mirektrubak komentáře u knih

„Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mě pak z kůrů
andělských? A kdyby se i stalo,
že některý z nich přilnul by mě najednou k srdci:
zašel bych jeho silnějším bytím. Vždyť
krása není než začátkem hrůzy, jejž ještě snesem,
žasneme, jak vlídně pohrdají mocí
zničit nás. Vždyť každý z těch andělů je hrozný.“

Pokud bych měl odpovědět na obligátní školní otázku „A co nám tím chtěl básník říci?“ byl bych po dočtení této sbírky ještě víc bezradný než obvykle. Doslov mě sice uklidnil, že je tohle Rilkeho dílo jedno z nejhůř vysvětlitelných vůbec, ale zde nabídnutý interpretační klíč mě stejně nepřesvědčil.
Zejména Elegie, které se mi ze dvou částí zamlouvaly mnohem víc, přede mnou jaksi stále kličkovaly – kdykoli jsem měl pocit, že nacházím nějaký smysl, nějakou významovou linku, obvykle mi Rilke hned následným veršem rázně uhnul a můj už-už nalézaný význam zpochybnil. Pocit těkavosti, neuchopitelnosti mě provázel celý čas, který jsem sbírce věnoval. Cítil jsem se podobně, jako kdybych se náhle ocitnul v divadle uprostřed hry předváděné v neznámém jazyce – vnímal jsem naléhavost a závažnost, ale stále jsem tápal ohledně přesného porozumění toho, čeho jsem právě svědkem.
Předchozí řádky ale nemají být kritikou a odrazovat od čtení – to vůbec! Atmosféra básní je působivá, vyvolává znejisťující neklid i pocit, že jsme svědky něčeho důležitého, nějaké podstatné informace o našem světě. To platí hlavně o temnějších Elegiích, sonety už se více blíží „standardní“ poezii – a jejich nepatrně optimističtější tón vhodně vyvažuje první část. Dohromady to ladilo moc dobře a zanechalo to ve mně silný čtenářský zážitek.

„Ať jedenkrát na konci krutého pochopení
vyzpívám vlídným andělům radost a slávu.
Ať kladívka srdce, jejich údery jasné
neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo
ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete;
ať se rozradostní v nepředstíraném pláči.“

8 22.10.2019

„Ach jak se chvěješ, svítí-li,
jak hluboko jsem v tobě, opilý
vůní, co buší na můj čich.
Svícen byl přeskočen,
záclony hoří,
všude plno ohně,
všude strach,
nejtěžší tíha ve vesmíru
jsou víčka,
spusť je,
tam dole, pod nimi, bude klid,
řeky, co dotekly k ústí, umírají,
kolik je hrušek na všech stromech světa,
ale jen jedna ošatka.“

Mé premiérové setkání s Ortenem nebyla láska na první pohled, při prvním čtení jsem se necítil zasažen a příliš nechápal, z čeho plyne dobrá pověst, kterou Orten mezi příznivci poezie má. Už jsem měl dokonce sbírku nachystanou na hromádce knížek k vrácení do knihovny. Ale pak mi to nedalo, ještě jsem ji vzal do ruky ... a nečekaně do Ortenovy poetiky velmi snadno vplul, cítil jsem se najednou světem jeho básní osloven a měl snad i pocit že mu rozumím – možná, že jsem při druhém pokusu už neměl taková očekávání, možná jsem měl prostě jinou, vnímavější náladu, nevím.

Obecně mě mnohem víc oslovil Orten jako básník smutku, smrti a chmurných vizí, jeho temné vidění světa i sebelítost (u poety v těžké životní situaci snadno omluvitelná) se mi jevila autentická a působivá a přinesla mi větší zážitek než jeho milostné verše. A to přesto, že mé životní naladění je právě opačné (Radostnou lásku zažívám setrvale. Pocit, že svět se řítí do pekel sice taky, ale s menším dopadem na moji náladu :-)

Uživatelka ziriant se ve svém podmanivém komentáři vyznává z obdivu k Jiřímu Ortenovi. Zaujalo mě to – je to moc hezký doklad, jakou moc má poezie, když ji necháme vstoupit do našich životů. Ale já se ke skupině Ortenových věrných příznivců nepřidám; tahle sbírka se mi líbila a bude jistě následována někdy nějakou další, ale ... zůstávám Skácelův a Reynkův. Jirousův a Piussin.
(skloňovat jméno Lucie Piussi je samo o sobě avantgardní poezie ;-))

„Jako by kdosi jel přes sebe po kolejích
a víno, jež chtěl pít, v něm bylo rozlito,
jako by hlavu měl uťatu mečem jejich,
když čekal dychtivě
na tebe,
Judito.“

8 08.10.2019

„Řeknete mi, že chudoba není žádná hanba. Ale není to pravda, když se to nedá schovat, je to přece jen hanba, to se nedá nic dělat, člověk se zkrátka stydí, jako se stydí, když udělá skvrnu na cizím ubruse. Ať je to zasloužené, poctivé nebo ničemné, chudoba smrdí.“

Kéž bych si na tuhle knihu vzpomněl pokaždé, když budu mít tendence dávat lidem ve finančních potížích poučení o tom, že peníze nejsou důležité a že je třeba se zaměřit na duchovní hodnoty!

Už je to pár dní, co jsem Opojení z proměny dočetl a pořád nějak nevím, jak se k oběma protagonistům postavit. Našlo by se hodně dobrých důvodů, pro které by šlo zaujmout postoj revolučně-proletářský, společně s Villonem zvolat že „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“ a vinu za všechno hodit na společenskou situaci – vždyť postavení Kristy i Ferdinanda skutečně vyhlíží bezvýchodně, ta bezútěšnost je všeprostupující, a nevypadá to, že by byli schopni se ke štěstí dostat běžnou cestou.
Našlo by se hodně dobrých důvodů, pro které by šlo oba mladé lidi odsoudit. Jejich pohled na svět se omezuje pouze na ně samotné, nevidí nic než sebe (i hodnotu toho druhého odvozují od vztahu k sobě, potřebují druhého jen proto, aby v očích svého partnera mohli zase spatřit vlastní význam) a toto své štěstí spojují výhradně s blahobytem. Pokora a trpělivost je jistě nezdobí. Tím si nezakládají na budoucí spokojenost a náš smysl pro právo a pořádek nám napovídá, že si budoucí spokojenost ani nezaslouží – kam by to došlo, pokud by si každý bral osud do svých rukou takovým způsobem.
Ta vnitřní rozpornost románu je ale možná jeho nejsilnější stránkou. A taky důkazem Zweigovy skvělé práce. Jeho podání je totiž tak věrohodné, že se přibližuje reálnému životu – a proto nakonec tím, co se mi nejsilněji zapsalo do paměti, byla připomínka, že lidé jsou křehké a chybující bytosti, a že bychom je měli soudit s opatrností a pochopením. Zvlášť Kristina si, myslím, shovívavost zaslouží, svým charakterem je předurčena k tomu, nebýt aktivním činitelem svého osudu, věci se jí prostě dějí a ona je vždy se svojí reflexí jaksi o krok pozadu. A události, kterým je v románu vystavena jsou pro ni příliš velkým šokem, nic v jejím životě ji na to nepřipravilo – věkově je to sice už dávno žena, ale nemá obvyklou sadu zkušeností, které z dítěte dělají dospělého.

