Norri komentáře u knih
Krátký a smutný příběh o tom, k čemu vede strach a neznalost. A také o tom, že přehnaná starostlivost škodí a může maskovat i sobectví. Sojčák je komiks na deset minut, ale i tak stihne zapůsobit.
Jistě vím jenom jedno. Za čas si to budu muset přečíst znovu a budu doufat, že si to sedne a všechno zapadne tam kde má… Zpočátku téhle road-trip jsem se cítil lehce nepohodlně, protože je to celé hrozně depresivní a připadal jsem si lehce ztracený v prostoru i čase. Poměrně brzy jsem se ale začal orientovat a pochopil jsem strukturu vyprávění. Začal jsem si říkat, že Oskar je vzhledem k okolnostem docela šikovný klučina a jeho rodiče jsou hrozní kreténi, kteří do svých hádek a vzájemného obviňování zatahují dítě. Líbilo se mi, jak Oskar neustále v myšlenkách utíkal do vlastních fantazií. Problém je ale v tom, že je hrozně těžké rozlišit realitu a fantazii. Z tohoto pohledu mi konec knihy doslova podrazil nohy a úplně všechno, co jsem doposud chápal, rozbil na kousky.
Kresba Branko Jelinka je hodně propracovaná. Celý ten komiks mu musel dát obrovskou práci. I když se mi některé detaily moc nelíbily, tak jiné detaily a hlavně celek jako takový musím opravdu ocenit. Je to pecka. Tím že Oskar nemá nakreslený obličej a na prázdné tváři jsou jen jeho oči a ústa, tím to celé působí ještě depresivněji. Říkáte si, jestli nemá tvář proto, že to může být kdykoliv a každý čtenář si tam může představit sebe, nebo zda nemá tvář proto, že po neustálých hádkách rodičů a tím způsobeném psychickém strádání už z jeho vlastní osobnosti příliš nezbývá. Trošku mi to připomínalo děti bez tváři ve filmu The Wall od Pink Floyd, ve kterém ty děti padají do obrovského mlýnku na maso.
Za čas si tuhle road-trip budu muset dát ještě jednou. Napřed ale musím strávit tu koňskou dávku depresí, které jsem v té knize nabral.
Johnnyho Cashe jsem doteď vlastně neznal. Jasně, některé jeho písničky jsem znal, ale nevěděl jsem, že jsou jeho. Až letos jsem narazil na jeho cover písně ”Hurt” a řekl jsem si, že je to vlastně škoda, že jsem si jej nikdy ani neposlechl. A nyní, vlastně náhodou, přišla řada i na komiks "I see a darkness", který jsou koupil v "covidovém blindboxu".
Musím říct, že jsem si ten komiks neskutečně užil. Kromě toho, že je úžasně nakreslený, tak má i parádní scénář, který vás pohltí. Komiks Reinharda Kleista se zaměřuje na Cashe více jako na člověka, než jako na hvězdu. S Johnnym jsem prožíval jeho začátky a vzestup, stejně tak jako jeho pád na dno. Během koncertu ve Folsomské věznici jsem skoro nedýchal. Užíval jsem si každou jeho písničku, když na ni v komiksu došlo - prostě jsem si je během čtení všechny pouštěl na YouTube. I teď, když píšu tohle hodnocení, tak poslouchám výběr “Man In Black: The Best of Johnny Cash”.
Myslím že se Kleistovi v tom komiksu podařilo poodhalit duši Johnnyho Cashe. Až si příště pustím jeho cover Hurt, tak to budu vnímat úplně jinak, než předtím. Nečekal jsem od toho komiksu nic a dostal jsem hrozně moc.
Komunisti byli a jsou kurvy. O tom nemá smysl diskutovat. Zcela ale chápu diskuzi a kontroverzi kolem skupiny bratří Mašínů. Komiks “Zatím dobrý” funguje dobře jako dokument a představí všechny akce a okolnosti jejich útěku. Zároveň se zdržuje jakýchkoliv hodnocení a soudů. Každý čtenář pak má možnost udělat si vlastní názor. Kresba Jaromíra 99 je hodně specifická a k tomuto tématu sedla naprosto dokonale.
