Misty-K komentáře u knih

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Aneta je všem na obtíž. Anetu nikdo nechápe a neocení. Vlastně totiž není proč. Aneta už se přestala snažit někomu zavděčit, nemá to cenu. Jediná služba, kterou je schopná své rodině prokázat, je umřít a přestat jí tak otravovat život. A tak se pokusí přesně o to. Netuší však, v co vše může takový pokus vyústit.

Tahle novela si nepotrpí na složité hry s jazykem, každá jednoduchá věta ale dopadá jako závaží. Vtlačí vás do hlavy dívky trpící depresí a nepustí vás ven. Z odstupu nemusíte s Anetinými rozhodnutími souhlasit, ale během čtení je budete chápat a budete si přát, aby své problémy dokázala překonat.

Středobodem knihy jsou interakce mezi postavami. Proto nevadí přeskakování mezi jejich úhly pohledu v rámci jedné scény. Je totiž klíčové mít jasno v tom, jak kdo reaguje na který výrok či událost, a chápat motivace vedlejších charakterů. I ten nejvíce toxický člověk může považovat své úmysly za ušlechtilé. Proč jinak by se vědomě choval příšerně?

Zápletka v knize vlastně žádná není. Anetě se samozřejmě dějí věci různého rázu, avšak nespojují se do nějakého složitého příběhu, jde prostě o to, jak se protagonistka snaží nebo nesnaží světem kolem sebe probojovat.

A ke zprostředkování Anetiných pocitů skvěle slouží i ilustrace. Podobně jako jazyk knihy nejsou složité, avšak tím silněji působí - jako by sama ilustrátorka neměla sílu je více propracovat a prostě hodila na papír syrové emoce.

Tahle kniha je rozhodně neskutečně působivá. Vypovídá o zoufalství i naději, o hledání svého místa ve světě, který vás nechápe. Pokud špatně snášíte zmínky sebepoškozování, sexu, špatných rodinných vztahů nebo psychických poruch u mladých lidí, nemohu ji doporučit. Avšak když se přes tohle dokážete přenést, čeká vás nezapomenutelný, emocemi nabitý zážitek.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Tahle útlá knížečka se nesnaží zobrazit chronologický vývoj poruchy příjmu potravy, jak jsem od ní čekala. Místo toho nám nabízí spíše emocemi než souvislým dějem propojené útržky ze života protagonistky Vandy - a není to šťastný život. Možná si na některých místech budete říkat, že si Vanda vlastně trpět zaslouží, protože nemá být tak blbá. Je pravda, že rozhodně nejde o ideální hodnou holku, z níž byste si chtěli vzít příklad, ale možná v ní uvidíte sami sebe. Protože Normální porucha je hodně o vlivu okolí na jedince. A kdo z nás si někdy nevzal příliš k srdci průpovídku známého či článek z internetu?

Pokud mohu knize přisoudit ještě jednu myšlenku, pak takovou, že s vlastními problémy se musíme v první řadě chtít vypořádat sami; ovšem ani pevná vůle není zárukou, že se jich zbavíme. Takový je holt život, neexistuje univerzální recept na štěstí.

Zvláštní styl vyprávění jsem již naznačila: text tvoří jen kratičké scény, které ani nejsou řazeny chronologicky. Do Vandina života tak nahlížíme jako do kaleidoskopu či na abstraktní koláž. Není pak divu, když nám chvíli trvá se v něm zorientovat; jen je to lehce na škodu vzhledem k tomu, jak krátká kniha je.

Normální poruchu doporučuji, pokud nepotřebujete příběh s jasným poselstvím či šťastným koncem a spíše vás zajímá detailní vykreslení vnitřního světa jedné normální dospívající holky se spoustou problémů.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Původně kniha vycházela na Wattpadu, což je na ní poznat. Kapitoly jsou kratičké, neplýtvají čas na popisech, skládají se převážně z dialogů (které bohužel nejsou rozdělené novými odstavci, takže se v nich občas těžko orientuje), akce i drama mezi postavami přicházejí a odcházejí jako na houpačce. Amber je typická "ne jako ostatní holky, ale přesně jako ostatní wattpadovské hrdinky" protagonistka. Vedlejší postavy se mi občas pletly kvůli nedostatečné charakterizaci a podobně znějícím jménům.

A stejně mě čtení neuvěřitelně bavilo. Možná šlo hlavně o směs nostalgie a obdivu k mladé autorce, jež si zvládla vydat knihu, kterou zřetelně napsala tak, jak se to líbilo jí. Také mě nicméně fascinovala fantasy složka příběhu, která nebyla rozhodně zanedbaná ve prospěch romantické linky. Vztah vlkodlaků a lovců autorka pojala dle mého názoru originálně a zajímavě, stejně jako historii Vlčí Zátoky.

A k té romantické lince - nevím dost dobře proč, ale chytla mě také. Mohla bych spočítat na prstech milostné trojúhelníky, kde bych již od začátku měla svého favorita, a tento se k nim řadí.

Z čeho jsem zmatená, je myšlenka knihy. Na jednu stranu se Amber snaží vzepřít okolí, které jí diktuje, co má dělat, na druhou příběhem prostupuje motiv předurčenosti - jako by osud protagonistky byl předem stanoven kvůli podstatě toho, co je zač.

