morienhithwen
komentáře u knih
Marťan
Andy Weir
Čtivé jako bič. A je ještě u toho člověk může přemýšlet, jestli je tolik vynaloženého úsilí k záchraně jediného člověka vrchol privilegovanosti, a nebo jestli je to výsostně humanistické. (Anglicky.)
Soumrak dne
Kazuo Ishiguro
Jedna z takových těch knih, kdy od prvních pár vět víte, že čtěte jednu z Těch Knih. Mistrovsky napsáno. Vrstva na vrstvě na vrstvě.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Nemůžu se rozhodnout mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Kniha je velmi dobře napsaná, postavy jsou rozmanité, témata komplikovaná a nečernobílá, zdánlivě není co vytknout, ale stejně jsem se tomu neodevzdala takzvaně celým srdcem. Nejspíš to bude tím, že tam není žádná magie, jen práce a bída. I bůh je jen formou dalšího útlaku. Delší ponoření do tohoto světa je velmi ubíjející. Před druhým dílem si musím dát pauzu.
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
První díl mě psychicky velmi vyčerpal, Barbora byla oříšek. Ne že by druhá kniha byla nějaké lehké čtení, ale přijala jsem ji mnohem lépe. Celý příběh jako by byl víc odosobněný a tím víc naléhavý, postavy nejsou jenom postavy, ale spíš symboly, a nebo šablony? V tom nejlepším slova smyslu. Autorce se povedlo vše, o čem mluví v doslovu, který mne až dojal.
Dracula
Bram Stoker
(SPOILER) Tuto knihu jsem četla poprvé někdy ve druháku a tehdy mi připadala prostě skvělá. S radostí můžu říct, že za mnoho let, co od té doby uplynulo, se můj názor nezměnil, a teď ještě k tomu dokážu lépe pojmenovat, co mě na ní tak baví: je to o upírech a vlkodlacích a chodící mlze (tedy samé super věci), ale zároveň to ve své formě zůstává krásně odtažité, věcné a tlumené. Sekvence příjezdu hraběte do Anglie, vyprávěná skrz kombinaci výpovědi očitých svědků, novinových článků a deníku kapitána lodi Demeter je absolutní skvost a jedna z nejlepších věcí, co jsem vůbec kdy četla. Stoker to vypráví opisem, nic neříká napřímo, a je to nádherná ukázka toho, jak skvělé to může být, když autor nepodceňuje svého čtenáře a nechává ho použít rozum a představivost. Vůbec mě nenapadlo vidět v popisu hraběte a upírů skrytý antiseminismus, nicméně jsem našla článek, který se tomu věnuje, a teď jsem trochu v depresi, protože těch analogií s antisemitskou propagandou je tam hodně (lpění na zlatu, orlí nos, šíření moru jako krysa Evropou, vysávání života z nevinných prostých lidí). Jenomže zároveň například vím, že vzhled hraběte byl odvozen od Stokerova přítele Henryho Irvinga, který nebyl židovského původu. Osobně proto doufám, že Stoker spíš zneužíval stejného podvědomého strachu z neznáma a z nemocí, kterého potom využívali i náckové, když jimi cíleně manipulovali s cílem podnítit nenávist vůči židovskému obyvatelstvu, než že by vědomě chtěl budovat takovou paralelu. Nad otázkou sexismu/misogynie jsem musela taky delší dobu přemýšlet a pořád zcela nevím, co si o tom myslet. Je pravda, že knížka odsuzuje ženskou sexualitu jako něco zcela nestoudného a hodného potrestání a že nechává své mužské postavy o Míně mluvit jako o "slabé ženě", ale zároveň mi vždycky přišlo, že Stoker (nikoli ústy svých postav, ale jako on sám, autor) ji bere za rovnocennou partnerku, nepřistupuje k ní jako k dámě v nesnázích, ale stejně jako k ostatním. Stejně jako ostatní členové jejich bojůvky má vlastnosti potřebné k poražení zla a například rozum a logiku používá nejčastěji ze všech postav, i víc než Van Helsing. I tady bych proto ráda věřila, že se autor vědomě nesnažil vytvářet text hostilní k ženám, protože celkový pocit, který z knížky ve vztahu k ženským postavám mám, je na míle lepší než mnoho dalších knih, které jsem četla a které byly napsány desítky let po Draculovi.
