Norri komentáře u knih

Jsem z téhle série nadšený, i když je to vlastně hrozný guláš. Ten příběh i vyprávění se průběžně mění. Začíná to jako historická fikce z velké francouzské revoluce, kdy Jodo do skutečných událostí zasazuje svůj fantasy příběh. To mě přimělo si na Wikipedii něco málo z toho období nastudovat, a to mě na takových komiksech rád. Potom se příběh změnil na Jodovu verzi 'Ligy výjimečných', aby se na konci překlopil na sci-fi s poselstvím lásky, světového míru. Celé je to proložené duchovními transformacemi, transcendencí a osvícením, kdy hlavní hrdina/hrdinka projde tolika duchovními a psychickými změnami, že si vůbec nejsem jistý, jestli se na konci nedostal tam, kde byl na začátku. Přesto se mi to líbilo, protože to prostě bylo zábavné a bylo možné si některé postavy oblíbit, což u Joda není zcela běžné. Je sice pravda, že v druhé knize se všichni začali chovat tak nějak více hystericky než v prvním díle, ale není to takový extrém jako v 'Královské krvi'.

Druhým důvodem, proč jsem s touto sérií spokojený, je kresba. Ta je naprosto úžasná a já jsem si ji užíval od prvního až do posledního panelu. Skvěle je nakreslená nejednom krajina a architektura, ale také veškeré fantastické prvky, a hlavně lidi a jejich obličeje. Kresbu Petiqueuxe Jérémyho jsem oceňoval především u oboupohlavní postavy hlavního hrdiny. To, jak dokázal zachytit ženské i mužské rysy v obličeji zároveň a jak v tom po celou sérii dokázal zůstat konzistentní, to je obdivuhodné. Zkrátka pěkný chlap, ale ne až tak pěkná ženská.

4 21.09.2021

Nuda a nelíbila se mi ani kresba a vzhled Bladea. Představte si, že by ho místo Wesley Snipese hrál Bill Cosby. Anebo kdyby Bladea natočili v Bollywoodu. Ale abych jenom nekritizoval - docela mě bavil sešit s démonem v obchoďáku. A taky Bladeův origin, který byl čtenářům odhalován po kouscích po celou knihu, byl svou atmosférou docela zajímavý. Retro sešit byl taky nuda.

1 19.09.2021

Hlavním příběhem této knihy je ‘Poslední příběh’ od scénáristů Eda Brubakera a Matta Fractiona, a celé řady kreslířů. Příběh se nevěnuje jen nejznámějšímu Iron Fistovi Dannymu Randovi, ale také jeho předchůdcům. Je nám zde ukázán nejen origin Dannyho, ale také je zde poodhalená komplikovaná mytologie a historie Iron Fistů a jejich světa. Právě ta komplikovanost Iron Fistovy historie je největší slabinou příběhu, protože komplikuje jinak velmi povedené vyprávění. Velmi silnou stránkou tohoto komiksu je kresba. Každá časová linka je kreslená jiným kreslířem, ale ta hlavní a nejdelší část je kreslená úžasným Davidem Ajou.
Kniha obsahuje také retro origin ‘Iron Fistův hněv’, který taky není vůbec špatně nakreslený, ale je ukecaný tak, jak retro komiksy bývají.

1 12.09.2021

Ačkoliv jsem si komiks o Shang-chim chtěl přečíst před návštěvou kina, tak jsem to nezvládl. Před čtením jsem tedy už byl svázaný očekáváním po povedeném stejnojmenném filmu. Když jsem si ale přečetl anotaci, tak jsem byl zklamaný, že to nebude ani o Mandarinovi, ani o deseti “náramcích”. Potom jsem to ale otevřel, viděl jsem kresbu 'Pavoučího ostrova' a věděl jsem, že ani špatný příběh už můj dojem nezkazí. Ta kresba a barvy jsou úžasné a mě bavilo si jednotlivé panely prohlížet. Děj je velmi krátký, lehce hororový a má docela dobrou atmosféru. Příběh jako takový je docela slabý a je to jenom takové vykousnutí odjinud. Ale ta kresba…

Druhá část 'Přízraky minulosti' je taková, jak je popsaná v předmluvě - kombinace Bondovek a Bruce Leeho. Jenomže je to zkratkovité a vytratila se z toho ta správná atmosféra pokorného kung-fu mistra. Navíc zapojením černé magie do děje se z toho stalo něco, co není ani kočka, ani pes. Kresba zde také nestojí za nic.

