nmek komentáře u knih

Kdo si od této knihy slibuje, že se dozví něco o Maroku, po dočtení moc uspokojený nebude. V tomto bohužel musím souhlasit s předchozími komentáři (nesouhlasím leda s tím, že jde o humorné vyprávění). Autorka žila v Maroku s manželem, který tam obchodoval s textilními stroji, a knihu pojala zhruba jako vyprávění o rodinné dovolené. Většina textu se tak točí kolem toho, co dělali a říkali rodinní příslušníci, informace o Maroku jsou v textu jen jakoby odbočky mimochodem. Ne že by se čtenář přece jen o životě v Maroku (jeho obyvatele nazývá autorka "Marokánci", ač mně přijde přirozenější tvar "Maročané") něco nedozvěděl (můj celkový dojem byl, že při "ležérním" (= nezodpovědném) přístupu Maročanů ke všemu je div, že v Maroku vůbec něco funguje), ale větší část knihy je o autorčině rodině, což - předpokládám - většinu čtenářů nezaujme. Ostatně i dvě fotografické přílohy ukazují, čemu se kniha hlavně věnuje: na polovině fotek pózují členové autorčiny rodiny bez přidané informační hodnoty pro čtenáře a jen půlka fotografií se nějak věnuje Maroku jako takovému. Zaráží mě také obrovský objem přímé řeči: v ní je nejméně třetina skoro každé stránky - tak nevím, jestli si autorka vedla podrobné poznámky, co kdo kdy řekl, nebo snad neustále chodila se zapnutým diktafonem nebo má sloní paměť.
Člověk by při pohledu na jméno vydavatelství Portál očekával kvalitní knihu, ale v tomto případě vydavatelství šláplo vedle. Jelikož jde o dvacet let starou knihu, nikde už se (naštěstí) neprodává, ale před těmi dvaceti lety bych řekl "nevyhazujte za ni peníze", dnes prohlašuju "nestojí za to si ji půjčovat z knihovny"; a jestli ji najdete v knihobudce, počkejte si, až někdo odloží něco lepšího.

Malá ukázka, o čem je většina knihy:
Procházka krámky, našlapanými na sobě i nejrůznějším zbožím, nejvíce nadchla klubající se slečnu Irču, která okouzleně prohlížela vyšívané dlouhé šaty a krátké halenky, sametové nařasené harémové kalhoty, zlatavé šály, tepané prstýnky a flakónky s voňavými olejíčky. Horší to bylo s Julií, které chyběly rozdílové dva roky, bazén, koně, hra na honěnou, a protože ji krámky nebavily, rozbolely ji nohy. Nejhorší to však bylo se mnou, protože jsem kromě vynikajícího café au lait doplňovala doporučenou dávku tekutin minerálkou a vidina použitelného WC mě začala už před notnou chvílí morálně devastovat.
"Teto, nezdá se ti, že na Julii leze puberta?" řekla mezi řečí Irča, plně soustředěná na výběr náušnic dlouhých až k lopatkám. Julie jí občasným žduchtnutím dávala babu, čímž chtěla naznačit, že se chce honit.

08.11.2024

Autoři historických románů můžou k historickým faktům přistupovat různě - buď se jich můžou věrně držet nebo si je můžou kvůli uměleckému záměru "ohnout". Feuchtwanger v řadě případů sáhl k tomu druhému přístupu. Nemám ani tak na mysli obyčejné chyby (olomoucké arcibiskupství, věk Jana Jindřicha či jeho otce Jana nebo nikým ještě nezmíněné legrační vlastnoruční podepisování listin panovníky (kteří byli vesměs negramotní, navíc listiny se tehdy nepodepisovaly, nýbrž pečetily, a ani to panovníci a šlechtici nedělali vlastnoručně, na to měli personál)), protože to jsou skutečně jen chyby ve znalostech autora, jako spíš případy, že si skutečnosti záměrně pozměnil, aby mohl vystavět příběh podle své představy.
Podle mě chtěl Feuchtwanger zpracovat příběh ženy, která to měla těžké, protože byla ošklivá - a proto Markétu takovou vylíčil, ač taková zřejmě vůbec nebyla. Proto taky velkou část této knihy naplňuje napětí mezi (údajně) ošklivou Markétou a krásnou hraběnkou Anežkou z Flavonu (zda šlo o skutečnou historickou postavu, nevím). Tento protiklad zřejmě měl být největším dramatickým prvkem příběhu (Markéta intrikovala proti Anežce, Anežka zase proti Markétě), ale podle mého subjektivního pohledu se Feuchtwangerovi moc nevydařil. Možná proto, že autor se ve zkratce snažil postihnout celou dobu Markétiny (spolu)vlády, takže často odbíhal k jiným záležitostem, k intrikaření tří panovnických rodů a k intrikaření šlechty, a napětí mezi oběma fyzicky protichůdnými ženami se tak ztrácelo v přehršli spousty dalších událostí. Nabyl jsem dojmu, že Feuchtwanger honil několik příslovečných zajíců najednou a logicky všechny nemohl dohonit.
Souzním s jedním z předchozích komentářů, že kniha byla lepší na začátku. Například pasáž »Ve stanovený den se pak konal skvělý turnaj, na který se celé Tyroly již léta těšily. Byla to náramná švanda. Čtyři rytíři byli probodnuti, sedm jich bylo smrtelně zraněno. Kdekdo uznával, že už dávno se nevydařiila tak znamenitá kratochvíle.« ve mně vzbudila čáku (tj. očekávání :-) ), že si Feuchtwanger v příběhu bude utahovat z různých nehezkých stránek tehdejšího středověku, leč toto mé očekávání se nesplnilo, spíš se autor podle mě až moc snažil budit dramatickou náladu, až se mně to někdy zdálo přehnané, ale jízlivá nota se přece jen občas vrátila (»Jakub ze Schenny byl bohatší a mocnější než jeho bratři Estlein a Petermann. Měl sedm pevných hradů, devět újezdů a dominií, rozsáhlé vinohrady, četná privilegia, hojné přímy z daní i hotové peníze. Mluvíval o tomto majetku opovržlivě a s jistou ironií. ... Často děvčeti vykládal, jak tyrolská a korutanská šlechta dobrého krále Jindřicha zle vykořisťuje. A on sám musí bohužel držet s nimi krok, jinak by jeho podíl uchvátil někdo jiný, kdo by toho byl méně hoden. A tak s veškerou skepsí, láskyplnou lítostí a naplněn soucitem k oškubávanému Veličenstvu si nahrabával i on.«).
Konec Markétiny vlády nad Tyrolskem a její odchod ze země je v knize vylíčen dramaticky a docela přitažlivě, zase až na to, že ve skutečnosti to bylo jinak (Markéta dožila na předměstí Vídně). Takové ohýbání faktů spisovateli sice v některých lehkověrných čtenářích může zanechat mylné domnění, na druhé straně nejednoho zvídavého čtenáře přiměje historický příběh zapátrat, jak to skutečně s těmi historickými postavami bylo, což platí prakticky o všech historických románech.
Můj subjektivní soud je, že tato útlá knížka má pasáže zajímavé i poněkud mdlejší, ale celkově za přečtení stojí. Přes všechny nedostatky je to zajímavé okénko do středověké mocenské politiky.

