mirektrubak komentáře u knih

Kvalitně odvedené řemeslo. Všechno, co dělá velký román velkým románem zde bylo, všechno v těch správných poměrech. Přesto na mě Zulejka dojem neudělala – a já pořád nedokážu přijít na to, proč vlastně.

Začátek byl zajímavý, exotické prostředí tatarské vesnice s neskrývanou krutostí a prvky tajemna v podobě tchyně-vědmy. To byl perfektní rozjezd a už jsem se těšil na strhující literární zážitek. Ale při přesunu do pracovního tábora a popisu života v něm jsem už trochu ztrácel pozornost. Možná tam na mě bylo příliš epiky a málo popisů vnitřního prožívání, možná jsem očekával trochu méně konvenční přístup k jazyku i narativu. Nevím. Každopádně to není nic proti Zulejce, je to dobře napsaná kniha, to poznám i já – jen mi nezahrála na tu správnou strunu.

8 26.02.2018

Nejvíc se mi líbila poetika a obraznost, kterou Markéta Pilátová do knihy vložila. Dějová linka je zajímavá, vtáhla mě a nutila číst a číst, přesto moje pedantské druhé já připomíná, že ta základní kostra je vlastně docela podobná mnoha jiným románům: několik postav, které mají tajemství před čtenářem i před sebou navzájem, bílá místa se postupně odkrývají a příběhy jednotlivých hrdinů se proplétají do sebe. Navíc zápletky jsou někdy docela nereálné - že by učitel hudby letěl svoji žačku hledat do Asie po tsunami, nebo že by si profesorka z univerzity vzala na cestu na Kubu o dvě generace mladší studentku - to se asi ve skutečném světě neděje. A různých náhodných setkání je taky víc než dost.
Ale to vůbec nevadí, paní Pilátová tu dějovou osnovu zaplnila věrohodným popisem vnitřního světa postav (můj oblíbený byl Lázaro, ten nakonec bohužel tolik prostoru nedostal), navíc moravská verze magického realismu (která tam prosvítá v postavách surfařky a Charóna a i mnohde jinde v textu - alespoň já to tam takhle nacházím) je působivá. A závěr je tak dobře napsaný, že je to úplně jako báseň v próze.
Žádné veselé čtení to není. Ukazuje se zde, že i dobří lidé jsou často pod tlakem zlí a zbabělí. A že ti zlí jsou zlí pořádně. To platí i v běžných podmínkách, a když se do toho vloží tajné služby odpudivých režimů (tak jak se to děje v Tsunami Blues), tak je to všechno ještě znásobeno.

8 26.11.2017

V přemluvě Patrika Ouředníka (překladatele mého vydání) k této knížečce je napsáno něco o „konfrontaci literární mimesis s metodami paraliterárními, podmíněností narativní výstavby na zákonitostech...“ Aha. To sice absolutně nechápu, co tím má být myšleno, ale vůbec mě to nezabránilo si těch 99 verzí užít a strávit s nimi příjemných pár desítek minut. Není to humor, u kterého bych se nepřetržitě hurónsky smál (i když místy i na hlasitý smích došlo) a plácal se do stehen, spíš jsem se na knížku díval podobně, jako když fotbalista okresního přeboru sleduje kousky Lionela Messiho. Spousta obdivu (v tomto případě rovnocenně k dvojici autor-překladatel), nevěřícné kroucení hlavou (jak to dělají?) a - přiznejme si - i trochu závisti (proč nemám já takový talent? Proč bych zvládl na jejich úrovni jen kapitoly „Vulgárně“ a „Nešikovně“?).

Kdysi už jsem tuhle knížku četl, teď jsem ji našel nečekaně, když jsem ukládal knihy po malování - a mám v plánu si ji dát někam, kde k ní nebudu mít daleko.

Můj překlad je z roku 94 a „ztracená kapitola“ KOMPOZICE vypadá takto:
Stálplošněl jsem v eslinkovém autobuse a spoluvytvářel byrokratoúřední rekreačně-pracovní homodav. Stálsousedil jsem s dlouhokrkým holobrádkem s kloboukopentlí na hlapalici. Kterýžto zčistanáhle poznapravil k staromuži popravici: „Vy mne záměroschválně šlaponožíte.“ Nato se usavolnomístnil.
V pozdnořímském časoprostoru se zmíněnotyčný budižkničemu oblazářil v dobrospolečnosti druhopřítele. Tento radoskytl: „Bylo by namístě vystřihúžit svrchogot.“

8 24.10.2017

Další kniha mistra Márqueze, která je zase úplně jiná než ty ostatní (aspoň z těch, které jsem četl), ale která zároveň nese jeho nezaměnitelný rukopis.
V Podzimu patriarchy je snad ještě více unikátních metafor a fantaskních obrazů než jinde v jeho tvorbě. A já zas a znova žasnu a kláním se před tou schopností vytvářet ze slov obrazy a z těch obrazů atmosféru, z které mám pocit, že ji téměř na vlastní kůži cítím.

