Misty-K
komentáře u knih
Žít s tebou
Antonie Nováková
Já nějak nevím, co si o Žít s tebou od Antonie Novákové myslet. Ale vím, co o ní chci říct.
V tom nejpozitivnějším slova smyslu mi kniha připomněla dobu, kdy jsem jako třináctiletá brouzdala Wattpadem a četla tam všechno, co znělo aspoň trochu dobře. Styl je jednoduchý a čtivý, protagonisté nesložití, ale zajímaví, krátké kapitoly jsou často spíše atmosférickými útržky a sledují různé úhly pohledu, příběhy postav se odkrývají s pomocí flashbacků, a i když mě občas napadne, že by se něco dalo zlepšit, přimhouřím oči a nechám to s radostí být.
Asi do tří čtvrtin mě Žít s tebou neuvěřitelně bavila. Rozvíjí vztah dvou studentů pronásledovaných minulostí, Mii a Aidena. Sledovat vývoj příběhu byla zábava, přispěla k tomu i milá, chvílemi tajemná atmosféra. Mé oblíbené scény byly ty, kde Mia tančí - je z ní vyloženě cítit, jak si hudbu a pohyb užívá.
Jenže potom přišla poslední část. Nechci spoilovat, a tak jen řeknu, že mě konec naštval. V rozmezí pár stránek se Mia zachová naprosto nerozumně, jen aby mohla navnadit na pokračování. Nic se nevyřešilo, vše se naopak víc zkomplikovalo. A já, čtenář, si říkám, jestli ta předchozí stovka fajn stránek vůbec stála za to.
Teď z nich totiž o to výrazněji vystupují drobné nedostatky. To, že se někdy postavy vyjadřují jako básnické sbírky. To, že jediná psychicky nemocná postava je záporák a jediná postava, která není bílá, řekne sotva pár vět. To, že text není dokonale opravený.
Není to špatná knížka, ale jelikož mě konec tak rozladil, nemůžu o ní ani říct, že by byla dobrá. Nanejvýš ji můžu ohodnotit jako milou a doufat, že ji zachrání pokračování.
Gronnyho dobrodružství
Matyáš Tachecí
Musím hned na začatku dát bod za worldbuilding. Svět příběhu je detailně promyšlený, plný originálních konceptů a bytostí (a jejich skvělých ilustrací). Dokonce i pro fantasy typičtí elfové jsou zde ztvárnění odlišně.
Svět je nicméně nejen hlavním tahounem, ale také téměř jediným. Příběh, jenž se v něm odehrává, působí náhodně a zmateně, i když je přímočarý. A za to můžou z velké části postavy.
Vedlejší postavy jsou méně než archetypy, jsou statické, nudné, mohly by je zrovna tak nahradit kusy dřeva; když mají dvě vlastnosti, je to moc. Co se týče protagonisty, ten nějakou osobnost má - mohla se ale lépe projevit vzhledem k tomu, že je kniha vyprávěná retrospektivně z jeho pohledu.
Jenže jde i o to, jakým způsobem je vyprávěná - a to zkratkovitě. Spousta scén, kde se postavy sbližují, je jen shrnutá do pár vět, a pak se čtenář těžko stará o vztahy mezi nimi. A i když se autor někde více rozepíše, zdá se, jako by se vědomě snažil, aby byl jeho sloh co nejméně zajímavý.
Vraťme se ještě k ději. V jednom aspektu musím opět vyzdvihnout originalitu - a to ohledně faktu, že velká bitva ohrožující celý svět je vlastně jen záminkou k tomu, aby se ústřední skupina dala dohromady a vydala se na to opravdové dobrodružství. Podobné inovace je ovšem lepší zkoušet, když už je autor trochu vypsaný. Gronnymu by spíše prospělo dvě části příběhu více propracovat a vydat je samostatně.
Gronnyho dobrodružství je kniha plná promarněného potenciálu. Pokračování si přečtu s nadějí. Tento díl ale mohu doporučit jen ve dvou případech: pokud máte zálibu v "začátečnické fantasy" nebo pokud jste fanoušci postmodernismu a rádi hledáte v knihách reference na jiná díla.
Hellbound
Theresa Black
Co do formy je Hellbound asi nejlépe provedenou knihou Theresy Black. Proto je mi líto, že mě neoslovila tolik jako její ostatní díla.
Chápu, že zde se pro autorku typický zakázaný vztah stavá toxickým, a tak ho nemohu hodnotit stejně jako v předchozích knihách. Mám dokonce ráda, když je jednání postav podané záporně. Jenže tihle dva lidé mi připadali tak nesympatičtí, až to s nimi bylo málem k nevydržení. Rebeka/Maya byla příliš "jiná než ostatní holky" (a nemyslím tím, že svým traumatem) a na Jamesovi je okatě znát, jaký manipulátor je. Za "šokující" konec jsem pak byla vlastně ráda - čekala jsem ho a dle mého názoru by žádný jiný nedokázal předchozí stovky stránek ospravedlnit.