Páni, to je úplně jiné než jsem čekal! Čekal jsem dětskou knihu, ale dostal návrat do dětství, do vzpomínek, na které jsme my dospělí už většinou zapomněli. Takové ty drobnosti, na které si vzpomenete, až když vám je někdo ukáže. Třeba jako věci, které vám Pavel Čech ukáže v této knize. Ale nejenom drobnosti, ale také důležité věci, které jste kdysi získali a nebo naopak navždy ztratili. Čekal jsem knihu pro děti a dostal jsem něco, co asi plně ocení především dospělí. Nebudu zapírat a rovnou přiznám, že jsem knihu zavíral s vlhkýma očima. Pavel Čech zkrátka umí takové příběhy vyprávět.
Tato kniha není tvořena pouze kresbou, ale také kolážemi Čechovy kresby, fotek, razítek, stránkami z knih a deníků, vystřižených obrázků a vůbec všeho možného. Ač koláže většinou moc nemusím, tady mají svou důležitou roli.
Tak tohle se nepovedlo. Je to slátanina, ve které Jodorowský paroduje sám sebe. A nebo se prostě jenom vykrádá. Příběh je jednoduchý, ale je v něm naplácané úplně všechno. Jakoby se mistr Jodo inspiroval receptem pejska a kočičky na upečení dortu - když tam dám všechno co mám rád a co už fungovalo jinde, tak to nemůže být špatné. Ale může, mistře! Zlý pes by mohl vyprávět - po tom dortu hekal a naříkal v houští ještě celých čtrnáct dní. Trošku to zachraňuje humor, kterým je to lehce okořeněné.
Tentokrát se nepovedla ani výtvarná stránka. Tak jak se říká, že má Jodo štěstí na dobré kreslíře, tak tohle musí být ta výjimka potvrzující pravidlo. Nicolas Fructus kreslit umí, ale ztrácí se to v jakémsi experimentálním rozostřování. Většina panelů nemá ostrou kresbu všude, ale jen někde. Občas to vypadá, jako špatně zaostřené fotky. Například ostrý detail na koruně, který je ale z větší části překrytý bublinou s textem, ale obličej vyplňující vetšinový zbytek panelu je neostrý. Jakože proč? Snažil jsem se přijít na to, jestli k tomu rozostření došlo v postprocesu k nasimulování hloubky ostrosti a nebo zda to tak bylo už přímo namalované, ale nedošel jsem k jednoznačnému závěru. V některých případech by to Fructusovi ušetřilo práci a v jiných by naopak bylo náročnější nakreslit jemné rozmazání oproti ostré kresbě. Ať je to tak či onak, výsledný celek se mi nelíbí.
Pokud nebudu nebudu řešit, kdo vymyslel jaký žánr a styl příběhů, ani který komiks u nás vyšel dříve, tak pro mě Solomon Kane nepřináší vůbec nic nového. Pokud by tam místo toho puritánského prudiče byl třeba Hellboy, tak to fungovalo úplně stejně. Vlastně by to fungovalo mnohem lépe. Kdyby to byl Hellboy, nebo třeba Zaklínač, tak by tam byl i humor. Alespoň špetka humoru by tam byla. Solomon Kane je tak neustále smrtelně vážný a tak nábožensky fanatický, že mě vlastně celou dobu hrozně sral. Pokud jde o samotný příběh, tak ten byl takový…. Hellboyovský. Scénář Scotta Allie nebyl úplně špatný a někde v půlce jsem začal být zvědavý, o co jde a jak to dopadne.
Co se týká kresby, tak Mario Guevara sice kreslit umí, ale mě ten jeho styl nesedí. Má to atmosféru, má to často dobrou kompozici, ale nedokázal jsem tomu přijít na chuť. Připouštím, že to ke konci bylo lepší a některé panely se mi dokonce líbily, ale to je tak všechno. Více jeho komiksů asi nepotřebuji.
