MisaSutcliff komentáře u knih
Jedna z mých nejoblíbenějších loňských divnoknih. Úchylárnička na jedno odpoledne, která si na nic nehraje a chce pobavit. Tohle rozhodně není poslední Mellick III, kterého jsem četla.
Když na mě prvně tahle kniha vyskočila na facebookových stránkách nakladatelství Gnóm, radovala jsem se. Moje radost ale poněkud pohasla, když jsem zjistila, že se jedná o "pouhý" překlad pana Němečka. Jenže co si budeme, úsudku pana Německa věřím, tak jsem neváhala a na Světě knihy v Praze jsem si Cizince koupila.
Nemůžu říct, že by ta kniha byla špatná, ale zároveň z ní ani nejsem kdovíjak unešená. Ke čtení jsem přistupovala s tím, že se jedná o něco unikátního, co se ke mě jen tak nedostane a ze začátku mi to tak i přišlo. Autorka Dževikovu rodnou zemi popisovala tak poeticky a poutavě, až jsem měla chuť se sbalit a jet tuhle exotickou krajinu hledat. Jenže pak se Dževik vydal do Olondrie a kouzlo vyprchalo.
Z toho jak knihu představil pan Němeček jsem nečekala žádnou super akční fantasy, ale ani to, co jsem od ní dostala. Ano, kniha je velmi introvertní vyprávění mladého muže, který začně poměrně nedobrovolně komunikovat s duchem mrtvé dívky, to sedí. Jenže zároveň s tím je to vyprávění velmi nespolehlivé, nebo aspoň pro mě. Až příliš často jsem se v knize vracela, protože jsem Dževikovo pochodům zbla nerozuměla a myslela jsem, že jsem jen něco přehlédla. Nepřehlédla.
Příběh obsahuje určité odbočky, které sice ve finále dávají určitý smysl, jako čtenáře mě ovšem dvakrát nepotěšily. Působily na mě vlastně stejně jako jazyk knihy, roztěkaně a nerozhodně, jako by si sama autorka nebyla úplně jistá, jak knihu chce koncipovat. Jasně, nedělám si iluze, že je to hlavně mé minutí se s knihou.
Zůstává mi tak ze čtení spíše pachuť nenaplněných očekávání. Srovnání s LeGuinnovou mi přijde ve finále spíše na škodu, ačkoliv aspoň na začátku knihy vidím proč bylo použité. Možná jsme se s Cizincem minuli časem a možná ani ten by výrazně nepomohl. A tak zůstávám jen rozpačitá, protože několik měsíců po dočtení nedokážu jednoznačně říct, zda se mi ta kniha líbila nebo ne.
Rozsudek smrti mi před nějakou dobou půjčila mamka, ať si to přečtu, že je to skvělý. A já jí odkejvala, že jo, že se k tomu někdy dostanu. No a o nějaké dva roky později se tak skutečně stalo. Co si budeme, ve finále jsem byla poměrně příjemně překvapená!
Už je to poměrně dlouho, co jsem sáhla po nějaké krimi detektivce, tak jsem neměla moc velká očekávání. Jako plus jsem ale od začátku brala, že David Urban je zkušený kriminalista, tak se nemusím bát nereálných manýrů. Brzy jsem k plusům přidala i fakt, že přesně do těhle manýrů si autor sem a tam trochu rýpne. Na druhou stranu Sběratele kostí miluju i s titulem z biologické antropologie.
Dějová konstrukce je vlastně poměrně jednoduchá. Jardovi Horákovi, oddanému příslišníkovi městské policie, se během pár dní úplně rozsype život. A tak čtenář sleduje, jak se tenhle morálně rovný a bezúhonný člověk láme a propadá do temnoty. Jeho příběh se podle potřeby prolíná s pohotovostní výjezdové skupiny a kriminalisty, kteří budou mít opravdu hodně práce.
