nefernefer komentáře u knih

Relax v té nejčistší podobě. Aspoň pro mě. :o) Od pana Heteši je tohle třetí kniha, se kterou jsem měla tu čest. Ty dvě předešlé jsem hodnotila jako lepší průměr, ale pořád jenom průměr. Na třetí pokus můžu konečně s klidným svědomím nadělit plný počet. Konec byl skvělý. Doporučuji. :o)

37 19.10.2021

Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat k téhle knize komentář. Nějak se mi nedařilo posbírat myšlenky, slova, která by vyjádřila, co jsem po jejím přečtení cítila. A pak mi to došlo. Necítila jsem totiž nic. Měla jsem pocit absolutního prázdna, totální absence jakýchkoli emocí. Vůbec mi z toho nebylo dobře po těle. Hrůznost téhle knihy spočívá v tom, jak obyčejně je napsaná, jak je v ní všechno vlastně úplně normální. Nikomu to, co se děje, nepřijde zrůdné. Je to prostě normální. Hrdinové jsou zcela smířeni se svým osudem a vůbec je nenapadne, že by něco bylo špatně, že by se třeba mohli svému osudu vzepřít. Jako by byli skutečně do jisté míry zbaveni části duše, části emocí, schopnosti uvědomit si cenu své osobnosti, cenu svého života. Berou to, co je čeká, jako své poslání. Připomíná mi to sebevražedné atentátníky a jiné fanatiky s vymytým mozkem, kteří také ztrátu vlastního života považují za něco zcela normálního, s čím se dopředu počítá a nemá smysl o tom diskutovat. To je asi to, co mi na té knize přišlo tak mrazivé, ta totální poslušnost. Hrdinové jsou vcelku sympatičtí, ale mají tak dokonale vymyté mozky tím, jak je jim od dětství opakováno, k čemu jsou stvořeni, že se vůbec nepokusí svůj osud změnit. A vy dočtete a je ve vás úplné prázdno, stejné jako v nich.

37 17.11.2017

Co se týče detektivek s kapitánem Exnerem, jsem možná trochu nekritická, protože pro mě mají neodolatelnou příchuť mého mládí. Sedmdesátky jak vyšité. Všechno vidím v barvách. Jako bych se dívala na film. A přestože se nejedná o bůhvíjak akční příběh a kapitán Exner je spíš sympatický floutek, který si s lidmi prostě jen tak povídá, než namachrovaný drsňák, co pro ránu nejde daleko, tak se to četlo samo. Letní vyprávění se sice vleklo líně jako řeka, na jejímž břehu se odehrávalo, přesto nenudilo a udržovalo mě v mírném napětí a zvědavosti až do konce. Prostě ideální čtení třeba na dovolenou.

36 16.04.2021

Být mi okolo dvaceti okamžitě se zařadím do zástupu okouzlených, unesená originalitou a hloubkou myšlenek. Ale mně už není dvacet. Čas, kdy jsem si měla tuhle knihu přečíst, jsem bohužel propásla. A když se na všechny hlavní postavy dívám optikou svého věku a zkušeností, vidím jen neživé loutky, které existují pouze na papíře. Ani příběh ani lidé, kteří ho tvoří, ve mně nedokázali vzbudit zdání skutečnosti. Byly to pro mě jen čistě účelově vytvořené figurky, kterými autor pohyboval tak, aby jejich prostřednictvím mohl trousit svá moudra, nad kterými pak budou moci obdivně vzdychat zástupy sotva plnoletých čtenářů. Některé knihy jsou nadčasové a některé má smysl číst pouze v určitém věku. Tahle patří mezi ty druhé. Rozhodně nesnižuji její význam a svým dcerám, dokud jsou ještě ve věku, kdy je může oslovit, se ji budu určitě snažit podstrčit. Je-li vám však více než třicet, čtením této knihy už budete jenom marnit čas.

36 05.11.2020

„Asi je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními.“ - se píše na zadní straně obálky a podle mě to knihu naprosto vystihuje. Pokud nejste připraveni sdílet a zajímá vás pouze příběh, knihu si neužijete. Budete jen řešit, kdo se jak zachoval, čí to byla vina a kdo komu ublížil. Zda to je, či není pozérství a narcismus, zda měl, či neměl autor právo svou partnerku takhle „odhalit“ na veřejnosti. Budete jen soudit. Ale pokud se oprostíte od jakýchkoli soudů a jen se vtisknete mezi řádky a necháte se unášet, čeká vás úžasná cesta do krajiny emocí a nádherného jazyka. Do krajiny lásky, která možná neskončila dobře, ale rozhodně stálo za to ji prožít. Pokud jste schopni a ochotni sdílet, je tahle kniha pro vás.

