Ninjer komentáře u knih

Auto zabiják od Kinga aneb proč má tohle proboha 500 stran?

Nechápejte mě špatně, Christina je dobře napsaná. Vše si tam drží alespoň standardní kingovskou kvalitu - sympatické postavy, dobrá retro atmosféra, zajímavé prostředí a dobré tajemno. Jenže i když se tam vyskytuje i nějaká ta gradace, tak to má dost jednoduchý příběh. Šikanovaný kluk si koupí auto, které ho začne ovládat. Stává se z něho sice drsňák, ale jsou z něho nešťastní přátelé i rodina. A navíc je "Christina" pěkně žárlivá a neváhá zabíjet.

Žádné větší zvraty nepřichází, jede si to svoji jednoduchou, i když funkční příběhovou linku. S Arniem a jeho autem to jde tak nějak podle očekávání do kopru a neexistuje až tak velké množství tajemství, která můžou jeho kamarád o minulosti Christiny odhalovat, a tak se King zaměřuje především na postavy a jejich vztahy. A opět, nejde o nic nekvalitního, postavy jsou načrtnuté fakt pěkně (především liberální rodiče Arnieho jsou dobře napsaní)...

Ale sakra, i s tím vším tohle měla být jen delší povídka nebo kratší novelka, tak kolem 120 stran max. Pak by tohle byla dobrá hororová pecka.

Takhle je to bohužel příliš dlouhé a plné omáčky, kterou prostě nepotřebujete.


Šest vraždících auťáků z deseti.

2 20.09.2020

Velký cynik Flaubert napsal poměrně dost popisně historii jedné hezké, romanticky založené paničky. Život paní Bovaryové se točí kolem lásky. Provdá se za staršího doktora, který ji má hrozně rád, ale není to ten pravý, a tak lásku pod vlivem uslzené literatury a poezie hledá u různých dalších šamstrů.

Paní Bovaryová pro mě rozhodně není žádná sympaťačka. Chápu, že v polovině 19. století moc rozvody nefrčely, ale její manžel se opravdu snaží a dělá pro ni (až zaslepeně naivně) první poslední. Zatímco Bovaryová je pořádně sebestředný sobec, což se v románu občas projeví i tím, jak neskutečně kašle na své dítě.

To všechno dělá Flaubert, předpokládám, naschvál a možná se i trochu vysmívá různým nevěrným paninkám. Stejně tak kritizuje poměry na vesnici a ukazuje různé další nesympatické existence, ale většina románu se přeci jen soustředí na různé "úlety" Bovaryové. V každém případě i po tolika letech je to poměrně čtivá kniha.


Šest nešťastných romantiček z deseti.

2 05.07.2020

Hlavní děti (Edmund, Lucinka a další dva) si po událostech z Lva, čarodějnice a skříně takhle jedou vlakem, když v tom je něco vytáhne z našeho světa a vrátí zpátky do Narnie. Později se ukáže, že byli přivoláni kouzelným rohem a budou muset pomoci princi Kaspianovi.

Tenhle díl má fajn začátek, ale velmi rychle mě přestal bavit. Máme tam nějakou zlou šlechtu, která manipuluje králem Mirazem, který má být v podstatě hlavním padouchem, i když je neuvěřitelně pasivní, nic moc nedělá, neříká a v závěrečné bitvě je téměř okamžitě poražen. Kniha je přeplněná hromadou magických stvoření, které sice jsou sem tam roztomilé, ale bylo jich na mě příliš mnoho a nebyli ani příliš zajímavé, takže jsem na mnohé zapomněl skoro hned potom, co jsem je poznal.

Často C. S .Lewis píše opravdu milým, vybraným stylem, ale k čemu to, když většina knihy je o tom, že postavy někam jdou a povídají si - a nejde o žádné filozofické řeči ani vtípky; obvykle se spíš nějak handrkují, často kvůli blbostem.

