mira.l komentáře u knih
Jedno- až dvojvečerová jednohubka plná krásných fotografií Tábora a okolí. Tohle můžu.
"Čtyřkolkářka" napsala knihu o Dakaru....hmmm:). Tak jsem byl sám zvědavej, jestli to bude stát za to anebo jestli to bude ve stylu "dneska už píše knížky kdokoliv o čemkoliv".
A jaké to nakonec bylo? Stručný úvod, který čtenáře uvede do toho, co a proč Olgu Roučkovou vlastně k této činnosti přivedlo, je následován podrobným popisem její první účasti na Dakaru v ročníku 2018. Chvílemi se to klonilo k té a jindy k oné straně, ale nakonec asi přece jen převážila ta pozitivní strana. A co bylo těmi pozitivy? Jednak to je docela čtivé, autorka si sama ze sebe umí udělat i srandu a nebojí se ani sebekritiky, kniha je pěkně udělaná po grafické stránce (i když se najdou překlepy). Asi největší uznání si zaslouží to, že jednu věc už Olze Roučkové nikdo nikdy nevezme: stala se první Češkou, která tuto soutěž dojela do cíle. A že ten její úspěch (třetí místo mezi ženami) může mít trochu ironický podtext v tom, že soutěž dokončily tři ženy, dvě motorkářky a Olga jako jediná na čtyřkolce? No a? Dokázala vlastní vytrvalostí překonat sama sebe, splnit si svůj velký sen, častokrát si při tom sáhnout na dno jak fyzických, tak psychických sil a spolehlivě dokončit svoji první účast na Dakaru a získat tak sošku Beduína jak pro sebe, tak pro celý tým, což se zdaleka ne každému napoprvé povede. Na druhou stranu, to, že v kategorii čtyřkolek byla celkově 26., vypadá už trochu líp:).
Jen tak mimochodem: o rok později na bugině Can-Am dojela celkově na 20. místě, což už je o poznání lepší výsledek, který ukazuje i na to, že je jezdkyní vcelku spolehlivou a pokud bude jezdit v aspoň trochu konkurenceschopném a fungujícím týmu, s dalšími účastmi se výsledky můžou jen lepšit.
Úplný čtenářský orgasmus to nebyl, Kalinova "Dlouhá křivolaká cesta" to nebyla (pravda, J. Kalina má zážitků za ty roky nesrovnatelně víc), možná by neškodilo napsat to trochu květnatěji, dát do toho víc popisů emocí a dojmů z jízdy, ale poctivé čtyři * dám rád a držím palce do budoucna.
Vzhledem k rozvětvenosti rodu Kinských tu asi autor podal jeho maximálně přehlednou historii, od jeho počátků až k dodnes žijícím potomkům, která je poměrně srozumitelná i čtenáři, který předtím o Kinských nic moc nastudováno neměl. To je nápní první části knihy, druhá pak tvoří přehled a popis nevýznamnějších sídel, která Kinští obývali či dodnes obývají.
Druhá kniha o Queenech, kterou jsem přečetl ve snaze přečíst si solidní bigrafii Queen. A podruhé jsem se nedočkal ničeho, co by aspoň přibližně bylo solidní biografií jedné z nejslavnějších rockových kapel historie.
Peter Hince, který byl dlouhá léta jejich bedňákem, čili takovým "děvčetem pro všechno" a někdy i trochu fackovacím panákem, sice všechny členy skupiny znal více než dobře, zažil s nimi mnohé, ať už při jejich četných koncertních turné, kdy bydleli všude možně po světě nebo při nahrávání jednotlivých desek, kdy to bylo dost podobné. Ubytování ... někde, a k tomu plnění roztodivných přání členů skupiny, ať už těch běžných nebo těch méně obvyklých. Za ty roky nasbíral opravdu mnoho historek. Do knihy ale napsal věci, které by zčásti asi potřebovaly trochu "vybrousit" a zčásti možná měly zůstat radši nevyřčeny. Já z té knihy mám spíš dojem, že to celé (TO jako Queen) byla jedna velká pařba a nepravidelně po sobě jdoucí řada průserů a že bedňáci a většina ostatního pomocného personálu a někdy možná i členové kapely samotní byla většinou ožralá nebo sjetá banda dobytků, kteří kam přijdou, dělají bordel. A k tomu zvláště věčně špinaví a zpocení bedňáci byli navíc pěkný prasata. A takový obrázek asi není úplně v pořádku.