Zweigova práce při vykreslování Kristýniných pocitů a stavů je prostě úžasná (připomíná mi člověka, který sestavuje modely lodí uvnitř lahve), přesně tak, jak se o tom píše v komentářích přede mnou. Ještě dodám, že stejně skvělý je Zweig i v navození atmosféry, vykreslení pocitů Kristy při prvním setkání s Alpami nebo něčeho tak epizodního, jako je popis jazzové kapely v honosném hotelu – v tom všem je Stefan Zweig poctivý a pečlivý a já si dával velký pozor, aby mé pozornosti neunikla jediná věta. Protože každá jedna věta byla malá radost.

Ještě maličkost: možná je to náhoda, ale do obou svých románu Stefan Zweig nainstaloval velmi pozitivní vedlejší postavu. Generál Elkins nemá tolik prostoru, kolik dostane Condor v Netrpělivosti srdce, ale pokaždé, když „vstoupí na scénu“, tak do příběhu vnese tolik elegance, klidu a nezištného dobra, že jsem se na něj nedokázal než usmívat ... a při jeho intervenci na závěr Kristina pobytu v Engadinu jsem mu musel v duchu s plnou úctou zasalutovat :-)

8 30.08.2019

Věda a technika mě nefascinuje. Fascinují mě lidé. Technologické inovace mě tedy zajímají jen do té míry, nakolik ovlivňují lidskou společnost (když poletí parta astronautů na cizí planetu, bude mi vcelku lhostejné, jak si tam zajistí dýchatelné ovzduší, ale budu chtít vědět, jak budou snášet odloučení od Země atp.).
Asimovovy zákony robotiky jsem ale náhodou znal, tak jsem byl zvědavý, jaká rizika jejich uplatnění v praxi uznávaný autor svého oboru vidí – zvlášť když se téma potenciálního konfliktu mezi člověkem a umělou inteligencí zdá být stále aktuálnější. Nicméně, čekal jsem něco o dost jiného, než čeho se mi dostalo. Měl jsem při čtení pocit, že se Asimov nepouští do hloubky, že jeho zápletky, dilemata a paradoxy jsou docela triviální – jakoby určené mladým čtenářům.
Cítil jsem například dost silné rozpaky, když v jedné z povídek byla největší esa robotiky překvapena tím, že se robot zasekne v situaci, kdy by jeho akce způsobila jednomu člověku dobro a druhému zlo. Jako by to do té doby nikoho nenapadlo – to je ale přece hloupost, vždyť žádný člověk nemůže tyhle otázky okolo prvního zákona minout: Jak robot pozná, co je dobré? Podle čeho se rozhodne, pokud akce způsobí malé dobro teď, ale potenciální větší zlo později. Podle čeho se rozhodne, když jedna akce někomu pomůže a jinému uškodí?
Až na hranu nechtěné parodie se pak Asimov dostane v povídce Malý ztracený robot, když robot začne důsledně vykonávat v afektu vyřčený příkaz a plní ho doslova. Hrdinové povídky jsou bez ironie vykreslováni jako zkušení a inteligentní vědci, elita lidstva, ale jsou tím zaskočeni. To bylo opravdu zvláštní, vždyť každé malé dítě při rozhovoru o robotech během chvilky přijde na to, že pokud má být robot ovládán hlasem a reagovat na příkazy v nestrukturované podobě (tedy, že je dekóduje z plynulé řeči), nemůže se chovat jak v pohádce Hrnečku, vař! - není přece žádoucí, abych když v emocích robotovi povím, aby mi něco políbil, aby se to jal doslovně provést :-)

V dalších povídkách byl Asimov přesvědčivější, nabídl leccos zajímavého k přemýšlení. Ve větším čtenářském prožitku mě ale bránil styl psaní, který na mě působil dost toporným dojmem. Třeba když postava v ohrožení života řekne „Umřeme, slyšíš? Mimochodem, kolik máme kyslíku?“ - pardon, ale to je formulace jak z mexické telenovely.

8 23.07.2019

Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních iluzí, vlastní představy o světě, o sobě, o druhých. Jako osoby, jejichž svět se zdá rozpadat a oni nevědí, jestli si přiznání své situace mohou dovolit, jestli konflikt se sebou a okolím a následující katarzi spíš vítat anebo se budoucnosti obávat. Zobrazuje je dost nelítostně a zvláštně nejednoznačně, často jsem si nebyl jistý, jestli cítím soucit nebo si říkám, že jim to patří.

Ivana Myšková má nepřehlédnutelný literární talent. To místy bylo i na škodu, občas to vypadalo, že se trochu „předvádí“ (asi jako virtuózní kytarista, který na koncertech hraje nekonečná sóla), ale přes hranu samoúčelné exhibice – v mých očích – nikdy nepřepadne. Pravda, občas jsou její postavy trochu příliš schématické, jako hmyz pod laboratorním sklíčkem, ale nakonec vždy slovní ornamenty a symbolika slouží příběhu a ne naopak. A tak jsem se mohl těšit z velmi přesných postřehů (příkladem: „Chtěli-li se na něčem domluvit, bylo to jako by o sebe křachly dvě kry v Severním ledovém oceánu. Vydalo to pokaždé ohlušující zaskřípění, které on patrně neslyšel, jen si dvěma prsty odstranil neviditelné smítku nebo od ucha odehnal neviditelnou mouchu. A tím to měl odbyté.“) i dialogů (jako třeba: „Vždycky mě celýho rozložíš, pak se toho lekneš a zas mě neobratně lepíš dohromady. Ale dělá ti to zvláštní radost. Trápit mě a pak mě utěšovat.“).
Hodně jsem si oblíbil povídku úvodní, taky titulní. K nim bych přidal ještě Nebezpečí příjezdových cest. Volání hálek a Hostel mi byly vzdálenější – jevily se mi zbytečně abstraktní a alegorické. Zato Kverulant s Čubkou mě příjemně překvapily svým černým humorem a mrazivou ironií.