Byla by to ještě možná poměrně fajn kouzelná procházka, kdyby to občas nebylo na můj vkus ujeté, například v tom, jak si lev Aslan furt hraje na Ježíše (zde se například záhadně zjevuje různým lidem, což vyvolává akorát další hádky mezi postavami), nebo ve velmi jasně ohraničené hranici mezi dobrem a zlem, kupříkladu u zvířat ("mluvící zvířata" jsou šlechetné bytosti, "nemluvící zvířata" můžeme zabíjet pro jídlo i pro zábavu).

Chápu, je to starší dílo a taky nejsem zrovna cílovka. Princ Kaspian je tedy u mě podprůměrnou pohádkou, která ani není příliš výchovná.


Pět zapomenutých magických bytostí z deseti.

2 18.05.2020

První (napsané) Letopisy Narnie. Oproti chronologicky prvnímu Čarodějovu synovci je tohle už klasičtější pohádka s pořádným začátkem, středem a závěrem. Čtyři děti jedou na prázdniny ke svému excentrickému strýčkovi a v jeho obřím sídle narazí na skříň, skrz kterou se dá občas dostat do čarovné říše Narnie.

Narnii momentálně vládne zlá Bílá čarodějnice (ta stejná z Čarodějova synovce), která do pohádkové země přináší nekončící zimu a terorizuje ty magické bytosti, které se k ní nepřidají. Hranice mezi Dobrem a Zlem je tu jasně vytyčená. Některé bytosti jsou prostě zlé, některé hodné (výjimka je zrádný prcek Edmund, ale to je "lidské dítě", ty mají v Narnii výsadní postavení). Moc se o magických stvoření nedozvíme, mnohé poznáme jenom z popisu davových scén. Stejně tak ani není kdovíjak popisná závěrečná bitva, v níž mimochodem umře hodně Zlých, protože Dobří neberou zajatce. Holt když lev Aslan kácí les v Narnii, tak lítají třísky.

Lev, Čarodějnice a skříň je fajnová pohádka, vhodná především pro mladé čtenáře. Často totiž nejde moc do hloubky, spíš jde jen o to nadchnout tím světem a zanechat dost prostoru fantazii. Na druhou stranu kromě bezstarostného zabíjení je tu poměrně drsná scéna s Aslanem, kterou nechci vyzrazovat dopředu, pokud ji náhodou neznáte, ale samozřejmě si C. S. Lewis u svého Lvího Ježíše neodpustil další biblickou paralelu.

Pohodové dětské fantasy.


Sedm mrtvých magických stvoření z deseti.

2 25.04.2020

Chuck Palahniuk zase šokuje... I když já už si na jeho šokující věci zvykl a teď jsem často rozpačitý z výsledků jeho snažení.

V této knize je spoustu povídek (kolem dvaceti) a kvalita je velice proměnlivá. Několik málo povídek mi přišlo opravdu vynikajících, například o zoufalé matce, která musela pracovně na nějakou dobu odjet pryč a teď se snaží za každou cenu po telefonu rozmluvit svoji uraženou dcerku. Nastupuje paranoia, že dcera s ní nemluví a že manžel - se kterým to momentálně moc neklape - s ní hraje nějakou zvrácenou hru. Tahle povídka má i skvělý, maximálně vyeskalovaný závěr.

V Něco si vymysli je poměrně dost povídek, který mají skvělý nápad, ale dost nic moc závěr (někdy vyjde do ztracena, někdy závěrečný zvrat prostě není ono). K té se řadí třeba ta o vraždě na jednom alternativním festivalu, kde tlustému organizátorovi, který si tyhle jednoroční orgie drog a sexu maximálně užívá, začne telefonicky vyhrožovat jeho manželka.