Nějak úplně nevím, co si z té knížky odnést. Pozitivního nebo zajímavého. Nebo vlastně cokoliv, jakoukoliv informaci, ke které bych se někdy v budoucnu mohl a chtěl vrátit.
A naprostou katastrofu dovršil pravopis. Chybějící či přebývající písmenka ve slovech, některé slovo ve větě je v jiném pádu než zbytek věty (poměrně časté), chybějící předložky, hrubice ve shodě podmětu s přísudkem. Pravopisně slušný PASKVIL!! Někoho to při čtení neruší, protože to nepozná, mně to vadilo. A dost.
Snad i proto jen velmi, velmi průměrné tři*. Za pravopis bych snad šel ještě i o jednu níž.
Já nevím, mně se tahle knížka hodnotí docela těžko. Na začátku jsou kapitoly, které čtenáři stručně představí životopisy jednotlivých členů skupiny do doby, než se sešli ve skupině Queen. Začátek slibný.
Pak ale kniha připomíná spíš takovou strohou kroniku napsanou z větší části formou jakéhosi "časového itineráře". Poměrně podrobně je tu popsáno, jak nahrávali, koncertovali, cestovali po nejrůznějších turné, od menších až po obrovské stadiony a jedny z největších rockových koncertů historie, k tomu se čtenář dozví, že kapelu provázely velmi bujaré večírky, ale taky poměrně velké množství z nejrůznějších důvodů zrušených koncertů či částí celých turné. Stejně tak výčet, kdy, kde a na jakých nosičích vyšel jaký singl je možná až zbytečně detailní. Knihu tak ocení spíš nějaký skalní fanoušek/sběratel, který je ochoten se šťourat v tom, kdy, kde, co přesně vyšlo, co, kde a kdy natočili, kam jeli, co tam dělali, kam odtud pokračovali, atd...
Z textu taky vyplývá, že prakticky všichni členové kapely (snad s výjimkou Johna Deacona, ten tolik aktivní nebyl) měli poměrně velké množství vedlejších hudebních aktivit, nahrávali sólové projekty nebo hostovali s jinými hudebníky, výčet těchto "bokovek" mi přišel v některých kapitolách v závěru knihy až rušivý. Ono by to bylo možná i zajímavé, ale chtělo by to asi napsat trochu jinak. Tady to bylo třeba v případě Rogera Taylora pojato tak, že spolupracoval s nějakou kapelou a najednou jsme byli u nahrávání sólové desky té kapely, u jejích koncertů a ...a nic. Tečkou za větou informace ukončena zcela vyšumí a pokračuje se v další větě či odstavci úplně o něčem jiném. Někdo tady v komentářích uvedl, že osmileté dítě by to napsalo líp. Ano, v některých pasážích tomu dávám zapravdu. Zvlášť pokud ke knize člověk sedne a zvládne třeba víc jak padesát, sedmdesát stran naráz, je docela markantní, že styl psaní není zrovna vytříbený.
Naproti tomu vpodstatě chybí jakákoliv informace třeba o vzájemných vztazích členů kapely, jak spolu vycházeli či o tom, jak složitou osobností byl Freddie Mercury, dozvíme se jenom něco o jeho nákupní vášni pro oděvy a porcelán.
Neříkám, že se ta knížka nedala číst, to určitě ne, ale asi jsem čekal něco trochu jiného a vzhledem k tomu, že je to spíš historie toho, co Queen vytvořili než povídání o kapele samotné, se tak asi nejhodnotnější částí knihy může stát podrobný výčet diskografie na konci knihy.
