Nofar197 komentáře u knih
Když jsem tuto sérii před téměř třiceti lety četla, v těch mých tehdy naivnich osmnácti letech jsem skutečně věřila, že byla napsána podle skutečne události. Ostatně i kdyby ne, v první polovině devadesátých let neexistoval způsob, jak něco takového ověřit. Kazdopadne dnes bych řekla, že příběh čtyř sourozenců uzavřených po čtyři roky v podkrovnich prostorach sídla jejich zámožných prarodičů byl příliš "umělý", než aby mohlo jít o něco jiného než beletristickou fikci. Ne kvůli chladu a nenávisti že strany Malcolma a Olivie Foxworthovych, ani kvůli vypočítave Corinne, která před vlastními dětmi dá přednost štěstí po boku jiného muze a financím svých rodičů - to by mě nepřekvapilo. Ale copak nikomu ze známých nebo přátel z původního domova nebylo divné, že děti doslova zmizely z povrchu zemského?
Když jsem si tuto knihu kdysi vybírala, domnívala jsem se podle anotace, že se jedná o kvalitní historický román. Bohužel šlo o lacinou romanci na pozadí historických kulis. Co me docela pobavilo, byl svatební obřad ve chvíli, kdy hlavní hrdinka byla již ve finále třetí doby porodní. Jinak definitivně palec dolů.
Tato kniha mě bohužel neoslovila, vzdala jsem ji v první čtvrtině.
Autorce se poštěstilo strávit několik let v prostředí ultraortodoxní židovské rodiny v Antverpách. Své vzpomínky a zkušenosti zpracovala do velice čtivé a zajímavé podoby. Jsem moc ráda, že existuje kniha popisující život právě v židovské čtvrti v Antverpách, která mě velmi zajíma od doby, co jsem měla možnost vidět výborný film Jeroena Krabeho Left Luggage. Knihu i film doporučuji všem, koho tato tematika zajímá.
Již dospěla Mahtob Mahmoodyova se stěhuje - a v životě snad již naposled, jak doufá- do svého vlastního domu. Popíjí svou oblíbenou kávu v zimní zahradě, probírá se svými vzpomínkami v krabicích - a z těch malickosti se pomalu navazují ona potřebná vlákna - tak zní i originální název knihy - k tomu, aby nám ostatním sdělila svůj příběh.
Mahtob velice věcne, čtive a bez sebelítosti či patosu popisuje život v Americe po dramatickém útěku z Íránu, který se dotkl nejen ji a její matky, ale celé americké rodiny. Nebylo možné uzavřít železnou bránu a nechat tuto zemi navždy za sebou.
Mahtob a Betty žily léta ve strachu, že se Moody pokusí o protiunos či mstu. Přesto však Mahtob našla cestu k B-hu, vnitřní vyrovnanost, i dobrý vztah ke svým perským kořenům.
"Bůh mého žití plátno
nahoře tka, já dole.
Já barvy nevybiram,
on však je v jednom kole.
Když občas utká smutek,
má pýcha vzpupna, špatná
neví, že on zná vršek,
já však jen spodek plátna.
Teprve když stav ztichne
a pomine můj vzdor,
Bůh plátno poodhrne
a ukáže mi vzor.
Hle, temné spodní nitky
jsou v jeho rukou cenné,
stejně jako ty vrchní,
stříbrné, pozlacené. "
Četla jsem ji před několika lety, půjčila mi ji moje dentistka. Vzpomínám si, že jsem šla spát až někdy po třetí ráno - silný příběh, který nelze nedocist.
Pražský rodák Franz Werfel navštívil v roce 1929 v syrském Damašku továrnu na koberce, kde pracovaly zmrzacene a hladové děti arménských uprchlíků. Jejich příběh jim velmi otřásl - a zároveň inspiroval k napsání této románové epopeje.