Možná to zní, jako bych při čtení trpěla. Tak to není. Theresa Black píše čtivě a poutavě, Hellbound není výjimkou. Navíc oceňuji temnější látku a atmosféru. A i když jsem konec vytušila, stejně mě nutil o knize ještě nějakou chvíli přemýšlet a analyzovat jednotlivé scény. Zde mi ovšem extrémně nesedly ústřední charaktery. Místo napětí a nejistoty, kdo manipuluje kým, pak přicházelo jen doufání, že už se odhalí, o co celou dobu šlo.
A ještě musím okomentovat jednu zvláštnost, která kazí jinak skvělou formu (jež spočívá například ve stejných začátcích kapitol, návratném motivu pekla nebo kontrastování protagonistčiných myšlenek s jejími slovy) - vykání mezi ústředním párem není konzistentní. Chvílemi sklouzávají do tykání i v rámci jediné promluvy. Snad jde o pozůstatek z nějaké předchozí verze, kde si začnou tykat, nicméně by si, pokud jsem to pochopila dobře, měli vykat až do poslední stránky. Jestli to takto chaoticky bylo napsáno schválně, nerozeznávám účel.
Tady se mi tedy jedna z mých oblíbených současných českých autorek do vkusu netrefila. Neznamená to, že na ni zanevřu. Je to prostě riziko, které přichází se skvělou vlastností žánrového chameleonství - ani stálým čtenářům se nemůže zalíbit vše. Její další dílo si přečtu rovněž. Nesdílím ovšem většinový názor; třebaže nejde ani zdaleka o špatnou knihu, Hellbound je na mém osobním žebříčku vydaných děl Theresy Black nejníže.
Baltazar
Ivana Nováková
Baltazar měl být skvělý. Má prima nápad, slibuje akci i humor, odehrává se v českém prostředí. Bez váhání jsem ho předobjednala, jakmile jsem se o něm dozvěděla. Jenže, jak to občas s optimistickými očekáváními bývá, skončila jsem spíš zklamaná.
Děj plyne rychle a bez zbytečného vysvětlování, což na jednu stranu může být dobře díky udržení čtenářovy pozornosti, na druhou je ale paradoxně tím pádem spousta řečena a málo ukázáno. Navíc této volbě neprospívají ani časté změny v plánech postav. Příběh je pak matoucí.
Styl vyprávění mě nejdřív nadchl - zdál se mi plný osobnosti a krásně mi k povaze Baltazara sedl. Jenže pak se začaly střídat úhly pohledu a mě čekalo zjištění, že všechny postavy promlouvají úplně stejně. A z neotřelého slohu se náhle stala jen přehlídka autorčiných pokusů být co nejvtipnější.
Můj vlastní smysl pro humor je divný, a tak málokoho soudím za to, čemu se směje on. Rozhodně se mi ale do vkusu netrefilo vzájemné urážení postav, jejich souzení na základě vzhledu a vtipy na jejich sexuální orientaci. Předposlední kapitola s falešným koncem pro "literární snoby" byla dobrý nápad, podle mého názoru však špatně provedený. Vtipnější mi přišlo prostředí míchající magii s realitou (Kámen mudrců matoucí lékaře? Firma vedená upíry? Geniální!) a kritika byrokracie i lidských povah.
Worldbuilding funguje, Praha plná čarodějnic a nemrtvých je dobře a smysluplně ztvárněna, stejně tak systém pekla. Postavy byly pestrá skupina, ne všechny tak propracované, jak by si zasloužily, ale určitě se s nimi čtenář nemůže nudit. Vztah mezi Baltazarem a Violou pak zvládá to, co mnoho romancí ne, tedy vyvážit chemii, občasné konflikty i vzájemnou oddanost a nesklouznout do toxicity nebo naopak přeslazenosti.
Baltazar si své oddané publikum nepochybně najde. U mě by uspěl víc, kdyby méně tlačil na pilu při pokusech o humor a dával více prostoru klidným momentům mezi postavami.
Hraběcí gentlemani
Lucie Beatrice J.
Hraběcí gentlemani jsou ta nejodpočinkovější četba, jakou si dovedete představit. Soubor tří novel vás zavede do doby kočárů, plesů a honů, do společnosti mužů, kteří respektují ženy a upřímně se svými milovanými komunikují. Cokoli si zamanete, dokážete, máte-li čisté úmysly. Idylka sebou nenechá otřást žádným konfliktem, proti lásce nemají nepřející podvodníci šanci.
Žádné intelektuální čtení jsem neočekávala, a tak se nebudu zlobit na prvoplánový styl jako takový. Jen by snesl méně opakujících se formulací. Všechny postavy mají úplně stejnou slovní zásobu a styl mluvy.
