Norri komentáře u knih

Jsem hrozně rád, že jsem se k některým knihám dostal, byť až po letech nezájmu a ignorování. Patří mezi ně i Persepolis. Ta kniha toho totiž nabízí hrozně moc. Persepolis je životopisný komiks. Ale u komiksů, stejně jako u čehokoliv jiného, platí, že i když dva dělají totéž, tak to nikdy není totéž. Nabízí se mi srovnání s Otčinou od Niny Bunjevac. Nina je bezesporu dobrá výtvarnice, ale její kresba mi připadá příliš depresivní. Horší ale je, že mě vyprávění o historii její rodiny a o historii celého Srbsko-Chorvatského konfliktu vůbec nebavilo. To vyprávění Marjane Satrapiová je úplně jiné kafe. Její kresba není tak propracovaná, ale po čtyři dny jsem se těšil, až se do její Persepolis znovu začtu.

Marjane ve svém komiksu shrnuje čtrnáct let svého života. Vyprávění začíná v roce 1980, během islámské revoluce v Íránu, kdy jí bylo deset let a končí, když ve čtyřiadvaceti nadobro odjíždí z Íránu do Francie. Nevypráví však jen o životě v Íránu, ale také o jejím pobytu v Rakousku, kde od čtrnácti žila čtyři roky sama bez rodičů a studovala francouzské gymnázium. Ač její zážitky nejsou vždy veselé, tak o všem vypráví s vtipem a nadhledem. Marjane je od dětství rebelka s funkčním kritickým myšlením, zdravým úsudkem a až příliš velkou upřímností, což jí nejednou dostalo do svízelných situací. Persepolis nabízí mnoho situací a úvah k zamyšlení a nešetří ani emocemi. Navíc čtenáře částečně seznámí s nedávnou historií blízkého východu z pohledu normálního chytrého a nezfanatizovaného Íránčana. Je to kniha, ke které se budu v hlavě nějakou dobu vracet a za čas si ji určitě přečtu znovu.

7 21.06.2022

Tohle je zkrátka geniální komiks. Když se dívám na mé tři roky staré hodnocení černobílé verze, tak bych na něm neměnil vůbec nic. Maximálně ho můžu rozšířit. Je to chytrá fantasy s parádním příběhem, který nepostrádá humor ani napětí. Je to parodie biblických příběhů a obžaloba Boha. Jsou tam nahaté víly a jedna vnadná Hobitka, teda vlastně Šninklí slečna. No a celé je to naprosto úžasně nakreslené a kolorované. Líbila se mi už černobílá verze, ale s koloringem je to prostě božské. Jo a taky tam je sci-fi vozítko. Prostě je tam všechno, co dobrý komiks musí mít. Je moc dobře, že to tu vyšlo znovu a v pevné vazbě. Původní formát evropských alb by tomu slušel víc, ale člověk nemůže chtít všechno. Co mě mrzelo víc, byl poněkud drhnoucí překlad hned na začátku knihy, kdy dvě bubliny úplně nedávaly smysl a přinutily mě vytáhnout starou černobílou verzi k porovnání. Potěšily mě bonusové rozhovory s Rosińskim a Van Hammem.

Tahle komiksová kniha má u nás celkem hloupý osud, který ale vůbec není spojen s tím komiksem jako takovým. Z údajně zásadního díla, se stala předražená kniha vytisknutá z nekvalitních podkladů. Za sebe ještě dodám, že tomu komiksu musela podrazit nohy také škaredá obálka. Skončilo to přetiskem, takže tisk je nyní opravdu dobrý, a nakonec i výprodejem za 29,- Kč. Přes to všechno, anebo právě proto, jsem byl na tu knihu hodně zvědavý.

Kniha překvapivě začíná výtvarnými studiemi domorodců a předmluvou Umberta Eca, který dopodrobna rozebírá zeměpisné nepřesnosti ve světě Balady o slaném moři. Podle mě by to bylo mnohem lepší na konci, ale naštěstí to nijak nevyzrazuje děj.