36 08.09.2020

Poslední dobou jsem měla smůlu na knížky, které měly možná dobrý příběh, ale byly tak mizerně napsané, že už jsem z toho pomalu začínala propadat trudomyslnosti. Naštěstí se ke mně dostala tahle, a ta zafungovala lépe než míč. :o) Nevím, zda jsem ji pochopila správně nebo ne. Popravdě jsem se ji pochopit ani moc nesnažila a to, co jsem si z ní odnesla, si nechám pro sebe. Každý v ní může vidět něco jiného a všichni mohou mít pravdu. Anebo nemusejí. Není to důležité. Důležitá je atmosféra, to jak na vás kniha působí, jak se cítíte během čtení i poté, co ji dočtete. A tohle pro mě byla esence laskavosti a něhy. Balzám. Určitě jsem ji nečetla naposledy.

„Rozumíte psychiatrii?“ zeptal se Tracy.
„Psychiatrii ne,“ řekl dr. Pingitzer. „Lidem - maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. [...] Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.“

36 29.06.2020

Komentář kap66 pode mnou mi úplně mluví z duše. Knihu jsem četla před několika lety, a protože můj celkový konečný dojem z četby byl negativní a já jsem nechtěla psát odrazující komentář, raději jsem se komentování zdržela. Po letech jsem si ale řekla, že můj názor možná někomu poslouží, aniž by ho nutně od čtení odradil.

Takže klady: Kniha je napsána opravdu čtivě a kdyby pro nic jiného, tak pro to, že mě donutila se zajet podívat na Tugendhat na vlastní oči, ji stálo za to přečíst. Je to opravdu moc krásný dům.

A zápory: Ta milostná, potažmo erotická linka, včetně toho předpokladu „latentní lesbické strunky v každé ženě“ (jak píše kap66), mi v téhle knize ukrutně lezla na nervy a vadila natolik, že mi to čtení úplně znechutila (ačkoli jinak rozhodně nejsem prudérní). Přišlo mi to laciné, uměle naroubované na příběh jen kvůli „zatraktivnění“, takové skoro bulvární a hlavně úplně zbytečné. Prostě mi to v téhle knize nesedělo.

Tolik tedy můj dojem z četby, který nebyl úplně nejlepší. Nikoho ovšem neodrazuji, naopak. Myslím si, že tohle je klasický příklad knihy, na kterou si každý musí udělat názor sám.

36 17.02.2020

„...kdyby byl lidský mozek tak jednoduchý, že bychom mu rozuměli, byli bychom tak hloupí, že bychom mu stejně nerozuměli.“

Mrzí mě, že jsem něco podobného neměla k dispozici za časů studií. Musím přiznat, že výklad dějin filosofie prostřednictvím příběhu je skutečně chytré řešení toho, jak získat pozornost a přiblížit tuto oblast i těm, pro které je spousta z toho španělskou vesnicí (bez mučení přiznávám, že mezi ně patřím i já). Myslím, že pro většinu lidí je filosofie něčím vzdáleným, co s běžným životem nemá nic společného. Ve spojení s příběhem však najednou dokáže být zábavnou, snáze pochopitelnou, přibližuje se skutečnému životu, stává se jeho součástí. A tenhle příběh je navíc chytře napsaný tak, že i v případě, že náhodou narazíte na pasáž, která vám připadá nezáživná a těžko pochopitelná, stejně knihu neodložíte, ale raději si dané místo přečtete několikrát, abyste mohli pokračovat dál a přišli na kloub té záhadě, která je vám v náznacích postupně odkrývána. Škoda, že tahle kniha není součástí povinné četby na středních školách. O mnohém z toho, o čem se v ní píše, se děti stejně učí, ale rozhodně ne tak zábavnou a hlavně pochopitelnou formou.

