mira.l komentáře u knih

Krásně udělaná obrazová encyklopedie, proti tomu se nedá nic namítat. Rád jsem si ji prolistoval, přečetl, pokochal se krásnými fotkami. Nicméně ... přečetl jsem a milerád přenechal kolegyni z práce, která má dvě (před)školní děti, pro které to asi bude rozhodně větším přínosem než pro mě. Nemyslím si, že bych se k ní někdy vracel a hledal v ní nějaké zásadní informace.
Je to takový ten typ encyklopedie, která se věnuje - když to napíšu trochu nehezky, ač to myslím dobře - "všemu a ničemu", nedá se tam očekávat nějaký hlubší vhled do problematiky, hlubší poznání některého živočicha či nějakého biotopu v jeho širších souvislostech, stejně jako tam nenajdete vysoce erudované texty. Texty u popisu některých živočichů (a zvláště pak popisky u obrázků) mi přišly poměrně dost jednoduché, někdy možná až zbytečné, pokud popisují to, co je tam jasně vidět, aniž nějak vysvětlují, proč tomu či onomu tak je. Pro obecný přehled krásná kniha, hlavně svou grafickou stránkou s krásnými fotografiemi a nádherně udělanými deskami, na kterých se střídá matný vršek a spodek s hladkou lesklou fotografií, ale jak už jsem naznačil, její cílová skupina bude někde mezi 1. a 2. stupněm základní školy, podle toho, jak je které dítko zvídavé a jak ho kniha zaujme. Takové dítě asi v knize podané množství informací dokáže vstřebat a třeba ho to i někam nasměruje do budoucna, kdo ví... A taky záleží na tom, jestli ji dítko unese:).
Je pravda, že nějakou dobu jsem ji měl "v merku", a pořídil si ji, až když jsem na ni v Knižním klubu narazil ve slevě za těžko odolatelných Kč 180,--. No nekupte to!! Přinejhorším to nabídnete na bazaru nebo darujete někomu, komu to bude užitečné, jako jsem to udělal já. Dítě školou povinné by možná nadšeně dalo plný počet, já jako dospělý člověk, který už nějakou tu knihu o přírodě přečetl a taky viděl pár dokumentů, hodnotím velmi poctivými čtyřmi hvězdičkami.

2 30.11.2020

Myslím, že nemám co vytknout. Ač kniha poměrně značné tloušťky, je stejně jako autorčiny romány velice čtivá. Narozdíl od nich tady autorka neuplatňuje částečně svoji fantazii a do příběhů jednotlivých královen nepřidává své "know-how" v podobě jisté dávky fikce či smyšlenky, ale vychází jen a pouze z reálných pramenů. Od kterých se její romány zase tak moc neliší, dlužno dodat.
Krásné zpracování "manželského života" jedné z nejrozporuplnějších postav anglické historie. Jasné, čtivé, přehledné, srozumitelné.

9 18.11.2020

Jak už název napovídá, autor se v knize věnuje toulání po trase bývalé Zlaté stezky. Ale nejen tomu, čtenář se přenese třeba na Boubín, Kubovu Huť, do Horní Vltavice, Lenory, Vimperka, několika Lad, a na mnohá jiná místa. Stejně tak nahlédneme do osudu nejedné šumavské postavy, třeba takového Rankla Seppa, to z těch známějších, ale i mnoha dalších.
Docela dost prostoru věnuje objevování hřbitovů, kostelů a kostelíků, popisu kostelních zvonů, příběhů různých farářů, pro nezasvěceného čtenáře možná někdy až moc, a i když jsem měl občas z textu dojem, že autor žil či pracoval na Šumavě snad všude a kde ne, tam má známé, i tak to byla velice příjemná procházka po místech, z nichž valnou část jsem už sám (ne)jednou navštívil. Jistě se v textu našel nějaký ten tip na výlet.
Ani tady ovšem nechybí překlepy, chybějící písmenka či jiné nesrovnalosti pravopisné. Na plný počet to nebude, ale poctivé čtyři, proč ne.

4 31.10.2020

No...asi za hodinu a půl bylo hotovo, trochu nespravedlivé:). Krásná obrazová publikace o zajímavém regionu, Tábor jako město mám rád, o některých dalších místech toho moc nevím, v okolí Milevska, na Petrovicku či Sedlčansku už jsem něco navštívil.
Zde jsem si znovu připomněl místa známá i objevil lokality, o kterých zatím nevím.
To, že s knížkou jsem byl hotov za tak krátkou dobu, vlastně vůbec nevadí, lze ji vlastně "přečíst" kdykoliv během pár desítek minut znovu.