Je to příběh o pirátech, ale odehrává se za první světové války v Pacifiku. Vůbec jsem netušil, že i tam probíhala první světová válka. Říkal jsem si, že je to sice ještě exotičtější, než klasičtí piráti z Karibiku, ale zdaleka ne tak romantické. Piráti, ponorky a lodě naložené uhlím. Znělo mi to jako moc divná kombinace. Ale víte co? Je to moc pěkný pirátský příběh. Je to napínavé, udržuje si to tajemství, obsahuje to spoustu dobrodružství a nepostrádá to humor. Navíc je v příběhu povídání o kultuře Maorů a Melanésanů. To bylo obohacující. Hlavní hrdina Corto Maltese se zpočátku zdá jako pěkný bídák, ale postupně, jak ho více poznáváte, tak zjistíte, že jste si ho už stihli oblíbit.

Co se týká kresby, tak jen občas jsem narazil na něco, co se mi nelíbilo. Jinak jsem si ji hrozně užíval. Asi nikde jinde jsem neviděl pěkněji nakreslené lodě na moři. Celkově zajímavá je práce s tenkou linkou tuší v kombinaci s širšími tahy štětcem. Vlastně si moc neumím představit, jak by tento příběh fungoval s jinou kresbou. Byla by vážně škoda, kdyby tahle pěkná kresba s jejími tenkými linkami zůstala rozrastovaná na kostičky.

Je jen málo věcí, které se dají tomu komiksu vytknout a všechny jdou za vydavatelstvím Egmont. To, že si nedali tu práci a nepřeložili zvuky, to dokážu pochopit a příliš mi to nevadí. Spíše je škoda, že se nesnažili lépe vycentrovat texty v bublinách. I přesto budu hodnotit plným počtem hvězdiček. Celkově je mi líto, že už u nás asi další kniha příběhů Corto Maltese nevyjede.

7 30.04.2022

Tak tohle je libové! Tohle období dějin mě celkově tak nějak fascinuje, a číst příběh, který vede k bitvě v Teutoburském lese, to je žůžo labůžo. Orlové Říma jsou naprosto mistrovsky vyprávění a nakreslení. Ačkoliv (nebo právě protože) se to téměř celé odehrává v Římě a skoro pořád se tam žvaní a souloží, tak to má neuvěřitelnou atmosféru a pořád mě to udržovalo v napětí. Stejně jako u všech dobrých historických knih a komiksů jsem si i tady neustále dohledával historické detaily na internetu a vůbec jsem si to celé užíval. Občas mě jen mrzely velké skoky v čase, protože trávit čas s Arminiem a Marcusem je prostě zábava. Ale chápu, že je potřeba udržovat nějaké tempo vyprávění a celý příběh se musí vejít do únosného počtu alb.

Jak už jsem zmínil, tak skvělá je i kresba. Enrica Mariniho jsem si oblíbil už v jeho Batmanovi a i tady dokazuje, že prostě umí. Jeho kresba je krásně dynamická, detailní a má úžasný koloring. Celkově ta kresba vypadá hodně živě a nechává to čtenáře si to vyprávění naplno užít. Na obrazovce to nevynikne tak jako na v knize na papíru. Tohle prostě musíte vidět naživo. A já zase nutně potřebuji pokračování!

7 20.05.2021

“Jedna malá holka dala jedný malý holce ruce kolem ramen”

Páni, tak tohle bylo skvělé! Od Tonyho Sandovala mám už doma Doomboye, který se mi hodně líbil svým nápadem, atmosférou a kresbou. Proto jsem už věděl, co od něj ve Vodním hadovi můžu zhruba čekat. Přesto jsem se trošku obával, aby to nebylo příliš surreálné a abych po velkém natěšení jsem nebyl o to víc zklamaný. A víte co? Jsem nadšený! Tony Sandoval má obrovskou fantazii a imaginaci, a geniálně to svou kresbou a také scénářem dokáže přenést na čtenáře! Jeho obrazy jsou opravdu podmanivé a při čtení jsem doslova hltal každý tah jeho tužky. Sandoval má evidentně rád moře, protože v jeho komiksech se často objevují mořské motivy, a to jejich atmosféru příjemně ozvláštňuje.
Vodní had je letní dívčí dobrodružství spojené s fantasy hororem. Zní to divoce, ale funguje to. Já jsem se při čtení smál, měl jsem husí kůži a jednou mi dokonce přeběhl mráz po zádech. Prostě jsem si tu knihu skvěle užil. Zmínit musím i provedení knihy - až ji uvidíte naživo, tak ji prostě budete chtít, je nádherná.