12.09.2021

Moebiovu kresbu mám rád, ale přesto jsem se této knihy docela bál, protože jeho Edena mi scénářem vůbec nesedla. Jsem rád, že se moje obavy nepotvrdily. Alespoň ne zcela. Tahle kniha je důkazem, že Moebius je mistrem nejen mnoha kresebných stylů, ale také stylů příběhů. Je pro mě důkazem toho, že ne všechny jeho scénáře jsou tak silně ovlivněné jeho duchovní cestou a za to jsem rád. Jeho osvícené a snové scénáře zkrátka příliš nepobírám.

Nevýhodou povídkových knih je, že je nejde hodnotit jednoduše jako celek a pokud nechci být hodně zkratkovitý, pak je potřeba jít do detailu jednotlivých povídek. Tato kniha je rozdělena na čtyři části, z nichž většina je pojmenovaná po její první povídce. První část s názvem 'Dlouhý zítřek' je čistá sci-fi a je skvělá. Možná částečně i proto, že autorem dvou povídek v této části je někdo jiný. Moebiova kresba je úžasná! Prokreslená, tak jak to Moebius umí. Na některých panelech je hrozně moc věcí k objevování, všude je spousta lidí, kteří něco dělají a celé to pak působí neuvěřitelně živě. Jinde zase Moebius úžasně pracuje s obrovským prázdným prostorem vesmíru či pouště. Některé stránky bych si ve velkém dal rovnou na zeď.

Druhá část 'Majorovy prázdniny' je dost nesourodá směska scénářů i kresby. Grotesky, které končí jako blouznivý sen, zmatené pokusy o nemorálnost, prapodivné gagy, ale také opravdu povedené a vtipné kraťasy. Navíc co příběh, to jiný styl kresby. Hodně mě zde pobavila povídka 'Štvanice na Francouze na dovolené', od které je odvozen název této části.

Třetí část 'Zastávka na Faragonescii' má název podle první povídky a ta je dokonalost sama - na poměry této knihy docela dlouhá povídka, plná imaginace, pěkně nakreslená a hlavně vtipná. Má i Moebiův duchovní rozměr, ale nezachází příliš daleko. Povedené jsou i povídky 'Na Fenixonu bude nějaký krásný princ' a 'Je člověk dobrý?'. Zbývající kraťasy tuto povedenou část pěkně doplňují.

Čtvrtá část 'Slepá citadela' je směsicí všeho možného - od fantasy až po příběh ze zcela normální reality. Scénářem v ní pro mě vyčnívají povídky 'Projížďka', 'Bílá noční můra' a 'Vánoční příběh'.

Každá část je doplněna Moebiovým komentářem ke všem povídkám. V některých případech jsou ty komentáře příjemně doplňující, ale v některých jiných případech zatahují do povídek hlubší duchovní rozměr, který jsem tam hledat nechtěl.
P.S. Co je to za running joke s belgickými mycími houbami?

3 06.09.2021

Jmenuje se to sice ‘Dospělost je mýtus’, ale je to spíše pro mlaďochy a nesmělé studenty, kteří ještě nemají všechno u pr*ele a všechno hrozně řeší. Chlap po čtyřicítce pro tohle fakt není cílovka. Ale uznávám, že v několika situacích jsem se poznal a párkrát jsem se od srdce zasmál.

02.09.2021

Ta kniha je monstrum, které vás zprzní, rozšlápne a potom vás za vyhřezlé střeva vláčí dva měsíce za sebou.

František Novotný stvořil skutečně monumentální dílo a to nejen svým rozsahem, ale také svým obsahem. K Valhale jsem se dostal kvůli mé lásce k severské mytologii. Nápad, že germánští piloti z první světové války, coby noví einherjové, bojují na dvojplošnících proti Súrtrově drakům, mi přišel kouzelný. Jenomže to je jen začátek, protože potom dojde na svět podobný Dickovu románu ‘Muž z vysokého zámku’. Druhou světovou válku zde vyhráli Nacisti za pomoci nemrtvé armády Thule z Niflheimu. Děj knihy se poté odehrává v rozmezí let 1942 až 1991. Tomuto světu vládnou démoni a nemrtví nacističtí pohlaváři, a kromě techniky zde funguje také magie. Novotný si nebere žádné servítky a jeho nacistický svět je opravdu hnusný a děsivý. V knize je řada velmi explicitních pornografických scén, ale také řada hororových krváků.