Též se konce jednotlivých novel zdají zbytečně natahované. Zápletka končí už okolo dvou třetin a zbytek je pak vyplněn něčím úplně novým. Jako dohra pro sympatické postavy by se to hodilo, nicméně aby něco takového fungovalo, měly by mít hlubší osobnosti a projít si většími těžkostmi.
Některým čtenářům také nemusí vyhovovat nejasné místní a časové zasazení děje. Já osobně jsem se přes něj přenést dokázala, ale trocha konkrétnosti by úroveň příběhů vyzdvihla.
Celkově jde o něco, co musíte číst v určité náladě. Kniha je skvělá, pokud chcete zažít pohádku, která by vám dala naději na velkolepou lásku s galantním mužem. Sotva v ní ovšem najdete něco jiného.
Spodní patra
Tomáš Čada
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Nečekejte líbivost nebo rýmy, čekejte emoce a nápaditou obrazovost. Spodní patra sázejí ze všeho nejvíc na melancholickou atmosféru města, na ztracenost člověka v moderní době, nedokonalé vztahy a marnost snažení se to dotáhnout někam výš.
Těmi myšlenkami zvládla sbírka nakazit i mě. Nejde o jednoduché čtení, spoustu si čtenář musí doplnit z náznaků, někdy i z neúplných vět, a rozhodně se nebude po dočtení cítit dobře. K zážitku ještě přispívají ilustrace Antonína Handla.
Stojí Spodní patra za přečtení? Podle mě ano, i když asi ne pro každého. Už prvních pár básní vám pomůže se rozhodnout, jestli s touto sbírkou souzníte. Pokud ano, uvidíte, že postupně se texty ještě zlepšují. Není to neopakovatelný zážitek, je však silný a originálně podaný.
Tak akorát čas jít domů
Xerodoth Sigmius
Po dvou měsících, co jsem na Instagramu objevila tvorbu Xerodotha Sigmia, nastal tak akorát čas si ji pořídit v knižní podobě. Čekala jsem, že budu nadšená. Dostala jsem, co jsem čekala.
Melancholie, osamělost, zamýšlení se nad uměním a moderní dobou, divné obrazy, překvapivé pointy, Praha. Pokud vás cokoli z toho v poezii zajímá, tady nešlápnete vedle.
A jestli vás Tak akorát čas jít domů zklame, můžete ho aspoň zkritizovat tady na Databázi knih a trochu tak autora propagovat, aby se dostal k více divným lidem, jako jsem já.
"Tak pojď
přichází bod zlomu
Kolik je hodin?
Je čas
Tak akorát čas
jít domů"
Otrávená
Jennifer Donnelly
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Styl Jennifer Donnelly jsem si zamilovala, jakmile jsem objevila Modré hlubiny. Když jsem sáhla po Otrávené, jejím retellingu Sněhurky, trochu jsem se bála zklamání; ovšem zbytečně. Nadchla mě snad ještě více.
"Není to lehké, ale ty
odvahu máš a v paměti,
že každá stvůra a mrcha
honí jen toho, kdo prchá."
Mou hlavní výtkou vůči Modrým hlubinám byl nesoulad mezi hravostí a brutalitou. V Otrávené jsou tyto dva prvky mnohem vyrovnanější, už jen proto, že začíná na drsnější notě a i ty pohádkové záležitosti v sobě nesou kapku temnoty. Stále však kniha neztrácí humor. Výsledkem je mnohem celistvěji působící příběh se silnou atmosférou. Jeho prostředí mě opravdu bavilo, líbilo se mi, jak se prolínaly fantasy prvky s reáliemi skutečného světa.
Skvělé byly také postavy. Dobře sloužily myšlence knihy, zároveň však působily jako kompletní lidé. Sophie by se někomu mohla zdát příliš naivní a hloupě se rozhodující jen pro účely zápletky, avšak její důvěřivost a její dopad na děj jsou důležitou součástí jejího vývoje.
Je pravda, že onen děj je poměrně předvídatelný. Osobně mi to nevadilo, prostředí a postavy ho vyvážily, ovšem pokud čekáte složité intriky a zvraty, zde je nenajdete.
Kniha ukazuje pěknou, i když možná lehce naivní myšlenku: laskavost a empatie nás dostanou dál než krutost; bolest a zármutek nám mohou sloužit jako pohon v těžkých situacích; je důležité překonat strach, věřit v sebe a nebrat si k srdci pomluvy ostatních.
Doporučuji zájemcům o oddechovou, ale nikoli hloupou YA fantasy s pozitivním poselstvím.
Hvězdy nad Ukrajinou
Radka Zadinová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Hvězdy nad Ukrajinou od Radky Zadinové mě v knihovně zaujaly obálkou i námětem. Jde o příběh desetileté Roxany, která kvůli válce musí společně s babičkou opustit domov na Ukrajině a učit se žít v Praze s maminkou, která se jí za poslední léta odcizila.