A i když to ve Čtenářské výzvě je myšleno asi trochu jinak, tak vezmu-li v úvahu minimálně Brianovu kytaru a Rogerovy bicí, tak proč si ji nepřidat do bodu č. 3:).
Kdo chce číst knihu podle vzorce Verne = vizionář, fantasta, měl by se tomuto dílu asi vyhnout. Toto je Verne "cestopisec". Ale já přiznávám, že mi to nikterak nevadilo. Dostal jsem takovou oddechovou knihu, kde hlavně v první části poznáváme s hrddiny knihy řeku Orinoko zákrutu za zákrutou, jednotlivé osady, peřeje, ostrůvky... mě tohle u Vernea vždycky bavilo. Na Děti kapitána Granta to nemá, děj je prostý, rozuzlení patrné už záhy po úvodu, ale i tak dávám poctivé čtyři:).
Necelé čtyři desítky pojednání o Šumavě od těch, kteří se tu buď narodili nebo se sem v průběhu života přestěhovali. Některé kapitoly mi připadaly takové nic moc neříkající, skoro možná i zbytečné, ale těch moc nebylo. Většinu tvoří poměrně zajímavá vyznání "Šumaváků" ke svému kraji, k lesům, loukám, slatím, kopcům, vesnicím, městům současným i těm zaniklým.
Několik kapitol (a není jich tak úplně málo) sepsali lidé, kteří mají nebo měli nějakým způsobem velmi úzký vztah k ochraně šumavské přírody, k Národnímu parku, jeho způsobu ochrany a správy tohoto poměrně rozsáhlého území. Vzásadě se dá říct, že se shodují v kladném názoru na existenci národního parku a také v tom, že nejlepší nechat si přírodu poradit samotnou, třeba s obnovou lesa a celkem si neberou servítky nad tím, jak vedení NP park spravovalo od jeho vzniku až vlastně donedávna. Vděčným tématem jsou zvláště boj s kůrovcem a systém zonací parku. Lze říct, že v minulosti nepříliš systematické vedení parku s velkými názorovými výkyvy, způsobenými tu politickými, tu ekonomickými faktory, je jedním z hlavních důvodů toho, jak to dnes na Šumavě vypadá třeba právě vzhledem ke kůrovcové kalamitě a dosti nešťastným dělením jeho zón, rozdrobených na velké množství samostatných "ostrůvků".
Kdyby někteří z přispěvatelů byli ve vedení NP, mohlo to tam dnes vypadat o dost jinak, protože jsou to lidé, kteří umí naslouchat lesu a mají před přírodou patřičný respekt.
Není to knížka, po jejímž přečtení bych si začal hledat nějaký pozemek či domek na Šumavě, to ne:). Ale bylo to až na řídké výjimky velice zajímavé a někdy i poučné čtení myšlenek těch, jimž osud tohoto kraje není lhostejný a chtějí tuto krajinu zachovat pro další generace v pokud možno co nejméně porušené podobě.
Taková dvouvečerová jednohubka o místech, která z valné většiny z mapy Šumavy už dávno zmizela. A taky o několika lidech, na které se už zapomnělo. Krásné fotky, věcné texty zasvěceného znalce Šumavy. Asi není moc třeba dál dodávat. Snad jen, že toho mohlo být i víc:).
Já o životě sester Bronteových, potažmo celé jejich rodiny nevěděl vlastně nic, takže se mi kniha líbila. I z toho, co autorka uvádí v doslovu, lze soudit, že vycházela v maximální možné míře ze skutečných událostí.