Nejde o dílo, které by mě hluboce zasáhlo. Ale bylo to to pravé, když jsem se v poslední dny potřebovala na pár minut odreagovat nebo si zpříjemnit cestu hromadnou dopravou.

Doporučuji, pokud vás podobně jako mě baví objevovat méně známé české autory, máte chuť na zajímavé pojetí vlkodlaků a nepohorší vás občasný chybně použitý přechodník.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Styl psaní není extra vyšperkovaný. Často se opakují obraty i informace, některé popisy mají tak chudou slovní zásobu, že jsem netušila, co si pod nimi představit, a kvůli vševědoucímu vypravěči a jeho častému vysvětlování většina knihy postrádá napětí. Zní to, jako by si autor nevěřil dostatečně. Některé akční scény též působí "neplnohodnotně", spíš jako rychlá shrnutí. Občasné zajímavé metafory nicméně svědčí o Víškově kompetenci - například ta o obavách potopených ke dnu v moři důvěry. A hodně dobré mi připadaly některé hlubší dialogy mezi postavami - neprezentují vyloženě nové a neotřelé pohledy na svět, ale fungují v kontextu povah aktérů a motivačně působí i na čtenáře.

Postav bylo v knize hodně a ne každá měla dostatek prostoru, aby se projevila. Neorientuje se v nich tedy jednoduše. Na druhou stranu pár charakterů vyloženě září. Skvělý byl například mistr Tomer nebo Alfro. Též sám Gerhem, ač na první pohled obyčejný, skrývá více, než se zdá. A Aiu byl doslova úžasný.

Postavy neodmyslitelně patří ke světu, k němuž mám také směs chvály a výhrad. Oceňuji všechny drobné detaily, na nichž si autor dal opravdu záležet - například magický systém, fakt, že dračímu jazyku rozumí jen ti, kterým draci sami věří, pověsti a historické události zmíněné v ději, vzhled a chování originálních bytostí. Na druhou stranu si neumím představit, jak všechny tyto dílky zapadají do skládačky celého fungujícího světa. Ten pocit ještě umocňuje používání pojmů z reálného světa (turecký sed, labradorský retrívr). Worldbuilding je občas nekonsistentní či nejasný, čtenář nemá konkrétní představu o účelu jeho jednotlivých aspektů kromě toho, že se autorovi zdály cool či se zrovna hodily do zápletky.

A zápletka samotná... je vlastně dost dobře zvládnutá. Víšek se rozhodl ambiciózně a jeho debut je rovnou epická fantasy. Vzhledem k tomu, že jsou Magičtí učni první částí série, ještě nemohu s určitostí říct, že v budování složitého příběhu uspěl, avšak jak se zdá, ví, kam směřuje. A pokud tam dojde, nevadí občasné zakopnutí na cestě.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Čekala jsem větší podobnost se sériemi typu Klubu tygrů, název k tomu koneckonců svádí. Nesplnění tohoto očekávání nicméně dělá Kleopatřinu pomstu vlastně lepší.

Ústřední hrdinové jsou vážně malé děti, které se jako malé děti chovají. Jejich interakce jsou přirozené a vtipné, a i když většinu práce zastávají dospělí kolem, též každý ze sourozenců Callenderových umí být užitečný. Plus je tu samozřejmě bonus v podobě zvířecího "brášky" Thovtíka.

Styl psaní je jednoduchoučký tím správným způsobem, kdy je pochopitelný pro nejmladšího čtenáře a zároveň skutečně zní jako slova holčičky z rodiny archeologů. Autenticky působí i barevně zvýrazněná slovní spojení v textu - jako obtahování gelovkou či fixou.

Počítá se s tím, že se čtenář ve staroegyptských záležitostech trochu orientuje, například že ví, co jsou kanopy, a ostatní věci jako zajímavosti z historie se nenásilně dozvídá společně s postavami.

Jedná se tak o knihu roztomilou, poučnou, vtipnou, pro děti jistě napínavou a napsanou s velkou kompetencí. Malého čtenáře bere jako sobě rovného. Jedinou výtku mám k ilustracím, které, ač líbivé stylem, mohou působit implicitně rasisticky - záporáci jsou jediné postavy zobrazené s viditelně tmavší pletí. Může jít o náhodu, rozhodně nechci nikoho z ničeho obviňovat, ale přehlédnout se to nedalo, takže to nepřehlížím.

Kleopatřina pomsta je správná volba, pokud chcete udělat radost sourozenci či potomkovi zblázněnému do staroegyptské kultury. Nebo, jako v mém případě, je tím malým nerdem vaše vnitřní dítě.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Přeji si jediné, být spokojená sama se sebou, a to mi nikdo, kdo mě má rád, nemůže doopravdy upřít."

Kdo si někdy nepřipadal naprosto k ničemu? Je přirozené se občas cítit špatně. Problém nastává, když těmto myšlenkám uvěříme a snažíme se vybojovat si uznání druhých - přitom to, co potřebujeme, je náš vlastní nadhled. A právě o tom pojednává Chuť prázdna, debut Barbory Adamcové.