Ta atmosféra je dekadentně groteskní (v anotaci se také píše o politické satiře, ale ten pocit jsem ze čtení až tak neměl). Márquez se zevrubně věnuje popisu rozkladu. A to jak fyzického (zdravotní stav diktátora a stav jeho paláce), tak psychického (ztráta kontroly nad zemí, nad svým okolím, nad vlastní pamětí). Ten rozklad je popsán dokonale a pro mě je právě tohle nejsilnější prvek celé knihy. A měl jsem tendenci to číst jako alegorii vnitřní prázdnoty ve světě člověka, který přijde o integritu, o ten tzv. vnitřní kompas.

Stejně jako v Kronice ohlášené smrti, i zde začínáme smrtí titulního hrdiny. A vlastně se od jeho smrti nikdy na dlouho nevzdálíme, ale v jakýchsi kruzích a elipsách se kolem ní stále točíme, odbíháme k epizodám z jeho života a vracíme se zpět. A to je právě trochu problém. Protože na rozdíl od Sto roků samoty zde není tolik postav a témat. A na rozdíl od Kroniky ohlášené smrti zde zas chybí ten „myšlenkový přesah“. A tak se mi zdálo, že po čase začala být kniha monotónní a moje nadšení ze čtení opadalo. Řešil jsem to tím, že jsem četl po kouscích (podobným způsobem, jakým jsem zvyklý číst básnické nebo povídkové sbírky), ale stejně jsem se nemohl ubránit pocitu, že novela v druhé polovině ztrácí tempo a že by jí slušelo, kdyby měla o pár desítek stránek méně.

8 04.09.2017

Tak jak to u sebestředných lidí někdy bývá, Laurent Binet neprokazuje přílišnou schopnost se vcítit do pocitů jiných - vnímal jsem to zejména u popisu prezidenta Háchy. Hácha je jistě kontroverzní postava a při čtení jeho ponížených suplik směrem k nacistům (do Berlína i na Pražský hrad) je těžké se ubránit znechucení. Ale myslím si, že člověk nemusí být mistr světa v empatii, aby dokázal pochopit, do jak emocionálně náročné situace se v Berlíně dostal - starý, politicky nezkušený, unavený člověk čelící německé přesile (vojensky i u jednacího stolu), potenciálně odpovědný za mnoho lidských životů. Ta tíha okamžiku se mně zdá zjevná - ne tak mistru Binetovi, který Háchu označí za „pitomce“, tím je to pro něj skončeno a může se v dalších kapitolách zase věnovat pitvání vlastních pocitů nebo sepisování pikantních historek z návštěv veřejných domů.

Více jsem se rozepsal zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/historicka-pravda-ve-stinu-velkeho-ega-8484

8 09.08.2017

Fantasy literatura je pro mě docela neznámou krajinou. S výjimkou příběhů ze Středozemě, které mě ovlivňovaly v době dospívání a ságy Píseň ledu a ohně. Té jsem zcela bezhlavě propadl před pár lety.
Sapkowskeho jsem dosud nepotkal. A to ani v žádné filmové/televizní podobě a ani jako počítačovou hru. Ale Zaklínač je takový fenomén a ve svém okolí registrují stále další a další nadšené komentáře a tak jsem jednoho dne s lehkou nedůvěrou otevřel tuto povídkovou knihu...

Zdá se mi, že rozumím toho, proč je Geralt tak populární. Je to zkrátka velký sympaťák. Tvrdý, ale se smyslem pro čest a spravedlnost. Cynik, ale s dobrým srdcem. A navíc osobnost s temnou minulostí a jizvami na těle i duši. Muži chtějí být jako on. Ženy by rády někoho takového po svém boku a děti si takovou postavu představují jako svého velkého kamaráda a ochránce.
Myslím, že je těžké napsat postavu jako je Geralt tak, aby nebyla černobílá, směšná nebo patetická. A Sapkowski to v těchto povídkách dokáže. Vytváří svět plný magie a nestvůrných bytostí, kde ovšem udržují postavy svoji vnitřní logiku a působí uvěřitelně. Navíc je to občas vkusně legrační a také se často dotkneme témat, které přesahují rámec žánru. Někdy se přiblíží k hranici kýče, ale pouze tehdy, když to slouží zápletce.

Zaklínačův svět se asi nestane mojí novou vášní, ale čas to byl strávený velmi příjemně a jistě v budoucnu Geralta ještě znovu vyhledám.

8 07.08.2017

Další velkorysá porce inteligentního humoru, vtipných dialogů a sympatických postav.
Tady ale navíc najdeme i vážnější témata, zejména přemýšlení unaveného stárnoucího muže o tom, jestli vůbec lze nějak změnit (alespoň o trošku) svět, ve kterém žije.
Sam Elánius je mnoha čtenáři sira Terryho považován za nejoblíbenější postavu celé Zeměplochy (i když já sám mám raději Esme Zlopočasnou) a v tomto příběhu ukazuje všechno, co je nám na něm sympatické. A právě postava kapitána Elánia ukazuje (alespoň podle mě), jaký pokrok Terry Pratchett v Zeměploše udělal - od jednoduchým humorných scének s Mrakoplašem v Barvě kouzel až k prokreslení Elánia jako vícevrstvé, komplikované postavy.

8 16.06.2017

Sedm povídek - sedm dní.
Věděl jsem, že tahle kniha bude nadobro moje poslední návštěva ve světě Kvítku a tak jsem si příběhy šetřil jako čokoládová srdíčka v adventním kalendáři :-).