To všechno by samo o sobě nebylo až tak zajímavé, kdyby se František Novotný v této alternativní historii neopřel o skutečné osoby z našeho světa - o jejich díla a osudy. Jde o české i světové vědce, spisovatele, vojáky, politiky a dokonce i malíře a filozofy, z jejichž děl upletl velmi promyšlený a komplikovaný svět. Tyto skutečné osobnosti mají samozřejmě své místo také v tom nacistickém alternativním světě a jejich role je často až vtipně podobná jejich reálným osudům. A to je nejenom zdroj mého obdivu k této knize, ale také počátek všech mých výtek.

Mám rád dlouhé příběhy, ale co je moc, to je moc. Valhala je velmi dlouhá a její čtení mi zabralo asi šest týdnů. Jenomže už po dvou týdnech spolehlivě zapomenete detaily z již přečteného děje a tady jsou detaily hodně důležité. Vzhledem ke struktuře vyprávění se pak pasáže, které si chcete zopakovat, velmi těžko dohledávají. A to kniha naštěstí obsahuje i rejstřík. Kromě normálního vyprávění, které často skáče do vzpomínek, se děj knihy neustále točí kolem několika klíčových okamžiků, ke kterým se kniha neustále vrací, aby je vyprávěla z pohledu jiného účastníka a doplnila detaily. Novotný také často velmi podrobně popisuje prostředí, či rozebírá politické a společenské nálady. Navíc kniha hodně pracuje s cestováním v čase (oběma směry), skákáním mezi realitami a se zdvojováním osob a věcí, což všechno dohromady způsobuje neuvěřitelný chaos. Je sice pravda, že se po většinu knihy zdálo, že si v tomto chaosu Novotný udržuje přehled a všechno to dává logický smysl, ale ke konci jsem měl přesto pocit, že se mu to přece jenom trošku rozpadlo a dopustil se několika chyb. Na závěrečné rozřešení to naštěstí nemělo větší vliv. Zůstalo ale pár nezodpovězených či nedovyprávěných nitek.

Nechci ale jenom kritizovat, protože jsem se ve výsledku bavil a jsem rád, že jsem si Valhalu přečetl. Nejde jí upřít osudovost a Novotnému velkou imaginaci a schopnost napsat velmi komplexní příběh. Přesto její další přečtení neplánuji. V knize je hrozně moc pasáží, které sice celé knize a všem aktérům dávají neuvěřitelnou hloubku a bohaté pozadí, ale pro celkový příběh nejsou až tak důležité. Když to střelím od pasu, bez nich by se kniha mohla zkrátit na jednu třetinu a já bych si ji v budoucnu rád přečetl znovu. Takhle jsem ji měl už plné zuby a těšil jsem se, až skončí a já budu moci číst zase něco jiného. Ty vypuštěné pasáže by pak v pohodě obstály jako samostatné povídky ‘Ze světa Valhaly’ a čtenář by se k nim klidně mohl vrátit i po nějaké delší době a beze strachu, že přestávkou ztratí nit hlavního vyprávění.

02.09.2021

Indiánské léto - vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Jestli Manarovy prasárničky, historickou tragédii, nebo romantický příběh. Ono je to nakonec od všeho něco. V závěru tohoto příběhu se píše, že to vychází ze skutečných událostí. To zajímavé tam ale dodal až Hugo Pratt a Nathaniel Hawthorne v románu Šarlatové písmeno, kterým je tento komiks inspirovaný. Zajímavá je morálka všech zúčastněných. S její znalostí zcela přehodnotíte přiměřenost činu, který celý příběh odstartoval a vyeskaloval do tragického konce. Ač se to odehrává v okolí puritánské osady, a nebo právě proto, tak si tam potají rád vrzne každý s každou, indiány nevyjímaje. Poměrně zajímavý je i přístup indiánů k pomstě a přátelství. Vyprávění má vysoké tempo a nenechá vás chvíli vydechnout. Milo Manara zde odvedl svůj standardní dobrý výkon. Ne tak skvělý jako v Caravaggiovi, ten je jeho vrcholem, ale prostě dobrý.

