Norri komentáře u knih
Vychvalovat znovu tento počin nakladatelství Glénat by asi bylo zbytečné. Francouzské zpracování Howardových povídek, kdy každou povídku dělá jiný autorský tým, je velmi povedené a rozdílnost zpracování každé povídky je osvěžující. Tento druhý svazek českého vydání od Arga opět obsahuje tři povídky - Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela.
Dcera pána mrazu je Howardův první čistě Conanovský příběh a Robin Recht ho zpracoval famózním a specifickým způsobem. Kresba je zde pěkná, precizní, vzhledem ke všudypřítomnému sněhu barevně úsporná a často velmi…. umělecky pojatá - v dobrém slova smyslu. Místy mi připomínala starého dobrého Franka Millera v jeho práci se siluetami. Autorovi se podařilo napojit tempo vyprávění na tep Conanova srdce a ten dovede čtenáře až do epického vyvrcholení celé povídky. Je to naprosto strhující a nedivím se, že mnozí toto zpracování považují za nejlepší komiks s Conanem.
Druhá povídka s názvem Stíny měsíční záře zavede Conana společně s vnadnou dámou v nesnázích na tajuplný nebezpečný ostrov. Tahle povídka má také skvělou kresbu a navíc atmosféru, která by se dala krájet. Tady je velký formát knihy nutností. Víc k tomu není co říct. Je to perfektní a krásně děsivé.
Šarlatová citadela trošku doplácí na povedenost prvních dvou povídek. Příliš připomíná středověk a málo barbara Conana. Připadala mi trošku nudná a tak nějak je zde spíše do počtu.
Je to ostuda, ale k přečtení Čapkovy hry R.U.R. jsem se dostal až nyní na stará kolena. To je tak, když člověk projde školským systémem bez zadané povinné četby. Potom musí všechny ty skvělé díla světové literatury objevovat sám v průběhu života. Psát, že Karel Čapek byl génius, je nošením dříví do lesa. Divadelní hru R.U.R. jsem přečetl souběžně s komiksem Kateřiny Čupové a musím říct, že na mě příběh a myšlenky v něm hodně zapůsobily. Čapek byl ohromný vizionář a dokázal ve svých dílech naprosto precizně a naléhavě vyjádřit své vize a celospolečenské hrozby.
Kateřina Čupová se adaptace Čapkovy hry zhostila velmi dobře. Díky jinému médiu, než je divadlo, si mohla dovolit změnit pořadí některých dialogů a zařadit do scénáře také “flashbacky”. Je jasné, že do komiksu nemohly být přepsány všechny dialogy v plném rozsahu, ale všechno důležité zřejmě zůstalo zachováno. Tedy až na pár chybiček. Na dvou nebo třech místech jsem narazil na texty v bublinách, které nedávají smysl. Je to proto, že před nimi byly vypuštěny věty, které jim dodávaly kontext.
Povedená je také výtvarná stránka komiksu. Celkové pojetí kresby a barev celému R.U.R. neuvěřitelně sedlo. Syté akvarelové barvy tomu dodaly tu správnou fantaskní atmosféru. Občas mi velikost panelů, bublin a písma přišla kolohnátská, ale zároveň je tam spousta stran a dvou-stran, které téměř vyrážejí dech a nebo z nich mrazí. Celkově na mě ta kniha působí moc dobře a to včetně plasticky udělané obálky.
Jsem mírně zklamaný… Při hodnocení Odkazu rodu Blacků se nemohu vyhnout srovnání s Pochmurným krajem od stejného tvůrčího týmu. Pochmurný kraj řadím k tomu nejlepšímu, co u nás vychází, a v podstatě hned první číslo mě vystřelilo na Měsíc svou výtvarnou stránkou a atmosférou. Navíc si Pochmurný kraj drží své kvality i v dalších dílech. A právě tohle byl důvod, proč jsem se na Odkaz rodu Blacků hodně těšil. A jak jsem už psal, nyní jsem zklamaný - možná více než mírně.
Pokud začnu kresbou a barvami, tak mám pocit (zdůrazňuji slovo pocit), že si na tomto komiksu dal Tyler Crook záležet o něco méně než na Pochmurném kraji - hlavně co se barev týče. V případě příběhu je to trošku složitější. Děj tohoto komiksu vypadá jako první díl dlouhého televizního seriálu, který nás měl nalákat na to hlavní, které teprve přijde. A to je problém. Odkazu rodu Blacků je totiž jen a pouze one-shot a jeho další pokračování je pouze teoretické. Takže tady máme knihu, která něco načne a skončí cliffhangerem. Uspokojení z odvyprávěného příběhu se nedostavilo...
