Mufa komentáře u knih
Viewegha mám celkem přečteného a tuhle knihu nevidím až tak černě. On to asi jinak vidí člověk, který si prošel něčím podobným, i když ne v tak drastické podobě. A jinak to vidí někdo, koho žádná nemoc nesrazila na kolena a nemusel se těžko vracet zpátky do "svého života". V podstatě ho obdivuju, že dokázal psát, když si nedokázal ani vzpomenout, co je za den a kde má zrovna děti. A ne každý má tak silnou vůli, aby se oklepal hned poté, co utekl hrobníkovi z lopaty, někomu to holt trvá déle. A někdo se z toho nevzpamatuje nikdy. Popis depresí a pocitů je celkem přesný a je vidět, že vychází z prožitku. Úplně jsem se vrátila do doby, kdy jsem prožívala (i když ve velmi umírněné formě) podobné pocity.
Rozhodně si nemyslím, že je to ufňukaný román napsaný kvůli složenkám
Tenhle autor mě prostě baví, nedá se od toho odtrhnout. Možná jsou některé momenty neuvěřitelné, ale není to naučná literatura, ale detektivka ze 17. století. A ducha doby to má. Dva díly přečtené, další dva zbývají.
Druhá kniha od této autorky a nezklamala. Jana Greyová se trochu opomíjí, když už historie, tak Jindřich VIII. a Anna s Kateřinou. Kniha se mi moc líbila, věřila jsem, že to tak opravdu mohlo být včetně všech dialogů. Určitě zhltnu všechno, co autorka napsala
Tyhle témata moc nečtu, ale kvůli výzvě člověk přečte ledacos. A musím říct, že mě úplně pohltila. Jak to tedy vlastně je? Mám se na Tribeč vydat to ověřit? Anebo raději ne? Toť otázka..
Přečetla jsem hodně knih na podobné téma, tahle je jedna z těch povedenějších. Nepřestane mě fascinovat, jak všechny tyhle komunity zvládají vymývat ženám mozek a to i když nejsou "doma". I když tady bylo vidět, že rodiče autorky jí mají rádi a záleží jim na jejím štěstí. Přesto nedokázali vybočit ze svým tradic. A ona byla poslušná manželka, jak má být. Všimla jsem si, jak často opakuje větu "ale já jsem tak byla vychována", asi si tedy uvědomuje, že její chování asi není úplně standartní.Přesto rostou stále další a další generace těchto "poslušných manželek".
Přečetla jsem hodně knih na téma Jindřich VIII. a jeho život a manželky. Tohle byla jedna z těch lepších. Ale taky jedna z mála, kde je Jindřich vykreslen v těch lepších barvách, jako oběť Anny. I časová osa mě trochu překvapila, v žádné jiné knize to nebylo popsané ta, že by se Jindřich dvořil Anně až v okamžiku, kdy mu Kateřina oznámila, že už je neplodná. Pak bych možná i pochopila jeho posedlost novým sňatkem.
Ale celkově se mi kniha líbali, určitě si přečtu i další od této autorky
Byla jsem na knihu zvědavá a nezklamala mě. Vůbec nejde o vytříbený styl psaní.
Na téma gulagů a pracovních táborů toho moc načteno nemám, ale z knihy je jasné, že zážitky to musí být děsivé a nedivím se, pokud je ani po tolika letech není schopná na přednášce správně interpretovat, to se asi nedá.
Opět se mi jednou otvírala kudla v kapse a měla jsem chuť se za to, co čtu, někomu pomstít. Určitě doporučuji ke čtení
Zajímavé téma, které mě naprosto uchvátilo. Nevadil mi ani otevřený konec a přeskakování časových linií.
