morienhithwen
komentáře u knih
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Poprvé jsem tuto knížku četla na střední a tehdy mi to připadalo příliš mužské na to, aby mě to bavilo. Teď, po necelých dvaceti letech, jsem si říkala, že tam třeba najdu nějakou skrytou vrstvu, kterou jsem tehdy neodhalila, a najdu si ke knížce cestu. Nestalo se.
Dekameron
Giovanni Boccaccio
Půlka příběhů o tom, jaká sranda to je znásilňovat ženy, druhá půlka o tom, že všichni muži se jenom snaží navzájem podvádět a okrádat, a autorova pointa na konci je, že muži jsou přirozenými vládci nad hysterickými ženami a měli by je mlátit tyčí za každý "prohřešek" i preventivně. A když je tam náhodou nějaký příběh o šlechetnosti, tak spočívá v tom, že muž před svojí manželkou předstírá, že nechal zavraždit obě jejich malé děti a že ji zapudil a chce ji nahradit nějakou mladicí, because reasons? Knihu jsem stěží dočetla, protože od toho povýšeného tónu autora se lze oprostit jen těžko. Nejzajímavější mi tak přišel úvodní popis morové rány a potom taky myšlenka, že už ve čtrnáctém století bylo normální si myslet, že organizovaná církev je jenom banda zmetků.
Hadí doupě
Agatha Christie
Mám dojem, že jsem tím proletěla tak rychle, že jsem si pořádně nestihla utvořit názor, jestli se mi to vůbec líbilo. Když jsem tam neměla pro zabavení Hercula nebo Marplovku, tak jsem měla víc kapacitu si uvědomit, že mi trochu vadí to zastaralé stereotypní smýšlení o ženách a mužích.
Hostina pro vrány
George R. R. Martin
Už u předchozí knihy jsem začínala mít pocit, že Martin to celé směřuje do míst, která mě vlastně vůbec nezajímají (a že člověk jakž takž zná cíl ze seriálu taky věcem nepomůže), a tady se to stoprocentně potvrdilo. Cersei je jedna z mých nejmíň oblíbených postav (víc nenávidím už jenom Catelyn Stark) a tak mě kniha točící se hlavně kolem její samolibosti a hlouposti přirozeně zajímá nejmíň ze všech. Kdyby tady byla přítomna ještě Dany, respektive její politicko-náboženské pletky v Essosu, tak Hostina pro vrány obsahuje všechno, co mě na Písni ledu a ohně baví nejméně. Kromě Brienne v knize nefiguruje žádná z mých oblíbených postav (Varys, Davos, Bran, Tyrion, a řekněme, že i Jon), naopak jsou tu dlouhatánské pasáže ze Železných ostrovů a Dorne, které mi přijdou úplně zbytečné, protože nemají žádné pořádné napojení na hlavní konflikt, který od začátku vnímám jako Starkové (feat. Baratheoni) vs Lannisterové vs Targaryenové. Kdyby se dějová linka z Dorne, která se započne a skončí, aniž by k něčemu vedla, úplně smazala, tak bude celkový příběh ságy i této knihy pořád stejný, respektive lepší, protože zmizí to zdržování. Železné ostrovy s sebou přinášejí pouze nenávist k ženám, hádky o vládnutí a náboženské fanatiky, tzn. nic, čeho by už v příběhu nebyl dostatek až nadbytek, protože to všechno jsou klíčové motivy v hlavní dějové lince, a roli válečné moci ohrožující pány ze Západozemí z oceánu by měla hrát Dany a ne banda pirátů, zase je to jen takový mezistupeň a zdržování. Chtělo by to, aby měl pan autor nějakého editora, který by mu bez ustání kladl otázku, o čem chce doopravdy vyprávět a jestli je to a ono doopravdy nutné a nebo aspoň zajímavé a dostatečně odlišné od zbytku dějových linek, aby to stálo za zařazení do kánonu. Kdyby totiž neustále neodbočoval do všech koutů Západozemí, tak už to ve čtvrté nebo páté knize mohl dovyprávět až do konce. Stejně všechny (nebo aspoň mě) zajímá hlavně sever. Takže teoreticky je tato část příběhu cesta, kterou je nutno projít, aby se člověk dostal ke rozuzlení, ale vzhledem k tomu, že Martin poslední dvě knihy nejspíš nikdy nevydá, je to vlastně jen dost nudná a zbytná slepá ulička. (Česky i anglicky.)