Styl psaní mi moc nesedl - opravdu je na něm znát, že jde o prvotinu. Věty jsou někdy krkolomně dlouhé, jindy příliš úsečné. Vypravěč je vševědoucí, často přeskakuje mezi hlavami postav a příliš vysvětluje jejich myšlení a povahy, i když to zrovna není nutné. Naopak některé části Annina pádu do anorexie mohly být rozebrány detailněji.

Opravdu dobrá je kniha však obsahově. Děsivě věrohodně autorka vystihla rozpoložení, kdy nemocný bere estetičnost postavy a jídelní návyky jako soutěž, v níž musí být "lepší" než jiní. Jinak si přece nezaslouží pomoc, snad ani status nemocného! Toto pojetí poruchy příjmu potravy dokreslují ukázky z Annina deníku, většinou psaného nadneseným stylem ukazujícím potřebu působit chytře za všech okolností a touhu po respektu.

Kniha naznačuje otázku, nakolik může za Annin stav její výchova. Selhání jejích rodičů samozřejmě nejsou účelná, to ale neznamená, že se nedějí. Oni a ostatní lidé v Annině okolí prostě říkají a dělají věci, které dovedou ublížit, jenže nikoho to nenapadne, dokud už není pozdě. Zde slouží neohrabané přeskakování mezi vnitřními světy postav vlastně k dobru příběhu; čtenář chápe Annin vývoj i "zvenčí" a dozvídá se, jaké všechny spouštěče mohou za poruchou příjmu potravy u různých lidí stát. Ze všech knih s touto tématikou, které znám, se zrovna zde nejvíce ukazuje, že nemusí jít jen o hubnutí samotné, ale o coping s problémy jiného rázu.

Ještě pár připomínek ve svých poznámkách mám, ztrácejí ale relevanci po dočtení poslední kapitoly a epilogu. Bez spoilerů prozradím, že pomohou svázat pár volných nitek, jichž jsem si nejdříve ani nevšimla, a díky tomu příběh ještě trochu ziská na úrovni. Jsem ráda, že jsem si ho mohla přečíst, i když se mi nečetl nejlépe.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Páni. Ty kráso. Tohle bylo drsné. Což se asi dá čekat od příběhu, který byl popsán jako "fantasy noir". Jenže ono to není jen o násilnostech samotných, je to o promarněných příležitostech, srovnávání se se ztrátou, o prožívání vlastních chyb a obětování více, než je přiměřené. A zasáhne to přímo do srdce.

S takhle silnou myšlenkou by se snad dalo odpustit malé odfláknutí worldbuildingu; autor nicméně flákač není. Svět Převzetí je plný detailů a atmosféry. Temný, špinavý, nebezpečný, magický. Tvoří tak jedinečnou půdu pro vyklíčení jedinečných postav.

Pokud bych si mezi nimi měla vybrat jednoho oblíbence, asi bych po dlouhém váhání nejistě ukázala na Flynna, načež bych si další půlhodinu vyčítala, že jsem nevybrala Meg nebo Paula. Nebo byl nejlepší Mike? Každý z protagonistů měl výraznou osobnost, vlastní minulost a cíle a zajímavou dynamiku s ostatními. Všem jsem tím pádem přála, aby se srovnali se svými problémy a dostali možnost cítit se lépe.

Jediné, co mi dojem z nich trochu kazilo, bylo příliš časté přeskakování mezi perspektivami. Často se během jedné scény dozvídáme, co si myslí třeba dvě až tři postavy, což může být matoucí. Dle mého názoru se to k celkovému stylu knihy nehodilo. Ale to je v podstatě jediná výtka, kterou mám.

Celkově je Převzetí drsná řežba s přestřelkami a honičkami, s klasickými gangstery i originálními fantasy kreaturami, se zamýšlením se nad důležitostí a vůbec definicí rodiny a v neposlední řadě s výraznou rovinou týkající se psychiky postav. Má své vtipné situace, občasné klišé momenty i náhlé zvraty. Přečíst se dá za dva nebo tři večery a dojem z něj přetrvá mnohem déle.

V případě, že hledáte lehké akční čtení, hledejte jinde; stejně tak Převzetí asi raději odložte, pokud jste ho zdvihli kvůli tomu, že v knihkupectví bylo mezi YA literaturou. Ale pokud vám z textů hojných pozitivních recenzí a z autorovy vlastní propagace připadá jako něco, co by se vám mohlo zalíbit, pravděpodobně to tak skutečně bude.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Ve fantasy s mladou protagonistkou a milostným trojúhelníkem mě překvapila všechna ta temnota a zvrácenost. Tahle kniha se se svými postavami nemazlí, týrá je fyzicky i psychicky, téměř každý ve Twyllině okolí ji může obrazně bodnout do zad. Žádný z charakterů není morálně čistý, i protagonistka sama dělá chyby a pyká za ně.

Souvisí s tím poselství knihy - o důležitosti vlastní volby a nenechání se ovlivnit tradicemi či rodinou. Je to těžší, než se zdá, a Twylla se kvůli své naivitě a naučené bezmoci může zdát hloupá. Mně nicméně její myšlenky připadaly věrohodné vzhledem k její situaci.

