mira.l komentáře u knih

Druhá část cestopisu z výpravy Tatry kolem světa po 30 letech povstala z popela jako bájný Fénix; stalo se to, co už málokdo předpokládal, že druhá část knihy ještě někdy spatří světlo světa. A musím konstatovat, že tato kniha mi přišla o něco čtivější než kniha mapující první část expedice. I když je to opět docela slušná historická naučná exkurze mezi jihoamerické předkolumbovské kultury a v oblasti Tichomoří, kterou Tatra překonala na lodi, se posádka letecky přemisťovala mezi jednotlivými ostrovními zeměmi takovým stylem "přískokem vpřed", je to také takový rychlokurz zeměpisu a dějepisu, tak mi tohle přišlo prostě napsané líp, s přece jen trochu větším podílem osobních zážitků když ne celé posádky, ty mi tam zkrátka poněkud chybí, tak alespoň trochu prožitků autora knihy.
Já jsem rád, že tento druhý díl vyšel, to rozhodně. Konečně máme možnost sledovat cestu expedice vcelku. Po dočtení knihy z té expedice ale mám takový trochu smíšený pocit. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že od jisté doby to poněkud "drhlo". Snad už od zadržení posádky v Guatemale, po němž musela výprava trasu proti původním plánům změnit, a když ne odtud, tak od opuštění Jižní Ameriky. Cesta dál mi připomínala takové trochu "přískokem vpřed", jak už jsem uvedl výše. Rozsáhlé přesuny Tatry lodí a letecké cesty posádky s mnoha mezipřistáními mi připadaly jako řešení poněkud nouzová, těžko říct, jak vlastně byla celá výprava v této fázi organizována, zda už to nebylo spíš ve stylu "Asi jsme si vzali trochu velké sousto, je nám jedno jak, ale ať už proboha nějak dojedou zpátky". Když se třeba podívám na mapy a itinerář trasy v přílohách v závěru knihy, přijde mi skoro zvláštní zorganizovat jistě ne jednoduchou a ani levnou přepravu víc jak 20 tun vážícího auta z Jižní Ameriky do Singapuru, odtud na Nový Zéland proto, aby na Novém Zélandu ujelo 850 km. 2 800 km ujetých poté v Austrálii také při pohledu na mapu vypadá jako spíš jen takové líznutí tohoto obrovského kontinentu. Poté následoval vlastně poslední souvislý delší úsek, cesta Asií, zkalená zase pro změnu úmrtím F. Jeniše. Následná cesta Afrikou také trochu působí dojmem jako když se opilec potácí domů:). Nenavštívit největší národní parky Afriky je také docela škoda. Stejně jako jižní Afriku, protože ... apartheid. A poté opět rozdělená cesta Tatry a posádky do Egypta. A odtud už asi poměrně zrychlený přesun k domovu (patrně asi v důsledku tehdejších událostí - krátce po listopadu 1989), který je v textu zhuštěný asi do čtyř stránek.
V závěru knihy za původním textem je několik desítek stran autorových dodatků. Část z nich jsou postřehy k expedici, které ji trochu osvětlují, doplňují. A úplný závěr pak tvoří takové postřehy, či spíše možná životní cestovatelský profil autora, což je sice zajímavé z hlediska toho se o autorovi a jeho pestrém cestovatelském životě něco dozvědět, ale tyto pasáže s touto expedicí nemají nic společného.
A poslední poznámka k pravopisu. Když jsem to začal číst (úvodních 12 stran knihy), tak jsem si říkal, že jestli to tak půjde dál, tak to nejpozději u 50. strany asi vyhodím z okna. Speciálně tečky či čárky nad "i", to bylo něco strašnýho. Zajímavé je, že v dalším textu se to vytratilo a i závěr byl v pohodě, ale úvod se z tohoto hlediska opravdu nevydařil.