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Samozřejmě (nebo možná ne úplně samozřejmě) jsem prvně znala filmové zpracování, a pane bože: teta Kateřina je v knižní předloze mnohem větší... no zkrátka je opravdu příšerná. Jinak samozřejmě (a určitě samozřejmě) absolutní klenot.
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Dokonalá kniha. Moje nejoblíbenější kniha. (Spolu se Sto roků samoty, nenuťte mě vybrat jenom jednu.) Akorát jsem s nelibostí zjistila, že existuje ještě jeden český překlad, kde si Ivan říká bezdomovec, jeseter druhé jakosti tam vůbec nezazní a i všechno ostatní najednou postrádá svou břitkost a údernost, působí to jako úplně jiné literární dílo. Takže mám potřebu dodat, že mám ráda ten starý překlad, kde je Ivan Bezprizorný a jeseter druhé jakosti je zkažený! (A Boris Jirků!)
Jméno růže
Umberto Eco
Myslím, že po dvou přečtených knihách pasuji Eca na svého nejoblíbenějšího spisovatele. Způsob, jakým pomocí znalostí, fantazie a slov vytváří svůj vlastní nový svět je opravdu fascinující. A nezapomínejme na humor a smích.
-"Pak ale," opovážil jsem se poznamenat, "jste pořád ještě daleko od řešení." -"Řešení jsem velice blízko," řekl Vilém, "jenže nevím kterému." -"To znamená, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?" -"Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži." -"V Paříži mají vždycky správnou odpověď?" -"Nikdy," odpověděl mi Vilém, "zato však pevně věří ve své omyly."
Listopád
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Zjišťuji, že pro mě není úplně lehké popsat, co si o knize myslím. Nejspíš to bude tím, jak do sebe naráží to, že koncept představené alternativní historie mi přijde velmi zajímavý, a způsob, jakým autorka svůj příběh vypráví, mi přijde extrémně nezajímavý. Nebo možná ne extrémně, ale určitě nevyužívá představený potenciál naplno, a taky to není jenom tím stylem, ale i příběhem samotným. Určitě mi už trochu pije krev, že každý český autor či autorka, o kterém se píše nebo kterému se dávají ceny, píše jenom o utrpení a mučednictví a marastu a bahně. Listopád není žádnou výjimkou, a zvlášť v případě mámy je to celé takové prvoplánové a jednorozměrné. Hrdinkou je žena žijící v "tamtom" světě, ale přijde mi, že o ní autorka píše až moc z pozice někoho z "našeho" světa a nový řád tak působí jenom jako hra a předstírání, chybí mi důkladnější prozkoumání. V případě dcery se pokus o ponoření do nového světa dostane mnohem dál a chvílemi dokázal i zamrazit, ale... jak to říct? Většina situací je tak důkladně nasvícená, popsaná a dovysvětlená, že ztrácejí veškeré kouzlo, které se v nich mohlo skrývat. Je to moc doslovné, málo sofistikované. A ke konci ještě k tomu moc uspěchané. Možná byl záměr velkými skoky v čase a velmi stručným popisem posledních událostí uštědřit čtenáři pár finálních úderů do solar plexus, ale na mě to působilo spíš opačným způsobem: protože se to (aspoň podle mého vnímání) natolik lišilo od zbytku knihy, která sice taky skákala v čase, ale co už zobrazovala, to popisovala vždy do velkých detailů, tak mi to spíš připadalo, jako by i sama autorka o látku ztratila zájem a tak vše uzavřela spíš ledabyle. A co mi tam paradoxně chybělo, byla krutost. Mám na mysli krutost autora ke svým postavám, odstup autora od příběhu, nikoliv krutost mezi postavami v rámci příběhu. Absence této krutosti měla podle mě velký podíl na tom, proč ten konec nefungoval. Autorka se moc snaží hrát na city v situaci, kdy bych ji raději viděla bezskrupulózní a nestrannou.