"No do prdele!" Tohle jsem během čtení Pláště nevěřícně řekl několikrát. Jsou momenty, které vás šokují a vy to musíte nějak ventilovat. Plášť je takových nečekaných a zatraceně krvavých momentů plný. Vyprávění je zábavné a nikde nedrhne. Je to příběh o závislosti a šílenství. Umím si představit příběh, ve kterém by figurovalo něco jiného, co by spustilo podobné šílenství - třeba drogy nebo chlast - ale je zkrátka fakt, že s kouzelným pláštěm je všechno stokrát lepší a zábavnější. A nechápejte mě špatně, Joe Hill a Jason Ciaramella určitě nechtěli přinést žádné morální ponaučení o závislostech. Tam žádné ponaučení není. Oni nás zcela evidentně chtěli pobavit pořádným masakrem a to se jim povedlo na jedničku.
Výslednému dojmu hodně přidala kresba. Zach Howard kreslit umí! Jeho kresba je detailní a nazval bych ji i moderní. Ve stínech je použitý tečkovaný rastr, který mám hodně rád, a ten tomu prozměnu dává retro vzhled. Tahle kombinace moderního s retrem na mě dokonale funguje a kresbu jsem si hodně užíval.
Tak tohle je libové! Tohle období dějin mě celkově tak nějak fascinuje, a číst příběh, který vede k bitvě v Teutoburském lese, to je žůžo labůžo. Orlové Říma jsou naprosto mistrovsky vyprávění a nakreslení. Ačkoliv (nebo právě protože) se to téměř celé odehrává v Římě a skoro pořád se tam žvaní a souloží, tak to má neuvěřitelnou atmosféru a pořád mě to udržovalo v napětí. Stejně jako u všech dobrých historických knih a komiksů jsem si i tady neustále dohledával historické detaily na internetu a vůbec jsem si to celé užíval. Občas mě jen mrzely velké skoky v čase, protože trávit čas s Arminiem a Marcusem je prostě zábava. Ale chápu, že je potřeba udržovat nějaké tempo vyprávění a celý příběh se musí vejít do únosného počtu alb.
Jak už jsem zmínil, tak skvělá je i kresba. Enrica Mariniho jsem si oblíbil už v jeho Batmanovi a i tady dokazuje, že prostě umí. Jeho kresba je krásně dynamická, detailní a má úžasný koloring. Celkově ta kresba vypadá hodně živě a nechává to čtenáře si to vyprávění naplno užít. Na obrazovce to nevynikne tak jako na v knize na papíru. Tohle prostě musíte vidět naživo. A já zase nutně potřebuji pokračování!
Texaský Jack je sice označovaný jako prequel k Sykesovi, ale není to tak úplně pravda. Je to zkrátka komiks, kde se znovu setkáte s hrdiny, které znáte z předchozí knihy. Navíc Sykes a jeho lidi zde sice mají svou nemalou roli, ale hlavními hrdiny jsou zde cirkusáci z Wild West Show. Ti se nechali přesvědčit, že právě oni by se měli přidat k trestné výpravě na bandu krvavé bestie z Wyomingu. A tak se kabaretní pistolník a hrdina smyšlených šestákových románů, Texaský Jack, ocitá spolu se svými cirkusovými kumpány na opuštěné železniční stanici uprostřed ničeho. Zjišťují, co to ten divoký západ vlastně je a že doposud si lhali nejen vzájemně, ale také sami sobě. Když je tam tak vidíte, tak se musíte smát a říkáte si, že tenhle western bude dobrá komedie. Později ale zjistíte, že jste se spletli. Že se všichni šeredně spletli…
Komiks Texaský Jack je stejně jako Sykes drsný a řádně krvavý. Pierre Dubois se i zde zaměřuje především na postavy a jejich vývoj. Prakticky všechny hlavní postavy jsem si velmi rychle oblíbil. Záporáci jsou přímo ďábelští, hrdinové jsou bez bázně a s kolty proklatě nízko a cirkusáci jsou prostě směšní – tady je zkrátka všechno, jak má být. Vyprávění má vysoké tempo, neustále udržuje napětí a já jsem celou knihu přečetl na posezení.
Texaský Jack vznikl pouhé tři roky po Sykesovi a o kresbu se postaral, stejně jako ve Sykesovi, Dimitri Armand. Proto rozdíl ve vizuálu není velký, ale přesto tam je. Porovnával jsem kresbu i barvy a nedokážu říct, v čem přesně ten rozdíl spočívá. Pocitově na mě působí o chlup lépe Sykes, který má možná sytější pastelovější barvy, zatímco Texaský Jack má tlumenější paletu. Ale to jsou pouze dojmy. V obou případech jde o špičkový evropský mainstream.