Hned na začátek si přiznejme, že od této knihy nelze čekat strhující děj s mnoha zvraty, jak nejeden recenzent od té které knihy požaduje (v tomto ohledu by se spíš dala doporučit Edenie téhož autora).
A ještě úvodem musím vyjádřit nelibost nad obálkou vydání od Odeonu ta kresba Adolfa Borna se k obsahu knihy naprosto vůbec nehodí, poněvadž svou náladou o ní vzbuzuje nepatřičný dojem.

No a teď k příběhu. Přesně tento druh děl se mi v žánru sci-fi líbí nejvíc: po jejich dočtení máte v hlavě spoustu otázek a zážitek z četby se pokoušíte nějak srovnat v mysli. Já jsem si už někdy v první třetině pokládal otázku, co Zajdel vlastně touto knihou chtěl popsat, na co reagoval. Člověka dnešní doby by napadlo, že motivem bylo elektronické sledování každého člověka, ostatně to zde v komentářích padlo. Člověk dnešní doby je skutečně elektronicky sledovatelný téměř na každém kroku (a to se přitom dohled nad každým ještě dále bude zvětšovat, v tomto pořád máme značné rezervy), ale hluboce pochybuju, že by autor žijící v Polsku 80. let 20. století právě v tomto viděl palčivý problém.
V souvislosti s touto knihou se zmiňuje, že jde o obraz totalitní společnosti. O tom si však dovoluju vyjádřit pochybnost. Společnost, jak ji Zajdel vykresluje, takové rysy neukazuje (to bychom pak za totalitní společnost museli označit i tu naši dnešní jen na základě faktu, že si v ní též spousta lidí žije tak jako v této knize své malé soukromé životy bez vlivu na směřování společnosti, o které se stejně ani nestará).
Já jsem během četby až skoro do konce myslel (a podle dalších recenzí to nenapadlo jen mě), že by se mohlo jednat o vykreslení společnosti, v níž byl uplatněn všeobecný základní příjem (či všeobecný občanský příjem či nepodmíněný základní příjem, nebo jak se tomu všelijak říká), což je v posledních desetiletích docela diskutované opatření, které má být lékem na určité neduhy kapitalismu a spočívající v tom, že každý by dostával bez práce určitou částku zajišťující skromné přežití (s možností si prací vydělat víc). Myslím, že Zajdel docela věrohodně vykresil, jak by asi taková společnost s všeobecným základním příjmem mohla vypadat, takže toto dílko by vlastně mělo být součástí výbavy diskutérů o tomto společenském opatření. Jen bych snad na okraj tohoto tématu v opozici k některým zdejším komentářům podotkl, že mít práci samo o sobě člověka neosvobozuje z bezduché existence (spíš bych řekl, že kolotoč neustálých pracovních i mimopracovních (děti, "barák") povinností člověku nedává čas o smyslu své existence přemýšlet).
Ačkoli kniha s úspěchem může posloužit tomuto účelu, Zajdel určitě Limes inferior nezamýšlel jako ukázku, kam povede zavedení všeobecného základního příjmu, protože v Polsku jeho doby šlo o neznámý koncept. A tady se dostávám ke kritizovanému konci knihy. Ten má podobu, která se mně nelíbí a ke které se uchylují i jiní autoři: normální děj přechází v jakousi přednášku, v níž je smysl celé knihy čtenáři polopatě předžvýkán, což ze čtenářského hlediska není zrovna to ono, navíc u některých knih mám až dojem, že předchozí děj knihy byl pro autora jen nezbytným zlem, aby se mohl dopracovat k té přednášce v závěru. Podle toho, co se v závěrečné části knihy píše, se mi zdá, že Zajdelovým cílem v Limes inferior bylo zkritizovat takovou tu šeď bezduché průměrnosti, která byla typická pro společnosti ovládané komunistickými stranami a která byla logickým důsledkem neustálého strachu komunistů o ztrátu své vlády a tudíž potřeby neustále hlídat příliš vyčnívající jednotlivce (citace z knihy: »Složitá struktura, jakou je atom, se řídí vlastními zákony, a jako by kontroluje sebe sama. Stačí ji hlídat jako clek, řídit ji globálně a nedopustit, aby se rozpadla na jednotlivé částice. Není pak třeba ani dbát o identifikaci individuálních elementů, které se začínají podobat jeden druhému, jsou zaměnitelné, jejich vlastnosti se stávají „statisticky“ průměrnými, přestávají existovat jako subjekty.«). Ti Zajdelovi "oni" této knihy (abych neprozrazoval) zřejmě mají být metaforou vládnoucích komunistů.
Na základě autorova života soudím, že Zajdelovým cílem bylo zkritizovat úpadkové jevy, které z Československa známe jako příznaky takzvané "normalizace", to znamená vytlačení pozornosti lidí k soukromým problémům a nezájem o veřejné záležitosti. K tomuto závěru jsem však dospěl až na konci knihy, do té doby se mně to celé jevilo jinak. Skutečně si myslím, že kniha má co říct i dnešní době, protože sděluje věci, které jsou aktuální až dnes a které Zajdel asi ani nezamýšlel. Tím je jednak snadnost, s jakou je možné elektronicky sledovat život každého jednotlivce, hlavně však podle mě toto dílo je dnes dost pádným příspěvkem k diskusi o všeobecném nepodmíněném příjmu.