Už od prvních stran knihy se začíná odvíjet nepříliš veselý příběh reverenda Brontëho a jeho rodiny. Úmrtí jeho manželky a matky šesti dětí, jakož i následná smrt dvou nejstarších dcer Marie a Elizabeth, to vše spolu s nepříliš vlídným prostředím, ve kterém žily, do značné míry zformovalo povahu i podlomené zdraví zbývajících sester a bratra Branwella. Dcery byly uzavřené, plaché, stranily se společnosti a měly problémy navazovat kontakty, navíc neoplývaly ani přehnanou krásou, ani pevným zdravím, už od raného dětství žily ve svém fantazijním světě, z Branwella se poměrně záhy stal alkoholik.
Otec rodiny byl do značné míry zvláštní podivín, jakékoliv projevy náklonnosti ze strany otce i tety, která s nimi po smrti matky zůstala, byly dětem víceméně cizí. Navíc je v knize popsáno několik situací, kdy se k dětem - hlavně ke zbývajícím dcerám - choval dosti nepochopitelně v situacích, kdy jim šlo přinejmenším o zdraví.
Z Výše popsaného je patrné, že nejen úmrtí blízkých členů rodiny měla nesporný vliv na pochmurné ladění budoucí literární tvorby sester Brontëových. Po přečtení knihy dospěje čtenář k závěru, že převážná část jejich nevelké tvorby je napsána na základě vlastních zkušeností ze svých celkem neveselých životů, zvláště pak Jana Eyrová je vpodstatě autobiografie Charlotty Brontë.
Za mě velmi pěkně napsaná kniha, která hezky doplňuje nebo možná i trochu vysvětluje to, co jsem od sester Brontëových četl.
Papír snese všechno, že ano?
Pokud se nepletu, toto je první kniha, kterou jsem s celkem čistým svědomím ohodnotil odpadem.
Naprosto nesmyslná, nesourodá překombinovaná slátanina všeho možného, "vyšperkovaná" nemálo jadrnými výrazy a "humorem" z větší části nevtipným (aspoň pro mě), z části nechutným, který může trochu připomínat humor cimrmanovský nebo Šimko-Grossmanovský, ale ten byl užíván v míře únosné a byl humorný. Tohle působí dojmem, že se autor tak vehementně snažil nacpat do jedné knihy co nejvíc "humoru", akce a historických politických událostí, až .... až z toho vylezlo tohle. Možná, kdyby se to drželo jen "současné" časové linie opravdu stoletého starce, který zmizí z domova důchodců a bylo to o polovinu kratší, tak i když i tahle linie je neuvěřitelně nereálná, pitomá a překombinovaná, tak bych snad nějakou hvězdičku dal, ale ty kapitoly z minulosti, protkané až neuvěřitelným množstvím politiky a politiků všech možných státních zřízení ze všech konců světa, ty mě fakt nebavily už vůbec a poslaly to do odpadu definitivně. Jestli v tom bylo nějaké hlubší (anti)politické poselství, tak lituji, já ho neobjevil, politika mě nikdy nezajímala.
Ne, opravdu nechápu zdejší hodnocení 80% plus, stejně jako nechápu to množství povětšinou čtyř a pětihvězdičkových komentářů. Od nějaké 150. strany už to bylo čiré utrpení, které jsem neukončil předčasně a nehodil to proti zdi jen proto, že nemám ve zvyku rozečtenou knihu nedočíst a taky proto, že ta knížka (naštěstí!!) nebyla moje. Nicméně s každou další stranou, potažmo kapitolou ve mně k téhle knize rostl odpor.
Neskutečná sračka. Doufám jen v to, že se lidstvo nedostane až tak daleko, že by se o tomhle škváru jednou učily děti ve škole.
Ještě z vysílání socialistické Československé televize si matně pamatuju televizní verzi tohoto seriálu. Roky jsem o něm neslyšel, teď jsem natrefil na tuhle knihu.
Je to vlastně poměrně věrně přepsané knižní ztvárnění seriálu, doplněné o některé aktuální informace. Místy je to krásné čtení o zaniklých řemeslech, řemeslnících či místech, ale občas jsem z těch textů měl dojem, že jsou takové nesourodé, že se v rámci kapitoly skáče mezi dvěmi, třemi tématy, někdy poměrně nesouvisle. A některé z textů mi přišly i docela naivní.