Sice mě může hřát, že mám v knihovně kompletní sérii, ale jinak tento poslední díl hodnotím jako veskrze zbytečný. Gordon jako nový Batman mě bavil v Supertíze i v Krvi hrdinů, ale tady baví jen do té míry, aby se kniha dala dočíst. Ty příběhy nejsou úplně špatné, ale ničím neohromí. Hrdinou této knihy je pro mě detektiv Harvey Bullock, a to jenom proto, jak v prvním příběhu sype z rukávu znalosti z historie kosmonautiky. Potěšila mě také galerie alternativních obálek, která je na konci knihy poskládaná do jednoduchého vyprávění.
Zpočátku jsem měl pocit, že Cyklus země bude horší než předchozí Cyklus vody. Po téměř dvacet stran hrdinové komiksu bez pořádné či pochopitelné motivace bloudili horami a já jsem už ani nedoufal, že mě to začne bavit. Ale začalo. Nakonec se to ukázalo být akčnější než předchozí Cyklus a rozjela se příjemně mystická řežba. Celá série má velmi specifickou atmosféru. To vyprávění je v něčem velmi zvláštní a já nedokážu přesně říci v čem. Možná je to v tom, že přestože si k hrdinům příběhu vytvoříte vztah, tak se o nich nic osobního nedozvíte. A nebo je to přesně naopak - přestože se o nich nic moc nedozvíte a neznáte jejich minulost, tak i přesto si k nim vytvoříte vztah. No je to zvláštní, ale bavil jsem se.
Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.
Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.
Musím říct, že jsem ze závěru této osmidílné série docela zklamaný. Čekal jsem velkolepé finále. Něco jako když navždy odcházíte a prásknete za sebou dveřmi tak, až se vysype sklo v oknech. Tento závěr však byl spíše odchodem, při které zavřete vodu a plyn, zkontrolujete okna, zalijete kytky a po zamčení schováte klíč pod rohožku. Už předchozímu dílu jsem vytýkal, že všechny postavy jsou již smířené se smrtí a nezáleží jim na vlastních životech. Ještě horší je to v tomto závěrečném díle. Ta nálada se přenáší na čtenáře a mě už tak nějak bylo jedno, kdo přežije a kdo zemře. Celý svět směřuje k úplné zkáze, všichni jsou smíření se smrtí a vy víte, že jste na konci série… Nejhorší je, že nepřijde žádný šokující zlom, který by vás ohromil. Morová loď jen setrvačností dopluje k pobřeží a tiše uvízne v písku...
Musím chválit stejně jako u prvního dílu. Zase jsem se tomu smál nahlas. Petr Kopl velmi dobře míchá mytologické prvky s legendami, koření to humorem s chytrostí, a v kouzelném kotlíku z toho vaří velmi chutnou polévku pro děti i dospělé. Líbí se mi, že nad rámec běžného poučování pro děti dělá i osvětu pro přežití v dnešní mediálně dezinformační době. Když k tomu přidám i odkazy na jiné dětské komiksy a dokonce i na Lovecrafta, tak musím konstatovat, že Morgavsa & Morgana patří k tomu nejlepšímu, co u nás v posledních letech vyšlo.
Tuto knihu jsem si přečetl hned po přečtení Mooreova Neonomiconu. Zatímco Moore použil Lovecraftovo dílo jako stavební kámen k vytvoření nového příběhu, tak Erik Kriek se pustil do adaptace několika původních povídek. Stejně jako u hodnocení Neonomiconu, tak i tady musím zopakovat, že Lovecrafta nemám načteného. Zmiňuji to proto, že neumím úplně objektivně zhodnotit, jak moc je Lovecraftovo dílo adaptovatelné. Tuším ale, že to tak jednoduché nebude. Je to evidentně ten typ literatury, ve kterém není důležité, co je vyprávěno, ale jak je to vyprávěno. To je zřejmé z adaptace Dagona, což je zatím jediná povídka, kterou jsem četl. Zatímco v originální povídce vytváří ponurou atmosféru způsob skládání vět a zevrubný popis, v komiksové adaptaci se celá povídka odbude na pár stranách, aniž by vzbudila jakoukoliv silnější emoci. Naštěstí je adaptace Dagona v knize nejslabší. Ostatní adaptace dokážou více či méně vybudovat příjemnou, lehce děsivou atmosféru. Osobně jsem si nejvíce užil nejdelší příběh Stín nad Innsmouthem.