Kdybych měl vybrat jednu povídku, která mě nejvíc zaujala, tak by to byla Medicína, to byl dokonalý portrét sebeklamu a sebelítosti.
Nicméně působivé byly všechny - sice krátké, ale intenzivní. A nabízející pestrou škálu pocitů. Třeba "Clara a Krysí muž" zahrála na moji zlomyslnou strunu (vím, že bych nikomu neměl přát Clařin osud, ale je to jenom literární postava a tak si trochu škodolibosti snad mohu dovolit).
Ale největší radost mně udělala až poslední povídka. Konkrétně na straně 134. Ještě konkrétněji na konci devátého řádku strany 134. Děkuji pane Fabere, přesně tohle jsem si přál přečíst.

Právě poslední povídka (Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích) je jediná, u které je pro plný zážitek potřeba číst Kvítek (je tam mnoho odkazů na známé osoby a události)- ostatní (alespoň podle mě) fungují i samostatně jako drobná mistrovská díla.

8 03.06.2017

Můj oblíbený akademik Timothy Snyder doporučil Moc bezmocných jako knihu, kterou je důležité číst. A protože tohle doporučení dal v knize, která je primárně určena americkým čtenářům, tak jsem si po letech pro Moc bezmocných znovu šáhl - s tím, že si zkusím odpovědět na otázku, jestli jsou zde myšlenky, které mohou být aktuální i mimo region střední Evropy v období komunistického režimu.
No a byl jsem překvapen, jak nadčasový tento esej je a kolik podnětného k zamyšlení může nabídnout i současnému čtenáři. Je to asi proto, že "život v pravdě", drobná práce, přijetí odpovědnosti za konkrétní věci ve svém okolí ... že jsou to zkrátka stále platné recepty na to, jak dělat z tohoto světa alespoň nepatrně lepší místo k žití.

8 29.05.2017

Šest delších povídek na společná témata, kterými jsou boj jednotlivce proti moci a hledání pravdy. Šest delších povídek , které jsou propojeny do jedné knihy a okrajově do sebe zasahují. To je prostě perfektní nápad.
Každá z těch povídek je psána jiným stylem a v každém tom stylu se autor pohybuje jako zkušený rutinér - to je opravdu úctyhodné.
Bohužel pro mě: minimálně dva z těch žánrů nejsou můj šálek kávy. Zejména příběh Luisy jsem dost protrpěl - těch dějových obratů a zázračných úniků na poslední chvíli bylo na sto stránek příběhu fakt až moc (nejsem znalec akčních detektivek a tak nevím, jestli takhle je to v žánru normální a nebo jestli je to zde přehnané - dokonce jsem si říkal, jestli to nemá být spíš parodie).
Také Cavendishova část mě moc nebavila. Připomnělo mně to knihy C.D. Payna, takový ten upovídaný, lehce absurdní humor. Vtipné to asi bylo, jen jsem na to prostě nebyl naladěn...
V dalších kapitolách už mě Mitchell potěšil víc a myslím, že by mě zaujaly i samostatně. Ale zase nemám pocit, že bych bez nich nějak strádal (snad s výjimkou Roberta Frobishera, který se rychle stal mým oblíbencem).

V tom celkovém souznění sextetu je Atlas mraků zajímavý a šestice příběhů nakonec dají soulad, byť někdy za cenu logických zádrhelů. Třeba poslední přání Sonmi dává smysl pro vystavění příběhu, ale (tedy alespoň podle mého názoru) za cenu toho, že se Sonmi zachová v logickém rozporu s tím, jak je do té chvíle popisována. Ale to se dá přežít - je to prostě román a tak se v něm věci dějí trochu jinak, než by se děly v realitě.

Příznivcem teorie reinkarnace jsem se po dočtení románu nestal, ale kniha mě určitě trochu donutila přemýšlet o kauzalitě a odpovědnosti člověka – na rozdíl od filmu, který jsem viděl před pár lety a který mi připadal jako takové nazdobené nic.

8 24.05.2017

Brzy to bude rovná stovka let od sepsání téhle hry a stále nastoluje řadu otázek, která jsou aktuální i dnes. Čapek nás tady upozorňuje na to, že když lidé fyzicky a intelektuálně zleniví a předají práci a myšlení strojům, tak přestane mít člověk jako živočišný druh své opodstatnění a zanikne. To je velmi současné téma hned ve dvou rovinách. Jednak problémem umělé inteligence, která se může rozvíjet mimo lidskou kontrolu a pak je tu také naše nadměrná závislost na technologiích. Obojí Čapek docela geniálně předjímá – samozřejmě trochu přehání a zjednodušuje, ale to je dáno tím, že je omezen prostorem divadelní hry.
Já jsem sice optimista a nevidím to se světem tak černě (děsí mě spíš Bílá nemoc), přesto jsem dostal dost podnětů k zamyšlení.

Bohužel ani zde Karel Čapek svůj příběh nezaplnil živými postavami, muži i ženy jsou velmi archetypální. To není kritika, Čapek to dělá záměrně (to je už dáno třeba jmény postav, která jsou symbolická) a má na to právo, ale mě to trochu zabraňuje více si tuhle hru prožít a R.U.R. je tak pro mě vlastně filozofická esej podaná formou dramatu.