El Gaucho - Druhý příběh také vychází z historických událostí a popisuje příběh několika lidí na pozadí dobývání Buenos Aires britským námořnictvem. Stejně jako první příběh se i tento odehrává jen v několika málo dnech a dokonale vás vtáhne do děje. I tady si Manara přišel na své a irské prostitutky zde zcela bez ostychu dávají na odiv svůj "vercajk". Kresba se zde Manarovi opravdu povedla. Oproti Indiánskému létu je prokreslenejší a má lepší barvy. Vypíchnout zde musím kresbu přírody.

Indiánské léto je povedená kniha s velmi dobře vyprávěnými historickými příběhy a povedenou kresbou Milo Manary. Podle informací na konci obou příběhu je evidentní, že si Hugo Pratt dal hodně záležet, aby byl co nejvíce historický věrný. To rozhodně oceňuji.

6 16.07.2021

Jestliže se první kniha dala zařadit do pseudo historického žánru (až na ty účinkující duchy), tak druhá kniha už je čisté fantasy. Musím říci, že ji to prospělo. Jodo zde věnuje více tvůrčího přetlaku fantastičnu než záplavě zvratů, zrad a schizofrenních změn charakterů hlavních postav. To je oproti první knize příjemná změna, když jsou všechny postavy po celou knihu víceméně konzistentní, ba co více, dokonce se i vyvíjí. Zůstalo však příliš vysoké tempo vyprávění. Když jsem si přečetl obě knihy najednou, tak má mě obsah té ságy jako celek docela zapůsobil. Dovedu si představit, že by to bylo mnohonásobně natažené a vyplněné nějakou vatou. Pak by to bylo jako Hra o trůny. Když ale máte zhuštěné jenom zásadní a epické události, tak je pak jasné, že to působí přepáleně.

Celý komiks táhne neuvěřitelně nahoru kresba. Ta je naprosto úžasná, realistická, propracovaná, dynamická.... prostě skvělá. Pokud bych měl něco vytknout, tak jedině fádní a nudnou práci s panely Na druhou stranu, k té realistické kresbě by se žádná divočina nehodila.

4 15.07.2021

Tak to dopadlo tak, jak jsem se obával - bez vysvětlení, které by mě uspokojilo. Jistě, lovecraftovský příběh snad ani jinak dopadnout nemůže. Problém ale není ani tak v tom, jak to skončilo, ale v otázkách, které vyvstaly předtím. V drobcích, které Brubaker rozsypal cestou a od kterých jsem čekal, že na konci někam zapadnou. To se ale nestalo. Jsem zklamaný. Série Fatale jako celek se mi líbila, byla napínavá a zvědavost mě táhla dál…

3 12.07.2021

Ani čtvrtý díl nepřinesl odpovědi na jedinou z otázek, ale zato přinesl slušnou dávku lidského šílenství. Čtvrtá kniha se opět povedla. Opět je děsivá, ale nikoliv kvůli nadpřirozenu, ale kvůli tomu, jak lidé mohou ztratit příčetnost a jak zvrácená lidská mysl může být. Co se stane, když chtíč odsune morálku stranou. Je zajímavá tím, že konečně propojuje dějovou linku z minulosti s dějovou linkou z přítomnosti, která se táhne přes všechny knihy. A v neposlední řadě je zajímavá tím, že se celá točí kolem grunge kapely v Seattlu.

U kresby Seana Phillipse jsem měl v některých panelech pocit, že je silně odbyl, ale vyprávění má takové tempo, že není čas se nad kresbou příliš pozastavovat.

5 12.07.2021

Ed Brubaker v povídkách dále vytěžuje svět, který vytvořil v první knize. Ve čtyřech krátkých povídkách přibližuje minulost Josephine i dvou jiných jejích předchůdkyň… ať už to znamená cokoliv. Dostáváme malé drobečky odhalení, ale jinak mi tahle změna kurzu nastaveného v prvních dvou knihách moc nesedí.