Knížka je to pěkná, i svou grafickou úpravou, tohle Jota umí, ale do plného nadšení (a tím i do plného hodnocení) přece jenom trochu chybí.
Souborné vydání knih Plující město a Milionář na cestách, obohacené o nepříliš známou novelu Prorazili blokádu.
První část, Plující město, je sice označováno jako román, ale nevím, nevím, k románu v pravém smyslu slova to má docela daleko. Je to popis plavby jistého muže na zaoceánském parníku Great Eastern z Evropy do USA, inspirovaný stejnou cestou samotného autora a jeho bratra, spojený s krátkým výletem k Niagarským vodopádům. Celé je to vlastně jen popis lodi, jejích předností i nedostatků. Dějově nepatrně obohaceno postřehy z postupu plavby a o postavy jakéhosi gaunera, jeho pološílené manželky a jejího milého, který "nebyl hoden" toho, aby se s ní mohl oženit. Celý "problém" graduje soubojem mezi oběma muži, který končí velice naivně... Na Verna docela slabé, je to krátké (možná naštěstí), docela nudné, ale i mistr měl asi občas slabší chvilky.
Druhá část, novela Prorazili blokádu, se odehrává v období americké občanské války za federalistické námořní blokády některých amerických přístavů. James Playfair, kapitán lodi dovážející do Ameriky oblečení a zbraně, se snaží tuto blokádu svou lodí prorazit, vyložit náklad a naložit náklad bavlny, které se v té době evropským závodům nedostávalo, a zároveň chce osvobodit otce Jenny Halliburttové, dívky, kterou miluje, ze zajetí Konfederace. Je to docela svižně napsané, i když opět dosti naivní a (možná opět naštěstí) krátké.
Ani poslední část, Milionář na cestách, nepatří zrovna k tomu Top, co Verne vytvořil. Dějově velice jednoduché až předvídatelné, neustálá snaha těch dvou bratranců zachránit Clovise Dardentora z nějaké šlamastyky proto, aby je mohl adoptovat v prostředí, které k tomu moc příležitostí nenabízí, je až směšná.
Jako celek hodnotím opravdu velmi průměrnými třemi.
No já nevím. Za mě docela zklamání, čekal jsem od toho dle zdejšího hodnocení, t. č. 82%, asi o něco víc. Tak nějak mi to připadá asi jako Tajemný hrad v Karpatech, takové zkratkovité, s poněkud odfláklým koncem, spíš než románem bych to nazval rozsáhlejší novelou. V dnešní době v tom sice můžeme spatřovat jistou analogii a Verneovo vizionářství co se týká použití atomové bomby, ale dějově je to velmi jednoduché, s několika momenty, které jsou spíš k pousmání, prostě takové "pro děti". Nemyslím, že bych to někdy chtěl číst znovu.
Asi mi chybí ten kontext první knihy Princezna Alžběta, kterou už se mi nedaří sehnat (a zdejší bazarové ceny opravdu nehodlám akceptovat...). Tato kniha začíná nástupem Alžběty na trůn, její korunovací a pokračuje prakticky nepřetržitou "sňatkovou hrou", kterou Alžběta hrála na mnoha stranách. A vypadá to, že ji to snad i bavilo:). Docela trefně to vystihuje následující věta, která se v knize vyskytuje v souvislosti s popisem jedné ze sňatkových partií, ale řekl bych, že sedí na celou záležitost obecně: "Nezbývalo jí, než dělat to tak, že každou ze stran napřed nažhavila, poté její naděje zchladila, následně je opět přiživila a sem tam všem zamávala před očima vidinou úspěchu, aniž se kdekoliv zavázala. Byla to hra, v níž se - díkybohu - s každým uplynulým dnem zdokonalovala."