8 09.04.2017

Zajímavý pohled na současnou geopolitiku - Kissinger začíná hezky pomalu od třicetileté války (trvá téměř sto stran, než se s ním dostaneme na začátek minulého století) a na mnoha příkladech ukazuje svůj pohled na dějiny. V názoru na světové uspořádání má jasno: je důležité, aby jednotlivé státy měly rovnoměrně rozložené síly a že toto rozložení je důležité vyvažovat pomocí proměnlivých koalic. Kissinger tvrdí, že u národů hraje historie tutéž roli, jako u lidí jejich charakter. A tímto pohledem nahlíží na globální politiku.

Ve své knize neoopomíjí ani etické a morální aspekty politiky a vlastně se trochu tváří, že svým důrazem na pragmatickou část politického jednání jen vyvažuje současnou tvář americké politiky, zatíženou lidskoprávní naiivitou. Narozdíl od svého reálného působení v politice, kde často byl na straně odpudivých režimů a podporoval intervence pro jejich udržení se u moci a kde se jeho pragmatismus hodně blížil cynismu.
Na teoretické rovině to ale působí vyváženě. V knize se opakovaně tvrdí, že pro zahraniční politiku demokratických zemí, zejména USA, je důležité nezanedbávat morální postoje, ale nezapomínat ani na strategii a pragmatismus. A tak je Kissinger chytrým a poučeným průvodcem po světových dějinách a současné politické situaci.

Já nejsem na světovou politiku odborník a tak jsem se dozvěděl mnoho zajímavého nového, zvlášť z oblasti Asie a Blízkého východu. Mnoho jiných, známých faktů, zase Kissinger nahlíží originálním úhlem pohledu a dává do širších souvislostí - takže času stráveného s jeho knihou určitě nelituju (slabší je jenom část o komunikačních technologiích) a souhlasil bych i s názorem Martina Šimečky, který říká: "Pro politiku i literaturu je skvělé, že Henry Kissinger už jen píše".

8 28.02.2017

Poučený rozhovor dvou sečtělých věřících nad vybranými kapitolami z Bible - předpokládá logicky čtenáře se zájmem o Nový i Starý zákon (narozdíl od knihy "Exotem na této zemi", ta se dá zkonzumovat i nevěřícím čtenářem) a také pozorné, trpělivé čtení. Za to dostaneme zajímavé informace o pozadí biblických textů (co bylo ztraceno v překladu, proč se od sebe jednotlivá evangelia liší atp.). Ale to nejzajímavější (pro mě) je, jak na pozadí biblických ukázek dokáže otec Heryán vykreslit svět jako místo naplněné nadějí a Boží přítomností.
Mrzelo mě jenom, že výběr ukázek z Bible nebyl pestřejší - zajímali by mě knihy proroků i soudců, Exodus...

Není úplně jednoduché najít nějaký citát, který by vystihoval atmosféru knihy, protože zde nenajdeme "hláškování", takové ty skladné a přenosné věty, které zní moudře a dají se snadno citovat. Přesto jsem našel větu, která by mohla být něčím jako mottem celé knihy: "Odpouštění a milosrdenství potřebuje každý, bez rozdílu, protože nikdo nedokáže sebe samého vytáhnout z vody za vlasy."

8 04.02.2017

Komplexní pohled do středověkého pojetí pekla, očistce a ráje.
Je to ale velmi komplikovaný (a dost toskánsko-centrický) svět - bez kapitol, které vysvětlují jednotlivé zpěvy bych já osobně byl zcela ztracen. Takto jsem držel v jedné ruce knihu (kde jsem listoval mezi aktuálně čteným zpěvem a vysvětlujícím komentářem) a v druhé telefon, kde jsem si googloval informace o všech těch šlechticích, duchovních, velmožích a mytologických postavách. To byl možná ten nejzajímavější aspekt celého čtení - že jsem se dozvěděl spoustu nových informací (které jsem teda většinou za chvilku zase zapomněl).

Paradoxně ta nejméně atraktivní část čtení byly samotné básně - to přikládám faktu, že jsem četl Komedie v překladu Vrchlického (byl to dárek a takhle jsem ji prostě dostal) - a ta více než sto let stará čeština (ve které například slova jako "vůdce" nebo "soudruh" ještě neměla své dnešní významy) mně dost vzdorovala a čtenářský požitek se prostě nedostavil. Takže si slibuji, že se ke Komedii ještě vrátím v modernějším překladu (ale až za nějakou dobu).

Nepamatuji si, kdy naposled se mně nějaká knížka četla tak těžko - běžně čtu u hudby, u televize atd., ale Božská komedie, ta vyžadovala naprostou pozornost.

8 24.01.2017

Budou to krátké povídky, taková limonáda, odpovídala mi autorka na moji otázku, kam se hodlá literárně vydat po Skleněných ztrátách. Sice se u toho usmívala, ale stejně se mi zdálo, že tak nějak trochu provinile, jakoby omluvně, jakoby prostředí učebny teologické fakulty ospravedlňovalo přiznat se pouze ke psaní závažné beletrie nebo přímo etických traktátů. :-)
Ale rozpaky nebyly na místě. Hotel Ville je krásná mozaika lidských příběhů, pestrá v zápletkách i žánrech. Je odvyprávěna suverénně, s velkou schopností nahlížet skrze drobné události našich dní do hloubek lidské existence. Soukromou radost jsem si prožil, když byla v jedné z povídek použita moje oblíbená píseň (Redemption Song, jen já ji tedy mám raději v podání Johny Cashe a Joe Strummera), byla to ta pověstná třešinka na dortu.
Zkrátka velepříjemné setkání, vizuálně krásně vyvedená sbírka něžných a zasahujíích literárních jednohubek. Radost číst.