První kniha nového nakladatelství Mighty Boys se zrodila, a nyní se vlastně stále ještě rodí, ve velkých porodních bolestech, ale výsledek myslím stojí za to. Mighty Boys se rozhodli začít svou vydavatelskou činnost mohutnou bichlí obsahující hned dva kompletní příběhy amerického scénáristy Zacka Kaplana. První příběh Přístav Země se svým obsahem a rozsahem vyprávění dá srovnat s filmovým sci-fi thrillerem. Druhý příběh Zatmění je zase spíš lehce rozvleklý postapo seriál. Oba příběhy spojují dvě věci, kromě autora samotného. Je to boj o moc a nadvládu, a také to, že oba příběhy nejsou tak úplně uzavřené. Ani u jednoho rozhodně nečekejte konec ve stylu "... a žili šťastně až do smrti". V případě Zatmění by se tedy o příznačném odchod do zapadajícího slunce dalo mluvit, ale není to úplně takový konec, který bych nazval završujícím.
Přístav Země
Přístav Země je moc dobrá sci-fi, kterou jsem si užil jako skvělý biják v kině. Od začátku do konce je to napínavé a má to skvělé tempo. Přečetl jsem to doslova na jeden zátah. Celý příběh má obrovský politický přesah a během čtení jsem přemýšlel, jestli Zack Kaplan mimozemským konsorciem nenarážel na nějaký konkrétní pozemský stát či totalitní režim, a nebo zda jsou jakékoliv podobnosti čistě náhodné. Kvůli naší historii a také současné politické situaci České Republiky mi některé situace připadaly velmi povědomé - ta salámová metoda ukrajování svobod, to brutální překrucování faktů a vnucování vlastní pravdy, to obhajování našeho “druhého osvobození”... Přístav Země je velmi dobrý komiks se silným poselstvím!
Pochválit musím i kresbu výtvarníka Andrea Mutti. Skvělá je jeho práce se světlem a dobrá je i jeho kresba postav, obličejů a techniky. Někomu se ta kresba může zdát strohá, ale mi k tomuto příběhu parádně sedla. Pěkně jsou použité barvy, kde běžné pozemské scény mají relativně tlumené odstíny, zato mimozemské habitaty hrají velmi sytými a jasnými barvami.
Zatmění
Neméně povedené je i Zatmění, které se kvůli svému rozsahu může zdát lehce natahované. Četlo se to ale skvěle a rozhodně to nenudilo. Přestože je Zatmění v knize jako druhé, tak jde o Kaplanovu autorskou prvotinu. Kaplan se zaměřuje na vývoj postav, ale nešetří ani akcí a vizuálně atraktivním “zabitím sluncem”. Samotný komiks, celkem 16 sešitů, jsem četl téměř celou noc. Nešlo jít spát, tohle jsem musel dát na jeden zátah. Následné čtení rozsáhlých bonusů mi pak zabralo celé následující odpoledne. Ne všechny bonusy jsou zajímavé, ale toho, co stojí za pozornost, je tam dost. Hodně zajímavý mi připadal například Kaplanův popis jeho tvůrčího procesu.
Hodně toho mám ke kresbě Zatmění. Kreslíř Giovanni Timpano v bonusech zmiňuje inspiraci Moebiem, což v jeho kresbě určitě vidět je. Nejenom v davových scénách, ale také například v kresbě detailů povrchů. Jako další inspirace vás u davových scén může napadnout Geoff Darrow a nebudete se mýlit. Přesto anebo právě proto mi Timpanova kresba ne vždycky sedí. Většinou je jeho kresba skvělá a precizní, ale občas, třeba v již zmíněných davových scénách, zjednodušuje detaily postav a přidává detaily prostředí, a tím se pro mě ta kresba stává tak nějak kostrbatá a nepřehledná. V prvních čtyřech sešitech je navíc divný koloring Chrise Northropa, který to celé umrtvuje. Naštěstí byl od pátého sešitu přibrán do týmu italský kolorista Flavio Dispenza, který do Timpanovy kresby dodal potřebný život. Přes všechny zmíněné výtky jsem si vizuál Zatmění užil. I díky Timpanovu nápaditému panelování. Některé panely či celé stránky jsou doslova epické. Užíval jsem si zejména devastující zásahy slunečním světlem, se kterými si Timpano s oběma koloristy vyhráli. Dechberoucí jsou také pohledy na zdevastovaný New York.