3 29.08.2024

Četl jsem v dětství a Seychely mě díky tomuto cestopisu okouzlily. Jelikož jde o knihu sovětského autora, nesmějí samozřejmě chybět příslušné ideologické kapitoly, ale těm jsem jako dítě naštěstí příliš nerozuměl. Zbytek knihy je ale klasický cestopis, stylem spíš takový věcný a suchý, doprovozený pěknými barevnými fotografiemi.

15.08.2024

Popravdě nějak nevím, co bych k té knize napsal. Ale když už někteří ve svých komentářích občas zmíní, jakou jinou knihu jim právě přečtená kniha připomíná, udělám totéž - Silo mi v některých kapitolách připomnělo knihu polského spisovatele Janusze Zajdela Edenie, v níž lidé rovněž žijí v umělém lidském výtvoru v sousedství (tentokrát údajných) nelítostných přírodních poměrů.

3 15.08.2024

S komentováním humoristických knih je ta nesnáz, že každý má zkrátka jiný smysl pro humor, takže co někomu může připadat legrační, jinému může připadat nudné nebo trapné. Každý se prostě musí přesvědčit sám, zda mu kniha sedne. Já za sebe subjektivně tvrdím, že kniha byla příjemně uhozená.
Ačkoli hlavní hrdinové jsou ničím nevynikající průměrní budižkničemové, do děje se zamíchají i takové postavy jako Barack Obama. A protože jedna ne nedůležitá postava má ruský původ, několik kapitol ironicky, ale podle mě dost výstižně popisuje vývoj Ruska konce 20. a začátku 21. století. Jo a pak se v ději ještě vyskytuje zmínka o americkém podnikateli Donaldu Trumpovi, který prohlašoval, že se chce stát americkým prezidentem (docela by mě zajímalo, jak dlouho kniha vznikala (vyšla v originále 2022) a ve které fázi vzniku se Trump v textu objevil - někdy se opravdu může stát, že spisovatelé do svých knih napíší něco, o čem soudí, že je to legračně absurdní, ale ono se to pak doopravdy stane, aneb otázka je, zda je víc absurdní fantazie spisovatelů nebo opravdový život).