8 25.06.2019

„Muž, který vchází na scénu torontského Sony Centre,
si vůbec neuvědomuje, že není mužem.
Je snem chlapce, který se slzami v očích stojí jako přibitý
na otřásajících se vlakových kolejích.
Muž i chlapec sní o sobě navzájem.
Pamatují se na sebe.
Muž přistoupí k chlapci a natáhne k němu ruku.
Ruku v ruce se oba otočí a vstoupí do lomozícího světla.
Jekot vlaku bez tváře je ohlušující.
Jdou spolu pomalu až na samotný okraj světa.
Země se jim zběsile otřásá pod nohama.
Oba chápou, že ten druhý může upadnout v zapomnění.
Oba chápou, že ten druhý může zahynout.
Vesmír zatají dech.

Společně a každý sám skočí.“

Rozpačitému přijetí téhle drobné knížky se asi nejde divit. Je příliš málo lyrická, aby byla vnímána jako neveršovaná poezie. Je příliš fragmentární, než aby se dala číst prozaicky, jako příběh. A pak skončí tak nějak náhle a zanechá pocit neukončenosti. Ale pořád je to Nick Cave, umělec vybavený schopností dívat se na svět, vidět, co jiní nevidí a pak to neotřele popsat. Svoji obrazotvornost, ironii i neodolatelnou sebeironii prokazuje i zde, je sice omezen formou, ale mnoho působivého i tak vyprodukuje.

Kolega p3tris upozorňuje, že je klidně možné, že Nick napsal celou knihu ve své kanceláři. To je, myslím, velmi trefný postřeh, sám bych si tipoval, že na knížce bylo provedeno dost následné redakční práce. Je na ní totiž vidět (možná až na druhý pohled), že má svoji strukturu, variovaná témata i něco jako myšlenkový oblouk a završení. Ale hlavně ... je to Nick Cave, že? Že by Nick Cave publikoval něco jen tak? Bez kontroly, spontánně? To se mi nezdá. Je to totiž umělec, kterému velmi záleží na jeho image (sám zde píše: „Mýty okolo mě bublají jako roztavená umělá hmota.“), svůj mediální obraz pozorně pěstuje a jeho nejvýznamnějším uměleckým dílem je vlastně on sám :-) Zdůrazňuji, že to nemyslím nijak zle, nechci Nicka obviňovat z tupé sebelásky a narcismu (i když... ;-), jde o promyšlenou práci s publikem, kterou je zajímavé sledovat, všechno to zpochybňování a znejišťování a pomrkávání a falešné pomrkávání. Přistupovat ke Caveovi tímto způsobem mě baví, dodává to další rozměr čtení téhle jinak docela nesourodé sbírky textů.

8 21.06.2019

„Je krásné vmýšlet se v modlitbě do lidí, kteří jsou nám drazí, s láskou se chápavě dotýkat jejich zvláštních nesnází, utrpení, potřeb a předkládat je Bohu. Je krásné vědět, že ve své starosti o milovaného člověka jsme zajednou s pečujícím Bohem a ubezpečit se, že člověka tato péče chrání. To uklidňuje a naplňuje důvěrou. Starost ztratí svou tísnivost, a i když se třeba vše zase vrátí, krátký čas modlitby tu přece jen byl a poskytl mysli oddech.“

Tahle kniha mi přinesla hodně. Požitek i užitek, řečeno slovy klasika. Ale také občas (vlastně dost často) varovně zdvižený prst, když mě nutila konfrontovat se s vlastní pohodlností a liknavostí v duchovním životě. Ale nechat se kritizovat otcem Guardinim mi nečinilo potíže, nestavěl jsem se na zadní, protože jsem cítil, že to Romano Guardini se mnou myslí dobře, že mu na mně, jako na čtenáři a adresátovi svých myšlenek, záleží.

U knih jako je tato, které jsou obecné a určené širokému auditoriu, se nelze vyhnout místům, které konkrétního čtenáře přímo nezasahují. Já jsem to tak měl, jednou to bylo „tohle už mám za sebou“ a jindy zase „tak tady ještě zdaleka nejsem“. Ale i tato místa byla ku potřebě, pomáhala mi si uvědomit kontext, moji pozici v širším obraze.
Také jsem musel opatrně pracovat s použitou terminologií, jak se mi to u teologických disputací stává. Slova jako „pravda“ nebo „jistota“ jsou zde použita v jiném významu, než v jakém jsem zvyklý nad nimi uvažovat já. Ale to mi nebránilo v tom, abych si z četby hodně odnesl. Užitečné mi byly konkrétní silné myšlenky (příkladem: „Síla, která není provázena smyslem pro majestát všeho opravdu posvátného a pokorou před ním je totiž v jádru neplodná.“), ale zejména celkový Guardiniho vhled do problematiky a systematická práce s tematickými okruhy. Kombinace hlubokých znalostí a citlivého podání, řekl bych.

A ještě jedna z mnoha úvah, která mě zaujala: „Rovněž pýcha, jež chce žít z vlastních sil, nebo hrdost zklamání, jež se stahuje do sebe, či citlivost studu mohou uzavřít cestu k prosbě. Pyšný člověk nechce prosit. Musí však poznat, jak nebezpečné to je. Pýcha je zatvrzení, jež ničí vše. Žijeme z Boží milosti; přiznat to a jednat podle toho, je pravda a pokora zároveň. Tomu se musí takový člověk naučit. Současně ale musí i poznat, že má chybnou představu o Bohu, který ochraňuje, dává a pomáhá. Zapomněl, že Bůh člověka chová v úctě. Zde natropil hodně zla jistý druh zbožnosti, který se domnívá, že povýší Boha tím, že poníží člověka. Mluví-li o Božím milosrdenství, dostávají pak tato slova přídech, jako by boháč házel cosi žebrákovi. (...) Pravda je však jiná. Člověk není hodný opovržení.“

8 29.05.2019

„...Ach, ty titěrnosti, kterým se říká urážky! Děláme z nich domy, jako si děti staví domečky z kousků slámy!“

Všechno podstatné už přede mnou napsali uživatelé Sigas a Mánička178.
Také mi přišlo líto, že kniha je tak zvláštně rozpolcená. Je v ní příliš patosu a je příliš zatížená láskou autorky ke svaté Terezii, než aby se jednalo o regulérní historickou studii. Zároveň nefunguje dobře jako historický román, zdá se mi málo čtivá (třeba v porovnání s románem Dobývat nebe o Kateřině ze Sieny, který vyšel ve stejné edici), psaná jaksi kostrbatě, neurovnaně... Nečetla se mi vůbec dobře a nebýt mimořádně zajímavého obsahu, tak by mě forma asi donutila odložit před otočením poslední strany. Ale v případě životopisu svaté Terezie od Ježíše to nešlo. Protože svatá Terezie od Ježíše je prostě úžasná žena, sledovat její životní příběh snad ani nejde jinak než s tichým obdivem.