5 25.10.2020

Zhruba dvouhodinová jednohubka:).
V úvodu je asi 30 stran, mapujících velmi stručně, leč docela srozumitelně historii Tábora. Následuje 150 fotografií starého Tábora, to bylo skoro zajímavější. Některá místa jsem celkem bezpečně poznal, u jiných si domyslel a někde jsem byl zcela mimo.
Poctivé čtyři *. Do plného počtu by to asi chtělo krapet větší rozsah především textové části.

3 25.10.2020

Historie rodu Rožmberků je pro mě jakožto rodilého Třeboňáka tak trochu "povinnou četbou", historie jižních Čech a Třeboňska je s tímto rodem neodmyslitelně spjata, podobně jako tomu bylo v případě Schwarzenbergů. Kniha má stejný formát jako dvě předchozí, které jsem od autora četl - Kinští a Schwarzenbergové.
První část je věnována představení jednotlivých členů rodu, v několika generacích od jeho zakladatelů až po poslední členy. Obzvláště dvěma významným a zároveň posledním - Vilémovi a Petru Vokovi - je věnováno (zaslouženě) poměrně dost prostoru.
Druhá část pak představuje jednotlivá rodová sídla.

Ač jsem v knize zaznamenal několikero překlepů, chybějících písmen, předložek a podobně a myslím, že by se to v takových knihách vyskytovat nemělo, i tak dávám plný počet. Takováto kniha je pro mě zkrátka srdeční záležitostí. Svůj účel beze zbytku splnila.

3 18.10.2020

Musím konstatovat, že než jsem se do téhle knihy začet, trvalo to skoro do půlky a ani na konci se žádné "Wau" nekonalo. Rozhodně to není životopis Bruce Springsteena, pokud ho někdo chce, ať si přečte knihu P. A. Carlina nebo přímo "Bossův" vlastní životopis.

Kniha se věnuje dá se říct výhradně Springstenově práci, okolnostem vzniku a hlavně nahrávání alb i jednotlivých písniček, někdy až do fanatické hloubky a fanatických detailů, které se navíc v mnoha případech (díky Springsteenově povaze a přístupu k práci) opakují, s mnoha citacemi ukázek z textů písní.

Z toho, jakým způsobem a jak dlouho většinou nahrával jednotlivé desky, docela dobře vyplývá jeho "strach z dokončení", věc, která ho provází po většinu kariéry, kdy zavřen za dlouhé peníze v nahrávacím studiu dlouhé měsíce neustále přepisoval texty a zkoušel nové a nové verze písniček, stejně jako neustále upravoval jejich skladbu na budoucím albu. V jisté fázi knihy, někde zhruba v poslední třetině, je popsán proces (vlastně sám nevím kde přesně), kdy nahrál materiál pro asi čtyři nebo pět desek, z nichž vydal dvě, a já se prakticky ztratil v tom, kterou desku vlastně zrovna nahrával, ze kterého nahrávání si při tom novém půjčil tu či onu písničku, aby ji nahrál znovu a posléze ji opět vyřadil, a to neustálé pitvání toho, kterou písničku vyřadil, kterou předělal, kterou zase znovu po x-té zařadil, mě tak nějak přestalo bavit. Může to být zajímavé, ale nesmí se to stát otravným. Stejně tak asi nepotřebuju znát pořadí skladeb na jednotlivých koncetrech při turné. Celá ta knížka je napsaná tak, že se v tom obrovském množství informací tak nějak až ztrácí, podobně jako se Bruce ztrácel ve fázi dokončování svých desek. Když už jsem to četl nějakou dobu, přišlo mi to skoro až jako takové "nepodstatné drby, které stejně zapomenu", hojně prokládané citacemi nejrůznějších osob, se kterými přitom přišel do styku. Z jeho soukromého života se čtenář nic moc nedozví, tady bych odkázal na dvě výše zmíněné biografie. Pak následuje rozpuštění E Street Bandu a obrovský časový skok do roku 2009 na nějaký koncert. Tam už jsem ale byl v takovém rozpoložení, že jsem vlastně ani nepátral po tom, proč to byl vlastně ten jeden konkrétní.

Závěrečná část, tvořená opět až mikroskopickým rozpitváním 300 písniček, které napsal v rozmezí let 1972-1984, je sice zajímavá, ale opět platí něco podobného, co už jsem napsal výše. Hodnotné pro fanoušky až maniakální, normální člověk si z toho stejně prd pamatuje. Já tuhle část vzdal asi ve dvou třetinách. Bruce mám rád, jeho dvě zmíněné biografie jsem si hodně užíval, ale tahle knížka mě nenadchla. Velmi průměrné tři *.