Pak je tam mnoho průměrnějších povídek, které se ale některé čtou moc pěkně, protože tam je buď nějaký zajímavý nápad anebo je to fakt dobře napsané. Palahniuk je třeba fakt dobrý na přirovnávání. Ve sbírce je trojice povídek, ve kterých postavy mají jména zvířat. To může na první pohled působit jako moderní bajka, jenže to je podle mě jenom klamný dojem (resp. záměrně vyvolaný klamný dojem), protože tu nemáme žádné ponaučení na závěr a především se postavy sice jmenují po zvířatech, ale nejen že se chovají jako lidi, ale jako lidi nejspíš i vypadají, neboť tu není jediná chvíle, kdy by bylo jasné, že nevypadají lidsky (a že by k tomu měl Palahniuk mnoho příležitostí vzhledem k tomu, že dojde i na nějaké ty prasárničky). Tyhle "bajky" se potom dokonce odehrávají ve stejném "světě", protože je vždy v nějaké povídce nějaká letmá narážka na postavu z povídky jiné.

Když jsme u těch narážek, tak Palahniuk tam hned třikrát (minimálně třikrát, možná jsem něco přehlídl) udělá narážku na svůj nejslavnější román Klub rváčů, jedna povídka je dokonce takové ujeté pokračování či variace. Někdo ošklivý by mohl říct, že vykrádá sám sebe. Za mě je to spíš takové pokrčení ramenou. Je to trochu zvláštní.

A to nejhorší na konec - několik povídek je naprosto PŘÍŠERNÝCH, alespoň já u nich trpěl. Jedna je úplně nečitelná, protože hlavní hrdina má asi nějaké nižší IQ, a tak přibližně každé třetí slovo řekne špatně, resp. řekne nějaké podobné. Např. místo "nenávidí" řekne "nenáviďuje", místo "obsazená" řekne "osázená", místo "útulnou" řekne "utulenou"... Palahniuk kdysi napsal celý román, kde hlavní vypravěč mluví divně (Pygmej), ale tam se to sice hůř četlo, ale bylo to zábavné. Tady je to jen maximálně otravné, je to jako luštit půlhodiny nějakou nudnou přesmyčku, ze který vám nevyjde nic zajímavýho. Díkybohu je tahle povídka aspoň krátká, takže vám to zabije jen tak 25 minut vašeho života.

To se bohužel nedá říct o povídce Sklony, která je možná nejdelší z celé knihy a hned po výše zmíněném blábolu ta nejhorší. Úvod vypadá nadějně. Hlavní hrdina předstírá, že je homosexuál, protože doufá, že ho jeho slušná americká famílie pošle do "odteplovacého" zařízení, kde prý homosexualitu léčí tím, že jim tam posílají šlapky. Navíc viděl, jak lidi, kteří byli takto "vyléčeni", jsou potom ve své komunitě za hrdiny. Když potom však přijde do tohoto přísně střeženého zařízení, zjistí, že není sám... Všichni kluci, co tam jsou s ním, si taky jen chtějí zašukat.

Vypadá to na vtipnou ujetou satirickou hříčku, jenže Palahniuk se pak zblázní a pokouší se tu rozehrát horor. Zařízení ovládá chlápek, který je nutí pitvat ženskou mrtvolu, což ve spolupráci s autorem knihy nechutně detailně popisuje. Je to naprostá odpornost, která postrádá jakoukoliv logiku. Kluci se pak snaží utéct, do toho Palahniuk odhalí nějaký zvraty... A je to pořád nechutnější a stupidnější (jejich útěk nedává smysl, chování rodičů nedává smysl - komu by přišlo OK své dítě X týdnů nevidět a jen od něho dostávat podivné zcenzurované dopisy - proč si někdo může myslet, že pitvání ženy léčí homosexualitu, proč na to po X letech, co to zařízení nikdo nepřišel, když se tam navíc tvrdí, že se nikdo z něho nevrátil... a tak dále a tak dále...). Myslím, že tohle prostě jako abnormální hříčka nefunguje, protože se tu Palahniuk očividně snaží spíš o napínavý hororový příběh, což nikdy nemůže být, když tu nemáme ani smítko reality, o který bysme se mohli opřít.