„Život je smutný i slavnostní. Jsme vpuštěni do úžasného světa, potkáváme se tu navzájem, seznamujeme se − a chvíli jdeme společně. Pak se jeden druhému ztratíme a zmizíme stejně rychle a nepochopitelně, jako jsme se jednou objevili.“

36 18.03.2019

„Přestože polibky byly cudné, v duchu jsem úpěla. Maminko, maminko! Kdybys mě teď viděla uprostřed lesů v cizích ponožkách, v ruce štamprle, vlevo Laďu, vpravo Karla, byla bys celá pryč tak dokonale, že by po tobě nezbyl ani knoflík.“

Moc milá knížka. Napsaná krásnou češtinou, vtipně a chytře. Zase další „úlovek“, za který vděčím databázi. S autorkou jsem se dosud míjela a byla to škoda. Budu to muset napravit. Lehkého, ale rozhodně ne plytkého čtení, které občerství a zvedne náladu, není nikdy dost. :o)

„Což takhle... Chachacha, průjem! To by byla omluva. Úplně neprůstřelná. Rozdychtěný ctitel, který už pár dní sní o krajkách, jimiž se bude prodírat ke sladkému cíli, se určitě neodhodlá k otázce ‚A kolikrát jste, milostivá, byla?‘ Zejména v prvním stadiu dvoření, kdy mezi oběma aktéry panuje tichá dohoda, že zažívací ústrojí končí kopretinou.“

35 31.01.2022

Nemůžu si pomoct, ale komentářům, které Stroncium označují za nejslabší ze všech Kulhánkových knih, nerozumím. Podle mě je naprosto srovnatelné s Cestou krve, a dokonce bych řekla, že lepší. Vážně jsem se bavila. Připadala jsem si jako na kolotoči. Než jsem se stačila nadechnout, všechno bylo jinak, Longinovy hlášky byly opět výborné a autor svůj typický humor tentokrát dovedl ad absurdum. Já jsem spokojená. Podle hodnocení jsem čekala, že to bude trochu slabší, ale dostala jsem plnotučného Kulhánka se vším všudy. :o)

„JOBUGELLA! Nový řasový jogurt s extra velkými kousky tykadel! Mnoho proteinů! Mnoho chutí! Mnoho nevšedních zážitků! Křupavé! Křup křup - zdravý zub! [...] Vaše zažívání se vám odmění - klinicky testováno! Jaký dovnitř, takový ven!“

35 18.10.2017

Stáhnul jsem okýnko a oba mi vrazili hlavy skoro až dovnitř.
„Dobrý večer, pane řidiči.“
Moh jsem si je prohlídnout fakt zblízka.
„Zdravím. Mohl bych se, prosím, na něco zeptat?“
Oba najednou se ušklíbnuli: „No jasně.“
„Vy jste dvojčata? Že vás máma oblíkla úplně stejně. Stejný bundičky, stejný čepičky...“
Ztvrdnul jim pohled. Chvíli trvalo, než se rozchechtali.
„Ty seš ale kokot, Larsi.“

Hrabě Monte Lars má oproti klasice jednu zásadní přednost. Edmond Dantes rozhodně není tak vtipný. Přičemž autor dokáže Larsovy hlášky dávkovat tak, že nikdy nepřekročí tu únosnou mez, kdy by začaly působit násilně. A přestože jednotlivé díly seká celkem svižně jeden za druhým, zatím to nevypadá, že by mu docházela inspirace, a všechny jsou na srovnatelné úrovni. Trochu jsem se bála, aby mu nedošel dech a třeba se nezačal opakovat. Zbytečné obavy. Baví mě to stejně jako na začátku. :o)
Jen jedna věc mě u tohohle dílu mrzí. A tou je hodně ledabylá jazyková redakce. Těch chyb tam bylo příliš. Na kvalitě knihy jako takové to nic nemění, ale na zážitku z jejího čtení se to v mém případě podepsalo. Ta jízda prostě tentokrát nebyla hladká.

34 10.06.2021

„Když se Durman marně snažil polknout hostii, která se mu přilepila na jazyk, pomyslel si, jaká škoda, že Ježíš nebyl kuchař. To by jistě neproměňoval své tělo do suché, nekvašené oplatky bez chuti, ale vybral by si k tomu třeba bouillabaissu nebo jehněčí kolínko na rozmarýnu. Kněží by během mše vařili a teologické spory by se nevedly o vycházení Ducha svatého, nýbrž o to, zda biftek smažit na sádle, nebo na oleji, či je-li přípustné do bramborového salátu přidávat mrkev.“

Velmi osvěžující kombinace světa alá „Adéla ještě nevečeřela“ s průvodcem po pražských knajpách a bordelech (v obou případech s velmi barvitými popisy nabízených rozkoší) za Rakouska-Uherska, zpestřená fantaskními až mysteriózními scénami a doplněná mnoha vtipnými historicko-politicko-filozofickými postřehy. Lahůdka pro jazykové fajnšmekry. V případě duševní nouze lze nalistovat libovolnou stránku a téměř s jistotou tam najdete nějakou perlu, která vám poskytne první pomoc. Pročež velkoryse promíjím rozplizlý konec a vřele doporučuji coby účinný nástroj duševní hygieny.