4 24.03.2020

Poté, co se neuvěřitelné stalo skutkem a po neuvěřitelných 30 (slovy TŘICETI) letech vyšlo pokračování této knihy, které bylo v prvním díle avizované ihned po návratu expedice z cesty (asi nejdelší IHNED v dějinách literatury:) ), jsem si pro pořádek a pro zachování kontinuity vyprávění znovu přečetl i první knihu. Kdysi jsem ji už četl, ale přece jen už to trochu zapadlo.
A jaké to bylo? No uznávám, je to trochu "dějepis". Výpravu si tak nějak v hrubých rysech pamatuji, v době jejího startu mi bylo 8 let. Matně si vybavuji občasné články v časopise Pionýr, které jsem tehdy hltal jedním dechem. Tato kniha vyšla ještě v době, kdy výprava byla na cestě a asi je to trochu znát, text by to chtělo poněkud vybrousit a také je asi ještě trochu poplatný době, ve které kniha vyšla, před listopadem 1989. Styl psaní je docela strohý, je to spíš přehled ekonomicko/politický, historický a zeměpisný o oblastech, kudy výprava projížděla, vlastních zážitků z cesty tam zase až tolik není.
Jedinou výjimkou, kdy se autor věnuje vlastním zážitkům výpravy nějak souvisle delší dobu a začíná to být čtivé, je její zatčení v Guatemale a následný diplomatický "souboj". Kdyby se to opravdu nestalo, tak by se to dalo považovat za celkem vydařenou komedii... Nebýt aktivity štábu tehdejší Čs. televize a následně diplomatů, mohlo to dopadnout pro posádku dost špatně. Jinak musím bohužel konstatovat, že text není zdaleka tak čtivý a záživný, jak by se dalo čekat, takový neosobní, místy trochu naivní, občas obdivuje výdobytky kapitalistického světa, občas se k nim staví poměrně kriticky, přece jen je vidět že Stanislav Synek nebyl v první řadě novinář. A ano, nezbývá mi, než dát za pravdu uživateli Atlantis. Viděno dnešní optikou, když se čtenář dostane do oblasti Kanady a hlavně USA, tak je docela do očí bijící, jak se členové výpravy podivovali věcem dnes naprosto samozřejmým, jak z toho všeho koukala ta socialistická zaostalost.
Ale i tak jsem si knihu rád připomněl, na plné hodnocení to určitě nebude, za čtyři dám tak nějak spíš z nostalgie. A jsem docela zvědavý, jak je pojatý druhý díl, který krom zbytku původního textu obsahuje i pasáže viděné dnešníma očima.

3 08.03.2020

Padesátka tipů na výlety rodnou hroudou jako vždy bez námitek:-).

2 28.02.2020

Kniha, věnovaná jednomu století české egyptologie a české stopě ve výzkumu této fascinující starověké civilizace, která není zrovna malá. Málokdo ví, že Český egyptologický ústav je jedno z nejprestižnějších světových pracovišť v tomto oboru. České, resp. předtím československé vykopávky v Abúsírském pohřebišti trvají už více jak půl století a naši vědci mají na svém kontě řadu významných objevů. Některým z nich se věnuje tato kniha.
Po obecném úvodu následují rozhovory autorky s několika současnými egyptology, ať už je to taková legenda jako profesor Verner nebo někteří mladí vědci. Některé mě zaujaly míň, ale většina rozhovorů je velice zajímavých. Dávají nahlédnout třeba do oraganizace a průběhu vykopávek, ale i jiných prací spojených s výzkumy. Jedna z kapitol se věnuje i historii a fungování knihovny egyptologického ústavu.
Není to na úplně plné hodnocení, není to to nadšení jako při čtení velkých obrazových encyklopedií o Egyptu, kterých také několik mám, ale poctivé zasloužené 4 * dám rád.

A ano, já jsem si tuhle knihu zařadil do letošní Výzvy, bod č. 3. Je to čirá utopie, ke které nikdy nedojde, ale asi by mě tohle bavilo, starověký Egypt mám moc rád. A kdoví, jak bych se rozhodoval dneska o svém budoucím zaměření, kdyby mi dneska bylo těch čtrnáct, patnáct...

4 18.02.2020

Já to stejně nechápu, jak on to dokáže nakreslit do posledního šutru!!
Nezbývá než poděkovat za další várku inspirací k \"rozhlížecím\" výletům, tentokrát po našich hradech a zámcích, a ... a co to bude příště? Kostelní či radniční věže:-)?

