Norri komentáře u knih

V té věčné válce nakonec záleží jen na tom, kým jsi ve svém srdci. Je jedno, zda se nazýváš křesťanem, pohanem, druidem, čarodějnicí nebo hrdinou. To je jen jméno tvého meče…

Kniha obsahuje dva příběhy a oba jsou velmi odlišné. V prvním příběhu o meči krvavého boha Pat Mills vyhlásil církvi válku. Jménem Bohyně země do ní tepe zcela bez milosti a skrze svého hrdinu Slaina ji trestá za všechny její historické křivdy. Je to boží! Není to ale jenom bezduchá rubanice. Jsou tam i zajímavé myšlenky, které to celé posunují o kus výše.
Druhý příběh rozvíjí legendu o králi Artušovi. Konkrétně tu, kterou známe z filmu Excalibur z roku 1981. Je to zábavný příběh, ale kvalit toho prvního nedosahuje. Nevím, jak to vysvětlit, ale mám z toho pocit, jako kdyby za Millsem přišli a poprosili ho, aby jeden příběh napsal o Artušovi. Chybí mi v tom atmosféra a styl vyprávění z “meče” a z Rohatého boha.
Skvělé ale v této knize nejsou jenom příběhy, ale úžasná je i kresba. Na té se podílelo více autorů a výsledek si nezadá s kresbou Simona Bisleyho z Rohatého boha. Zpočátku jsem měl pocit, že kresba je stejně jako v Rohatém bohovi až příliš temná. Teď si ale myslím, že je to naprosto v pořádku. Ta temnota k těmto příběhům patří. Je to jako temné dunění bubnů, které má protivníky vyděsit. Jako ohnivý had z Požíračů mrtvých. Zkrátka chci říci, že to má úžasnou atmosféru.

Křeč obludnosti jej proměnila v "bestii" - v to zvíře, které dříme v každém člověku, ale poutá jej tíha civilizace.

2 13.12.2020

Historii mám rád, přestože ji nemám příliš nastudovanou. Právě proto mám rád i knihy a komiksy, které mě přimějí si o ní něco víc vyhledat a přečíst. To je případ i této knihy. Pierre Christin a Enki Bilal v ní vyprávějí dva příběhy, které vás přinutí se alespoň zamyslet nad minulostí, kterou si mnozí ještě mohou pamatovat.
“Falangy černého řádu” jsou zajímavá historka, která reflektuje ozvěny občanské války ve Španělsku a společenské nálady z doby, kdy tento komiks poprvé vyšel. Kniha obsahuje také rozhovor s oběma autory, ve kterém Pierre Christin zmiňuje, že měl potřebu reagovat na společenskou shovívavost k levicovým teroristům, která jej pobuřovala. V příběhu sledujeme levicové extremistické dědky (bývalé interbrigadisty), jak přes celou Evropu pronásledují fašistické teroristické dědky (bývalé frankisty), aby je postříleli. Je docela zajímavé je při tom sledovat a pozorovat, jak jim postupně dochází dech. Hlavní pointou pak je zřejmě to, že extremismus je vždy extremismus, bez ohledu na to, jaká ideologie se za ním schovává.
Druhý příběh “Na lovu” se tváří jako něco, co je zasazeno do konkrétních historických událostí s konkrétními historickými postavami. Celé je to podpořeno i přiloženými fiktivními medailonky aktérů. Jsem docela zklamaný z faktu, že je to úplně celé smyšlené. Bez skutečného historického základu je to jen příliš ukecaný příběh.
Je to pro mě první Bilalova kniha a tak i první setkání s jeho kresbou. Ta je vymakaná a detailní. Až na stínování obličejů ve Falangách ji nemám co vytknout. Je v ní vidět určitý Bilalův vývoj mezi Falangami a Lovem. Ve Falangách mě i přes své kvality nedokázala příliš nadchnout, ale v Lovu už jsem byl spokojenější.

2 07.12.2020

Tento komiks vám nedá šanci se nadechnout. Na začátku vás popadne a pustí vás až na konci. A přesto ve vás něco z něj zůstane. Jerome Charyn a François Boucq spolu vytvořili komiksy, které ve vás vyvolají širokou škálu emocí. “Čertův rypák” i “Tulipánek” připomenou, jaký hnus v sobě Sovětský svaz nejen skrýval, ale také šířil do světa. Budete cítit zhnusení, ale také údiv, uspokojení a z lehce fantastických závěrů dokonce okouzlení. Boucqova kresba je opět prvotřídní!