Celkové zpracování knihy je parádní a je smutné posílat takovou knihu zpět ke zničení a přetisknutí (kvůli několika zpřeházeným stránkám a chybějící záložce). Tak velká kniha se už sice nedá při čtení držet v ruce, ale příliš to nevadí. Listy se skvěle otáčí a nestalo se mi, že bych omylem otočil dva listy najednou. Některé stránky vypadají, jakoby neměly dostatečně kvalitní tisková data, ale v bonusech se dozvíte, že ono rozostření je zde uměleckým záměrem…
Dobrý mainstreamový komiks. Není to nic intelektuálního, ani hlubokého, ale baví mě to. Je fajn, že tyhle příběhy Hala Jordana (Žádný strach, Pomsta Green Lanternů, Tajemství původu) jsou do velké míry izolované od ostatních superhrdinů a tak si čtenář může užít tenhle specifický lanternovský svět s jeho bizarními padouchy. Tato kniha obsahuje sešity #1 až #6 a je to restart série. I když o restart jde spíše jen podle čísel, protože příběh navazuje na předchozí události. Na kresbě v této knize pracovali tři kreslíři a musím říct, že se mi líbila kresba každého z nich. Změny stylu kresby mi připadaly osvěžující. Zejména musím vypíchnout kresbu Darwyna Cooka - ten chlap prostě uměl! Kdyby to šlo, tak dám 3,5* - bavilo mě to více než Pomsta GL, ale o něco méně než Tajemství původu.
PS: Kovbojka je fakt kost!
Tahle kniha trpí tím, že je vytržená z delší řady. Čtenář je tak hned vhozen do něčeho, v čem se vůbec neorientuje. Doposud jsem četl pouze knihu “Tajemství původu” a oproti té jsou zde úplně jinak rozdané karty. Vyprávění se neustále odkazuje k předchozím událostem, a ač se scénář snaží spoustu odkazů vysvětlovat, tak to pro mě byl trošku guláš. Až se nechce věřit, že kniha začíná sešitem #7, protože odkazovaných událostí je tolik, že se nemohly do šesti sešitů vejít a musely proběhout i v jiných komiksových řadách. Byl to pro mě docela šok, že oproti Halovi-nováčkovi je tady najednou Hal-veterán a přitom pořád vypadají stejně. Zkrátka z nafukovacího bazénku jsem byl vylitý rovnou do oceánu.
Kniha začíná dvěma kratšími událostmi, ve kterých si Hal Jordan dá týmovku s Green Arrowem a s Batmanem. Potom už začíná delší hlavní příběh, který dal název celé knize. Halovi svitla naděje, že by mohl alespoň částečně odčinit zločiny své minulosti a vydává se na zakázanou a téměř sebevražednou misi. Když pominu tu permanentní provázanost s minulostí, tak to bylo relativně pohodové a zábavné čtení. Kresba je pěkný mainstream a asi možná vás potěší více, než samotné příběhy.
Ta kresba není ničím výjimečná. Ale je to ten nejlepší mainstream, jaký můžete dostat. Propracovanost kresby, inking, práce s prostorem, barvy - prostě mě to baví. Zábavný je i scénář. Má osobní tragickou rovinu i humor a čte se vážně dobře. Filmové zpracování tohoto příběhu mám rád, takže to pro mě nebylo nové. Přesto jsem si to užil jako poprvé. Mám teď chuť si přečíst více Green Lanternů!
První sešit "Na okraji Spider-Verzu č.2" je super. Vyprávění má švih a kresba je moderní a svěží. I když je to asi mířené na mladší čtenáře, tak tahle Spider-Gwen by mě mohla chvíli bavit. Horší je to s Web-Warriors a hlavním příběhem "Svět podle Electra". Měl jsem obrovský problém se do toho začíst - 2x jsem u úvodního sešitu tohoto příběhu usnul. Ani později to nebyla žádná sláva. Příběh mě příliš nezaujal, je tam hromada zmatené akce a hrozně moc skákání mezi světy. Kresba taky neohromí, ale je pravda, že tam je několik povedených panelů. Na Spider-Gwen jsem byl hodně zvědavý, ale bohůmžel, tento díl NHM mé očekávání nedokázal naplnit.