4 12.07.2021

Nebudu opakovat jak je to boží. To jsem napsal u prvního dílu a pořád to platí. Jen jsem čekal, že se děj posune o trošku více. Ve skutečnosti se to podobá prvnímu dílu, jen se děj odehrává o 20 let později. V odhalování záhad se to neposunulo ani o píď. Má to ale úžasný spád, je to napínavé a zkrátka to baví.

5 12.07.2021

Tak tohle je boží…a těžko říct, o jakého boha jde. Že je Ed Brubaker skvělý, vím už dávno, ale přesto mě dokázal překvapit a jsem z první knihy Fatale nadšený. Líbí se mi, jak je celý příběh rozehraný. Sice na konci knihy nejsem o moc chytřejší než na začátku, ale toužím vědět, co bylo a co bude. Líbí se mi, že hlavní postavy nejsou černobílé a ač má hlavní Femme Fatale obrovskou moc a zůstávají za ní mrtví, tak je sama zmítaná osudem a pronásledovaná mocí mnohem větší a děsivější. Ed Brubaker dokázal do Fatale dostat úžasnou atmosféru, která je děsivá a tajemná a smyslná zároveň. Dokonalý kříženec Lovecrafta a Clive Barkera.

Kresba Seana Phillipse a barvy Dave Stewarta jsou skvělé jako vždy.

Trošku problém mám se slovem JO, které se v českém překladu často vyskytuje jako souhlas a také jako zkratka jména hlavní postavy Josephine. Občas je to matoucí a chvíli to i vypadá jako záměr, než vám dojde, že to takto funguje jenom v češtině. A když jsem u té kritiky, tak skoky v místě a čase a změna vypravěče také občas docela překvapují, protože chvíli trvá než pochopíte, že už jste jinde. Ale to jen jenom malý detail.

6 12.07.2021

Tuto knihu jsem dlouho sháněl a přiznávám, že to bylo primárně kvůli komiksům Káji Saudka. Přístup, nebo spíše požadavky, Kájových dědiců totiž údajně neumožňují její dotisk. Nakonec jsem ji naštěstí sehnal a musím říct, že jsem překvapený a nelituji jediné koruny. Jsem překvapený, jak moc jsem od té knihy dostal. Nikdy jsem nebyl Jestřábův velký fanda, nebo dokonce uctívač, to mě víceméně minulo. Jeho dílo jsem vždy konzumoval jen v komiksech. Tedy spíše jen komiksovou adaptaci jeho románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kterou jsem v souborném vydání četl v roce 1990 stále dokola. K přečtení seriálu Rychlých šípů jsem se dostal až nedávno a musím říct, že mě to příliš nevzalo. Možná kvůli absenci nostalgie to na mě prostě nefungovalo. Tahle kniha mi ale dokázala, že Foglarovy příběhy mají i přes svou naivitu něco do sebe. Obsah knihy Svorní Gambusíni má kvalitativně silně vzestupnou tendenci, obsahuje dohromady 15 seriálů nebo krátkých příběhů a je rozdělena do tří logických částí.

První část knihy patří seriálům, které Foglar přímo psal. Jsou to všechno více či méně zdařilé klony Rychlých Šípů. Spíše méně než více. Jsou zde Svorní Gambusíni, Medvědí družina a Kulišáci. Kulišáci jsou Foglarův druhý nejdelší seriál a z této části knihy así nejpovedenější. Jejich příběhy byly později přepracovány do Rychlých Šípů. Docela zajímavá je u Kulišáků kresba akvarelem, která na některých panelech vypadá opravdu dobře. Mezi Foglarovy seriály patří také příběhy Reda a Pima, kteří “překvapivě” mají také svůj klub, ale svá dobrodružství zažívají v divočině Severní Ameriky a na Amazonce. Kresba se sice nedochovala v obstojné kvalitě, ale alespoň to do těchto klubáckých příběhů přineslo trošku exotiky, namísto banalit, jako je třeba rozbitá nástěnka anebo odhalení maňáskového divadla. Scénář je sice zkratkovitý a pitomý až běda, ale oproti předchozím seriálů v této knize je to docela příjemná změna.