Vliv na to má i zmíněný milostný trojúhelník. Působí nejdříve naprosto předvídatelně, proto mě příjemně překvapilo jeho rozuzlení - tedy až potom, co jsem musela na pár minut knihu zaklapnout a v ohromení zírat do zdi a sprostě nadávat. Vůbec mi připadalo, jako by většina zvratů počítala s tím, že čtenář Smrtící dotyk podcení a bude jej číst s očekáváním tuctové YA romantické fantasy. Některá klišé si autorka ponechává, jiná převrací naruby. A patří jí za to můj obdiv! Vadilo mi jediné - absence pozitivně prezentovaných ženských postav. Vím, před chvílí jsem zmiňovala, jak se mi líbí, že nikdo není čistě dobrý; jde mi však o to, jak většina žen je ve vztahu k Twylle vyloženě záporná. To je jedno YA klišé, které bych na místě autorky změnila rozhodně.

Konec se mi zdál trochu náhlý, nicméně byl v průběhu děje dobře nastíněný. Problém tedy spočíval jen v tempu posledních pár kapitol, ne v tom, že by příběh čtenáři podrazil nohy ve snaze o dramatický zvrat.

Smrtící dotyk bych doporučila těm, kteří si chtějí přečíst netradičně pojatou YA fantasy se vcelku zajímavým lorem, jež se nebojí chvílemi zabloudit do více tabuizovaných končin. Nečekejte mnoho akce, ale připravte se na pár povedených myšlenek i šokujících chvil.

2 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Den falešné kočky od P. I. Jääskeläinena jsem sehnala v Levných knihách za cenu čokoládové tyčinky. Připadám si, jako bych někoho okradla.

"Příběhy přece nevyprávějí o skutcích, ale skutky vyprávějí o příbězích."

Kaarna se ocitl uprostřed detektivky, kde je vyšetřovatelem i pachatelem zároveň. Oběť zatím neexistuje, ale mohla by se jí stát jeho demencí trpící matka. Během pokusů odvrátit děsivou budoucnost vyplouvají na povrch neméně děsivé záležitosti minulé, realita se mísí se sny, potlačené vzpomínky s výmysly. Kdyby se to vše alespoň nedělo v den tradičního festivalu, který měli Kaarna a jeho manželka detailně naplánovaný! A kdyby se všechny kočky ve městě nechovaly tak zvláštně...

Tahle kniha má úžasnou atmosféru. Vypravěč je zcela jasně nespolehlivý, ale co za jeho zvláštním vnímáním a jednáním vlastně stojí? Psychické onemocnění, pouhá nízká hladina krevního cukru? Nebo zůstal jako jediný ve městě příčetný a všichni ostatní lžou jemu? Na každém kroku ho pronásledují hororové vize stejně jako pocity viny týkající se skutků, které přece spáchat nemohl. Jenže místo tázání se, co se děje, jsem se spíš nechala unášet myšlenkovým obsahem díla: do jaké míry je možné poznat sebe sama a jakými způsoby se v našem chování může odrážet minulost - i ta dávno zapomenutá.

Děj Dne falešné kočky dlouho moc nedává smysl, přesto do sebe vše na konci zapadne poměrně zajímavým a nečekaným způsobem. Nabízí se nicméně též možnost řídit se filosofií Kaarny samotného, který knihy nikdy nedočítá, protože na smysluplná rozuzlení nevěří. Koneckonců v tomto příběhu nejde o odhalování skrytých identit a vysvětlování motivací tolik jako o nahlédnutí do zvláštního a komplikovaného Kaarnova nitra, o objevování jeho vztahů rodinných, přátelských i romantických, o zamýšlení se nad manipulací a účelem světícím prostředky. A v knize je přímo označeno místo, kde bude nejlepší přestat číst - jak jinak než obrázkem kočky.

Doporučuji, pokud chcete zažít snový, bizarní a lehce znepokojivý příběh, na nějž budete ještě pár dní myslet.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

"Jiní na tom nepochybně byli a jsou hůř než já. Ale vědět bohužel není totéž jako cítit."

Co do děje je tahle kniha vlastně o ničem. Děj však netvoří obsah díla sám. A tak můžeme říct, že je Vieweghův Můj život po životě o zoufalství a pocitu neadekvátnosti, o ztrátě všech dosavadních jistot a s nimi snad i identity, o snaze vrátit se do vyjetých kolejí, což ale jde k zbláznění pomalu...

Kniha vychází z tragické změny ve Vieweghově životě - prasknutí aorty, které se mu povedlo přežít. Jeho mozek a tělo se však vzpamatovávaly jen pozvolna.

Můj život po životě přenáší čtenáře do jeho hlavy v době, kdy se snaží vrátit do předchozího života. Jenže drobné neúspěchy mu připomínají, že nic už nebude stejné jako dřív. A stejně tak úspěchy - copak je tak skvělé zvládnout dojít na nákup? To klesl tak hluboko?