Pro zajímavost dodám, že ve Vodním hadovi si střihl nenápadné cameo Doomboy.

7 08.11.2020

Páni, tak tohle vyeskalovalo rychle! Přestože je celý komiks odvyprávěn v jednom jediném evropském albu, tak mu vůbec nic nechybí. Scénář je naprosto precizní, a to říkám i přesto, že jsem mu v jednu chvíli trošku nevěřil. Začíná rychlým, ale velmi dobrým představením postav, jejich vztahu a motivace. No a jak jsem psal, potom to velmi rychle vyeskaluje. Ale na rozdíl od Sykese tady nemáte šanci odhadnout, jak to skončí. To je na tom komiksu asi úplně nejlepší - scénář Jérôma Félixe je naprosto nepředvídatelný a neustále překvapuje.
Ale možná že na tom komiksu není nejlepší ten scénář, ale jeho kresba. Ta je úžasná a je plná promyšlených detailů, které vás vtáhnou do děje. Jsou to takové ty detaily, které by tam vůbec být nemusely, ale když si jich všimnete, tak si řeknete, že Paul Gastine je prostě génius. Za zmínku stojí i jeho barvy, které nejsou šedivé či vybledlé, jak by mohl někdo od drsného komiksu čekat, ale jsou pěkně syté a dívá se na to fakt dobře.
Tenhle komiks je parádní jízda až do poslední stránky!

7 05.11.2020

Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.

Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.

Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.

“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.

7 01.11.2020

Při otevření knihy jsem si hned vzpomněl, proč David Rubín nepatří mezi mé oblíbené autory. Jeho kresba je velmi specifická. Ale už po sedmi stranách jsem musel uznat, že to má něco do sebe. Nechci spekulovat, jestli je to více zásluha Rubína jako výtvarníka nebo Santiaga García coby scenáristy. Ten komiks má úžasnou atmosféru a až po chvilce prohlížení začnete odhalovat detaily v kresbě a oceňovat chytrou práci s panely. Je to krásně temné, krvavé a brutální. A rozhodně tomu nechybí akce a napětí. Je to velmi svérázný komiks, ale jedno vím jistě - určitě se k němu v budoucnu ještě vrátím!

7 22.09.2020

Manara se zde předvádí v úžasné formě. Ta kresba je naprosto úžasná a každý panel si zaslouží, aby se nad ním čtenář zastavil a chvíli si jej prohlížel.
Horší je to se scénářem. Více než Michelangelův příběh bych to nazval Michelangelův život v obrazech. Manara ukazuje pouze rychlý sled klíčových okamžiků Michelangelo života - někam přijde, dostane zakázku, kreslí, dostane zakázku, kreslí a prchá. Pořád dokola a ve vysokém tempu. Chápu, že Manara nemohl jít do větších podrobností, to by bylo na několik knih a dost možná by tomu chybělo tempo, ale přesto mi tam troška té všednosti chyběla. I přes tuto výtky tomu dávám plný počet. Jsem kulturně obohacený, a to jak Milo Manarou, tak i Michelangelem Merisi de Caravaggio.

7 17.07.2020

Strýček Xavier vypráví příběh o krutých pastýřích, zarputilém ovčáckém psovi, zbloudilých ovečkách a o drsném vlku samotáři, ke kterému se ovečky obrátily s prosbou o pomoc. Mistr meče je historický dobrodružný příběh, ve kterém nejde o nic menšího, než je čest, pravda a náboženská svoboda. A také tam jde o život, samozřejmě. V roce 2017 získal Mistr meče zlatou cenu v soutěži “Japan International MANGA Award”. Příběh i kresba dokážou čtenáře pohltit a na konci ho spokojeného vyplivnout. Potřísněni hrdinstvím si budete říkat, že boj za vyšší ideály má smysl a stojí za ně bojovat až do úplného konce.