Trochu dlouhá recenze, ale s Palahniukem to holt nebývá lehký. Mnohokrát bych dokázal takhle sáhodlouze mluvit jen o jeho kvalitách, ale tady mě spíš zklamal.


Pět nechutně napsaných ujetostí z deseti.

2 09.04.2020

Felicia Day, slavná internetová "nerdka", o svém životě a práci. Felicia je velká sympaťačka. Je trhlá, má výborný smysl pro humor a je taky dost citlivým člověkem. V téhle knize ukazuje, že rozhodně ke své slávě nepřišla náhodou (třeba jenom proto, že by ve své době byla jedna z mála hezkých holek, co se zajímaly o hry), ale že si to všechno dost vydřela a někdy i slušně odtrpěla (kauza Gamergate, následkem které různí trollové a internetoví bojovníci dlouze a odporně obtěžovali ženské ve videoherním průmyslu). K dobru tu Felicia dává spoustu zábavných historek, na kterých se ukazuje, jak často bojuje s nízkým sebevědomím a potřebou všechny kolem sebe potěšit. I když je vidět, jak se autorka skromná, stejně je kniha především motivační, snaží se každou chvíli povzbuzovat lidi, kteří mají pro něco zápal, ať se neohlíží na "hatery" kolem a tak dále... No, říká to o mnoho zajímavěji a víc mile.

Jinak jsem You're Never Weird on the Internet slyšel jsem jako audioknihu a Felicia je i vynikající vypravěčka.

Osm milých nerdek z deseti.

2 05.04.2020

Starší inteligentní ženská z vyšší vrstvy se jednoho dne zasekne, že prostě nevstane z postele, a čtenáři se začíná odhalovat její totálně dysfunkční rodina. Tenhle román je především komedie, a to se správným britským humorem. Díky němu se dá zvládnout popisování všech těch hrozných rodinných lapáliích jako je nevěra, nevděčné drzé děcka a celkově mizerné vztahy mezi jednotlivými rodinnými příslušníky. Sue Townsendová je zkušená britská spisovatelka a psát fakt umí. Takže je to zábava číst, často se i člověk zasměje, ale... Někdy je to i trochu síla. Přiznám se, že ke konci už jsem některé postavy začal slušně nenávidět, což nevím, jestli bylo úplně cílem autorky. Taky mi přišlo, že závěr je trochu useklý - jednotlivé dějové linie byly buď narychlo uzavřené nebo zůstaly nedokončené.

Celkově ale vyvedená britská komedie, i když někdy i mírně nepříjemná.


Sedm nešťastných rodinných příslušníků z deseti.

2 19.03.2020

Upřímně řečeno mě nejdřív tenhle Young Adult román moc nelákal. Říkal jsem si, jestli už nejsem na něj moc "old", a taky depresivní téma, kde lidi umírají žízní, není pro mě zrovna největší lákadlo. Ale Sucho je fajn. Je velmi čtivý a efektivně střídá vyprávění z pohledu různých postav. Obvykle jde o jeden souvislý děj, který pak díky tomuhle "triku" můžeme vnímat z různých pohledů a taky se podívat, jak vlastně ty jednotlivé postavy přemýšlí, což může být někdy dost zajímavé zjištění.

Čekal jsem od "young adult" nějakou naivitu, a ta tam taky podle mě je - hlavně u postav, které mi občas připadaly trochu přehnané. Na začátku je tu jeden podivín, co je shodou náhod zrovna ten typ, co s celou rodinou očekává podobnou katastrofu. Ukazuje se, že díky tomu může ukázat své schopnosti a že není až takový pošuk, jak si o něm celý život jeho sousedka, hlavní hrdinka, myslela. Jejich vztah pak překvapivě není AŽ tak naivní, ale přece jen je tenhle blázen dle mého názoru příliš empatický a společenský. Ale není v tom sám. V průběhu románu se tu vyskytne DALŠÍ cvok, který je "jiný" než ostatní, a s ním se to má podobně... Z postav je tu taky dále jedna drsňačka, která taky působí spíš jak z nějaké fikce než z reality.