„První živý tvor, jehož člověk domestikoval, nebyl žádný vlk, nýbrž kvasinka. Alkohol a chléb stály u počátku lidské civilizace.“

34 01.03.2021

„Na samém nejhlubším dně duše to Cukuru Tazaki konečně pochopil. Že totiž lidská srdce nepojí vjedno jen mír a harmonie. Že je spíš mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, [...] není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru.“

Murakami není pro každého. Musíte přijmout jeho propojení snů s realitou. Vnímat víc náladu než příběh samotný. Pak budete polapeni. Já osobně pokaždé, když dočtu nějakou jeho knihu, tak mám pocit, že jsem uvnitř tak nějak uklizená, čistá, vypraná a vyžehlená. :o)

34 04.10.2019

Rozhovor s dítětem...
Dítě: „Já bydlím doma.“
Já: „Taky bydlím doma.“
Dítě: „Jsem tě tam neviděl.“

Opravdu doporučuji. Chytré, vtipné a zároveň hodně k zamyšlení. Autor se netváří jako superhrdina, který spasí svět. Přiznává, že i on dost často mele z posledního. Snaží se ukázat, že lidé, kteří dělají podobnou práci, jsou taky jenom lidé. A že děti trpící autismem jsou pořád jenom děti. Přestože je to skutečně hodně vtipně napsané, tak to veselé čtení rozhodně není. Zaplaťpánbu za to, že jsou mezi námi tací jako on. A zaplaťpánbu za takové knížky. Kdybych ji měla charakterizovat třemi slovy, asi bych řekla „láska, lidskost, samota“.

„Neexistuje lepší či horší generace dětí. Existuje jen lepší nebo horší generace dospělých.“

34 24.09.2019

Zvláštní kniha. Nemůžu říct, že by mě nějak uchvátil samotný příběh. Nepoháněla mě kupředu touha dozvědět se, jak to dopadne, kde je pravda, jak to vlastně bylo. Ale dostavila se u mě absolutní fascinace jazykem, stylem, jakým je napsaná. Není to ten typ knihy, kterou „žijete s hrdiny“, fandíte jim a přejete si, aby všechno dobře dopadlo, nebo naopak. Emocionálně mě nechala zcela chladnou. Nezáleželo mi na tom, zda je Grace vinna či nikoli, zda se mezi ní a doktorem Jordanem rozvine nějaký bližší vztah nebo ne. Bylo mi vlastně úplně jedno, jak to skončí. Jen jsem se nechala unášet vyprávěním a nemohla se odtrhnout, dokud jsem to nedočetla. Jak říkám, zvláštní kniha. Rozhodně nelituji, že jsem do toho šla.

„Když jsem se dnes probudila, venku byl nádherný růžový východ slunce s mlžným oparem pokrývajícím pole jako bílý měkký háv z mušelínu a slunce svítilo skrz jeho vrstvy neostré a narůžovělé jako slabě žhnoucí broskev.
Ve skutečnosti nemám ponětí, jaký byl venku východ slunce. Ve vězení jsou okna vysoko nahoře, nejspíš abyste skrz ně nemohli vylézt ven, ale taky abyste za nimi nemohli nic vidět, nebo alespoň nic ze světa venku. Nechtějí, abyste se dívali ven, nechtějí, abyste na slovo ven třeba jen mysleli, nechtějí, abyste se dívali na obzor a říkali si, že se za něj třeba někdy taky přehoupnete jako plachta odplouvající lodi nebo kůň s jezdcem mizící v dáli po stráni.“

34 03.03.2019

Tyhle verše mě provázejí celý život. Znovu a znovu se k nim vracím. Většinou, když je mi těžko na duši. Vrátí mě do mládí. Otevřou stavidla a pustí emoce ven. A když je pak čisto a uklizeno a já jsem z toho úklidu celá unavená, pustím se do Krchovského. Ten mi vrazí pár facek a zase mě znovu postaví na nohy. :o) Tahle dvojice je pro mě nerozlučně spojená. Hrabě - Krchovský. A tak jsem byla trochu překvapená, že dnešní mladí jsou oběma těmito jmény ve valné většině naprosto nedotčeni. Proto kudy chodím, tudy šířím a vnucuji. :o) Jestli patříte mezi ty, kdo se s Hrabětem dosud nepotkali, neváhejte a jděte do toho. Je jedno, jestli vám je sedmnáct nebo padesát. Dejte mu šanci. Zaslouží si ji.