Walden aneb Život v lesích
Henry David Thoreau
Čas od času je dobré si číst takové knihy, aby si člověk uvědomil, že "teoreticky" se svět nezhoršuje, nýbrž že to tak vždycky lidem přišlo. Protože pocitově to působí, že si Thoreau víc stěžuje na otravné lidi a jejich společnost, než že by oslavoval přírodu, samotu a vlastní myšlenky:D
Konec punku v Helsinkách
Jaroslav Rudiš
Po prvních několika stránkách jsem měla velmi silný dojem, že Oleho z celého srdce nenávidím a že pro mě bude peklo dočíst knížku do konce. Je strašně pasivní, do sebe zahleděný, pozérský, nezodpovědný, a misogyn k tomu. Jeho minulost popsaná v průběhu knížky to z velké části vysvětluje a trošililinku omlouvá, ale stejně "žil ve svobodném světě" dost dlouho na to, aby měl příležitost dospět, zmocnit se sám sebe a nevnímat se jenom jako loutku okolí. "Údolí dutých hlav" ve mně tuhle nenávist nevyvolává, protože konzervuje konkrétní autentický pocit (se kterým navíc jako dcera osmdesátkových metalových mániček mnohem více souzním) a dává naději, že jeho autorka se během doby, která uplynula od jeho prožití, někam posunula (a trochu taky teda naznačuje, že je už dávno mrtvá). Manifest Hezký lidi mě utvrzuje v tom, že Rudiš prostě odmítá kterémukoliv ze svých hrdinů přiznat alespoň trochu inteligence. Dál je taky Konec punku v Helsinkách ultimátním příkladem toho, jak autorové, ať už knižní nebo filmoví, pořád používají kouření cigaret jako něco, co by mělo něco znamenat, ale ono to přitom neznamená vůbec nic, jenom to zabírá místo jako nejbalastoidnější balast. Každopádně se mě v průběhu čtení zmocnil jakýsi Stockholmský (hehe) syndrom a nakonec jsem byla ke knize mnohem shovívavější a snad jsem se i trochu dojala. I tak to ale není moc literatura pro mě, takže jestli se vám to líbilo, tak si mne prosím nevšímejte a moc mě neproklínejte, já jenom všechno strašně prožívám.
Po pohřbu
Agatha Christie
Filmovou adaptaci této knížky znám velmi dobře, takřka zpaměti, takže mne mile zaskočilo zjištění, jak moc si toho filmaři navymýšleli, a že tudíž mám pořád při čtení knížky co nového objevovat. Filmovou verzi mám asi pořád raději, protože je tam víc Hercula, víc humoru, méně postav a víc vztahů mezi nimi, ale bez zdrojového materiálu by to samozřejmě nevzniklo a i ten má něco do sebe.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Subjektivně možná jedna z nejhorších knih, jaké jsem kdy četla, v tom smyslu, jak odporný pocit mi během svého čtení způsobovala. Na začátku je slibně připravená půda pro depresivní příběh o konci světa a možném začátku nového, aby se to všechno utopilo v nesnesitelné druhé třetině plné rádoby hlubokých a údajně racionálních proslovů extrémně nesnesitelného hlavního hrdiny s přispěním Cokera. Trifidové se tam v podstatě jen tak mihnou, zato autor věnuje přehršel prostoru úvahám o tom, že ženy jsou kompletně k ničemu a že je potřeba je nechat trpět, aby si z donucení nechaly poroučet od mužů, kteří tomu všemu rozumí. Poslední třetina už tomu zase trochu napravuje reputaci, protože se autor vrací k v podstatě "suchému" popisu běhu života a nenechává se tolik unášet potřebou filosovovat a mansplainovat. Skoro bych i řekla, že se tím trošičku vykoupil, ale vidím problém v tom, že hlavní postava se ani jednou nezastaví a nezamyslí nad tím, jestli se náhodou předtím nechoval a nemluvil jako absolutní idiot. Nějaká reflexe mi tam citelně chybí.
Hlava XXII
Joseph Heller
Tak kdo vám lezl nejvíc na nervy? Mně asi jako největší svině přišel Milo.