8 09.04.2019

„Jak mírný, milující
procitáš již v mé hrudi,
kde ty jen přebýváš a tajně sídlíš!
Jak dech tvůj chutnající
slávou s dobrem mne budí!
Jak něžně svoji lásku se mnou sdílíš!“

Číst si básně Jana od Kříže je zvláštní zážitek. V intimitě jeho vztahu s Trojicí je něco velmi silného a zasahujícího, zároveň jsem ale – proti své vůli – vnímal určitý pocit nepatřičnosti. Jako by milostná, v podstatě až velmi fyzická, poezie nebylo to, čím bychom měli oslovovat Boha (snad jen na nějaké ty jeptišky-novicky bychom se dívali shovívavě, kdybychom v jejich deníčcích našli zamilovaná naivní vyznání).
Je to zřejmě dáno naší, mnoho staletí trvající, představou Boha jako osoby, která je vysoko nad námi, je přísná, všechno o nás ví a nekompromisně nás posuzuje. Že Bůh je ten, kdo vyžaduje, abychom jednali podle desatera, ne ten, kdo od nás touží slyšet láskyplné něžnosti.
Je skvělé, že svatý Jan od Kříže (Autor stovky let starý! Takže to nejsou žádné novoty!) tuhle vzdálenost pomáhá bourat. Jeho verše jsou tím pádem velmi užitečné. Ale hlavně: jsou krásné!

„A i když mě trápí tma
v životě mém smrtelném,
nejsem ohrožen tím zlem,
vždyť ač světlo postrádám,
mám je v žití nebeském,
neboť láska k tomu žití
čím víc slepá je, tím více
oddanosti v duši cítí
v temnotě a beze svíce.“

8 01.04.2019

„Podzemní řeky tečou
a barvy barů za sklem
mí známí kde jsou
bez nich jsem ztracenej

Jsou zbitý městem
sami sebou
a nebo bůhvíčím
Ale v těch záhybech tmy
je ještě světlo

a já miluju bejt naživu
a já miluju bejt naživu
a já miluju bejt naživu
...“

Tahle kniha je na první pohled vlastně jen velkoryse pojatý booklet k novému albu Houpacích koní. Ale to je jen zdání, protože Imlaufovi texty, podle mě, fungují skvěle i bez hudby – jako drobná básnická sbírka.
Najdeme zde texty k osmi skladbám cédéčka Desolation Peak, pak několik dalších úryvků (zřejmě z těch kousků, které nakonec padly pod stůl, nebo nedošlo k jejich dotvoření do použitelné podoby) a poetické zamyšlení na téma samota, které osamělost sice chválí, ale tak zádumčivě, že je to vyloženě negativní reklama.

Pro mě byl Jack Kerouac kultovním spisovatelem v době dospívání, pamatuji si, jak jsem Na cestě přečetl za jednu noc (to jsem byl ještě mladej, celou noc číst a pak jít do školy bylo pro mě normální :-) a hned se vrhl na další – nejsilnější vzpomínku mám na Dharmové tuláky a nenápadnou Maggie Cassidyovou.
Texty Jiřího Imlaufa mi daly na Kerouaca vzpomenout a vyvolaly ve mně příjemný pocit nostalgie a vzpomínky na mé mládí – a taky chuť si něco od něj zase přečíst. Básně ale může klidně číst i někdo, kdo o Kerouacovi nikdy neslyšel, návaznost na něj je zde spíš v náladě, ve zvláštní kombinaci posmutnělosti a okouzlení ze života, v touze dívat se kolem sebe s otevřenýma očima a hledat krásu všude tam, kde to aspoň trochu jde.

„A jestli přijdu dřív
kde vlastně jsem
co bude dál
co zase slíbím
a neudělám

Bralas mě za ruku
i na milost první a stou
mraky jsou níž než dřív
těžký jak portský jsou

Byl to je záblesk tmy
zhasni a sni už sám
všechny ty vůně vzít
a poslat po větru dál“

8 06.02.2019

„Kde bude nalezeno slovo kde slovo
se rozlehne? Tady ne není tu dosti ticha
ani na moři ani na ostrovech ani
na pevnině v pouštích či v zemi dešťů
pro ty kdo kráčejí v tmách
jak ve dne tak i v noci
správný čas ani správné místo nejsou tady
není tu místo milosti pro ty kdo se vyhýbají té tváři
není tu místo pro radost pro ty kdo kráčejí hlukem a popírají ten hlas“

Cítil jsem při čtení velkou naléhavost, neodbytnou potřebu pravdivě pojmenovávat. Eliotova kritika lidí je v dobrém slova smyslu zaujatá, není to heroické okázalé gesto odmítnutí, spíš je v tom pocit bolesti a zklamání, vědomí rozdílu mezi tím, jaký svět je a jaký by mohl být. Ale vnímal jsem i touhu najít něco dobrého, nevzdávat se příliš brzy, nerezignovat. To mě oslovovalo.
Při výběru básní z různých období je téměř nemožné udržet stabilní úroveň, zde to bylo, tedy alespoň v mých očích, dost patrné. Některé básně byly na jedničku s pěti hvězdičkami (ještě víc než titulní Zpustlá země mě nadchli Dutí lidé a zejména Popeleční středa), jiné jsem dočetl bez pocitu zasažení s pouhým zdvořilým zájmem. Ale vcelku dopadlo moje první setkání (pokud nepočítám těch pár zhudebněných kousků v tvorbě Laury) s T. S. Eliotem velmi pozitivně.

„Požehnaná sestro svatá matko duchu kašny duchu zahrady
nedopusť abychom se sami napálili falší
nauč nás dbát a zároveň nedbat
nauč nás sedět a mír mít
dokonce mezi těmito skalami
na Jeho vůli závisí náš klid
a dokonce i mezi těmito skalami
sestro matko
a duchu řeky duchu moře v žádné době
nedopusť abych zůstal odloučen

a dej ať můj pláč dolehne až k tobě“

8 28.12.2018

Antoine de Saint-Exupéry byl skutečně nebývale obdařen talentem tvořivé fantazie. Dokáže několika větami vytvořit v hlavě obraz, kterého je těžké se zbavit. Dokáže několika obrazy vyvolat spoustu myšlenek. A vše to dělá tak něžně, že čtenář téměř fyzicky cítí, jak se jeho duše obohacuje.
Tak jsem vnímal i Citadelu, jako poezii v próze, jako volný sled metafor. Brzy po otevření knihy mně bylo jasné, že s Exupérym-filozofem se nepotkáme, že mi jako tvůrce nějakého komplexního myšlenkového schématu nemá co dát – a tak jsem se jen nechal okouzlovat tím, jak mistrně dokáže poskládat slova jedno za druhé.