Roxiiny pocity, že mezi své české vrstevníky nezapadá, byly dlouze popisovány - jenže mi připadalo, že se do nich přesto nedalo vcítit. Mnohem lépe byla podle mě opuštěnost znázorněna u Roxiiny babičky.
To však neznamená, že by to protagonistka měla lehké. Musí se vědomě snažit, aby ji ostatní děti braly jako sobě rovnou. Skvěle je to vidět na vývoji Roxiina vztahu s jejím fotbalovým týmem, což byly mé oblíbené kapitoly.
Kniha dává českým dětem šanci lépe porozumět uprchlíkům z Ukrajiny. Kritizuje bezdůvodné nepřátelství, ať už ve formě xenofobie, nebo odporu k jakékoli jiné odlišnosti. Ale i jako malá, neupravená vesničanka z ciziny si Roxi dokáže v Praze vydobýt respekt - protože má kolem sebe kromě nepřátel i skvělé kluky a holky, kteří ji podporují, a může se spolehnout na svou rodinu, ač si s ní nerozumí dokonale.
Možná si autorka mohla více vyhrát s motivem hvězd, zdál se mi hodně povrchový. Naopak styl Roxiiny mluvy mohl být jednodušší, používá často slova, která desetileté děti neznají.
Přes malé nedokonalosti však jde o milou knihu, ne stoprocentně šťastnou, ale určitě něžnou a pozitivní. Cílovou skupinu asi bude bavit více než mě, nicméně nelituji příjemného odpoledne, které jsem s ní strávila.
Zpětný chod
Marie Jakoubková
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Zpětný chod je katastrofická sci-fi soustředící se na rodinu astronomky-amatérky Radky Koudelkové. Nejde o nic akčního, spíše se příběh točí kolem obyčejných situací, které předcházejí srážce Měsíce se Zemí. Kritizuje lidskou chamtivost a sobeckost a nabádá čtenáře, aby si více vážil toho, co mu život nabízí.
Myšlenku kniha ztvárnila pěknou, bohužel musím říct, že hlavně ke konci s ní čtenáře vyloženě mlátila po hlavě. Celkově všechno bylo otevřeně řečeno, nehrálo se moc na naznačování. Navíc se filosofii knihy zřetelně přizpůsobuje děj, psychologie postav je pak těžko uvěřitelná. Konec působí vyloženě naivně.
Chválu mám nicméně také. Prvním velkým plusem je styl, kniha se mi četla velmi dobře. Potom musím ocenit samotný námět příběhu, apokalypsa z pohledu rozvedené matky dvou malých dětí působí hodně originálně. Navíc byl motiv zpětného chodu maximálně využit. Kritika médií se mi zamlouvala též. A co se týče postav, i když nemají takovou hloubku, jako bych si přála, jsou zajímavé alespoň konceptem.
Zpětný chod není špatná kniha, mnohem lépe by však fungovala buď ve formě povídky, nebo jako román mnohem delší, soustředící se více na vykreslení jednotlivých postav a situací. Jsem nyní zvědavá na autorčinu dětskou a romantickou tvorbu, připadá mi totiž, že na ni se její styl hodí víc.
Bard z Rilanty
Filip Okáč
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Na téhle knížečce je pro mě nejnápadnější styl psaní. Svou jednoduchostí vyznívá jako milá pohádka. To má však i stinnou stránku - znamená to menší komplexnost postav a scén. Je pak trochu těžší udržet pozornost, když se čtenář nemůže do situace vžít.
Worldbuilding není velmi propracovaný, na druhou stranu má autor o to volnější ruku ve vymýšlení nových zápletek. Jednotlivé příhody, které se Eofledovi dějí, jsou originální a též navozují atmosféru pohádky. Dějová linka s Temnou paní mi připadala skvělá! Bohužel příběhy Eofledových přátel už tolik zajímavé nejsou. A v obou případech hraje náhoda příliš výrazně ve prospěch hrdinů, což jim ubírá uvěřitelnost i napětí. Dokonce i v případě samého finále.
V knize se to též hemží drobnými nelogičnostmi. Například Eofled jakožto bard nemá vlastní hudební nástroj, a když jeden král osloví druhého "blbečku", vyvolá to spíše protočení očima než smích.
Bard z Rilanty není epická fantasy, což ale automaticky neznamená fantasy špatnou. Stojí za přečtení, pokud rádi poznáváte tvorbu českých autorů a máte náladu na milé a nenáročné čtení.
Národní opruzení
Karolína Zoe Meixnerová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Nevím, nakolik je můj zážitek univerzální, ale když jsem se kvůli studiu prokousávala hromadami české literatury 19. století, opravdu jsem považovala Karla Havlíčka Borovského za charismatického bad boye a toužila vidět Josefa Kajetána Tyla co nejvíce ztrapněného. V tomto ohledu tedy Národní opruzení od Karolíny Zoe Meixnerové splnilo má očekávání do puntíku. Co dále nabízí?