S každým výpadkem paměti a s každým návratem pocitu únavy si vypravěč připadá předčasně zestárlý a nepotřebný. Nemůže se spolehnout ani sám na sebe a na ostatní se spoléhat nechce, i když musí - vždyť už je svou bezmocí jistě tak štve! Utápí se v myšlenkách na smrt, pokusy o černý humor a nadsázku vyznívají spíše temně než vtipně. Malé pokroky se ukazují, i je však doprovází negativita. Co když je tohle vrchol a víc už se situace nezlepší?

Můj život po životě je zpovědí o pocitech muže, kterému náhoda sebrala život, jejž miloval. Ačkoli ví, že mnoho lidí je na tom hůř a že by měl být rád za podporu okolí, nedokáže se dlouho nad svou situaci povznést a raději se bezmocně vzteká. Postupně se však se svým osudem srovnává, a to skrze literaturu, kterou čte, i naučení se oceňovat malé pokroky. Navíc dílem prostupuje metatextová rovina, kde se vypravěč snaží něco, cokoliv sepsat - a postupně dává dohromady právě Můj život po životě, jímž nejdříve pohrdá, ovšem postupně je znát jeho svým způsobem terapeutický efekt.

Konec je otevřený, ale zvláštně pozitivní. Není to šťastné, nevíme, co přesně bude dál, ale smířenost se situací je zde znát. A někdy tohle musí stačit.

Někomu může kniha připadat zbytečná a ufňukaná, někomu neskutečně tíživá. Jisté je, že přes nízký počet stránek je plná emocí. Podle mě za přečtení rozhodně stojí.

2 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Upíři! Akce! Napětí! Krev a střeva! LGBTQ+ reprezentace! Protagonista s divným jménem! A to vše v prostředí alternativní Prahy 19. století! Toto mi stačilo vědět, abych si koupila Světla nad Prahou. Obsahují však ještě mnohem víc. Pojďme si je bezspoilerově projít.

Již na prvních stránkách se společně s Domkem Myškou vrháme do akce. Většina bojových scén je přehledně napsaná a plyne rychle, tedy se skvěle čtou. Noční Praha prolezlá monstry navíc tvoří skvělou kulisu.

Co už mi tak obratně napsané nepřišlo, byla různá vysvětlení kontextu v první polovině knihy. Obsahovala na můj vkus zbytečně moc telling a málo showing, někdy navíc vysvětlovací odstavce přicházely bez zjevného důvodu a zpomalovaly tak děj. Naštěstí ale tento problém brzy zmizel a zanechal návykový styl bez poskvrnky; navíc se všechny takto podané informace ukázaly jako relevantní.

Čtivosti také velmi pomáhají postavy. Snad žádná z nich mi nepřipadala nudná; Domek i Ora jsou dobře definované osobnosti s motivacemi dávajícími smysl a pestrými vztahy (teď myslím jak k ostatním, tak ten jejich proměnlivý vztah k sobě navzájem), vedlejší postavy pak mají konzistenci, šarm a často i skryté záměry, které hlavní zápletku ovlivňují.

A co tedy ta zápletka? Podle mě má akorát tu správnou míru tajemství, odhalení a zvratů, aby se dobře sledovala, něco málo se dalo předvídat, ale neztratily se napětí a zájem čtenáře. Jen mě trochu rozhodilo uvědomění, že se to celé odehrává během pár dní. Stane se toho totiž tak moc, že to zní těžko uvěřitelně. Ale to je asi problém na mé straně.

Pokud hledáte historickou městskou fantasy s povedenou romantickou linkou, špetkou humoru a pořádnou dávkou akce, jež se hlavně zabývá tématem zodpovědnosti, lidské pýchy a sebeobětování, Světla nad Prahou vás snad nemohou zklamat. Naopak pokud se díváte po knize, kde by byla středobodem ona zmíněná reprezentace, asi zvolte něco jiného - nezanedbatelná část postav je sice gay či bi, je to však zmiňováno spíše okrajově.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Některé knihy vznikají, protože autor potřebuje sdělit myšlenku. Jiné se píšou pro peníze, a tak se snaží co nejvíce zalíbit. Útlá, ale zato absurditou naditá sci-fi Měsíční deník nejspíš patří ke třetí kategorii: ke knihám, které existují, protože prostě byla sranda je psát. Pokud to tak bylo, má Michal Březina můj respekt.

Marcel Šebesta, protagonista a vypravěč v jednom, je výrazná povaha: sarkastický, sprostý, mírně rasistický, sakra násilný. Jeden by od takové osoby čekal nějaký vývoj, nicméně na tohle náš vesmírný žoldák opravdu nehraje. Od začátku do konce zůstane stejný, což může být výhra, pokud takový typ postavy čtenáři sedne; já ten případ nejsem, nicméně jsem toho názoru, že minimálně Marcelovy interakce s Anglánem Campbellem fungovaly skvěle. S radostí bych si přečetla knihu, která by se celá skládala jen z jejich společného cestování.

Nesedl mi pořádně ani ten aspekt knihy, který tolik vyzdvihuje anotace, totiž humor. Možná to bylo mým vnímáním Marcela, který je zdrojem naprosté většiny hlášek, možná jejich přemírou nebo prostě mým vkusem, ale vrcholným projevem pobavení u mě bylo uculení se nad něčím obzvlášť trefným či divným. Slibované potrhání smíchy pro mě zůstalo stejně nedosažitelné jako pro Marcela domovská základna.