6 07.08.2024

Někteří lidé si myslí, že u nás v Evropě je v současné době toho sexu až příliš a že už bychom zase mohli trochu brzdit a snad se i trochu vrátit do dřívějších cudnějších dob. Já ovšem zastávám úplně opačné stanovisko, totiž že sexualita se ještě pořád nesmyslně tabuizuje a že by byla žádoucí ještě větší otevřenost bez zbytečného červenání se. Proto jsem se zajímal o nějakou knihu, kde bych se dozvěděl, jak jsou na tom s přístupem k sexu obyvatelé jiných částí světa, o nichž jsem předpokládal, že nezatíženi staletou křesťanskou prudérií budou mít svobodomyslnější postoje. A tak jsem narazil na Stinglovu knihu, poněvadž je dobře dostupná a rozšířená.
Rovnou napíšu, že informační hodnotou knihy jsem byl spíš zklamán. Ne že bych se nic nového a zajímavého nedozvěděl (třeba to, že s tou svobodomyslností v sexu to občas nebylo slavné ani mimo Evropu), ale to bylo jen v některých kapitolách. Jak už zmínily předchozí komentáře, kniha působí značně neuceleným dojmem, fakticky je to takový pelmel bez ladu a skladu. Nevím, kdo její vznik podnítil, ale skoro to vypadá, že si nějaké nakladatelství na Stinglovi vyžádalo lehkou a čtivou knihu, která se bude dobře prodávat, a tak pan autor sesbíral různá témata, která ho napadla, a dal to na jednu hromadu. Je velmi pěkně vidět, že se snažil, aby ke každému světadílu (aby vyhověl názvu knihy) prostě něco napsal, bez ohledu na to, že celek bude nesoudržný. Když jsem se v nějaké kapitole dočetl o určité zvyklosti, chtěl jsem vědět, jak se k téže záležitosti stavějí jinde, ale v kapitolách z jiných částí světa se zase řešily úplně jiné záležitosti. Navíc bylo zřetelně patrné, které kapitoly vycházely z osobního výzkumu autora a které byly vyčteny z literatury. Svou roli v nesourodosti hraje i to, že některé kapitoly popisují současnost (tedy z hlediska doby výzkumu), jiné, jak to v dané části světa bývalo před staletími. Kniha je prostě jen taková "popularizační návnada", jak výstižně charakterizoval jeden starší komentář.
Tím nechci přímo říct, že kniha je pro čtenáře bezcenná. Je pochopitelné, že každý si z ní odnese něco jiného v závislosti na tom, jak k ní už předem přistupuje - pokud někdo zastává názor, že my v Evropě to tu v sexuální oblasti máme zařízeno nejlépe, ba dokonce snad "přirozeně", zatímco zbytek světa je (či aspoň byl, než jsme mu vnutili své vidění světa) "nepřirozeně" úchylný, tomu zřejmě kniha bude připadat jen jako sbírka kuriozit, ale snad aspoň někteří vnímaví lidé si po jejím přečtení uvědomí, že nám některé věci připadají přirozené či nepřirozené jen proto, že jsme od malička byli vychováni v jednom určitém názoru. Psát tady do komentářů, jak komu popisované praktiky připadaly, nepovažuju za jakkoli přínosné: že jiný kraj-jiný mrav, přece nemůže být nic překvapivého.
Já bych si od přínosné knihy na téma sexuálních zvyklostí ve světě představoval spíš to, že v každé kapitole nastolí jedno téma a bude postupně čtenáře seznamovat, jak se k němu stavějí tam a pak tam a pak zase onde, pak by se v další kapitole přešlo zase k jinému tématu a zase by se rozebíral postoj lidí z jednotlivých oblastí k němu a tak by se pokračovalo. Takového přístupu se mi v této knize nedostalo, takže se bude muset poohlédnout ještě někde jinde. Ale autorovi bych to zase nevyčítal, asi to vůbec nebyl jeho styl práce a tato kniha tak nejspíš nikdy neměla být koncipována.
P.S. K předchozímu komentáři: autor byl antropolog, nikoli entomolog (to by pak kniha musela pojednávat o sexuálních zvyklostech hmyzu).

1 29.07.2024

Nevím, jestli výrok, že vítěze nikdo nebude soudit, pronesl Hitler nebo Stalin nebo ani jeden, v každém případě se ale oba podle něj chovali. A oprávněně, protože ten výrok je hluboce pravdivý. Protože nacisté byli poraženi, jejich zločiny se už řadu desetiletí omílají odpředu dozadu a zpět, zatímco Stalin se porazit nenechal, takže zločiny komunistů zůstaly pod pokličkou. Díky tomu se komunisté mohli tvářit, že oni byli ti dobří, a ačkoli po pádu jejich vlády leccos vyplulo na povrch, stále nejsou komunisté považováni za stejně kruté jako nacisté. Na počet stran se sice Snyderova kniha víc věnuje zločinům nacistů, mě však víc k přemýšlení nutily pasáže o počínání komunistů, a to nejen proto, že jsou méně známé.
Spousta lidí si o sobě myslí, že rozeznají propagandu, jsou vůči ní imunní a že vládci se s ní namáhají zbytečně, protože nebude účinná. Pravý opak je však pravdou. Hlavní je neúnavnost v propagandě a souběžné likvidování jiných názorů a výsledek se nakonec dostaví. Snyderova kniha to vlastně krásně ukazuje - komunisté za oponou prováděli nejhorší hrůzy, ale navenek se prohlašovali za posly nejvyššího dobra a šťastné budoucnosti, na druhých pak co nejhlasitěji kritizovali přesně to, co ve skrytu dělali sami. A miliony lidí jim věřily každé slovo a dodnes mají komunisté výrazně lepší obraz než si zaslouží. Jestliže se o komunistech smýšlí příznivěji než o nacistech, není to jen tou zmíněnou porážkou nacistů, ale i tím, že nacisté svou násilnou povahu dávali celkem ochotně najevo, zatímco komunisté ji tajili.
Již od samých počátků byli ruští bolševici přesvědčeni, že spravedlivý a šťastný svět budou muset prosadit silou, jenže s násilím nepřestali ani poté, co se chopili moci, takže to pak vypadalo, že neustávající boj proti údajným nepřátelům šťastné budoucnosti se stal jediným smyslem existence komunistů. Já jsem už dlouho přemýšlel, jestli vrcholoví komunisté (typicky Stalin) mysleli už jen cynicky na udržení moci, nebo jestli si ještě někdo po desetiletích myslel, že to vše se dělá pro vytvoření světlých zítřků. Doufal jsem, že mi do toho Snyderova kniha vnese světlo, ale stále tápu. Snyder ličí Stalina jako člověka, který se neustále bál, že by mohl (a spolu s ním ruští komunisté celkově) přijít o vládu, a všechno co dělal, dělal pro udržení své moci, na druhou stranu jsou v knize i pasáže o fanaticích, kteří zřejmě byli opravdu přesvědčeni o nutnosti hromadné likvidace nepřátel pokroku.
Nejobjevnější pro mě byla (hned první) kapitola o rolnickém, zejména ukrajinském hladomoru 1932-33. Dříve (pochopitelně až po roce 1989) to byla málo známá kapitola dějin, např. Dějiny Ruska z roku 1996 mu věnují jen pár vět. Do většího povědomí se začal dostávat teprve v souvislosti se současnou válkou na Ukrajině, když se o Ukrajině celkově víc píše, ale teprve ve Snyderově knize jsem uviděl, jak hrozná záležitost to byla (tam nejsou jen suchá čísla, jak se tady v komentářích objevuje, ale zážitky konkrétních lidí). Protože poslední dobou bývá tento hladomor vykládán jako ruská genocida Ukrajinců, podivil jsem se, že ze Snyderova výkladu jsem pojal jiný obraz: Stalin chtěl ze SSSR udělat průmyslovou velmoc a k tomu potřeboval nahnat rolníky do kolchozů, aby je tam podmanil a okradl a z naloupeného pak financoval onen chtěný průmysl; když pak kolektivizace zemědělství nesplnila ekonomická očekávání, odmítl Stalin uznat chybu v plánu a psychopaticky z neúspěchů obvinil jako zrádce samotné rolníky, kterým nařídil sebrat naprosto vše i za cenu smrti hladem. Mně z toho jako logický závěr vyšlo, že Ukrajina byla postižena nejvíc zkrátka proto, že byla zemědělsky nejúrodnější oblastí SSSR; teprve v závěrečném shrnutí Snyder krátce zmínil, že represe proti rolníkům byly záměrně namířeny hlavně proti Ukrajincům.
Vůbec je po dočtení knihy zjevné, jak moc byly Polsko, Bělorusko a Ukrajina během několika desetiletí bity, že je až s podivem, že tam dnes není řídce osídlená divočina. Když jdu kolem nějaké stavby, kde pracují Ukrajinci, říkám si, jestli vlastně vůbec vědí, co se v jejich historii událo, anebo jestli to raději ani vědět nechtějí.
Toto rozhodně není veselá četba, ale je to užitečná četba. Jen bych se přimlouval, aby se o takových činech, které jsou v knize popisovány, nepoužívalo slovo "zvěrstva", poněvadž zvířata nejsou ani náznakem schopna takových hrůz jako lidé.
P.S. Jeden zločin komunistů ve Snyderově knize chybí, třebaže je obecný a nevztahuje se jen ke "krvavým zemím": komunisté na velmi dlouho, zejména tam, kde neomezeně vládli, zdiskreditovali politickou levici.