7 22.05.2019

V půlce druhé kapitoly jsem si říkal, že tohle je nechtěný dárek… V knihách a komiksech hledám únik. Hledám svět fantazie, dobrodružství anebo poznání. Ale některé věci poznávat nechci. Jediná kniha od Mighty Boys, kterou jsem si nekoupil, byly Ozvěny. Přečetl jsem si anotaci, prohlédl ukázky a řekl jsem si, že tohle číst nebudu. A právě v druhé kapitole jsem si říkal, že Jizvy bych si nejspíš také nekoupil. Brutalita vražd na začátku knihy je enormní.

Tahle kniha je hodně syrová. Člověk tyhle masakry občas vidí v televizi, zejména ve filmech a seriálech, do zpráv už tyhle explicitní věci nepouštějí. V televizi jsem už na to zvyklý. Tady mě to ale zaskočilo. A ač ten masakr ze začátku už dále nepokračuje, tak musím konstatovat, že předmluva měla pravdu. V téhle knize není vůbec nic veselého a hned na začátku jsem uvěřil, že na konci této knihy se skrývá příšera. Ne nějaká slizká příšera z vesmíru, nebo skřet z jeskyně, ale zkurvené zvrácené monstrum, které může bydlet v bytě vedle vás.

Příběh je docela dobře napsaný a má pěkně hutnou atmosféru. Warren Ellis se do něj pokusil vepsat své zkušenosti se smrtí, a jako otec dcery také své největší obavy. Napsal detektivku o policajtovi, ve kterém se všechen hnus z vyšetřovaných vražd dětí hromadil příliš dlouho. Poslední vražda byla tak brutální, až se v něm něco zlomilo. A přesně o tomhle Jizvy vypráví.
Po dočtení jsem svůj názor na knihu přehodnotil. Je to fajnový dárek, ale asi se k tomu nebudu vracet moc často. Nejlepší na této knize je její psychologická rovina.

Kresba Jacena Burrowse je docela specifická. Není prvoplánově pěkná, zejména v této černobílé podobě. Ale dá se na ni rychle zvyknout a s příběhem parádně funguje. Za zmínku stojí i desky knihy, na kterých dělá zajímavý efekt parciální lak.

6 21.05.2024

Je to fascinující a mrazivé. Až na dřeň to odhaluje hnus, na který lidi chtějí zapomenout. Ukazuje to, co všechno v lidech probouzí válka a strach. A také vzpomínky na ně. Mohl bych klidně dál pokračovat ve výčtu toho, co všechno tento komiks ukazuje, odhaluje, rozjitřuje a připomíná. Je to pro to, že jde opravdu do hloubky. Nic konkrétního nezobrazuje. Vypráví většinou pouze v náznacích a zmínkách, a nechává tak fantazii, aby všechno dokončila a probudila patřičné emoce. Působí proto tak nějak celistvě. Nejde jenom o konkrétní zločiny a hříchy. Jde o atmosféru, která to všechno propojuje. Je to syrové a nutí to člověka přemýšlet. Jsem vděčný za to, že patřím ke generaci, která tady takovým hrůzám a zkouškám vystavena nebyla a snad ani nebude. Stejně tak bych to přál všem, kteří přijdou po nás. Zprávy ze světa nás však denně přesvědčují, že ty hrůzy máme asi v povaze.

Fascinující je i výtvarná stránka komiksu. Nádherná černobílá kresba dává do kontrastu krásnou a nevinou horskou přírodu s urputnými a divokými výrazy zlomených lidí s černým svědomím či s prožitými hrůzami. Diktuje příběhu pozvolné tempo a v sekvencích beze slov nechává působit co bylo vyřčeno anebo to, co má teprve přijít.