7 12.07.2024

„Ale chtěl jsem říct tohle: v určitou chvíli se to stane každému – dekonstrukce vlastního já, jak ho známe. Nemusí to být smrt, ale vždy to souvisí s nějakou zkázou. Vidíme to na lidech okolo sebe neustále: rozpadne se ti manželství, spácháš nějaký přečin, který ti zničí život, nastanou zdravotní problémy, někdo tě zradí, stane se ti veřejná ostuda, přijdeš o děti po rozvodu, cokoli. A člověka to strašně rozstřelí, na milión kousků, a vypadá to, že není návratu Je po všem. Ale časem se člověk kousek po kousku zase složí. A jak se poskládá, tak často zjistí, že je z něj úplně jiný člověk, proměněný, úplnější, uvědomělejší, jasněji vykreslený. Myslím, že o tom je život - člověk jistý způsobem umírá a je znovu zrozen.“

Nick Cave byl vždycky můj oblíbenec. Mám rád jeho hudbu, jeho beletrii, jeho způsob přemýšlení. Každé setkání s ním mi přišlo zajímavé. Ale zároveň jsem ho vždy (tedy donedávna) považoval za člověka, který se silně stylizuje, který dbá na svůj mediální obraz alfa samce. Psal vždy hodně osobně, to ano, ale nikdy dříve jsem si nemyslel, že ho poznávám jaký je, když je sám se sebou.
Tragická smrt syna Arthura ale starého Nicka spláchla – tento rozsáhlý knižní rozhovor ukazuje člověka, který je ochoten nahlédnout do svého nitra, aniž by o sobě ale přestal přemýšlet a své myšlenky tříbit a precizovat. Pohled do Nickovy vnitřní „krajiny po katastrofě“ pro mě nebyl lákavý z důvodu nějakého bulvárního nahlížení do života celebrity, ale jako uchvacující doklad toho, jak lze skrze utrpení a ztráty duchovně růst!

Hlavní tématem série rozhovorů je reakce na ztrátu a osamělost (kromě smrti syna se řeč často točí kolem covidem vynucené izolace). Nick Cave nepopírá smutek ani návaly zoufalství, častěji ale promlouvá o očisťující síle, kterou mu nová situace přinesla. Jako by bylo nutné, aby bylo takhle brutálně otřeseno jeho přesvědčení, že je pánem svého osudu, k tomu, aby si uvědomil, že ho tady něco přesahuje. A jeho setkání s tím přesahujícím je zároveň setkáním s něčím, co člověka přesahuje svojí krásou a láskou. Nick na to vědomě reaguje tím, že se rozhodne mít na téhle kráse světa účast. „Jednou z možností je hledat odpuštění skrze něco, co by se dalo nazvat odčinění vin svým životem to znamená využívat své dary tak, aby to sloužilo k ozdravení světa. (...) Moje tvorba se myslím stala výslovným odmítnutím cynismu a negativity. Na to já prostě nemám čas. Myslím to doslova a z osobní perspektivy. Nemám čas na kritizování ani neustálé láteření. Nemám čas na ten kolotoč věčného obviňování. Přenechávám to ostatním. Nemám na to žaludek ani čas. Život je podle mého názoru příliš krátký na to, aby ho člověk neprožil v úžasu.“

Hodně jsem při čtení myslel na svoji milovanou Etty Hillesum, která v nacistické internaci žila svoji radost, vděčnost a neochotu k nenávisti – myslím, že by si s Nickem rozuměli. :-) Také na Viktora Frankla, který téma nacházení smyslu v utrpení zpracoval vědecky ve své logoterapii.
Nick Cave a jeho zpověď je pro mě dalším důkazem, jak je život ve své nepochopitelné složitosti přese všechno přece krásný a jak je křehký a zranitelný člověk všemu navzdory stvořen a povznášen k tomu, aby byl vděčný a šťastný.

„Vím, že většinu času jsem šťastný a život je dobrý. Nemyslím to nijak lacině nebo triviálně. Říkám tím, že život je skutečně dobrý. Lidé jsou dobří. Málokdy vidím v lidech zlo – spíš v nich vnímám vrstvy utrpení. Jsem přesvědčený, že při vědomí hloubky své bezmoci a zranitelnosti jsou lidé schopní dělat jak strašlivé, tak úžasné věci. Ve světle tohohle poznání pak nelze než chápat vděčnost jako zcela prostou a zásadní věc. Arthur nám to ukázal – tu nezbytnou naléhavou potřebu milovat život a sebe navzájem, navzdory tomu, jak náhodně krutý dokáže svět být. Láska, coby ten nejdůležitější a nejnesmyslnější počin ze všech, je zodpovědností každého z nás.“