Neseděl mi rámec příběhu, dvojice vládců (otec a syn), kteří staví svůj uzavřený svět na základě svých vědomostí o lidech. V jednu chvíli nám vypravěč říká, že každý člověk je jeho přítel, to je pěkné, častěji ale padají slova jako chátra, lůza, paraziti, hlubci a tupci. To mě nebavilo, jednak nemám s podobně smýšlejícími lidmi (ve stylu: jen já jsem moudrý a ostatní by měli dobrovolně žít, jak jim předepíšu) pozitivní zkušenost, a potom si také nemyslím, že by takto budovaná společnost mohla fungovat. Jako každá utopie, i Exupéryho svět by se, při pokusu o převedení do reálného života, proměnil v peklo na zemi.
Protivné mi bylo vyzdvihování bezohledné tvořivosti (Nestyďte se za svou nenávist. Povzneste se nad svůj soucit. Pohrdám každým, kdo se dá k něčemu donutit argumenty...), to bylo spíš jako od Nietzscheho nebo Ayn Randové – Exupéry v této poloze, zdá se mi, nepotvrzuje svoji pověst humanisty (univerzální lidství? boj proti partikularismu? Nevšiml jsem si.)
Zbývalo mi tak Citadelu brát jako jakousi „příručku osobnostního rozvoje“, spíš psychologicky než sociologicky, jeho svět jako alegorii vnitřního života člověka. Při vykročení tímto směrem nabídne Exupéry řadu zajímavých myšlenek (aktivní zapojení jednotlivce do práce pro komunitu jako zdroj jeho štěstí, například), jen bylo hodně z nich spíš opakováním známých frází poetických jazykem (třeba že překonávání obtíží nás posiluje, to je jen jinak řečená floskule o tom, že co nás nezabije, to nás posílí – to dospělého čtenáře sotva může obohatit). A také jsem, bohužel docela často, narazil na věty, které jsem považoval za, ehm, no řekněme dost nechytré. (Starat se o budoucnost je klam a marnost. Vytvářet řád nikdy neznamená něco zamítat. Věřící člověk má pocit, že pochybnost druhého nic neznamená. Bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. A další. Hodně dalších.)

Mnohé z toho, co nám Saint-Exupéry sděluje, zůstává na úrovni (řečeno slovníkem fact checkingu) neověřitelných tvrzení. Třeba když říká: Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky. Hm. Krásná věta, určitě. Umím si živě představit, že kdybych na podobný výrok narazil před dvaceti lety, napsal bych si ho do deníčku a pak s ním pokoušel oslňovat děvčata a chlapce ve své restaurační společnosti. Ale je ten výrok opravdu hluboký a chytrý? Nebo jen vyvolává iluzi moudrosti? Není to nakonec jen takové barevné sklíčko, které se hezky třpytí, ale hodnotu nemá valnou?

Procházet se Exupéryho knihou je jako navštívit opuštěný starožitníkův obchod. Hromada krásných věcí, hromada obyčejných věcí. A hromada takových, u kterých přesně nevím, k čemu vlastně slouží, ale ani moc nemám chuť je blíž zkoumat. Kladl jsem si při čtení mnohokrát otázku, jak by asi tohle dílo vypadalo, kdyby měl Exupéry prostor pro to, aby dal svému klubíčku myšlenek tvar a řád (mimochodem, takhle kniha je také důkazem toho, jak důležitá – i když málokdy oceněná – je redakční práce). Třeba by mi pak Citadela dala mnohem víc (takhle je mi sice k požitku, ale málo k užitku), než ve své současné podobě. Je mi líto, že monsieur Antoine neměl možnost své dílo dokončit.

8 29.10.2018

„Jsi to skutečně ty? Věřící bude stále znovu prožívat onu temnotu, kdy ho odpor nevíry obklopuje jako temný žalář, z kterého nelze uniknout, a kdy mu lhostejnost světa, trvalá a neměnná, jako by se nebylo nic událo, připadá jako výsměch všem nadějím. Jsi to skutečně ty? - tuto otázku si musíme klást nejen kvůli poctivosti myšlení a odpovědnosti rozumu, ale i na základě vnitřního zákona lásky, která by chtěla stále více poznávat toho, jemuž dala své ano, aby ho mohla víc milovat. Jsi to skutečně ty? - všechny úvahy této knihy se nakonec vážou k této otázce a krouží tak kolem základní formy vyznání: Věřím v tebe, Ježíši z Nazareta, jako v smysl (‚logos‘) světa a svého života.“

Název knihy by mohl napovídat, že se bude jednat o seznámení se se základními informacemi o křesťanské víře. Ale není to tak, vůbec ne. Kardinál Ratzinger předkládá velice propracovanou a propojenou sérii úvah, která vychází z apoštolského vyznání víry a rozebírá jednotlivé body postupně – výrok po výroku. Kniha je poctivě vyargumentovaná, není to žádná „katolická agitka“, ale zároveň to není ani suchá učebnice teologie. Je to zasvěcené svědectví o víře od člověka, který službě v církvi zasvětil život a který nás chce seznámit se svým pohledem. Oslovuje tedy nejen hloubkou svých znalostí, schopností analytického myšlení a uměním vystihnout to podstatné srozumitelným způsobem. Oslovuje také svým zápalem a tím dává knize značnou naléhavost. Funguje to perfektně.
Řadu aspektu víry, nad kterými – předpokládám – i mnohý dlouholetý návštěvník kostela nijak zvlášť nepřemýšlí, dokáže rozebrat, dát jim nový rozměr. Každý čtenář si zřejmě najde svá témata, podle toho, co komu přijde zajímavé – mě zaujal důraz na tradiční dogmata (v pozitivním významu toho slova) a jejich konflikt se snahou přizpůsobovat věrouku dnešku, také kapitoly o Trojici, Duchu svatém a podstatě církevního společenství.