16 08.07.2024

Pokud se v souvislosti s touto knihou objevuje označení sci-fi, pak jedině proto, že je v ději pár zmínek o létajících strojích. Jinak svět, do nějž je příběh zasazen, má podobu jakéhosi jakoby středověku, jak je ve fantasy obvyklé.
Tato kniha je poněkud neobvyklá, a to v několika ohledech. Za prvé jazykem. Jazyk knihy je košatý a vyžaduje pomalé a soustředěné čtení. To jsem si uvědomil hned v první kapitole, když jsem narazil na následující pasáž:
"No tak dobře," řekl Drotte váhavě, a tak jsme prošli bránou s dobrovolníky v patách. Někteří mystéti tvrdí, že skutečný svět byl zkonstruován lidským rozumem, jelikož našemu jednání vládnou umělé kategorie, do nichž umisťujeme v podstatě nediferencované jevy, které jsou slabší než naše slova, jimiž tyto jevy popisujeme. Tehdy v noci jsem tento princip intuitivně pochopil, když jsem zaslechl, jak za námi poslední dobrovolník prudce přirazil bránu.
Také příběh tak úplně neodpovídá obvyklým představám děl řazených do žánru fantasy. Nevyskytují se zde typické ingredience žánru jako čarodějové, magie, fantastické bytosti, zápas se zlem, záchrana světa a podobně. Formálně má příběh podobu vzpomínek a tak vlastně docela odpovídá tomu, co bychom očekávali od memoárů, až na to, že skutečný autor memoárů by si doopravdy po letech nepamatoval doslovné znění všech proslovů, jichž byl autorem, nebo které vyslechl.
Zdá se mně po přečtení, že autorovi nešlo v první řadě vytvořit příběh plynoucí od první strany do poslední, kvůli němuž by čtenáři hltavě obraceli stránku za stránkou s očekáváním, jak to bude pokračovat. Spíš bych řekl, že celá kniha je sledem na sebe sice plynule navazujících, ale jen volně spolu souvisejících jednotlivých scén či situací, kterou jsou zato pečlivě vykresleny, aby se čtenář naplno ponořil do vnímání světa, který mu autor stvořil.