Bavilo mě nicméně sledovat děj samotný. Ten plyne tempem až závodním, situace se mění v každé kapitole. Na začátku se mi líbily náznaky, že na Měsíci cosi není v pořádku, s tím si autor mohl pohrát trochu déle. Nejvíc mě překvapilo to, co se stalo krátce za polovinou knihy - nechci spoilovat, také se případně nechte překvapit. Jen je škoda, že od tohoto zvratu dál je pro chápání příběhu dost prospěšné znát dílo H. G. Wellse, v čemž mám osobně mezery.

Můj závěr? Zajímavá kniha, jen napsaná pro cílovou skupinu, do níž nepatřím. Je tedy otázkou, jak velká může být množina fanoušků kombinace sci-fi, nekorektního humoru a odkazů na Wellse. Ale jak už jsem řekla - autor pravděpodobně napsal něco, co dělalo radost hlavně jemu, a neohlížel se na to, co se "sluší a patří". Což mi připadá super, i když mě osobně výsledek nenadchl.

A ilustrace jsou skvělé.

3 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Káva každé půlnoci dle mého názoru rozhodně stojí za vychutnání. Stránky se otáčely skoro samy a já příběh Rose prožívala se všemi emocemi pozitivními i negativními.

Začíná to tak neuvěřitelně pohodově. Rosin život se zdá být dokonalý - má přátele, s nimiž je legrace, otce, který je na ni vždy hodný, a neuvěřitelně cool domácího mazlíčka. Svou poruchu příjmu potravy před čtenářem neskrývá, ale bere ji za tak běžnou součást této idylky, že se dá pochopit její pocit, že má vše pod kontrolou.

Brzy se to začne rozjíždět. Kniha se hlavně zabývá romantickými vztahy a ten ústřední, mezi Rose a Adrianem, prostě člověka donutí těm dvěma fandit - aniž by se nějak tajilo, v jakých ohledech je problematický. Vždyť žádná situace není čistě ideální. Nejen toto drama, ale i ta týkající se Rosiných kamarádů člověka stáhnou do svého víru a nutí ho sledovat, jak jde všechno pomalu z kopce, a napjatě zadržovat dech v předtuše dalších zvratů.

Díky důrazu na to, jaké utrpení Rose sama sobě způsobuje, jsem jí i přes její chyby přála šťastný konec. Je znát, že autorka psala o nemoci z vlastní zkušenosti - z popisů Rosiných symptomů i myšlenkových pochodů naskakuje husí kůže. Chtělo se mi na ni křičet, ať není koza a nechá si pomoct, ale zároveň bylo pochopitelné, proč přesně to odmítá.

O konci toho nechci prozradit moc, jeho očekávání pro mě tvořilo velkou část zážitku ze čtení. Řeknu tedy jen tolik, že poslední věta epilogu mi připadala perfektní.
Jediné, co bych vytkla, je neustálé oťukávání Rosiny minulosti, ze kterého se jen v málo případech něco vyklube. Ale dá se to koneckonců také brát za projev autentičnosti, vždyť ani v reálném světě o svých přátelích nevíme všechno a spoustu věcí se dozvídáme jen v náznacích.

Řadíte-li se k fandům zakázané lásky a snesete detailní náhled na psychiku dívky, která každý den ničí své tělo i svůj život, určitě si Kávu každé půlnoci přečtěte. Omlouvám se za trochu chaotické zhodnocení. Berte ho jako důkaz, že mě kniha nenechala chladnou. Svůj hype si rozhodně zaslouží.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Časoběžník (orig. Invictus) od Ryan Graudin je jednou z těch knih, které se mi dostaly do knihovny v podstatě omylem. Také se na něj dlouho jen prášilo. Ale jakmile jsem ho konečně otevřela, bylo mi jasné, že mě čeká úžasná jízda.

Nespletla jsem se. Děj téhle YA sci-fi je nabitý akcí a zvraty. Posádka Invictu, která působí jako skvělá parta normálních teenagerů v nenormálních situacích, mi rychle přirostla k srdci, upřímně mi záleželo na tom, co se jim stane dál. A že se toho stala spousta. Každých pár kapitol přišlo nějaké nečekané odhalení. Všechno to spěje k napínavému a hektickému finále, které mě osobně rozhodně nezklamalo; každý člen posádky dostane příležitost zazářit.

S postavami i dějem souvisejí antagonisté. Ti byli naneštěstí na rozdíl od kladných postav neskutečně ploší. Dobrou zprávou však je, že to tolik nevadí, jelikož nezabírají velkou část děje ani nejsou hlavní hrozbou. Ten titul si zabrala síla, které nedostatek vysvětlení naopak dopomáhá k větší děsivosti. Chvílemi tak má příběh nádech snad až kosmického hororu.

A o čem to vlastně celé je? Čím víc nad tím přemýšlím, tím jistější si jsem, že o důležitosti lásky. Ta romantická je hlavní, ale není popsaná nějak naivně či otravně ubrečeně. A rozhodně se v její prospěch neopomíjí přátelství a láska rodinná.