Převážná část knihy je pořád takové kočkování Alžběty s potencionálními nápadníky či spíš jejich vyslanci a nic moc jiného se tam neděje, tedy... pardon, krom jejího zajímavého vztahu k Robertu Dudleymu, ale pokud na tuto hru a tento styl knihy čtenář přistoupí a uvědomí si, že nic moc jiného nedostane, čte se to velice dobře a nedá se, než se nad tím, jak se Alžběta bavila, jen usmívat a užívat si její škodolibosti:). I když ona to zase asi až taková škodolibost nebyla, ty její sňatkové hry byly součástí mnohem vyšší hry politické, i díky nim udržela svoji zemi v míru.
To, proč se Alžběta nikdy nevdala ani neměla děti, se částečně odkrývá v samotném románu, který ukazuje i poměrně velkou komplikovanost této problematiky a nějaké další informace autorka doplňuje i v doslovu. Dá se říct, že vpodstatě poměrně nudnou a jednotvárnou látku autorka uchopila a podala velmi čtivě a humorně. Tahle kniha je asi svým zaměřením a dějem přece jen trochu jinde než autorčiny knihy o manželkách Jindřicha VIII., a asi i proto se nedají tak úplně srovnávat. Přesto anebo možná právě proto i tady hodnotím plným počtem hvězdiček.
Alison Weir opět nezklamala. Toto bylo moje třetí "zanoření" do tudorovské Anglie a opět mě zcela pohltilo.
Životní příběh třetí manželky Jindřicha VIII. byl opět strhujícím čtením o ženě, která v mládí sloužila jeho první manželce Kateřině Aragonské a přitom se již setkávala s její nástupkyní Annou Boleynovou. Byla vlastně přímým svědkem konce obou žen, jak hořkého konce Kateřiny, která se až do své smrti nesmířila s tím, že by její manželství s králem bylo neplatné nebo nezákonné, tak především Anny.
Ve víru událostí tudorovské Anglie, kde vládly dvorní známosti, intriky i nenávist spolu se ctižádostí (nejen) rodu Seymourů, se nakonec dostala až na post manželky Jindřicha VIII., kdy zdaleka ne všechno, co udělala nebo pro to musela udělat, bylo v souladu s jejím vědomím, svědomím, přesvědčením a zásadami. Když její rodiče a ctižádostiví bratři zavětřili, že by se to mohlo povést, nepovolili a Jana nakonec vlastně "jen" splnila to, co od ní především její rodina požadovala, dopomohla jí do nejvyšších sfér tehdejší společnosti. Avšak vlastně od samotného bližšího seznámení s králem a především pak po popravě Anny Boleynové si byla plně vědoma toho, že král miluje nade vše svou ctižádost, slávu a autoritu a pamětliva toho, jak dopadla Anna, žila vlastně v neustálém strachu z toho, co by se mohlo stát, kdyby mu nedala tolik očekávaného syna a následníka trůnu.
To se jí nakonec podařilo za cenu toho, že jeho narození přežila pouze o pár dnů.
Další kniha autorky, která chytne a nepustí. Skvělá esence vlastně vymyšleného příběhu a reálných historických událostí, s použitím desítek reálných postav, které celému příběhu dodávají na věrohodnosti. A co je dílem fantazie autorky, to čtenářům objasňuje v doslovu.
Za mě bez chyby. Těším se na další.
Padesátka tipů na výlety po sedmadvacáté, jako vždy potěšily.
Jedno z témat čtenářské výzvy 2019 mě přivedlo ke Karlu Klostermannovi. Vybral jsem si tento román ze Šumavy v době, kdy život v této oblasti rozhodně nebyl jednoduchý a Šumava byla oblastí temných staletých nekonečných lesů, střídaných loukami a bezednými rašeliništi, kde se odehrávaly nekončící souboje mezi pytláky a lesníky, kteří hájili povětšinou knížecí majetek.