3 02.02.2020

Stromy, nejlépe ty staré, památné, to já rád. Takže když jsem v knihkupectví v J. Hradci uviděl tuhle knížku s velkým stromem na obálce, navíc z oblasti, kterou mám vlastně za humny nebo lépe řečeno v jejímž středu žiju, bylo jasno:).
V úvodní části seznamuje autor čtenáře vymezením a stručnou historií území, jemuž se kniha věnuje. Dále následuje takové obecné seznámení s lesními dřevinami, jejich skladbou a typizaci prostředí lokality Doudlebska a širšího okolí. Neškodí ani trocha osvěty ve věci stanovištní klasifikace lesních půd, jejich skladby a typů prostředí - co kde rostlo, roste a jak se to asi bude vyvíjet v budoucnu.
Další kapitola si všímá dřevin na nelesních pozemcích. Historie toho, co a proč se kde sázelo, skladba dřevin, památné stromy, aleje, na nelesních pozemcích, to znamená v obcích, městech, u sakrálních staveb, při cestách a tak dále.
Další a dá se říct převážná část knihy mapuje výskyt jednotlivých drhů dřevin na území, nejprve jehličnaté - smrk, borovice, jedle, a dale další méně běžné druhy, s tím, že si všímá zajímavých jedinců každého druhu a nemusí to být zrovna stromy památné, i když se dá říct, že v popisu převažují. Poté následuje totéž u listnatých stromů, výčet zajímavých (opět povětšinou památných) listnáčů, tedy lip, dubů, buků, javorů, ale i některých dalších. Závěr knihy patří stručnému seznámení s některými exotickými listnatými dřevinami, vysazovanýnmi převážně v parcích.
Celou knihu doplňují pěkné fotografie. Musím uznat, že mě kniha inspirovala k návštěvě některých starých stromů, které zatím neznám. Ale na druhou stranu musím upřímně přiznat, že do toho uznalého "Wau" a plného hodnocení tomu něco schází. Během čtení se to nadšení z knihy trochu vytrácelo, přišlo mi, že text je někde "na půli cesty" mezi knihou čistě o památných stromech a knihou o lesních dřevinách a hospodaření v hospodářských lesích. Možná i proto, že kniha vyšla i v elektronické podobě ve větším rozsahu a tím, že v tištěné podobě část textu chybí, je to takové nesourodé a ochuzené. Tím, jak je kniha členěna podle druhů dřevin se v textu dosti skáče geograficky.

Co mě úplně nepotěšilo, bylo jisté množství překlepů a chyb. A pak ještě jedna věc. Již zmíněná elektronická verze, kterou jsem ovšem na webové adrese v knize uvedené nenašel a zatím se mi to nepovedlo ani nikde jinde, což mě trochu mrzí.
Jak už jsem uvedl výše, na plné hodnocení to určitě nebude. Ale ... prostě památné stromy, na to já slyším. Takže za čtyři žaludy. Teda hvězdičky:).

3 27.01.2020

Taková milá jednohubka z pera Marie Hruškové, kde se čtenář o našich památných stromech tentokrát nedozví až tolik faktických informací, i když i těch je v každé kapitole pár uvedeno, ale spíš se přenese do více či méně dávných časů a sféry různých bájí, pověstí či legend vztahujících se k těmto pamětníkům často mnoha staletí.
Je to příjemné čtení, i když přiznávám, že na úplně plné hodnocení to tentokrát nevidím. Už jsem několik knih na toto téma přečetl a některé tyto příběhy už docela znám, zejména ty, které se vztahují k těm našim nejznámějším stromům jako je třeba Bratrská lípa v Kunvaldu, hrušeň u hradu Helfštýna, Oldřichův dub v Peruci či Svatováclavský dub ve Stochově, ale i některé jiné.
Zajímavé je celkové grafické zpracování knihy, laděné do zelené barvy. Ne zcela potěšilo větší než malé množství překlepů a pravopisných chyb.

5 15.01.2020

Zajímavé čtení o dosti neveselé době. Pašeráci, příslušníci, agenti, rozvědka, kontrarozvědka, Američani, vojáci, StB... Já se v těch politických věcech nějak moc neorientuju, ale musím konstatovat, že to byla dosti zvláštní doba. Na jedné straně bdělí strážci hranic, řídící se heslem "Neprojdou", na druhé straně lidé, Šumaváci jako třeba Kilian Nowotny, kteří přecházeli hranice "jako by se nechumelilo" a nosili tam i zpět především zboží a osoby, které zase zpátky za naše hranice nosily zprávy o aktuálním dění. Do toho Američani, kteří právě takové osoby jako byl Kilian Nowotny, ale i mnohé jiné, většinou z řad "šumavských Němců", kteří byli po válce odsunuti nebo opustili ČSR sami už před odsunem, cíleně využívali pro cesty z Německa k nám (a pochopitelně i naopak). Byli si velmi dobře vědomi toho, jak moc dobře tito lidé znají danou oblast.
Dá se říct, že vlastně všechny ty příběhy končí tak, jak tehdy asi skončit musely. Státní bezpečnosti neuniklo prakticky nic a vždycky měla dostatek těch, kteří z různých důvodů spolupracovali nebo raději spolupracovali a naprostou většinu těchto převaděčů StB dříve či později pochytala. Pak následovaly někdy i monstrózní procesy (viz akce Zejbiš) s mnohaletými tresty.
Až zase někdy budu na Šumavě, zkusím se asi tu a tam zastavit a na chvíli se pokusím představit si, jak to tam asi vypadalo v té "zadrátované" době. A třeba se i zajet podívat na některá odlehlejší místa.