6 27.04.2024

Jsem rád, že mě ten komiks nezklamal a naplnil téměř všechna má očekávání. Vůbec se to nebere vážně a je to krásně nahláškované. Docela často jsem se při čtení smál. Co na tom, že příběh je jenom o tom, aby se udělala týmovka. Nikdo příčetný nemůže čekat nic hlubokého od crossoveru Batmana a pubertálních zmutovaných želvích ninjů. Tohle bylo naopak napsané tak, aby to bavilo a potěšilo fanoušky obou světů, a to se povedlo. Trošku rozpolcený jsem ohledně kresby. Některé strany jsou naprosto boží. No a na některých ta kresba vůbec nefunguje, jsou tam špatně proporce a obličeje jsou tak nějak směšné. Naštěstí to dobré převažuje. Celkově mám pocit, že tento komiks dělali všichni zúčastnění s láskou k želvám i Batmanovi. Za zmínku stojí i rozsáhlá galerie obálek na konci knihy.

6 24.02.2024

Providence je monumentální dílo, ve kterém si Alan Moore pohrává s literární fikcí i s realitou a velmi šikovně je propojuje. Kde končí realita a začíná fikce? Je ta hranice pevná? Nakolik fikce mění realitu? A co sny?

Než jsem se pustil do čtení Providence, tak jsem se na ni poctivě připravoval. Našel jsem si seznam doporučených Lovecraftových povídek a románů, a řadu týdnů jsem je, načtené, poslouchal na svých kondičních procházkách. Nezůstal jsem jen u doporučených povídek a naposlouchal jsem toho tolik, že už mi ty povídky a jejich názvy začaly splývat a z uší mi lezly chapadla. Zdaleka jsem ale nezvládl nastudovat všechno.

Kniha se skládá ze tří částí, které už dříve vyšly samostatně. Začíná Vnitroblokem a Neonomiconem, a končí dlouhou Providence. Všechny tři části pak tvoří uzavřený celek, přestože je v dějově dělí téměř sto let. Vnitroblok a Neonomicon jsou dobře čitelné i s velmi povrchní znalostí Lovecraftova díla. Je to akční a většina důležitých odkazů na Lovecraftovy příběhy je zmíněna hlavními postavami. Těch odkazů je tam ale daleko víc a ti, kdo je rozeznají, si ten příběh více užijí. Obě tyto části se odehrávají v současnosti a točí se kolem vyšetřování brutálních rituálních vražd, a všichni zúčastnění se na jejich koncích budou hodně divit, kam je vyšetřování zavedlo.

Největší část knihy tvoří Providence a od předchozích části se velmi liší. Začíná v roce 1919 a mladý novinář, Robert Black (dále RB), v nich cestuje po Nové Anglii a sbírá informace pro svou knihu o skryté tváři Ameriky. Setkává se zde s aktéry Lovecraftových povídek a pátrá po kultu Stella Sapiente a jejich tajemné knize. Všechna tato setkání se odehrávají před událostmi oněch povídek, anebo až po nich, takže RB nijak nezasahuje do známého děje. Zpočátku se s aktéry těch povídek jen setkává a hovoří s nimi, ale postupně se do všeho začíná stále více zaplétat (ať už dobrovolně nebo nedobrovolně) a vydávat se na cestu, z níž není návratu. Je zajímavé být jako čtenář v pozici, kdy víme, co se RB děje, ale on se stále snaží vše racionálně vysvětlit halucinacemi, hypnózou a sny.

Většina postav, se kterými se RB setká, či míst, která navštíví, má více či méně pozměněné jméno oproti Lovecraftovým povídkam. Takže i když máte Lovecrafta načteného, tak můžete místy tápat, kdo je kdo, jestli Manchester odpovídá Arkhamu, a podobně. Ač se to může zdát zbytečné, tak Moore pro to měl dobrý důvod. Naštěstí existují webové stránky, které rozebírají každý panel a skoro každé slovo. Díky těm jsem věděl, které povídky si mám dostudovat a také jsem zjistil, že se dost věcí ztratilo v překladu (ne že bych si toho bez onoho webového rozboru vůbec všiml). Najdou se tam však i chyby zjevnější.

Každá z kapitol Providence je zakončena dlouhými zápisky v deníku RB. Sumarizuje si zde své zážitky a poznatky, což sice často působí jako opakování děje z komiksu, ale zároveň to nabízí jiný pohled, či interpretaci již viděných událostí. Přidává to emoce, které RB před jinými skrývá. Navíc zápisky popisují i dny, které nakreslené nejsou. Do deníku si zapisuje i své sny, či nápady na povídky. Najdeme zde také přiložené různé brožury, nebo dokonce opsané pasáže z oné tajemné knihy. Deník má v příběhu důležitou roli. Je pravda, že to je většinou příliš dlouhé a nezáživné, ale přeskakovat to by byla chyba. Minimálně při prvním čtení.