7 10.07.2024

„Náboženská touha po slávě, moci a sebepotvrzení je slepá vůči utrpení – jak vůči utrpení vlastnímu, tak vůči cizímu -, protože je zamilovaná do úspěchu. Její láska je erós vůči krásnému, která má samotného milujícího učinit krásným. Víra však v Kristově kříži a utrpení zakouší onu zcela jinou Boží lásku, která miluje to, co je zcela odlišné. Miluje hříšníky, lidi špatné, bláhové, slabé, aby je učinila spravedlivými, dobrými, moudrými a pevnými ... Neboť hříšníci jsou krásní proto, že jsou milováni; nejsou milováni proto, že jsou krásní.“

Christologické veledílo, bez nadsázky!
Naposledy jsem byl takhle nadšen, když jsem někdy před dvěma lety hltavě konzumoval Guardiniho Pána. Se kterým toho má Ukřižovaný Bůh myslím docela dost společného. A není to jen jazyk originálu, a není to jen velmi pozdní překlad do češtiny, a není to jen mnohosetstránkový rozsah díla. Podobnost obou teologů vidím hlavně v ochotě jít se svým myšlením až na doraz, domýšlet věci a vyvádět je z vyjetých kolejí obvyklých náboženských stanovisek. A přitom se obejít bez laciných provokací a snahy se samoúčelně stavět do role originálních myslitelů. U Moltmanna jsem to vnímal ještě výrazněji proto, že nepatří do tradice katolické teologie. Což je skvělé, protože to ukazuje, že poctivě promýšlená teologie nemá konfesní hranice a je prostě jen jedna!

„Vtělený Bůh je přítomný a zakusitelný pro lidství jednoho každého člověka v plné lidské tělesnosti. Nikdo se nemusí přetvařovat a jevit se jinak, než jaký je, aby vnímal společenství lidského Boha se sebou. Naopak může všechny přetvářky a všechno zdání odložit a může se v tomto lidském Bohu stát tím, kým ve skutečnosti je. Ukřižovaný Bůh je mu však nadto blízko v opuštěnosti každého člověka. Neexistuje žádná osamělost a žádná zavrženost, kterou by na sebe v Ježíšově kříži nevzal a kterou by nepřijal. Není třeba žádných pokusů o ospravedlnění, ani žádných sebezničujících sebeobžalob, aby se mu člověk přiblížil. Bohem opuštěný a zavržený člověk může sám sebe přijmout tam, kde poznává ukřižovaného Boha, který je s ním a již ho přijal.“

Číst si Ukřižovaného Boha v době bezprostředně předcházející Velikonocům bylo zajímavé. Nebyl to plán, prostě to tak vyšlo, ale vyšlo to zvláštně působivě, jsem za to rád – přispělo to k tomu, že jsem tyhle Velikonoce prožil hodně „velkopátečně“, s důrazem na Ježíšovu bolest, na Boží bolest na kříži. Někdy si myslím, že na to, my křesťané, docela zapomínáme. Těšíme se už od zimy na vigilii a na slavné zmrtvýchvstání, které nás občerství a obnoví v nás vitalitu vnitřní i obrácenou směrem k Bohu i bližním. To je jistě v pořádku a je to prostě super! Jen Kristus oslavený nesmí zcela zakrýt Krista opuštěného. Jen kolem jeho utrpení a ponížení jeho smrti nesmíme přejít příliš rychle a Ježíšův krvavý pot i pocit naprosté opuštěnosti nebrat jen jako pomíjivou epizodu na cestě ke slávě. Bylo by to k naší újmě, myslím. Myslím, že schopnost rozumět (asi spíš cítit než racionálně chápat) situace Kristovy bezmoci může pomoct nám v našich vlastních situacích bezmoci. Že lepší vědomí Krista vydaného na smrt Otcem může vést k plnějšímu vztahu s Kristem v momentech, kdy my sami jsme vystaveni nespravedlnostem.

„Bůh, jenž je pouze všemohoucí, je tedy nakonec sám o sobě nedokonalou bytostí, protože nedokáže zakoušet bezmoc a slabost. Sice lze toužit po všemohoucnosti a bezmocní lidé ji možná uctívají, ale všemohoucnost nikdy neprobouzí lásku, pouze strach. Jakou bytostí by tedy měl být pouze "všemohoucí Bůh"? Je to bytost bez zkušenosti, bytost bez údělu a bytost, kterou nikdo nemiluje. Člověk, který zakouší bezmoc, člověk, který trpí, protože miluje, člověk, který může zemřít, je proto bohatší bytostí než všemohoucí Bůh, který nedokáže trpět, milovat a je nesmrtelný.“

Těch témat je na stovkách stran tolik, že se všechny nedají ani zmínit. Moltmannovo dotýkání se různých oblastí života ve víře má ale společné to, že jeho úvahy nestárnou! Žil v jiném společenském kontextu s místy zcela rozdílnými důrazy. Bolesti a strachy jeho doby byly opravdu jiné: studená válka, vzpomínky na hrůzy druhé světové (Moltmann sám byl mladým vojákem wehrmachtu a později válečným zajatcem), studentská hnutí a radikální proměna středních vrstev společnosti s rozpadem rodinných struktur. Přestože je Moltamnnovo uvažování velmi konkrétní (reakce na konkrétní události, polemiky s konkrétními filosofy a teology), je stejnou měrou aktuální i nadčasové (možná s výjimkou poslední části knihy promítající teologii kříže do nutnosti společenské angažovanosti). A někdy i docela prorocké: v katolickém prostředí slavíme Františkovy encykliku Laudato si z roku 2015 jako průlom křesťanské aktivity do ekologického myšlení a zdravě varující hlas církve ... více než čtyřicet let po Moltamnnově apelu na totéž.
Ale o souboj o to, která církev nějaké téma zvedla jako první v teologii nejde. Určitě ne. Jde o společné hledání co nejpoctivějšího pohledu na Ježíše Krista, kterého všichni křesťané vnímáme jako jediného garanta láskou proměněného života a naší svobodné a spasené existence.