„Zdá se mi nezbytné vidět to naprosto zřetelně: Každý člověk musí zaujmout nějaký postoj k oblasti základních rozhodnutí a žádný člověk to nemůže zcela obejít. Každý člověk nutně nějakým způsobem ‚věří‘“
U řady myšlenek jsem se nedokázal přinutit k souhlasu. Třeba použití negativní teologie pro důkaz o nauce o Trojici se mi nezdá vhodný. Jindy jsem měl pocit, že se příliš spěchá se soudy jako „z předchozího jasně vyplývá“ nebo „jak je vidět, s touto teorií se nikam nedostaneme“. A také si myslím, že s použitím slov jako „pravda“ a „důkaz“ v něčem tak těžko postihnutelném jako je víra, by se mělo šetřit víc, než to kardinál Ratzinger ve své knize dělal.
Nicméně – že míst, kde jsem si do knihy zakreslil pomyslný otazník, bylo hodně, bylo dáno tím, že křesťanská víra je téma, kde mi záleží na každé větě, na významu každého slova. Proto jsem se nechtěl smířit s tím, že souhlasím nebo rozumím jen částečně, ale že je to vlastně jedno. Proto jsem se také k mnoha odstavcům vracel (četl jsem knížku déle než tři měsíce) a někde také musel kapitulovat a smířit se s tím, že mi význam některého odstavce nebo dílčího tvrzení zůstává nejasný.

Přesto jsem moc rád, že jsem si knihu mohl prostudovat, nabídla řadu nových pohledů na jednotlivé položky Kréda (paradoxní v dnešní době: ortodoxní výklad může být vnímán jako svěží myšlenka – tak daleko jsme se v lecčems vzdálili od jádra víry), někdy precizněji formulovala mé vlastní názory (schopnost formulace myšlenek má kardinál Ratzinger vážně skvělou – snad na každé druhé stránce bylo něco, co stálo za zaznamenání), jinde jsem byl jeho úhlem pohledu překvapen a musel připustit, že moje letité postoje neobstojí před jeho argumentací.
Ale hlavně: spousta věcí zde napsaných může být velmi užitečná v každodenním životě, jsou zde (ne záměrně, ale tak nějak mimochodem) odpovědi na každodenní otázky a je návodem pro praktický život ve víře, zejména v životě v křesťanské komunitě (což je má osobní „katolická Achillova pata“)
„Cílem křesťana není soukromá blaženost, ale celek. Křesťan věří v Krista, a proto věří v budoucnost světa, nikoli jen ve vlastní budoucnost. Ví, že tato budoucnost je víc, než dokáže vytvořit on sám. Ví, že existuje smysl, který on vůbec není s to zničit. Ale má snad kvůli tomu složit ruce do klína? Naopak: protože ví, že existuje smysl, může a musí s radostí a nebojácně konat dílo dějin, i když ze svého úzkého pohledu bude mít pocit, že to je stále stejná sisyfovská práce a že balvan lidského údělu se generace na generaci stále znovu valí nahoru jen proto, aby vždy znovu vyklouzl a veškeré úsilí tak přišlo nazmar. Kdo věří, ví, že dílo dějin jde ‚kupředu‘, netočí se v kruhu. Kdo věří, ví, že dějiny se nedají srovnat s Penelopiným kobercem, který je stále znovu tkán, aby se stále znovu páral.“

8 14.10.2018

„Hřích vchází do nás málokdy násilím, ale lstí. Vkluzuje jako vzduch. Nemá ani tvaru, ani barvy, ani chuti, jež by mu byly vlastními, ale bere je na sebe všecky. Vyžírá nás z vnitřku.“

Kdybych nevěděl, že Georges Bernanos je katolický autor, považoval bych román za teologické zpodobnění jakési dualistické teologie. Tělo a duše Pátera Donissana totiž připomíná kolbiště, na kterém se s plnou silou střetává moc dobra a zla, Boha a Satana. Autor nám nezobrazuje situaci přehledně a do značné míry nechává na nás, jak si budeme boj venkovského kněze interpretovat. Zápas je to úporný, celoživotní a může dát vzpomenout na patriarchu Jákoba a jeho noční potýkání s andělem. Ale já jsem si při čtení častěji vybavoval první knihu Královskou a Eliáše, stojícího před Pánem: „Vtom se strhl mohutný a prudký vichr, který rval hory a tříštil skály před Hospodinem. V tom vichru ale nebyl Hospodin. Po vichru přišlo zemětřesení, ale ani v něm nebyl Hospodin. Po zemětřesení přišel oheň, ale ani v něm nebyl Hospodin. A po ohni – tichý, jemný hlas." Prorok Eliáš je trpělivý a Boží jemnosti se dočká, Donissan stráví svůj život vzdorování vichrům a ohňům – sice statečně, ale nutně marně.
Je zde zjevný rozpor mezi vyprahlostí vnitřního života Donissanova a tím, jak jej vnímá okolí – pro své farníky je světec a o svém vyvolení dokáže přesvědčit i kolegy kněze. Trochu to připomene slavnou Moc a slávu (v nesouladu mezi osobou kněze a svátostmi, které uděluje – ve faktu, že i z rezavých trubek církve teče průzračná voda). Jenže zatímco Greenův páter Chlast si svoji ubohost uvědomuje a zbytky sil soustředí na lidi ve svém okolí, tak Donissan svou snahu zaměřuje výhradně na sebe. Svatost a sebeúctu se snaží vymoct násilím, jde do konfliktu (sám proti sobě i proti té moci, která mu udělila jeho dar) tam, kde by spíš byla na místě pokora a podrobení se... Proto, zdá se mi, nemůže dojít pokoje.
A hlavně, obyčejné lidi nemá rád, zdá se, že jimi dokonce pohrdá. Může se potom ještě považovat za zástupce Krista na zemi? Zde bych si rád pomohl slovy svatého Pavla z jeho slavné třinácté kapitoly listu Korintským: „Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.“

Než jsem se do čtení pustil, měl jsem trochu strach, jak budu zpracovávat knihu v devadesát let starém překladu, jestli to bude srozumitelné. A byl jsem příjemně překvapen, na anachronickou češtinu jsem si docela snadno zvyknul. Nejasnosti plynuly spíše z literárního stylu, čtenářům se neservíruje nic polopaticky, autor nás nechává tápat a hledat smysl jednotlivých scén. Dokážu si snadno představit, že jiný čtenář dojde, po otočení poslední strany, ke zcela odlišným závěrům, než které jsem se tady pokoušel popsat já. To ale nevadí, naopak, jsem rád, když mě nějaká kniha donutí přemýšlet i po dočtení – a to se tentokrát povedlo nadmíru, navíc je Bernanosův styl opět (podobně jako v Deníku venkovského faráře), svým zvláštním způsobem, strhující.
Bestsellery se z jeho knih už asi nikdy nestanou, ale já jsem si tento příběh vychutnal a našel si v něm to své.
„…ale Bůh se nedává leč lásce.“