4 04.12.2020

Když se sejde skvělý scénář se skvělou kresbou, tak je to paráda! A tady se to podařilo na jedničku! Do kresby jsem se zamiloval v podstatě hned u prvního obrázku a scénář si mě získával s každou další bublinou. Sice přináší “jen” další kolo nekonečného souboje Batmana s Jokerem, ale tentokrát je to jiné. Přiměje vás podívat se na Batmana z jiného úhlu pohledu. Scénář vkládá Jokerovi i jeho slušňáckému alter-egu do úst naprosto logickou argumentaci a nechává je velmi šikovně manipulovat celým Gothamem. Z Jokera se stává bílý rytíř a z Batmana zase veřejný nepřítel. Všechno to dává smysl a je to tak jasné, až to děsí. Opravdu se Joker vyléčil? Jak to, že jste to Batmanovo šílenství nikdy dříve neviděli tak zřetelně? Ne, Sean Gordon Murphy není Jeff Lemire, aby vás protáhl celým spektrem emocí, ale je natolik schopným vypravěčem, že vás přinutí hltat jeho příběh a těšit se na každou další stránku. Zapomenout nesmím ani na odkazy na Batmanovu historii, ty jsou parádní a potěšily mě.

5 26.11.2020

OK, tentokrát půjdu asi proti proudu. Můžete mi někdo prosím říct, co z tohoto komiksu dělá takový klenot? Bacha, následující text může působit jako spoiler. V tomto komiksu je skupina nějakých bytostí, které jsou takovým dětským způsobem pěkně kruté. Máme tady hlavní hrdinku, kladnou postavu, se kterou všichni vyj*bávají a ona nakonec pěkně vyj*be s nimi. Ale to je zcela banální zápletka bez větší hloubky. Nenabízí nic k zamyšlení a ani žádné odpovědi. Co dál? Že tam tleje v lese mrtvá holka, ve které ty bytosti bydlí? To je jen pouhá kulisa, která má pouze šokovat. Ale abych jenom nekritizoval - několikrát jsem se musel smát. Ty mrchy postupně umírají docela vtipným způsobem. Zajímavá a pěkná je kresba, kdy všechno je kreslené téměř realisticky, jen ty bytosti jsou kreslené hodně dětsky a naivně. Celý tenhle komiks je vlastně velkým grafickým vyjádřením kontrastu pěkného s ošklivým.

4 20.11.2020

Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem westernů. Z mayovek jsem už vyrostl a ke klasickým westernům jsem si nenašel cestu. To se nedávno změnilo a zásluhu na tom mají čeští komiksoví vydavatelé. Westernů v poslední době vyšlo hodně a žádný z nich mě nezklamal. Platí to i pro tento komiks od dvou legendárních autorů - Jodorowského a Boucqa. Jodo si tentokrát odpustil veškerou mystiku a nebýt v doslovu rozboru celého Bouncera, tak bych v tom nenašel nic, co je pro něj typické. Vypráví zde několik drsných příběhů jednorukého vyhazovače z příšerně prohnilého města Barro City. Při čtení jsem měl pocit určité schématičnosti, zkratkovitosti a občas vysloveného přehrávání jako třeba v již zmíněných mayovkách, kdy cudné ženy pod tíhou emocí vykřikují příšerné banality - "Bože, jak moc tě miluji!" Když jsem se potom v doslovu dočetl, že se Jodo snažil vytvořit Shakespearovský western, tak to začalo dávat smysl. Musím říct, že ač to místy bilo do očí, tak ta občasná zkratkovitost a přehrávání atmosféře nijak neuškodilo. Všechny příběhy jsou už od začátku dobře rozehrané a hodně dobře odvyprávěné. Bouncer baví od první stránky až do posledního mrtvého parchanta.
Hodně mě překvapila Boucqova kresba. Na první pohled to totiž vypadá, jako byste listovali starým westernovým komiksem. Vypadá to velmi oldschoolově, přestože to vzniklo až v tomto tisíciletí. Boucq zde na čtenáře dobře přenáší dojem rozlehlých kaňonů a vyprahlých skal a skvěle zobrazuje dynamiku ženoucích se koní a divokých přestřelek. Zajímavá je i jeho práce se stíny. K tomuhle komiksu se bude dobře vracet.