Spadl jsem ze sklály porostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí a tebe

Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít

Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr

Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty máš krev
stejné skupiny jako já

Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijdou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět že jsi přišla

Vím že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
s bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje

„Pokud se dokážeme smířit s malými zázraky, jsme schopní představit si velké.“

Za mě nejlepší Robbinsova kniha. Byla moje první a nic ji nepřekonalo. I když si myslím, že kdybych byla muž, asi bych na první příčku stavila „Invalidy“. Takže moje doporučení - pokud se na Robbinse teprve chystáte a jste žena, přečtěte si jako první Parfém, pokud jste muž, přečtěte si jako první Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé. Když se vám to bude líbit, směle do dalších. Když se vám to líbit nebude, nemá smysl se pokoušet dál. Robbins je přesně ten autor, který není pro každého a dělí čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů uctívačů a odmítačů. Já jsem nekritický uctívač. :o)

33 09.03.2021

Nehodlám pět ódy a tvrdit, že je to veledílo. Nezastírám, že z 80 % jsou to naprosto typická americká „moudra“ a výplňová vata, kterou tvoří „příběhy ze života“, děkovné maily od těch, kterým tato kniha „změnila život“, a podobné bláboly. Ale pokud vás to neodradí, zvládnete se nad to povznést, vytrváte a dokážete si z toho vypreparovat těch zbylých 20 %, tak budete muset přiznat, že to nebyla úplná ztráta času. Alespoň já to tak vnímám a jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla. Takže těch pět hvězd není za to, jak je kniha napsaná, ale za to, jaký má na své čtenáře účinek.

„Připouštím, že štěstí je částečně sebeklam. Jenže neštěstí zrovna tak.“

33 04.11.2018

Bez debaty pět hvězd. Musela jsem se od čtení násilím odtrhávat, abych si knížku „šetřila“ a vydržela mi aspoň na tři dny. :o) Ladislavova „totální asertivita“ mě sice dost často nechávala v němém úžasu a nad jeho nehoráznou drzostí jsem jen kroutila hlavou, ale fakt je, že s jiným přístupem by se tak daleko nejspíš nikdy nedostal. A taky by to rozhodně nebylo tak zábavné. :o)))

„ ‚Když potřebuješ laskavost, vydej se za lidmi, kteří jsou ještě chudší než ty,‘ píše se v Hroznech hněvu. [ ... ] Chudé lidi jsem na poutích poznal přesně tak, jak popisuje Steinbeck − se vší jejich laskavostí, ochotou pomáhat, zkušenostmi a nadhledem. Stačí lidem důvěřovat a otevřít se jim. A musím říct, že se má naivní důvěřivost na cestách nikdy neobrátila proti mně. Snad i proto, že lidem dávám příležitost ukázat to nejlepší, co v nich je. Proč to vlastně říkám? Jde mi jen o to, že symbolem poutnictví se pro mnoho lidí stal Paulo Coelho se svou knihou Poutník: mágův deník. Popravdě tomu moc nerozumím. Všem bych doporučil, ať si před cestou raději přečtou Steinbecka. Věřit v lidi mi totiž přijde důležitější než věřit v zázraky a sebe sama. Což ovšem není nic proti Coelhovi − čtou ho příliš hezké dívky na to, abych přiznával, že ho nemám rád. No a tady vidíte, jaké myšlenky se mi na cestě občas honí hlavou. Co jiného taky mám celý den dělat, že?“ :o)

33 03.07.2017

Není to úplně typická kingovka. Žádné tajemno, žádná husí kůže a chlupy po těle naježené hrůzou. Je to o mladém muži, jenž dostal „dar od Boha“. Ačkoli o tom „daru“ se dá s úspěchem polemizovat, záleží to na úhlu pohledu. Ve skutečnosti je to možná spíš boží trest, přestože si ho za nic nezasloužil. Měl úspěšně našlápnuto do pěkného příjemného života a během okamžiku přišel o všechno, co pro něj bylo do té doby důležité, a získal něco, o co vůbec nestál. Přestože hlavní hrdina dostal něco navíc, co je jiným upřeno, je tahle kniha vlastně o ztrátách. O ztracené lásce, rodině, o ztracených mezilidských vazbách. O tom, že lidé, kteří vás dřív měli rádi, z vás najednou mají strach. O osamocení, o tíze jinakosti. Vlastně to nebylo moc veselé čtení, ale to neznamená, že se mi kniha nelíbila. Naopak. Líbila se mi moc. I když jsem hrdinovi přála lepší konec.

33 14.06.2017