Gabriel Bagratjan, původem Arménie, je nyní domestikovany Francouz, ženatý s Francouzkou Juliette a otec plně francouzsky vychovaneho syna Stephana. Domnívá se, že se odcizil svému narodu. V roce 1915 navštíví s rodinou svou rodnou zemi. Zpočátku plně nevnímá mlhavé nebezpečí - jeho prvními náznaky je např. odevzdání tezkere , povolení k cestování, osmanským úřadům. Pozdeji už není úniku - dochází k masovým deportacim a vyhlazování arménského národa. Mimochodem Arméni byli po celá staletí hybnou pákou osmanske ekonomiky. Bagratjan se rozhodne postavit se nebezpečí celem a společně se skupinou dalších Arménů se opevnuje na Mojzisove hoře, kde po čtyřicet dnů statečně vzdorují mnohonásobne přesile.........
Vynikající kniha.
Slunný a klidný den na středomořské Korsice, kde Madeline Hartova, vycházející hvězda britského politického nebe, tráví po hektických týdnech zaslouženou dovolenou. Situace se mění, když mladá žena beze stopy zmizí.
Gabriel Allon, bývalý špičkový agent Mossadu, doufá, že jeho dny na poli izraelské tajné služby, jsou minulosti a že se bude moci v klidu věnovat své druhé profesi, totiž restaurování obrazů, když se na něj obrátí dávný přítel Graham Seymour z britské MI6. Vychází najevo, že Madeline byla rovněž tajnou milenkou britského ministerského předsedy. Požadavky únosců jsou jasné - buď Jonathan Lancaster zaplatí do deseti dnů vysoké výkupné, nebo jeho milenka zemře.
Vypadá to, že jde o "banální " unos, který je prostředkem k získání astronomické finanční částky. Když však Madeline Hartova nepřežije, Gabriel se s pomocí svých přátel i nadřízených rozhodne dal pátrat. Pomalu odstraňuje vrstvu po vrstvě, pod nimiž je pohřbena pravda natolik šokující, že si něco takového jen málokdo umí představit.
Dechberoucí thriller. Šlo o moje první, ale rozhodně ne poslední setkání s agentem Allonem.
Mimochodem Bassanova díla jsou skutečně nádherná.
Už v mých šestnácti letech, kdy jsem tento příběh četla poprvé, mi Armand Duval připadá poněkud naivní. Viděl Marketu Gautierovou poprvé v životě, ale hned se stala jeho životní láskou, aniž by o ní cokoli věděl. V podstatě neměli Armand a Markéta absolutně nic společného. Kurtizana mladého muže jen využívala. Mimochodem dnes by se řeklo, že hlavní hrdinka nebyla finančně gramotna. Je to smutný příběh.
Příběh zaujme, bohužel je psaný příliš kvetnatym a upovidanym stylem. Knize by jen prospělo, pokud by byla o třetinu kratší. Na druhé straně autor nádherně popsal syrské hlavní město - měla jsem pocit, že zřetelně vnímám vůni kořeni nebo zpěv muezinu. Ale za tu přílišnou "ukecanost" dávám jen tři hvězdičky.
Po přečtení autorovy Jeruzalémské mozaiky jsem se na Istanbulskou mozaiku velmi těšila. A vlastně nemohu říci, že bych byla zklamaná, to v žádném připadá, jen mi přijde, že děj se místy drolí, navíc typické klišé viz románek hlavního hrdiny s kolegyni, která samozřejmě nebyla žádná sereda....... Slušný průměr, ale čekala jsem přece jen trochu víc.
Indolozka Zorka se pote, co absolvovala Karlovu univerzitu, provdala za svou životní lásku, indického lékaře Anvara. Společně opouštějí tehdejší socialistické Československo s cílem vybudovat si nový život v Indii. Zorka před sebou vidí zemi, jejíž jazyk, historii a kulturu poznavala prostřednictvím knih, skript, přednášek profesorů - divuplna architektura, jasné barvy, vůně koření....... Po příletu do Dillí ji však ceka vystřízlivění. Poznává i odvrácenou stranu Indie, chudobu a beznaděj. Anvarovi se nedaří najít v Dillí zaměstnání, oba odjíždějí do jeho rodného města, bohužel ani zde se nic nezmění. Oba jsou unaveni bezvyslednou snahou najít práci ve svém oboru, vztah utrpí první trhliny, navíc se mnozí mezikulturní nedorozumění. Zorka nakonec dospeje k nesmírně těžkému rozhodnutí... .....