10 13.01.2020

Jednoznačně za plný počet!! Tohle by měla být učebnice na nejednom typu škol.
Velmi názorně a srozumitelně podáno v textu a doplněno v problematiku rozšířujících rámečcích, jak fungují smrkové lesy, jaké procesy v nich probíhají, jakým vývojem pod vlivem člověka prošly a čím vším jim hlavně v nedávné minulosti uškodil, a také přibližný nástin toho, jakou mají šanci se z toho vzpamatovat a co se s nimi asi bude dít v budoucnu. A pochopitelně také to, jak bychom se k nim měli chovat my lidé, aby tu lesy byly i v budoucnu.
Docela bych uvítal nové doplněné vydání, od napsání knihy uplynulo už 10 let, za tu dobu se přece jen situace třeba v boji s kůrovcem o něco změnila či posunula do jiného stádia.

5 02.01.2020

Útlá knížka, na jeden, dva večery, ve zkratce popisuje vznik, vývoj a modifikace dvou autobusových legend. Není to špatné, jen mi trochu uniká smysl této knihy. Grada vydala před časem dvě publikace z pera Jana Neumanna,
https://www.databazeknih.cz/knihy/autobus-skoda-706-rto-147001
a
https://www.databazeknih.cz/knihy/autobus-skoda-706-ro-146999, ve kterých je historie obou modelů podána o dost podrobněji. Tohle je takový výtah. Na plné hodnocení to nebude.

2 26.12.2019

Tyhle knihy se starými fotkami mám rád. Hlavně z míst, která aspoň trochu znám. Nejsem sice z Vimperka, párkrát jsem tu ale už byl na dovolené, město mám jako bránu do části Šumavy rád, tak si centrum města celkem vybavím. U některých fotek se orientuju velmi dobře, u některých méně, u některých jsem úplně mimo. To mi ale vůbec nevadí. Rád si některá místa dohledám třeba i v mapě nebo plánku města. V doprovodném textu k fotografiím autor uvádí u mnoha nemovitostí čísla popisná. Při čtení mi to nic moc neříkalo (zase takový znalec města nejsem), někomu to může připadat zbytečné až možná rušivé. Čísla se ale ukázala být skvělou pomůckou při vyhledávání jednotlivých domů v mapě na Internetu, kde mi pomohla s lokalizací mnoha staveb, u kterých jsem tak nějak nevěděl, "kam s nimi".

A zas a znovu jenom žasnu nad překvapivě skvělou kvalitou některých fotek, starých mnoho desítek let. Zvlášť těch z fotoateliéru Seidel, to je fakt nádhera, na fotkách, jejichž stáří se blíží jednomu století, díky dokonalé ostrosti pozorovat i docela drobné detaily v docela velké dálce.
Myslím, že při další návštěvě Vimperka si budu blíž všímat a trochu jinak koukat na nejeden dům či ulici, a třeba zavítám i do míst, kde jsem zatím nebyl, třeba do míst, kde se zachovaly části někdejších sklářských hutí, i když se z původní stavby zachovala třeba jen nepatrná část a dneska vypadá o dost jinak.
Za mě bez námitek, tohle můžu!!

4 24.12.2019

Zdá se, že jsem na třetí pokus konečně natrefil na zajímavou biografii Freddieho Mercuryho, resp. skupiny Queen. Ono napsat jeho životopis tak nějak více či méně znamená napsat i biografii celé skupiny, dost těžko se to odděluje.

Autorka čtenáře provádí celým Freddieho životem. Začíná v jeho rodišti na Zanzibaru, kde pátrala jednak po jeho rodném listě a také po tom, proč se nikdy moc nechlubil tím, odkud pocházel. Pokračuje jeho školní docházkou jak na Zanzibaru, tak v Indii. Podařilo se jí také dohledat některé z osob, které ho znaly ještě coby nesmělého mladíka.

Dále se kniha věnuje prvnímu období po Freddieho přestěhování do Anglie, formování jeho hudebních začátků a vznik Queen. A poté vlastně více či méně detailně mapuje celou kariéru skupiny, jak jsem uvedl už v úvodu, pojmy Freddie Mercury a Queen se dost těžko oddělují. Takže pěkně od nesmělých začátků a poměrně dlouhého období, než se kapele podařilo zásadně prorazit. Zmiňuje nahrávání jednotlivých desek, turné skupiny, která se postupně vyvinula v absolutní špičku té doby. Samozřejmě se dostává i na proslulé mejdany - některé i několikadenní, se kterými byla skupina proslulá a které, stejně jako koncerty, patřily k tomu nej-, co se tehdy dalo zažít. V případě těch mejdanů tedy jen pro hrstku vyvolených.