8 14.10.2018

„Nebe, tak modrý nebe
I když vidím, že hořím, něco mě zebe
Co se to stalo
že jsem se vznítil?
Takovej strach a bolest
nikdo nepocítil

Ale ještě mám oči
a krev se točí
Ne – ona se vaří
do mraků se mi to už asi nepodaří

Ale očima ještě vidím
ožehlý mraky a duše nad nima
co je mi platný
když hořím a zároveň je mi zima?“

Filip Topol a Psí vojáci. Vzpomínky to ve mně vyvolává velmi živé, barvité. Pocity téměř fyzické.
Ale čtení Topolových textů dnes, v polovině života, navíc bez hudby – to už mě moc neoslovuje, bohužel. Zůstaly jen záblesky, jen občas něco zajiskřilo.
A vlastně mám dost odtažitý vztah i k hudební produkci Psích vojáků, opravdu dlouho jsem je neposlouchal a když jsem si je pouštěl při čtení téhle sbírky, abych si přiblížil atmosféru, tak jsem se necítil osloven. Kouzlo zmizelo.
Ale to neznamená, že tvorba Filipa Topola pro mě nebyla důležitá. Je to trochu jako přídavná nádrž s palivem, bez které by raketa nevyletěla na oběžnou dráhu. Už je prázdná, zbytečná, už ničím nepomáhá. Ale bez ní by raketa nebyla tam, kde je. Je důležité na to nezapomínat. Nezapomínat na to, co nás kdysi vystřelilo do vesmíru.

„Jsou jiní, kteří když vidí, jak jsou nedokonalí, s netrpělivostí, nepokorně se hněvají na sebe; mají při tom tolik netrpělivosti, protože by chtěli být svatí ze dne na den. Mnozí z nich mnoho plánují a dělají veliká předsevzetí, a nejsou pokorní, ani o sobě nepochybují; čím více předsevzetí dělají, tím více padají a tím víc se zlobí, nemají trpělivost čekat, až jim to Bůh dá, až On sám bude chtít...“

Na myšlenkách svatého Jana od Kříže, zapsaných v 16. století, je fascinující, jak jsou moderní a jak jsou univerzální. Kritika života zaměřeného na shromažďování věcí a zásluh, na předřazování sebe před vše ostatní (v duchovním i světském životě) - vypadá to skoro jako šité na míru současného člověka.
Stejně tak mnohé teze – byť jsou vyslovené katolickým svatým, oficiálním učitelem římskokatolické církve – mají silný ekumenický potenciál, mohou promlouvat k vnímavým čtenářům s různými světonázory, dají se tak číst a mohou prospívat. Ale myslím si, že je to za cenu jistého zploštění, ve své plnosti je Temná noc knihou o moci, kterou v nás může Bůh působit. Pokud to dovolíme.

„Vždyť až tam zachází nízkost našich choutek, že nás nechává plakat po naší bídě a my přitom vzdorujeme nevyslovitelnému dobru nebes.“

„V centru Tereziina popisu září skutečnost Božího ‚milosrdenství‘, Bůh se srdcem citlivým pro to, co je ubohé, Bůh, který se sklání k tomu, co je maličké a chudé.
Dospělý člověk zase bude mít odvahu objevit se před Bohem v celé své duchovní chudobě, bez fatalismu či strachu, s úplnou důvěrou. K tomu, aby se člověk stal jedním z pozvaných, nebo lépe – vždyť pozvaní jsou všichni – k tomu, aby se člověk otevřel Božímu daru, stačí, aby považoval sám sebe za malého v pokoře, která se rodí z pravdivého pohledu na sebe sama, z pohledu, jakým nás miluje Bůh. “

Otec Conrad nenapsal běžnou biografii. Dokáže na krátkém prostoru knihy najít to podstatné, srozumitelně popsat, zařadit do souvislostí a interpretovat. Zároveň ale píše procítěně, s něhou, láskou a neskrývaným obdivem – aniž by sklouzl k přílišné hagiografické oslavnosti. Stává se tak svaté Terezii téměř rovnocenným partnerem a povýšil můj „duchovně-literární“ zážitek o další úroveň. Jako by jeho slova sama o sobě byla svědectvím o působení Terezie do lidského života, svědectvím, které prostřednictvím této knížky předává dál. „Tak se staneme přáteli, aniž bychom se znali,“ píše hned v úvodu a přesně tento příjemný pocit blízkosti jsem při čtení měl.

Svatá Terezie může být trochu oříšek – její extrémní (skoro by se chtělo napsat fanatická) posedlost vírou a Bohem může působit až nepřirozeně (pro nevěřící nebo vlažně věřící čtenáře určitě). Její touha po vlastním utrpení i její vítání těžké nemoci, která ji přibližuje setkání s Bohem – pro nás, kteří jsme zvyklí uvažovat v logice tohoto světa, to zní podezřele.
Ale Terezčino nasazení je zároveň nakažlivé, její absolutní dobrota, odevzdání se do Božích rukou, její pokora. Její neochota zabývat se čímkoli jiným než tím jediným, nejdůležitějším. Působí to na mě velmi silně, téměř hypnoticky, cítím, jak jsem „tváří v tvář“ její absolutní lásce odzbrojen.
Myslím si také, že pokora svaté Terezie by mohla být lékem na lidskou sebestřednost, kterou považuji za velkou bolest našeho světa (vždyť kolikrát se i při „nezištné“ pomoci a aktech sebeobětování díváme po očku kolem, jestli si ostatní všimli).

Ještě mě zaujalo – při čtení její autobiografie jsem to nějak nezaregistroval -, že v průběhu svého duchovního zrání musela minimálně jednou výrazně přehodnotit svůj postoj k víře („vysloužím si Nebe svými skutky“ vs. „odevzdám se do Božích rukou a Nebe mi bude darováno“). Tahle ochota vzdát se svého pojetí víry, i když bylo středobodem jejího života, v situaci, kdy již není únosné se jí držet, to muselo vyžadovat hodně síly a svědčí to o velké vnitřní poctivosti svaté Terezie. Pro mě je to další důvod, proč je mojí oblíbenou světicí (před její sochou v našem karlínském kostele už jistě brzy vystojím důlek :-) a proč si chci její Příběh jedné duše prostudovat znovu.

„Žít z lásky, to je uchránit sám v sobě
nezměrný poklad v džbánu kamenném.
Můj Milovaný, víš, jak v každé době
jsem slabou třtinou, nikdy andělem.

Padám-li v každé hodině, jež míjí,
ty s láskou zvedáš mě, pomáháš jít.
Dík za tu milost. Stále dáváš mi ji,
smím z lásky žít“.