Knihovna duší
Ransom Riggs
Nevím, na základě předchozích knížek se mi zdálo, že je Riggs když už nic jiného, tak celkem zručný rutinnérský psavec, ale Knihovna duší se četla, jako kdyby během její tvorby spisovatel dostal mrtvici nebo co. Chytré a zajímavé postavy se najednou chovají zcela nesmyslně (nejvíce mě rozčilovala náhlá nelogičnost a hloupost Emmina chování), minimálně půlka dialogů jsou neustálé hádky a protesty a balast bez obsahu a obecně to celé působí, jako kdyby ze sebe prostě chrlil slova tak dlouho, dokud to nebude dlouhé jako kniha a mohl už skončit. Nejvíc palčivá otázka světa podivných (alespoň z mého hlediska) zůstává nepovšimnuta a nezodpovězena: Je jasné, že se podivní potřebují chránit před nebezpečím, ale proč ymbryny trvaly na tom, že svoje chráněnce ochromují tím, že z nich dělají věčné mentálně nedospělé děti, odmítají se jim svěřovat se zásadními informacemi, a odmítají jím svěřovat jakékoliv úlohy či povinnosti s tím, že je to "práce ymbryn a děti jsou děti a nemají takové věci dělat". Ten konec se přes to tak nějak neobratně přehoupne a "zresetuje hodiny", ale postavy se o tom nikdy nebaví a vědomě nad tím neuvažují. A to je vlastně asi to, co mě ve výsledku zklamalo nejvíc. Že se veškerý děj odehrává v rámci "obyčejného" fyzického dobrodružství, ale psychologie postav se neřeší a nikam neposouvá a nikdo, kromě možná Jakoba, se během toho dobrodružství nikam mentálně neposune, ani ty "dospělé" ymbryny si do svědomí nesáhnou a nepokusí se dětem omluvit.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Kdyby jenom jedna kniha stála za přečtení, bylo by to Sto roků samoty. (S ilustracemi Borise Jirků, samozřejmě.)
Aréna smrti
Suzanne Collins
Zajímavý přístup k vyprávění, kdy autorka zůstává striktně s hlavní hrdinkou a čtenář se všechno dozvídá pouze skrz její úhel pohledu. Mimo jiné to extrémně motivuje běžet zhltnout další díl a dozvědět se víc o tomto světě. (Anglicky.)
Andělé a démoni
Dan Brown
Pane bože. To je tak nesnesitelná, nerealistická, překombinovaná kniha, že vůbec nechápu její úspěch. Film udělal prakticky nemožné, a totiž že se mu podařilo tento příběh upravit do přijatelné (přijatelnější) podoby odstraněním těch nejšílenějších telenovela elementů. U Šifry jsem měla podobný pocit, ale tady je to mnohem silnější, protože Andělé jsou mnohem horší. Navíc nesouhlasím se základní premisou: je směšné si myslet, že jakýkoliv úspěch vědy vymýtí víru/organizovanou cirkev. (Říkám jako odpůrce organizované církve.) (Anglicky.)
Příběh mladšího bratra
Ludmila Vaňková
Velmi jsem se napřemýšlela, co mi na této knize podvědomě vadilo, ačkoliv mám historii ráda. Pořád si nejsem úplně jistá, ale asi to bude tím, že nemám rada tento druh polidšťování dějin. Občas nepřehledné poskakování mezi různými vypravěči, místy a časovými linkami tomu taky nepomáhá. A stoprocentně nechci číst o zacházení s ženami jako s věcmi, jako by to bylo nějaké dobrodružství, jakkoliv se všichni vždycky hájí tím, že tenkrát to tak bylo.
Když umřel Bowie
Andrea Rourke (p)
Traumátka. "Předstírá lítost nad tím, že ji od něho dělí různé překážky, po pravdě si jej však vybrala právě proto, že mezi ní a jím žádný skutečný vztah není možný. (...) Dívka nalézá v takové lásce alibi, které jí umožňuje vyhnout se konkrétním zkušenostem." -Simone Beauvoir --- Byla bych raději, kdyby byl jazyk trochu spisovnější a kdyby bylo orámování Davidem silnější a účelnější, ale to jsem já. Taky se přiznám, že jsem úryvky z Knihy mrtvých sice četla, ale skoro vůbec nevnímala.
Šifra mistra Leonarda
Dan Brown
Mám dilema. Na jednu stranu je to napsané tak čtivě, že má čtenář problém knížku vůbec odložit, na druhou stranu se to ani nesnaží přesvědčivě manipulovat "skutečnou" historií a "fakta" si to vymýšlí a ohýbá opravdu přes koleno, včetně nepotřebných "skandálních" orgií a démonických albínů a podobně. A pak ještě ten další problém, že některé věci (a hlavně konec) byly lépe a elegantněji vyřešené ve filmové adaptaci, takže teď knížka působí spíš jako chudý příbuzný, ačkoliv to ve vztazích kniha-film většinou bývá naopak.
Duna
Frank Herbert
Nemůžu vyloženě říct, že by se mi to nelíbilo, ale zároveň nemůžu ani říct, že by se mi na tom cokoliv líbilo. Žádná z postav mi není sympatická, možná Gurney Halleck, ale je tam tak málo, že to je sotva základ, abych ho nazvala "oblíbenou postavou", a možná Chani, ale ta má paradoxně taky velmi málo prostoru a vlastně o ní skoro vůbec nic nevím. Budu hodně dlouho kontemplovat, jestli mi vůbec stojí za to pouštět se do pokračování. Možná si jenom přečtu na Wiki, jak se to vyvíjelo dál.