl podívat do "zákulisí", ať si k této knize přidá již zmíněnou Kalinovu Dlouhou, křivolakou cestu, tam spolupráci ze strany továrny viděl autor poměrně dost často dost jinak. Už na samém úvodu, při popisu první účasti Tatry na Dakaru, jsem tam narazil na to, že Kalina, tehdy coby referent Motokovu, měl na situaci kolem vstupu Tatry do soutěže názor dost odlišný nebo lépe řečeno celý vstup Tatry na Dakar popsal poněkud jinak. Stejně tak Kalina postupně popisuje některé okolnosti, které vedly až k rozpadu soutěžního oddělení továrny. Tato informace je zde podána zkrátka jako informace, a tečka.
V závěru knihy se pak objevé kapitola o účasti týmu T. Tomečka na soutěži Africa Eco Race po zrušení Dakru na africkém kontinentu, na samém konci potom poměrně zajímavé tabulkové přehledy složení posádek a jejich umístění v jednotlivých ročnících, a také tabulkový přehled vyrobených soutěžních a doprovodných vozů do z let 1985 - 2000, z období existence oficiálního továrního týmu, s uvedením základních parametrů vozů, jejich SPZ, ale i přezdívek, a v neposlední řadě jejich osudů.
Co je třeba přičíst této knize k dobru, je jedinečná fotodokumentace. Je tu celá řada fotografií, které zřejmě nebyly nikdy předtím nikde publikovány, ať už ze samotné rallye nebo snímky z archivu Tatry z příprav soutěžních vozů. Velmi zajímavé jsou též reprodukce technických výkresů podvozků a rozměrových skic vozů.
I když se tu a tam objeví překlep a pokud má čtenář informace i z jiného úhlu pohledu, může se ten text do jisté míry zdát až účelový, jako jakási "reklama na kvalitu vozů", koneckonců knihu vydala samotná automobilka (což je do jisté míry taky asi unikát), dávám plný počet hvězdiček.

2 07.09.2017

Samotného mě překvapilo, že jsem tuhle knížku četl na přelomu let 2002 - 2003...
Tak jsem si ji přečet znova a jaké je zhodnocení po těch letech? Nazvat tuhle knihu životopisem asi není úplně přesné, stručný životopis "muže v černém" tvoří vlastně první jedna, dvě kapitolky.
Pak je to spíš útržkovité povídání tu o domu na Jamajce, tu o mrtvém bratrovi, tam zase o cestování, hudebních začátcích, kamarádech muzikantech, zpěvácích, závislosti na amfetaminech a barbiturátech, kariéře - nahrávání, prodejnosti desek, vězeňských koncertech, a dalších drobnostech z pracovního i osobního života.
Kniha rozhodně není špatná, je na jednu stranu jistě zajímavou mozaikou Cashova života, jsou to střípky z jeho šťastných i méně šťastných období, na stranu druhou, jak už jsem uvedl na začátku, nazvat ji životopisem v pravém smyslu slova asi úplně nelze, a i když to vzásadě dodržuje základní časovou posloupnost dětství-začátky kariéry-závislost-manželství s June-pokračování kariéry, je to dost nesystematické skákání v čase, místech i osobách.
Což ale není příliš na škodu, pokud se čtenář odprostí od toho, že to prostě nebude klasický životopis, i tak se dozví mnoho zajímavých informací. Na můj vkus je tam poměrně dost "pánbíčkaření", ale budiž, Cash pocházel z doby a rodiny, kdy a kde se na víře dost lpělo.
Co je celkem dobré, je na konci knihy uvedená diskografie, která sice neobsahuje (a ani nemůže, to by byla samostatná kniha) Cashovu kompletní diskografii, ale přehled toho podstatného tam je.
Ovšem pravopis, to je teda děs. Nad chybějícími, přebývajícími či jinými písmenky ve slovech aka překlepy - ač z nich radost nemám - dokážu přimhouřit oko, pokud jsou v rozumné míře, ovšem tady... tady někomu dělal (mimo jiné, slova jako caviky, pilon, milosrdenctví nechám bez komentáře) dost velký problém jev zvaný shoda podmětu s přísudkem. Překladateli bych doporučil prostudovat pravidla českého pravopisu, zvláště v části shoda podmětu s přísudkem v rodě ženském a středním, to bylo dost strašný.
Z původních 4 * musím, ač nerad, ubrat na průměrné tři, je to tak trochu za to, že to nepovažuji za životopis v pravém smyslu slova a především za ty hrubice.