Co se týká Kriekovy kresby, tak ta nemusí sednout každému. Je černobílá a poměrně propracovaná, ale v některých rysech mi připomíná Richarda Corbena, což pro mě není dobře. Ale k Lovecraftovým příběhům to sedí.
Zajímavé! Taková by byla moje první reakce na otázku, jaká ta kniha je. V prvé řadě je potřeba říct, že Lovecrafta nemám načteného. Z toho důvodu jsem se doposud vyhýbal Providence. Měl jsem strach, že bych tomu pořádně nerozuměl a neužil si to. Stejnou obavu jsem měl i u Neocomiconu, ale obálka limitky se mi hodně líbila, a tak jsem do toho šel. A rozhodně nelituji. Měl jsem jen velmi povrchní povědomí o Lovecraftových světech, a přesto jsem nebyl ztracený. Alan Moore to napsal tak, že hlavní postavy v dialozích čtenářům Lovecrafta a jeho svět vysvětlují a zároveň rozšiřují jejich mýtus. Současně nechybí napínavé vyšetřování, akce a nahota.
Co se týče výtvarné stránky, tak nemůžu říct, že jsem její fanda. Nejvíce se mi nelíbí, jak jsou nakresleny a kolorovány detaily obličejů. Tak nějak mě zneklidňovaly i kompozice jednotlivých panelů. Ale to asi ke komiksu o Lovecraftovi patří. Občas, hlavně ze začátku, jsem měl pocit, že je kresba příliš statická. Ke konci, když už měl scénář vysoké tempo, mi to už tolik nevadilo.
Toho Lovecrafta už si konečně musím načíst!
Tato kniha nabourala moje skeptické já. Nemám rád ezo-kraviny. Fakt ne. Nesnáším, když mě o tom někdo přesvědčuje a už vůbec nesnáším cirkus s homeopatiky, “holograficky” naprogramovanými kapkami a podobnými nesmysly. Přesto jsem touto knihou nadšený.
Ve sprše jsem se otužoval už dříve, ale během pandemie i mě strhl trend otužování v řekách a jezerech. I díky tomu jsem narazil na Wim Hofa a poté i na tuto knihu. Wim Hof ze sebe nechává dělat pokusného králíka a jsou to právě jeho vědecky prokázané výsledky, které mě přiměly věnovat jeho knize pozornost a nezařadit ji rovnou mezi ezo-kraviny. Skeptik ve mě má velmi vysoko zdvižený varovný prst, ale zároveň jiné mé já chce věřit. V knize jsou pasáže, kdy moje skeptické já říkalo - “Už je to zase tady, tyhle kraviny. Tomu jsme se vždycky smáli a asi u toho zůstaneme, ne?”, ale zároveň tam jsou pasáže, kdy si jsem si říkal - “Jo, tohle mi dává smysl”. Wimova kniha není jen o jeho metodách, tedy o chladu, dýchání a meditaci, ale celkově o Wim Hofovi jako člověku a o jeho přístupu k životu. Ta kniha je ohromně motivující a také je napsána poměrně poutavě, takže jsem se při čtení bavil. Zároveň ale uznávám, že ke konci už se to už docela táhne a Wim se nekonečně opakuje. Celkově to byl zajímavý výlet a já se odteď budu pokoušet proniknout k účinkům Wim Hofovy metody dýchání.
Stejné tempo jako v předchozích knihách, stejně zábavné honičky a akce, a dobré zakončení série. I poslední kniha je zábavná, pokud jste smíření s tím, že se jede neustále podle stejné šablony. V této knize dal Kenichi Sonoda dohromady všechny dosud žijící postavy, aby pěkně ukončil všechny příběhové linky a s nimi celou sérii. Série Gunsmith Cats není žádný komiksový milník, ale za přečtení určitě stojí.
Do čtení třetí knihy jsem se musel trošku přemlouvat - zase ten pocit, že je to pořád to samé dokola. Taková Kobra 11. Ale potom vás Kenichi Sonoda dostane famózní automobilovou honičkou, o které byste řekli, že nemůže v komiksu fungovat. Gunsmith Cats zas a znovu dokazují, že jemné balancování na hraně jemné erotiky, automobilových honiček a nadšení pro zbraně prostě funguje a dokáže vždy pobavit.