3 18.11.2020

Poměrně často se mi stává, že se na nějaký komiks dlouho a hodně těším, v duchu už si pomalu připravuji oslavný komentář, a potom jsem při čtení zklamaný. Tvorbu Stjepana Šejiće mám rád. Líbí se mi jeho scénáře a líbí se mi jeho kresba. To všechno v Harleen je a přesto jsem měl problém se do ní začíst.
Šejićovy scénáře jsou hrozně ukecané. Rozpoložení a myšlenkové pochody hrdinů rozebírá Šejić do mrtě. V tom je vlastně unikátní. Protože ať už dělá komiks o sado-maso holkách a nebo o super padouších, tak je vždy popisuje především jako skutečné lidi, kteří mají tužby, důvody a spoustu pochybností. V Harleen nám Šejić připomíná, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a ukazuje pozvolný přerod idealistické psychiatričky v šílenou sociopatku. Nejsem schopen říct, nakolik ve svém příběhu pracuje se známými klišé a kolik je jeho vlastní invence, každopádně jeho vyprávění funguje a je velmi uvěřitelné. Chápete, proč doktorka Harleen Quinzelová Jokerovi podlehla, a zároveň obdivujete manipulativní schopnosti a charisma Jokera. Navíc scénář nepostrádá typický Šejićův humor.
Největší překvapení mě čekalo v kresbě. Jak jsem už psal, mám Šejićovu kresbu rád, ale až u Harleen jsem si všimnul, jak je v detailu hrubá. Jakoby šlo jen o rychlé skici, které jsou navíc jen narychlo vybarvené, bez snahy držet se obrysů. Nahlédnutím do Sunstone a do Death Vigil jsem si ověřil, že tak kreslí vždycky, jenom jsem si to dříve neuvědomoval. Možná je to kvůli zvětšenému formátu Harleen. Když jsem se však nesoustředil na detaily, ale na obraz jako celek, tak je jeho kresba úžasná, nepostrádá nápady a některé výjevy jsou epické.

2 15.11.2020

Darwin: Plavba na lodi Beagle je někde mezi učebnicí a dobrodružným příběhem, ale zároveň není ani jedním. Jistě, dá se argumentovat faktem, že věda je dobrodružství a já proti tomu nebudu protestovat, ale pokud jde někdo čistě po historických faktech a detailech evoluční teorie a nebo čistě po akci, tak spokojený zřejmě nebude. Pro děti a mládež ale bude tato kniha jistě ideálním zdrojem vědomostí. Užít si ji ale mohou i dospělí. Moje hodnocení se vztahuje na přesně tohle zacílení knihy.
Ve stručnosti kniha popisuje Darwinovu cestu kolem světa a jeho úžas nad nově objevenou faunou a flórou. Darwin zde staví svá vědecká pozorování vůči tomu, co tvrdí bible. Důležitá je u tohoto komiksu kresba. Ta sice odbývá ztvárnění lidí, ale o to pečlivější byl Jérémie Royer při kresbě přírody a veškerého zvířectva. Jistě, dokáži si představit ještě lepší, detailnější a realističtější kresbu, ale pro toto vyprávění je Royerova kresba dostačující. Obzvláště se mi líbily celostránkové kresby kombinující podhled pod i nad hladinu moře.

1 13.11.2020

Zpočátku jsem si k tomuhle Conanovi nemohl najít cestu, ale nakonec jsem docela spokojený. Jak se scénářem, tak s kresbou. Mám akorát pocit, že některé povídky byly příliš uspěchané a některé části ani nejsou povídkami, ale spíše shrnutím určité části Conanova života. Má to však i své silné momenty.