4 05.10.2020

Ani po třicáté nezklamala. Zase jsem se dozvěděl něco nového, co mi třeba v televizní podobě uniklo, zase je nějaký tip na výlet.

3 17.09.2020

Jakožto pro rodilého Třeboňáka by tahle knížka měla pro mě asi být skoro povinností. Docela dost jsem se na ni těšil. Navíc před touto knihou jsem dočetl fenomenální dílo Petra Čorneje Jan Žižka. Takže jsem asi měl poněkud vysoká očekávání v tom smyslu, že dostanu něco podobného.
A ... nedostal. Já nevím, sám nevím, jak to přesně uchopit, co k tomu napsat, co jsem vlastně čekal. Tohle bylo takové hrozně roztříštěné, autor se věnuje hned tomu, hned něčemu jinému, spoustu prostoru dostává citace dobové písemné komunikace, což je na jednu stranu asi dobře, na druhou stranu se to dost špatně čte a chápe, pro dnešního čtenáře se jedná už o dost kostrbatý a nesrozumitelný jazyk. Stejně tak se velké množství prostoru věnuje všelijakým - dnes by se řeklo ekonomickým - transakcím, u kterých mi přišlo, že přísně vzato s životopisem Jakuba Krčína zase tak moc nesouvisí. Nebo aspoň ne tolik, aby si zasloužily tolik místa a tolik odboček.
V knize je celá řada překlepů, které mě taky příliš nepotěšily. To, že autor občas napíše nějakou větu či souvětí, které o pár řádek dál vlastně celé napíše znovu, už tu bylo zmíněno v předchozím komentáři.
Kdybych to měl trochu s nadsázkou shrnout, tak z 270 stran textu se Krčínovu životopisu opravdu věnuje stran tak 100, víc rozhodně ne. A i to jsem možná nadsadil. O jeho osobním životě, o dvou manželstvích, o dcerách z druhého manželství se nedozvíme nic. Já osobně považuji tuhle knihu za jakýsi nedodělek, který se věnuje více hospodaření Rožmberků na všelijakých statcích než životopisu samotného Krčína, pokud se jím tedy tato kniha snažila být. Pro mě jako pro Třeboňáka, který čekal knihu, ze které se dozví o Krčínovi něco nového a třeba ho inspiruje k sehnání další dostupné literatury nebo návštěvě některých míst, po docela dlouhé době docela velké knižní zklamání. Je mi líto, ale nebude to ani na tři *.

P.S. Pokud lze napsat poutavý životopis historické osoby, o které toho zase tak moc nevíme, v kontextu své doby, pak to dokázal již výše zmíněný P. Čornej s Janem Žižkou.

2 03.09.2020

Co napsat k téhle knize, monumentální jak svým záběrem, tak fyzickým objemem? Přiznám se, že než jsem se začetl (nějakých cca 150 - 200 stran), tak na mě tohle dílo působilo tak, že mě to občas skoro až uspávalo:).Je ale vidět, Petr Čornej ví, o čem píše a vyzná se. Obrovský záběr, spousta detailů, z nichž některé by někdy snad ani nemusely v knize být, velmi erudovaný text.
Za knihou musí stát obrovský kus mravenčí práce. Je to vidět už jen když se člověk podívá do poznámek za textem, kolik je tam odkazů na literaturu. Musela to být dost náročná práce, sestavit životopis někoho, kdo je sice relativně známou historickou osobností, ale paradoxně o něm nic moc nevíme, podrobněji zmapováno máme posledních zhruba šest let jeho života, a i tam se badatel poměrně často pohybuje na poměrně tenkém ledě spekulací, domněnek a hypotéz, že tak to "mohlo být" nebo "nejspíš bylo, ale potvrzeno to není". Kniha je nejenom životopisem Žižkovým, ale i velice podrobnou kronikou počátku 15. století, období spjatého s počátky husitského hnutí, toho, co hlásal J. Hus a co následovalo po koncilu v Kostnici a Husově upálení.