Dalo by se napsat poměrně obsáhlé pojednání o celé knize. Ale uvedu už snad jen to, že se v knize postupně rýsuje jednak z pera samotné autorky, jednak z rozhovorů poskytnutých mnoha lidmi, kteří z jakéholiv důvodu a na jakékoliv pozici "byli při tom", složitá osobnost Fredieho, precizního v práci, ale dalo by se říct citlivého, nesdílného a hlavně zpočátku poněkud samotářského v soukromí, milujícího přepych, nákupy, muže i ženy a tvořícího až do posledních chvil... Složitá mozaika života frontmana jedné z nejslavnějších rockových kapel historie se hodně těžko nějak stručně charakterizuje, každý čtenář nechť si z vlastností a osobnosti Freddieho vezme to, co mu je po chuti.

Za mě velice pěkně napsaná kniha, ze třech, které jsem zatím o Queenech četl, jednoznačně nejlepší nebo přinejmenším nejucelenější. Jediné, co mě trochu mrzí, je absence fotek ve vydání z r. 2019.

9 20.12.2019

Nepříliš objemnou knížku jsem si pořídil letos v srpnu při návštěvě Tábora. Autor v ní popisuje město a jeho nejbližší okolí částečně formou "čistě popisnou" a částečně formou nejrůznějších příběhů, ať už posbíraných z vlastních zkušeností nebo vyslechlých pouze zprostředkovaně. Dozvíme se něco z nejstarší historie města, jak se postupně formovalo, rostlo, jak růst města a nejbližšího okolí ovlivnilo husitské hnutí. Projdeme se tajemnými zákoutími táborských křivolakých uliček, nahlédneme k Jordánu ze břehu a také trochu na jeho dno, do divokých zákrutů řeky Lužnice, která město obtéká, dozvíme se něco i o hornické historii města a také o okolních lokalitách Klokoty, Pintovka, Příběnice i některých jiných. Autor zmiňuje i osudy několika více či méně zapomenutých osobností spjatých s Táborem.
Bylo to vcelku příjemné čtení. Některé pasáže z oblasti čirých bájí a pověstí mě zase až tolik nebraly, nicméně i tak jsem opět našel několik tipů na výlet v tomto krásném městě, kde i po několika celodenních výletech stále nacházím další lokality, které jsem zatím neviděl a které jistě stojí za návštěvu.

5 06.12.2019

Tento mediálně poměrně známý příběh jsem před časem taky zaznamenal, ale zase tak moc detailů jsem o něm nevěděl, a tak jsem si útlou knížku pořídil při návštěvě táborské ZOO letos v srpnu. Po stránce věcné se od p. Korce jistě jedná o nadmíru záslužný počin, protože nebýt toho, co udělal, s celou ZOO by to asi dopadlo hodně špatně.

Ovšem po stránce literární... ještě že to bylo tak krátké. Ze 110 stran knihy jich příběh záchrany ZOO čítá prvních asi 25 a pak asi 15 stran o příbězích některých zvířat. Ten zbytek, to je něco, za co bych tu knížku nejradši hodil proti zdi. Jakýsi dosti neuměle, až chvástavě popsaný výčet autorových obchodních i soukromých aktivit (Ekospol sem, Ekospol tam...) kolik zvířat chová na soukromé farmě a jak k ní přišel, atd. Tak nějak jsem opravdu nepotřeboval čtyřikrát (třikrát v textu a jednou u fotky) číst, čeho všeho šampionkou je fenka, kterou chová. Nechybí ani kontakt, kdyby někdo chtěl (za jistě rozumný peníz) štěňátko. Část textu tvoří blogy, které se sice zabývají docela závažnými tématy ohledně chování lidí ke zvířatům, ale nějak nechápu, co to dělá tady, v knize o záchraně táborské ZOO.

Jak už jsem uvedl, pět hvězdiček nestačí na to, že ZOO zachránil, ale po stránce literární mi to přišlo dost strašný. Ani se nedivím, že knížku vydal ... Ekospol, developerská firma, kterou vede. Asi těžko by hledal nakladatele, který by tohle vydal. Hodně bídné tři*, a to jen za zásluhy o ZOO.