Tato kniha by měla být varováním pro všechny, kteří využívají autostop, ať už z finančních duvodu, nebo touhy po adrenalinu. Zbytečně zmařený život mladé dívky. A strašný je fakt, že vrah bude zanedlouho propuštěn na svobodu.
I.M.Jedlicka zpracoval skutečné kriminální případy do několika výborných knih - Lovec osamělých žen, Nehody neopatrných manželů nebo Nápadník z inkubátoru- a Pasažér z vlaku podezřelých není výjimkou. I po letech se mi vybavuje kapitola Jejich poslední noc - případ loupežné vraždy starých manželů, po jehož přečtení jsem se bála být sama doma, ale hlavně Tajemství páteční noci, které popisuje bezvysledne pátrání po motivu, a tedy bohužel i po pachateli vraždy dvacetileté dívky vracející se v noci domu ze zaměstnání.
" Nás případ však neskončil v archivu, stále se k němu vracíme, protože vrah žije mezi námi nepotrestan. Myslí si, že čas pracuje pro něj.
Většinou se takový případ podaří objasnit v poměrně krátké době. Jsou však případy, kdy se podari pachatele dopadnout až po letech. Proč by tomu tak nemělo být tady?
Ne všichni lidé řekli všechno k tragické noci či tomu, co ji předcházelo. Možná z obavy před vrahem, ale také proto, že dané věci neprikladali důležitost. Ale ona taková maličkost často hraje v případech, které kriminalisté znají, obrovskou roli. Stává se, že jediné slovo, jediný zaregistrovaný pohled, vede potom k pachateli. I po letech.
Jsme presvedceni, že kosticka, která by uzavřela naši skladanku, existuje. A snad se nalezne člověk, který nám ji podá....... "
K té vrazde mladé servírky došlo v roce 1972. Ráda bych věděla, zda se podařilo nakonec vraha najít a usvědčit.
Některé z povídek mě nenadchly, ale o většině mohu říci pravý opak. Jedna z nich, nevzpomínám si přesně na název, se mi vybavila, když jsme před několika lety sjížděli na raftu Vltavu v jižních Čechách. Najednou nebyl slyšet zpěv ptáků, jen absolutní ticho, strmé břehy, na jednom z nich opuštěné a polozricene stavení.... Ten úsek pusobil stisnene na nás všechny, rychle jsme se snažili dostat pryč. Přesně ten samý pocit nedefinovatelneho ohrožení jsem měla i pri četbě této povídky.
Inspektor Bergman přijíždí strávit rybářskou dovolenou na norské fjordy, ovšem místo zaslouženého odpočinku se nachomytne k vyšetřování vraždy. Zároveň se seznamuje s obyvateli vesnice - dvěma letitymi přítelkyněmi provozujicimi ubytovnu pro rybáře, psychopatem a grafomanem Alexem, odpadlou leostadiankou Bente, psychosomatickou Katrine, i s příběhem tragicky zemřelé Alexovy manželky Ann - Solveig. Podobně jako v Ostrově šedých mnichů i zde vykresluje autorka přímo plasticky krásu severské přírody nebo atmosféru norské vesnice. Skvělé, dávám pět hvězdiček.
Příběhy z doby renesance nás zavedou do ulicek Židovského Města, do známé Staronové synagogy i jinych zákoutí této části Prahy, seznámíme se s proslulým rabbi Lowem, který podle pověsti oživil Golema, i básnirkou a kazatelkou Rivkou Tikotinovou, autorkou spisu Meneket Rivka. Příběhy potěší duši, oko krásné černobílé ilustrace s danou tematikou.
Nikdo neví, co se skrývá za vnější fasádou. Strach, lítost, frustrace.....