Jedná se o příjemnou oddechovku, která je sice lehce předvídatelná, ale i tak vás snadno vtáhne do děje a přiměje otáčet stránku za stránkou. Za hlavní devizu však stále považuji to, že je autor kriminalista a tak kniha ukazuje, že vyšetřování není vždy tak snadné a průkazné, jako se nám snaží namluvit různé kriminálky. Jenže i tady je nakonec pachatel dopaden a případ uzavřen. Je také úsměvné s jakou péčí autor jednotlivé postavy pravidelně rozlišuje a na jaké detaily upozorňuje.
Je také zajímavé sledovat rozpad osobnosti Jardy Horáka. Co se musí stát, aby se ze slušného člověka stal postrach? Pro něj samotného to byl rozsudek smrti, který mu obrátil život doslova naruby. Sám se sice nechtěl vzdát, život přitvrdil, aby ho zlomil. A pak? Pak už nebylo cesty zpět.
Přestože jsem detektivku nečetla ani nepamatuji, Rozsudek smrti jsem si užila. Možná právě proto, protože byl vybočením z mých obvyklých mantinelů. A i když se mě pravidelný čtenář detektivek nestane, seznámení s autorem to bylo příjemné!
Jelikož byla tahle kniha svého času všude, trvalo mi poměrně dlouho se k ní dostat. Ale přečtení nelituji, Šlehačková oblaka splnila má očekávání. Tereza v knize vypráví o všem, co ji dostalo tam, kde je dnes a co z ní udělalo člověka, kterým je. Jak jako malá trávila hodiny v gymnastické tělocvičně, jak si vždy něco umane a zrealizuje to nebo jak potkala svého norského prince a odstěhovala se za ním na sever. Celá kniha má trochu pohádkový nádech, jako by nešlo o autorky život, ale jen o její sny které dokázala tak živě popsat. Jenže jako u každého snu, i zde jsou bolestivé návraty do reality. Zranění kotníku v nejhorší možnou chvíli, ztráta matky nebo neúspěšná snaha najít v Norsku práci jsou jen některé z jejích životních pádů, které ji sice dočasně srazí, ale nezlomí.
Pokud bych měla něco na knize vyzvednout tak její celkový pozitivní nádech. Jako by veškerá ta energie, o které autorka mluví, prosakovala z každého slova a řvala na vás, že můžete. Naprosto cokoliv, co chcete. Tím se pro mě Šlehačková oblaka staly příjemným překvapením, naprosto nečekaně mě převálcovaly náloží pozitivní energie a motivace plnit si své sny, covidu navzdory. Na druhou stranu mě poměrně rychle začala iritovat přeslazenost knihy, vše totiž nebylo jen pohádkově snové, ale také postříkané značnou vrstvou šlehačky a navrch posypané cukrem. Já mám sladké vážně ráda, ale tohle na mě bylo trochu moc. I přesto knihu hodnotím jako příjemně oddechové čtení na jedno odpoledne, která vám připomene to důležité. Sny nemusíte jen snít, můžete je i žít.
Černá sanitka je pouze tak děsivá, jak jsou pro vás děsivé městské legendy. Být ještě malá holka, tak nevylezu strachy z baráku, ale dnes si říkám, jak některým pověstem lidé mohou věřit (když obsahují tolik logických nedostatků). Jde o zajímavou četbu, převážně pokud vás baví studium folkloru, ale jinak žádné zásadní poznání z knihy nezískáte.
Tohle prostě jo. Nevěřila bych, že je to možné, ale Lovecraftovo nepopsatelno může fungovat i v komiksu. Kriekův styl kresby a černobílé lazení povídkám sedly jak prdel na hrnec až jsem trochu měla pocit, jako bych se do té doby sama přenesla. Výběr povídek je také skvělý, osobně jsem se nejvíce bála o Barvu z kosmu, ale zbytečně, byla působivá. Můj vnitřní fanoušek Lovecrafta je stále ohromen a pořád si výská nadšením, protože tohle se vážně povedlo.