V čem mě ale Sucho mile překvapilo, je příběh a celkově vývoj tý katastrofy. V tom před autory klobouk dolů. Ne že bych dokázal nějak erudovaně zhodnotit realističnost, ale působí to opravdově, originálně, zajímavě... a dost děsivě. Myslím, že citlivější povahy to může místy dost rozhodit.

Takže vlastně je tu dobrý děsivý příběh, který často kazí přehnanost postav. Chtěl jsem dát průměrnější hodnocení, ale ke konci autoři šlápli na plyn a finále je neskutečná jízda plná emocí, od které jsem se nemohl odtrhnout, takže... dobrý!

Sedm zoufalých, ale cool umírajících děcek z deseti.

2 25.02.2020

Volné pokračování Opilých banánů - to znamená, že jsou tu stejné postavy, ale teď už je po revoluci, takže politika se tu moc neřeší, řeší se tu hlavně rodinné záležitosti a vztahy. Teď už totiž nejde o kluky dělající šílenosti, neustále na útěku před policajty, ale o chlapy od rodin. Šabach, jak je u něho zvykem, vytahuje jednu šílenou historku za druhou, a do toho běží hlavní děj o tom, jak si chlapi, co se rádi napijou piva a podívají po pěkných holkách, vyrazí za Prahu sjíždět řeku.

Pohodová knížka, která je slušně zábavná a velmi dobře napsaná. Možná jen slibovala nějaké větší finále, které nakonec nepřijde, ale rozhodně jsem nenašel v knize nic, co by mě nějak obzvlášť vadilo.


Sedm opilých vodáků z deseti.

2 18.02.2020

Dopředu jsem o téhle knize nevěděl vůbec nic. Upřímně řečeno jsem si podle názvu a obálky myslel , že půjde o nějaké historické drama, třeba o vyrůstání afroamerické holčičky na jihu USA. A ona je to zombies knížka.

Začátek knihy je dost působivý. Vidíme holčičku, která sice není černoška (zajímavost: ve filmové adaptaci JE černoškou, tam si většina postav prohodila barvu kůže z nějakého důvodu, co jsem tak viděl na fotkách), ale zato má takový menší problém. Je zombíkem. Ale nějakým chytřejším zombíkem, protože přemýšlí jako normální dítě, dokonce jako nějaké vysoce inteligentní dítě. Lidští přeživší se jí ale stále bojí, a tak je držená ve speciálním vojenském zařízení, kde se k ní a dalším dětským zombíkům nechovají moc hezky. Mají však jakési školní vyučování, kde se můžou pevně přikurtováni k židlím vzdělávat.

To se děje asi prvních 100 stran a je to hodně dobrý čtení. Je to depresivní drama, kde jsou drsní vojáci, co musí dělat svou práci, a učitelé, kteří jsou vlivem zombie apokalypsy dokonce v ještě o trochu větším stresu než v současném světě.

Pak se kniha ale promění v poměrně klasickou zombie jízdu. Máme tu malou partičku přeživších, co musí někam cestovat, a kterou ohrožují jak živí mrtví tak živí živí, co jsou často větším nebezpečím než lidožravá monstra. A bohužel tahle část už není zdaleka tak dobrá. Může za to hlavně skutečnost, že postavy ve skupince nejsou příliš dobré. Chápu jejich motivace a tak, ale učitelka je příliš hysterická, což si drsný voják nechává příliš moc líbit... Vědátorka je až absurdně sadistická a sobecká a mladý voják je taky docela blbeček. Nejsou to úplně špatné postavy, často mají své světlé chvilky, ale rozhodně to nebyla skupina lidí, o které si chci číst zbylých 300 stran.

Pak je tu ještě holčička alias inteligentní zombík, což je v podstatě postava bez jakýchkoliv chyb (ehm, tedy kromě toho, že touží po tom žrát lidi), ale přiznám se, že mi byla velice sympatická po celou dobu knížky. Vlastně je pro mě tahounem celého románu, bez ní si tuhle zombiárnu ani nechci představovat.