2 24.06.2024

Pojmenování žánru sci-fi sestává ze dvou částí a knihy do něj spadající můžou být dvojího druhu – buď můžou klást důraz na ono -fi a první složka může být zastoupena jen okrajově (takových je zřejmě většina), nebo můžou klást hlavní, nebo aspoň silný důraz na ono sci-. Jestliže v dnešní době narůstá nedůvěra k vědě (nemáte-li ve svém okolí přímo zastánce plochosti Země, možná v něm máte odpůrce principu očkování), je darem z nebe každá kniha, která ukazuje, že problémy se řeší vědou, nikoli babskými radami, „selským“ rozumem nebo „moudrostí“ starých Toltéků, a zvlášť pokud jde o knihu s tak napínavým dějem, jako tato, že ji ve velkém čtou i lidé, u kterých pojem sci-fi jinak vyvolává husí kůži. Už z tohoto důvodu tato kniha zaslouží pět hvězdiček. (Mrzí mě, že řada čtenářek si tady stěžuje na příliš fyziky, chemie atd., místo aby jásaly, že měly možnost zábavnou formou se něčemu novému přiučit. V několika komentářích také zaznělo, že kniha byla předložena dětem, což velmi chválím.)
Přiznávám, že mám pochybnosti, zda kniha vstoupí do literárních dějin nebo jestli to bude jen dočasná zábava na pár desetiletí, poněvadž si nejsem jistý, zda kromě dobré zábavy je v ní i nějaká větší myšlenka, ale na druhé straně třeba takové verneovky jsou oblíbené už století a půl, i když v nich rovněž jde čistě o dobrodružství (mimochodem, Tajuplný ostrov je taky plný vědeckých a technických faktů).
Místo vypisování svých subjektivních pocitů z četby, které by nikomu k ničemu nebyly (různí lidé mají různé představy, co je zábavné, pěkné, nudné), se raději vyjádřím k některým výtkám, které se tu v komentářích objevily. Asi nejzávažnější je, že příběh je po vědecké a technické stránce stěží uvěřitelný, respektive sotva možný. Přiznávám, že jsem se rovněž při čtení občas zarazil – mám třeba pochybnosti, zda je možné (natož v blízké budoucnosti), bez ohledu na objev nevídaného superpaliva dopravit ke dvanáct světelných let vzdálené hvězdě vesmírnou loď s živou posádkou za pouhých třináct roků, a rovněž mám hluboké pochyby, zda si nějaký život v podstatě pozemského typu vůbec může vyvinout schopnost bezezbytkové přeměny hmoty na energii a naopak (pozemský život „jede“ na energii chemických vazeb) – jenže toto je obecně problém žánru sci-fi jako takového: spisovatelé si zkrátka musejí vymyslet nějakou novou techniku a nové vědecké znalosti a pak musejí předstírat, že zcela samozřejmě platí a fungují, aniž by pochopitelně fungování toho vymyšleného dokázali doopravy vysvětlit – to je přece logické, kdyby dokázali, už dávno by byli nositeli nobelových cen. A že hrdinu potkalo až příliš šťatných náhod? Inu daň čtivosti, ostatně na zmíněném Verneově ostrově se také sešlo vědecky až nemožné živé i neživé přírodní bohatství akorát tak vhod trosečníkům – a stěžuje si na to někdo? Pak prý je naivní, co se dělo na Zemi. Skutečně to tak vypadá, já si ale myslím, že sebefanatičtější diktátor, pokud mu půjde o „kejhák“, rád (aspoň na čas) ustoupí těm, kteří mu ten kejhák zachrání. Další výtka byla, že hlavní hrdina byl až moc všeuměl. No snad, já jsem nejvíc skeptický k představě, že by se nějaký člověk dokázal během několika týdnů (případně vůbec) naučit mimozemský tónový jazyk, ale na druhou stranu si uvědomme, že šlo o špičkového vědce (ví, že 2ℇ^2ⅈπ=2), který navíc skoro každý den ve škole své znalosti procvičoval, takže ona ta jeho všeznalost nakonec tak nereálná není. No a pak tu máme mimozemšťana, který sice navenek nevypadá humanoidně, jak je ve sci-fi literatuře fádním zvykem, ale jinak myslí a cítí dost podobně jako člověk, což prý je nerealistické. A že jsem tak smělý, oni ti kritici někdy mluvili s opravdovým mimozemšťanem, takže s jistotou vědí, že mimozemšťani přece myslí úplně jinak než lidé? K logickým rozporům v ději lze pak říct jen to, že to je záležitost, která existuje od doby, co je literatura literaturou (už staří Řekové říkávali, že i Homér si občas zdřímne), ale je i možné, že v této knize údajné rozpory můžou být spíš nepochopením (jak se v jednom případě stalo i mně).

P.S. Jedné čtenářce se líbílo, že hrdina neměl nikde v knize sex. Já bych naopak uvítal, kdyby ve většinové, neerotické literatuře byl sex na každé druhé stránce, aby si lidé konečně uvědomili, že sex je normální součást lidské přirozenosti a ne něco, o čem se na veřejnosti musí předstírat, že to neexistuje.

16 25.05.2024

Ona to vlastně ani není komedie, přesnější označení by spíš bylo milostné melodrama. Hlavní hrdinové zažijí příkoří, ale do života jim vstoupí naprosto nepravděpodobná náhoda (loď odvážející dívku do otroctví ztroskotá čirou náhodou zrovna u města, v němž ve vyhnanství žije její otec, kterého nikdy nepoznala) a jak děj plyne, osudy hlavních hrdinů se začínají rozplétat a nakonec vše šťastně dopadne - otec se setká se ztracenou dcerou, zamilovaní dostanou jeden druhého, otroci jsou propuštěni na svobodu.
Na dnešního člověka to celé ani jednotlivé situace a dialogy nijak zvlášť humorně nepůsobí. Ačkoli dílo nenaráží na žádné konkrétní události a mohlo by tedy teoreticky být bráno jako nadčasové, přece jen rozdíl mezi tehdejší římskou a dnešní evropskou společností je až příliš velký, aby na dnešního čtenáře působila stejně jako na tehdejšího římského diváka. Lidé zkrátka byli zvyklí na určitá společenská pravidla, na určitou dennodenní rutinu a mohlo jim připadat směšné, když na divadle viděli něco jiného, než co znali ze své osobní zkušenosti, nebo to viděli karikovaně zesílené (přirovnal bych to asi ke kreacím Ivy Pazderkové a její blondýny, které připadají legrační nám, když víme, jaké běžné životní situace se za nimi skrývají, ale můžou být nesrozumitelné například někde v Indii). Hodně se zdůrazňuje, že Plautova komika je také v jeho "jadrném" jazyce, ale zrovna u tohoto kusu jsem si žádných jazykových rozpustilostí nevšiml, jenže ono je to samozřejmě otázka toho, co se dá přeložit. V tomto případě se překladatelka Eva Stehlíková dopustila jen jedné vtipné slovní hříčky, na druhou stranu na to, jak rezervovaná to jistě byla paní, docela odvážné.
Něco jiného je rovněž číst dialogy a něco jiného je vidět hru na jevišti. Já jsem vyslechl dramatizaci vytvořenou Českým rozhlasem Brno a ta obsahovala i zpěvy, které v antickém zpracování rovněž byly, takže to byl o řád lepší zážitek než pouhá četba.