„Zvěst o nové spravedlnosti, kterou eschatologická víra přináší do světa, říká, že kati nakonec nebudou definitivně triumfovat na svými obětmi. Pak ale také říká, že ani oběti nebudou na konci triumfovat nad svými katy. Triumfovat bude ten, který zemřel nejprve za oběti a pak také za katy a tím zjevil novou spravedlnost, která prolamuje začarovaný kruh nenávisti a pomsty a ze ztracených obětí a katů tvoří nové lidstvo s novým lidstvím. Teprve tam, kde se spravedlnost projeví tvůrčím způsobem a zjedná právo bezprávným a nespravedlivým, teprve tam, kde stvořitelská láska promění to, co je ošklivé a hodné nenávisti, teprve tam, kde se zrodí nový člověk, který není utlačován a ani sám neutlačuje, lze mluvit o opravdové revoluci spravedlnosti a spravedlnosti Boží.“

7 08.04.2024

„Kdo miluje, není už sám. Vždycky je s ním ten, koho má rád. Kdo miluje, nechce už být středem svého života. Nechává toho druhého stát se středem jeho života a pociťuje to jako zisk a štěstí. Otvírá se a opouští sám sebe. Stává se jako otevřenou dlaní, která chce přijímat. Kdo miluje, neváhá se stát nízkým, tím, kdo něco od druhého potřebuje.“

Tahle knížka je opravdu poklad! Na malém prostoru je tady tolik motivů a různorodých postojů a emocí! Líbilo se mi, fakt líbilo, jak byla plná střetů a protikladů. Hlavně v samotném Františkovi, samozřejmě: nejvíc chtíč a proti němu touha po hluboce prožívaném vztahu, po tom, aby to mezi ním a Cecílií bylo správně. Ale také jeho ochota podřídit se církevní autoritě a radám staršího bílého muže vs. jeho netrpělivost a malá víra. Jeho příběh měl sice africká specifika, ale bylo v tom cosi velmi obecného, cosi co zřejmě bude důvěrně známe mladým mužům po celém světě ve všech dobách (a říkám si, jestli jenom mladým? A jestli jenom mužům?).

Jako církevně žijícího křesťana mě k pozornosti nutila i ta církevně-disciplinární linie. Moje obavy, že pan farář bude v knize napsané hluboko v dvacátém století prkenný a školometský, vzaly rychle za své. No, jako občas tam bylo něco zastaralého (třeba v názoru, že při výběru partnera nejprve musíme dívat, jestli je také křesťan), ale jinak to byla až překvapivě živá a srozumitelná obhajoba předmanželské zdrženlivosti a výlučnosti manželského svazku. Žádné mlácení Biblí po hlavě, žádné zákazy z pozice neomylné autority. Ale moudrost a laskavost, vlídné vysvětlování. A navíc něco ještě cennějšího: ochota dotknout se osudu druhého, nést s ním - alespoň duchovně - jeho kříž. Ale na druhé straně zase žádná upejpavost v kritice, žádné schvalování čehokoli. To celé dohromady bylo opravdu inspirující.
Primárně jsem četl něžný a smutný příběh o lásce, o vzájemném hledání dvou citlivých lidí. Ale byl to také příběh o Evropanech v Africe, o předsudcích plynoucích z neznalosti. A také o tom, že láska je víc než zákon.

„Milý bratře Ámosi, to vše klade nám farářům jednu vážnou otázku: Neskrývá se za církevními tresty trochu malé víry? Není v nás trochu nedůvěry, zda Bůh opravdu dovede uchovat svou církev čistou? Nedomníváme se, že i my tady musíme pro to taky něco udělat? Jsme my opravdu odpovědní za to, uchovat církev čistou? Anebo je spíše naším úkolem hlásat výhradně Kristovo poselství, evangelium, tuto bezvýhradnou nabídku milosti ze strany Boží? Když my v tom budeme Boha poslušni, on už svou práci vykoná.“

Moudrá a krásná kniha. Jsem moc rád, že ji vlastním.