Jedná se o povedený guláš z historické fikce, romantiky, detektivní linky a nadpřirozena. Nicméně jsme ho mohli dostat větší porci, kniha má pouze okolo sto šedesáti stran, což je škoda. Zoe píše poutavě a humorně, jen se zkrátka nesoustředí na ty správné věci. Minimálně zápletka s pátráním po vrahovi by potřebovala více prostoru, aby si Národní opruzení vůbec zasloužilo označení za detektivku. A popisy prostředí by se také hodilo více rozvést, očividně toho autorka ví o dobových reáliích mnoho, ovšem nevyužívá své znalosti dostatečně.
Charakterizace jednotlivých postav nebyla vyloženě hluboká, ale vtipným způsobem odpovídala tomu, co o nich je známo a jak jejich vlastní literatura působí. Mým osobním oblíbencem byl Jeník Neruda, nicméně snad nikoho jsem neviděla nerada.
Některý humor působí dětinsky, jiný má podobu nenápadného mrknutí na znalce české literatury. Každopádně si svůj důvod k úsměvu najde široké spektrum čtenářů.
Romantická linka se mi zamlouvala hodně, protože nejen barvitě líčila emoce a myšlenky aktérů, ale ve scénách z pohledu Boženy Němcové i nesla feministický nádech. A její propojení s detektivní zápletkou na konci bylo překvapivé i napínavé.
Naneštěstí konec byl jaksi moc náhlý, rychle přišel, rychle se vyřešil. Epilogy, ačkoli milé, potom působí maličko nezaslouženě.
Národní opruzení je čtivý příběh zručně kombinující inteligentní zábavu s tou "pokleslou". Nenadchne, nicméně dokáže potěšit. Doporučuji, pokud něco víte o české literatuře (ať už dobrovolně, nebo z donucení) a rádi byste se na ni podívali z nového úhlu.
Souboj princů
Kristýna Dostálová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
"Raději zemřu ve snaze stát se tím, kým jsem, než prožít celý život ve lži jako někdo, kým nejsem."
Tahle kniha má úžasně vymyšlený svět, čtivý styl a komplexní postavy. To vše vidíme skrze protagonistku Leanis, princeznu, které už příliš dlouho otec tvrdil, že je slabá a k ničemu. Leanisina síla nespočívá v esenci ohně, kterou byla obdařena, ale ve zvídavosti, odhodlání a snaze improvizovat. Není samozřejmě dokonalá, dělá chyby, často se musí spoléhat na ostatní (aniž by si byla jistá, nakolik se na ně spolehnout může) a rozhodně se má její charakter kam vyvíjet. Jenže o to právě jde; feministická myšlenka knihy nespočívá v ukázání ženských postav jako neomylných, ale v kladení důrazu na jejich rozmanitost a jedinečnost.
Celou knihou se také táhne motiv předstírání, neupřímnosti a snahy přizpůsobit se očekávání jiných. Právě překonáním těchto tendencí se Leanis stane lepším člověkem.
Příběh plyne rychle a bez hluchých míst. Vůbec se mi nechtělo od něj odtrhávat. Děj je dostatečně uzavřený, aby byl konec uspokojivý, ale zároveň napovídá, že se dočkáme pokračování. Ústřední tajemství pak bylo zajímavě podané, jen mi připadalo příliš komplikované, když se vše odhalilo. Možná je to mnou, ale nechápala jsem, proč některé jeho části vůbec měly zůstat zamlčeny.
Také kniha potřebovala o jednu opravu víc. Drobné překlepy se přehlédnout dají, avšak občas o sobě Leanis mluví v ženském rodě, i když zrovna předstírá, že je muž, což je nápadná a zbytečná chyba.
Tam ale moje stížnosti končí. Souboj princů je čtivá fantasy se skvělými postavami a atmosférou, odehrávající se v promyšleném světě a nabízející myšlenku o individualitě, ženské síle a rodinné lásce. Nechybí jí napínavé chvíle ani tragické momenty. Na prvotinu působí neuvěřitelně profesionálně. Naprosto chápu, že zrovna ona uspěla ve Hvězdě inkoustu.
Ve větvích Yggdrasilu
Tereza Kadečková
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Tahle fantasy vycházející ze severské mytologie má všechno: akci, nápaditě provedenou magii, romantiku (gay romantiku!), nezapomenutelné postavy, komplikované rodinné vztahy, hrozící konec světa... Byla radost ji číst.
Děj má hodně rychlý spád a nechybí mu napětí; je jednoduchý, ale to mu vlastně sluší. Nechává totiž o to více zářit postavy, které byly mou oblíbenou částí knihy.