Takže pokud vám zní dobře napínavý YA standalone s cestováním časem, soustředící se na vztahy mezi postavami, který není dílem vyloženě hlubokým, ale také ne pouze oddechovým, rozhodně můžu Časoběžníka doporučit. Jen se obrňte před občasnými kostrbatostmi v překladu. Není jich tolik, aby vyloženě zkazily zážitek, nicméně pokud jste na ně citliví jako já, občas vás trochu praští do očí.

(A ještě tedy upozorním na skutečnost, že kniha byla napsaná v době před covidovou pandemií, což má za výsledek trochu úsměvnou situaci, kdy si posádka Invictu zaskočí na dovolenou do roku 2020.)

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Vlastně ani nevím, co konkrétně mě na knize tak oslovilo. Asi mi zkrátka sedlo její celkové ladění. Příběh melancholicky vyznívající, ale vyvolávající napětí, které se nedá ignorovat. Krátký a rychlý, ale zároveň zvláštně uvolněný. S láskou stejnou měrou šťastnou i nešťastnou. Musela jsem vědět, jak to vše dopadne, a zároveň jsem nechtěla, aby to skončilo.
Riva a Axar jsou úžasní. Z jejich seznámení jsem původně byla rozpačitá, skoro až zklamaná, nicméně následující události mě přesvědčily o tom, že tento příběh stojí za sledování až do konce. Což se ostatně dost shoduje s jejich vlastním zážitkem... Fungují každopádně krásně jako jednotlivci i jako pár. Moc mě též bavily drobnosti, jimiž se jejich vesmíry lišily jak od sebe navzájem, tak od toho našeho. Nejde o kdovíjak hluboký worldbuilding, spíš o zdroj humoru a charakterizace, což je pro děj tohoto typu naprosto v pořádku.
A co se tedy týká děje, někomu by asi mohlo vadit, že ústřední dvojice není příliš aktivními protagonisty. Kromě jejich setkání, jímž Axar změní Rivin život, spíše zápletka ovlivňuje je, než aby oni cokoli zmohli s ní. Ale dá se jim to vlastně vyčítat? Koneckonců právě fakt, že za tyto dva rozhodují síly, jež se přemoci nedají, dodává jejich vztahu na tragičnosti.
Též by se snad dalo vytknout, že některé zvraty přicházejí příliš náhle. Dávají ovšem logický smysl, neexistují pouze pro šok.
Od knihy jsem se odtrhla jen v případech, kdy jsem opravdu musela, a ani v takových chvílích jsem jí úplně nedala pokoj a žila v ní alespoň myšlenkami.
Vesmír rozhodl jinak doporučuji těm, kteří by si chtěli přečíst romanťárnu o zvláštním způsobem zakázané lásce, zasazenou do sci-fi kulis. A možná i takovým, kteří se necítí být v životě na tom nejlepším místě. Prosím, nezapomínejte, že nejste na své problémy sami. I když na vás nejspíš nečeká velká láska předurčená osudem, vždy bude existovat někdo, koho zajímáte a kdo bude ochoten pomoci.

2 11.03.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Eddie Caston, protagonistka a vypravěčka většiny knihy, jednoduše přetéká osobností. Její humor nemusí sedět každému, nicméně mě bavil. Jen na některých místech jsem se pozastavovala - chvílemi jdou totiž její průpovídky až příliš na sílu a v zájmu vtipnosti říká věci, které by člověka z 23. století nenapadly. Podobný styl humoru měl zůstat Sushimu, který je podobně střelený, ale navíc se zajímá o naši dobu.
Když už jsem nakousla Sushiho (hehe), musím též pochválit scény s Eddiinými přáteli. Jako parta mají úžasnou chemii! Jen je škoda, že se spousta jejich vývoje odehrává "off-screen" a je jen dodatečně shrnutá. Neškodilo by přidat více konverzací mezi Eddie a Raphaelem či názorněji ukázat Emminy psychické problémy.
Vůbec na mě kniha působí dojmem, že by jí neublížila ještě jedna oprava. Nejde jen o občasný překlep či opakování slov, ale jak už jsem zmínila, vypadá to, jako by některé scény chyběly. Když se pak objeví nějaký zvrat, často působí, jako by si ho autorka vymyslela zrovna v tu chvilku, aby příběh ozvláštnila. A jakékoli vysvětlování, které by jinak svět obohatilo, působí jako zalepování trhlin v zápletce.
Musím ale vyzdvihnout jednu věc, a to tajení záporákovy identity. Až do poslední chvíle jsem byla na pochybách, což dodalo spoustu napětí!
A závěr toho všeho mě rozbrečel málem i při druhém čtení.
Celkově jde poznat, že se jedná o prvotinu; kniha se snaží být o příliš mnoho věcech najednou a někdy to vychází, jindy ne. Například témata ekologie a rasismu dopadla všelijak, zatímco význam víry a motiv ovládání osudů druhých zvládla autorka dle mého názoru skvěle.
16-03-20 doporučuji, pokud si chcete přečíst humornou YA sci-fi s tunou reprezentace, s milým začátkem a srdceryvným koncem, okořeněnou trochou tajemství a trochou akce, nevadí vám občasná nelogičnost a zasmějete se rádi nad schválně absurdními přirovnáními.