Bohužel i tak by to mohlo jednou dopadnout, ve světle událostí posledních let bychom se měli vážně zamyslet, zda je dobrý nápad podporovat a ustupovat různým totalitním a extremistickým skupinám
Náhodný výběr v knihovně a myslím, že si ráda přečtu i další díly. Takové čtivé detektivka z dob minulých. Když si člověk uvědomí, jak bylo jednoduchý skončit na hranici a jak kdysi některá povolání člověka úplně vyloučili ze společnosti, je rád, že žije teď
Palec nahoru za zajímacé téma. Chvílema jsem tedy přeskakovala ty pasáže z archivů, ale vcelku to hodnotím kladně. Jen ten konec mohl být trochu "delší".
Četla jsem hodně knih na téma domácí násilí, tahle byla myslím nejbrutálnější. Vím, že těm ženám vymyjí mozek, ale přesto jsem v tomhle případě nechápala, proč se k němu stále vrací a jak je to možné, že jé nedojde, že se nezmění.
Strašné je na tom i to, že v tom musely žít dvě děti. Na druhou stranu v příběhu dost často vůbec nefigurovaly, je záhadou, že mohla tak často odcházet na párty a celý dny i noci se věnovat partnerovi.
Je to každopádně strašný, co se jí stalo. Ale zrovna tuto ženu nechápu, že to nechala dojít tak daleko. Měla rodinu, měla děti, měla kam utéct...
Skvělá kniha. Čím si procházejí rodiče nevyléčitelně nemocného dítěte, jak reagují na své okolí, které se snaží, ale ono je to spíš obtěžující i o tom, jak v průběhu času získávají náhled na to, co se jim vlastně stalo a čím prošli.
Pobrečela jsem si.
Skvělé téma, opravdu realisticky popsané pocity člověka se stařeckou demencí. Může se zdát, že je kniha zmatená a někdy skoro nemá děj a stále se opakuje to samé.. ale v tom je právě to kouzlo. Oni si tak totiž připadají i lidé s demencí. Zmatení, stále se opakující.
Za mě palec nahoru, už dlouho jsem nečetla tak dobře vykreslenou hlavní postavu
Rozhodně mě donutila se zamyslet, jestli vlastně v něco věřím nebo ne. Někdy mi to připadalo jako čirá fikce, někdy jsem si řekla, proč ne?
Ale určitě stojí za to přečíst. Některé věci jsem si ujasnila.
Vzhledem k tomu, že se blížím k podobnému věku, byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Asi přesně tak, jak by to opravdu dopadlo. Moc se mi to líbilo, pěkné oddechové čtení.
Na podobné téma mám přečteno spoustu knih, tahle je jedna z těch povedenějších.
Překvapuje mě, že mě to pořád ještě vytáčí, když čtu, co se ve světě ženám děje. A fandím každé, která se pokusí vzepřít, musí v sobě najít velkou odvahu. Vymývají všem děvčatům mozek odmalinka.
Už jsem zapomněla, že jsem kdysi Holcovou četla velice ráda. Tenhle titul jsem neznala a bylo to jako všechno ostatní úžasný. Ze života a dost se mě téma dotýkalo. Určitě si přečtu i zbývající knihy od ní, které ještě neznám
Kniha se mi hodně dostala pod kůži. A jako jiní jsem o ní hodně mluvila. Realisticky napsáno, dost mě překvapilo, jak mi to hnulo žlučí, i když je to už 70 let. A co mě překvapilo, bylo chování lidí k Židům po válce a vůbec zjištění, že osvobozením z koncentráku to pro většinu neskončilo, ale nepříjemné pocity trvaly, jen v jiné oblasti. Rozhodně stojí za přečtení.
Náhodný výběr v knihovně. Na mě dost depresivní čtení, Když jsem si přečetla, že rok po napsání knihy autor spáchal sebevraždu, nějak jsem nebyla překvapená. Mít za sebou takovéhle dětství člověku asi na životním optimismu nepřidá. Četlo se to celkem dobře.
Agathu jsem četla naposledy jako dítě. A po 40ti letech jsem zjistila, že mě baví pořád stejně.