Má to spád, autor se příliš nevěnuje nějakým sentimentálním popisům toho či onoho, čtenáře to vtáhne do děje, skoro jako by tam byl, skoro vidíme ty hluboké lesy se staletými smrky, zasněžené zimní pláně nebo třeba mlhy nad rašeliništi. Nicméně mi to tak trochu připadalo, že to hlavně v první půlce dějově skáče tak trochu od jednoho střípku ke druhému a nejak to postrádá nějakou hlavní dějovou linku, která by první půlku knihy držela dějově pohromadě.
Měl jsem trochu obavu z Klostermannova jazyka, přece jenom od napsání knihy uplynulo už skoro 130 let. Měl jsem však vydání z r. 2017, které je gramaticky upraveno dle dnešních zvyklostí, proto jazyk vyprávění není nikterak archaický. Možná je to dobře, možná jsem se okradl o jistou část kouzla románu ze staré Šumavy, těžko říct.
Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, ale nějak (sám nevím proč) to ve mně nevyvolalo momentální nutkavou potřebu pídit se po autorových dalších knihách. Ale třeba se mi ro rozleží v hlavě a po čase zkusím nějakou další. Poctivé 4 * nakonec dám, i za ten závěrečný popis oné velké vichřice, která prakticky starou Šumavu vymazala z mapy a navždy změnila její tvář.
Taková Divočina počesku:). Kniha není ani tak popisem cesty přírodou amerického západu jako takovým, nedá se to úplně nazvat klasickým cestopisem, jsou tam místy docela velké skoky, ale zase si to všímá mnoha jiných detailů, díky kterým je to velice čtivé. Je to spíš vyznání jedné trochu trhlé a rozmazlené holky z Vysočiny, která se po absolvování vysoké školy dostala do Prahy, která jí nějak "nesedla" a kde se pracovním vytížením dostala na samé dno fyzických i psychických sil a přivodila si nemalé zdravotní problémy. Jako "léčbu" si naordinovala nejprve cestu do Santiago De Compostela a poté se v jejím hledáčku objevila legendární PCT - Pacific Crest Trail.
Cestou se postupně vypořádávala se svými problémy a strachy, které dokáže velmi svérázně popisovat:). Postupně, tak jsem knihou postupoval dál, jsem se dozvídal, jak autorka bojovala sama se sebou, jak hlavně zpočátku cesty musela docela dlouze hledat důvody k pokračování dál, aby se postupně stávala stále silnější jak fyzicky, tak psychicky. Ale zároveň v sobě měla obrovskou touhou jít dál. Po absolvování úvodní části přes poušť přeskočila zasněžený úsek přes hory Sierry Nevady, napojila se na trail o něco severněji, došla až na americko - kanadské hranice, kde opět bojovala sama se sebou, zda má odjet domů nebo se vrátit zpátky do hor a pokusit se zdolat vynechaný úsek. Nakonec se do hor vrátila, zažila tam jedny z nejnebezpečnějších, ale i nejkrásnějších (popis výstupu na Mt. Whitney jsem si dal asi 3x) chvil a dokázala trail dokončit celý.
Kamarád, který jí zpočátku velmi pomohl už doma s organizací cesty a se kterým úvodní část trailu šla, jí sice byl velkou oporou, ale myslím si, že až tím, že se od něj ne tak docela z vlastní vůle oddělila, že to vůbec překousla, nevzdala to a pokračovala dál sama, teprve tím začala ta její pravá cesta sebepoznání. Ve chvíli, kdy se musela o sebe postarat sama. Tam začíná ta pravá "Divočina".
Já si její postup a vyprávění užíval s tím, jak pokračovala dál, snad s každou stránkou čím dál víc. Jedná se o neuvěřitelně silný příběh pevné vůle něco změnit a dokázat si sama sobě, že mám na to, s tím něco udělat. Nakonec svojí silnou vůlí dokázala do značné míry stabilizovat i svůj zdravotní stav.
Jen jedna věc mi trochu vrtala hlavou. Absolvovala vysokou školu se zaměřením na žurnalistiku, a přitom, jak sama několikrát zmiňuje, její angličtina byla poměrně mizerná, to mi nějak moc dohromady nejde. Ale je to jen detail, který nezabrání plnému hodnocení. Velmi zajímavé a svižné počtení!!