Stejně jako jsem se z kraje komentáře přiznal k tomu, že než jsem najel na její vlnu, ta kniha měla tendenci mě uspávat, tak se musím přiznat, že asi ne vždy jsem naprosto všechny souvislosti pochopil, ani ne tak proto, že by to bylo nesrozumitelně napsáno, ale že to bylo dějově poněkud komplikované s četnými dějovými politickými či náboženskými odbočkami, a zase takovým znalcem českého středověku nejsem. Ponechám stranou hodnocení toho, jestli Jan Žižka byl víc hrdinou nebo padouchem či jestli české země více plenili křižáci při výpravách proti husitům nebo husiti samotní, kteří se taky k nikomu nechovali zrovna v rukavičkách. O celé náboženské podstatě husitského hnutí a přijímání sub utraque specie, stejně jako o dalších náboženských tahanicích, také pomlčím. Protože celá ta náboženská podstata mi s odstupem těch staletí přijde poněkud ... jak to nazvat... řekněme malicherná až snad skoro zbytečná. I tak to je ale strhující čtení, které i mně jako průměrnému čtenáři přineslo mimořádný zážitek. Nemluvě o tom, že ta kniha je ozdobou knihovny sama o sobě.

11 17.08.2020

Já vám nevím... už to tady vyjádřilo několik lidí přede mnou. Asi to není úplně ideální cestopisná kniha, když na mě při čtení pořád tak nějak "mezi řádky" problikávají jako hlavní starosti kde sehnat benzín, SIM kartu a ... vodku. Ve dvou lidech za 60 dní vytáhnout 30 l vodky, no nevím, jestli se to ještě dá považovat za "preventivní" štamprličku na desinfekci útrob. Stejně tak popis samotné cesty není nic moc, o krajině, lidech, přírodě, se toho čtenář příliš nedozví, asi nejzajímavější pasáží z tohoto pohledu tak zůstává návštěva Černobylu.

Grafické zpracování knihy není špatné, tohle Jota umí, a tak je mi trochu záhadou, proč pro umístění mapy cesty nebyla využita třeba předsádka knihy. Jakási mapa Eurasie na předsádce v reliéfu je, ale je to pouze obrys bez vyznačení čehokoliv. Mapa cesty je v knize ve fotopříloze v podobě fotografie rozměru cca 10x15 cm, ve které někdo asi v Malování docela tlustou červenou čarou tak nějak přibližně vyznačil trasu. Už jenom pěkná mapa na předsádce s vyznačením trasy pozvedává každou podobnou knihu zas o něco výš. Způsob, jakým autor jedná s lidmi, které potkávají (nejčastěji úředníky, celníky) se mi taky zdaleka ne vždy zamlouvá.

Jednoznačně zklamal pravopis, chvílemi jsem docela trpěl. Od těch drobnějších chyb - chybějící či špatné předložky, předpony ve slovech přes hrubky v jednotlivých slovech ("vysutý" most už tu někdo zmínil, "itynerář" je taky docela silné kafe), podmiňovací způsob - "aby jste", "aby jsme" a shodu podmětu s přísudkem - to mě osobně dost vytáčí, až po takové podivné výrazy typu "převodovkový olej", já teda znám převodový. Jestli za jazykovou korekci tohoto rukopisu někdo dostal od Joty zaplaceno, tak vyhodit a já se hlásím, že bych se toho ujal, myslím, že tak 98 - 99% pravopisných nesmyslů bych na jedno přečtení odhalil a opravil. Měrná soustava autorů, měřící vzdálenosti na Brno a výšky na Sněžku je také velmi svérázná a když se dostali do hor, fakt mě moc nebavilo to přepočítávat.

Závěrem bych to shrnul asi tak, že je to kniha, která má zajímavý námět - zajímavou cestu, autoři asi zažili mnoho zajímavých zážitků, jen to zpracování poněkud pokulhává. Osobně to vidím určitě ne na víc jak na tři *, je to kniha, kterou se nebudu po přečtení stydět poslat někam dál do bazaru, nemyslím si, že by to byl nějaký skvost v knihovně.