3 08.11.2020

“Jedna malá holka dala jedný malý holce ruce kolem ramen”

Páni, tak tohle bylo skvělé! Od Tonyho Sandovala mám už doma Doomboye, který se mi hodně líbil svým nápadem, atmosférou a kresbou. Proto jsem už věděl, co od něj ve Vodním hadovi můžu zhruba čekat. Přesto jsem se trošku obával, aby to nebylo příliš surreálné a abych po velkém natěšení jsem nebyl o to víc zklamaný. A víte co? Jsem nadšený! Tony Sandoval má obrovskou fantazii a imaginaci, a geniálně to svou kresbou a také scénářem dokáže přenést na čtenáře! Jeho obrazy jsou opravdu podmanivé a při čtení jsem doslova hltal každý tah jeho tužky. Sandoval má evidentně rád moře, protože v jeho komiksech se často objevují mořské motivy, a to jejich atmosféru příjemně ozvláštňuje.
Vodní had je letní dívčí dobrodružství spojené s fantasy hororem. Zní to divoce, ale funguje to. Já jsem se při čtení smál, měl jsem husí kůži a jednou mi dokonce přeběhl mráz po zádech. Prostě jsem si tu knihu skvěle užil. Zmínit musím i provedení knihy - až ji uvidíte naživo, tak ji prostě budete chtít, je nádherná.

Pro zajímavost dodám, že ve Vodním hadovi si střihl nenápadné cameo Doomboy.

7 08.11.2020

Třetí díl se po politickém dobrodružství vrací ke starému dobrému londýnskému podsvětí. Naše partička malých detektivů z East Endu dostává od Sherlocka Holmese nový úkol, který se však nečekaně zkomplikuje a zamotá. Scénář je opět perfektní a dobře vybalancovaný mezi klukovským dobrodružstvím a detektivkou. Dobře funguje i chemie mezi hlavními hrdiny, kteří se mezi sebou neustále vzájemně dobírají, ale když na to přijde, tak se na sebe mohou spolehnout. Kresba je stále hodně barevná a hravá, ale k tomuto stylu příběhu to prostě sedne. Moc pěkně jsou zde také rozfázované honičky a souboje.

4 07.11.2020

Tahle partička mě prostě baví! Oproti prvnímu dílu, který byl tak nějak veselejší, se ve druhém díle hraje na temnější notu a začínají se počítat mrtví. Do hry vstupuje politika (možná až moc) a čtyřka přátel z Baker Street se zaplétá do událostí, které zdaleka přesahují klukovské rošťárny. Musím říci, že mi více seděl první díl, ale i tento jsem si užil a těším se na pokračování.

2 05.11.2020

Páni, tak tohle vyeskalovalo rychle! Přestože je celý komiks odvyprávěn v jednom jediném evropském albu, tak mu vůbec nic nechybí. Scénář je naprosto precizní, a to říkám i přesto, že jsem mu v jednu chvíli trošku nevěřil. Začíná rychlým, ale velmi dobrým představením postav, jejich vztahu a motivace. No a jak jsem psal, potom to velmi rychle vyeskaluje. Ale na rozdíl od Sykese tady nemáte šanci odhadnout, jak to skončí. To je na tom komiksu asi úplně nejlepší - scénář Jérôma Félixe je naprosto nepředvídatelný a neustále překvapuje.
Ale možná že na tom komiksu není nejlepší ten scénář, ale jeho kresba. Ta je úžasná a je plná promyšlených detailů, které vás vtáhnou do děje. Jsou to takové ty detaily, které by tam vůbec být nemusely, ale když si jich všimnete, tak si řeknete, že Paul Gastine je prostě génius. Za zmínku stojí i jeho barvy, které nejsou šedivé či vybledlé, jak by mohl někdo od drsného komiksu čekat, ale jsou pěkně syté a dívá se na to fakt dobře.
Tenhle komiks je parádní jízda až do poslední stránky!

7 05.11.2020

Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.

Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.

Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.

“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.

3 01.11.2020

Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.

Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.

Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.

“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.