Docela oukej zombie knížka s dobrými částmi a sympatickou zombie-holčičkou.


Šest lidí sežraných zombies z deseti.

2 08.05.2019

Další kniha s bizarním názvem, kterou mi darovali přátelé. Vysokoškolský profesor se promění v ženské ňadro. V skoro dvoumetrovou slepou kozu, co si tak polehává v nemocnici, kde si s ním odborníci nevědí rady. To je v podstatě celý děj knihy (no, spíše povídky, má pouze 70 stran).

Roth ale není žádný amatér, napsal fůru knih a některé jsou i hodně oceňované, dostal dokonce i Pullitzera. Od začátku je vidět, že autor umí pěkně psát, a že nepůjde jen o nějakou prasárničku, ačkoliv na nějaké ty nemravnosti taky dojde.

Kniha je zajímavá díky postavě hlavního hrdiny, který nejprve přijme svůj zvláštní stav poměrně s klidem, ale následně začne propadat paranoie. Jeho myšlenkové pochody jsou poměrně originální, jedná se o velmi inteligentního a vnímavého člověka, a právě v nich se dá taky najít nějaká ta satira, kterou se české vydání chlubí přímo na obálce.

Poměrně zajímavá a zábavná jednohubka.

2 14.04.2019

Čtivý Šabach tentokrát s příběhem, který se výjimečně odehrává až po revoluci. Ale ani zde se autor politice úplně nevyhne, protože vidíme divoké devadesátky, v nichž bujela korupce a vystrkovala růžky i mocná mafie.

Ramon ale není nijak zvlášť depresivní, naopak jde o poměrně veselou a nostalgicky působící knihu o klukovi z malé vesnice za Prahou, který si stejně jako další obyvatelé vesničky zvykají na svébytného indiána, jenž se u nich usídlil.

Téma připomene spíše dětské knížky, ale to Ramon určitě není, protože Šabach zde ukazuje své oblíbené témata jako komplikované milostné a rodinné vztahy. Přesto, jak už jsem psal, jde spíše o pohodové a občas i dosti vtipné čtení.


Sedm překvapených vesničanů z deseti.

2 24.03.2019

Rudiš napsal další, snadno se čtoucí knížku. Chlapi se schází v sauně a mudrují, stěžují si, vtípkují, hádají se a lehce se nám odkrývá i jejich temnější minulost.

V knize jsou téměř výhradně dialogy, jen místo "Honza řekl" zde máme místo jmen ustálené popisy postav typu "Ten, co je v důchodu" nebo "Ten, co byl mistrem republiky ve stolním tenise". To je docela zajímavý koncept. Postav je totiž v knize poměrně dost (kolem deseti), takže kdyby tam byl jenom "Jarda" a "Pepa", mohl by se v tom člověk ztrácet. Jenže já jsem se v tom občas ztrácel i tak, protože Rudiš občas uvede rozhovor tímto strohým popisem a pak už jen vidíme za sebou jdoucí věty, kde si musíme pamatovat, kdo spolu hovoří.

Tolik to nevadí, upřímně řečeno jsem to tolik neřešil a spíš se nechával "unášet" jednotlivými rozhovory, protože i když to je často takové plkání, tak je to napsáno skvěle a velmi zábavně. Autor krásně vystihuje různé archetypy Čechů a jejich řečičky. Češi si ze sebe dělají srandu a kritizují se často, a proto je až malým zázrakem (ve skutečnosti spíš daný velkým talentem autora), že "čecháčkovské" řeči místních chlapů působí svěže, stále zábavně a nikoliv jako klišé.

Ústředním tématem je "chlapáctví", kde před sebou v sauně chlapi machrují především o sexu, ale nebojí se postupně odhalovat i svá zranitelná místa. Postavy jsou fajn, ale rozhodně to jsou spíš takový macha, se kterými bych já osobně do asi hospody nešel.