2 22.08.2017

Zajímavá kniha, mapující vývoj motorismu u nás opravdu od jeho počátků, od konce 19. století. První zmínka ovšem patří Božkovu parnímu vozu a roku 1815, pak je poměrně dlouhá časová mezera až do konce 80. let 18. věku.
Počátky motorismu u nás představovaly motokola, parní vozy, posléze motocykly nejrůznějších, dnes už mnohdy zapomenutých a nicneříkajících značek. Přehled pokračuje chronologicky časově dále, od dřevních dob nejrůznějších dnes už docela úsměvně působících vehiklů přes období před 1. sv. válkou, období meziválečného, kdy mnoha vozům mnoha značek dodávaly nádherné tvary karosárny takových jmen, jako Uhlík, Brožík, Petera a především Sodomka, jehož firma dokázala vytvořit opravdové skvosty a i malé vozy často působily díky Sodomkovým karosériím mnohem větším dojmem.
Následují poválečné časy s nástupem komunistického režimu až do dnešních časů. Z kapitol zhruba od období znárodnění po r. 1948 je patrné jedno. Náš průmysl byl v mnohém na výsluní nebo přinejmenším držel s ostatním světem krok, mnohé výrobky byly ve světě velmi uznávány, naši konstruktéři rozhodně nebyli žádní "nýmandi". To, že např. čs. motocyklová výroba se dostala z pozice prakticky světové jedničky do těžkého útlumu, že mnohé nadějné projekty byly zašlapány do země, že jistá stagnace čs. automobilového průmyslu, lety vyvinutá možná až do jisté zaostalosti, byla způsobena především nesmyslným "centrálním plánováním" komunistického režimu se vším, co k tomu patřilo, a to napříč prakticky všemi výrobci.
Kapitoly po roce 1989 jsou pak věnovány moderním dějinám, tomu, jak se který výrobce vypořádal či nevypořádal se změnou politických a hlavně ekonomických poměrů.
Úplný závěr pak patří kapitolám věnovaným některým velkým jménům naší motoristické historie, namátkou karosáři Brožík, Sodomka, první odvážlivci za řídítky - V. Vondřich, N. Podsedníček, nemůžu opomenout E. Junkovou, dále třeba F. Šťastný, K. Loprais, někteří cestovatelé - krom H+Z manželé Škulinovi, Elstnerovi.

Historie motorismu na našem území je v knize shrnuta celkem přehledně, je tady chronologicky podáno to podstatné. Ne, čtenář tady nenajde detailní popisy jednotlivých typů vozidel ani jiné podrobné informace, když se bude chtít některému období, značce, osobnosti nebo konkrétnímu vozu věnovat podrobně, na konci je seznam použité literatury, a krom toho dnes není problém na Internetu během pár minut najít literaturu, která se k danému předmětu zájmu vztahuje. Ale pro všeobecnou orientaci v naší motoristické výrobě je kniha určitě zajímavým a vítaným počinem.
Vzásadě by nic nebránilo plnému hodnocení, má to ovšem jedno ALE, a tím je pravopis... Že se do knihy vloudí jeden, dva překlepy, to beru, ale když jich začnu registrovat víc jak deset, patnáct, začne to být otravné - chybějící či ve slovech přehozená písmenka, popletené popisky, nějaký ten faktografický nesmysl v datech, došlo i na hrubice. A ještě jedna věc. Nevím, jak na to autor přišel, ale to jméno znám, už jsem na něj narazil v několika knihách spojených se značkou Tatra. A ať už to byl Josef nebo později jeho syn Adolf, tak vždycky Veřmiřovský, nikoli Vermiřovský!!! Jednou se to dá omluvit, ale když jsem to viděl stále, a nakonec to tak bylo i v samostatné kapitole, věnované otci Josefovi, to už jsem nechápal vůbec.
Je škoda, že takovéhle knihy za několik set korun se stávají pravopisnými paskvily... Nepřisuzuji to jako chybu autorovi, ale spíš vydavatelství, které by mělo mít zájem na tom, aby taková kniha šla do tisku až poté, co si ji někdo pořádně přečte a odstraní pravopisné chyby. Mně to prostě vadí.