Těm, kteří Lovecraftovo dílo neznají, může Providence připadat nudná. Pomalá a divná. Robert Black cestuje z místa na místo, mluví s lidmi a občas se mu něco divného stane. Pokud ale Lovecrafta znáte, tak oceníte, jak Moore umí spojit všechny ty příběhy a realitu dohromady. Bavíte se všemi těmi odkazy směřujícími k nezmíněným hrůzám. V posledních kapitolách se pak ukáže, k čemu to celé už od Vnitrobloku směřovalo. Je to konec, jaký jsem nečekal a nebyl jsem s ním napřed úplně spokojený. Ale s odstupem pár dnů to hodnotím jako nejlepší možný konec a jako skvělou poctu H. P. Lovecraftovi.

Kresbě není co vytknout. Skvěle celý příběh odvyprávěla. Perfektně a věrně zobrazuje skutečné historické postavy i skutečná místa, ale naplno se kvality Jacena Burrowse ukáží až ve fantaskních obrazech.

6 08.05.2023

Moje první setkání s Lucií Lomovou. Komiksové i osobní. V roce 2019 jsem navštívil její přednášku k Divochům na Světě knihy. Tam jsem od ní tuto knihu koupil a ona mi ji pokreslila a přidala milé věnování. Nyní jsem se konečně dostal k jejímu čtení a jsem velmi spokojený. Hodně mě to bavilo a přečetl jsem to takřka jedním dechem. Je to vtipné a poučné zároveň. Je to biografie skutečného českého cestovatele Alberto Vojtěcha Friče a dává to nahlédnout na události, které se mohou zdát jen těžko uvěřitelné, a přece se staly. Život píše zajímavé příběhy a je dobře, že se k tomuto příběhu Lucie Lomová dostala a zpracovala ho. Kniha také ukazuje společenské nálady, které panovaly před vznikem Československa, i nezdravou rivalitu, jen na první pohled úsměvnou, mezi pražskými cestovateli.
Kresba je pěkná a dokonale k vyprávění sedí. Je dynamická i dostatečně popisná, aby ukázala pražské i jihoamerické reálie. Rozhodně to výtvarně patří k tomu lepšímu, co u nás vzniká.

6 26.02.2023

Minutemani

Darwyn Cooke navazuje na Alana Moora a pokračuje v dekonstrukci superhrdinského žánru. Chybí mu však Moorova elegance a hloubka. O to sžíravější a kritičtější ale je. Navazuje na Moorovy ukázky z Masonovy knihy "Pod kápí" a dále je rozvíjí do dalších vzpomínek a událostí. Vypravěčem je právě původní Sůva, Hollis Mason. Cooke je ve svém vyprávění mnohem explicitnější než Moore a to, co je ve Strážcích jen naznačeno, to je zde rovnou ukázáno. Vypráví také o komplikacích a nevoli svých bývalých kolegů před vydáním knihy. Během čtení jsem si říkal, že se Cooke nechal příliš unést a až moc se vzdálil Minutemanům z Moorových Strážců. Závěr ale přináší něco, co všechno uvede na pravou míru. Takže ve výsledku musím říct, že jsem s těmito Minutemany spokojený. Zpočátku se mi sice zajídalo velké množství vyprávěcích obdélníků, ale časem si to sedlo a já jsem si to užil. Hodně tomu pomohla Cookova kresba, která je zkrátka geniální.