7 08.03.2024

"Osobností, která znamenala nejvíc v té době pro národ i pro jeho náboženský život byl T. G. Masaryk. Jako věřící člověk byl výjimkou mezi tehdejšími vídeňskými a pražskými liberály nebo nevěřícími profesory. Bylo tragédií, že nenašel v katolické církvi rovnocenného partnera pro dialog, takže došlo ke vzájemnému nepochopení a polemikám; bylo také chybou katolické církve, že se zatvrdila proti Masarykovým kritikám, někdy správným, jindy v zápalu boje přehnaným."
(Josef Zvěřina)

Mně přijde příběh prezidenta Masaryka neskutečný, skoro pohádkový! Vidět to někde v kině jako film, zdálo by se mi to až přepálené, přitažené za vlasy. Z velmi neprivilegované pozice chudého venkovského chlapce se propracoval do postavení prezidenta-osvoboditele, národem milované ikonické postavy. A povedlo se mu to bez podbízení se veřejnosti, ba právě naopak! Neúhybnost, se kterou se pouštěl do svých bojů za právo a pravdu proti většinovému mínění z něj dělají opravdového hrdinu, byť mimořádně nepravděpodobného!
Ale tahle kniha není Masarykovým životopisem (respektive: v té své části, ve které byla, pro mě ztrácela na atraktivitě), to by bylo nošení dříví do lesa. Není ani tak úplně jeho duchovním portrétem, to už tady také bylo. Její unikátnost je v tom, že popisuje vztah Masaryka ke katolickému křesťanství. A tady to pro mě bylo zvlášť zajímavé, protože to přestávalo být o Masarykovi, ale začalo to být o nás, katolících!

Masarykův náboženský portrét je zajímavý. Byl autenticky zbožný, Otčenáš se modlil každý den a v hovorech s Čapkem řekl, že ateistou nebyl ve svém životě ani na okamžik. Přesto odmítal katolickou církev, a to nejen v podobě, v jaké se s ní potkával, ale odmítal ji jako instituci, v jejím principu. Vlastně odmítal institucionalizované náboženství jako takové.
Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat Masaryka a měli bychom částečně pravdu: protože identifikovat komunálnost církevního společenství s jeho konkrétní dějinnou podobou je podstatná teologická nedomyšlenost, objektivně. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat katolickou církev tehdejší doby a našli bychom ještě větší část pravdy: církev o sobě tvrdila, že je dokonalá (societas perfecta), že mimo ni není spásy a že demokratizace a modernizace není slučitelná s Božím plánem pro svět. Do takového spolku lze sotva vkládat nějaké naděje.
Prezident Masaryk tento zmíněný rozpor nedokázal překonat, nějak ho v sobě integrovat. Ano, setkával se s církví, která se pyšně tvářila, že je majitelkou pravdy a intelektuální lenost a neochotu čelit otázkám maskovala neměnností pravd, případně falešným mysticismem a poukazováním na Boží tajemství. To Masaryk nemohl nevidět a nemohl nekritizovat. Co ale vidět mohl a neviděl? Že zmíněná dobová situace s klérem neznamená automaticky, že každá teologie a každá mystika je špatná.

Já si při čtení studie o Masarykovi uvědomoval, že mi v ní o Masaryka vlastně tolik nejde. Náš první prezident totiž může sloužit jako velmi dobrá případová studie konfliktu svobodomyslné mysli a poslušnosti náboženské autoritě. A tím přesahuje konkrétní jeden osud v konkrétní době. Klade nám, církevním katolíkům, otázku, jak by asi vnímal Masaryk dnešní církev? A jestli kolem nás nejsou nějací dnešní "masarykové", citliví lidé s autentickou vírou, které prostě odradíme, zaženeme, zahradíme jim svým špatným příkladem cestu k Bohu? Z takové představy mi není dobře...

Je mi sympatické, že otec Pospíšil z pozice kněze a teologa není jen katolickým apologetou. Dokonce přirovnává TGM ke starozákonním prorokům, kteří byli Hospodinem povoláni k tomu, být hlasem tepajícím vlažně a formálně věřící lid. To mi přijde trochu přehnané.
Ale považuji za důležité vidět, že lidé, kteří nás katolíky upozorňují na problematická místa naší nauky a zahanbující způsob našeho působení ve světě, nejsou naši nepřátelé, ale že nám naopak výrazně pomáhají svými pohledy z odlišných pozic. Kéž bychom byli všichni ke svým kritikům podobně vstřícní jako jezuita Adolf Kajpr právě v hodnocení TGM: "Svou nemilosrdnou kritikou katolicismu nutil však věřící katolíky k poctivější práci intelektuální i mravní, a tím se vlastně stal dobrodincem katolicismu"

7 12.01.2024

Pustil jsem se do Lucerny v zásadě jenom ze zvědavosti a byl už dopředu jaksi "předpřipraven" na to, že budu nucen konstatovat, že zub času na téhle klasice vykonal své dílo a pro moderního čtenáře už má sotva co k nabídnutí. Ale nebylo to tak: hra se mi četla hezky, nebyla přehnaně patetická, přehnaně "národně obrozenská" ani přehnaně naivní (no, naivní teda docela byla, ale tak nějak snesitelně - na Jiráskovy poměry). A humorné scény mě dokonce pobavily.

Z dějových prvků mě výrazně nejvíc zaujala cesta mlynáře a kněžny na zámeček. Jejich nečekaná vzájemná sympatie jako by znejistila jejich pevné usazení v rolích - osobnostních i společenských. Ale zůstalo jen u náznaků, u jakéhosi "skoro-flirtování", které se svojí přítažlivostí zdálo mlynáře vyděsit, takže se rychle vrátil zpět do bezpečí svého myšlenkového světa. Což nejspíš nemohlo být jinak - v opačném případě by se z Lucerny poklad národní literatury asi nestal. :-)

7 13.08.2023