7 01.11.2020

Tak tohle je hodně zběsilý komiks! Má ujeté nápady jako Stopařův průvodce Douglase Adamse a šílené stroje jako od Káji Saudka. A má toho mnohem víc. Věděl jsem, že je to komiks především pro děti, ale zároveň jsem o něm slyšel, že pobaví celou rodinu a že je skvělý. Ze začátku jsem byl ale hodně zklamaný. Přišlo mi to příliš dětské a říkal jsem si, že to za rok nebo za dva věnuji malé neteři, která teprve půjde do školy. Ta by se divila… Poměrně brzy jsem totiž odhalil rafinovanost Thompsonova vyprávění. Do všech těch příšerek, barviček a velrybích průjmů totiž ukryl spoustu společenských a sociálních témat, které by tak malé dítě asi ještě těžko chápalo. Nabušený není ale jenom scénář. Kresba vás dostane taky. Craigovi Thompsonovi ten komiks musel dát neuvěřitelnou práci. Kresba není ani zdaleka realistická, spíše naopak - je velmi zjednodušující, ale je v ní tolik detailů, že se to málokdy vidí. Vyzdvihnout musím i to, jak Thompson pracuje s panely a s prostorem. Jeho vnější pohledy kombinované s průřezy jsou fantastické! Budu si tu knihu muset brzy znovu otevřít, abych si znovu a pořádně prohlédl všechny obrázky. V souvislosti s tím musím ocenit i Paseku za překlad a za zapracování všech překladů do obrázků. Celé to podtrhují skvělé barvy Dave Stewarta. Fajnová záležitost tihle Kosmo Knedlíci!

5 22.10.2020

Perfektní! Tohle jsem si užil od začátku do konce. Přečetl jsem to na jeden zátah a téměř jedním dechem. Bylo to jako sledovat skvělý film. Má to parádní atmosféru, dobré tempo, fajn kresbu. Ten hlavní námět není kdoví jak originální, a ve filmu jsem už něco podobného určitě viděl, ale tady je vážně úžasně vyprávěno. Za pár let si to rád dám znova.

3 21.10.2020

Tak tohle se povedlo! Jestli ne nejlepší, tak pro mě rozhodně jedna z nejlepších knih z vesmíru Incalu! Po dočtení jsem z ní stejně nadšený jako z Kasty Metabaronů, ale nejsem z ní tak zmatený jako z Incalu. Navnadila mě, abych si všechny knihy z tohoto vesmíru přečetl znova. Škoda, že jsme nedostali celý příběh najednou, ale vím, že ještě celý nevyšel ani v originále. Navíc tato kniha je v rámci možností uzavřená.
První část má úžasného záporáka Wilhelma-100, který v podstatě celé první části dominuje. Druhá část by si zasloužila podtitul Sexmise, ač s legendárním polským filmem nemá nic společného. Ani Sexmise nepostrádá slušného záporáka, ale také disponuje celými šiky homeoku*ev a jednou femme fatale. Parádní je i kresba obou částí. Zkrátka Metabaron je skvělý a já se těším na pokračování.

4 28.09.2020

Při otevření knihy jsem si hned vzpomněl, proč David Rubín nepatří mezi mé oblíbené autory. Jeho kresba je velmi specifická. Ale už po sedmi stranách jsem musel uznat, že to má něco do sebe. Nechci spekulovat, jestli je to více zásluha Rubína jako výtvarníka nebo Santiaga García coby scenáristy. Ten komiks má úžasnou atmosféru a až po chvilce prohlížení začnete odhalovat detaily v kresbě a oceňovat chytrou práci s panely. Je to krásně temné, krvavé a brutální. A rozhodně tomu nechybí akce a napětí. Je to velmi svérázný komiks, ale jedno vím jistě - určitě se k němu v budoucnu ještě vrátím!

7 22.09.2020

Manara se zde předvádí v úžasné formě. Ta kresba je naprosto úžasná a každý panel si zaslouží, aby se nad ním čtenář zastavil a chvíli si jej prohlížel.
Horší je to se scénářem. Více než Michelangelův příběh bych to nazval Michelangelův život v obrazech. Manara ukazuje pouze rychlý sled klíčových okamžiků Michelangelo života - někam přijde, dostane zakázku, kreslí, dostane zakázku, kreslí a prchá. Pořád dokola a ve vysokém tempu. Chápu, že Manara nemohl jít do větších podrobností, to by bylo na několik knih a dost možná by tomu chybělo tempo, ale přesto mi tam troška té všednosti chyběla. I přes tuto výtky tomu dávám plný počet. Jsem kulturně obohacený, a to jak Milo Manarou, tak i Michelangelem Merisi de Caravaggio.

7 17.07.2020