10.03.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Jako první musím vyzdvihnout svět, v němž se příběh odehrává. Je neuvěřitelně plastický. Čtenář má dojem, že se pořád něco děje a že je vždy co objevovat, ať už jde o pochybné podniky v Tir Erath, nebo o bestie, které se pohybují za jeho hranicemi. Tohoto účinku je dosaženo i tím, že vás kniha zkrátka vhodí do děje. Neztrácí čas přílišným vysvětlováním, to přichází jen v relevantních situacích a většinou skrz interakci samotných postav s okolním světem. Někomu ovšem na takovém přístupu nemusí sedět skutečnost, že je na spoustu věcí potřeba dávat pozor, tedy se nejedná o vyloženě oddechové čtení.
Můj názor na postavy může znít trochu podivně. Jsou nádherně propracované. Mají vlastnosti, které jsou podle situace negativní i pozitivní, chovají se konzistentně, řeší problémy jak známé obyčejným dospívajícím, tak specifické pro fantastické prostředí. Jenže je poznáváme spíš jako kamarády - není dostatek příležitostí, kdy je jim vidět do hlav. Tohle má své důvody, které se ukazují s plynutím děje, ovšem na druhou stranu pak některé vypjatější situace nemají takový dopad, jaký by mít mohly. Nejedná se nicméně o chybu, jen o přístup autorky, který mně osobně nesedl.
Ještě řeknu pár obecných slov k ději. Nejdříve působí celkem epizodicky a náhodně. Postupně se ale nitky začínají proplétat, přicházejí opravdu zajímavé a nečekané zvraty... a najednou je to useknuté v nejlepším. Rozumím, že jde o první díl trilogie, ale snad by neuškodilo, kdyby nenechával až tolik věcí otevřených! Kdo má pak vydržet čekání na pokračování?
Rozhodně doporučuji každému, kdo by se zajímal o lehce netradiční příběh z prostředí magické školy, rád čte o výrazných protagonistech a bohatých světech a nevadí mu čekat na další díl. Naopak pokud chcete čistou temnou fantasy akci (což je něco, co jsem od Rogenova oka vlastně čekala sama), sáhněte raději po něčem jiném. Stejně tak vás kniha pravděpodobně neosloví, pokud máte raději pomalejší rozjezdy a uzavřenější děj pro jednotlivé díly série.

2 10.03.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Kniha Tajemství Heavenu: Země z popela mě zaujala, jakmile jsem ji přes Instagram náhodou objevila. Zhltla jsem ji během několika večerů. A jaké byly mé dojmy?
Začněme pozitivem, které už jsem naznačila: autorčin styl je neuvěřitelně čtivý. Nesnaží se být zbytečně složitý, což je mu ku prospěchu. Kniha krásně odsýpá, čte se v podstatě sama.
Jenže! Není ta rychlost čtení také zapříčiněná něčím méně hezkým? Tempo knihy by rozhodně chtělo propracovat více. Konec přichází strašně náhle, bez pocitu gradace, velká část příběhu závisí jen na náhodách a řešení podzápletek s Angelem Marsem a s Oliviinou matkou mi přijde vyloženě odflinknuté. Nepopírám možnost, že mi prostě jen něco uniká, ovšem pravdou zůstává, že jsem byla maličko zklamaná. Protagonistům jsem přála něco víc dramatického.
Co se hlavních postav samotných týče, jsem trochu rozpačitá. Na jednu stranu jsem si je oblíbila jako jednotlivce, na druhou jsem příliš nevěřila jakémukoli kamarádství mezi nimi. Zkrátka pro mě nefungovali jako skupina. Chtělo by to více interakcí mezi celou čtveřicí, ne pouze mezi zamilovanými, což by podle mě i lépe podtrhlo myšlenku knihy, která je jinak vyloženě triviální.
S tím souvisí i samotný svět, kde se příběh odehrává: nezdá se mi dostatečně uvěřitelný. Heaven nedává smysl ani jako možná budoucnost či paralelní verze našeho světa, ani jako svůj vlastní. Zde je nejvíce nutné vypnout mozek a prostě věci brát, jak jsou. Naštěstí není těžké to provést. A trochu ten nedostatečný worldbuilding vyvažují střípky z pověstí a historie na začátcích kapitol. Na ty jsem se vždy těšila.
Na závěr ještě pochvala: z jednotlivých scén je vidět, jak autorku psaní bavilo. Měla krásně promyšlenou jejich vizuální stránku, takže se daly jednoduše představit. Některé obrazy budou mou hlavu jen těžko opouštět.
Komu bych Tajemství Heavenu doporučila? Především lidem, kteří si chtějí přečíst něco rychlého a zábavného s dávkou romantiky a jsou zároveň schopni prominout pár nedostatků. Nebo takovým, kteří rádi čtou současné české autory a autorky a chtějí se stát svědky počátku jedné dost nadějné.

1 10.03.2023