6 17.07.2020

Já už jsem něco podobného použil u komentáře ke knize o Kateřině Aragonské, a tady to asi udělám dost podobně. Opět bych mohl pět dlouhosáhlé chvály na autorku a to, že zkrátka UMÍ vytvořit román s maximem historických reálií, do něhož velmi zručně přimíchá svoji část fikce nebo tady napsat dlouhý komentář, ve kterém bych popsal děj knihy, ale ani tentokrát to neudělám.
Opět se jenom omezím na to, že to zase bylo, jako bych byl u toho a sledoval prakticky celé dětství pozdější poslední tudorovské královny. Od počátečního poznávání toho, kdo vlastně byla její matka, přes vztah k otci - králi Jindřichovi VIII. a svým sourozencům Marii a Eduardovi, nevlastním matkám, i když především se to týkalo té poslední - Kateřiny Parrové, až po zásadní neshody v otázce náboženství se sestrou Marií po jejím nástupu na trůn a nástup Alžběty na trůn poté, co oba sourozence přežila. Všechny ty lepší časy, ale především intriky, mocenské boje, ctižádostivost, mocenské vzestupy i pády některých postav, ale i to, jak Alžběta doslova s "odřenýma ušima" přestála dva velké skandály svého mládí, kdy nechybělo zase tak moc, aby skončila jako mnozí pod katovou sekyrou, to vše je tu tak živé, jako by čtenář opravdu byl u toho. Hlavně v druhé polovině knihy graduje líčení vztahu obou sester, kdy se Marie dostala z fáze, ve které Alžbětu v jejím dětském věku milovala do fáze, kdy ji jako potenciální sokyni v boji o trůn začala nenávidět. Autorka to v jedné z posledních kapitol velmi trefně vyjádřila větou "A naposledy se objaly - sestry i soupeřky, proti nimž se od prvopočátku spikly samy hvězdy."

Autorce zbývá literárně zpracovat dvě poslední manželky Jindřicha VIII., a věřím, že pokud se k tomu dostane, i tyto zhltnu jako malinu.

8 06.07.2020

Byl jsem docela zvědavý, jak Alison Weir dokázala tentokrát sepsat knihu čítající 450 stran o ženě, o které toho zase tak moc známo není a která byla manželkou Jindřicha VIII. a královnou Anglie pouhých několik měsíců. A vyřešila to docela šalamounsky. Jak zní už podtitul knihy "Královna s tajemstvím", autorka vložila do životního příběhu dcery klevského vévody Jana III. nemalé procento čisté fikce v podobě něčeho, co mě - přiznávám - trochu překvapilo, ale koneckonců proč ne, dalo to jistý náboj knize, která by asi jinak docela těžko udržovala čtenářovu pozornost po celou dobu. Že v knize z této doby a této společnosti se bude souložit z čisté rozkoše na straně 20, to jsem fakt nečekal:). Následkem bylo "uklizení" Anny stranou až do porodu, o kterém nevěděl ani její otec.
Následné manželství s Jindřichem VIII. bylo tahem čistě politickým. Z pohledu Anny to bylo podáno tak, že by z tohoto svazku z mnoha důvodů nejradši vyklouzla, to ale nebylo možné, pokud se nechtěla doživotně znemožnit, případně zavdat Jindřichovi příčinu třeba i k vyhlášení války. Předtím, než Jindřicha poprvé uviděla "naživo" se obávala, jestli se mu bude líbit a jestli ji bude chtít, poté, co ho uviděla, se jí sňatek a manželství s ním už jenom příčilo. Král měl v té době skoro 50 let, hrubě přes 100 kg, nechutný bércový vřed a "na kontě" patrně i impotenci. Z pohledu krále to patrně nebylo o mnoho lepší, Anna se mu vzhledově příliš nezamlouvala a zde, vzhledem k pointě knihy, je to podáno tak, že patrně poznal, že Anna není panensky čistá. Jeho pochyby jsou i historicky doloženy, více o tom autorka uvádí v doslovu. Aby z toho nějak vybruslil, svedl to nakonec na existenci jakéhosi Annina zasnoubení z doby, kdy byla ještě dítě, které údajně nebylo řádně zrušeno.
Následný rozvod byl tak úlevou jak pro Jindřicha, tak pro Annu, která se po počátečním šoku zachovala velmi rozumně a narozdíl od Kateřiny Aragonské se celkem poslušně královu rozhodnutí podvolila. Jindřich ji za to odměnil velmi slušným zaopatřením, které ale skončilo s jeho úmrtím. Poté vlastně až do své smrti spíš bojovala o to, aby dokázala uživit svou domácnost v podobě, která aspoň přibližně odpovídala jejímu postavení a přitom zároveň čelila více či méně znepokojivým událostem své doby.
Autorka opět vytvořila velmi poutavý příběh, který, ač obsahuje asi největší podíl čisté fikce ze všech jejích knih, mě opět zcela pohltil. Proti třeba Kateřině Aragonské bych cípeček jedné hvězdičky ubral, to ale možné není, takže i tak dávám plný počet.

9 24.06.2020

Já jsem to tušil. Co, tušil. Já to věděl, že to zase bude bomba. Mohl bych tady napsat obsáhlé pojednání:
- o této knize
- o osobě Kateřiny Aragonské,
- o jejím mládí
- o její svým způsobem pokorné - jak se na tehdejší dobu slušelo - a svým způsobem i hrdé španělské povaze královské dcery
- o prvním nevydařeném manželství
- o dlouhém čekání na Jindřicha VIII.
- o následném velmi nesnadném životě s jednou s asi nejrozporuplnějších postav evropské historie
- o obrovském příkoří, které na této hrdé a statečné ženě Jindřich VIII. spáchal
- a vůbec o dalším výletu do tudorovské Anglie počátku 16. století.