I když mě trochu láká říct, že Meč osudu byl o maličko slabší než předchozí kniha, byla bych sama proti sobě. Ani tady se nemohu rozhodnout jaká povídka mě bavila víc a případně jaký z nich byla nejslabší. I když i zde je viditelná inspirace evropskými pohádkami, není jí tolik jako v Posledním přání a naopak se pomalu začíná viditelněji rýsovat směr děje pro romány. Ano, Nilfgaard zaklepe na bránu Cintry a Geralt dojde svojí Sudby. Oproti předchozí knize zde není intermezzo spojující celou knihu do celku a tak jsou jednotlivé povídky jen střípky Geraltova života, kterými nás autor vede tam, kde nás potřebuje. K dalším osudovým seznámením i k nečekaným shledáním. A přestože jsem ani Meč osudu nečetla poprvé, Epilog mi znovu zlomil srdce. I když je tam zmíněna spousta postav a událostí, které se objevují až v románové sáze, tak si nemyslím si, že se jedná o spoiler, jako spíše o vytoužený šťastný konec. Konec, jaký by si všichni zasloužili. Ale to musí posoudit každý sám.
Mě to bavilo :).
První polovina knihy byla hůře stravitelná, trvalo mi zvyknout si na autorův styl psaní, humor i využívání moderní elektroniky. A když jsem to překonala, dočetla jsem knihu jedním dechem a závěr mě překvapil i znechutil svojí reálností.
Teprve druhá kniha o Smrťovi a je naprosto jednoduše zamilovatelná. Čím? U Smrtě se totiž projeví značně nežádoucí věc, osobnost, a tak je propuštěn. A v tu chvíli začíná všechna sranda, na Zeměploše se totiž přestalo umírat. Děj je prakticky rozdělen na 3 dějové linky, jednu okolo Smrtě, jednu okolo (ne)zesnulého mága Rumpála Žičky a samostatně stojí jeho kolegové z Neviditelné univerzity. Plus k tomu připočítejte absurdně originální sbírku postav a Pratchettův smysl pro humor a dostanete asi nejkouzelnější knihu o umírání a smrti. A já bych vážně chtěla vidět Smrtě sekat pole klas po klasu. Důležitý je totiž osobní přístup, chápejte. Jenže i Sekáč má své mouchy. Linka okolo mágů je asi tou nejvíce otravnou a ke konci mi děj přišel tak překombinovaný, že mi přestal dávat smysl. A vážně nevidím důvod, proč by Krysí Smrť nemohl jezdit na kočce!
Hobit mě chytl až když jsem ho četla po letech podruhé. Při prvním čtením jsem knihu jen s vypětím sil dočetla a dlouhá léta tak byla jedinou, co jsem od Tolkiena četla. Chyba, uznávám. Hobit je možná myšlený jako pohádka, ale opravdu milá pohádka. Nejmilejší, co jsem za dlouhou dobu četla. I když mě místy iritoval Tolkienův styl, k vlastnímu překvapení jsem si knihu dost užila a už při čtení jsem si říkala, jak skvěle musí znít nahlas. Jsem vážně ráda, že jsem to s ním nevzdala a zkusila ho přečíst znovu.
Údobí mlh mě od dob Preludií & Nocturen bavilo asi nejvíc. Podobně temná kresba ladící příběhu, spousta rozličných postav, mrazení v zádech a touha dostat víc. Po povídkové Krajině snů je pokračování příběhu poměrně vítanou změnou a Gaimanův svět opět nezklame. Málokdy je černá a bílá tak podmanivá kombinace.
Rychlopalba je zábavná, čtivá, svižná a nápor hlášek nenechá jako vždy vydechnout. Prostě Kopřiva, jak ho všichni známe. Příběh je skvělý a je dobře gradovaný, ale druhá polovina bohužel celkem nudila. Přesto je můj celkový dojem z knihy spíše kladný, ale i tak zůstanu u Kopřivovo starších knih a detektivku přenechám jiným:)
(SPOILER) Definitivně nejsem jediná, kdo se na zakončení téhle série těšil a vyhlížel podzimní datum vydání. Jenže pak Bouřný úsvit skutečně vyšel a na internetu se postupně začaly objevovat první recenze. A z těch bylo jasné, že kniha není tím, co jsme tak nějak všichni očekávali. Je to špatně? Vůbec ne.