Pohodová zábavná knížka o životě (některých) českých chlapů.


Sedm chlapů v sauně z deseti.

2 20.01.2019

"Všimněte si, co vše dokázal Cimrman z mapy vyčíst. Cituji: 'Zemi českou co do jejího povrchu lze charakterizovat jako hory, doly, černý les. Hlavní město: Kostelec nad Černými lesy. Černých lesů je tolik, že Čechy jsou jedním z předních dodavatelů ebenového dřeva pro celý hudební svět. Dřeva se užívá nejvíce k výrobě klarinetů a ebenových tyčí pro školní pokusy. (...) Kulturní centra: středisko básníků Rýmařov, okultistický Duchcov a letovisko jihočeských zbohatlíků Prachatice.'"

Pokud by náhodou někdo Járu Cirmana neznal, tak tohle je jeden z jeho typických aspektů: hra se slovy, která dosahuje až absurdních rozměrů. Tahle útlá knížečka obsahuje přepisy vybraných dílů rozhlasového pořadu "Nealkoholická vinárna U Pavouka", v níž postava Járy Cimrmana vznikla. Některé vtipy a nápady se potom znovu použily nebo dále rozvíjely v divadelních hrách, ale většina textu alespoň mně (který dosud ještě pár her neviděl plus mám sklerózu a nic si nepamatuju) přišla jako svěží dílo o Cimrmanovi. Knížka je jinak opravdu krátká a hodně prostoru vyplní i různé obrázky jako třeba nákresy Cimrmanových šílených vynálezů.

Celkově příjemná a často vtipná záležitost.


Sedm předních českých géniů z deseti.

2 25.08.2018

Kultovní německá knížka ukazující vážnou problematiku těžkých drog. Četl jsem (resp. poslouchal jako audioknihu) starý překlad, který u nás mohl vyjít za Komančů, protože ukazoval zkaženost Západu v 70. letech, díky čemuž překlad obsahuje občas vtipné termíny typu "kšefťák" (dealer).

Kniha je zaměřená proti drogám, slouží jako velké varování, ale líbilo se mi, že se nesnaží jen lacině šokovat. Je napsaná velice realisticky a z pohledu mladé dívky, která patří k nižší střední vrstvě. K těžkým drogám ji nakonec nestáhne jen "problémová mládež", ale především disfunkční rodina, což je právě ta nejpodstatnější příčina, kde to všechno začíná.

Čtenář se toho o drogách a o tom, jak "fetky" fungují, dozví možná víc, než by chtěl. Někdy je to pořádně drsná záležitost, která zvlášť mladé čtenáře vyděsí, ale musím říct, že na mě působilo dost hrozivě i vyobrazení 70. let v Západním Berlíně, kde školství a celková občanská společnost rozhodně nebyla na takové úrovni jako dnes, takže bylo snazší cítit se odcizeně a zdeprimovaně. Minimálně v místech, kde hlavní hrdinka knihy žila.

Na závěr se musím přiznat, že jsem myslel, že se jedná o knihu pouze inspirovanou skutečnými událostmi, ne že to je autentická zpověď mladé feťačky. Takže je mi teď blbý kritizovat občasnou zdlouhavost a že se mi zdá, že na svůj mladý věk dokázala hlavní hrdinka až moc hezky a literárně popisovat různé své stavy (nakonec to bude buď redakční úprava, nebo výjimečný talent dané holky)... Ale ve vší úctě k jejímu životnímu příběhu se mi to prostě občas moc dlouhé zdálo, nemělo to takový "drive", jak by mohlo mít.

V každém případě je to pro tu autenticitu a realistický přístup k drogám velmi zajímavá a důležitá kniha.


Sedm kšefťáků s háčkem z deseti.

2 07.07.2018

Tyrion pořád nikde. Na konci nám George R. R. Martin osvětlí, že to udělal schválně. Rozhodl se v jedné své knize (v této edici rozdělené na dvě) věnovat se pouze jedné části svého světa, kde se nachází jen určité charaktery, abychom nemuseli příliš dlouho čekat mezi jednotlivými postavami na jejich rozjeté příběhy.