Úžasné jsou snad všechny charaktery, hlavně protagonistka Agáta. Není to typicky krásná křehotinka, má zajímavý backstory, na všechno reaguje s vlastním názorem a odvážně si prosazuje to, co věří, že je pro ni nejlepší. V průběhu děje se pak učí, že se ne vždy musí uzavírat před okolím a jít proti proudu. Krásně dynamická je též postava Reginleif, její vývoj je ještě mnohem výraznější a dochází k němu ve vyloženě srdcervoucích momentech.
Propojení mytologie s "reálným" světem pak bylo velmi dobře vysvětleno. Nešlo o nic přehnaně komplikovaného, ale o to to bylo vše věrohodnější. Nevím, jestli pojetí čarodějnic a rozlišení magie a iluze vychází z nějakých konkrétních mýtů, nebo jde o autorčin originální nápad, ale buď je to skvěle vymyšleno, nebo skvěle vybráno.
A pokud jde o myšlenku - opravdu nemám ráda příběhy zakládající se na předurčenosti osudem. To je otázka osobního vkusu. Tato kniha tento můj neoblíbený postup převrací chytrým způsobem na hlavu. Takže za mě body navíc!
Abychom si to tedy shrnuli: Ve větvích Yggdrasilu je nesložitá, ale rozhodně ne odbytá fantasy, vycházející ze severských mýtů včetně těch nechutnějších a divnějších. Jejím středobodem jsou propracované postavy, jejich interakce a vývoj. Má emoce, má násilí, má vtip. Pokud si myslíte, že by se vám něco podobného mohlo trefit do vkusu, neváhejte a přečtěte si ji.
Modré hlubiny
Jennifer Donnelly
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
"Ukaž, co je v tvém srdci, a všechna srdce se k tobě připojí."
Modré hlubiny jsou prvním dílem série Waterfire Saga od Jennifer Donnelly - a naneštěstí také jediným, který vyšel v češtině.
Vzhledem k tomu, že jde o první část série, dostávají výraznější prostor k projevení se zatím pouze dvě ze šesti ústředních hrdinek. To ale neznamená, že by ty ostatní byly nezajímavé, právě naopak. Každá vyvolená mořská panna je jedinečná a o všech jsem se chtěla dozvědět více.
Netajím se tím, že ve fantasy nemám ráda vyvolené hrdiny, když s nimi příběh neudělá něco opravdu nečekaného. Tohle nebyl takový případ, přinejmenším však mohu říct, že hlavním postavám jejich status nepřináší mnoho výhod, klade se důraz na jejich svobodnou vůli a rozvíjení jejich zvláštních schopností není procházka růžovým sadem.
Čtenářovu zážitku napomáhá i propracovanost podmořského světa. Je bohatý na zajímavé bytosti, lore i vtipné drobnůstky, například vodící piraně pro slepce. Je zde možné složité politikaření i kouzlení. Moc se mi také líbilo, že mořští lidé mají svou vlastní mytologii. A stejně tak fascinující byla jejich různorodost, kdy se podle končin, z nichž pocházeli, lišili nejen barvou kůže, ale i druhem vodního tvora, jehož připomínali.
Jedinou výtku - kromě toho, že pokračování nevyšla česky - mám k tónu knihy. Některé scény jsou drsné a krvavé, zatímco jiné vyznívají svou hravostí a lehkou absurdností jako z pohádkové knihy. Různorodost není na škodu, ale nemyslím si, že zrovna tady byla dobře zvládnutá.
Jako úvod do série Modré hlubiny rozhodně uspěly. Rozjely několik složitých podzápletek v propracovaném světě, navíc se zajímavými postavami. Snad se mi povede se dostat k originálním verzím pokračování, protože stojím o to, dozvědět se, kam se bude děj dál ubírat.
Stella z Kalvendie
Nikola Machová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
"Úplným opakem lásky není nenávist. Opakem lásky je strach."
Stella z Kalvendie od Nikoly Machové mě zaujala dvěma věcmi: krásnými ilustracemi a netradičním pojetím typické fantasy zápletky s protagonistou, který objeví jiný svět, jejž je předurčen zachránit. A jak jsem zjistila, nabízí ještě mnoho jiných zajímavých prvků.
Moc se o téhle knize nedá říct bez spoilerů. Děj okomentuji pouze tak, že nebyl extra unikátní, nicméně měl dost překvapivých zvratů, které ho skvěle okořenily. Někdy však jako celek plynul až moc rychle a nedal se dobře sledovat. Začátku a konci by prospělo malé prodloužení.
Zaujala mě samotná planeta Kalvendie, jež možná nedává perfektní smysl, avšak skvěle odráží tematiku ekologie a alternativního způsobu života v souladu s přírodou. Někdy je pojetí této myšlenky až moc utopické a naivní, na druhou stranu vyznívá, že vychází z autorčina upřímného přesvědčení.
Některé postavy mohly mít hlubší charakterizaci, u většiny ale byly povahy jasně definované a vztahům mezi nimi jsem věřila. Můj názor je takový, že Stella je sympatická protagonistka, ne sice ideální člověk, ale o to zajímavější je ji sledovat.