Na Ler se vracíme přesně do té vypjaté situace, ve které jsme ho nechali. Úplně se třesete na ten finální konflikt, který máte pocit, že je na spadnutí a autorka vám nějakou tu krev dopřeje. Ale to je vše. Bouřný úsvit není o velké finální válce, která nastolí nový pořádek, ale o naději a nových začátcích. Smrti, které si tak moc přejete se neuskuteční, ovšem ne vždy je smrt tím největším zadostiučiněním. A každému, co jeho jest je nakonec velmi uspokojivé. Velmi uspokojivé.
Podobně jako druhý díl, i Bouřný úsvit je ve velké míře o vztazích mezi postavami. Všechny mají potenciál nějakým způsobem ovlivnit další osud Leru a ne všechny jsou zalité sluncem. Taky konečně dojde na očekávané setkání dvou dlouho odloučených bohů, kteří si k sobě musí opět najít cestu. Ne, nebude to jednoduché. Nicméně prakticky všem postavám autorka dopřeje jejich verzi šťastného konce, i když to neznamená, že přežijí. A tady mi zůstalo pár otazníčků, protože pár linek skončilo mimo děj a ve finále byly pouze zmíněny.
Myslím, že časový odstup, který jsem si od vydání knihy nadělila, mě zachránil od zklamání. Tenhle konec jsme asi nikdo nečekal, ale takhle si vše hezky sedlo a zapadlo na ta správná místa. Vlastně i všechny vztahy, které mi přišly ve dvojce toxické si jejich aktéři mezi sebou museli vyřešit a uvést do správných kolejí. Skvělý, děkuji! Po dočtení mi vlastně zůstala jen lítost, že už je to vše, že nemám kam pokračovat. Konec je však minimálně pootevřený k potenciálnímu pokračování, tak nás autorka třeba někdy v budoucnosti překvapí. Já bych se tedy nezlobila!
Druhý díl pro mě byl lehkým zklamáním. Kresba je sice stejně fantastická jako u prvního dílu, ale je doplněna slabším a předvídatelným příběhem. LeBrock je o něco drsnější Cumberbatch a i jeho kolega detektiv Krysmyš ukáže, že není žádné ořezávátko. Jako jednoznačné plus vidím nové postavy (Billie!), poodhalení historie světa Grandville a Talbotovu kresbu.
Na necelých dvě stě stranách autor rozehrává partii o záchraně ztraceného boháče, ale ideálně i o přežití zachránců. Skrze Teda jako vypravěče čtenář získá potřebný přehled o vzhledu i fungování světa, stejně jako patřičně cynické komentáře k vývoji jejich situace. K horšímu, překvapivě. Pozitivní je, že i v autorově vizi je Skandinávie plná divnolidí a Finové v divnosti stále vedou. A jsou to sympaťáci!
Vzhledem ke svému krátkému rozsahu se děj nezabývá zbytečnostmi a přes svou předvídatelnost nenudí. Mně ale autorův styl moc nesedl, v bojových scénách jsem se ztrácela a Ted mi přišel místy až moc nad věcí, že jsem mu to nežrala.
Pokud ale hledáte žánrovou jednohubku, zkuste po ní sáhnout. I když mi úplně nesedla, tak mě nenudila a nejednou jsem se u ní vážně zasmála. A konec mi v hlavě utkvěl ještě nějakou chvíli.