To vše vede k vraždě talentovaného klavíristy a o patnáct let později k dalším zločinům spáchaných na dvou ženách, které spolu zdánlivě neměly nic společného. Kriminalistka Tess Hjalmarssonova odstraňuje vrstvu po vrstvě nánosy prachu na patnáct let starém případu vraždy.
Rok 1999. Studentka a průvodkyně Jana se u Salounova sousoší na Mariánském náměstí setkává s tajemnou dívkou Evou a s pomoci jejího vyprávění se presouva na Židovské město pražské, do ulicek, domu a synagog opredenymi mnoha pověstmi.....
Rok 1599 - inteligentní a pohledná Eva je vychovatelkou v dívčím sirotčinci, kde mimo jiné učí dívky nejen vyšívání a jiným dovednostem, ale také číst a psát. Přijde den, kdy se Eva dovídá, že byla vybrána pro zvláštní úkol v domě proslulého rabbiho Lowa.......
Současně s osudy Evy čtenář sleduje i nezvyklý osud Rivky Tikotinove (Tiktinove), pozdější autorky spisu Meneket Rivka. Tato žena skutečně existovala, je smutnou skutečnosti, že se o jejim životě nezachovaly žádné podrobné zprávy. V té době patřil přinejmenším v zemích, kde vládli Habsburkové, svět vzdělání téměř výhradně mužům. Jen málokterá žena měla štěstí, aby se mohla učit, číst knihy a s jejich pomocí objevovat vnější svět.
"Protože jsem chtěla studovat. Protože vy, muži, si napřed vymyslíte zákazy a pak nám vyčítáte, že jsme uskocne a prolhane, protože my, které Hospodin obdařil rozumem a touhou po poznání, chceme studovat jeho zákony a poznávat svět, který stvořil...... "
"..... Vždyť můj rukopis Rivcina chůva dosud nemůže být vydán. Jen proto, že ho napsala žena. Jen proto, že ho napsala žena. Právě včera u nás byl Pankratius Roder ( který postavil Maiselovu synagogu). Věnoval mi knížky veršů od Gaspary Stampove a Vittorie Colonove, která byla přítelkyni Michellangela..... To ti nic neříká, viď? Ach Evo, jak málo toho víme. A jak se všichni tady snaží, abychom toho věděli ještě min. V Itálii už před padesáti lety básnířka tiskem vycházely milostné básně a já tady nesmím dát vytisknout ani knížku s návody, jak vést domácnost.
Já vím, že ty básnířky nebyly Židovky. Jenže já v celé habsburské říši neznám ani jednu básnířku...... "
Zda je pověst o proslulém Maharalovi a Evě - Abizag( hebrejsky Avisag), inspirovaný biblickým příběhem krále Davida, pravdivý nebo ne, záleží na naší fantazii. Každý ať si vybere sám. Je to pěkný příběh, ze kterého dýchá tajemno vlastní tomuto koutu Prahy. Tuto knihu jsem si koupila kdysi v Liberci, kam jsem se vypravila na Den otevřených dveří v tamní synagoze. Nechybí ani krásné ilustrace Tomáše Rizka.
Malá Raami žije v kambodzskem Phnompenhu téměř idylický život, který prakticky že dne na den vystřídá dřevěná chatrč, nelidska dřina, pomalé umírání ducha, následuje otcova i sestrina smrt..... Vláda Rudých Khmerů v Kambodži trvala "pouhé" čtyři roky - a za tu dobu ji padlo ve jménu pokřivené ideologie za oběť přes tři miliony lidí. A strašný je fakt, že Pol Pot,ta zrůda v lidské podobě, nebyl nikdy postaven před soud, aby se za své činy zodpovídal, ale zemřel na sešlost věkem. Pokud vím, autorka vychází ze svých vlastních vzpomínek na hruzovladu Rudých Khmerů. Jsem ráda, že se o své zážitky s námi podělila. Je třeba neustále připomínat, aby se podobná zvěrstva už nikdy neopakovala, protože my lide jsme nepoučitelní.