Druhá část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových povídek. Tuto část otevírá naprostá pecka a to komiks K pramenům neznámé řeky, nakreslený Miroslavem Schönbergem. Je zábavný, dobře napsaný a má parádní kresbu plnou nápaditých kompozicí. Škoda jen, že je tak krátký. Dalším krátkým komiksem je adaptace povídky Váhy života a smrti. Jsou krátkým poučením o tom, proč je lepší nechlastat. Není to úplně špatné, ale počítám, že od chlastu to asi nikoho neodradilo. Maximálně někteří díky tomu začali pít až v sedmnácti. Kresba neohromí, ale pro tento příběh postačuje. Následují dvě adaptace nakreslené Michalem Kociánem, který patří k velice šikovným kreslířům. Jsou to komiksy Příběh ze tmy, který má téměř hororovou atmosféru, a Lov na netvora, který považuji za nejzdařilejší adaptaci povídky v této knize. Nečekaně napínavý je i Boj na Čertovce.

Třetí část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových románů. Tady se dá s klidným svědomím říct, že co komiks, to legenda. Chata v Jezerní kotlině, nakreslená Marko Čermák je komiks, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem ho v dětství četl. Po dočtení si tím už nejsem jistý, ale stavění chaty z bedniček si pamatuji. Z dnešního cynického, dobou a věkem ovlivněného pohledu to působí téměř jako milostný román, ve kterém jaksi není pro děvčata místo. Nicméně ten komiks jsem přečetl jedním dechem. Je povedený a hodně intenzivní. Stejně jako Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. To je nesmrtelná legenda, která sice zestárla, ale dobrodružství a napětí má stále na rozdávání a stále je to parádní čtení. Otázkou je, nakolik je u mě poháněná nostalgií. Pro tuto knihu byly oba komiksy, Záhada hlavolamu i Stínadla se bouří, Marko Čermákem dodatečně kolorovány. Až na několik scén tím ty komiksy kupodivu neztratily nic ze své atmosféry a vypadají v barvě dobře.
Říká se, že závěr patří mistrům a je to tak i v této knize. Poslední komiksy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn s příběhy kluků z klubu Saturn nakreslil Kája Saudek a jsou parádní. Je zajímavé vidět, jak rozdílnou atmosféru dokázali udělat Marko Čermák a Kája Saudek na typově podobných příbězích. Je zajímavé srovnat, jak oba pracují s komiksem a s kompozicí. Nyní bych ani náhodou nedokázal říct, že ten či onen to zvládl lépe.

Knihu uzavírá obsáhlá textová část, která čtenáře seznamuje s historií jednotlivých seriálů, se zajímavostmi i s kontextem doby. Žádné nudné kecy, ale zajímavý výlet do historie.

Tuto knihu zavírám a vracím zpátky do své knihovny s vděčností. Sice mé dobrodružství z dětství a mládí nebyly tak dobrodružné jako dobrodružství Foglarových hrdinů, a navíc mě paměť o některé z mých dobrodružství okrádá, ale jsem vděčný, že jsem je mohl prožít. Jsem rád, že mě tato kniha přiměla vzpomenout si na některé z nich. Trošku se obávám, že většina dnešních dětí je “uvězněna” v online světě a šanci na dobrodružství si nechává proklouznout mezi prsty.

1 02.07.2021

Je to zábavné a skvěle nakreslené, ale ty krátké jednosešitové povídky mi úplně nesedí. Buďto je ten děj uspěchaný a tomu příběhu by slušelo více prostoru (Barbarská láska), nebo to působí, ač je děj uzavřený, jenom jako skvělý úvod či ukázka delšího nedovyprávěného příběhu (Návrat). To je škoda. Mám radši delší propracované příběhy. Alespoň že to celé zastřešuje příběh o Karmínové čarodějce a jejích dětech, který propojuje všech prvních dvanáct Aaronových sešitů. Tento dlouhý příběh vyvrcholí v posledních dvou sešitech, přičemž ten předposlední (U Croma) je takřka geniální a náramně jsem si jej užil.

5 21.06.2021

Dobyvačné armády je fantasy odehrávající se v blíže nespecifikovaných fantaskních zemích. Kniha se dá rozdělit na tři logické části, respektive dvě části a jeden bonusový komiks, který nemá s Dobyvačnými armádami nic společného, kromě osoby výtvarníka Jean-Claude Gala.