Tenhle příběh se zapsal do Batmanovy historie tučným písmem. Zapsal se do historie tím, že Joker zabil Jasona Todda aka Robina, a tím, že o jeho smrti hlasovali přímo čtenáři. Při čtení jsem byl ale překvapený, že ten příběh toho nabízí mnohem víc. Je drsný, šokující a zároveň úsměvně naivní. Některé momenty jsou vážně divné, až nepatřičné, ale proč ne. Děj se odehrává převážně mimo Gotham. Kromě New Yorku je to také Etiopie a pouště blízkého východu. Oproti Gordonovi ve válce z Rebirth Detective Comicsu je toto pouštní dobrodružství mnohem zábavnější. Příběh dokonce zavítá i na diplomatickou půdu OSN. Zkrátka velmi komplexní příběh, který mě nečekaně bavil.
“Tohle je v tomto oboru největší potíž - ne vždycky můžete odvést práci a zůstat ve vlastních očích hrdinou.” - Batman se stříkačkou v ruce
Docela zajímavý je i sešit s prvním vystoupením Jasona Todda jako Robina. Odehrává se také mimo Spojené státy - v jihoamerické džungli - a místy působí docela dospěle.
No to mi vytrhni páteř! Tohle byla brutální jízda! Tenhle komiks je ultimátní akční pecka, kterou jsem četl doslova s otevřenou pusou. Jistě, takových akčních komiksů je spousta, ale když k tomu přidáte divokou, až živočišnou kresbu, syté, až psychedelické barvy, a ukotvíte to do známého světa DC, tak dostanete naprostý unikát.
Téma postapokalyptického světa, tragického hrdiny a postupného odhalování, co se vlastně stalo, není úplně originální. Daniel Warren Johnson ale toto téma zpracoval výborně. Při prvním čtení nevíte, kam příběh povede a tempo vyprávění se správně zrychluje a zpomaluje, a udržuje tak čtenáře v neustálém napětí, aniž by je zahltilo neustálou akcí či nekonečnými kecy. Navíc si to udržuje správně mrazivou až hororovou atmosféru. Některé bojůvky Ú.P.V.O. se proti tomuto můžu jít zahrabat.
Velmi silnou stránkou je kresba a barvy. Na první pohled to vypadá divoce a přestřeleně, místy jako karikatura, či jako mangová mlátička. Ale jakmile se do toho dostanete, tak zjistíte, jak silně ta kresba podporuje vyprávění a to co mohlo vypadat jako vtipná karikatura je najednou mrazivé. Korunu tomu nasazují barvy Michaela Spicera. Ty jsou syté a připomínají mi styl Davida Rubína. Barvy to celé posunují úplně někam jinam a je to skvělé.
Poslední u nás vydaný Star Wars omnibus od Dark Horse se povedl. Tak jako jiné omnibusy i Zjevná hrozba obsahuje celou škálu příběhů rozličných délek i kvalit, ale ve výsledku po dočtení všech těch povídek přetrvává dobrý pocit. Stejně jako v předchozích omnibusech je většina příběhů bohůmžel snadno zapomenutelná, ale při čtení dokáží pobavit.
Vesmírná havárie je krátký “pohádkový” příběh s mangovou kresbou. Ohnivé srdce je super krátké, ale zajímavé a tak nějak meditativní. Hon na Aurru Sing má pěknou kresbu a už název výstižně shrnuje obsah. Jediovský úkol má místy nezvyklou až divnou kresbu postav, ale dá se na ni zvyknout. Příběh je docela dobrý.
Hrozně moc mě potěšil Jango Fett. Má fajn příběh a hlavně skvělou výtvarnou stránku. Je to kombinace kresby a malby štětcem. Nejsem si jistý, jaká technika byla použitá, ale vypadá to dobře. Škoda, že tohle nemohlo být mnohem delší. Na Jango Fetta navazuje příběh s názvem Zam Wesell, což je jméno nájemné lovkyně z Epizody II. Už to sice není malované a kresba je mainstreamová, ale pořád to má dobrý příběh. Tohle se povedlo.