Ale já to tentokrát neudělám. Já se tentokrát omezím na poměrně jednoduché konstatování. BYLO TO OPĚT SKVĚLÉ. JAKO BYCH TAM NĚKDE BYL. Tu v temném koutě paláce, tu v rohu královské zahrady a všechno to, jak Jindřich VIII. udělal Kateřině v jejích posledních letech ze života peklo, zpovzdálí pozoroval. DÍKY.

30 08.06.2020

Jan Tuček opět nezklamal a podal čtenáři přehlednou a ucelenou historii vývoje sanitních vozů na našem území od samého počátku automobilismu až po dnešní dny. Velmi výpravně udělanou knihu doplňuje celá řada fotografií, zvláště ty opravdu staré ještě z doby monarchie či první republiky mnohdy překvapí svojí vysokou kvalitou. U těch současných je to tak nějak samozřejmé.

4 10.05.2020

Tohle byla velká rychlovka. Asi první knížka, kterou se mi podařilo přelouskat zhruba za dvě a půl hodiny. Textu tam věru mnoho není a písmo skoro jak ve slabikáři.
Po Olze Roučkové, první Češce, která dojela Dakar a Gabriele Novotné, první Češce, která dojela Dakar na motorce, jsem zvolil příběh Tomáše Tomečka, který rozhodně naopak není žádným nováčkem a který zůstal věrný závodění v opravdové Africe s cílem v hlavním městě Senegalu. I on svým způsobem také přepsal dějiny závodění. Je prvním, kdo absolvoval rallye, v tomto případě Africa Eco Race, sám v kamionu.
Tomeček se závodění věnuje dlouhé roky, tato kniha mapuje pouze jeho dvě sólo jizdy Afrikou. Nebyl nikdy velkým vypravěčem, což je na textu vidět, je to velmi zkratkovité, a opravdu to popisuje prakticky bez nějakého úvodu příslušný ročník od vyjetí na technické přejímky, ale číst se to dá. To v případě první části, druhou jeho sólo účast tvoří přepis novinových článků do knižní podoby. A je to znát, tato část pro mě byla docela zklamáním, literární úroveň a informační hodnota vcelku odpovídá tomu, že jsou to přepsané články z novin.
Co je milé, hodně kvalitních fotek a kvalitní papír. Ale v kontextu knih o dámách zmíněných v úvodu prostě za čtyři dát nemůžu. Kniha O. Roučkové byla o dost zajímavější a G. Novotná, to byl ve srovnání s tímhle úplně jiný level, příběhem i literárně. Tohle je takový solidní průměr, bez kterého by se ale dalo v klidu obejít.

3 01.05.2020

Na tuto knihu mě tak nějak nalákalo všeobecné nadšení a povětšinou velmi kladná hodnocení a nadšené komentáře.
Musím konstatovat, že o regionu, který leží na zcela druhé straně republiky vím to, že je to daleko, že se tam těží/-ilo uhlí, že je to do Polska co by kusem uhlí dohodil, a to bude tak všechno. Třeba to, co se tam dělo mezi Čechy a Poláky po první světové válce, o tom jsem neměl (asi jako většina čtenářů) nejmenší tušení.
Kniha mi ukázala ledacos z historie tohoto kraje, kde rozhodně nebyl lehký život a kde uhelný prach nepolykali jen chlapi v dolech. Je to velice čtivě napsaný příběh o osudech několika lidí z několika rodin, které se časem nečekaně protnou, který plyne tak nějak sám, i když veselého je toho v něm opravdu pomálu, když tam svitne nějaká naděje na něco radostného, veselého, lepšího pro postavy děje, trvá to tak půl stránky a pak se to zase nějak pokazí. Co se postav týká, taky se tam dost těžko hledá nějaká vyloženě kladná, snad mladší Barbora, jinak každá postava má nějakou svoji "mouchu", nechť si to každý přebere jak chce. Občas mi při čtení vytanula na mysli jiná kniha, občas jsem si říkal, jako bych právě četl Větrnou hůrku po česku...
Vzhledem k tomu, že nejsem lokální patriot, tak mě ta knížka nezasáhla nějak osobně natolik, abych z ní byl naprosto paf, ale uznávám, že je to velice zajímavý počin. S plným hodnocením bych byl z výše uvedeného důvodu opatrný, ale poctivé čtyři * dám rád.
Má to být první román z jakési série, pokud na sebe osudy Barky, Fanky, Žofky, Ludwika, Tomka, Jurka, Julky a jejich potomků budou navazovat, asi si rád přečtu i pokračování.