První část dala název celé této knize a obsahuje pět krátkých vypointovaných příběhů, které se zaměřují na osudy jednotlivců. Hned první příběh mě docela vyděsil, protože jsem se začal bát, že celá kniha bude jako tento příběh. Jeho děj je velmi prostý a jeho vyprávění by se vešlo do pár vět. Jenže ten komiks nefunguje. Má začátek, má konec, ale to co se mělo odehrát mezi tím moc nedává smysl a celkově je to prostě nuda. Podobné je to i s druhým příběhem. Třetí příběh má jen čtyři stránky a nemá smysl se o něm nějak rozepisovat. Čtvrtý a pátý příběh jsou z těchto krátkých příběhů nejlepší a vtipně ukazují, jak vrtkavý osud může být.

Hlavní část knihy obsahuje dvě alba s názvem Arnova pomsta a Arnův triumf. Arnův příběh by se vzdáleně dal přirovnat k filmovému Barbarovi Conanovi. Mladému barbarovi Arnovi jsou zabiti rodiče a on je uvržen do vězení. Po letech uteče a vydává se za svou pomstou proti celému Impériu. Arnův příběh je docela zajímavý a má nečekané zvraty. Překvapí především krutost, a to jak záporáků, tak i samotného Arna.

Hlavní devizou této knihy je kresba Jean-Claude Gala. Na první pohled jsem měl pocit, že je jeho styl velmi podobný stylu Richarda Corbena. Přispěla k tomu i atmosféra prvních dvou příběhů, které mi atmosférou připomněly Corbenovu knihu Duchové mrtvých. Už druhý pohled ale ukázal, že styl J-C Gala je pro mě mnohem stravitelnější - bohům díky. Gal i Corben mají potřebu nimrat se v nejmenších detailech. Avšak zatímco Corben se vyžívá především v detailech rozkladu, tak Gal až maniakálně a naprosto precizně vykresluje detaily a ozdoby zbrojí, oblečení, měst, ruin a detailně prokresluje dokonce i obyčejné skály. Zpočátku mi trvalo, než jsem si ke Galově kresbě našel cestu, ale nakonec jsem si ji docela užíval.

Dovolím si jednu poznámku na závěr. Nechápu potřebu cpát na všechny knihy parciální lak. Někde je to vyloženě na škodu. U této knihy vypadá spodní hrana přední desky jako by byla hnusně olezlá a oloupaná - jenom kvůli tomu zpropadenému laku. U komiksů od Arga to není poprvé a obávám se, že ani naposled.

2 09.06.2021

NANITS chronicles je krásně komplexní svět, který v této knize tvoří tři naprosto rozdílné komiksy - jedno čistokrevné sci-fi odehrávající se v roce 2177, postapo z kolonie v poušti z roku 2056 a drsná noirová akčňárna z roku 2225.

Úvodní prolog a příběh z roku 2177 jsou v knize jako hlavní příběhy. Je to sci-fi, ve kterém jsem si od začátku vyloženě rochnil a užíval si ho. Parádně mi to sedlo technickou stránkou, zápletkou i vizuálem. Je to pecka! Má to ohromný spád a ani chvíli to nenudí. Nečekaný konec tohoto příběhu mě nepříjemně překvapil, protože bych toho chtěl mnohem, mnohem více. Hlavní postavy jsem si rychle oblíbil a rád bych s nimi v této rozehrané partii strávil více času.

Druhý a třetí příběh by se daly nazvat spin-offy. Příběh z roku 2056 mi příběhem i výtvarným stylem připomněl autorské komiksy Jasona Aarona jako jsou Skalpy anebo Muži hněvu. I tento příběh je ukončen před očekávaným vyvrcholením, a já věřím, že se na jeho konec v budoucnu ještě dostane.

Noirový příběh z roku 2225 bych snad ani nenazýval detektivkou. Je to jedna velká akce a krvavá řež, ve které na nějaké hledání stop vlastně ani není čas. Scénář tohoto příběhu mi připadal nejméně propracovaný, ale je to zábava a dobře to doplňuje vesmír NANITS chronicles. I v tomto příběhu je fantastická kresba. V určitém směru je naprosto boží, ale občas mi v ní některé věci neseděly. Téměř psychedelické barvy pak posouvají zážitek z tohoto komiksu na úplně jinou úroveň.