Druhá kniha dějově i kvalitativně navazuje na první knihu. Pořád je to napínavé, akční, drsné, humorné a má to kapku erotiky. Druhou knihu jsem četl hned po té první a v jednu chvíli jsem měl trošku pocit, že je to pořád to samé. Ale přidaly se drogy a celé to najednou dostalo úplně jiný odstín. Pořád je to hodně zábavné a nemůžu jinak než hodnotit to stejně jako první knihu.
Asi jsem to nejdříve neměl dávat číst synovi, hehe :-) Jasně, přeháním, ale i tak mě Gunsmith Cats překvapily. Je to parádní - napínavé, akční, humorné, a čtenář se navíc něco dozví o zbraních. Navíc to má kapku erotiky. Parádní zábava, kterou bych rád viděl zfilmovanou. Hlavě ten "prohoz", hehe! :-)
Strašáci jsou zajímavý komiks. Zpracovává poměrně běžná témata nevšedním způsobem. Směr vyprávění je docela brzo jasný, ale cesta je klikatá a vy nevíte, co bude za další zatáčkou, natož na konci cesty. Pěkná je i kresba, která dobře pracuje s prostorem a má zajímavé barvy. Je v ní znát určitá inspirace mangou, ale našly by se v ní i jiné vlivy. Jedinou výtku budu směřovat na nepřehlednost kresby v soubojích. Jinak tomu není moc co vytknout. Povedená kniha!
Svůdné touhy, bohůmžel, nepřekvapily a nepřekonaly první knihu Svůdné schůzky. Musím říct, že jsem z Crewí série Erotika docela zklamaný. Buďto tam jsou sado/maso “prasárny” jako Příběh O a Justina, a nebo to jsou blbiny jako právě Svůdné touhy. Manara, který je někde mezi těmito extrémy, to pak už moc nevytrhne.
Kniha Svůdné touhy je sborníkem krátkých povídek, které mají něco společného se sexem. Je tam sice pár zajímavých a vtipných povídek, ale většina jsou jen bezzubé skeče, často s velmi podivnou pointou. Vzrušujícího tam toho moc není. Povedená kresba je také spíše výjimkou.
Abych si knihu patřičně užil a mohl srovnávat, pustil jsem si po letech Coppolův film. Ten má úžasnou atmosféru a zejména v práci se stíny je velmi hravý. Angažmá Mignoly coby výtvarníka je na něm rozhodně znát. Jenže číst knihu hned po shlédnutí filmu není úplně dobrý nápad. Kniha je totiž, bohůmžel, doslovná adaptace filmu a scénář si tak těžko udrží vaši pozornost. Do komiksových panelů jsou převedeny i prvky, které nemají v komiksu odůvodnění a nebo bez znalosti filmu nedávají smysl. Místy byl komiksový scénář příliš zkratkovitý. Těžko si umím představit, jak bych tento komiks bez znalosti filmu vnímal. Až budu mít v budoucnu chuť dát si Drákulu znovu, pak raději zvolím Coppolův film než adaptaci Roye Thomase a Mikea Mignoly.
Nikdy jsem nebyl Moebiovým nekritickým obdivovatelem a zvláště jeho scenáristickou práci jsem většinou shledával spíše jako nedostatek. Proto jsem neměl velké očekávání ani od Silver Surfera a jeho Podobenství. Slyšel jsem na něj ale tolik chvály, a to už před jeho českým vydáním, že jsem si to nemohl nechat ujít. Teď jsem vážně rád, že jsem si ho pořídil a že jsem se mýlil. Podobenství je opravdu skvělé. A to jak po příběhové stránce a po stránce jeho poselství, tak i po výtvarné stránce.
Vidět Moebiovu “evropskou” kresbu v marvelovském superhrdinském komiksu je vážně zážitek. Jeho kresba je sice plná detailů, ale zároveň je takovým zvláštním způsobem strohá. A to k tomuhle příběhu parádně sedlo. To jak nakreslil město plné mrakodrapů, detaily na Galaktusově těle a nebo šílenství davu lidí, to je úžasné.
Co se týká příběhů, tak motiv je jasný, ten je od Stana Leeho. Otázka je, nakolik má zásluhy na jeho podání a vyznění Lee a nakolik Moebius. Podobenství je krásná sonda do psychologie lidstva jako davu - nebo spíše stáda. V mnohém mi to připomnělo Supermana - Mír na Zemi, který u nás z mě neznámých příčin propadl. Připomnělo mi to tohoto Supermana nejen formátem knihy, ale i snahou zachytit chování lidstva z pohledu mimozemšťana. K oběma knihám se budu rád vracet.