Na tuhle knihu jsem se těšila jak malá holka na Vánoce, Prachmistři byli vážně milým překvapením. Sice se posuneme o 10 let později a do jiné země, ale za starými známými. Autor vsadil na osvědčený koncept a tak i Hříchy říše jsou podány z pohledu tří postav. Tentokrát je ale rozjezd knihy znatelně pomalejší a spíše než na radikální dějové zvraty je zaměřený na jednotlivé vypravěče a inktriky, kterých jsou součástí. Také magie je tady znatelně méně, privilegované byste prakticky napočítali na prstech jedné ruky. Tedy alespoň do zhruba poslední třetiny, kdy se plně vyloupne zápletka pro celou sérii a všichni budou muset ukázat, že ještě nepatří do starého železa. Husí kůže zaručena. McClellan je stále stejně skvělý vypravěč a já jsem vážně zvědavá, co bude dál.
Tohle je to bezesporu jedna z nejzvláštnějších knih, co jsem kdy četla. Pokud byste tu hledali děj, hledali byste marně. Hřbitovní hlína se totiž prakticky celá skládá z přímé řeči. Nedokážete si představit, jak to může fungovat? Nic si z toho nedělejte, já taky netušila. A bavilo mě to. Je to takové Slunce seno zasazené do irských poměrů. Že neznáte irskou mentalitu a jejich reálie? Nezoufejte, na konci je parádní doslov překladatele Radvana Markuse, který je dosti nápomocný. Určitě doporučuji přečíst nejprve ten. Navíc je celá kniha opatřena docela podrobným poznámkovým aparátem, takže myslím, že chybějící znalosti kontextu vám překážet nebudou. Když opominete všemožné rozbory, které byste mohli najít, tak ta kniha nejvíce připomíná drbny ze vsi. Spoustu toho natlachají, jak budou moct, tak se budou urážet a všechno zveličí. Stejně jako tady. Nebožtíci se informace z povrchu dozvídají jen když umře někdo další a mezitím mají dostatek času vše důkladně probrat a upravit si dle svého. A co neví, to si vymyslí. Postupně se tak ukazují jejich vztahy ještě zaživa nebo majetkové poměry a obojí se promítá i do jejich posmrtného života. Hřbitovní hlína sice nepatří mezi klasické oddychové knihy a její čtení občas není nejznazší, ale já se vážně bavila. A už se těším, až se mi jí podaří někomu vnutit a budeme si o ní moct popovídat.
Čarodějky na cestách mi daly celkem zabrat. Prvních asi 30 stránek jsem musela číst dvakrát, abych se nějak zorientovala a začetla. Zrcadla a pohádkové příběhy mě totiž dvakrát neoslovily. Když jsem ale ten poměrně kostrbatý začátek překonala, začala jsem se bavit. Zdědit kmotřičkovství totiž není jen tak, navíc když vám Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová dýchají za krk. A kmotřičkovská hůlka očividně zvládá jen dýně. Napojení a odkazy na všemožné legendární pohádky a Pratchettovy svérázné čarodějky daly dohromady ten správný zeměplošský guláš, který sice místy chutnal po močálu a voodoo, ale nepřejedl se. Po dlouhé době jsem zeměplošskou knihu dočítala s nadšením a měla jsem chuť pokračovat dál. Jo a Esme s Gytou na plese fakt válely!
Tahle sbírka byla pro mě seznámením s Howardovo tvorbou obecně a tím i jeho přínosem k lovecraftovskému univerzu. Víceméně nemám co vytknout, autorův styl je poplatný své době, povídkám to ale dává specifické kouzlo, které mě na téhle literatuře baví. Navíc mají povídky perfektní atmosféru, nechybí tu uctívání odporných model, biologické dědictví a degradace, děsivé artefakty i tajemnost vzdáleného Orientu. Jen škoda, že se dá přečíst tak rychle.
Z dvojky mám poněkud rozpačité pocity. Má svá plus: vybrané povídky působí tematicky i kvalitativně uceleněji, jsou poměrně krátké, takže četba příjemně ubíhá, a žádná není vyloženě špatná. Jenže ve výsledku mi kniha přišla nezajímavá. Povídky sice mě bavily, některé se mi vážně líbily, ale žádná ve mně nezanechala výraznější dojem. Horko těžko si teď, nějakou dobu po přečtení, vzpomenu, o čem jaká povídka vlastně byla.