Frankenstein
Mary Wollstonecraft Shelley
Ať se přihlásí každý, kdo chtěl dát Viktorovi facku při každé jeho druhé větě. (Anglicky.)
My děti ze stanice ZOO
Christiane F. (p)
Absolutní horor. Svět, ve kterém se nevyskytují pozitivní postavy, dokonce i David Bowie je tu záporák. Člověk v průběhu vyprávění opravdu začíná pochybovat, jestli "dobro" vůbec existuje a jestli má lidstvo šanci (nebo si zaslouží šanci) přežít. Velmi oceňuji, jak oba novináři naprosto nekompromisně manipulují proud zdánlivě "nefiltrovaných" informací, aby zcela konkrétně a vyčerpávajícím způsobem vykreslili situaci, celé její podhoubí, co ji způsobilo, co jsou hnací motory, jak je snadné ničit a jak extrémně těžké vytvářet. Je to ze strany autorů velmi neviditelná práce, protože persona protagonistky na sebe strhává veškerou pozornost, ale o to víc si zaslouží uznání a chválu. Chtělo by to přečíst si i knížku o "druhé polovině života", kterou si Christiane napsala víc sama (i když koukám, že nějaký ghost writer tam byl taky), abych viděla, jak moc ona sama doopravdy umí vyprávět a myslet. Ale je to tak depresivní a vyčerpávající téma, že nevím, jestli sama sobě raději neodpustím, když se k tomu nikdy nedostanu.
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Kde jsou ty časy, kdy jsme si to s rodiči četli nahlas před spaním. Snad se s mojí maminkou znovu shledám v síních čekání. (Česky i anglicky.)
Hastrman
Miloš Urban
Fantastické. Sice jsem se musela pořád vzpamatovávat z těch všech kotrmelců v knize druhé, ale stejně jsem z Hastrmana maximálně nadšená. Na jeho čtení jsem se připravovala poměrně dlouho. Nakonec jsem ještě předtím viděla filmové zpracování, se kterým jsem měla hlavně po filmařské stránce určité problémy. Nicméně vedlo k tomu, že jsem si jako hlavní postavu představovala démonického Karla Dobrého a můj zážitek z knihy tak byl ještě umocněn.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Je to trošku dobově zatížené, ale jinak to poskytuje skvělý základ pro kompletně psychotický zážitek.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Dávám plné hodnocení, i když mi kniha přišla o něco "rutinnější" než její předchůdkyně. Spousta informací se tam opakuje, a to ne jednou. A konec byl velmi náhlý, nějak jsem po předchozí podrobnosti očekávala od závěru trochu víc. Z pozdějších let také tak trochu úplně vypadla Halka, nebo já jsem aspoň měla dojem, že její příběh "nebyl dovršen". Nicméně i tak jsem autorce za její dílo vděčná a jsem ráda, že jsem díky její románové kronice mohla zapřemýšlet nad věcmi, které by mi jinak jen těžko přišly na mysl.
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
Taťka mi to dal přečíst kdysi dávno (po poslechu Brichtova alba Růže pro Algernon), dokonce si říkám, jestli jsem tehdy nečetla spíš tu povídku než tu novelu. Každopádně slzičky. Skvělé využití ich formy, i když si říkám, jestli ten konec nebyl trochu uspěchaný. Respektive nevadilo by mi, kdyby se v tom autor ještě chvíli rochnil. (Anglicky.)