Má můj hluboký obdiv za to, že to dokázala celé projít! Klidně bych si dokázal představit třeba dvojnásobný rozsah knihy, i s větším množstvím fotografií. Je to velice silný příběh. Dávám deset z pěti možných hvězdiček:).
Nejdivnější knížka za ... hodně dlouhou dobu a asi nejnezáživnější "cestopis", co jsem kdy čet. Pominu-li poměrně časté a dnešnímu čtenáři už dosti nesrozumitelné citace z cestopisů Kryštofa Haranta z Polžic, tak je to celkově napsáno velice zvláštním způsobem, který mi prostě nesedl. Kdyby to vzniklo v dnešní době, asi bych to charakterizoval tak, že autor posbíral nějaké střípky z Internetu a poskládal je do podoby delšího textu, aniž by do toho vložil větší množství vlastních zážitků a postřehů z cesty.
U podobného cestopisu bych čekal nějaký úvod, jak celá výprava vznikala, kdo, s kým, kam, proč, na čem cestoval. Tady nic takového není. Text vhodí čtenáře rovnýma nohama někam do Rakouska stylem, který připomíná spíš turistický bedekr. Jsou to takové obecné, zvláštním, takovým neosobním stylem "nestranného pozorovatele" podané střípky z oblasti zeměpisu, dějepisu, ekonomiky, politiky, občas proložené narážkou na nedokonalosti či naopak přednosti (ty pouze tak, aby to prošlo!!) kapitalismu na západě, pospojované do zdánlivě souvislého textu, který ovšem (minimálně v první třetině až polovině knihy) postrádá prakticky jakýkoliv popis přímých vlastních zážitků z cesty. V cestopise bych čekal něco ve stylu "jeli jsme tudy a tudy, přijeli jsme tam a tam, kde bylo k vidění to a to, stalo se nám to a to, opravovali jsme to a to, setkali se s tím a tím člověkem, pokračujeme tam a tam", a tak dále. Ono to vpodstatě osobní zážitky popisuje, ale velice neosobním způsobem, celkově je ta chrakteristika pro mě dost těžko uchopitelná. Už například to, že cestovali na malých motocyklech (Pionýr, Manet), s sebou přinášelo jednak dosti pomalý postup, kdy cestou měli jistě mnoho zaznamenáníhodných zážitků, jednak třeba při přejezdu Alp nebo v pouštích museli narážet na technické limity těch motocyklů, obojí by se určitě v textu dalo celkem barvitě popsat. A jestli smyslem a zlatým hřebem cesty měl být výstup na horu Sinaj, tak pak to autor zabil úplně nejvíc tím, že vlastně celý výstup nechal opět popsat opravdu slovutným jazykem K. Haranta, tam už jsem jednotlivé věty v několik staletích starých větách i přeskakoval.
Po prvních dvaceti, třiceti stranách jsem měl hodně velkou chuť to odložit, no nakonec jsem to přečet, ale bylo to docela utrpení. Autor si asi byl vědom toho, že není zcela ideálním vypravěčem, někde v závěrečné třetině knihy se objevilo toto: "...zapaluji si cigaretu od cigarety a už po několikáté na této cestě mi napadá, jaká je to škoda, že nedokáži vylíčit, co vidím, co vnímám. Připadá mi to jako podvod na čtenáři. Chtivý líčení dalekých krajin a všelijakých dojmů koupí si tuto knížku a dostane se mu jen vyčpělého odvaru." Tak kdyby tohle bylo někde kolem té dvacáté stránky, tak jsem to moh odložit rovnou a vzít si něco zajímavějšího.
Hodnotím na moje poměry velmi nízko, za symbolickou cenu jsem poslal dál. Před touto knihou jsem četl cestopis Petra Bárty z expedice Lambaréné, který se stylem vyprávění s tímhle paskvilem nedá absolutně srovnávat.