8 16.06.2018

„A teď
jak jiskřivá moře všumím do pšenic.
Pláč dítěte

se rozplyne ve zdi.
A já
jsem šíp,

jsem rosa a letím se zabít,
zajedno s tím, čím jsem hnána
do rudého

oka, do kráteru rána.“

Zase jednou literární dílo, které nejde hodnotit bez vědomí okolností, za kterých vznikalo. Přítomnost smrti (té opravdové, ne té kašírovaně literární) dodává básním Sylvie Plath na síle.
Tíha života a neschopnost mu čelit je hlavním tématem sbírky a vykukuje na nás i tam, kde se o ní přímo nepíše, třeba v básních o včelách („Ta bedna je jen prozatím.“). Pocity zmaru a bezmoci jsou podány intenzivně, s naléhavostí, ale zároveň s nesporným básnickým talentem, se schopností zvolit působivé obrazy a slovní spojení. To vše dohromady ve mně vytvářelo silné emoce.

Když je život zakončen smrtí z vlastní ruky, je v tom vždy něco velmi znepokojivého – v tom dobrovolném odmítnutí toho nejcennějšího, co máme. Zřejmě i dnes bude dost lidí, kteří paní Plath za její čin odsoudí, jak ze sekulárního (Jak mohla na světě nechat dvě malé děti?!), tak náboženského pohledu (Odmítnutí Božího daru je hřích! Vůbec nepatří do posvěcené půdy!). Já se ale nemůžu ubránit soucitu s trápící se bytostí, která nenašla dost sil k dalšímu trmácení se. Vidím oběť, ne viníka.
Je v tom pokaždé velká lítost, když vyhraje Herr Lucifer a ne Herr Bůh.

„Naděje už není, to je odepsáno.“

8 27.04.2018

„Svíravý pocit z toho, že člověku je v tomhle světě plném nedokonalostí přirozenější uhnout než zůstat stát a hájit pravdu. Že pro menší nepohodlí, které člověk zažívá během všedních dní, zapomíná na to, že jinde ve světě se lidem usekávají ruce, znásilňují se děti a hanobí se život. Smutek z toho, že vy, kteří jste naživu, nejste o nic lepší, než jsme byli my, že nebojujete ze všech sil a že někdy úplně rezignujete – kvůli pohodlí i z nedostatku času -, že můžete mít vlastní život a říkat mu štěstí, aniž byste museli pohlédnout svědomí do očí.“

V předchozích dvou dílech se chlapec pohyboval na hranici samotného života. V první knize nevěděl, jestli chce přežít. V druhé nevěděl, jestli se mu to podaří. To jeho vnímání jaksi zužovalo a mohl získat pocit (a my čtenáři s ním), že když/až se dostane z bezprostředního ohrožení, že jeho život už bude mnohem méně složitý. Trochu jako pocit vězně, který se těší na konec trestu tak moc, až si přestane uvědomovat, že ani život na svobodě není bez rizik. A že život na svobodě také přináší svobodu jiných lidí náš život ovlivňovat – k dobrému či zlému. A že přináší i nutnost rozhodovat o sobě a trýznivé obavy z možné chybné volby.
Jón Kalman je v posledním díle trilogie nejvíc „románový“, představí víc postav, zápletek a dostane se také na pár klasických témat (chudý chlapec a bohatá dívka, konflikt maloměšťácké společnosti s nezapadající tvrdohlavou osobu), ale styl přesto zůstane osobitý a tempo strhující. I zde se nám dostane řady dokonale popsaných situací, někdy z nich mrazí, jindy jsou k úsměvu a velmi často dokážou vyvolat nával emocí – alespoň já jsem měl knedlík v krku v průběhu čtení nejednou.
Stefánssonovy myšlenky jsou někdy velmi originální. Často jsou také jednoduché, nic nového nám neříkají, ale můžou nám připomenout věci, které známe, jen jsme si je zapomněli uvědomovat. „Jediná použitelná měrná jednotka je život,“ říkají nám vypravěči. Copak to není nad slunce jasnější?

Asi nejvíc mám na celé trilogii rád způsob použití jazyka, to jak dokáže Jón Kalman téměř z ničeho vykouzlit působivý moment. Vybírám víceméně namátkou: „Chlapec se na ženu ohlédne a očima se jí snaží poděkovat. Jmenuje se Brindís, měla dva muže a oba se jí utopili. Zůstala sama se třemi dětmi, a přesto se drží na nohou, což spoustě lidí nejde do hlavy. Všichni se utopili, řekne chlapci laskavým hlasem. Jejich pohledy se střetnou. Některé z lidí, které bychom měli znát, nikdy v životě nepotkáme“

8 10.03.2018

„Já hovor varhan vyslechla
v chrámových starých zdech
a nechápala smysl slov,
však zatajila dech,

povstala, vyšla sblížená
se svatým Bernardem.
Však nevím, co mě postihlo
v těch katedrálních zdech.“

Pokud jde o racionální porozumění veršům, cítil jsem se při čtení jako šifrant-amatér. Místy jsem měl pocit, že rozumím naprosto přesně (to je případ úryvků, které přikládám k tomuto komentáři). Místy jsem i přes opakované čtení nenašel klíč ke smyslu napsaných slov. A ve většině básní jsem se pohyboval na poli větší či menší nejistoty. To ale není výtka – to k dobré poezii (a literatuře vlastně obecně) patří.

Emocionální přijetí - to bylo něco úplně jiného. Zde jsem měl od prvního slova pocit velké blízkosti a intuitivní spřízněnosti. Snad je to i tím, co jsem si o paní Emily přečetl, o jejím přístupu ke světu, o jejím způsobu řešení krizí, o životních prioritách. Ale hlavně je to v těch básních, v té záplavě vřelosti, upřímnosti a touhy po co nejpoctivějším vyjádření.
Je to trochu záhada, dělí nás přes šest tisíc kilometrů a 150 let, a přitom cítím tak intenzivní sounáležitost, jako u poezie už dlouho ne. Alma-Nacida v komentáři píše, že má pocit, že paní Emily zná osobně, to je, myslím si, příhodné vyjádření. S pocity, které chovám k živým lidem, se to samozřejmě srovnat nedá, ale silné je to i tak.

„Když všechny žaly, jež mám mít,
by přišly v dnešní den,
kdy jsem tak šťastná, věřím, že
by prchly s úsměvem

Když všechna radost, již mám mít,
by přišla v dnešní den,
nebude velká jako ta,
jež nastává mi teď“


„Když zdržím srdce od zhroucení,
nebudu marně žít.
Když zmírním jedno utrpení,
či vrátím klid,

či přijdu slabé vrabče
do hnízda vysadit -
nebudu marně žít.“

8 04.03.2018