26 29.04.2020

Poté, co jsem před časem četl (také rozhodně ne nezajímavou) knihu Olgy Roučkové, která poprvé na Dakaru startovala v roce 2018, ovšem na čtyřkolce a která se stala tou opravdu první Češkou, která závod dokončila, tak jsem teď velice rád sáhl i po knize, která mapuje (nejen) to, kterak na druhý pokus stanula na cílové rampě dakarské rallye jako první Češka v historii, která tuto soutěž dokončila na motorce, Gabriela Novotná. Její jméno si pamatuju paradoxně spíš z jejího prvního Dakaru, který jela stejně jako O. Roučková v r. 2018 a po pádu a zlomenině klíční kosti ho nedokončila než z toho druhého, který úspěšně dojela. Sám nevím proč:).
Vím tedy, že první pokus nevyšel, na druhý se jí to podařilo. Stejně tak si vybavuju z nějakého rozhovoru při její první účasti, že si na financování vzala hypotéku, což už samo o sobě zní dost šíleně a je z toho zřejmé, že opravdu hodně chtěla jet. Ale to bylo tak všechno.
Až při čtení knihy jsem si postupně uvědomoval, jak obrovský sen, který si neváhala splnit, to pro byl, jak obrovský je dříč, co to asi všechno obnáší po stránce fyzické i mentální přípravy, shánění financí nejen na samotný závod, ale i na celoroční přípravu. Stejně tak si při čtení může čtenář udělat představu o jejím vývoji jak po stránce závodní, tak lidské. Ona se motorkám začala věnovat relativně pozdě, první silniční motorku si pořídila v 21 letech a
do terénu se dostala ještě o něco později. Sama v knize přiznává, že po stránce techniky jízdy má stále co dohánět, ale vidí i to, jaké jsou v průběhu času vidět pokroky. Tím, že jí chyběly ty úplné základy techniky jízdy, které doháněla jen pozvolna, tak přišly mnohé pády a spousta zranění, svému tělu vystavila v cestě za svým snem v relativně krátkém časovém období hodně tvrdý účet.
A jaké to bylo? Ale zatraceně zajímavé a čtivé!! Zkrátka Cesta na Dakar je hodně poučnou knihou, navíc velice zajímavě zpracovanou, samotný chronologický příběh Gabriely je proložen několika pasážemi s informacemi technického charakteru a rozhovory s několika osobnostmi, které se sice každá jiným způsobem, ale všechny nějak podílely na tom, že se dostala tam, kam se dostala. Postupně se čtenář seznamuje se situací kolem prvního i druhého Dakaru, a v závěru knihy je svědkem jejího jakéhosi "procitnutí", pokud se to tak poněkud neomaleně dá nazvat, v otázce, jak naložit se svou kariérou dál. Ale víc prozrazovat nebudu, snad jen to, že momentálně přechází na větší počet koleček:).
Během čtení jsem si dohledal i její FCB profil, něco si tam pročetl a taky se podíval na dostupná videa. A musím konstatovat, že respekt k téhle drobné holčině ještě vzrostl. Bylo vidět, že závodění si užívá, že to je věc, která ji maximálně naplňuje. Jak píše v knize, má ráda, když to není jednoduché, když je třeba si pořádně hrábnout na limity fyzických i psychických sil ( i když s těmi trochu asi zápasí). No a třeba před tím, že dojela vlastně poslední etapu jejího posledního závodu se zlomenou nohou a pánví, tak nad tím nelze než smeknout, to chce hodně velké sebezapření a morál!
Uživatel callowsick tady píše, že "Čím víc jsem toho četl, tím míň mi byla hrdinka bezvýhradně sympatická", u mě to bylo spíš naopak. Ale to je věc názoru, tak to asi má být. Pokud se mi v té knize zdál někdo řekněme nesympatický, pak je to Ondřej Klimčiw. Sice ji v začátcích její kariéry asi hodně naučil, za to, že se dostala, kam se dostala, asi nemalou měrou vděčí právě jemu, ale on mi z toho vyšel jako člověk, se kterým rozhodně není jednoduchá komunikace a občas se ke Gabriele choval i docela hnusně, hlavně tehdy, když potřebovala nějakou slovní podporu místo toho, aby jí vynadal, jejich povahy byly hodně rozdílné. Ona to v knize na několika místech i naznačila, že situace a nálada v jeho týmu nebyla ideální.
I přes několik pravopisných chyb v psaní mě/mně a také několik hrubic ve shodě podmětu s přísudkem (a že ty mě teda štvou v knihách obecně a většinou za ně hodnocení snižuji) tady jdu do plného hodnocení, protože Gábina a její příběh si to zaslouží a kniha rozhodně stojí za přečtení!!