Nájemní lovci: Aurra Sing je dalším skvěle kresleným příběhem. Scénář není nic extra, odehrává se na světech proslavených v původní trilogii a konec je opravdu nečekaný. Otrávený měsíc je ošklivě nakreslený kraťas. Celkově jsem z něj měl pocit jako z komiksu na krabičce zubní pasty Tuti Fruti. Starfighter: Zkřížené hnáty je pěkně nakreslená povídka o bitvě dvou pirátů na vodním světě. Je to docela zábavné, není těžké se s jedním z nich ztotožnit a tak to docela rychle uteče.
Knihu uzavírají krátké komiksy, které byly zřejmě jako příloha k Star Wars hračkám. To tak nějak vysvětluje i poměrně hloupé obdélníky vypravěče. O scénáři se u nich snad ani nedá mluvit. Pěknou kresbou a dobrým rozfázováním ukazují bitvu nebo souboj těch kterých postav nebo strojů. Samá překvapení je vesmírná přestřelka mezi Obi-Wanem a Jango Fettem. Nejvzácnější zbraň je převyprávění souboje Hraběte Dooku s Jediema z Epizody II. Opakování, matka moudrosti je souboj Obi-Wana a Anakina s nějakými roboty a Válečné stroje zase ukazují transportéry armády klonů.
První část knihy se věnuje Epizodě I. Tu mám rád, takže jsem se na tuto část obzvláště těšil. Jaké bylo ale moje zklamání, když jsem nedostal komiksovou verzi závodu kluzáků. Část s Epizodu 1 má 4 sešity, kde jeden z nich obsahuje zrychlené vyprávění celé Epizody I z pohledu Obi-Wana a zbývající tři sešity jsou něco jako vystřižené scény, které se všechny odehrávají na Tatooine a ve kterých se ale nic podstatného nestane. Nuda. Docela rušivé bylo, že každý sešit kreslil jiný výtvarník a kvalita je všelijaká. Celkově tato část knihy za moc nestála.
Druhou částí knihy tvoří příběh Cizinec, který se z největší části také odehrává na Tatooine a to mezi pouštními lidmi - Tuskeny. Kmeny pouštních lidí se spojily a vyhlásili válku svým nepřátelům - takže proti všem. Jejich vedení se ujal rytíř Jedi, který je dávno považován za mrtvého. Rada Jediů za ním posílá svého vyslance. Příběh Cizinec mě bavil. Má smysluplný příběh, trochu toho Jediovského splínu a životabolu, a docela pěknou mainstreamovou kresbu, která je konzistentní po celý příběh. To bylo po předchozích sešitech z Epizody I docela příjemné.
Příběh Vyslanci na Malastaru vypráví o jedné nepovedené diplomatické misi. Taková diplomacie ala Hra o trůny. Dojde také na ony dříve postrádané závody kluzáků a příběh nás zavede také na pašerácký měsíc. Je to zábavné a v rámci mainstreamovou také pěkně nakreslené. Zvláště barvy se mi líbily. Tahle povídka mě bavila!
Jako poslední v knize je povídka Jango Fett - Lovecké sezóny. Vypráví o historii Janga a potažmo o historii Mandalorianů, která se odehrála předtím, než byl Jango Fett najatý jako předloha pro armádu klonů. A samozřejmě také o tom, jak jej hrabě Dooku najal. Poměrně důležitý příběh, ale docela nudný. Kresba je tak trošku mangoidní.
Zpočátku je to poměrně depresivní. Ať už z toho důvodu, že podobné stavy vidíme u našich rodičů, anebo proto, že sami brzy v seniorském věku budeme a prostě nechceme tyhle deprese prožívat. Příběh se ale brzy změní a to ve chvíli, kdy se hlavní postavy příběhu setkají. Z jejich diskuzí a chování je cítit radost a celé je to poměrně vtipné. Velkou zásluhu na tom jistě má to, že oba ti senioři jsou silné osobnosti, jsou pohotoví a vtipní. Má to trošku nepatřičný konec, ale je fajn, že to skončí úplně jinak než čekáte. Navíc některé příběhy asi mají zůstat nedovyprávěné. Kresba je absolutně skvělá!