Devatenáct set osmdesát čtyři
George Orwell (p)
(SPOILER) Hrozné, obdivovat knihu, která nemá jedinou kladnou postavu. Přemýšlela jsem velmi urputně, jestli mám nebo nemám dát plné hvězdičkové hodnocení, protože jak vůbec vím, že jsem sama dost inteligentní na to, abych takové věci hodnotila, ale nakonec jsem jednu ubrala, a pokusím se vysvětlit proč. Ve výsledku je prostě příliš zjevné, že hlavní palčivou Orwellovou motivací bylo vytvořit vášnivé shození sovětského socialismu/stalinismu, ve kterém se jako sám přesvědčený socialista zklamal. Všechno ostatní ustupuje tomuto záměru. Proto se ani údajně inteligentní postavy nechovají a ani nemohou chovat inteligentně, autor je musí vmanipulovat do pozic, ve kterých je chce. A zřejmě proto mám takový vnitřní problém s Winstonem a nemůžu s ním sympatizovat. Od začátku do konce je zmanipulovaným produktem Strany/vůle autora, a ani v jedné části knihy se doopravdy neprobudí. Je přesvědčen, že je sledován a posuzován na každém kroku, ale když dostane vzkaz od Julie, ani na chvíli nepochybuje o jeho autentičnosti, ačkoliv byl do té chvíle připravený ji zabít, jak moc ji považoval za svého nepřítele. Po začátku své "otevřené" rebelie v podobě milostného poměru (protože nazývat to láskou bych nechtěla) ho ani jednou nenapadne, že by kdokoliv kolem něj mohl svoji poslušnost Straně rovněž jenom předstírat a schovávat tak opravdový vnitřní život stejně jako on, pořád žije v přesvědčení, že je jediný na světě, kterého to vůbec napadlo. A jeho "vynucená" a "konvertovaná" láska k Velkému Bratru, která je velkou pointou celé knihy, by ve skutečnosti pointou a ničím novým být neměla, protože O'Briena miloval celou dobu, miloval ho ještě před Julií a miloval ho víc než ji, jako jediného ho považoval za svého rovnocenného partnera a tudíž v něm doopravdy k žádné změně nedošlo. Můj druhý zásadní problém s knihou je vztah (celé knihy) k ženám. Nevím, jestli Orwell napsal Winstona Smithe jako misogyna záměrně kvůli přidání další vrstvy způsobů, jak ho Strana dlouholetým vlivem zbavila skutečného lidství. Víc mám totiž dojem, že než jako úmyslné rozhodnutí to je prostě prolínání Orwellovy reality do jeho fikce, a totiž že ženským postavám není potřeba dávat žádnou hloubku či vlastní agendu, dokonce ani když by se dala považovat za jednu z hlavních postav. Z jeho pohledu jako by stačilo, že jí dal mechanickou zručnost, aby byla považována za rozpracovanou, a tak se o ní dál může mluvit pouze jako o objektu tělesného chtíče neschopného hlubší myšlenky či pouhého pokusu o něj. Sice to není tak strašné jako otevřeně formulovaná misogynie ve Dni trifidů, ale stejně mi to ve výsledku zabraňuje brát knihu úplně vážně, když mi její autor dává velmi silně najevo, že on by mě vážně nebral.
Souostroví Gulag
Alexandr Isajevič Solženicyn
"Ruská pera píšou jen s velikým rozmachem" aneb "Když přicházíš, nebuď smutný, když odcházíš, moc se neraduj". Měla jsem v plánu mu vyčíst mírné opakování, ale jelikož mě v závěru prosil o odpuštění, tak mu to nevyčítám. Stejně, jedenáct let seděl a jedenáct let o tom psal knihu, kdo jsem já, abych mu cokoliv vyčítala, god damn it.
Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
Člověk pozná, že je cílová skupina, když u čtení brečí dojetím, ještě než hobiti odejdou z Kraje. (Anglicky i česky.)
Všechny cesty vedou do Santiaga
Ladislav Zibura
Užívám si, že autorovy knížky nikdy nejsou stejné, i když by se mohlo zdát, že jejich (a jeho) povaha k tomu svádí. Pořád je to trošku taškařice, ale taková dospělejší.