24.03.2024

Na vnitřní záložce obálky je stručná vizitka autora s informací, že učí tvůrčí psaní. Po přečtení většiny knihy jsem nabyl dojmu, že by to byla její dobrá charakteristika: výsledek tvůrčího psaní.
Umělecké knihy dělím na dvě skupiny - do první ty, jimiž se autor snažil sdělit nějakou myšlenku, do druhé ty, jejichž cílem je zpříjemnit čas. Problém těch prvních je, že jsou někdy těžkopádné na čtení, těch druhých, že zase leckdy nezanechají hlubší dojem. Dobrý spisovatel dokáže stvořit dílo, které má poutavý příběh a přitom přináší nějakou myšlenku nebo i víc myšlenek, které uvíznou v mysli. A sci-fi, to je takový pozoruhodný žánr - tím, že nás přenáší k jiným inteligentním stvořením, do jiných dimenzí, budoucnosti, odlišných časových rovin a jiných neobvyklých situací, dovoluje vlastně nahlédnout lidskou společnost zvnějšku a položit si otázku, proč lidé vlastně jsou takoví, jací jsou, umožňuje začít uvažovat o lidském počínání, které do té doby vypadalo jako něco samozřejmého.
Četl jsem řadu sci-fi děl, na která rád vzpomínám právě proto, že jsem si po jejich přečtení musel položit nějakou otázku, na kterou jsem pak dlouho myslel. U této knihy mi to chybělo. Tím nechci hned tvrdit, že je to špatná kniha. Řemeslně je napsaná dobře, příjemně vyplní volný čas. Na obálce je napsáno, že se podle knižní předlohy chystá film, a skutečně jsem si při čtení představoval, že je jako stvořená pro filmové plátno, pro úspěšný kasovní trhák. Po dočtení poslední strany, jsem sice přemýšlel, proč se jedna z postav zachovala, jak se zachovala, ale na to, abych knihu mohl označit za dobrou sci-fi, je to aspoň pro mě málo. (Vlastně jsem si smutně povzdychl nad sdělením, že kdo má velkou spoustu peněz, může si koupit kohokoli a podřídit svým zájmům kohokoli, což není žádná literární fikce, jenže zde to bylo podáno dost polopatě a neuměle.)
Na obálce je kniha charakterizována jako sci-fi thriller. To druhé slovo se mi zdá poněkud přehnané, očekávání toho, co bude, až se hrdinové dostanou na vrchol hory, jistě přítomno bylo, ale že by se zrovna napětí dalo krájet... A první části knihy na mě často působily spíš jako popis obtížné horolezecké výpravy na nějakou himálajskou osmitisícovku komplikované vzájemnou nedůvěrou a nevraživostí účastníků. Závěrečné rozuzlení mi pak připadlo docela laciné, takový objev mohl být překvapující nebo zneklidňující pro čtenáře žánru před desítkami roků.
Můj závěrečný verdikt zní: dobrá nenáročná zábava a kdo očekává jen toto, bude spokojen.
P.S. Co mě napadlo u (jinak dobrého) překladu:
Překladatelka sice nepodlehla současné módě nakládání s cizími ženskými příjmeními, takže v textu máme plukovníka Palmerovou, ale jedna z postav má japonské jméno Naoko Tanaka a při čtení narazíme na tvary jako "doktorku Tanaka", což přece jen do českého textu dokonale nezapadá. Když už zde zakončení -ová z nějakého důvodu vadilo, stačilo přirozeně využít náhody, že příjmení končí na -a a podle toho je skloňovat (Tanaku, Tanakou, Tanace atd.).
Některé z postav se o (podle nich) nesmyslných věcech vyjadřovaly (hanlivě) jako o sračkách. Nejde o to, že to je neslušné slovo, jde o to, že to nezní přirozeně česky. Předpokládám, že jde o překlad anglického bullshit, ale v češtině se o nesmyslu hovorově mluví jako o kravině, volovině, ptákovině apod., méně slušní lidé říkají pičovina, ale nikdo v češtině pro nesmysl neužívá slovo sračka. No ale i mistr tesař-překladatel má právo se někdy utnout.