Hedvábný přízrak

Je zatraceně těžké být dcerou Sally Jupiterové. Terorizuje tě matka, která se z tebe snaží vychovat vlastní kopii, a sežrat ti to dávají i ty krávy ve škole, které proti tobě taky použijí tvoji matku. To prostě nechceš. Proto Laura utíká do hipísáckého San Francisca plného drog. Jízda plná míru, lásky a divokých barev začíná…
Komiks Hedvábný přízrak je o mladické rebelii proti rodičům, o prvním velkém zklamání, o drogách a samozřejmě i o nějaké té superhrdinské akci. Scénář Darwyna Cooka a Amandy Connerové je zde úplně jiný, než jací jsou Minutemani. Amandina kresba a barvy jsou taky úplně jiné než od Darwyna. Přesto se ty dva příběhy tak nějak zvláštně doplňují. Když jsem tuto první knihu ze série Před Strážci začal číst, tak jsem dopředu počítal s tím, že ty knihy nemají nejlepší pověst. Za sebe ale můžu říct, že s touto knihou jsem spokojený. Jasně, nemá to kvalitu Strážců, to málo co, ale sedlo mi to.

6 09.02.2023

Příběhy Eda Brubakera jsou dokonalé. Jsou chytré, uvěřitelné a neskutečným způsobem vás chytnou a táhnou vás do svého velkého finále. Jsou plné překvapení a nečekaných zvratů, takže si ani náhodou nemůžete být jistí tím, jak to dopadne. A že to jsou kolikrát drsné překvápka! Protagonisty prvních dvou příběhů už známe z první knihy. Ve třetím příběhu, který dal knize jméno, je hlavní hrdina nový. Ten příběh je jiný než všechny předchozí. Nebudu říkat jak, to bych vám zkazil překvapení. Snad jenom tolik, že není jiný jenom příběhově, ale částečně také výtvarně. Sean Philips prokládá svou standardně skvělou kresbu jinou, úplně odlišnou, kresbou, aby rozlišil přítomnost od vzpomínek. Je to osvěžující prvek, který se mi tu opravdu líbí, ale vice ho radši v dalších povídkách mít nemusím.

Bonusy jsou opět velmi obsáhlé a plné úžasných Philipsových obálek a ilustrací, komiksových drobků a Brubakerových textů.

6 24.01.2023

Nové souborné vydání Kruana ze Žluté planety jsem začal číst s tím, že budu chválit. Že ocením námět, nápady, výtvarné zpracování a v neposlední řadě i zpracování celé této knihy. Zavírám ji lehce rozčarovaný.

Není pochyb o tom, že Kruan a Malý bůh jsou československé legendy. Vlastislav Toman vzal dänikenovské téma a otočil ho naruby. Výsledný střet pravěkého společenství na Žluté planetě se sci-fi technologiemi ze Země je dodnes kouzelný. Užívám si hlavně části, kde vystupují pozemšťané. V těchto pasážích je cítit obrovská úcta Gron-c-chů k Zářícím a zároveň obrovské nadšení pozemšťanů. Úžasná je i kresba Františka Kobíka. Je to poctivá ruční práce. Občas hrubší a jindy detailní kombinace hrubých a tenkých linek tuší vybarvená vodovými barvami. To se mi opravdu líbí. Doba vzniku se v tom nezapře, ale pořád to vypadá dobře. Hodně by mě zajímalo, jak by se to ve své době chytlo na frankofonním trhu.

Kniha obsahuje také několik stránek bonusů, na kterých je jednak historie všech příběhu ze Žluté planety, od úplného počátku až po současnost, tak i ukázky návrhů a kresby různých výtvarníků, ilustrací z původních povídek, obálky ABC speciálů, a podobně. Tím ale ta jednoduchá část hodnocení končí.

Pro správný kontext a co největší objektivitu jsem po dočtení této knihy otevřel Zlatou knihu komiksů Vlastislava Tomana a ABC speciál - podzim 2008. První, co mě v tomto novém vydání překvapilo, jsou texty pod každou stránkou. Ty většinou shrnují děj na stránce a případně její obsah interpretují, či kladou otázky. V předchozích souborných vydáních tyto texty nejsou. Byly na zadních stránkách časopisu ABC, kdy se jimi časopis se čtenáři do příštího čísla loučil. Mají však smysl v souborném vydání? Navíc jsou ty texty, oproti těm v časopise ABC, pozměněny. Ale asi to není nic proti ničemu. Někdo je možná ocení. Já jsem je poctivě na každé straně četl a myslím si, že narušují plynulost čtení.