6 06.06.2021

Jack Wolfgang je nejchlupatější James Bond! Nečekal jsem od toho moc, ale nakonec jsem se u toho dobře bavil. Je to příjemná oddechovka. Scénář sice není žádná hitparáda a některé hlášky by se hodily spíše do "Tlapkové patroly", než do příběhu, kde se řeší drogy, sex a jiné zvrácené kratochvíle, ale dá se to snést. Nebere se to příliš vážně a je tam poměrně hodně humoru. Na druhou stranu, kdyby se všechna ta zvířata nahradila lidmi, obzvláště třeba černochy anebo asiaty, tak by to najednou dostalo úplně jiné kontury a jinou atmosféru.

Hodně ten komiks drží nahoře povedená kresba. Kresba postav, lidských i antropomorfních zvířat, je vážně parádní a dynamická. Snad jen pozadí panelů nemuselo být tak často odbyté barevným přechodem. Také rámečky s vnitřním hlasem mohly mít všude stejný font.

Jo a taky je tam Vincent Vega, Jules Winnfield a strýček Skrblík.

06.06.2021

Ufff… kde začít? Po dočtení téhle knihy toho mám v hlavě tolik, co bych k ní chtěl říct a zároveň se obávám, že na něco z toho zapomenu. Jimmyho Corrigana můžu směle zařadit k nejpodivnějším knihám, jaké jsem kdy četl. V prvé řadě pro mě vůbec nebylo jednoduché se do ní začíst. Když jsem ji začal číst poprvé, tak jsem ji po určité době v záchvatu zoufalství odložil s tím, že na tohle prostě nemám. Že jsem vyhodil peníze za něco, čemu zkrátka nerozumím. Při druhém pokusu jsem zatnul zuby, nadopoval jsem se kofeinem a navzdory návalům zoufalství jsem se prokousal přes první třetinu (asi) knihy, která je příšerně matoucí. Je v ní plno zmatených snů a představ, které se nedají odlišit od vzpomínek či odlišných časových rovin příběhu. Taky ještě nejste zvyklí na to, že do normálního toku vyprávění jsou vložené momentální představy, aniž by byly nějak vizuálně odlišené. Nechápu, že toto mohlo vycházet jako novinové stripy a lidi, ani vydavatelé, s tím neposlali Chrise Warea k šípku.

Jakmile se však dostanete přes první třetinu knihy, tak vyprávění začne být souvislejší a stravitelnější. Stane se z toho čistá existenciální deprese, která vás sice drtí, ale alespoň víte kde jste a co se děje. Sledujete historii jednoho rodu, ale optika, kterou to sledujete, je značně pokřivená. Možná je to tím, jak jsou hlavní postavy nakreslené a nebo je to tím, jak se scénář vyžívá v trapných momentech, trapném tichu a trapnosti obecně. Například zrovna Jimmy Corrigan - má práci v kanceláři a žije zcela samostatně, ale podle jeho chování a výrazu v obličeji byste řekli, že je zcela nesvéprávný a že utekl z ústavu pro mentálně zaostalé. Podobné je to s jeho předky. Bylo mi zpočátku velmi nepříjemné sledovat takovéto postavy a jejich trapné dialogy. A to není moje kritika scénáře, ony jsou opravdu napsané tak, aby byly trapné. Celkově je to vyprávění velmi absurdní. Často jenom sledujete postavy, jak zmateně sedí, čumí a neví co říct. Doslova celé stránky koncentrované trapnosti.

Když se na to ale podívám z jiného úhlu, tak tohle je naprosto upřímný popis života. Takový život bohužel často je. Jdeme z trapnosti do trapnosti a v hlavě si tajně přehráváme teoretické scénáře situací, které mohou nastat.

Zmínit musím samozřejmě výtvarné zpracování, které je úzce propojené se scénářem. Chris Ware rozbíjí stránky na kvanta malých panelů, ve kterých úspěšně rozkresluje a prodlužuje trapné chvíle ticha, či se pomocí nich v rychlosti posouvá dopředu s tím, že zároveň načrtne, co se všechno stalo. Naprosto unikátní jsou vysvětlující diagramy, které když se naučíte číst, tak vás zkrátka pobaví. Zajímavé je také to, že všechny texty v knize jsou psané velmi malým písmem. Tak malým, že by ke knize měl BBart dávat i lupu.

A vůbec, celý tento můj komentář je úplně trapný…

3 31.05.2021