Malý problém spočívá v korekturách, jež byly hodně odbyté. V textu zůstalo plno překlepů, pravopisných chyb a nesmyslných formulací, které působily rušivě.
Celkově je Stella z Kalvendie lehce netradiční fantasy, která není pouhou zábavnou četbou. Upřímně doufám v pokračování, které konec této knihy naznačoval!
Instagirl
Annette Mierswa
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Myšlenka tohoto příběhu není nic, co byste neslyšeli už tisíckrát - važte si toho, co máte, nehoňte se zbytečně za uznáním anonymního davu, a už vůbec nenahrazujte reálný život internetem. Zde je to ovšem čtivě ztvárněno na příběhu teenagerky Isi a jejích vztahů se spolužáky.
Kolektiv Isiiny třídy byl prvkem knihy, který jsem si užila zdaleka nejvíce. Jejich dynamiku vykreslila autorka perfektně. Jsou to ti správní lidé, kteří jsou pro každou srandu a vzájemně se podrží v těžkých chvílích. Z takové skupiny pak ovšem o to výrazněji vyčnívají vlci samotáři, konkrétně perfektně nalíčená, povýšeně se chovající Kim. Když se Isi začne hroutit život, jejž doposud znala - rodiče se rozvádějí, její králík utekl a zdá se, že se s ní její kluk dal dohromady jen kvůli sázce - zatouží být zrovna tak vyrovnaná jako tajemná spolužačka. Neví ale, co se pod dokonalou slupkou skrývá, a nechá se tak lapit do pavučiny snahy o uznání na sociálních sítích, extrémních diet a vztahů s pochybnými existencemi.
Vývoj Isi pod vlivem Kim je děsivé sledovat. Kim neváhá s lidmi kolem sebe manipulovat lhaním, dárky i vydíráním. Je podaná chvílemi snad až příliš jednoznačně záporně; v některých momentech je těžko uvěřitelné, že by jí na některé taktiky Isi skočila. Většinou z jejího chování ovšem až mrazí. A stejně tak z představy, jak by protagonistka mohla skončit, kdyby kolem sebe neměla tak skvělý kolektiv.
Občas se objeví pár nelogičností, například Isi dlouho nedojde, že jí Kim založila profil na Tinderu, i když jí z něj ukazuje zprávy. Nejde však ani zdaleka o plot holes, jen o maličkosti, které nemají velký dopad na celkový příběh.
Pokud chcete strávit jedno nebo dvě odpoledne s YA contemporary knihou, která se snadno čte, ale není zdaleka triviální, zabývá se moderními problémy, jako je sebepojetí, kyberšikana a nezdravý coping, a skvěle ztvárňuje vztahy mezi mladými lidmi, věnujte trochu času Instagirl.
Primholik
Markéta Hurtová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Riki Příkazká neumí jen jedinou věc: prohrávat. Život bere jako soutěž, lidi kolem sebe jako konkurenci, kterou musí porazit. Jednoho nešťastného dne ovšem skončí poražena vlastní ctižádostí a zdánlivě dokonalý život se jí obrátí naruby.
Její příběh sledujeme retrospektivně od toho nejranějšího dětství. Už tehdy je Riki výrazná povaha. Má daleko do dokonalosti, ale překypuje šarmem a je radost s ní trávit čas. Fandila jsem jí, i když jsem málokdy souhlasila s jejím jednáním a myšlením, natolik silné bylo její kouzlo. Také lidé kolem ní jsou mistrovsky charakterizovaní. Například ke konci, v jedné scéně s Rikiinou třídou ze střední školy, se dá krásně odhadnout, kdo kdy mluví, ještě než přijde uvozovací věta.
U charakterizace autorčino nadání nekončí. Její styl je nádherně čtivý a jednoduchý na pochopení, přesto bohatý na hříčky s jazykem. A celková kompozice románu též svědčí o kompetenci: návratné motivy a naznačování autorka zvládá lépe než někteří profesionálové.
Drobné výtky mám ovšem také. První je vcelku pomalý rozjezd příběhu. S maličkou Riki je sice zábava, ale než začne s "gymnastikováním", těžko se odhaduje, kam kniha vůbec směřuje. Má druhá stížnost se týká korektur. V textu zůstala spousta překlepů, což je velká škoda.
Pak je tu myšlenka příběhu, se kterou nemusí souhlasit každý. Vedle důležitosti přítomného okamžiku, učení se odpouštět a vzájemného vlivu jedince a okolí je totiž Primholik také o hledání smyslu života. A snad není velkým spoilerem, že Riki nakonec oporu nalézá mimo jiné v křesťanské víře. Nepřišlo mi nicméně, že by kniha čtenáři náboženství vnucovala. Spíše podtrhla jeho pozitivní působení, když potvrdila myšlenky, na něž už Riki přišla sama.