3 26.11.2019

...
A tím se dostávám k další silné stránce jejího příběhu - k lidem. Někteří se opravdu mihli jen jednou, ale jiní ji provázeli větší či menší částí cesty. Základní smysl její cesty - lidé, zážitky - asi docela dobře vystihuje následující citát z jejího blogu, který nakonec v knize není: "Otázka jestli si nemyslím, že jsem pomalá. Každý je tady z nějakého důvodu. Někdo to chce prostě jenom projít, někdo to má jako výzvu, někdo chce PCT zaběhnout. Já jsem tady kvůli lidem. Chci poznat co nejvíce lidí, chci znát jejich příběhy, čerpat a inspirovat se z jejich zážitků a chci, aby tohle nebyla jenom cesta, kterou projdu a odškrtnu si ji na mém Bucket Listu. Chci, abych na tuhle cestu nikdy nezapomněla a chci, aby lidi, které potkám, nikdy nezapomněli na mě - zatím se mi to daří. Další věc je, že poslouchám svoje tělo a když mě bolí nohy, tak odpočívám."
V průběhu celé knihy se potvrzuje to, že kromě zážitků z nádherné přírody tvořili jakousi "páteř" její cesty právě lidé a zážitky s nimi. Lucie nebyla ráda sama, deptalo ji to, potřebovala k sobě mít nějakého vhodného parťáka, který je stejný jako ona. I když zpočátku trvala na tom, že projde trail beze zbytku celý, zhruba v polovině, v oblasti, kterou několik dní procházela sama a kde pro kouř z požárů kdesi v Yosemitech nebylo skoro nic vidět, ji to samotnou nebavilo a bylo na ní, aby si vše srovnala v hlavě, zda to pro ni takhle má smysl. Došla k názoru, že opravdu není až tak důležité počítat míle, ale úsměvy (jak sama v knize několikrát zmínila), nakonec udělala to, co považovala za nejlepší - část přeskočila, aby nemusela jít sama a pokračovala pár dní ve společnosti parťačky, se kterou jí cesta zase dala smysl, úsměvy a zážitky. Až do konce cesty už pak došla víceméně ve společnosti někoho dalšího, až na pár dní, které strávila u české rodiny a pak doháněla svoje parťáky. Poměrně velkou (a zaslouženou!) pozornost věnuje i tzv. Trail Angelům, lidem, kteří na trase hikerům pomáhají třeba občerstvením nebo tím, že je u sebe ubytují nebo někam popovezou.
Lucie cestu zvládla až do konce na kanadské hranici, a že to mnohdy nebylo jednoduché. Jak už jsem naznačil, ne všechny zážitky byly příjemné. Jedna z prvních větších zkoušek její výdrže byla v Kennedy Meadows, když jí nedošel barel s vybavením na další etapu cesty a zoufale ho hledala: "Právě teď ležím ve svém quiltu, koukám se na hvězdy, po tváři mi zase teče krokodýlí údolí a přemýšlím jestli je tohle znamení, že bych měla jet domů, nebo jestli je to zkouška, zda tohle vydržím. Když mě Tipsy před spaním objala, tak mi řekla: “Ty nejhorší věci se vždycky dějí těm nejsilnějším lidem - dělá je to pak mnohem silnějšími a ti slabší by to nemuseli zvládnout - TY TO GOLDIE ZVLÁDNEŠ A UVIDÍŠ, ŽE SE VŠECHNO VYŘEŠÍ.” Další velká krize ji potkala pár dní před koncem cesty, kdy ji ve stanu zasypal sníh a nebýt tam s dalším člověkem, který ji přinutil ze stanu vylézt, mohla dopadnout velmi špatně. A vlastně jen díky jemu nakonec došla až do cíle.
Všechny útrapy nakonec zdárně překonala a já jsem moc rád, že z její cesty vznikla tahle kniha, pro mě asi nejlepší nebo určitě nejzábavnější kniha, kterou jsem tento rok četl. Když jsem byl asi ve třetině, dohledal jsem si ten blog. No a jak to dopadlo? No jak to asi mohlo dopadnout. Stejně jako knihu, kterou jsem si poctivě hýčkal stránku po stránce skoro měsíc, ač by se dala přelouskat za tři, čtyři večery, tak jsem ten blog POCTIVĚ DEN PO DNI, FOTKU PO FOTCE PROČETL A PROHLÉDL OD ZAČÁTKU DO KONCE!! Až do toho 100. dne, kdy jeho kontinuita končí. Což mi přišlo trochu škoda spíš kvůli fotkám, text je v knize, ale chápu tu časovou náročnost. Z knihy bylo jasně cítit, že si Lucie opravdu uměla cestu užít beze zbytku, všechnu tu nádheru, lidi kolem sebe a jejich příběhy. A i ty negativní chvilky ji nakonec posílily a posunuly dál. Takže D-Í-K-Y, LUCIE!!! Díky za cestu, díky za blog, díky za tu práci, kterou sis s ním dala, díky za zrcadlovku a nádherné fotky, díky za knížku!!
Uživatelka Lemurka asi četla začátek jiné knihy nebo prostě není stavěná na tento styl psaní nebo .. nebo nevím. Já si knížku maximálně užil a zcela určitě zaujme čestné místo v mojí knihovně.