Druhou spornou věcí je upravený konec čtvrtého příběhu "Kruanova cesta" a začátek toho pátého "Kruan v Kraji jezer". V bonusech knihy se dočtete, že k této úpravě došlo ve snaze o lepší plynulost děje. Na internetu pak můžete najít i informaci, že se tím autoři změny snažili logicky získat čas, aby se Hor-tidé v pátém příběhu stihli zabydlet v Kraji jezer. Podle mě však tento zásah plynulost děje jenom zhoršil.

Samostatný odstavec, či dva, si zaslouží poslední šestá část, která je zde nazvaná "Kruan a návrat Zářících". Jde o úplně nové zpracování nakreslené Karlem Zemanem a je vytvořené přímo pro tuto knihu. Je to zkácená a přepracovaná verze Kruana a Služebníků zla kreslených původně Michalem Kociánem. Po referenčním přečtení Služebníků zla musím uznat, že toto zkrácení a přepracování mělo smysl. Po dlouhých letech od předchozího přečtení Kociánova zpracování jsem úplně zapomněl, jak je hrozné. Nové zpracování mnohem více odpovídá duchu předchozích příběhů. Vizuálem i scénářem. Ale i tak je toho mnoho, co mu musím vytknout.

Scénář se mi zde občas zdál zkratkovitý či nelogický, zvláště pak ke konci. Jednou obsah panelů neodpovídal textu v bublinách, což mě dost rozčilovalo (příhoda s divokým oroňem). Někdy byly bubliny a text v nich rozmístěny nelogicky a bylo nutné je číst nadvakrát. Co jsem ale vůbec nepochopil je technicky špatné zpracování panelů a bublin. Jako kdyby to ani nebylo skenováno, ale foceno z prohnutého papíru. Části panelů a bublin jsou totiž rozostřené. Navíc jsou texty v bublinách opravovány korekční páskou a je to vidět. To bych chápal někdy v devadesátkách, ale ne u komiksu vytvořeného v roce 2022. Nechápu, jak se něco takového mohlo stát.

Co se týká samotného zpracování knihy, tak zvětšený formát Kruanovi sluší a díky lepšímu papíru, oproti Zlaté knize, se v ní mnohem lépe listuje. Jediné, co mi chybělo v úvodu knihy anebo v jejím obsahu, je informace, co který kreslíř nakreslil. Neznalý čtenář to pak musím hledat v bonusových textech.

6 14.12.2022

Původně jsem chtěl napsat jeden společný komentář pro obě knihy této parádní jízdy. Jenže to nejde. Druhá kniha je totiž jiná než ta první. Jasně, pořád je to o zabíjení zlých lidí, ale motor, který to celé žene kupředu je už jiný. Na konci první knihy si Dylan uvědomil, že démon, který ho ke všemu nutil, byl jen v jeho hlavě. Produkt špatné mediace. Nyní už bere správné prášky a démon zmizel. Dylan si tak mohl dát život zase dohromady a budoucnost zase vypadala růžově. Jenomže, jak se zdá, naši démoni ani ruská mafie nezapomínají.

S halucinacemi démona zmizelo i určité kouzlo ve vyprávění. Předtím byl Dylan jenom pošuk, který byl pod vlivem svého démona. Amatér, který sotva věděl jak na to. V této knize zbyl už jenom metodický sériový vrah, amatérský Punisher. Ale oproti první knize, kde se vše vyvíjelo a gradovalo víceméně plynule, tak tady si Ed Brubaker připravil několik zvratů, které znenadání úplně mění směr vyprávění. A je to vážně překvapivé. Snad jen to poslední překvápko, v podobě celého posledního sešitu, si mohl odpustit.

6 22.10.2022

Velmi povedené povídky, které vás ohromí svou fantazií, dojmou vás, překvapí a v neposlední řadě i pobaví. Popravdě, moc jsem od té knihy nečekal. Čekal jsem jen ždímání zavedené značky. Jsem ale překvapený, jak moc je to dobré. Povedl se i crossover se světem Sandmana. Je dobře, že tato kniha stojí zcela samostatně, protože si toho z původní série moc nepamatuju. Stačí ji tak vzít a bez obav se začíst.

6 01.09.2022