Primholika doporučuji, pokud si chcete přečíst hořkosladký příběh plný vzletů i pádů, humoru i tíživých momentů a připomenout si, že každý z nás může na světě něco dokázat pro sebe i pro jiné. Ať už jeho kroky řídí Bůh, nebo náhoda.
180 stupňů: Když se vám život obrátí naruby
Lukáš Havlas
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Urputnou propagací své knihy na sociálních sítích mě Lukáš Havlas od jejího čtení spíše odrazoval. Nedávno jsem ale měla před sebou nudný den na brigádě, neměla jsem náladu na věci, jaké čtu obvykle, a vzpomněla si na 180 stupňů. Reklama tedy nakonec zafungovala. Byla ale zasloužená?
Vyzdvihnout musím skvělou kompozici knihy. Není zcela chronologická a střídá se zde množství úhlů pohledu, a tak se čtenář musí mít na pozoru a sám si zasazovat jednotlivé kapitoly do širšího rámce; zároveň však nejde o náročnou práci. A o to více uspokojující bývá, když se některé osudy protnou.
Většinu postav poznáváme právě ve chvíli, kdy se jejich život obrátí o titulních 180 stupňů; to rozhodně přiláká čtenářovu pozornost, ovšem ve prospěch této akčnosti mi připadala zanedbaná charakterizace. Vynásobte to velkým množstvím osob, které v příběhu figurují, a najednou se musíte každou chvíli zastavovat a ptát se, jestli ten muž, o kterém zrovna čtete, je ten, s nímž se zřítilo letadlo, nebo ten, kterého podvádí žena.
Což mě přivádí k velkému množství sexuálních scén, které by podle mě bohatě stačilo jen naznačit. To je nicméně asi také otázkou vkusu.
Zajímavým způsobem v knize figuruje nadpřirozeno. Nejvyšší a jeho různé nabídky posmrtných životů mi připadají nápadité. Mohlo to ale mít na děj výraznější dopad, to, že se některým postavám těsně podaří uniknout smrti, mohla zapříčinit zrovna tak náhoda.
Je ale možné, že tu nějaký význam je, jen se mi ho nepovedlo odhalit; není mi totiž jasná ani nějaká celková myšlenka díla. Neříkám, že neexistuje, jen že jsem ji já nenašla. Snad že vše, co se nám děje, má nějaký účel a žádná špatnost se neobejde bez následků?
Kniha se každopádně četla vcelku dobře. Neurazila, nenadchla, nudu zahnala. Byla plná překvapivých zvratů včetně smrtí důležitých postav. Rozhodně bych neodhadovala, že je autorovou prvotinou, zápletka a kompozice jsou opravdu dobré. Jen to jako celek nebylo pro mě.
Magie se probouzí
Jan Sokol
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Rozhodně jsem nedoufala v komplikovanou zápletku. Ovšem líbila by se mi alespoň nějaká. Jaký je účel dvou dějových linek, když se ani neprotnou, jedna působí, jako by byla useknutá v půlce, a v druhé se nestane téměř nic? Je jasné, že autor plánuje pokračování, ovšem praktičtější mohlo být napsat dvě knihy s ucelenějšími příběhy, z nichž by se každá soustředila na jednoho protagonistu.
Arvíel měla alespoň nějakou charakterizaci, ovšem Soky se mi zdál neslaný, nemastný. Téměř nic ho neodlišovalo od řady podobných fantasy hrdinů. Navíc ani jeden z ústřední dvojice nezažívá během svého výcviku velké těžkosti, jsou prostě talentovaní ve všem, na čem záleží, a ještě v pár věcech navíc. O nic se nemusejí doopravdy snažit.
To čtenáři postavy odcizuje, stejně jako styl, jímž je kniha napsaná: většina scén je více shrnutími a popisy než opravdovými scénami, plynou hrozně rychle a pocity postav jen povrchově vidíme, neprožíváme je s nimi.
Výjimky - a zároveň velmi výrazná pozitiva - jsou tři: Sokyho vztah s maminkou, pouto draků s bojovníky a Arvíelin pobyt u arcimága Artagana. Všechny měly za výsledek milé, zajímavé a originální interakce.
Dalším pozitivem byl worldbuilding, konkrétně magický systém. Smekám před autorem, že dovedl práci se dřevem podat jako něco neuvěřitelně cool! Též oceňuji, jak detailně měl nastudované používání různých zbraní. Souvisí s tím i jeden "zvrat" (spíše start jakéhokoli děje) ke konci knihy. Jen by asi neuškodilo některá vysvětlování zkrátit, obecně má kniha problém s přehnaně přesnými popisy. To je ale podle mě pro začínajícího autora pořád lepší varianta než opačný extrém, tedy nevysvětlovat dostatečně.
Vyjde-li pokračování, přečtu si jej minimálně ze zvědavosti. Svět, který Jan Sokol vytvořil, má potenciál - tak doufám, že jej jednou naplní.