4 21.04.2020

Jan Tuček nezklamal. Přehledně podaná historie jedné z legend československého automobilového průmyslu. Od samého počátku, tedy vývoje modelu, přes zahájení sériové výroby a její celý průběh. Následují kapitoly o kupé 110R a dvou "exotech", vozech, které byly zajímavé, ale v podmínkách reálného socialismu neměly šanci na byť malosériovou výrobu - kupé ÚVMV 1100 GT a ŠKODA SUPER SPORT, které je známější spíš ve svojí pozdější reinkarnaci jako filmový FERAT. Autor se zmiňuje i o několika buginách postavených s použitím techniky modelu 100/110´, ať už u nás nebo v cizině.
Poslední kapitola knihy se krátce věnuje nástupci modelu 100/110, Škodě 105/120.
Jak to u těchto knih bývá, knihu doplňuje řada fotografií.

2 14.04.2020

Tak jsem se po delším váhání, zda si to koupit, odhodlal a teď na knížku přišla řada. Takže po Divočině, Monice Benešové a Lucii Kutrové další titul s tématikou PCT.
V každé z těch knih si čtenář najde asi to svoje. A jak vidím tuhle? Zase je jiná než ty výše zmíněné.
Ano, je to deník. Deníkem byla vlastně i kniha Lucie Kutrové. Ale obě jsou naprosto odlišné. Tady se potvrdilo to, co jsem si přečetl v dřívějších komentářích. Tohle je dosti "technicky" pojatý popis cesty, denní rozvrh, rituály, zdolané kilometry či míle, výškové body. Neustálé uvádění vzdálenosti v mílích od oficiálního začátku trailu s přesností na desetinu míle u docela nepodstatných míst mi přijde skoro až zbytečné.
Citelně mi tady chybí nějaké větší emoce, popis osobních prožitků, zážitky se setkáváním s lidmi, jejich příběhy, ať už hikerů nebo lidí místních... Prostě to, co mě tak neskutečně bavilo a co jsem si tak naplno užíval při čtení knížky Lucie Kutrové, která pro mě tímto zůstává zatím tím nejlepším, co jsem na toto téma přečetl. Tohle je trochu jako by člověk "četl" záznam z tachografu nákladního auta. Dozvíme se základní veličiny (a kdyby se k tomu přidal záznam z kamery za čelním sklem, dnes nic neobvyklého, je z toho i obrazový vjem), ale tím to končí. Je to zkrátka strohé, popisné, bez emocí, bez větších projevů radosti ze zážitků. Nic takového tady v nějaké větší míře nečekejte. A přiznám se, že někde za půlkou už jsem docela "odpočítával", kdy už budu na konci. Ty dny byly prostě tak nějak všechny stejné, s minimem nějakých specifických zážitků. Tak nějak jsem ani moc nezaznamenal, kde vlastně autor zrovna je. Což platí zejména zhruba o poslední třetině cesty.
Pro praktiky, kteří absolvování trailu zvažují, je asi užitečná závěrečná část, kde autor představuje a hodnotí svoji výbavu, trochu se věnuje i logistice a nastíní i finanční náročnost cesty.
Jsem na vážkách, zda mám zkusit i druhý deník J. Čecha z Continental Divide Trailu. Na jednu stranu by to bylo zase něco nového, z oblasti, o které jsem zatím nic nečetl, na druhou stranu pokud to bude napsáno stejným způsobem - a asi není důvod doufat v jiný styl, tak si nejsem jistý, jestli zvládnu druhou nálož něčeho podobného.
Mám-li to nějak objektivně zhodnotit, tady prostě plný počet dát nemůžu. Bylo by to k ostatním knihám ( a především k té jedné) asi dost nespravedlivé. Myslím, že to není úplně špatné, má to svoji hodnotu, ale bylo by to tak na 3,5 hvězdičky. Ty ale dát nejde, tak v rámci objektivity tady čtyři prostě nedám. Přečetl jsem, ale nějaký hlubší dojem to ve mně nezanechalo. Kniha Lucie Kutrové byla napsána tak, že mi zlepšila náladu na řadu dní.

8 07.04.2020