10 13.11.2019

Napsal jsem k téhle knize komentář, který je ...dlouhý:). Bohužel jsem zjistil, že délka je tu omezena. Nějak razantně krátit se mi to opravdu nechtělo, dal jsem si s tím docela dost práce. Pokusím se tedy rozdělit ho na dva díly, jestli to půjde.
-------------------------------------------
Tuhle knížku jsem zmerčil tady na databázi v přehledu knižních novinek v červnu, kdy vyšla. Tohle téma mě baví, tak jsem si ji při nejbližší příležitosti sehnal. Četl jsem zatím Divočinu Ch. Strayed a Mojí pacifickou hřebenovku M. Benešové. Každá byla trochu jiná, každou jsem ohodnotil plným počtem hvězdiček, protože se mi zkrátka líbily obě. Neprobádaným územím jsou pro mě zatím Jakubovy cestovní deníky, nevím, zda si je pořídit, podle komentářů je to asi dosti strohý popis cesty, pojatý poněkud "technicko-fakticky". Nějakou dobu trvalo, než jsem se k této knize dostal, na řadu přišla v těchto dnech. O tom, že Lucie psala z cesty blog, jsem v tu chvíli neměl nejmenší tušení.

A já tak nějak nevím, ze které strany začít s komentářem. Protože TOHLE BYLA NAPROSTÁ PARÁDA!! Asi budu muset nechat správce webu přidat do stupnice hodnocení dalších pár hvězdiček:).
Ačkoliv je to ze dvou třetin vlastně přepis internetového blogu - deníku, který by se mohl zdát nudný (ráno - s menšími či většími obtížemi - vstanu, nasnídám se, sbalím se, jdu, jdu, je horko/zima/prší - podle toho, kde zrovna jsem, přes den se mi přihodí ta či ona katastrofa, dojdu tam a tam, utábořím se, ušla jsem tolik a tolik mil, najím se - někdy a jdu spát), naprostý opak byl - aspoň pro mě - pravdou. Lucie je tak trochu magnet na průšvihy, takže její dny na trailu rozhodně nudné ani jednotvárné nejsou. A i když se stane, že den svým šlapáním třeba poněkud jednotvárný opravdu je, dokáže barvitě popisovat třeba to, co mi trochu chybělo v knize M. Benešové a koneckonců i v Divočině - pocity při tom, když kouká někam do krajiny před sebe či za sebe a její popis. Lucie se ráda kochá okolní krajinou a často se nechává unést nádherou přírody, kdy jen tak sedí na kameni a kouká na hory a jezera kolem sebe. Za úplně nejlepší považuje, když se jí povede najít nějaké naprosto originální místo na spaní s krásným výhledem na krajinu a v noci na hvězdné nebe. Někomu to po několika desítkách stran může připadat jednotvárné nebo nudné, ale mě tohle neskutečně potěšilo, že se tak uměla rozhlížet kolem sebe, protože ta krajina si to zaslouží! Zároveň ji moc chválím za to, že neváhala na cestu s sebou táhnout kilo vážící, těžkou neskladnou zrcadlovku, protože mobilem by prostě tu krásu kolem těžko vystihla! Z jejího vyprávění je krom jiného cítit i obrovská pokora a láska k přírodě. Další věc, kterou mi tahle knížka udělala obrovskou radost, bylo to, že celá její cesta je popsána opravdu den po dni, bez výpadků. Ta kontinuita vyprávění to posouvá o dalších několik levelů výš.
Čtenář brzy pozná, že Lůca je celkem veselá kopa, která si umí udělat legraci i sama ze sebe, navíc nepostrádá i jisté spisovatelsko/básnické vlohy, uměla vtipně popsat i řadu situací, kdy jí asi úplně do smíchu nebylo, ať už to byla ne zrovna příjemná setkání s faunou či flórou PCT nebo zážitky pramenící z nezkušenosti, humor ji až na výjimky neopustil celou dobu. Takových situací bylo opravdu málo. Jeden z těch vážnějších okamžiků nastal, když ji v horách Sierry Nevady téměř k šílenství a ukončení celé cesty dohnali ... komáři. Naštěstí ale našla po pár dnech sílu a motivaci pokračovat dál. Hlavně asi díky partě, kterou potkala.
...