2 20.07.2017

Opět se tu setkáváme s rodinou Bena Ida a jeho ženy Iny, hlavní linka příběhu je však spíš o osudech pistolníka Nevady, s nímž se čtenář rozloučil na konci knihy Ztracená řeka, jejímž je tato kniha volným pokračováním. Připadalo mi to o něco čtivější než Ztracená řeka, ale i tak je to poměrně jednoduchý, prostý, ničím vyjímečný příběh, který mě už dneska tolik nebre a víckrát ho číst nebudu. Nevím, zkrátka už jsem z Greye asi vyrost.

Ničím mimořádný, naprosto průměrný a poměrně prostý příběh z dob divokého západu, který mě nikterak do kolen neposlal. Zkusil jsem už několik knih od Z. Greye přečíst po letech znovu, ale nějak už to není ono, jako před lety. Neurazí, nenadchnou.

Za mě takový lepší průměr. Začátek mi připadal až moc strohý, skoro jak kdyby to bylo přeloženo přes nějaký překladač. Pak se to rozjelo docela slušným tempem, závěr byl řekněme trochu nečekaný, možná až překombinovaný, úplně knihu neodsuzuji, ale pochybuju, že se k ní někdy vrátím.

2 15.06.2017

Další z řady publikací edice Retro je věnována jedné z československých legend, motocyklům JAWA typů 351 - 361, které zná celý motocyklový národ pod názvem "kývačka".
V úvodu knihy je krátce nastíněna situace v motocyklovém průmyslu mezi světovými válkami a cesta ke vzniku kývačky, kdy po dočasném sjednocení továren JAWA a ČZ byla nějakou dobu vyráběny tzv. mezitypy jednotné (národní) motocyklové řady, a to v kubaturách 125, 150, 175, 250 a 350 ccm. Po mezitypech přišly na řadu již typy Jednotné (národní) motorové řady, mimo objemu 150 opět ve všech kubaturách.
Další kapitoly jsou věnovány již typům JAWA (po opětovném rozdělení Jawy a ČZ), a to ve variantách 250 a 350 ccm, které byly opět v mnoha odvozeninách vyráběny až do července 1974, kdy byla výroba kývaček definitivně ukončena a nahrazena řadami Californian a Bizon. Vlastnímu popisu kývaček je věnována přibližně polovina knihy. V označení jednotlivých typů se zdá být poněkud chaos, ale v Jawě se prostě tehdy tak značilo.
Ve druhé polovině autor nejprve zabrousil až do daleké Indie, kde byly Jawy po nějakou dobu licenčně montovány, a nevzniklo jich tu zrovna málo, něco přes milion. Jedna z kapitol je věnována soutěžnímu nasazení kývaček, jednak na čtyřiadvacetihodinovce Bol d´Or, ale i na závodech motokrosových, jak u nás doma, tak především na slavných Šestidenních. Zde dosáhl tým JAWA - ČZ mnohých úspěchů.
Vzhledem k době, ve které se tyto motocykly vyráběly, byly pro řadu lidí jediným dopravním prostředkem, a tak mnozí vymýšleli, jak je uzpůsobit k tomu, aby se na nich dalo ledacos odvézt. Další kapitola je tedy věnována příslušenství, od podomácku vyrobených brašen a nosičů až po továrně vyráběné a velmi oblíbené jednokolové přívěsné vozíky PAv 40 a zapomenout nelze ani na sajdkár Velorex 560, jehož vzniklo téměř 90 000 ks. A v neposlední řadě tu najdeme zmínku i o nejrůznějších štítech a kapotážích, které zmírňovaly dopady nepřízně počasí.
Další kapitola dává nahlédnout do plánu údržby takového motocyklu, v tehdejší době mnoho motoristů servisovalo svoje stroje svépomocí, a že mazací plán kývačky nebyl zrovna jednoduchý.
Závěr knihy je věnován, jak je v této edici zvykem, několika barevným snímkům - dobovým prospektům, a také několika obrázkům z různých končin světa, kam až se kývačka dostala.
V samém závěru jsou pak podrobné technické údaje jednotlivých typů.
Opět jsem dočetl knihu o další československé legendě, kterou poháněl nějaký motor, a mohu konstatovat - jen tak dál.

2 14.05.2017