Ještě že tak. Tímhle způsobem se může v knize věnovat postavám ve svém klasické tempu... tj. čekačka cca 100 stránek na pokračování jejich děje.

Ale i když to Martin s množstvím postav neuvěřitelně přehání (nejlepší je, když začne vyjmenovávat každýho lůzra v davu, co má na sobě a odkud je), tak o nich pořád píše mistrovsky. Celý ten svět je neuvěřitelně živý a působivý.

V této části není tolik dramatických a epických scén, ale pořád je to zatraceně dobrá knížka.


Osm hodin čekání na Tyriona z deseti.

2 25.03.2018

A začíná se ve velkém umírat. Padouch nebo hrdina, krchov už čeká.

Čím dál brutálnější a epičtější tažení matky draků Daenerys, bitva o Zeď a slavná Rudá svatba, kterou mi nějakým zázrakem internet zcela nevyzradil... Tenhle díl má mnoho zásadních momentů, ale jinak platí stejné zápory jako u předchozícho dílu (a nejspíš i u dílů před ním): Příliš moc dějů a občas příliš popisné. Kdyby to bylo takto popisné, ale sledovaly jsme osudy třeba jen tří postav, byla by to paráda. Kdybysme sledovali osudy všech postav, ale nepopisoval se každý závan vzduchu a procházející rytíř v pozadí, byla by to paráda. Ale taky by to asi nebyla Martinova Hra o trůny.

A ta je stále úchvatným světem plným parádních postav, kteří zažívají epické věci.


Hodnotím osmi mrtvými protagonisty z deseti.

2 15.07.2017

Novinář E.D. Malone z Daily Gazette se snaží dokázat jedné dívce, že není žádné párátko, a tak se přidává k partě dobrodruhů, kterou vede excentrický profesor Challenger - s tím, že objeví ztracený svět plný dinosaurů a další prehistorické havěti.

Poměrně dlouho trvá, než samotná výprava začne, a musím říct, že mě tato část nakonec bavila s přehledem nejvíc. Challenger je super postava. Namyšlený vědátor, který květnatou řečí uráží své názorové oponenty a nemá ani daleko k tomu vyřídit si to s někým, kdo ho urazí, ručně. Hlavní dobrodružná část mě bohužel tolik nebavila, a to i přes to, že se Arthur Conan Doyle tolik nevyžívá v popiscích a některé části cesty vypráví velmi stručně.

Ztracený svět určitě umí být působivý. I když pro mě byla působivá jen ta část odehrávající se v civilizaci.


Šest dinosaurů z deseti.

2 26.05.2017

"Večírek skončil, Jittermane."
"Hele," odsekl Tonto s náznakem úsměvu. "Večírek nikdy neskončí, dokud nezbyde k pití jenom Cinzano!"

Ve druhém díle opět parta z Trpaslíka prožije několik epizod seriálu, ale kromě několika málo situací a dialogů úplně jiným způsobem.
Místy je to naprostá paráda, protože děj není epizodní, ale krásně na sebe navazuje a je zde několik skvělých nápadů a nových, zatraceně vtipných scén.
Bohužel útěk z virtuální hry Lepší než život mi moc zábavný nepřišel, často byl spíš nepříjemně znepokojující. O Rimmerovi v ženském těle, který je nucený k prostituci, jsem si číst nepotřeboval.

Horší než první díl, občas trochu nuda, ale občas to stojí za to.

Šest dutohlavů z deseti.

2 15.12.2016

Komické, často až absurdní a někdy trochu mrazivé příhody jednoho pracovitého uťáplého vrchního a jeho kamarádů, kteří se díky své profesi a změnám v režimu dostali na ta nejvyšší a nejpodivnější místa. A hodně se tam sexuje, vrzne si i tatíček Masaryk.
Sedm číšníků z deseti.

2 24.11.2016