30.12.2023

Cimický si sehnal historická fakta a pak je rozředil beletristickou omáčkou, aby se výsledek dal číst a nepůsobil jako suchopárná učebnice. Ale Cimický není druhý Dumas, takže v příběhu není žádné drama, je to v zásadě docela poklidné vyprávění Tzimiskova života na pozadí historických událostí jeho doby a státu. Z hlediska čtenářského vzruchu nic světoborného, spíš to poslouží jako takové okno do u nás málo známého úseku evropských dějin.
Historických fakt se Cimický naštěstí držel (vždyť taky kniha nemá žádný umělecký záměr, kterému by je musel obětovat) s jednou větší výjimkou: patrně aby uchoval čistý obraz svého skorojmenovce, napsal, že Tzimiskis byl překvapen zavražděním svého předchůdce Nikefora Foky, ve skutečnosti ale ve spiknutí, které Nikefora stálo život, byl sám zapleten.
Protože Cimický není znalec historie, unikly mu také některé detaily, o nichž by zájemci o poznání oné historické doby mohli vědět. Není možné, aby se postavy příběhu mezi sebou bavily o Byzanci, byzantské říši, Byzantincích. To jsou pojmy zavedené až moderními historiky, středověk je neznal. Málo lidí si uvědomuje, že germánští a jiní nájezdníci se sice koncem starověku zmocnili některých (mnohých) římských provincií, ale římská říše jako taková nezanikla, ve zmenšené podobě existovala i nadále během téměř celého středověku, takže její obyvatelé neměli žádný důvod přestat o ní hovořit jako o římské a o sobě jako o Římanech, bez ohledu na to, že latina velmi brzo vyšla z užívání (protože na tom zbylém území nebylo žádné latinsky hovořící obyvatelstvo). Rovněž je dost nepravděpodobné, že by hlavní postavy jako svou oblíbenou četbu měly knihy latinsky píšících autorů starověku a ještě z ní citovaly v původním znění, latinská literatura byla na kulturně řeckém východě považována (právem) za odvozenou od řecké a proč tedy chodit ke kovaříčkovi, když bylo možno jít ke kováři (bez ohledu na to, že příslušníci východořímské aristokracie byli nepochybně velmi vzdělaní). Stejně tak je prakticky nemožné, aby hlavní postavy používaly pojem Evropa, který se v římské říši nikdy skoro nevyskytoval (ve středověku se téměř nepoužíval ani v západní Evropě).
Zajímavost na závěr: v knize Dějiny Byzance se píše, že když se po smrti Romana II. Nikeforos Fokas prohlásil císařem a přitáhl s vojskem ke Konstantinopoli, "opozice vůči novému císaři zmizela jako jarní sníh". Cimický tutéž situaci popsal užitím prakticky totožného obratu ("pokřik těch zdivočelých skupinek ... rozpustil se jako sníh na jaře"), což je malé okénko do jeho spisovatelského tvoření.

3 09.09.2023

Z hlediska literárního, vypravěčského je tato kniha nezajímavý, šedivý průměr, a to spíš nižší než vyšší. Pokud jde o myšlenkový obsah, je to nanicovatý škvár, který svědčí o dokonaném intelektuálním úpadku Vlastimila Vondrušky. Sesbíral několik konspiračních teorií, jimž doopravdy věří (!) a předestřel nám temnou vizi hyperkorektní genderové a ekologistické totality, která má jen tu drobnou vadu, že ji nikdo nechystá.
"Na začátku jednadvacátho století se objevila skupina lidí, která chtěla drasticky omezit lidské svobody a jejich práva. Důvody nejsou podstatné, ale chtěli to. Protože se však nedařilo ten záměr prosadit, využili jedné z epidemií, které se pravidelně objevovaly. Oproti předchozím vlnám chřipek to nebyla nijak výjimečná nemoc, ale díky médiím zavládla hysterie. Rozšířila se fáma, že lidstvo se dá zachránit jen masivním očkováním. Nikoli ovšem tradičními a vyzkoušenými vakcínami, ale začaly se používat vakcíny zcela nové a naprosto nevyzkoušené. Kdy se změnily, to nevím, ale od určité doby vakcíny obsahovaly číselné kódy. Každá jiný, unikátní. Ty kódy se dostaly do většiny lidí a z nich jsou vaše biočipy. Jenže vakcíny nebyly vyzkoušené a do tří let spousta lidí těžce onemocněla a mnoho jich zemřelo. Aby se zabránilo povstání, začalo se tvrdit, že umírají jen ti, kteří se očkovat nedali. Politici a média neustále opakovali, že nové epidemii se dá zabránit jen dalším očkováním."
Je třeba citovat dál? A to si prosím Vondruška říká vědec! V knize popsaný systém individuální kontroly a trestání za společenské prohřešky se pomalu zažívá v Číně a systém kast je zase zřejmě opsaný ze severní Koreje. Tyto skutečně nesvobodné země však Vondruškovi nevadí (s jakým politikem že to Vondruška byl duševně spřízněn?), protože tam společnost je asi ještě konzervativně v pořádku, vadí mu svobodná názorová diskuse v Evropě, která se snad stále víc vzdaluje od svých zdravých středověkých základů nebo co.
Tato kniha není žádným náhlým obratem ve Vondruškově myšlení, už před mnoha lety jsem četl novinový rozhovor s ním, v němž bylo vidět, jak si nemístně idealizuje středověk. Vondruškovy historické romány (detektivky) jsou prý takové oddychové čtení. Nevím, nečetl jsem je. Nic proti nenáročnému oddychu, ať si ale hlavně nikdo nemyslí, že Vlastimil Vondruška je člověk, který má co říct. Nemá!
Ještě k této knize: Aspoň jednou mě opravdu pobavila, totiž tehdy, když bylo zmíněno, že hlavní hrdinka měla rozečtenou (ideologicky upravenou) knihu, v níž rodiče nutí Julii přijmout ženské pohlaví a provdat se za jistého Romea, z čehož byla Julie nešťastná, poněvadž toužila stát se nebinární.