11 13.11.2019

Tohle je neuvěřitelná "učebnice lesa" a toho, jak v něm jde život!! A i když mi některé věci přišly snad až nepravděpodobné, v knize je celá řada informací, kterým jsem musel dát za pravdu. Je to kniha, po jejímž přečtení se asi člověku bude dívat na stromy trochu jinak a bude uvažovat tak trochu jako oni:). A i kdybych chtěl za těch pár nepravděpodobných informací jednu hvězdičku strhnout, tak ty nádherné fotky (pra)lesních velikánů v obrazové verzi knihy to zase hravě vytáhnou zpátky do plného počtu.

28 17.10.2019

Nejnovější pokračování několika předchozích knih o rozhlednách ČR. Od vydání poslední knihy zase několik desítek staveb přibylo a autor je znovu všechny pečlivě objel, prozkoumal a nakreslil.
Zase přibylo několik tipů na výlet i pro mě, díky!!

3 06.10.2019

Docela dlouho jsem tuhle knihu posouval v hromádce knih na přečtení pořád dolů, ale i na ni už došlo. Je to docela zajímavě udělaná historie tohoto vědního oboru, prakticky od jeho starověkých počátků až do dnešní doby, poměrně čtivě pojatá, trochu jsem se bál nezáživnosti a dlouhých pasáží, kde se bude řešit něco, o čem vůbec nebudu vědět, o co jde. A i když se našlo několik kapitol, u nichž mi buď zcela unikalo, co vlastně bylo jejich předmětem nebo několik takových, kde jejich pointa je prostě mimo moje chápání:), tak jsem se dozvěděl nějaké nové věci, trochu si zopakoval některé věci z fyziky, no a že jsem něco z toho nepobral?? Jeden přece nemůže vědět všechno, žeano:)??
Co hodnotím velice kladně, je krásné grafické zpracování, přehlednost knihy, sympatické rozměry, které z ní neudělaly bichli typu "Zvíře" nebo Prehistorie".
Co mě zase tak moc nepotěšilo, bylo dalo by se říct větší než malé množství překlepů, někdy i takových, které poněkud měnily smysl věty, a taky několik zaměněných pojmů, faktických nesmyslů (dle mého názoru, ač v oboru laik, když jsem to četl, prostě mi to přišlo divné), které zcela obrátily třeba význam popisky u obrázku, u kterého byly. To by se asi u takové knihy stávat nemělo.

5 03.10.2019

Když jsem zjistil, že tahle kniha střípků z cesty autorů po Cejlonu vyšla znovu v den 100. narozenin M. Zikmunda, navíc v nakladatelství Jota, které tyhle knihy umí, neváhal jsem.
Graficky moc pěkně udělaná, čte se to dobře, o to nic. Ale udělal jsem asi tu chybu, že jsem vytáhl i první vydání z r. 2002 z Knižního klubu. Protože už si přece jen úplně nepamatuju její obsah. Poté, co jsem začal srovnávat, jsem došel k závěru, že vlastně tak nějak úplně nevím, co tímto počinem autoři chtěli říct. Krom "dárku" M. Zikmundovi ke stovce. Proti původnímu vydání tam je nějaká ta kapitola navíc, několik jich - a těch je bohužel víc - schází, pořadí kapitol je do značné míry přeházené, není tam vlastně ani nějaký obsáhlejší současný pohled, doplnění textů, to jsem čekal určitě lepší, propracovanější, něco, co by nějakým výraznějším způsobem doplnilo původní text a zdůvodnilo jeho znovuvydání.
V původním a tomto vydání se liší i fotografie, stejných jich zas tolik není, ale to nepovažuji za nedostatek, spíš za důvod nechat si obě knihy.
Je třeba si zkrátka uvědomit, že tato kniha nebyla napsána jako pocta ke stým narozeninám naší cestovatelské legendy, ale že to je "jenom" znovuvydaný a oprášený text, který spatřil světlo světa před skoro dvaceti lety.
Čtyři * dávám za to, že to jistě není špatná kniha, taková by od této trojice asi ani nevzešla, svoji hodnotu to má, za grafickou část, ta se povedla, a za to, že prostě MIROSLAV ZIKMUND.
Ale přiznávám, že jsem asi čekal větší pecku. Naprosto úžasná kniha to asi bude pro toho, kdo nemá první vydání, když mám obě knihy před sebou, tak se to nadšení trochu vytrácí. Nebo mi fakt něco zásadního uniklo a nebyl jsem při čtení tím častým nahlížením do původního vydání dost pozorný??
Nepotěšilo i jisté množství překlepů a pravopisných chyb, to bych u Joty úplně nečekal.